Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

osada Kámbos (planina Anopoli) - pramen Skafidhia - nad bývalou vesnicí Kalli Lakki - planina Niátos - chata Tavri - vesnice Ammoudari (planina Askifou)

(Poznámka: Tento trek začíná planině Anopoli, u osady Kámbos, ale to chvíli travá, než se sem člověk dostane odkudkoli, takže je nutné vzít do úvahy, že je tu sice uvedeno "1. den", ale prakticky se jedná o pouze odpoledne prvního dne, které je jako první den popsáno.)

1. den - Kousek za náměstíčkem osady Kámbos na planině Anopoli (s bílou bustou místního reka Daskalogiannise) z asfaltky odbočuje doprava (kolem jiné hospody) rovněž asfaltová silnice do osady Limnia. Jenže až tam se nedojde, hned na prvním rozcestí je nutné odbočit doleva. Sice se to tváří taky jako asfaltka, ale asfalt po tak 200 m končí a dál je to nezpevněná, kamenito – písčitá cesta. Vpravo se mine kostelík, za ním je plac upravený pro skládku a zpracování štěrku (v roce 2014 už ne, byly tam na prostranství jen mobilní všelí úly) a pak už se jde mezi stromy až k (2.) rozcestí. Zde trochu problém pokud se jde podle starší mapy ANAVASI - Sfakia. Původně se dalo také jít podle značek cyklotrasy mazi Kámbos - Mouri, ale značky/směrovky postupně mizí a jako u většiny podobných věcí, údržba tu neexistuje, a tak je člověk odkázaný na mapu. Jenže ani ta zrovna v tomhle místě není přesná!! Z toho rozcestí totiž ta původní silnice, po které se sem dojde, pokračuje rovně, zahýbá kolem velké nádrže na povrchovou vodu - a nic z toho na této mapě NENÍ!! A není to ani nejnovější mapě!! Takže tady pozor!! Orientačním bodem, ukazujícm, kde odbočit, bývala velká tabule s nějakým nápisem a druhá s info, že to bylo vybudované z peněz EU. Ale nic z toho už také nenexistuje. Taže se musí podle citu, snažit se držet silnice, která se jeví víc používaná. Po chvilce se človek dostane k místu, kde je jednak zbytek nějakého mitato, jednak nějaká malinká kaplička, a sem taky ústí rokle Lago od Páhnes. U místa, kde se ta cesta roklí spojí se silnicí, je šipka nahoru s info, že je to směr Páchnes, a kousek vedle je velká tabule s obrázky rostlina, se kterými se lze v rokli setkat. Silnice jde neustále mírně výš a výš a stále poskytuje krásné pohledy na celou planinu Anopoli, kapli Agia Ekaterina nad ní... Po chvíli se skutečně mine na mapě zanesená planinka se třemi studnami a se zděným barákem vzadu u lesa ("studny" jsou nekryté díry v zemi tak o průměru 5 m, se zelenou břečkou na dně). O asi km dál se přijde k velkému rezervoáru na zachytávání povrchové vody vpravo vedle cesty v jednom zákrutu a pak se silnice dostane až na vrchol návrší, na kterém sjou vpravo poměrně rozsáhlé zbytky kamenných staveb asi 100 od cesty. A je odtud taky vidět masíf hory Kástro. Zde se cesta ostře zatáčí jako zpět a po chvíli přijde k místu, kde odbočuje doprava dolů jiná cesta, k menší podzemní kryté nádrži a nějakým kozím ohradám. Tudy ale ne, správně je to stále dál, neodbočovat. Koneckonců tady to i říká správně otočená cyklosměrovka. Kousek za tímto místem je vpravo od silnice ploché místo, kde se dá bytovat na noc.

