Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

PRAHA – (letadlo) ATHÉNY – (letadlo) CHANIA – (bus) SFAKIA – vesnice ANOPOLI – roklina LAGOU – místo KRIARAS – sedlo ROUSIÉS – planina KATSIVELI – vrchol MAVRI GHOURGHOUTHA – planina KATSIVELI – po E4 (chata) KALLERGHI – míto XYLOSKALO – planina OMALOS – rokle FUGOU – rokle AGIA IRINI – vesnice SOUGIA – po E4 vesnice AGIA ROUMELI - (trajekt) SFAKIA – (bus) CHANIA – (letadlo) ATHÉNY – (letadlo) PRAHA

Takže opět Kréta (a opět ve dvou, s kamarádem Honzou) a zase ambiciózní treky (aspoň pro mě), ale tentokrát se to téměř podařilo všechno splnit (až na přechod z Xyloskalo přes vrchol Strifomadhi k hornímu konci údolí Achladha a pak terénem přes hřebínek a svahem dolů na silnici k vesnici Koustogherako, a odtud pak do Sougie; jako náhradu jsme ale napřed z planiny Katsiveli vystoupali na vrchol Kéfala a sestup zpět, a potom z Xyloskalo šli přes planinu Omalos, a do Sougie pak sešli roklemi Fugou a Agia Irini).

Z Ruzyně jsme odlétli v pátek 3. října 2025 před polednem a navrátit jsme se měli 22. října po poledni, což se obojí povedlo. Docela dlouhý pobyt, ale taky docela pozdě (říjen) a byli jsme tedy zvědaví, co a jak bude s počasím a teplotami hlavně na horách. Rozhodli jsme se totiž v rámci co největšího snížení váhy báglů, které jsme si hodlali vzít na palubu, pro letní péřáky Cumulus, a tak jsme si nebyli jistí, jak těch pár nocí nad, dejme tomu 1500 m, proběhne. Už jsme – podle předpovědi – při odletu tak nějak počítali s nějakými dešti v prvních dnech, a trochu se to potvrdilo. V těch prvních dnech jsme zůstali (právě díky dešti, který skutečně přišel) o (plánovaný) den déle v ubytování v Anopoli (penzion Platanos). Potom během první noci "v outdooru na horách" na Kriaras byl liják a vichr, ale další dny se to trochu zlepšilo, i když žádná hitparáda to taky nebyla – docela silný vítr, ale aspoň svítilo a nepršelo. Potom jsme ale jeden den (a spíš noc) byli rádi, že se na Katsiveli uvolnila útulna a mohli jsme tam přečkat jednu extra bouřlivou noc (liják a venku to musel být snad uragán, kamenným baráčkem, a hlavně jeho střechou, to dost cloumalo...no ale taky je to tam 1900 m, tak není divu), ale potom už tak nějak pohoda a nesetkali jsme se s nějakou extra nepřízní počasí až do konce pobytu.

Zažili jsme menší „drama“ hned v Athénách při přestupu. Věděli jsme podle letenek, že tam máme jen něco přes hodinu času, a při výstupu tam byla regulovčice, která lidi, kteří přestupovali, posílala správným směrem, takže všechno vypadalo dobře. Té trase, kudy se chodí mezi „gates“, říkala „road“ a že prý máme zůstat na stejné „level“. Kupodivu jsme přistáli u chobotu, asi ta – pro nás nová společnost, se kterou jsme poprvé letěli, SkyExpress – má nějaké výhody? nebo si víc oplatí?; normálně totiž letadlo (dosud jsme z Prahy, tedy s přestupem, létali se společností Aegean Airlines) z Prahy zastavovalo kdesi na ploše a do budovy pak pasažéry dopravil nějaký bus dost dlouhou vyhlídkovou jízdou po letištní ploše. No, a tak jsme vyrazili, kam nás nasměrovala, a jakmile jsme došli k infotabuli s odlety letadel, tak jsme zjistili, že do Chanie nám to letí z „gate“ 18a a oproti info o letu o trochu dřív. To jsme ovšem nemohli dlouho najít a už se nám krátil čas, ale pak jsme konečně byli u té 18a a tam fronta jak blázen, právě byl „boarding“. Tak jsme si frontu vystáli, a když jsem dával přečíst z mobilu svůj QR kód letenky, tak červená a nic a že to není ono. Sice mi to bylo trochu divné, ale když nás ta osoba upozornila, že sice hodláme letět správně do Chanie, ale s jinou společností, tak jsme vypadli a připadali si jak blbci, a už pomalu trochu zpocení jsme koukli znova na tu infotabuli – a tam byl za tímhle letem do Chanie (s Aegean Airlines) ještě jeden další, ale s jinou společností (s tou „naší“ SkyExpress)!!! To nás nenapadlo, že do Chanie poletí dvě letadla krátce po sobě, brali jsme prostě v pořadí hned první let do Chanie, že je ten náš, a dál už nekoukali; a taky nám nedocvaklo, že ten odlet je trochu jiný, než jak jsme to měli v našich propozicích.... No ale teď tryskem najít tu správnou „gate“, což se nám však podařilo celkem rychle, a naštěstí měli navíc i trochu sekeru, takže dobrý. Po přistání v Chanii hned na zastávku busu před halou. Ten nám sice ujel klasicky „před nosem“, tak o půl minuty – vycházeli jsme z haly, když se dal zrovna do pohybu, ale dali jsme si tam teda první řecké kafe a první řecké pivo a jel další, což bylo docela únosné. V Chanii chvíli hledání hotelu, ve kterém jsme ještě předtím nebyli (s pro nás stylovým názvem Levka Ori), a to se nám celkem lehce díky Mapy.com podařilo. Ženská v recepci už měla připravenou obálku s klíčem, na které bylo kamarádovo jméno (hotel bookoval on), že to přilepí zvenku na vchodové dveře, abychom se dostali do pokoje, kdybychom se nějak zdrželi (zdálo se mi to jako dost velká důvěřivost, ale holt jiný kraj jiný mrav...). Nechtěla se tam moc dlouho zdržovat kvůli nějakým dvěma pocestným bůhví odkud. Pokoj celkem ušel, zhruba standardní velikost, akorát že balkón byl nad poměrně dost rušnou ulicí plnou aut. Ubytovali jsme se a vyrazili do města na jídlo a pro Retsinu, kterou jsme si pak na oslavu, že se nám všechno povedlo, vypili na tom rušném balkóně. Další den nám měl jet bus do Sfakie až ve dvě, takže dopoledne bylo dost času na nutné nákupy.

