Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

(Chania - Therisso) - Melindanou (E4) - Pirou - Petradhé - Potámos - Eligias Faragi - (Agia Roumeli)

1. den - Začátek pěšiny za Therissem, který jsem si pamatoval z minula za cedulí, označující konec vesnice sice byl, ale vedl do plotu. Naštěstí o kus dál byla další pěšina ze silničního náspu a ta už dále pokračovala údolím potoka. Jenže to bylo hodně zřícené, a tak jsem zkusil druhou stranu, kde se to zdálo být lepší. Bylo, ale jen do té doby, než celkem přijatelná pěšina skončila zase v plotě. Zpátky se mi už nechtělo, a tak jsem se pokusil nějak se přes něj dostat. Podařilo se a na druhé straně jsem po chvilce hned vylezl na silnici (Therisso - Drakona). Ale těsně před tím, než se silnice dostane přes potok, jsem zase prolezl skrz kozí plot a (známou) pěšinou ve svahu nad potokem směr jih. Jeden plot měl v sobě díru, pěšina (foto) byla víc zarostlá, než pamatuju (naštěstí převážně nepichlavě, vřesovci - Erica). Druhý plot ale už nešel překonat, takže podle něj vzhůru. Až k místu, kde se oplocení dostává až téměř k silnici Therisso - Zourva. Tam jeden díl plotu otevřít šel. Jenže další úsek - vozová cesta (foto) - byl zase za plotem, tentokrát už zajištěným řetězem a mohutným zámkem; v Řecku něco nevídaného!! Tak se holt muselo opět přes plot: napřed bágl a pak já. Po tak 200 - 300 m další ploché místo a odtud už cesta pokračuje jen jako pěšina. Došel jsem až nakonec a tam se utábořil bez stanu na noc pod mladým platanem (foto). Místo nic moc, kamenité a malé, tak akorát jen na karimatku. Večer přišly ovce, ale ležel jsem jim v cestě a tak po nekonečně dlouhých úvahách, co teď, se sebraly a odešly o patro výš a tam mě někudy obešly. Noc větrná, nakonec jsem vyndal i vnitřní stan a jen tak bez tyček jsem to něj vlezl, abych měl před ním aspoň nějakou ochranu. Docela chladno. K půlnoci se vítr utišil.

2. den - Ráno po snídani a sbalení se jsem se šel podívat, kudy večer ovce zmizely a dostal jsem se na docela slušnou cestu, která vznikla při pokládání potrubí od pramene nahoře. Tahle cesta začíná u posledního holého místa, kde končí vozová cesta (foto) a přechází do pěšiny (foto). Vyšplhá se na malou skalku a pokračuje stále nahoru (foto), napřed k jihu a pak se stočí k východu. Je z ní krásný pohled na Therisso a okolí (foto). Dojde k roklince, přes kterou vede to potrubí. To bylo naštěstí na jednom místě naříznuté a stříkala z něj voda, tak jsem se umyl a vodu nabral do všeho, co jsem měl. A šel směrem k prameni Alyakes nahoře mezi stromy. Jenže na rozdíl od 99' to nešlo - zase plot! Snažil jsem se ho napřed obejít doleva, ale skončilo to v místě, kde se přede mnou objevila neprůchodná strž. Tak holt zase přes plot.. U pramene se nic nezměnilo, stále tu stojí obří, letité platany (foto, foto, foto), z rourky kape do betonového koryta (foto) voda a jsou tam kolem kozy. A vosy. Po chvilce odpočinku a focení znovu na cestu kolem kamenné stavby, na silnici (foto), která dole kousek nad Therissem (foto) odbočuje ze silnice na Drakonu k jihu. I odtud byl krásný rozhled do kraje (foto). Silnice stále mírně a příjemně stoupala (foto), občas tam byly i vyšší stromy, hlavně cypřiše, takže byl i stín. Po asi 5 - 10 min. chůze se přijde k místu, kde ze silnice odbočuje do kopce pěšina se zábradlím a schody (foto, foto, foto) na vyhlídku u nějaké