2. den - Silnice zde vytváří kolem lesa velký oblouk a stále mírně stoupá. Postupně mizí borovice a jsou nahrazovány cypřiši. Zanedlouho se dojde k rozcestí, kde odbočuje silnice, jež končí pod sedlem Rousiés a po které se jezdí k výstupu na Páchnes - nejvyšší horu Levka Ori. Za překvapivě krátkou dobu (20 - 30 min?) se odtud člově dostane k vodě!! Je na planince, kde jsou - jak jinak - ohrady pro kozy a ovce včetně zvířat, ale je tam i poměrně velká zděná stáj a další stavby sloužící zřejmě k výrobě sýrů. Místo se jmenuje Feeno kai Yannous. Je tam ale taky, hned vedle cesty, koryto s vodou, které zásobovamé vodou z rourky. Voda dobrá, dala se pít a nic mi po ní nebylo. Za ohradami se silnice mírně zvedá a dělí se. Rovně a pak nahoru doprava se stáčí cyklotrasa do bývalé obce Mourí, jejíž zbytky jsou roztaženy vpravo nahoře po hřebenu ve výšce kolem 1000 m. Doleva a taky trochu nahoru vede cesta k místu se silným pramenem – Skafidhia – a odtud vede stará cesta pro muly nad bývalou vesnicí Kalli Lakki. a dál až na planinu Niátos a dolů na planinu Askifou. Viz popis cesty (v opačném směru) v jednom z příspěvků této rubriky. u pramane se silnice v roklince stáčí do protisměru na protisvahu a jiná odbočuje také doprava, ale roklí dolů, k mitato, ukrytému pod stromy. Cesta ke Kalli Lakki vede rovně nahoru do svahu. Napřed se ale kousek před pramenem objeví malý kamenný baráček - dalo by se říct, že spíš kůlna a pak už je tam ten ohyb slnice a v něm začíná přímo nahoru cesta, směr silnice od Kali Lakki. Hned začátek vypadá nadějně: tam velký kamenný mužík!! A další se po jen malinko pečlivějším hledání najdou vzápětí. Cesta jde napřed víceméně "rovně" nahoru, ale pak se dostane pod nějké skalky a aby se jim vyhnula, tak udělá takový velký zikzak, kterým se dostane nad ně a hlavně do blízkosti svahu vpravo. Mezi skalkami se dají naít místa pro přenocování. Značení cetsy (malinké kdysi červené, ale nyný už zahnědlé skvrnky, a taky mužíci různé velikosti) není zrovna excelentní, ale kombinaci s mužíky a s místy se skutečně patrným kamenným „podezděním“ či ohraničením cesty ve jak svazích tak i na plošších místech se tudy dá jít docela dobře. Po dosažení plochého sedla (možnosti přenocování) se začne setupovat po dobře viditelné a ke konci i bytelně vybudovaném chodníku na dno rokle, ale cesta odtud pak zase vystoupala na plochá místo s bývalými terasovitými poli bývalé vesnice Kali Lakki. I další cesta odtud je dobrá a jasná, zde místy s obnoveným červeným značením (2014). Dojde se tako nad břeh silnice, na kterou je nutné pak sestoupit. Tato silnice pak pokračuje k planině Trikoukia, kde je nutné se odpojit a vydat se po levé straně oplocení napřed po rovině a pak postupně více a více nahoru. Silnice sama pak pokračuje a po mnoha km se dostane na hlavní spojnici mezi Chanií a Chóra Sfakia v blízkosti vesnice Imbros. Na počátku planiny Trikoukia se taky objeví velké značky (modrý čtverec v bílém poli, 10x10 cm), podle kterých se jde až na planinu Niátos. Po nijak obtížném výstupu a člověk dostane na hranu skal s osamělýma poměrně velkým cypřišem se značkou, od kterého následuje už cesta jen dolů na onu planinu.  