Novinkou byl nový stan Durston Mid-2+ DCF (pěkně mastný, aktuálně 27 180 tis. Kč i s footprintem), který jsme měli sebou, který ale není tak úplně jednoduché postavit, který je jednoplášťový, který je extrémně lehký, a který se staví na dvě rekové hole (jež každý, kdo jde do hor, sebou většinou stejně má). U těch holí je důležité, aby měly jednak určitou nejmenší, délku, a jak jsme si ověřili, tak by to měl být (je to lepší) takový ten typ holí, co se aretují páčkami, a ne šroubováním. Jeho extra nízká hmotnost (600 g bez kolíků, + k tomu samozřejmě ještě footprint) je jedna z nejdůležitějších kladných vlastností, a druhá pozitivní věc je to, že je uvnitř nečekaně hodně místa. A k tomu ještě docela rozměrné předsíně... To horší je jednak už výše zmíněná láce, pak taky to, že je jednoplášťový a zevnitř se při chladném počasí hodně rosí, a dalším problémem může být i skutečnost, že je plošně velký, že zabere na zemi hodně místa, což občas trochu limituje jeho použití – ne vždycky je k dispozici větší místo, a pro tenhle stan musí být navíc komplet i hodně rovné, protože se jinak díky jeho specifické konstrukci nepodaří dobře postavit. No a není samonosný, takže když nelze zapíchnout kolíky, tak člověk nemá střechu nad hlavou, a taky při nehodě, když by se třeba zlomila hůlka, tak to by to taky bylo se střechou nad hlavou nula, nebylo by na čem stan vztyčit. Taky jsme si ale ověřili, že je poměrně odolný při větru, jen se jeho ukotvení kolíky musí vylepšit ještě šňůrkami. Sice při prvním jeho postavení na oblíbeném místě v rokli Ilingias (jen kousek za Sfakií) se nám ho tak úplně dobře nepovedlo postavit (taky díky tomu, že jsme to místo museli opět zvětšit – už jednou jsme to zvětšovali pro stan MSR Hubba Hubba NX...tak teď znova pro ještě větší stan, ale bylo to tam pro ten nový stan stejně rozměrově taktak a někdy nějaký kolík ani nešel zapíchnout a museli jsme improvizovat se zatížením kamenem), ale postupně jsme se zlepšovali, a nakonec jsme s tím problém neměli.

