Lakki-Poria-Kalerghi-Xyloskalo-Gigilos-Strifomadhi-Achladha-Sougia
(Chania) – vesnice LAKKI – sedlo PORIA – chata KALERGHI – místo XYLOSKALO – vrchol GIGILOS – vrchol STRIFOMADHI – údolí ACHLADHA – vesnice KOUSTOGHERAKO – vesnice SOUGIA
1. den – Odjezd z Chanie v 7:00 do Lakki. Cesta asi 30 min. Z náměstíčka pod kostelem jít (podle průvodce Lorain Wilson (The High Mountain of Crete 2nd edition), tzn. po schodech se zábradlím z kůláčů hned vedle taverny. Ulička pokračuje dolů kolem zdi ke stavbě s háky, visícími uvnitř ze stropu – zřejmě se tu stahují zabitá zvířata. Na rohu této budovy je značka – oranžovo-červená šipka. Dvakrát jsem se hned u těchto "minijatek" se vydal (po náznaku zřejmě původní cesty) dolů roklinou, mířící přímo dolů do údolí, ale pak v roce 2014 to najednou nebylo možné, bylo to zarostlé neprostupnou houštinou šlahounů ostružin. Takže jsem zkusil jít podle začek dál. Projde se kolem domů na druhé straně údolí – zde už je to silnička s betonovým povrchem. Po chvíli beton zase končí a je to normální vozová cesta s kamenito-písčitým povrchem. Vlevo dole je rokle, do které je nutné se dostat. Za posledním domem jsem našel zbytek znašení - šipku ukazující vlevo z náspu silně dolů mezi dva ploty. Značky se ale brzo ztratily a tak jsem se nakonec sice dolů dostal, ale poměrně složitě, z rozpletením asi dvou tří plotů, které tam byly v cestě. Možná by bylo mnohem schůdnější minout tu poslední šipku a jít po vozové cestě stále dolů až na dno údolí a tam se dát vlevo, dnem toho údolí/rokle až na místo, kde se to dno trochu rozšíří a kde ústí zleva ta původní cesta od "minijatek". Úplně dole je tam jednak menší cypřiš (zatímco ostatní stromy, které v rokli rostou, jsou listnaté) a za ním se na skalce objeví opět oranžovo-červená šipka, ukazující doleva, mírně dolů. Po asi 150 m ukazují značky (červené, oranžové...) vpravo nahoru do jiné rokle. To je správná cesta směr silnice, vedoucí na místo Poria (které je již uprostřed hor na jiné silnici mezi chatami Kalerghi a Katsiveli na trase E4). Cetsa je orientačně poměrně nenáročná, je značená skvrnami různých barev, ale je hodně zarostlá a na jaře jsou velmi užitečné dlouhé kalhoty. Pěšina celkem slušně značená, po chvilce vyleze z pod keřů a stromů a jde nyní po svahu. Na protějším svahu ruiny kdysi docela rozsáhlého mitato. Za ním chodník po nějaké době přejde na protější svah. Zde je cesta velmi pohodlná a stále dobře značená, nyní již i jasně modrou barvou (původní oranžovo-červená na exponovaných místech na slunci vybledává). Jsou zde patrné následky ohně (v roce 2009, po pár letech už ne). Pak ale dobrá pěšina končí a po kamenech, sejde na dno rokle, zarostlé cypřiši a křovinami. Když konečně vyjde zase na svahy, je původní starý chodník již zcela zarostlý jednak beztrnnými rostlinami sápa (Phlomis fruticosa), ale také trnitými dřišťály často až do půli stehen. Lehké kalhoty jsou zde velmi vhodné až nezbytné. V místě, kde je z rokle již spíše mělké údolí, se toto údolí dělí. Přijde se k většímu kameni s modrou značkou. Správná cesta je ale ještě kousek před kamenem doleva po pěšině. To se již objeví v závěru údolí hřeben se zářezem silnice). Stále celkem značená pěšina (modré značky + mužíci) se na silnici vyšplhá vedle velké kamenné nádrže na vodu. Doprava vede silnice napřed mírně dolů (dole u velkého osamělého stromu pravděpodobně dobré místo na nocleh) a po několika km pak konči na místě Fokyes, kde se napojí na asfaltovou silnici Lakki – Omalos. Vlevo jde silnice kousek nahoru, dělá ostrou zatáčku vpravo. Zde odbočuje mezi skalkami modře značené pěšinkamezi stromy, která po asi 30 - 50 m vyleze na plochý hřbet s ohništěm a kameny ohraničemém místě pro bivak u protejší skály. Silnice sama pokračuje napřed dolů, aby po chvíli začala zase pravidelně stoupat. Mine se další vodní rezervoár a v jedné zatáčce je vlevo pod silnicí celkem zachovalé mitato s poškozenou střechou, kolem kterého jsou také vhodná místa na nocleh. Odpoledne se v dáli nad silnicí nad závěrem údolí objevil tmavý hřeben s patrným zářezem silnice Kalerghi – Poria. Vypadá to ještě hodně daleko!! Silnice se postupně dostává na úroveň dna rokle a na místě, kde je vlevo nahoře mezi stromy kamenný domek s ohradami pro ovce, přejde na chvíli druhou stranu, ale po pár desítkách metrů se zase vrátí na původní stranu, aby se dostala k rozcestí. Odtud doprava nahoru vede odbočka k dalšímu kamennému domku, ze kterého v jeho dolní části trčí roura s dobrou vodou, zatímco doleva silnice opět přejde na druhou stranu údolí. Tady v té roklince se dá strávit první noc.