kamenné stavby, nyní už v troskách (foto), která má nějakou spojitost s Venizelem (foto) - místním rekem-revolucionářem, který se podílel na osvobození Kréty a jejím připojení k Řecku. Možná tu měl hlavní stan v revolučním období; nedivil bych se, rozhled je odtud luxusní! Je vidět celé údolí až k Therisso (foto), vlevo za kopcem další dolina s vesnicí Meskla a je dokonce vidět až k moři kousek Chanie (foto). Po focení tedy zpátky na silnici k báglu a po ní zase nahoru. Minou se asi tak dvě místa, kde by se dalo i vyspat ve stanu nebo i jen tak na plochém místě bez kamení a pichlavého porostu. Po nějakém čase přijde planinka se stromy a kozími ohradami, kolem které se silnice obtáčí (foto, foto), pak nad ní trochu zakličkuje a přijde na rozcestí (foto). Doprava a dolů vede cesta (foto), u které by měl být v jedné zákrutě kus cesty od rozcestí pramen (teda aspoň v 99' tam byl), ale to není správná cesta - po tak 1,5 - 2 (nebo i 3?) km končí; pokračuje sice asi nějakou pěšinou a kolem údajné (podle mapy) propasti, ale i to je slepá cesta; konečná je podle mapy u mitatos, snad postavených pod nějakým převisem, a s asi i všudypřítomnými kozo-ovčími ohradami. Takže z rozcestí doleva je ten správný směr. Je dotud zase nádherný pohled do dáli, a zase až k moři, takže chvíle focení (foto, foto, foto, foto). Po vynadívání se ale zase „on the road“ (foto). Silnice tu dělá velkou serpentýnu a nahoře by měl být podle mapy nějaký pramen. Možná jo, nezkoumal jsem to, ale bylo tam jedno místo neobyčejně zeleně zarostlé a byly tam ovčí ohrady, včetně jejich obyvatelek. A takhle stále mírně nahoru se jde celkem (od Therisso) asi 12 - 13 km!! Za chvíli se mine jedno docela velké mitato (foto)(je dál od cesty a bylo obsazené ovčákem a psem) - v 99' jsme u něj spali a byla tam i voda!! Kus dál je další mitato, spíše ale jeho zbytky (foto), a je ještě dál od cesty. No a pak už se objeví masiv hory Kaloros (foto), něco přes 1900 m, a to je známka toho, že se silnice blíží ke konci (foto). Skončí v úžlabině u nadzemního vodního rezervoáru a pěkného kamenného baráčku (foto) u kozích a ovčích ohrad. Je tam spousta hadic (foto) a z jedné tekla i voda. V baráčku bylo otevřeno, uvnitř byly 4 postele a dekami a dost bordel - starší zbytky jídla a tak. A taky zásoby vody v různě velkých flaškách. Chvilku jsem koketoval s tím, že bych se tam pohodlně vyspal na posteli, ale bylo ještě brzo na konec a tak jsem si dovolil vzít jednu láhev vody Samaria (dá se tam dojet autem, dovezou si další), protože jsem si říkal, že když si sem vodu vozí tak z daleka, že asi ta, co tam teče, nebude v čerstvém stavu zrovna k pití. A vydal jsem se dál po levé straně údolí. Po sice ovčích chodníčcích ve svahu (foto) nad menší strží (foto), ale zřejmě v minulosti byly trochu udržované (foto), takže cesta docela dobrá. Došel jsem po asi tak 1 - 1,5 km k dalšímu ploššímu místu (foto) nad tou strží, zarostlém pichlavými dřišťály (foto, foto), s dalšími zbytky mitata (foto) a jednou kamennou stavbou, mírně zapuštěnou do svahu (foto). Ta měla „střechu“ snad z jakýchsi klacků, na kterých byla položená igelitová plachta a kusy plechu, a to vše bylo zatížené kameny. Dovnitř se leze po kolenou malými kovovými „dveřmi“ u země. Uvnitř je možné se vztyčit, jsou tam zase dřevěné postele - a zase bordel. Tak jsem spal venku ve stanu (foto). V noci zase vítr. 