První noc ve stanu (po hotelu v Chanii) jsme tedy přečkali na tom příjemném místě v rokli Ilingias, které jsem kdysi dávno sám vybudoval a které se před každým přespáním musí buď mírně opravit (lezou po tom asi i kozy a občas nějaký ten šutr ze zídky, co je kolem, spadne, shodí ho...), anebo rozšířit. Těšil jsem se, že zase v noci začnou houkat sovy, konkrétně výreček malý, který je tam obvyklý, ale asi si dali pauzu. Říkám mu huhu, ale uvědomil jsem si, že spíš než huhu, se jeho „zpěv“ dá do člověčiny přeložit jako tju, tju. Noc výtečná a ráno jsme se vydali nahoru tou boční roklí, kudy vede stará kalderimi na planinu Anopoli. Je s několika docela vysokými skalními stupni, které se mi letos zdály být ještě nějaké vyšší...asi jak člověk stárne?? Ale bylo hezky, slunce svítilo, větřík jen povíval… Když jsme se dostali na silnici, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat to taverny hned na začátku osady Kambia, což znamenalo vyrazit doleva po té silnici, a ne pokračovat po staré kalderimi přes silnici nahoru ke stožárům. Podle fotek jsem ještě tady měl na batohu černou flísovou mikinu. Ta taverna ale už byla bohužel zavřená, asi krachla, a tak jsme po té silnici došli až do pekárny, a pivo + kafe si dali až tam. A asi tady jsem někde potratil tu mikinu. Sice jsme se tam zašli další den poptat, ale nic… Ovšem tohle, ta ztráta té teplejší mikiny, byla dost nepříjemná, na horách pak bylo chvílemi dost chladno a zvlášť na noc by se hodila. Naštěstí (pro mě) mi kamarád půjčil nějakou jeho mikinu s dlouhým rukávem (jinak jsem nic s dlouhým neměl, vyjma šusťákové, nebo nepromo bundy). Kamarádovi by se asi občas v chladu taky hodila, ale nestěžoval si. V Anopoli (615 m) jsme měli na dvě noci (mělo pršet) zabookované ubytování v penzionu Platanos, hned ve středu vesnice, na kruháči s bílou bustou místního reka Daskalogiannise. Pokoj v patře, tři postele, ale není kam si dát věci!! Postele jsme samozřejmě obsadili jen dvě a na tu třetí se daly nějaké krámy, ale byla tam jen jedna úzká skříň s pár ramínky, která měla dole šufle, a jinak nic!! A malá lednička, to bylo plus. Jo, a navíc v té skříni to bylo dole dobře do půlky její výšky zabrané náhradními polštáři a dekami, takže tam se už nic dát nedalo. Být tam tři, tak máme vše jen na zemi mezi postelemi a pod nimi. Hned po příchodu a ubytování (nějak po poledni) jsme si vyrazili na krátkou procházku po silnici směr Agios Ioannis, ale v osadě Agios Dimitrios jsme před kostelíkem odbočili doleva a po staré cestě (kamenné schody) se dostali nahoru, kde jsou nějaké zídky. Tady jsme tu starou cestu opustili a Honza vymyslel, že půjdeme někam jako zpět k osadě Gyros a pak po asfaltu ke kapli Agia Ekaterini nahoře na vrcholku hřebínku nad svahem, spadajícím až dolů k moři k vesnici Loutro. Jenže jsme tam trochu bloudili, ale nakonec jsme se trefili. Domů jsme došli trochu utrmácení (aspoň teda já rozhodně, a navíc jsem nečekal takovou cestu a vyrazil jsem jen v „bačkorkách“). Při odchodu na procházku jsme se koukli i do obchodu a zjistili jsme, že tam nejspíš nemají plynové kartuše k vařiči!! Aspoň vystavené je tam neměli…Ale prodavačka povídala, že má otevřeno snad až do osmi, a tak jsme se tam po příchodu z procházky zastavili a něco nakoupili. Retsinu bohužel ale (taky) neměla, prý je na ni už pozdě…(ale jinde jsme se s Retsinou běžně potkávali, tak nevím, co to kecala), ale koupili jsme místo toho flašku bílého a nebyla to chyba.

Druhý den napřed občas zapršelo, a tak se nám ani nechtělo nějak moc aktivovat. Ale pak se to vybralo a tak jsme šli zase na procházku. Napřed jsme se šli poptat do té pekárny, jestli tam někde nenašli tu mikinu (nebyla tam), ale nakoupili jsme tam aspoň pytel sušenek, a potom jsme si dali ještě jeden výlet – šli jsme po silničce přímo proti hotelu a došli jsme do osady Vigle s hezkým kostelíkem. Jen pár domků a dá se odtud pokračovat do další malé osady, Limniá. A to jsme taky udělali, ale o tuhle osadu jsme se jen otřeli a pokračovali po silnici, až jsme se dostali na „hlavnější“ silnici. Jenže to už začalo trochu pršet, a ještě že tam je hned vedle té silnice kostel s velkým zastřešeným prostorem před vchodem a se židlemi uvnitř – přišel slušný liják, ale my byli v suchu. Mimochodem – tenhle kostel na turistické mapě Mapy.com není!! Je tam sice zakreslený nějaký objekt, ale až na letecké mapě je vidět, že je to poměrně velký kostel.

