2025-06-Azorské ostrovy (ostrov São Miguel)
Praha – (letadlo) Azorské ostrovy, ostrov São Miguel, město Ponta Delgada – (bus) jezero a městečko Furnas – vesnice/městečko Ribeira Quente – vesnice Fogo – (bus) jezero a městečko Furnas – (bus) městečko Água de Alto – jezero Fogo – pláž u městečka Água de Alto – (bus) Ponta Delgada, čtvrť Rosto do Cão – (bus) část Santa Cruz města Lagoa – vesnice Reméndios – Janela do Inferno – vesnice Reméndios – městečko Água de Pau – (bus) Ponta Delgada – (bus) Sete Cidades – jezera Verde a Azul – vrchol Pico das Éguas – jezero Rasa (jižní) – vesnice Relva – Ponta Delgada – (letadlo) Praha
Tak jsem se zase zpronevěřil Krétě a vydal se na další ostrov Makaronésie – na São Miguel (portugalsky Ilha de São Miguel) ze souostroví Azory (portugalsky Açores). Jako obvykle jsem měl už dopředu připravený itinerář (hlavně podle Mapy.com) a byli jsme (zase s kamarádem Honzou, se kterým se jinak realizujeme na Krétě), zvědaví, jak, a jestli vůbec, půjde nějak dodržet. Na ostrově není nějaký trek, který by procházel celým ostrovem, ale na Mapy.com bylo docela dost značených tras vždycky kolem nějakého místa, oblasti – většinou jezera v kráteru. Vymyslel jsem, že bychom se mohli vždycky chvíli motat někde kolem těch jezer a mezi nimi že bychom se mohli přesouvat autobusy, a tak ty treky spojit. Na mapě je vyznačených spousta autobusových zastávek všude možně a navíc jsem se dostal na nějakém webu k jízdnímu řádu hned tří tamějších dopravních společností (i když byl loňský a nebyla jistota, že bude platit i letos – ale ukázalo se, že se pro letošek nezměnil), takže jsem do itineráře zahrnul dokonce i časy odjezdů příslušných busů. Sice podle mapy nebylo tak úplně jasné, odkud který bus jede, ale říkali jsme si, že tam třeba budou nějaké jízdní řády, nebo nám poradí buď v recepci hotelu, anebo že natrefíme na nějakou infokancelář pro turisty. Ani jedno neklaplo, infocentrum jsme nenašli a v recepci nám neřekla taky nic užitečného. Tak jsme se obrátili o pomoc k mobilu a aplikaci Rome2Rio a ta pak hodně pomáhala po celou dobu pobytu. Ty zastávky – je jich tam všude možně hafo, ale není na nich nic o tom, který bus tam zastaví a kam taky jede, není na nich označeno, jestli tam staví busy všech tří společností, nebo jen některé z nich, o nějakých jízdních řádech ani nemluvě. Ale vypozorovali jsme, že asi když nějaký, jakýkoli bus jedné z těch tří společností, jede kolem nějaké zastávky a jsou na ní lidi, tak je vezme, a zrovna tak když na řidiče člověk v busu včas zazvoní, tak ten pak na nejbližší zastávce zastaví. Snad to tak je, ale na stopro to nevíme. Z tohohle hlediska jsou Azory k turistům-báglistům vyloženě nepřátelské. Všechno je tam podřízené tomu, že se tam člověk (ať turista, nebo místní) pohybuje autem. Sedne do něj, někam odjede, udělá si jednodenní okruh a pak zas jede někam bydlet pod střechu. Někdo možná má i sebou stan a udělá si trek dvou- nebo třídenní, ale to jsme nějak nezpozorovali.
A ono to je to tam se stanováním taky dost obtížné. Možná je to zakázané a povolené jen na vybraných místech, to nevíme přesně, ale i když jsme nakonec měli stan i v „outdooru“ (nebo u přístřešků), tak jsme s tím problém neměli. Ovšem jeden musí mít na mysli, že se tam prostě někde v lese nebo na louce postavit stan nedá. Lesy jsou jednak tak z 80-90 % na i strmých svazích a navíc je v nich hustý podrost buď vysokého kapradí (až třeba po ramena), nebo bambusu (i přes 2 m) anebo nějakých mohutných rostlin, které vyrůstají z tlustých oddenků, jako mají třeba kosatce, nebo jsou trochu podobné zázvoru, ale mnohem větších rozměrů, a ta rostlina má odhadem taky až 2 m. Tím se nedá (zřejmě bez mačety) ani projít, natož tam postavit stan. Luk je tam hodně, sice většinou taky na svazích, ale většinou na mírnějších, než na kterých rostou lesy, ale většina z nich jsou ohrazené pastviny (ohrazené jsou byť jen rádoby elektrickým ohradníkem, ve kterém ovšem moc proudu není a dalo se to snadno přelézt), kde se pochopitelně taky pasou krávy.
K cestám na Mapy.com (podle téhle mapy jsem taky dělal ten itinerář). Na Azorech se na označení těch cest na mapě, a hlavně těch pro pěší, nedá moc spolehnout. Na mapě jsou jednak zeleně vyznačené něco jako dálnice, pak žlutě nějaké hlavní silnice a potom dvojitou čárou a bíle vybarvené nějaké lokální silnice. Na tyhle všechny se dá celkem spolehnout, byť u těch bílých jsme se taky setkali s tím, že tam ta silnice sice byla, ale kdysi, a v reálu už po ní zbyly jen nějaké náznaky. Ale trochu horší je to s cestami pro pěší. Na mapě jsou značené čárkovaně, a to buď delšími čárkami, nebo drobnými. Tak ty drobné prakticky nebrat, ukázalo se, že dřív nebo později tudy člověk nejspíš neprojde díky tomu, že jsou zarostlé, a i ty s delšími čárkami jsou leckdy sázka do loterie a vyplatí se – pokud by je člověk zahrnul do plánu – mít v záloze nějakou alternativu. A ještě – Mapy.com nemají ty trasy aktualizované. V terénu je v některých oblastech opravdu docela dost značených tras, ale občas to nesouhlasí s Mapy.com – buď na mapě ty značené trasy nejsou (jsou zakreslené jako neznačené), anebo sice jsou zakreslené jako značené, ale v reálu kde nic tu nic.
