Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

vesnice Kámbi - chata Volika - vrchol Spáthi - planina Lívada - po E4 směr sedlo mezi Grias Soros a Agio Pneuma - (odbočka na vrchol Grias Soros a zpět) - terénem oblastí Pavlia Harlara mezi horami Grias Soros a Askifiotiko Soros  a sev. koncem hřebene Kakovoli - silnice z Anopoli - sedlo Rousiés - vrchol Páchnes - údolí mezi Páchnes a vrcholem Zaranokefála - spojnice mezi údolím Potámos a vesnicí Agios Ioannis na planině Anopoli pod záp. útesy Zaranokefála - vesnice Agios Ioannis - místo Sellouda - pláž Agios Pavlos - po E4 do vesnice Agia Roumeli

1. den Autobus v Chanie ve 14:00 směr Kámbi, vesnice jihovýchodně od Chanie, která je východiskem ke treku přes chatu Volika a dál do hor. Do vesnice se dojede tak nějak kolem třetí, od kostela se vyrazí po asfaltu k horám až na rozcestí a tam již ukazuje stará dřevěná značka s nápisem „ΜΟΝΟΠΑΤΙ ΚΑΜΠΟΙ ΒΟΛΙΚΑ“ doprava. A to už tam jsou taky žlutobílé značky, podle kterých se jde dobře (přes osadu Geroprinos, ve které asfalt končí, a potom mělkým údolím s ploty a stájemi). Když se dojde k poslednímu kozinci, tak po průchodu brankou se jde vlevo podle plotu nahoru až k další brance, od které se jde pořád víceméně podle plotu nahoru až na kamenitou silnici. Po ní vlevo. Nedaleko se mine baráček u kozích ohrad. Nadmořská výška 814 m. Dál se pak jde po té silnici, zde je poprvé vidět chata Volika, která trůní nad roklí vysoko v horách a vypadá jak oranžová maringotka. Potom, když se silnice dostane ostrým ohybem přes jednu z roklí (údajně jí lze sestoupit od té chaty také), se objeví „nábližka“ – značky ukazují do stráně vpravo nad silnici. Zkratka řeže další ohyb silnice a objeví se na ní v místě, kde naproti je další branka v plotě. Tou se pak pokračuje. To pokračování je nejasná, kamenitá pěšina, značená občas nenápadnými kamennými mužíky (ale nápadnějšími žlutobílými značkami) v silně kamenitém terénu, která stoupá a stoupá…. Až když se dostane k další brance v plotu, začne být zřetelnější, je to pak už takový normální chodník s podpůrnými zídkami, který se kroutí v prudkém svahu nahoru. Od té branky v oplocení je chodník taky doprovázen klasickými černými hadicemi (ve kterých však voda neteče), takže orientace je o to snazší. Za zhruba polovinou výstupu roklí pak přejde na druhý svah, chvíli se na něm zdrží a potom se vrátí zase zpět. Ale to už je stoupání mnohem mírnější. Nedaleko odtud se objeví první tyč se značkou E4. Pak se zase ukáže nahoře ta oranžová maringotka a je najednou překvapivě „blízko“ (v porovnání s tím, jak prťavá byla, když se v dohledu objevila poprvé). Konec je už nenáročný a vyleze se na kamenitou silnici. (Ono by se dalo sem pod tu chatu dostat z Kámbi i po té silnici, kdyby se jeden na rozcestí dole za vesnicí Kámbi s první dřevěnou značkou směr Volika vydal po asfaltu vlevo. Ta silnice by tímto směrem měla projít skrz asi dvě malé osady, za tou druhou se změní její povrch na neasfalt a pak se začne klikatit svahem vzhůru. Jenže od Kámbi to může být tak snad až 20 km, a to je asi mnohem lepší si to zkrátit na zhruba 5 – 6 km při průchodu roklí, byť mnohem strmějších. Na chatu, nyní již jen kousek nad hlavou, pěšina pokračuje na druhé straně silnice trochu vlevo. Napřed je jasná, ale pak je nutné si jít svojí vlastní cestičkou. Nedaleko chaty (nm.v. 1321 m) je pramen - asi 300 – 400 m vzdálený, funguje celoročně. Od chaty se k němu dá dostat celkem bez problémů: chata má na druhé straně, než je vchod do ní (zamčený), takový nízký přístavek, který zamčený není (jen zajištěný drátem) a je v něm jednak tak 3x2 metry velká palanda s dekami, menší kredenc a pak různý bordel. Světlo tam není. No, a když se člověk postaví ke vchodu do tohoto přístavku levým ramenem a koukne se podle chaty k velkému cypřiši, který vedle ní stojí, tak k vodě se jde zhruba v prodloužení pravého okraje koruny stromu, pod spodním koncem asi 200 m vzdálených skalek ve zhruba stejné výšce, jako je chata. Voda tekla i v září, byť nijak silným proudem. Je dobré nabrat vody co nejvíce, další (a trochu nejistý zdroj) je až na planině Lívada po celodenním treku. Ke konci září bylo v noci trochu chladno i uvnitř, letní spacáky je tam málo.