No a pak nastal další den, místní v hospodě nám povídali, že už bude hezky, a tak jsme po snídani (nadýchaná vaječná omeleta, mimo jiné, a džus) konečně vyrazili na trek po staré známé cestě. Napřed u taverny Anopoli silnice směr hory, u ikonostasu odbočit doleva, pak kus rovně a potom doprava. Jen kousek za touhle odbočkou je červená značka pro zkratku lesem vlevo, tak jsme tudy šli. Dojde se zase na tu silnici (dělá tam velký oblouk) u nějaké malé kamenné stavby ve stylu mitato a dalšího ikonostasu, a o kus dál je chlív s kozami. Místo se jmenuje Gonia (755 m). A odtud již začne stoupání roklinou Lagou. Cesta dobrá, jen ve spodní části je dost popadaných větví a kmenů. Musí se to obcházet. Na několika místech, kde je prudší svah, ho cesta překonává cikcak s podezdívkou z kamenů nasucho. V asi 1100 m se mine dobré místo pro stan – jak já sám, tak i my oba jsme tu už párkrát přenocovali. Hezké místo, a i ten velký stan by se tam vešel, a je to kryté stromy, takže když fouká, tak tam moc ne. Netrvá to dlouho a cesta se dostane do ploššího itevřeného místa, kam taky přichází zprava odbočka z hlavní silnice, co vede do hor pod sedlo Rousiés. Místo se jmenuje Kriaras (asi 1370 m), dole jsou i nějaké menší ohrady na zvířata a ve starém stylu zaklenutá studna (byla v ní voda, ale od pohledu ze shora nic moc). Už jednou jsem tu, o trochu výš pod cypřiši vedle ruin kamenného domku, přespal já sám, a i my jsme tu pak přímo v těch v ruinách kamenného domku přespali (to byl zrovna dost vichr, proto v těch ruinách, jinak kdyby nefunělo, tak hned vedle je to krásné místo pro stan pod cypřišem). Ale vzhledem k tomu, že jsme chtěli být pojištění před zhoršením počasí, tak jsme se rozhodli stan opět postavit uvnitř. Jenže to jsme napřed pro něj museli udělat místo, což znamenalo odházet spoustu i dost velkých kamenů, které se tam v těch ruinách na zemi válely. Místo jsme udělali, stan postavili, a když jsme si připravovali věci na spaní (nafouknout karimatku a nastrkat ji do stanu se spacákem s vložkou do něj, dát pod střechu do předsíňky bágly atd.), tak to vypadalo, že začne pršet, a taky jo – taktak jsme to všechno stihli. Nepršelo dlouho a moc (přečkali jsme to mimo ruiny pod cypřišem), stačili jsme pak ještě uvařit a najíst se, ale potom už rychle zalézt. V noci se pak ale snad čerti ženili, vichr, liják a tak, ale stan to přestál dobře. Akorát jak se zevnitř rosí, tak jsem měl trochu mokrou čepici (spal jsem v ní, byla kosa), jak jsem ji každou chvíli otíral o stan. Ten stan je totiž uvnitř takový „zvláštní“: tam, kde je hůl, to je vysoké, ale na druhou stranu to jde dolů. Pokud dva spáči spí vedle sebe s hlavami na stejné straně, tak jeden má nad hlavou spoustu místa (je tam ta hůl), ale u toho druhého je naopak stěna stanu jen kousek nad jeho hlavou (ta hůl, a tedy ten vyšší prostor, je v nohách). Asi nejlepší by bylo spát jeden tak, a druhý s hlavou na druhé straně. Jednou jsme to zkusili a jde to, ale jak jsme se dostali do nižších poloh, tak se už stan tolik nerosil a nemělo to význam měnit to, jak se spáči ve stanu uloží.

Pro další noc jsme se rozhodli utábořit se na místě Ammoutsera (asi 1800 m). Ráno jsme vyrazili, stan před sbalením trochu osušili (hlavně zevnitř byl dost zarosený), udělali si snídani a vyrazili na cestu. Jde se po kalderimi, která na dvou místech překonává prudší svah cikcak chodníkem s podpůrnými zídkami. V jednu chvíli trochu sprchlo, a to jsme přečkali pod jedním cypřišem ve svahu. Na místě Angathopoi (asi 1580 m) se kalderimi napojí na kamenitou silnici od Anopoli, ale po tak 300 m se z ní zase odpojí a pokračuje středem údolí, aby se na silnici na jeho druhém konci zas napojila. A po té se jde až na to místo/údolí Ammoutsera. Věděli jsme tam o dobrém místě a akorát jsme nevěděli, jestli bude dostatečně chráněné před větrem. Je tam taky kamenný domek, ovšem se zřícenou střechou (nějaká betonová deska, je prasklá), a taky, což je hlavní, i podzemní nádrž na vodu. Na to místo pro stan ještě svítilo slunce, takže tam i vyschnul stan po předchozí noci ještě zavlhlý, a všechno vypadalo růžově, nefoukalo tam, a tak jsme šli napřed nabrat vodu. Raději jsme ji filtrovali, ale nemuseli jsme jí brát moc, další den jsme se měli v pohodě dostat ke studni s dobrou vodou v sedle Rousiés (2135 m). Voda byla ale hodně ledová. Nicméně místo bylo dobré, vodu jsme měli, stan jsme postavili a uvnitř si to připravili na spaní, a tak jsme hned po jídle zalezli – jak zašlo slunce, tak se začalo rapidně ochlazovat.