Na ostrově jsou i nějaké kempy a dva z nich jsme i využili. Ovšem jen ten u jezera Furnas je opravdu kemp, jak je známe třeba od nás. (Furnas v překladu něco jako Pece - asi ty fumaroly?) Má pod střechou umyvadla a sprchy s WC, a taky místa pro vaření (a protože Portugalci, tak i pro grilování); a je tam taky hospoda. (I když v době našeho pobytu ještě nejspíš nebyl kemp zcela otevřený a velká část staveb s tím hygienickým zázemím byla ještě uzamčená; ale dalo se to zvládnout.) Druhý kemp u kráterových jezer Azul (Modré) a Verde (Zelené) u městečka? vesnice? Sete Cidades (= Sedm Měst, možná něco jako Sedmiměstí? :-) ) vlastně ani není kemp. Inzerujou to jako park ke kempování (Parque de Campisimo des Sete Cidades), a přestože je to poměrně rozsáhlé zařízení pro dost stanů/lidí, tak je tam jen jedna kabina WC pro muže a jedna pro ženy (!!!) – obojí ale celkem čisté, to se musí nechat. Dveře do kabiny se sice dají zavřít, ale ne už zevnitř zajistit, a jediný zdroj světla v kabině je střešní kulaté okno, které ovšem bylo (v pánské kabině) vysklené, a tak když by tam člověk seděl za deště, tak by to posezení měl rovnou i se sprchou. Nevím, jestli to je tak úmyslně, nejspíš ne… Pro každé pohlaví jsou tam pak tři studené sprchy, ale bez zástěny (takové nuda-sprchy) a víc nic. Jedno místo pro grilovačky a mytí nádobí, s jedním kohoutem s vodou. A zcela zbytečné parkoviště, protože zvlášť domácí autem zásadně zajedou až na louku, aby mohli postavit stan hned vedle auta, a turisti se tomuhle rychle a rádi přizpůsobí. A toť vše. My se ale jednou vyspali taky na jedné cestě, když jsme se museli vrátit díky sesuvu svahu, kudy měla vést naše trasa, pak jsme taky spali 2x u nějakých přístřešků (vesnice Remédios a vesnice Relva nedaleko letiště v Ponta Delgada) a jednou kousek od vsi Ribeira Quente na břehu malé řeky Ribeira Amarela v betonovém korytě. A u jezera Fogo jsme strávili dešťovou noc na loučce na místě, kde jsou/budují se nějaké kanály a kanálky a nádrže na zachycení a odvedení vody. Vyjma těchto outdoorových nocí jsme bydleli celkem 4x v nějakém ubytovacím zařízení – jednou hned první noc po příletu v Ponta Delgada, později taky i na východním okraji Ponta Delgada (čtvrť Rosto do Cão - když jeden použile překladovou apku, tak je to dost "půvabný" překlad - "Rosto" je něco jako tvář, takže asi i obličej, ksicht...a to "Cão" je jednosnačně "Pes"; takže se to jmenuje "Psí Ksicht"? :-)) ), a asi nejlepší ubytování bylo v Água de Pau. To jsme měli pro sebe celý malý domek!!! Dvě ložnice, velká koupelna s WC, hala/jídelna, dost dobře vybavená velká kuchyně, venku zahrádka s posezením, a dokonce jsme i přeprali v pračce!!! To nemělo chybu, hotovej luxus. Dokonce jsme si tam zaplatili ještě jednu noc navíc, tak senzační to bylo!! A potom poslední noc před odletem byla taky pod střechou v Ponta Delgada, nedaleko toho prvního hotelu, kde jsme přespali po příletu.
Z Prahy na Azory lítají přímo SmartWings, tak jsme toho využili. Byli jsme zvědaví, jak to na těch Azorech bude. Sice jsme měli už zkušenost s Madeirou – a ta se nám hodně líbila – ale Azory jsou přece jen něco jiného. Letadlo tam přistává ve městě Ponta Delgada, což je hlavní město souostroví. Odlet v Prahy v pátek 06/06 kolem poledne, přílet tuším někdy o půl čtvrté jejich času, a návrat v neděli 22/06 (odlet v 16:15 jejich času a přílet nějak o půl jedenácté našeho času – rozdíl mezi časy tuším dvě hodiny). Je to tam slušná dávka letu, asi pět a půl hodiny, a tzv. „naše“ aerolinky (kde se česky téměř nemluví a část „staffu“ na palubě ani česky neumí!!) člověku nedají zadarmo ani kalíšek vody. Ovšem s tím jsme počítali, tak jsme nasedli vybaveni stravou a pitím (nakoupeno v Duty Free), včetně nějakého alkoholu, který se na palubě údajně pít nesmí (ale v jejich palubní nabídce pivo bylo, tak si asi jen hodně vymejšlejí).
V Ponta Delgada jsme tedy přistáli nějak kolem půl čtvrté jejich času. (Mimochodem - to Ponta Delgada mi nějaká slovníková apka v mobilu přeložila jako Tenký Cíp [resp. Hrot], i když teda moc nechápu, proč Cíp a proč Tenký...soudě podle vzhledu města na mapě...) Měli jsme trochu dražší letenky, které nás opravňovaly vzít si na palubu tři zavazadla – „kabelku“ (já velký foťák Nikon), pak malé zavazadlo pod sedadlo přede mou a i jedno větší nad hlavu, a ještě jsme mohli i jedno odbavit. Což jsem udělal jen já, nechtělo se mi jednak počítat každý gram, abych se vešel do váhového limitu (který ale stejně nikdo nekontroloval) a taky jsem si chtěl vzít pořádný zavírací nůž, a ne nějakou kudličku rybičku – jeli jsme přece dost do neznáma; a taky potřebnou plastovou placatku s kořalkou, kterou vozím vždycky (a ta je v Duty Free výrazně dražší); a potom jsme se taky dohodli, že do toho mého báglu ještě strčíme kovové kolíky ke stanu (je to přece jen ostrá špice asi 12 cm dlouhá, a kdyby nám je nějakým řízením osudu na skenerech zabavili, tak bychom byli dost nahraní). Jenže k tomu (k předání těch kolíků) tak nějak na letišti už nedošlo a kolíky šly do skeneru – a prošly.