3. den - Další den roklí stále nahoru (foto, foto). Nebudu popisovat podrobněji, není co; jde se stále svahem víceméně terénem, tu a tam to nějaké kozí pěšině (foto), zkusil jsem vlevo i vpravo jak se mi to zdálo lepší, až jsem se dostal k dalšímu vodnímu rezervoáru (podzemní nádrž, krytá bílou plastovou plachtou - foto, byla umístěná za takovou šikmou skalní plotnou se žlaby pro kozy (foto, foto)a ukrytá v porostu pichlavých dřišťálů) a vzal jsem vodu (nebylo do čeho, ale měl jsem prázdnou petlahev a šňůrku, stačí tak 5? - no raději 8  m; takže jsem láhev uvázal za hrdlo a k tomu kámen, aby se to potopilo; vody je tam ale jen na dně, takže až na několikrát se mi zadařilo si naplnit flašky). Nezdála se mi být k moc pití, tak jsem z ní později navařil čaj (do ešusu jsem to filtroval přes kus hadru, tu a tam v tom něco plavalo), a ten jsem pak přelil do flašek a pil tohle. Bez následků. Tak ale tady se údolí dělí, jedna úžlabina jde nahoru svahem k jihu (na snímku doprava)(foto), já vybral (podle satelitních google-map) západnější směr, vpravo. Už to tu bylo plošší (foto), a dostal jsem se tak na poslední planinku s dalším zbořeným mitato (foto)(i tady by se našly jednotlivě pro několik lidí místa na spaní; o místě pro větší stan mám ale pochybnosti). Tohle místo je ale takřka v sedle (foto), kousek - a je vidět na druhou stranu!!(foto) Ten kopec vlevo (on to není vlastně jeden kopec, je to hřeben)(foto) je (tedy - mělo by být!!) místo, kde už vede nahoře značená E4!! Tak jsem se tam doškrabal, do takového sedla, sutí, po které se jde hodně blbě. A na vršku vpravo od sedla jsem viděl tyč (foto) ještě když jsem se škrabal nahoru!! Heuréka!! V sedle jsem se dal po značené E4 vlevo, a  vylezl si rovnou i na Melindanou - nejvyšší kopec okolí, 2133 m, myslím. Cesta je tam snadná, svah je plochý, jen je to holt trochu nahoru (foto). Vrchol taky plochý (foto), a je z něj jeden z nejnádhernějších zdejších rozhledů (foto, foto, foto, foto, foto, foto, foto, foto, foto), kam se hrabe třeba Páhnes!!(foto, foto) Mohl jsem si znovu i prohlédnout údolí, kterým jsem se sem blížil (foto, foto), včetně vzáleného poloostrova Akrotiri u Chanie (tam je letiště), a vidět byla pořád i Kalerghi Refuge (foto). Provedl jsem samofoto (foto), zatímco nade mnou kroužil už sup a čekal, a čekal...(foto)(no on to možná byl taky orel...) a já se pak hned vydal zase dolů na jižní svah na tu značenou cestu a po ní doleva jako směr k chatě Katsiveli. Přejde se přes tak asi 3 různě velké planiny (foto)(spousty míst na spaní) a u té poslední (jmenuje se Pirou) jsem opustil značená E4 (na téhle planině je jako na jediné z přešlých vlevo nahoře mitato - a štěkal tam pes....?:-)) ). E4 pokračuje šikmo nahoru a doprava v protisvahu vzhledem ke směru, ze kterého se přijde, ale já se vydal údolíčkem dolů (foto) vpravo - cestou v pravém svahu; je tu celkem dobrý značený chodník (docela velké jasně modré fleky na kamenech v ještě docela únosné frekvenci). Ten mě dovedl (tak necelý km?) na další planinu - Petradhé (foto). Je tu ve svahu ještě výše vpravo nad cestou další poměrně rozsáhlé mitato (foto), které nevypadalo zrovna obsazeně. Já ale slezl dolů na planinu kolem nějakých bílých božích muk, značka neznačka, a našel si místo na spaní (foto). Jak ubývalo světlo a přicházel soumrak, večerní slunce zbarvilo svahy Pahnes (foto) a začalo se ochlazovat. A v noci – pro změnu – zase vítr. A docela kosa.