V noci byla docela kosička, bylo jasno a koneckonců těch 1800 m…no ale během snídaně se slunce začalo postupně přibližovat, a tak jsme pak stačili osušit jak stan, tak i vyvětrat spací věci (spacáky a vložky do nich) a v pohodě pak pokračovali na silnici a po ní nahoru až k jejímu konci pod sedlem Rousiés ve výšce asi 2030 m. Bylo pěkně, i když teda zrovna tropy to nebyly, ale slunce svítilo, jenže jak jsme stoupali, tak foukalo víc a víc. V sedle Rousiés (o sto metrů výš, 2135 m) jsme nabrali vodu a při prozkoumání kamenného domku (kde jsme už taky přespali, a byla to i jedna z možností teď) jsme zjistili, že dovnitř asi taky trochu teče při dešti – na zemi bylo vlhko. A tak jsme uvažovali, co dál, riskovat, že nebude pršet a zkusit přespat tam? Nebylo to jisté a taky ten vítr…Nakonec jsme se teda rozhodli vzdát původní zamýšlenou trasu: výstup na Páchnes (já tam byl už víc jak 5x a i Honza tam párkrát byl), pak výstup na tu další horu (Mávri Ghourghoutha, podle Mapy.com čtvrtá nejvyšší v Levka Ori, 2435 m) a pak slézt na Katsiveli (1930 m) na noc – jednak byl vítr čím dál tím silnější a na hřebeni by to mohlo fičet hodně moc, a taky nebylo jisté, jestli bychom to stačili, chodím už dost pomalu…A tak jsme se od domku vydali údolím po staré (a značené) kalderimi rovnou na planinu Katsiveli (1930 m), že tam přespíme a uvidíme, co a jak dál. Baráček na Katsiveli – útulna – byl bohužel obsazený a voda v korytě nebyla a asi tam ani už netekla (bačové už sehnali stáda ovcí dolů, tak vodu "vypnuli"), ale nějakou jsme ještě měli. Stan jsme si postavili na nám již známém místě a podařilo se nám ho postavit dobře a ještě jsme ho vylepšili i kotvícími lanky – přece jen foukalo a nikdo nevěděl, jak to s tím počasím bude dál, co bude v noci. Všude kolem kvetly malé ocúny – byl jejich čas. Po večeři jsme nijak neodkládali zalézt dovnitř a rovnou jsme se do spacáků i nabalili, co to šlo – přece jen to tam je těch 1930 m…a vítr…A dobře jsme udělali. V noci trochu sprchlo a vítr nám stan neodnesl.

Dosáhnout té druhé nejvyšší hory v Levka Ori – Mávri Ghourghoutha (která má 2435 m a je tedy o jen 18 m nižší, než „slavný“ Páchnes, se svými 2453 m nejvyšší kopec v těchhle horách; ale jak jsem pak až doma zjistil, tak podle Mapy.com je až čtvrtá co se týče výšky!!) bylo jedním z hlavních cílů téhle dovolené. Doposud jsem za druhou nejvyšší považoval Trocharis, 2410 m, no ale ta je podle Mapy.com dokonce až pátá!! (z těch, které na mapě mají nějaké jméno; před ní jsou ještě vrcholy z okolí Páchnes – Gavala, 2350 m, pak ještě Gremnaras, 2344 m; potom tedy ještě ta M.G. s 2435 m). Na tu horu jsme se dostali z útulny na Katsiveli, kde jsme po přespání a sbalení se nechali bágly a vydali se nahoru. Ráno totiž, když jsme se motali ještě okolo stanu, kolem prošli ti z útulny, šli po E4 směr chata Kallerghi, a tak jsme se tam hbitě přesunuli. V útulně bylo mnoho zajímavého – mimo jiné i taky v petce rakí, kořalka, a taky v kanystru voda, a obojího jsme trochu využili. Je tam osm postelí na 4 palandách, i s matracemi a dekami. Tak jsme si tam teda nechali ty batohy a vydali se na Mávri Ghourghoutha. Trasa je poměrně nově zeleno-bíle značená, a je jako okružní – z Katsiveli na tu M.G., pak Páchnes, sedlo Rousiés a zpátky po staré kalderimi na Katsiveli.

Výstup byl celkem v pohodě. Z Katsiveli tam vede ta celkem dobře (a docela i nově) značená cesta/pěšina, akorát v jednom místě jsme z ní nechtěně uhnuli – na velkém kameni tam totiž někdo hnul se značkou, která měla před takovým nízkým skalním bradlem ukazovat doleva nahoru (cikcak pěšina v suti), ale teď spíš ukazovala rovně přes ty skalky, což ovšem bylo špatně. Značka tam za těmi skalkami pak zmizela, a my se chvíli motali a traverzovali skalnatý a balvanitý terén na úpatí hory Modaki. Ale vzhledem k tomu, že jsme byli tak trochu v obraze (jednou jsme tudy šli obráceně, od Páchnes, společně, jednou stejně i já sám, a jednou jsme šli tímhle aktuálním směrem  (od Katsiveli) ještě před tím, že trasa byla označená), tak jsme se dostali na planinku pod horou Modaki, kde jsme už zas na značenou trasu narazili. Pak už to bylo orientačně dobré, akorát už téměř úplně nahoře jsme zase objevili značku na kameni, se kterým někdo „musel“ hnout; to jako že sranda? To jako že fakt? Haha…debilové se najdou i v horách, co kdyby se tam někdo dostal už jen s čelovkou? Sestup po stejné trase už byl v poho, nikde jsme nebloudili.