A tak jsme byli 06/06 odpoledne (pátek) na Azorech (ostrov São Miguel, letiště v městě Ponta Delgada). Moc letadel tam nepřistává a choboty tam nemají – po vystoupení z letadla po schůdcích ženou cestující po ploše do hlavní budovy. Na bágl jsem nemusel čekat dlouho a mohli jsme vyrazit. V info jsem se poptal, jestli se dá od letiště do města dojet nějakým busem, a prý ne. Jenže ta ženská kecala – jak jsme zjistili, když jsme letěli domů, tak sice ne přímo před letištní budovu, ale jen kus odtud, u východního konce okrsku letiště, busy z/do města zastávku mají. Bylo docela horko a náš první „trek“ byl dostat se z letiště do Decathlonu koupit bombu k vařiči (jinde se tam nejspíš sehnat nedá). Mapy.com nás navedly docela dobře, ale nebylo to zrovna blízko a taky se jde dost do kopce. Ale bombu jsme koupili, takže dobrý. Měli dva typy – jednak pro klasický šroubovací vařič, a potom ty s bajonetem typ Campingaz, a asi dvě nebo tři velikosti. Brali bychom oba typy, vařič jsme měli šroubovací a na bajonet mám redukci, takže by šlo obojí. Vzali jsme velkou šroubovací, a jak se později ukázalo, nebylo to to pravé ořechové. Buď zrovna ta jedna zakoupená bomba byla chybná, anebo byla nějaká systémová chyba u všech, ale když Honza vařič hned po prvním použití chtěl odšroubovat (líp se to skládá do báglu), tak ventil pouštěl ten plyn ven, a chudákovi Honzovi, když se snažil vařič zas rychle našroubovat zpátky, aby ušetřil plyn, hnedle omrzly prsty. No ale podařilo se mu to a potom se už vařič na bombě holt nechával až do konce pobytu, akorát se takové ty ostré, špičaté, rozkládací packy na hořáku musely obalit, aby v batohu nic nerozervaly.
Z Decathlonu jsme se ale museli dostat dolů směrem k přístavu, kousek od něj jsme měli zabookovaný pokoj v hotelu (Pêro Teive Bay Apartments Hotel). Nalezli jsme to, a z letiště to s cestou přes ten Decathlon bylo dobrých tak 7 km. S batohem a v horku pěkná procházka na rozhýbání. Po ubytování nastal obřad s hledáním zastávky busu, kterým bychom se dostali do místa Furnas u stejnojmenného jezera. Recepční nám dávala celkem bezcenné rady, a tak ke slovu přišla apka Rome2Rio a ta zabrala. Zjistili jsme (tedy Honza to zjistil), že zastávka „našeho“ busu je téměř před hotelem, jak nám pak potvrdila ranní recepční (!!); ta večerní asi ani nevěděla, že nějaká zastávka busu vůbec před hotelem je. Dopravu po městě zajišťují tuším 4 barevně odlišené linky – A, B, C a D – a ty jsou obsluhovány takovými minibusy. Ale do tohohle systému jsme nepronikli – kde koupit lístky, kolik stojí, jakého typu jsou atd. Nepotřebovali jsme to, po městě jsme chodili. Dopravu po ostrově pak zajišťují tři společnosti, které mají ten ostrov víceméně rozdělený.
Večer jsme vyrazili někam na večeři, ale ukázalo se, že v restauracích dlouho do noci nevaří, nikde už nic neměli, a tak jsme vzali zavděk kebabem z nějakého stánku s rychlým občerstvením, který jsme snědli na kryté „zahrádce“ nějakého baru.
Ponta Delgada je moc hezké město a ukazuje se, jak dobře to Portugalci vedou i na svých „zámořských“ územích. Je to obrovský rozdíl mezi tím, jak to vypadalo na Kapverdských ostrovech, které se od Portugalců trhly, a zde na Azorech. A viděli jsme to už i na Madeiře, která zůstala portugalská, ve městě Funchal, a tady, v Ponta Delgada, to bylo patrné snad ještě víc. Sice v úzkých uličkách je vidět, že se tam s chodci moc nepočítá, chodníky taky mají jen dvacet třicet cm na šířku, a pokud jsou i širší, tak na nich velmi často parkují auta, takže se musí jít po ulici, ale řidiči jsou ohleduplní. A taky je tam možné se setkat s domem vybydleným, nebo zcela zřetelně dlouho neobývaným. Portugalci se přímo vyžívají z dláždění chodníků. Těch vzorů!! Asi se nenajde nikde nic, žádný vzor, který by už někde byl, všechno „originály“!! A zřejmě tam taky po výstavbě nového chodníku nedojde během třeba jen pár měsíců k jeho rozkopání, jako u nás… Ve městě patrná značná velkorysost, co se týče prostoru. Hlavně náměstí a místa kolem kostelů jsou rozsáhlá, se zelení a stromy, ale i hlavní ulice a různé parky…a připadalo nám, že všude (snad vyjma ulice kolem přístavu) je takový klid… Neviděli jsme tam nějaká klasická sídliště panelových domů, jak je známe od nás, i když jak jsme docházeli k tomu Decathlonu, tak tam (je to tam víceméně už téměř okraj města) takový nějaký náznak sídliště byl, ale domy měly tak odhadem maximálně 5 pater.