A tak to pokračuje pořád podobně. Musí se dávat pozor na to, kudy cesta pokračuje, není to vždy naprosto jasné, ale dá se to udržet se na cestě. Konec mule-track by měl být na) místě, kde se tenhle chodník dostane na silnici. Podle údajů v mapě by na tomto místě měla být výrazná červená šipka, která ukazuje směr ze silnice nahoru na chodník. No, tak ta tu není. Silnice se rozšiřovala a tak šipka zřejmě vzala za své. Místo ní jsou tam na jednom velkém (tak 1 x 0,5 m ?) kameni dva (!!) červené flíčky velikosti tak pětikoruny!! No to se ale rozšoupli!! Jenž to není ten hlavní problém - ten je jinde. Totiž situace tady  zase nesouhlasí s mapou!! Doprava by měla silnice pokračovat tak 100 - 200 m a končit. Kousek za místem, kde se cesta dostane na silnici, a vlevo by měl být jeden dům (nikoli mitato!!), pak vodní rezervoár, na protisvahu další dům - a ono nic!!! A navíc jsem, než jsem sešel na silnici, viděl na druhé straně návrší, ze kterého jsem slejzal, taky nějaké silnice - a ty jsem nějak v mapě nemohl objevit!!! Vysvětluju si to tak, že jednak silnice jsou nové (stejně jako ta, která mě zmátla nad Anopolis) a že „mule-track“ se na silnici dostane na jiném místě, než jak je to naznačeno na mapě. Pak se široká silnice najednou zúží a vypadá jak nepoužívaná polňačka, ale objeví se ploty a tak za necelou půlhodinu od sejítí na silnici je tu zase planinka!! A tohle je to místo Kali Laki!!! Silnice se tu otáčí do protisměru a jde mírně nahoru, je tam dům (na mapě pro změnu mitato!!) s vodní nádrží a najednou to zase s mapou sedí!! Teď další úkol, najít cestu na planinu Niátos (jestli se dobře pamatuju, tak ta je ve výčce 1271 m) pod horou Kástro. Cesta (pěšina) by vést jedním ze třech údolíček - spíše koryt potoků, které na planinku Trikoukia, na kterou silnice vyústila, přicházejí z různých směrů. Podle mapy tím, co je jakoby v prodloužení silnice, kterou se sem přijde. Tak jsem se tudy vydal, kolem velkého stromu, a zastavil mě zase kozí plot. Ale za ním - na kameni modrá velká značka!!! Mám vyhráno, zase nebudu bloudit!! Plot jsem celkem snadno přelezl a vydal se po značkách. Cesta dobrá, znatelná pěšina v dostatečných intervalech značená těmi výraznými, jasně modrými a asi tak až 10 cm v průměru velkými fleky na kamenech. Vede chvilku po planince či plochým údolíčkem, pak zase vystoupá a tak se to párkrát opakuje. Když cesta dosáhla viditelně svého nejvyššího místa a začala jít dolů, bylo hluboko pode mnou vidět nějaké široké, ploché a svažující se údolí, ale pořád mi to nějak neštymovalo s představou kde bych asi tak měl být a kde by hlavně měl být cíl toho dne – planina Niátos. Tak jsem se rozhodl, že nechám bágl na místě, abych se s ním zas případně nemusel tahat nahoru, a vylezl jsem na nejbližší kopec, že se porozhlédnu. Koneckonců Jeníček, když bloudil s Mařkou, taky vylezl na strom, aby viděl; předané zkušenosti z ranného mládí se pak k stáru dají dobře využít!!! (Když je jeden dokáže udržet...) Otevřel se mi docela široký rozhled, a hodně hluboko pod sebou jsem uviděl nějakou planinu s obdélníky políček, a s osídlením. Jenže jsem to nepoznával – a zase jsem byl ztracený!! Ale naštěstí po delším zkoumání planiny dole jsem si uvědomil, že ji vlastně znám, že se na ni koukám jen z jiného úhlu! Byla to totiž planina Askifou s osadou Goni na jednom z kopečků uprostřed ní, jenže jsem se na ni zhruba o 90° odjinud! Tak když jsem si konečně ujasnil kde asi tak můžu být, tak bylo snadné určit, že „ta bílá hora šikmo vlevo“ je Kástro, pod kterým je Niátos, a že tedy musím jinam. Došel k batohu a namířil si to „přes hory a doly“, rovnou směr Kástro. K tomu těžko něco dodat, nějaký popis, bylo to vždycky do nějakého údolíčka, pak zase nahoru po většinou jen kozami vyšlapaných stezkách, a zase znova. Pak se pode mnou objevila další z mnoha zdejších planinek a z ní přede mnou utíkaly kozy. To mohla být známka, že se blížím, někam, kde by mohly být známky „civilizace“, ale taky to nemuselo znamenat vůbec nic; ty mrchy tu jsou všude. Ale vydal jsem se za nimi a využil