Loraine (Cow) Wilson
Asi mnozí, kteří se zajímáte, nebo jste se v minulosti zajímali o treky v krétských horách, a zvláště o ty v Levka Ori (Bílých horách), jste se setkali se jménem Loraine (Cow) Wilson. Je to autorka asi nejlepšího knižního průvodce napřed, v prvním vydání, po samotných Levka Ori, ale později, v dalších vydáních knížky, přidávala i další horské oblasti Kréty (Psiloritis - Idské hory, Diktí nad planinou Lassíthi). Poslední (třetí) vydání už tak má název "The High Mountains of Crete" s podtitulkem "White Mountains, Mount Ida and Lassithi".
Tahle knížka se – jakmile jsem si ji před mnoha lety koupil – téměř okamžitě stala mojí takovou "hikerskou biblí". V té době jsem ty hory (byly a jsou to doposud pouze Levka Ori) moc neznal, měl jsem za sebou jen dva treky a ať jsem na internetu hledal, jak jsem chtěl, moc podrobnějších informací se v té době (před zhruba 15 lety!!!) sehnat nedalo. A ta knížka mi teda vytrhla trn z paty. S Loraine jsem se pak osobně potkal v květnu roku 2012 na staré kamenité "kalderimi" mezi planinami Anopoli a Askifou, na docela odlehlém místě někde nad bývalou vesnicí Kali Lakkoi. Najednou se přede mnou zjevila osoba v kraťasech, triku a pohorách, s širokým kloboukem na hlavě, s trekovými holemi v rukách a s menším báglem na zádech, ověšeným různými "důležitostmi" (fotka viz odkaz dole pod tímto článkem). Oba jsme byli trochu překvapení, že zrovna tady člověk někoho potká, a tak jsme si řekli "Hi" a potom taky odkud jsme, no a potom mělo dojít i na jména (křestní, pochopitelně), ale já ještě než se mi představila ona sama, jsem vyhrknul, že MUSÍ BÝT LORAINE WILSON. Byla překvapená hodně – a samozřejmě, že se tak jmenovala. Musel jsem jí vysvětlit, jak jsem to tak uhodnul – a bylo to jasné jak facka – těžko nějaká jiná "obyčejná" ženská by se objevila sama na takové odlehlé a ne zrovna (orientačně) jednoduché cestě, s báglem na zádech a v pohorách... Mimochodem – v tom roce jí bylo 72, a batohu měla nějaké pončo, ze kterého se dá udělat přístřešek, spacák a karimatku, nějaká jídla v pytlíku, minivařič a tak podobně...prostě takové ty věci, co ženský v 72 obvykle na vycházku sebou nosí. No, po seznámení jsme si dřepli rovnou na pěšinu, já vytáhl kořalku (možná to byla Becherovka, ale moc si tohle už nepamatuju), dali jsme si frťana, aby se nám líp povídalo...a už jsme zůstali od té doby v kontaktu. Dali jsme si emailové adresy a Loraine pak i několikrát poslala, i pěkně postaru, dopis...
Jak jsme si tak psali, tak se z nás stali přátelé. Už jsme nepsali jen o horách a trecích, o tom, co kdo z nás na Krétě plánuje, či zažil, ale pak i o životě, politice, o lidech a tak podobně. A nakonec mi taky i trochu kontrolovala moje příspěvky v angličtině na tomto webu. Když vyšlo druhé vydání její knížky, tak to jsem už četl hodně podrobně a začal jsem jí pak psát nějaké své připomínky – ona to přecejen už byla "paní v letech" a do vysokých hor se už nepouštěla, a taky některé objekty a reálie, o kterých se v knížce zmiňovala, už někdy neplatily, a tak jsme jí dávali (já a ještě další tři její přátelé – všechny nás pak zmiňuje v "Aknowledgement" na začátku knížky) svá moudra a někdy i opravovali nějaké nepřesnosti, a to všechno se pak objevilo v posledním, třetím vydání toho průvodce.
Loraine nejen po horách chodila a psala o nich, ale i značila některé trasy, jako například zrovna tu, na které jsme se poprvé potkali. Takže chodila nejen s batohem, ale občas sebou táhla i malou plechovku s barvou a malý štětec a na kameny a skalky dělala takové prťavé červené flíčky... Zdánlivě nesmyslná věc, jeden si řekne – něco tak malinkého (asi jako naše pětikoruna, možná i menší), to přece nikdo nemůže najít – ale když si člověk zvykl na způsob jejího myšlení kam ty značky umisťovala, tak pak se ten puntík na tom jednom jediném kameni v moři jiných dokázal poměrně dobře najít. Já jsem si pak tuhle trasu (tu, na které jsme se poprvé potkali a kterou teda taky značila) začal sám pro sebe označovat jako "Loraine's trail". Ale ona taky sebou tahala i takový ten maxinůž, co má v sobě i pilku, a některé staré trasy v podhůří, které už dávno nebyly používané a tedy postupně zarůstaly, taky čistila pro lidi, kteří by se tudy chtěli třeba někdy vydat podle jejího průvodce. Prořezávala nebo likvidovala křoví, které tam narostlo, aby tu starou cestu zase zprůchodnila, jako například starou spojnici mezi podhorskou vesnicí Koustogherako a o něco níže ležící vesnicí Lívadas.
V Británii žila v klasickém cihlovém domku ve vesnici nedaleko malého města Kendal v Lake DIstrict. A byla taky aktivní v britské charitativní organizaci OXFAM. Sama rodinu neměla, a tak se taková nějaká "služba lidu" v jakékoli podobě (třeba i toho knižního průvodce brala jako pomoc novým zájemcům o Krétu, a ne jako zdroj nějakého příjmu!!) stala důležitou součástí jejího života.
No ale proč o tom všem píšu – Loraine totiž letos (2020), 1. září, zemřela. Ten rok v únoru oslavila své osmdesátiny. Je mi z toho smutno, myslím, že se z nás stali dobří přátelé, plánovali jsme i do budoucna, že se zase někde (pochopitelně na Krétě) setkáme, přemýšlela o tom, že by se po letech zase koukla na ostrov Gavdos jižně od Kréty, já jí psal o svých "krétských" plánech, kam hodlám v Levka Ori ještě jít, na jaký kopec tam vylézt, radili jsme si s vybavením, co se kde nového objevilo a tak…. No, tak nic z toho už nebude.... Je mi z toho opravdu smutno, byl to vzácný člověk.
LORAINE COW WILSON (velké foto)