Na Azorech je spousta zeleně, koneckonců vody je tam dost, prší, anebo aspoň mrholí tam každou chvíli. Snad nejčastější rostlinou jsou tam hortenzie. S květy v mnoha barvách (často to jsou obří květenství dobře 30 cm v průměru) a na různě velkých keřích, a mockrát jsme se setkali s tím, že kolem silnic „na venkově“ mimo osídlení tvoří dokonce neudržované živé ploty!! Taky jsou tam v bujné zelení „hnízda“ rostlin kana, resp. dosna. Jejich zahradní kultivary jsou sice známé i z našich zahrad, ale tohle je jejich divoká příbuzná. Při jednom treku jsme tam objevili dokonce pravděpodobně i nějakou rostlinu, co patří mezi zemní orchideje, ještě se musím pokusit zjistit, o co jde, co je to za druh (a našel jsem to, měla by to snad být Serapias cordigera L., česky sehnutka srdčitá). Divoce tam rostou třeba i v pangejtu silnic bílé kaly, které tam byly k vidění ale i jako vodní rostliny, když trčely s nějakého rybníčku brčálníčku. Mně osobně se velmi líbí porosty asi nějakého rdesna, takové nízké, plazivé rostliny s růžovými květy a krásně zabarvenými srdčitými listy, a taky tam rostou často tak max. 15 cm vysoké, ale husté porosty rostliny velmi podobné naší sedmikrásce, které známe už z Madeiry. Ze stromů je tam asi nejčastější nějaký jehličnan, který je jediným stromem lesů (nevím úplně přesně, o jaký druh jde, ale nejspíš to bude Cryptomeria japonica), pak se tam objevují často platany, eukalypty a duby, a ještě některé další listnaté stromy, které však neznám. Ovšem mezi stromy vyniká ten, jehož latinské jméno je Metrosideros robusta a pochází z Nového Zélandu. Na jednom náměstí v Ponta Delgada (Campo de São Francisco) je jeden jeho extra obrovský (a taky asi extra starý) příslušník. Strom má takové netypické květy, vypadají jako rudé štětky a jsou velmi oblíbené u včel, jak jsme se mohli přesvědčit. Ovšem asi nejmajestátnější jsou tam stromové kapradiny a potom taky dracény, které jsou někdy zřejmě dost vysokého stáří. A samozřejmě tam všude rostou taky lantany, jsou tam (a bohužel zarůstají i cesty) nějaké ostružiny, lze se tam setkat s divokými růžemi s malými květy a taky s divokými formami fuchsií. O rostlinách, které vytváří většinou neprostupný podrost v lesích, píšu výše.
O jídlech v restauracích těžko něco napsat, jazyková bariéra dělá své (a portugalsko-český slovník v mobilu většinou moc nepomůže) a my se tam zas tak moc nestravovali. Chybu pak člověk neudělá, když jde do nějaké omelety, burgeru apod. Překvapilo mě, že mají všude (i v kavárnách) možně točené pivo místní výroby, docela použitelné, a taky senzační expreso. V sámoškách je velký výběr různých uzenin – víckrát jsme koupili nějakou šunku a dobrý, ale s klobásou jsme měli zkušenost, že jsou v ní dost velké tukové kousky, takže ta nic moc. Ale co opravdu stojí za zmínku je množství sýrů, které se tam na člověka z chladícího regálu přímo smějí!! A já rád sýry… Kupovali jsme hlavně nějaký tvrdší, měkčí nebo dokonce přímo měkký by se taky při transportu v báglu mohl rozpliznout, a to by fakt asi nikdo nechtěl. Jsou tam dobrá vína. Ačkoli ani jeden z nás dvou není nějaký extra znalec a vybírali jsme třeba i podle etikety, jestli se nám líbila (a i podle ceny – šli jsme většinou to takové „nižší střední třídy“ s cenou tak kolem tří čtyř euro), tak nikdy jsme netrefili vedle, vždycky nám chutnalo.
Zvláštností jsou u jezera Furnas fumaroly. To jsou štěrbiny a pukliny v zemi, ze kterých „se kouří“ – jednak ta pára je z horké vody a jednak v ní jsou i nějaké „příměsi“, trochu to smrdí po sirovodíku. Ale tam se využívají k zajímavému kuchařskému počinu: ty fumaroly jsou často vyzděné do kruhu, vypadá to jako nějaká malá studna, a vkládají se do nich velké hrnce, ve kterých je kde co: různá masa, uzeniny, asi i něco jako jelita, a spousta různé zeleniny. A koření. Pak se ty hrnce zahrabou nějakým pískem a nechá se to dusit přes noc. A další den to vytáhnou a prodává se to v v hospodách. To jídlo se nazývá „cozido das Furnas“, takže furnasské cozido ?, a jen tak ho člověk v hospodě nedostane. Vzhledem ke způsobu jeho přípravy se podává jen na objednávku provedenou nejméně den předem. Ono to vůbec je s restauracemi trochu jiné než u nás. Třeba v Água de Pau jsme chtěli jít na večeři do jediné restaurace, kde se vařilo, ale protože jsme neměli rezervované místo, tak smůla, akorát by nám prodali nějakou plněnou bagetu.
Vody je v terénu dost. Od jezera Fogo jsme šli dlouho podle levády (betonového koryta, kterým se svádí voda „do civilizace“). Při trecích jsme potkávali hodně různých pramínků a potůčků, nabírali (a pak filtrovali) jsme vodu z jezera Fogo a taky z jezera Rasa, u kterého jsme spali (jsou tam v té oblasti dvě jezera stejného jména, tak my byli u toho jižnějšího) a voda byla pak použitelná. V městech a vesnicích bývají nejednou nějaké fontánky, kohouty a podobně, které ani nejsou na mapě (například zdroj vody na „návsi“ v městečku Água de Pau, a je to z konce 19. století!!)