2. den – Zjistili jsme, že v dekách asi byly nějaké blechy, které nás pokousaly. Po snídani a sbalení se na zase cestu. Jde se (podle žluto-bílých značek na kamenech) napřed k útesům nad chatou, ve kterých je taková celkem široká škvíra, kudy se vyleze nahoru ke žlutočerné tyči se značkou. Ty malované bíložluté značky vedou trochu vpravo, a když se podle nich vyleze kolem snad posledního cypřiše, je dobré je opustit, protože se drží více vpravo a nakonec někam odbočují úplně doprava, překračují mělkou roklinu a končí u nějaké jeskyně Mili (neznám, nebyl jsem tam). Je teda odtud lepší držet se řídkých tyčí (další se musí vždycky trochu hledat, bývá vždy na vrcholku nějakého kopce). Cesta pochopitelně stále stoupá (chata je ve výšce 1321 m a Spáthi má něco přes 2 tisíce), ale žádné drama to není. Tu a tam se sice narazí na nějakého mužíka, ještě řidčeji na červený flek na kameni, ale ani to ani to žádnou cestu nevyznačují; spíše jen směr. Ale ten směr je i tak jasný, ukazuje ho hora, jejíž poměrně pravidelný kužel se najednou ukáže vlevo nahoře. Poslední (od chaty tak čtvrtá či pátá) tyč je někde asi tak ve výšce 1700 m a dál už je to jen o vlastní orientaci a výběru cesty. V sedle pod vrcholem, odkud je vidět na druhou stranu dolů do doliny jsou dvě možnosti, kudy jít. Buď svah hory traverzovat po jejím "pravém" (tj. západním) úbočí, stále při tom ale stoupat a mířit do sedla pod jejím západním svahem, tam odložit bágly (před nějakým časem jsem tam přespal ve stanu v příjemné dolince), vylézt na vrchol (tak 15 – 20 min práce), vrátit se k báglům a pokračovat v traverzu kolem hory. Druhá možnost je vysápat se po hřebeni přímo na vrchol s rancem na zádech. Z vrcholu Spáthi (2048 m) se (nejspíš po vrcholovém fotu??) jde zase po hřebeni dolů na druhou stranu. Sice se tam narazí na nějaké žlutooranžové značy na kamenech, ale dá se podle nich jít jen kousek, protože pak odbočují spíš na východ, či jihovýchod, zatímco cesta na planinu Lívada pokračuje vpravo a dolů. Celá tahle oblast je hodně divoká, na mapě ANAVASI se nazývá Ghourghoutha tou Spathiou. Je plná propastí a různých proláklin a dolin a nechtěl bych se sem dostat v zimě, kdy ty díry mohou být překryty sněhem, kterým by se pak dalo propadnout jedna dvě. Dobrým orientačním bodem je taková zhruba obdélníková černá skála, nedaleko které se odbočuje doprava dolů. Odbočí se před ní o zhruba 90° vpravo do mělkého dolíku, překoná menší hřebínek a najednou je pod nohama plochý svah mířící napřed trochu dolů a a potom to malinko vystoupá (kolem jsou místy plochá skalní desky) a nakonec je nutné sejít dolů na plochý hřebínek po jehož stranách jsou menší sníženiny, Ten je pod posledním prudším svahem (vpravo nahoře ve svahu je velký černý balvan). Po výstupu se objeví na