Když už jsme byli zpátky na Katsiveli a v domku to bylo tak fajn, tak jsme tam po výstupu/sestupu na/z M.G. zůstali ještě přes další noc, a následující den jsme pak vyplnili výstupem na horu dvou jmen – někde jsem totiž jednou zachytil pro ni název Papa Balomata, ale jak na papírové mapě ANAVASI, tak i na Mapy.com se jí říká Kéfala, a má 2131 m. Ať tak, nebo tak, je to kopec, který – když se vyleze z útulny doprava nahoru do sedla nad Katsiveli k chatě EOS – je vlevo; vpravo je hora Svourichti. Výstup to nebyl nijak složitý a vrcholek hory je docela plochý a jsou z něj vidět zase jiné pohledy na jiná místa hor. Uviděli jsme tam jedno zajímavé místo – shořel tam porost nějakých keříků, tak, dejme tomu, 20 m v průměru. Vzhledem k tomu, že to ale není místo, kde by bačové nějak aktivovali, tak jediné vysvětlení, na které jsme přišli, bylo, že tam uhodil blesk a zapálil to. Sestoupili jsme pak jinou cestou, než po které jsme lezli nahoru – uhnuli jsme jedním takovým širokým a mělkým žlebem doprava dolů na trasu E4 a teprve po ní jsme došli k bydlení.

Po těchhle dvou výstupech jsme měli v plánu se po E4 dostat k chatě Kallerghi, tedy přesněji buď aspoň na planinu pod horou Mavri a tam přespat (už jsme tam kdysi jednou spali) anebo sestoupit až na kamenitou silnici a přes sedlo Poria se dostat až k té chatě a zkusit si tam zaplatit na jednu noc střechu nad hlavou (Na Porii je sice taky útulna, ale uvnitř je hodně bordel a spousta větrem zvířeného prachu, díky čemuž jsme tam uvnitř postavili raději stan, abychom to nemuseli dýchat, když jsme tam jednou přenocovali, ale ten nový stan by se nám tam nevešel, to jsme věděli, takže tuhle možnost jsme už předem vyloučili.) Ovšem napřed to k ránu moc růžově nevypadalo. V noci vichr, že to cloumalo i střechou domku a k ránu nebylo na krok vidět – mlha (nebo spíš mraky), a tak jsme si říkali, jestli se nám to povede pokračovat v plánu, jestli se do toho marastu vůbec vydat a nezůstat ještě jeden další den se střechou nad hlavou (jídlo jsme měli). Ale pozdějí po ránu se to začalo pomalu trhat a nakonec začalo i trochu svítit slunce a tak jsme vyrazili po té trase E4 směr planina (a mitato) Petradhé (planina je v 1690 m, ale E4 až na planinu nesestoupí, zůstane v nějakých necelých 1800 m), pak planina Plakoseli, 1860 m, potom už sedlo pod vrcholem  Melindanou (2080 m; tam jsem počkal na Honzu, který si dal okliku a výstup na ten vrchol Melindanou, 2133 m; já už tam byl asi 3x a už se mi tam nechtělo…taky proto, jak pomalu mi to chodilo a zdržoval bych), následovala planina pod horou Mávri (asi 1860 m) a silnice od sedla Poria (asi 1470 m). Sice mi to už šlo hodně pomalu pak i po té silnici, ale nakonec jsme se, už dost prokřehlí (byla kosa a fičelo) dostali k večeru k té chatě Kallerghi (1570 m). A tam zamčeno!! Asi už měli po sezóně. Nicméně jsme nezaváhali a na závětrné straně si napřed uvařili ze zásob, a potom jsme si ustlali (před vchodem do chaty) na zemi. Na noc přes sebe stan jen přehodili a vyspali jsme se myslím docela dobře.

No a potom další den už dolů na Xyloskalo, (vchod ro rokle Samária) kde jsme doufali, že bude otevřený snackbar – a taky byl. Tak jsme tam trochu poseděli (bylo docela teplo, nmv. „jen“ asi 1230 m a slunce svítilo), něco popili a pojedli, a vydali se dolů na planinu Omalos. Na jejím začátku pak doleva po malá asfaltové silničce přes její jižní okraj směr osada Seleniotikos Gyros. A chvilku předtím, než se ta malá silnice napojila v oné osadě na jednu hlavnější (od vesnice Omalos), tak jsme tam „objevili“ fajn občerstvovnu (I Milia), kde jsme si pak taky trochu poseděli na velké zastřešené terase se stěnami k igelitu. Měli jsme čas, nikam jsme moc nespěchali. Mířili jsme k hornímu konci rokle Fugou, že tou se dostaneme do hlavní rokle Agia Irini, kde si pak na některém z odpočívadel najdeme místo pro přenocování. A to se všechno podařilo – našli jsme dobré místo dost velké na náš stan, s vodou a s čistým WC (typ splachovací a "nášlapný" Turek), dokonce vybaveným i hajzpapírem!! A stůl a lavice pod platanem, a nefoukalo tam a je to už jen pár set metrů nad mořem (necelých 500 m), takže mnohem tepleji, než jsme dosud zažívali...prostě pohoda.