Zvířena. To je kapitola sama za sebe. Ze savců (vyjma domácích, jako jsou krávy, koně, kozy, psi a kočky) jsme zahlédli snad 2x jen králíka a jinak nic, ale ptáků je tam víc. Nejnápadnější jsou asi pěnkavy, hlavně jejich samci. Jednak jsou slyšet všude a furt, jak zpívají – v lesích i v civilizaci, a pak – v té civilizaci můžou být i dost „voprsklí“ – u stolů v kempu u Sete Cidades chybělo jen málo, a zobli by si i z ruky, ale vrchol takového chování byl v Ponta Delgada. V sámošce Pingo Dolce mají i jídelní koutek a zastavili jsme se tam jednak pro nějaký nákup a jednak na něco k snědku. U stolků venku se motalo pár vrabců (tentokrát ve velké většině pro změnu samic) a jak přišel někdo s tácem s jídlem, tak holky hned zbystřily a začaly posedávat kolem a nedělalo by jim problém si zobnout i přímo z talíře. Honza si dal nějakou rybku, a když pak dojedl a obranou kostru ryby nechal na kraji talíře, tak se do toho jedna odvážlivkyně pustila, začala z toho vyzobávat nějaké zbytečky… A jinak je tam všude spousta kosů, hlavně v lese jsou slyšet „naše“ hrdličky zahradní a velmi často je tam k vidění i nějaká nebojácná červenka – jednou nám hopkala pod nohama, když jsme seděli a odpočívali, na trekové hole si vyskočila, a vůbec ji nevadilo – přesto že je to typický hmyzožravec – si zobnout kousků nabízené ořechovo-čokoládové tyčky… Taky tam jsou mořští racci, samozřejmě hlavně u moře, ale taky jich bylo spousta kolem jezera Fogo, jednou jsme zahlédli nějakého dravce…no a pak holubi ve městech (včetně hřivnáčů), jednou jsem tam zahlédl něco jako je náš konipas horský, a to je tak všechno. Ovšem kapitolou samou pro jsou noční zvuky, které jsou hejkání, kejhání, kvílení a podobně. Napřed jsme netušili co to je, a setkali jsme se s tím u moře, v kopcích, u jezer, ve městech, v kempu… Po příjezdu jsem po delším pátrání zjistil, že by to měl být buřňák šedý, velký pták s rozpětím křídel přes 1 m!!! Píšu o nich v další části textu.
Takové zvláštní je to tam s poštou. Honza hezky postaru rozesílá ze svých cest klasické pohledy a k tomu potřebuje i známky. Pohledy nakoupil, ale podivné bylo, že v té prodejně (nějaké turistické centrum se suvenýry) známky neměli a poslali ho na poštu. Nakonec jsme ji našli (má označení ctt na červeném štítu) a v ní bylo narváno. Fronta jak u nás. A není divu, když si člověk zkusí v Mapy.com v Ponta Delgada vyhledat všechny pošty, tak mu to najde jen tu jednu jedinou!! Jedna pošta na celé město…
No a jak šly dny:
PÁ 06/06: Odlet z Praha – Ruzyně nějak kolem poledne. Já batoh odbavil (nůž, alkohol, uvažované kovové a špičaté kolíky ke stanu, na jejichž přemístění do mého báglu ovšem nakonec nějak nedošlo), Honza odbavovat nemusel. Na palubu jsme přišli vybavení stravou a tekutinami, od SmartWings člověk nedostane ani kalíšek čisté vody; leda za nemalé peníze. Na místě v Ponta Delgada asi v 15:30 jejich času. Batoh vyjel brzo, tak jsme se vydali hned k prodejně Decathlon (je docela nahoře) pro plynovou kartuši k vařiči (nepodařilo se nám před odletem najít ve městě jiný obchod, kde by to mohli mít). Mapy.com nás dovedly dobře. A potom zase dolů najít hotel. Našli jsme ho, i když to přes ten Decathlon byla dost dlouhá procházka ve slunečném dni. Hotel dobrý, hlavně balkón nad nádvořím s bazénem. Protože jsme nevěděli, jak dopadneme s nalezením zastávky busu směr náš první cíl – jezero a vesnice Furnas – tak jsme si domluvili, že nám snídani dají do balíčku, abychom mohli vyrazit brzo, kdyby odjezd byl ještě před snídaní. Nakonec jsme ji ale snědli na tom balkóně, protože zastávku toho správného busu a společnosti (společnost CRP – Caetano, Raposo a Pereiras, bus č. 315, odjezd až v 9:15), jsme měli téměř přímo před hotelem a nemuseli jsme vyrážet extra brzo.) Ale večer jsme vyrazili jednak po těch zastávkách a jednak na něco ke snědku. Nikde nic už nevařili, takže jsme skončili na chodníku v přístřeškové zahrádce nějakého baru s pivem a kafem a snědli jsme tam mnou donesený kebab ze stánku rychlého občerstvení. Skvělá uvítací večeře…
SO 07/06: Vyrážíme. Snídaně na balkóně, sprcha, WC a můžeme před barák na zastávku busu. Přijel na čas a bylo v něm docela dost lidí. Bágly jsme vzali dovnitř a zabrali pro ně dvousedačku, ale jak jsme pak zjistili, asi by nám na požádání řidič otevřel kufr busu. Trasa busu vede napřed zhruba podle pobřeží – vesnice a městečka Lagoa, Água de Pau, Ribeira Chã, Vila Franca do Campo, a z posledního z nich se bus vydal od pobřeží do vnitrozemí. Když jsme projeli kolem jezera (Furnas), tak jsme se připravili k výsadku a potom i vystoupili na jedné T-křižovatce už v městečku Furnas. Bus pak ještě někam pokračoval, ale my se dali doprava k velké, a asi i botanické zahradě (Parque Terra Nostra). Mysleli jsme napřed, že bychom jí prošli, protože kemp byl na druhé straně, ale když jsme vlezli dovnitř, tak jsme zjistili, že dál je to placené, a to se nám nechtělo vydávat – nechtěli jsme si to prohlížet, jen tudy projít, a protože ani nebyla jistota, že bychom se na druhé straně ze zahrady taky dostali, tak jsme ji vzdali a obešli ji doprava. Kemp začíná parkovištěm a jen kousek dál je hospoda (Vale das Furnas). A mírně jsme znejistěli, brána do kempu byla otevřená jen trošku, ale uvnitř nějací lidé byli. Na té bráně byla taky cedule, že se kemp otevírá až 01/07…jenže uvnitř se grilovalo a pohybovalo se