vrcholku (vlevo) mohyla. Cesta pokračuje na druhé straně dolů - napřed trochu vlevo a pak přímo na další skalní desky. Po nich a pak kolem jakéhosi starého závětří z kamenů se obejde poměrně hluboká a široká díra, aby se člověk dostal do (sedla) Stavrou Seli, ze kterého se už sestupuje na planinu Lívada. V září je už jen hnědá, ale když je tam člověk na jaře (třeba konec května), tak to byla nádherná zelená plocha, plná květů. Sejít dolů není nic příjemného, jde se po kamenech a místy i trochu sutí a sestup nebere konce. Dole až někde zhruba v polovině planiny se dá najít několik míst, kde se po nějakých úpravách dá postavit stan. Je ale dobré se napřed jít podívat (bez báglů), jak je to tam s vodou - ta je když se pokračuje po planině stále dopředu, pak se trochu vystoupá (výrazná kozo-ovčí pěšina), mine se jedna prohlubeň a v druhé, v dolíku se žlaby a studnou by voda měla být (z hadic, natažených od pramene Lago Nero). Planina je v nadmořské výšce mezi 1700 a 1800 m, takže ani tady moc teplo ani v září, ani třeba v květnu není a na tenký letní spacák to rozhodně není.

3. den Ráno směr dolík s vodou a před ním vlevo nahoru, čímž se člověk dostane k mitatu Lívada asi o asi 150 m dále. Tady se cesta napojí na trasu E4 mezi chatou na Katsiveli a planinou Niátos. Dál je to pohoda. Napřed se od mitato vystoupá po chodníčku (víceméně i podle hadic) do sedla se závětřím a s tyčí E4 (zde začíná dobrá cesta na vrchol Agio Pneuma, asi 1,5 hod nahoru, podobně i dolů), odtud se sestoupí do doliny, kde by se dalo taky přespat. Další pokračování je mírně stoupajícím údolím po pěšině s minimem tyčí, ale s mužíky. Občas je to sice nutné trochu hledat, ale problém to není. Je to pestrá cestička, která jde chvíli po ploché části, chvíli se šplhá mezi skalkami, po projití jedné doliny (kde se dá tay dobře přespat, kdyby bylo nutné) se vyšplhá na poměrně vysokou skálu, jen aby se z ní (docela příkrý sestup po ploché skále) zase dostala téměř na dno. Tady je to pak trochu nejasné a další cesta se musí hledat pečlivě, ale obecně je to tím údolím stále dopředu. Nakonec to začne stoupat do nejvyššího místa této části treku, do sedla mezi horami Agio Pneuma a Grias Soros, které je ve výšce asi 2080 m. Je odtud vidět severní pobřeží východně od poloostrova Akrotiri (na kterém je chanijské letiště) a je tu taky signál mobilního operátora (kdyby bylo potřeba). Tady je možné nechat bágly v účelně postaveném závětří (a bává to často hodně potřeba, ledový a poměrně silný vítr tu bývá pravidlem) a vydat se na vrchol Grias Soros (2331 m). Svah sice žádné drama, není nijak prudký, ale je na něm suť a nejde se v tom dobře. Na celkem plochém vrcholu je jednak klasická vrcholová kamenná mohyla. Výstup zabere tak do třičtvrtě hodiny. Je dobré se z