2. den – Silnice z místa nocování po několika serpentinách pokračuje ve svahu mírně nahoru až na Porii. Poria je i v září až neskutečně zelené místo s ošklivým betonovým vodním rezervoárem a starým mitato. Silnice se zde spojí na malé planince již se značkou E4 se silnici Kalerghi – Poria. O trochu výše nad touto planinkou, porostlou kapradinami, je v sedle s nádhernými výhledy, za nímž se tyčí hory Gigilos a Volakias na druhé straně rokle Samária, kamenný, nepřístupný (protože bytelně uzamčený) domek strážců Národního parku Samária s někdy otevřeným WC. Je tam taky velký vodní rezervoár, ve kterém ale už třeba v září nemusí být voda. Odtud je krásný výhled i na plochou horu Strifomadhi (další cíl treku) i chatu Kalerghi. Dál trek pokračoje po celkem nudné silnici směr Kalerghi. Chata Kalerghi je stále docela vysoko nad silnicí, ale zkratkou ve svahu se tam lze dostat celkem dobře a rychle. Pod chatou je planina, kde se dá spát (nedoporučuje se, je tam rach a hodně ovcí). Chata sama nemusí být vždycky otevřená, ale pokud je, tak se tam dá koupit pivo a pokud není obsazeno, tak i přenocovat. Z její terasy jsou ale krásné pohledy do Samarie, přes ni i na ten strážní domek na Porii a také na masivy hor Melindanou a Páchnes. Nedaleko chyt je výjimečně postavená toaleta, klasická kadibudka. Je zavěšená nad kolmým srázem a nemá pod sebou senkrovnu. Ze silnice od chaty je planina Omalos jako na dlani. Odshora ve 4. zatáčce silnice vlevo je odbočka (značená tabulí s oboustrannou červenou šipkou) na Xyloskalo, kde je vstup do rokle Samária. Je to pěšina svahem dolů, její počátek je za otevíracím dílem plotu. Z pěšiny je pak dobře vidět jak Xyloskalo tak i klikatící se cestu do sedla pod Gigilos. Nocoviště se dá najít kousek nad silnicí, pokud se člověk kvydá od kafírny nahoru po E4 znašeném chodníku a hned v první zatáčce nezatočí, ale z chodníku jde rovně dolů k několika větším stromm, pod kterými je krásné místo pro malý stan. Celkově je to místo dobré až pro 5 osob, s exkluzivním výhledem na Páchnes.
3. den (ÚT 15/10) Cesta nahoru cikcak celkem příkrým svahem, ale bezpečná, kamenitá a značená značkami E4. Když dojde na menší hřebínek, narovná se a zamíří do velkého žlebu pod Gigilos. V jednom místě, kde se v menším žlebu cesta lomí do hnedle ostrého úhlu, se dá odbočit terénem přímo nahoru na hřeben a po něm jít nad srázy k hřebeni hory Strifomadhi. E4 ale pokračuje odtud dále do velkého žlebu, projde skalní bránou a kolem podivuhodně tvarovaných skal začne zase stoupat k vydatnému prameni Linoseli a podle suťoviště vpravo, vede dále až do sedla pod Gigilos. Zde výhledy do rokle Tripiti. Ze sedla E4 pokračuje doprava dolů a po asi 100 – 150 m se obrátí vpravo a začne šplhat kolmo nahoru štěrbinou ve skalách. Na hřeben Strifomadhi (jak je to zakreslené na mapě ANAVASI) ale nedorazí!!! Po dosažení menšího vrcholku pod tímto hřebenem pak totiž víceméně kopíruje vrstevnici doleva nad srázy a sutěmi, spadajícími do Tripiti a objeví se až v sedle pod jižním svahem Strifomadhi.. Cesta na Gigilos jde ze sedla vlevo (je to vyšlapaná, klikatící se stezka značená mužíky a žlutými značkami). Šplhá ke kříži vedle propasti (obehnané plotem), mine plošší část s místem pro bivak a pak se dostane od něj trochu vlevo, aby pak pokračovala nad srázy s výhledem na planinu Omalos, horu Strifomadhi a žleb (se suťovištěm). Je dobré se držet žlutých značek, ty člověka dovedou až k vrcholové mohyle. Občas je nutné k překonání kamenů a skal použít i ruce. Mohyla (1980 m) ale není nejvyšším vrcholem Gigilos, ten je o kousek dál směrem k rokli Samária. Cesta tam vede od mohyly mírně doleva a dolů, aby se pak nad dolíkem obrátila doprava (kamenní mužíci a červené, občas málo patrné značky) a po chvilce zhruba o 90°zase doleva. Pak už to je jen po větších či menších ostrých kamenech a skalách. Na hlavním vrcholu (2080 m) je svislé břevno kříže a schránka v podobě ikonostasu. Z vrcholu exkluzivní rozhledy. Zpátky do sedla se jde stejnou cestou. Já zkusil jít sedla kus zpátky dolů po značené cestě a pro pokračování jsem si vybral nejhořejší pěšinu v suťovišti vlevo od ní. Po hodně obtížném výstupu po nejvyšší pěšince vyšlapané zřejmě kozami (asi