tam pár lidí… Tak jsme šli do hospody porozmýšlet a poptat se. První info od nějakého zaměstnance bylo „chvíli počkejte, až přijde šéf“. A pak dlouho nic. Tak jsme pili pivo a kafe a potom to už Honza nevydržel a zeptal se znova nějakého pingla, co tam kolem běhal, jak s tím ubytováním, a on že není problém, odtáhl nás dovnitř a něco si zapsal, my mu zaplatili (3,50 € za malý stan a pak 3,50 € za každou osobu, dobrá cena) a mohli jsme jít bydlet. Byly tam docela rozsáhlé stavby s WC, sprchami a umyvadly (a zásuvkami) a taky část pro vaření a grilování, a to vše pod střechou. Místo jsme si vybrali tak, abychom byli co možná nejdál od jiných stanů (ale moc jich tam nebylo, tak to nebyl problém) a šli do města a na vycházku k fumarolám. Možná, že jsme se ještě zastavili v obchodě pro flašku červeného a pak se z vycházky vrátili. A voči nám mohly vypadnout, jen kousek od nás se vyrojily dva velké stany (a přitom místa na to, aby „dodrželi vzdálenost“, tam bylo hafo) s dětmi a rozeřvanými dámami (no, oni ti lidé z jihu trochu halasnější holt jsou), a tak jsme se šli porozhlédnout „o patro výš“, jak to tam vypadá. A bylo to tam mnohem klidnější, a i když budova s hygienou tam byla zamknutá, tak jsme vzali přes ramena batohy a do rukou postavený stan a přenesli jsme to vše na nové místo. Myslím, že to ty rozeřvané dámy nějak komentovaly, ale to nám bylo u pr****. Takže jsme byli nahoře a co teď. Zaskočili jsme do hospody na příděl krmiva a pak u stanu vypili tu flašku červeného a šli spát. Poprvé do stanu.
NE 08/06: Snídaně a vyrážíme na vycházku kolem jezera. Honza vymyslel trasu prudce do kopce k nějakým vysílačům (stan v asi 210 m a vysílač s vyhlídkou v zhruba 320 m nmv). Z vyhlídky jednak senzační pohled na celý Furnas a taky na svahy s porosty hortenzií. Od vysílačů zase dolů až na hlavní komunikaci kolem jezera. Kolem té silnice je sice štěrkový chodník, ale slezli jsme po malém svahu až na úroveň břehu, kde je slušná pěšina. Přes jezero vidíme nějaké stavby (kostel/kaple a nějaké domy) a k těm bychom se měli/chtěli dostat. Jde to celkem snadno, na JV straně jezera je velký plochý areál s řídkými stromy a jen o kousek dál je ten kostel/kaple. A taky silnice, byť neasfaltová. Jde se podle plotu nějaké zahrady a potom i kolem výstavných domů (hodně keramika jako obklad). A pak jsou tam podivné stavby, vypadají jako bunkry, ve kterých je jednak nějaké infocentrum s WC, a potom taky asi i nějaké monitorovací a sledovací centrum…snad případné vulkanické činnosti? Nebo stavu jezera? Těžko říct čeho. Břeh je tu hodně plochý a tu a tam jsou takové hranoly na sezení, tak jsme jeden využili a dali si oběd, ke kterému jsme měli, mimo jiné, i ovoce, co jsme si po ránu nakoupili – cukrový minimeloun a mini ananas. Ananas výtečný, meloun nic moc. Cesta pokračuje po druhé straně a změní povrch – zmizí dláždění. Minuli jsme lanové centrum mezi stromy, taky areál, kde na plochém břehu jsou mezi řídkými stromy mnohé lavice a stoly jakoby z lávového kamene, ale nejspíš to byl beton s příměsí drtě toho kamene (taky tady jsem původně uvažoval a možnosti přenocování). Došli jsme ke vstupu k vodopádům, které jsou kus „ve vnitrozemí“. Je to placené, ale nějak podivně, snad přes QR kódy u nějakého automatu. Moc se nám to nezdálo, tak jsme šli raději na kafe a pivo do blízkého občerstvení (Grená Railway Bar). Dá se tam taky jíst a viděli jsme, že roznášeli i místní specialitu – cozido do Furnas – což je dušená směs všeho možného, různých druhů masa a zeleniny a taky snad i uzenin, možná je tam i něco na způsob našeho jelita. Jenže tohle bývá nejspíš jen na objednávku den předem, jídlo se totiž připravuje v obřích hrncích, které se strčí do některé z vyzděných fumarol, zahrabe se to pískem a nechá se to tam dusit celý den a noc. Proto ta nutná objednávka den předem, toho jídla je jen omezené množství. Po odpočinku a posezení jsme se vydali prohlídnout si ty fumaroly. Jsou to různé pukliny a štěrbiny, často i taková malá jakoby jezírka, či velké hlubší louže, ve kterých to vře jak v bahenních sopkách. Chvíli jsme se tam drželi a pak pokračovali k silnici. Jenže u parkoviště a vjezdu do celého areálu jsme silnici opustili a vydali se po pěšině od jezera nahoru (značená trasa PRC22SMI, měla by vést pod kopec Pico do Ferro, 573 m). Jde se lesem s podrostem různých bylin a keřů, byly tam i stromové kapradiny a samozřejmě na ostrově nezbytné hortenzie. Ale šli jsme po té značené jen kousek, pak jsme odbočili doprava na neznačenou, ale taky dobrou cestu. Pak tam byl okraj louky a na ní v dáli krávy, ovšem to se už cesta začala svažovat a dostali jsme se tak na asfalt. A vedle silnice (Canada do Ferreiro) obří keře hortenzií různých barev. Honzu to dost bralo a nemohl se vynadívat, hortenzie jsou jedny z jeho oblíbených rostlin. Po té silnici jsme se dostali ke vchodu do areálu termálního koupaliště. Chtěli jsme tam zajít, ale bylo to jen na objednávku. Ta šla udělat jen přes nějaký jejich web. Ani to problém nebyl, ale oni tam pouštějí jen omezený počet lidí a na jen 1,5 hodiny (aby to tam nebylo lidmi přeplněné), a první volný termín byl až za hodinu. A než jsme se dohodli, jestli brát, nebo ne, tak už i tenhle termín volný nebyl a další byl až za tři hodiny. Tak jsme to oželeli, koupili si flašku (opět výtečného!!) červeného a brambůrky a šli odpočívat do kempu.