vrcholu, z ptačí perspektivy, podívat, kudy kudy dál měsíční krajinou Pavlia Harlara mezi horami Grias Soros a Askifiotiko Soros. Ta rekognoskace terénu se nám pak docela opravdu dost hodí, když se člově pak do toho bludiště dostane. Sestup zabere tak do půl hodiny. Od závětří se pokračuje kus po svahu s téměř černými a jak sklo ostrými kameny, stále po E4 ke škvíře v skalní zubaté hradbě. Za ní je to kousek dramatické, musí se nějaký ten metr sešplhat hnedle kolmo dolů i za použití rukou, ale pak už to je zase pohodová pěšina, která ústí na plochém a mírně se svažujícím hřbetu mezi Grias Soros a bezejmenným hřebenem zhruba severně. Místo se jmenuje Sideroporti. Je lepší jít po spodní části svahu Grias Soros (tedy po svahu vpravo) až k takovému plochému hřebínku, který přetíná to údolí mezi oběma horami (Askifiotiko Soros a Grias Soros). Cesta celkem snadná, tu a tam se dá opravdu najít nějaká zvířecí stezka, která chůzi ulehčí. Uprostřed toho údolí je kuželovitá hora Pavlia (2080 m) v oblasti, která se podle ní nazývá Pavlia Harlara, a tu horu je nejlepší obejít zleva. Jsou tam díry, prohlubně a prolákliny různé velikosti a hloubky a občas  je nutné přejít mezi nimi po docela úzkém hřebínku , tvořeném ostrými skalkami a balvany. Balancovat tady s báglem na zádech může být docela zajímavé. Pak je v cestě další kuželovitá hora, poslední výběžek hřebene Kakovoli, nazývaná Ghoniasmata (asi 2040 m). Tu je lepší obejít pro změnu zprava, ale jít úplně vpravo okolo té hory moc nejde. Když se však trochu vystoupá po jejím svahu k hornímu okraji jakési skalní hrany, tak tam se pod nohama najednou objeví jednak v zásadě plochá oblast, byť s mnoha dolinami, skálami a dírami do země, ale hlavně - za ní je konečně vidět ve svahu zářez té silnice z Anopoli!! Sice to ještě chvíli trvá, než se k ní člověk dostane tou oblastí plnou různých dolinek, prohlubní a děr a skal, ale nakonec to tak moc obtížné není. Už zdálky je ve svahu pod silnicí vidět paralelní linie – to je původní cesta, "mule-track". Pod silnicí nedaleko počátku téhle cesty je ve svahu skála, kolem které ona cesta vystupuje na silnici a je dobré tohoto výstupu využít. Teď ale čeká ještě několik kilometrů (asi 2 - 3) mírného stoupání po silnici a pak ještě od jejího konce vystoupat po bytelném a často chozeném chodníku (červenobílé značky) do sedla Rousiés (30 - 40 min). V sedle je postaveno z kamenů několik závětří u plochých písčitých míst, ale je tam taky kamenný domek. A nádrž s vodou, postavená ve svahu, s vodou po celý rok. V domku je sice bordel, musí se to napřed trochu vyklidit a upravit, ale pak se tam mohou až tři osoby celkem pohodlně na zemi (hodně prachu!!) vyspat. Sedlo je ve výšce asi 2130 m, často to tu fouká a ke konci září to může být až mrazivé.