4. den - Poslední ráno treku jsem se vydal na nejnižší místo planinky (foto) a první cestičkou, na kterou jsem narazil, pak doprava, jakoby dolů; ale to je pofidérní, v tomhle místě je prakticky  rovina (foto). Nicméně za skalkou vpravo nad cestou jsou další zbytky staveb mitato (foto). Tady jsem narazil zase na ty modré značky - chodník vede tentokrát v levé části a občas i svahu údolí. Po chvilce chůze se přijde ke studni (foto), kryté - jak se říká v mapě - kusem plechu (foto) z křídla nějakého havarovaného letadla snad ještě z války. No, ten plech má tak 50 na 50 cm a může  být z čehokoli... Důležité ale je, že ve  studni byla voda a je tam po ruce i plastové vědro na laně, kterým se voda dá z hloubky studně vytáhnout. Což jsem provedl a vodu pak i pil v syrovém stavu - a bez následků. Byla docela dobrá, jen mně chutnala mírně po cypřiších; které tu ale tak vysoko nerostou. Tak nevím...Údolí se pak trochu rozšiřuje a mění se povrch - je to prakticky oblázkové dno potoka (foto). V pohorách se jde dobře, sandály by to zvládaly myslím mnohem hůř. Dno údolí stále mírně klesá, značky tu jsou a nejsou, ale to je jedno, v údolíčku se nedá zabloudit (foto). Nakonec se dojde k poslednímu mitato (místo se jmenuje Potámos), před kterým je (první) větší listnatý strom (foto). V tomhle místě se doleva šikmo svahem nahoru odpojuje docela bytelná pěšina (foto). Mám za to, že je to v mapě značená cesta přes Zaranokefala (2099 m) do Agios Ioannis na planině Anopolis-Aradhéna, ale nejsem si tím jistý na 100 %; nikdy jsem tudy nešel. Pokračoval jsem dolů, údolí se tu už zužuje (foto), už se tu nějakou dobu objevují i první cypřiše (foto)- a modré značky pořád fungují (foto). Pod jedním z obzvlášť vydařených cypřišů, který stojí jakoby uprostřed údolí u cesty, je velký kámen a na něm červeně šipka dolů  a číslice 10 (foto)(asi že je to k moři deset kiláků; zdá se, že "jenom" deset, ale jakejch!! Je to na půl dne !!). Tady se začíná cesta měnit, jde se sice stále po dně nějakého občasného (asi jarního?) potoka (foto), ale už se tu stále častěji slejzá po kamenech (celkem bezproblémově) a tak to nějakou dobu pokračuje (foto, foto, foto, foto, foto, foto). Jen soutěska (Eligias Faragi) se stále zužuje a nabývá na dramatičnosti a terénní schody jsou stále vyšší (ale stále dobře zdolatelné). Takhle to prakticky pokračuje až k moři, občas je nutné značky hledat, zvláště když se zdá, že cesta dolů by mohla být s problémem nějakého vysokého prahu, protože - a to je hodně důležité!!! - můžou taky zamířit do svahu vpravo (doleva to nešlo nikdy, tam je vždy víceméně kolmá skalní stěna!), díky nutnosti překonat nějaký, po dně potoka neslezitelný terénní schod. Na celé trase je jedno takové, až docela  nebezpečné místo. To značka takhle uhne zase doprava a začne se šplhat po uzounké  stezičce, traverzující prudký svah (foto, foto, foto). Je to plné malých kamínků a hodně to klouže!! Nedovedu si představit, jak bych to zdolával  bez trekových holí!! Je to úsek tak asi 30 m, ale „šel“ jsem to asi čtvrt hodiny!!. Svah dole končí asi 10 - 15 m vysokou, kolmou, na dno rokle spadající stěnou (foto, foto), asi by to byla při uklouznutí a následném pádu konečná.... Pak se slejzá přes malé skalky (foto, foto), stále je to dost drobivé a kluzké, ale už to nehrozí pádem do