Další den už sestup do civilizace. Napřed u spodního konce rokle zastávka v taverně Oasis (Nebrat!!! Hodně drahá!! Za dvě lahvová, dvě řecká kafe a 2x tzatziki nás zkásli o 40 €!!! Takže tak asi tisícovka Kč!!). Potom jsme v pohodě sešli KONEČNĚ!! dolů do Sougie, k rybníku, kde jsme se mohli už taky i umýt (to jsme už docela dost potřebovali) a užít si slunce. Zdrželi jsme se tam (stan nedaleko nefunkční „maringotky“ s WC) dvě noci a potom vyrazili ozkoušet, jak to „chutná“ jít po pobřežní části E4 odtud do Rumelky (tedy do Agia Roumeli), takže obráceně, než jsme dosud chodili (zatím jsme vždycky šli Z Rumelky směr západ).

Cesta dobrá, začátek v Sougii jsme hned našli (od WC-maringotky přes cestu a pak po pravé straně do vnitrozemí) a potom to orientačně už nebyl moc velký problém, i když jsme teda taky jednou zakufrovali – chybně jsme odbočili dolů na nějaké borovicové místo asi na pobřeží (Péfka). Včas jsme se ale vrátili a potom už došli až do rokle Tripiti ke kostelíku Agios Nikolaos v jejím ústí, kde jsme hodlali přenocovat. Nemyslel jsem si, že to dám, ale nakonec jo a ani jsem nebyl moc zničený. Sice se u kostelíka pohybovali nějací dva maníci, ale jen jsme tam došli, tak se asi lekli a za chvíli zmizeli, a tak jsme to tam měli jen pro sebe. O místě jako možném nocležišti jsem věděl, ale ještě nikdy jsme tam nespali. Je to tam dobré. Za kostelíkem jsme našli dobré, rovné a pro náš nový stan dostatečně velké místo, kolem areálu je necelý metr vysoká kamenná zídka s pletivem nahoře, takže je to chráněné i před nějakým větříkem, který by eventuálně roklí protahoval, a taky před kozami a tudíž i jejich bobky (do areálu vede branka), a pod převisem před kostelíkem je takový nějaký stůl a u něj lavice z prken. A ke všemu dobrému je zvenčí zídky pod skálou koryto a byla v něm voda, a Honzovi se podařilo z něj načepovat vodu dost čistou, že jsme ji ani nefiltrovali. Co víc si přát!! Navíc jsme už byli na úrovni hladiny moře, takže i teploty tomu odpovídaly… Další etapa byla pohodová, plánovali jsme dojít jen na pláž Domáta a tam se, ještě před ústím rokle Kladou, ubytovat na našem starém známém místě na jehličí pod borovicemi, kde jsme spali už víckrát. Všechno se podařilo i s malou koupačkou na místě Sendoni, jen kousek od našeho noclehu. Na Domátu jsem si napřed zašli na další menší koupačku a potom už ubytování, vaření večeře a spát. Noc dobrá a poslední etapa byla už až do Rumelky. Po výstupu z pláže (na jejím západním okraji) jsme pro jistotu ještě nafiltrovali vodu z podzemní nádrže (voda chuťově nic moc) a pak už jen nahoru a nahoru a nahoru. Zastávku jsme si udělali na takovém docela plochém místě s porostem velkých borovic, na Mapy.com je to označené jako místo vhodné pro stan, a taky jo, pár by se jich tam v pohodě dalo postavit, ale široko daleko není voda. Ke konci treku jsem se už hodně loudal, nešlo mi to, a po těch napřed asi 10 dnech „tvrdé práce“ + ten trek po E4 nad pobřežím, se mi to už asi nějak nasčítalo a nad Rumelkou už jsem měl dost.

(Napřed to byl výstup od moře na planinu Anopoli, ta má 580 m, potom po dvou dnech v hotelu s kratšími procházkami pořád nahoru s přenocováním na Kriaras, 1350 m, pak noc na Ammoutsera, asi 1800 m, a dál až do sedla Rousiés, 2135 m. Odtud napřed kus kalderimi pořád ve výšce asi 2 tis. m a až pak trošku dolů na přenocování na Katsiveli, 1930 m. A k tomu ještě výstup/sestup na tu čtvrtou nejvyšší horu Levka Ori do 2435 m a odskočit si na Kéfala do 2135 m. Následný přesun po E4 na Xyloskalo byl z Katsiveli (těch 1930 m) napřed mírně dolů kolem mitato Klissidhia nad planinou Petradhé a o kousek dál se E4 dostane do nejnižšáho bodu téhle část, do lehce nad 1700 m. Jenže pak už postupně nahoru až do zhruba 2050 m v sedle pod Melindanou. Odtud pak už následuje prakticky jen sestup až do Sougie k moři. A po dvou nocích tam přesun po pobřežní větvi E4 do Rumelky.)