4. den Díky nadmořské výšce tu tedy tak moc teplo ani v domku být nemusí. Na Páchnes, nejvyšší horu Levka Ori (2453 m), vede jasná značená (červeno-bílé značky na kamnech), jen celkem pohodově stoupající pěšina. Cesta je to krásná a nijak obtížná, sice se vystoupá o asi tak 300 výškových metrů, ale na poměrně dlouhé trase. Dá se to zvládnout (i s velkými bágly) za asi něco málo přes hodinu. Před posledním stoupáním na hřeben pod vrcholem se cesta dostane do sedla pod horu Gavala (2375 m), odkud se dá celkem lehce dostat na její vrchol. Je to plochých skalních plotnách, ně nijak moc příkře a zabere to tak asi čtvrt hodiny nahoru a asi 10 min dolů. Na vrcholu je malá pyramide z kamenů. I na Páchnes je jak poměrně velká kamenná mohyla, ale také pochopitelně taky i excelentní rozhledy (někdy je na východě vidět i pohoří Psiloritis s nejvyšší hrou Kréty stejného jména, ale taky horská skupina Kedros a dokonce i tenká linie hor Diktí Ori hodně daleko na východ), je tam také vrcholová kniha. Zase je dobré si tu od nedalekého závětří ze shora prohlédnout další postup. Pod jižním svahem je vidět údolí pod horou Zaranokefála, do kterého je nutné se dostat a pak jím jít západně, tj. vpravo. Sestup je nijak zvlášť prudkým svahem, ale místy s klouzavou sutí, až na dno údolí a tady jsou hned nějací mužíci. Po dnu údolí se jde (po sestupu vpravo, západně) dobře, jsou tam kozo-ovčí stezky a je to tak nějak téměř po rovině, jen občas mírně dolů. Pak se pěšina sice vydá dolů o úroveň níž, ale nic obzvlášť prudkého to není ani teď. A tady člověka až ohromí ta divoká, ale celkově docela plochá pánev, plná různých děr a proláklin, spojených (nebo spíše naopak oddělených?) někdy jen skalními hřebínky jako mostky. Je dobré se zde držet mužíků, protože hledat ty průchody mezi různými proláklinami by mohlo taky zabrat hodně času. Nějaké mužíky na místech, kde se zdálo, že by mohly být, jsem i postavil pro ty, kteří by si chtěli tento skvělý trek rovněž projít. Oblast to je fakt nádherná, část hornin je černá, část hodně světle šedá a do toho tam jsou horniny okrové…skály, balvany, díry do země… Pro průchod touto oblastí je nutné se občas dostat do ploché doliny s následným výstupem na nějakou skalní hranu, a tak se to zopakuje celkem asi 3x. Ale pak už je najednou pod nohama vidět svah (téměř černá hornina) směrem do hluboké rokle Eligias a potom se už níže co nevidět narazí na pěšinu mezi Potámos a Anopoli, označenou kamennými mužíky. Je výhodné se při setupu držet šikmo vlevo. Sice pak ještě čeká (poslední) delší stoupání, ale stezka je tady už značená mužíky v dobré frekvenci a k prameni Zarano pod horou Zaranokefala se dojde za chvíli. I v září v něm voda je. Odtud je to už taková hnedle výletní pěšina, široká, vystavěná ve svahu pomocí různých podpůrných zídek a stále víceméně klesající, se skvělými pohledy jak dolů do hluboké rokle Eligias, tak i s rozhledy jak na ostrý hřeben, oddělující rokle Samária a Eligias, a také n aza ním se rýsující další hřeben s horami Gigilos a Volakias. Taky je odtud už vidět jak místo Angelokampos se zbytkem terasovitých polí (jde se tam z rokle Eligias), tak i široká zátoka hluboko dole u vesnice Agia Roumeli, a zanedlouho se už objeví i střechy prvních domů dole na planině Anopoli. Je tam ale ještě jedna hodně nezáživná část, a to sestup do osady Agios Ioannis (je v nadmořské výšce zhruba 750 m), takže o přibližně 1000 m níže. Ten sestup je úmorný, zpočátku i s nepříjemným klouzavým povrchem z kamení. Pak se pěšina (nejasně značená malými červenými flíčky a tu a tam mužíkem) dostane i do plošší části (opět jsou tam hadice) a úplně dole v řídkém borovém lese si lze cestu i trochu zkrátit – nejít vlevo ke konci kamenité silnice, kde se to jmenuje Kroutsia, ale dá se to seknout rovně a mírně dolů do mělkého údolíčka a pak svahem kousek nahoru se tak dostat na silnici, po níž se už jen sestupuje dolů na planinu a do vesnice. Ale to nastane opravdu prúda, sejít to dolů po té nekonečné kamenito-písčité silnici, klikatící se několik kilometrů v jižním svahu.... Dole je vidět mohutná obdélníková nádrž na vodu a i první domy vesnice, taky nějaké stáje…. Jak se člověk dostane k obytným domům, je nutné jít víceméně pořád dolů, minout na rozcestí lákavou odbočku vlevo (je jen ke kapli) a odbočit až na druhé křižovatce (doleva). Tudy se člověk dostanek terase bývalé školy na kraji vesnice, na které je samoobslužný box s pivem či podobnými léčivy, ale bývá v provozu většinou jen "v sezóně"; v třeba v květnu v něm není nic. Pod terasou se projde bránou, kterou je možné uzavřit příjezd silnicí do vesnice, a hned za ní se odbočí po jiné silnici vpravo a dolů. Jenže je nutné hned z ní sejít doprava pod ní, protože tam začíná chodníček, kterým se pak pokračuje stále dolů (červenobílé značky). Jak se chodník dostane od silnice, tak se jde (ne moc dobře, je to po kamení) mezi zídkami..Je to dobře značená stará spojnice mezi Agios Ioannis a pobřežím, resp. Agios Pavlos a Agia Roumeli. Podle rychlosti postupu se dá přespat buď na plochém místě, kde se asi po dvou km od brány připojuje zleva jiná písčitá sinice, anebo dojít (další asi jeden, či jeden a půl km) až k poslední silnici, která tam přichází (také zleva) od nějaké stáje na kraji lesa. Anebo pokračovat dokonce ještě dál ( o asi 200 - 300 m) po té značené pěšině na druhé straně sinice, opět mezi valy z kamenů, kde se tu a tam najdou také vhodná místa pro bivak i stan. Poslední takové je na místě zvaném Sellouda, kde je mezi pár stormy, rostoucími u hrany svahu k moři, dostatek krásných písčitých míst k přenocování i pro více stanů či bezstanných nocležníků.

5. den To je už vysloveně pohodová část ať člověk přespí na kterémkoli ze jmenovaných míst. Na místo Sellouda, kde začíná sestup napřed na pobřežní větev trasy E4 a po ní pak až na pláž a k hospodě, se dojde za chvilku (pokud se noc netráví rovnou tam). Cesta, i když je zpočátku překvapivě dobře zachovalá, dokonce i s původním dlážděním a také krásnými pohledy hluboko dolů na moře, je kupodivu docela úmorná, dlouhá, protože je nutné se z nadmořské výšky asi 620 m dostat na zhruba 80 m nad mořem na E4 a pak dokonce až na úroveň hladiny moře u taverny na pláži Agios Pavlos. Ale ještě před polednem se tam dá dostat. Pivo tam je za 3 € a voda na WC je nepoživatelná odsolenka. Pokud člověk nechce skončit už tam, tak se musí vydat zpět kus nahoru po písčitých dunách jak na poušti, a dostane se tak zpět na E4, na hodně používaný chodník, po kterém se tak za maximálně 20 minut (spíš méně) přijde k dalším menším dunám u ústí rokle Eligias a za další tak třičvrtěhodinu do Agia Roumeli. Tam je hojně využívaný neformální kemp se sprchou na borovici a od letoška (2013) i s mostkem přes potok (který tudy ovšem teče jen v zimě a na jaře a tak v srpnu tam po vodě už není aní památky). Ovšem v roce 2014 je tam další vylepšení - na kraji toho "kempu" vedle heliportu jsou nové WC se sprchami a s dokonce i teplou vodou!!! (Alw asi zase jen v sezóně, takže zhruba od kvatna do počátku řájna.) Ve vesnici je docela dost taveren i možností ubytování se, a taky dva obchody se vším možným. A rovněž přístaviště trajektů do Sfakie nebo do Paleohory.