PO 09/06: V noci trochu sprchlo, ale nic extra důležitého. Než jsme posnídali, tak stan uschnul a mohl se sbalit. Vydali jsme se z kempu napřed doleva, kousek po silnici a pak odbočili na nějakou jinou, která je na mapě označena čárkovaně delšími čárkami. Chvíli dobrý, ale dostali jsme se na ohrazenou louku (tyčky, na kterých byl drát el. ohradníku, ale s hodně slabým proudem) s krávami a cesta tam končila. To byl náš první střet s realitou – že i takto na mapě označené cesty najednou nemusí existovat. Byl tam nějaký mužík, kravský bača, který na nás mával, že máme jít snad přes tu louku mírně nahoru, k nějakým stromům, ale moc jsme mu nevěřili, a tak jsme přelezli ohradník a šli po krávami vyšlapané (a trochu rozbahněné) spodní části louky. Ale moc se mi to nezdálo a nedalo mi to a šel jsem se kouknout tam někam, kam ukazoval ten chlap, a měli jsme to udělat a věřit mu – došel jsem ke skupině stromů a tam byl začátek nějaké lesní cesty. Ono to bylo asi pokračování té, po které jsme k louce přišli, akorát že se jí kus přes tu louku nechal zarůst – krávy ji nepotřebovaly. No tak zas na cestě. V poho jsme po ní došli na lesní asfaltovou a pokračovali po ní doleva a mírně nahoru. Když se ta silnice dostala přes hřebínek a začala klesat, dole se otevřelo údolí s loukami a malými silnicemi. Sice jsme trochu nevěděli, jak dál, ale Honza si všimnul, že z té „naší“ silnice u nějaké zídky odbočuje cesta do lesa, tak jsme zas přelezli el. ohradník bez proudu a vydali se po ní, podle mapy to vypadalo, že je to tak dobře. Cesta pěkná, mírně stoupala a pak se dostala z lesa do otevřenějšího terénu. Povrch cesty se změnil, byl písčito-štěrkový a po cestě se šlo dobře. Jenže pak podle mapy odbočka na cestu o stupeň nižší kvality a i ta po chvíli zmizela. Teda nezmizela, ale vnořila se do porostu nějakých rostlin, které nám sahaly po ramena a někdy i nad hlavu. Džungle. No ale hrdinně jsme se do toho vnořili. Pěšina byla v tom sice patrná, ale přes ni ty rostliny. Tak jsme se tím prodírali. Chvílemi ta džungle prořídla, anebo i téměř zmizela, ale vždycky se zas objevila. Byl to boj, protože ten porost byl občas vylepšený padlými stromy, přes které bylo nutné se dostat. Občas bylo možné se jen proplazit spodem. A navíc když jsme došli někam, kde to vypadalo i na nějaké rozcestí, tak abychom se dostali na normální silnici (na kterou jsme se hned od začátku chtěli dostat), tak jsme se museli vydat po pěšině, která je na mapě označena jako ještě o řád nižší kvality. Ale to už nám asi bylo i jedno, drali jsme se tudy stejně, ale stále jsme aspoň klesali, a to už se tu a tam v dáli a pod námi objevily i otevřené svahy s loukami, a tak jsme si říkali, že teda snad… A najednou jsme byli v úvozu, kudy vedla cesta sice pořád dost zarostlá (tady se přidal už i bambus), ale vypadalo to, že pod nohama máme dláždění!! Sláva!!! Civilizace je tu!!! A opravdu civilizace, protože jsme došli k nějakému sloupu s el. vedením (a hluboko dole už probleskovala ta silnice)!! A to jsme si říkali, že už vítězství. Jenže ještě ne, od sloupu byla kousek sice parádní stezka, ale končila na místě, kde se sesul svah. Tak co teď. Napřed se nám podařilo se tím prodrat, ale tam na druhé straně žádné pokračování cesty v hodně prudkém svahu nebylo. Tak zkusit něco jiného – objevil jsem náznak pěšiny prudce dolů, jenže její konec byl zarostlý bambusy a zdálo se, že ten svah pak končí tak 2m vysokým a asi i kolmým schodem, a tam se mi s báglem nechtělo. Tak jsme se trochu vrátili a nevěděli, co dál, ale nakonec se Honza odhodlal jít prozkoumat tu „moji“ bambusy zarostlou pěšinu bez báglu a dostal se i tou kolmou částí až dolů na silnici!! No a šel se kouknout trochu vedle a tam objevil, kde ta pěšina opravdu na silnici sestoupí. Tak se tudy vydral zas nahoru a k báglu a ke mně (musel při tom přelézt další padlý strom), vzal batoh a mně ukázal kudy jít, a tak jsme se dostali dolů. Uf!!! To bylo!!! No a tak jsme na silnici a co teď, kam se jít vyspat. Dole malá řeka s betonovými břehy a obřími rourami, a na druhé straně taky nějaký objekt, co mírně hučel (nejspíš hydrolektrárna, vedly do ní ty velké roury). A taky nějaká cesta jako polňačka. Tak snad tam? Ale abychom se tam dostali, to musíme sestoupit až do vesnice na pobřeží, Rebeira Quente, přejít tu řeku po mostě a pak zas jít kus proti proudu. A tak jsme šli dolů. Vedle silnice bylo takové odpočívadlo, nízkou kamennou zídkou ohraničený kus s lavicemi (na mapě je to označené jako vyhlídka), a Honza chvíli koketoval s myšlenkou vyspat se pod tou zídkou, byl tam kousek rovnější a zatravněný, ale taky jsme neměli vodu… Tak jsme došli do vesnice a prošli až k přístavu, a tam zapadli do hospody (Vista Para o Mar). Měla oplachtovanou „zahrádku“ do ulice se senza výhledem na místní ruch, a taky točené pivo a dobrý kafe, tak proč tam nepobejt…po těch útrapách v džungli… Potom jsme tam nabrali vodu a šli zpátky se ubytovat k té řece. A místo bylo dost dobré, jen jednou, ještě než jsme postavili stan, tam projelo nějaké auto (a už se nevrátilo, tak bůhví kde skončilo), ale žádný problém. A tak teda stan a zalézt, až se šeřilo a ve vesnici se rozsvítila světla. Tahle trasa měřila podle Mapy.com jen necelých 8 km, ale jakých!!!