rokle i v případě uklouznutí, až se objeví o asi 15 m níže mohutný cypřiš, na kterém je uvázané lano (foto, foto)(vypadalo  nově). Cesta k lanu je ale zase obtížná (foto), lepši vpravo; hrozně to klouže po drolivém povrchu. Pod cypřišem je svah ještě prudší (foto), jenže s lanem v ruce to jde docela dobře. Pak se na laně objeví v metrových odstupech uzly, ale to už není cesta po prudkém svahu - tady se už člověk musí i s báglem spustit asi 5 - 7 m štěrbinou kolmo dolů (foto). Jsou tam stupy,  člověk nevisí jen v luftě (foto, foto). Podobná kratochvíle se už neobjeví, ale ještě několikrát se obchází nějaký vysoký schod vždy vpravo svahem, někdy i v suti z velikých balvanů (foto). Jen jedno "kritické" místo je bez obchůzky - je to sice asi jen 2 m vysoký schod ve snad nejužším místě soutěsky (foto)(když člověk rozpaží, zbývá jen málo, aby se dotknul obou stěn rokle), ale prakticky se s báglem na zádech nedá slézt. Není čeho se chytit, kameny jsou kulaté, vodou obroušené. Popředu to nejde vůbec a když by se jeden pokoušel slézt to břichem dolů, bágl táhne naznak a když se nadá ničeho chytit…. Horní část schodu navíc trochu přesahuje. Tak jsem napřed spustil bágl dolů (navěsil jsem si jeho držací poutko na nohu, spustil to takhle co nejníže a pak už ho chudáka asi tak z metru pustil úplně). Já sám jsem pak už slezl naprosto bez problémů. Objeví se ale ještě jedna pasáž, kterou bych tam rozhodně nečekal. Najednou se údolí začne rozšiřovat, zplošťovat a zarůstat stromy. Planina!! Tedy - spíše bazén, zarostlý stromy. A tam - kozy!! V pustině!! Mapy takové místo nazývají deprese. Tohle se jmenuje Kouvára (podel mapy ANAVASI; ale taky je to nazývané Fliskounias). Vypadá to jako vyschlá přehrada s odkrytým dnem. Najednou je to zcela ploché, zem je rozpukaná  suchem, les stromů je  plný popadaných větví - a cesta nikde!! Teda ona tam asi je, ale já ji nějak opustil, protože jsem se držel moc vlevo. Zkrátka a dobře - rokle je přehrazená kopcem, bariérou, a pod ní se vytvořila asi nějaká jako nádrž na dočasnou vodu z tajícího sněhu, která však nemá odtok!!! Voda tu zřejmě porézním dnem jednoduše prosákne. Kozy jak mě viděly utekly nahoru, tak jsem šel za nimi a narazil zase na tu značenou cestu, vedoucí šikmo svahem nahoru (foto). Ono je prostě třeba se při příchodu na tohle místo držet při pravé straně rozšiřující se rokle (nebo se tam "lesem" dostat). Polevo jsou kolmé skály, tady vpravo je svah mírnější; a hlavně - ten svah je vlastně jakoby řídký borový les!!! (foto) Voňavý...Až  nahoře na levé straně této bariéry je fajn místo, s ohništěm...(a už je tu zase signál mobilu!!! :-)) - já to hodně zkoušel, když jsem tam byl sám; kdyby nedejpánbu něco, tak abych se ...). Další cesta už je nehezká a nezajímavá, níže i borovým lesem - hrozný povrch, suť, klouže to, napřed je to i příkrý svah - a nebere to konce. Klouže to pak i po vrstvách jehličí. Hlavně proto je to únavné, že člověk už tak nějak cítí blízkost moře, z vršku bariéry je koneckonců i trochu vidět (foto), a to jeden jde a jde ono pořád nic. Ale to ještě není konec!!! Když jsem konečně vylezl k pobřeží (foto), je člověk jednak na chvilku v písečných, sluncem rozpálených dunách další, pobřežní větve značené E4, a jednak to má ještě tak dobře půl hodiny doprava jižním svahem do Agia Roumeli!!!