Ovšem v Rumelce jsem si hezky odpočinul, žádné zázračné výkony jsme tam nepředváděli. Byli jsme na velkém gyrosu „U dědka“ – penzion s tavernou Samária (sám majitel „dědek“ nás objevil v davu a hned mával a nedal jinak, než že k němu na jídlo musíme jít – už se s ním tak trochu známe za ta léta…), jednou jsme jedli v taverně Paralia (moc dobře tam vaří), taky jsme se zastavili na „něco lehkého“ v jiné taverně, Calypso, a já si tam dal „jen“ dakos, což měla být opečená něco…veka? spodní část bagety?... na tom jen drť rajčat a možná tzatziky, + možná něco jako jogurt, jenže to, co přede mě položili, byla snad plnohodnotná večeře. A stavili jsme se, jako obvykle, i v taverně/penziónu Páchnes na frapé. Taky jsme tu měli trochu problém s hledáním místa pro stan – bylo totiž dost narváno a vrcholem byli Řekové, rodinka, kteří tam přijeli autem (trajektem) a zabrali pro sebe obří prostor nedaleko WC a sprch. Nakonec jsme ale místo našli a po nějakých úpravách (jeho mírné zvětšení, jak jinak s tím novým stanem…) tam stan postavili, a dobrý. V Rumelce jsme zůstali po tři noci, udělali si jeden snadný výlet po silničce ke vchodu/východu do/z Rokle a dali si tam pivo, kupovali si lokální víno v petkách na večer, ke snídani jsme měli místní chleba s máslem a rajčetem a sýrem, chodili jsme na jídlo do některé taverny, taky na nějaké nákupy a na to frapé, a samozřejmě i za útesy se trochu koupat; takže jsme vlastně tak nějak nic nedělali a odpočívali a flákali se. A nakonec jsme odtud i odjeli tak nějak lenošně trajektem v půl jedenácté do Sfakie, kde jsme chytli bus v jednu směr Chania.

V Chanii se ubytovat na jednu noc v už ozkoušeném penzionu Diana jen kousek od autobusáku (důležité, další den jsme museli hodně brzo ráno na bus na letiště), byly nějaké nákupy a taky večeře ve městě a večerní posezení na balkóně s Retsinou….No a ráno pak to hodně časné vstávání na bus na letiště (snad půl pátá? brrrr). Všechno klaplo, akorát pak na letišti u skenerů se mi jedna kravka začala šťourat v ledvince s nožíkem a dalšími věcmi (nožík měl přesně povolených 6 cm, přeměřovala si to!!), ale nakrklo mě, že tam taky štítivě, nějakou propiskou, rozbordelila veškerý (a neškodný) obsah té ledvinky, ale člověk si to musel zpátky už nacpat zase sám. V Athénách jsme měli přes dvě hodiny času, takže dobrý, dali si tam i něco k snědku, jenže když nastal „boarding“, tak si mě další kravka vyhlídla (měl jsem na ně letos dost štěstí), a že prej můj batoh je moc velký (byl stejný, jako ten Honzy) a že ho mám nacpat do takového toho měřidla. Vešel se tam (když jsem mu trochu pomohl a zatlačil na něj), ale pořád mlela svou, že je „too big“. A nalepila na něj takovou tu nálepku, co se lepí na zavazadlo, když ho jde člověk odbavit. A taky mlela něco, co jsem jí tak úplně nerozuměl, možná jako že to mám nechat před dveřmi do letadla (jako tam nechávají lidi třeba dětské kočárky), a že to pak dají do nákladového prostoru a já si na to pak počkám v Ruzyni, až to na karuselu vyjede? A to mě ještě napadlo, jestli nebudou za to někdy pak chtít zaplatit jako za odbavené zavazadlo... Docela mě to tak nějak rozklepalo, člověk neví, ne čem je a jak to dopadne, ale nakonec jsem si klidně vzal bágl na palubu a prd se stalo.

V Praze kosa, jak jinak (oproti Krétě), ale domluvili jsme se s kamarádem, že zajdeme do Kolkovny v Holešovicích nedaleko mého bydliště na pozdní oběd, což jsme provedli. A já si tam dal moji favoritku svíčkovou. Mňam…dělají ji tam moc dobrou…Dojedli jsme a dopili, a rozešli se bydlet každý do svého.

A už můžeme přemýšlet nad dalším „výletem“ do Řecka. Možná by to mohly být příští rok, třeba někdy konec května, začátek června, Soluň a Chalkidiki? Začaly tam prý z Prahy lítat Aegean Airlines za nějaké 2 tis. Kč – to je dobrá cena, a i tam, jak jsem se koukal, by se daly najít docela slušné treky. Ale mezi tím si ještě tenhle rok uděláme krátký, včetně cesty devítidenní výlet na Kanáry, na Tenerife, odlet na začátku prosince. Ještě se trochu ohřát…letios meteorologové slibují zimní zimu s mrazy a sněhem, tak by se to mohlo hodit...něco načerpat, než to přijde.