4. den (ST 16/10) – Dašlí cesta vede stále pohodově dolů. O kus dál vodní rezervoár s kusy modré plastové plachty a s malým příbytkem, zamčeným na 3 masivní visací zámky, a vedle něj ruiny stavby s prolomenou betonovou střechou, vyztuženou armaturou. Voda nedosažitelná. Níže po cestě ještě zbytky dalších staveb a v jednom místě i koryto s vodou, ale velmi špatnou, špinavou. Zde již jsou stromy (cypřiše) hustší, vytváří řídký les a některé z nich jsou i docela mohutné. Cesta dobře sledovatelná, snadná, mírně klesající, jde po plochém dně údolí. Pak se objeví i borovice. V místě, kde se cesta lomí o 90° vlevo je vpravo menší borovicemi zarostlá planinka s výhledem dolů do údolí, táhnoucím se od Sougie nahoru. Zde odbočuje trek nad roklí Agia Irini směr kostelík Agios Theodhori a planina Omalos. Místo se jmenuje Olysma. Dno rokle se zase vrátí zpět do původního směru, ale to z něj již doleva nahoru odbočuje typická „kalderimi“ – pečlivě vybudovaná stará cesta – „mule-track“. Jakmile dosáhne svého vrcholu a začne mezi řídkými borovicemi zase klesat, objeví se dole zbytky jakési zhruba kruhové stavby, vystavěné z kamenů a kousek dál novodobá kaple s odpočinkovým altánem, vodním korytem a dalším kamenným domkem (budoucí WC?), kde také začíná (resp. končí) kamenitá silnice z vesnice Koustogherako. E4 odtud ještě „řeže“ některé zákruty silnice a pak vyjde zase na silnici, která je v těchto místech docela široká, aby z ní tak po 100 - 150 m zase odbočila a po průchodu řídkým lesíkem již trvale držela silnice až do vesnice Koustogherako. Za zmínku snad ještě stojí místo, kde je možné doplnit vodu. Je to kamenná zeď, z níž vytéká z kovové trubky dobrá voda. Toto místo je asi 5 – 10 min chůze od vesnice a bývala to místní prádelna – ještě nyní tam je k vidění kamenná (betonová?) „maxivalcha". Je zde také schodiště, které vede ke kostelíku nahoře. Značka E4 ve vesnici pak končí. Hned na kraji je v asi druhém domě taverna, ale je otevřené naprosto nepravielně a nahodile. Z vesnice se dá do Sougie jít dvěma způsoby. Buď hned na počátku odbočit kolem toho domu s tavernou doleva a po starém chodníku se dostat na silnici na začátek vesnice Lívadas. Anebo jít z Koustogherako po úmorném a mnohem delší asfaltu do stejné vesnice. Ta silnice krátce za vesnicí Koustogherako míjí moderně pojatý pomník partyzánům z osady Lívadas. Tato vesnice je převážně pod silnicí a její součástí jsou i ruiny nějaké zřejmě pevnosti. Za osadou se ze silnice v její (druhé) ostré zatáčce hnedle do protisměru odpojuje kamenitá silnička, směřující k jihu a mírně nahoru. Po ní se pak člověk celkem lehce dostane na dohled jak moři tak posléze i Sougii. Na celém tomto asi 2 km dlouhém úseku je snad jen jedno poněkud problematické místo, kdy se silnice dostane do místa, kde se shora napojí na jinou, podobné velikosti, která probíhá kolmo na ni zhruba po vrstevnici. Tady sice nějaké červené šipky a značky míří doleva, ale je nutné odbočit naopak doprava a kolem menší, asi 5 m vysoké, skalky zatočit dolů po silnici, která zde má již betonový povrch. Tudy se pak dá dojít až do Sougie či na břeh moře.
(Poznámka: časový harmonogram trasy je odvislý od spojení busem z Chanie, kterým člověk začne. Pokud by jel nějakým busem až po poledni, tak je pochopitelně nutné délku a i pak trasu a místa nocování jednotlivých etap patřičně upravit.)