jejich stezek. Jenže pak zmizely ve směru, který mně nevyhovoval a tak jsem se vydal po úbočí kopce ve směru, kam jsem si to původně namířil. Jenže svah byl čím dál tím prudší, kamenitý a nezpevněný a tak jsem se rozhodl, že nebudu riskovat pád, zvlášť, když jsem tu sám a na místech kde se lidská přítomnost dá předpokládat jen stěží, a vrátil jsem se poslušně na kozí stezku. A dobře jsem udělal. Zavedla mě do malého údolí, ve kterém byly fantastické jalovce: polštářovitého vzrůstu, uprostřed tak maximálně do půli stehen a k okrajům se výška snižovala a celé to mělo třeba tak 2 m průměru; svěže zelené….nikde jsem tu takové keře neviděl! Odtud jsem se dostal do jiného, trochu většího plochého místa a po přelezení menší skalnaté bariéry jsem dole uviděl rozsáhlé ploché místo, na kterém byla patrná nějaká docela výrazná pěšina. Nebyla to sice planina Niátos - ta je dost jako okrouhlá a po jejím obvodu je vozová cesta, takže je snadno k poznání - ale tohle vedlo pro mě správným směrem, tak jsem tam slezl. A hned tu byl mužík, pak druhý, pak nějaká značka a do 10 minut jsem byl na Niátos!!! U rozcestí, kde je ukazatel i na Kalli Lakki!!! Heuréka!!! Z poslední návštěvy jsem si pamatoval, že blízko místa, kde silnice-vozová cesta opouští planinu, je vodní rezervoár, kde jsem se chtěl pokusit získat vodu – jenže nebyl!! Ale byla tam na betonové ploše, kryjící nějakou podzemní nádrž, kus od cesty mezi dřišťály, obyčejná pumpa. Nechal jsem bágl u cesty a vyšel to prozkoumat. Zkusil jsem párkrát zapumpovat – a to jsem si dal!!! Jak to zavrzalo, tak se na ten zvuk seběhly snad všechny ovce z širého okolí a koukaly se, co teda jako bude. Z pumpy nic neteklo, a tak jsem otevřel plechový poklop, abych se podíval, jestli v nádrži vůbec něco je. Bylo. A vedle bylo taky jakési plastové vědro na laně. Zkusmo jsem nějakou vodu vytáhl a nevypadala zle!! Daroval jsem ji ovečkám...Rozhodl jsem se, že se aspoň umyju a naberu něco na vaření. Obojí se zadařilo a tak jsem znovu - z radosti nad úspěchem - obdařil několika džbery vody zase ovce. Musel jsem je nějak odškodnit za to, že tam celou tu dobu, co jsem se myl, poslušně čekaly a ještě se musely chudinky dívat na nahýho člověka.... Brrrr, to musel být pro ně horor!! Odtud to už nebylo daleko k Tavri Refuge. Šel jsem se tam kouknout a poslat odtud nějaké SMS-hlášení o úspěšném dokončení treku (je tam signál, to jsem si pamatoval z dřívějška), a pokračoval jsem něco před kilák na planinu Tavri, kde je vpravo od silnice, na louce, na kterou ukazuje směrovka E4, nějaký barák s nadzemní vodní nádrží, obé ve výstavbě. Šel jsem po té E4, ta kus za tímhle domem vyleze na malé návrší, které je zcela zřetelně používáno jako tábořiště lidmi, kteří se vydali na Kástro; u chaty Tavri totiž moc nejde tábořit tam. Zde je zato ohniště, na kraťounko kozami zkousaný porost na mnohých plochých místech, popelnice na odpadky, prostě paráda. Tak jsem se tu ubytoval, postavil stan, uvařil a zlikvidoval poslední zbytky jídla, co jsem měl sebou. Zalezl jsem už za tmy a za docela chladivé teploty, abych tu strávil poslední noc mimo civilizaci.

Ráno svěží a to velmi moc; i na slunci ještě v osm to nebylo zrovna Středomoří, jak bych si to představoval. Ale dalo se to vydržet. Jak slunce stoupalo, už to začalo zase hřát. Sbalil jsem a po cestě lesem dolů jsem se tak do hodiny dostal do vesnice Ammoudari na planině Askifou. A pak už klasika - bus (stopnul jsem si ho, stanice tam není) do Vrisses, tak přestup na další do Rethymno a odtud třetí do Iraklia a 4. - už městský - na letiště. Domů mi ale další, 5. bus nejel, tak jsem musel letět.