ÚT 10/06: Noc byla hodně bůjná. Najednou se kousek od stanu rozkvíkal nějaký živočich. Chvíli jen kousek od stanu, pak hned o kus dál, místa kvílení střídal dost hbitě a bylo to kvílení dvojí – jedno hluboké a druhé vyšší – samec a samice?, a my se nemohli rozhodnout, co to je. Napřed jsem si myslel, že by to mohlo být něco jako třeba kuna, lasička, ale pohybovalo se moc rychle a sem a tam, spíš to na nás dělalo dojem, že to lítá. (Nehledě na to, že tyhle šelmy tam možná ani nežijí.) Jenže co lítá v noci? Pták? To sotva, lelky tam asi nemají, a sova to nebyla, ta se takhle nechová… Tak netopýr? Jenže ty jeho ultrazvuky bychom asi neslyšeli, a že by se pohyboval v křoví, odkud jsme ty zvuky taky slyšeli, to nám taky připadalo jako něco hodně nepravděpodobného. Tak dodneška nevíme. Později jsme se s tím stvořením setkali ještě párkrát, vždycky v noci a nikdy se nám ho nepodařilo byť jen na chviličku zahlédnout, i když jsem použil nějakou svítilnu. (Až doma jsem po delším pátrání zjistil, že to byl nejspíš buřňák šedý, Calonectris diomedea; místní ho údajně nazývají cagarro, ale je mi to s ním trochu divné. Měl by to být poměrně velký pták, s rozpětím křídel údajně mezi 112-126 cm, takže přes metr (!!), a aby se v noci pohyboval v hustém podrostu…nevím… A taky – jak jsem zjistil, tak by se měl hodně vzácně vyskytnout i u nás, a co je pro mě hlavní, docela hojně prý hnízdí i ve Středomoří, konkrétně i na Krétě!! Jenže i když tam jezdím hodně často a v různou roční dobu, tak jsem tam toho hejkala-kejhala nikdy nikde neslyšel.) Po snídani jsme nechali trochu oschnout stan (byl mokrý hlavně od rosy), sbalili se a šli do vesnice trochu nakoupit (včera byl obchod už zavřený) a hlavně dát si zase P+K (pivo a kafe) v hospodě u přístavu, než vyrazíme. Co tak sedíme, tak se najednou rozpršelo, až rozlilo, ale naštěstí to netrvalo dlouho, nemuseli jsme být v hospodě tak dlouho, abychom se dostali pod vliv. Pak pršet přestalo a my nabrali vodu a na cestu. Po chodníku podle pobřeží do blízké vesnice Fogo. Po dešti bylo slunce, větřík povíval, pohoda. Chodník měli ozdobený růžově kvetoucími tamaryšky, takové jsem nikdy nikde neviděl!! Na konci ještě před heliportem a velkým parkovištěm jsme ještě zašli na jedno a pak už trek. Chtěli jsme se dostat po cestě (na mapě zakreslené čárkovaně napřed s delšími a pak drobnějšími čárkami) ve svahu nad mořem do vesnice Ponta Garça a odtud dál podle itineráře busem k nástupu na další trek k jezeru Fogo. Takže přes parkoviště a za ním po asi metr širokém schodišti s nízkými schody, po němž jsme se dostali zase na silnici, a z ní zase odbočit na stezku. Napřed něco jako polňačka, pak sice pěšina, ale po původní docela široké cestě (vpravo byla místy dost vysoká zeď, držela svah). Tenhle kus je na mapě taky zakreslený delšími čárkami (jsou tam i odbočky k nějakým domům ve svahu), jenže pak se z toho stala úzká pěšinka (na mapě zakreslená už drobnými čárkami) a tady jsme se zas dostali do džungle. Cesta většinou zarostlá buď vysokým kapradím (sice třeba po ramena, ale tím se šlo docela dobře), ale pak taky bambusem. I bambus by šel, je poměrně křehký a dá se lehce zlomit, jenže byl místy prorostlý ostružinami, a to bylo zlé. A později i v tom kapradí byly šlahouny ostružin a na mých nohách se začaly objevovat nové a nové krvavé následky prodírání se tou hrůzou. V jednom místě, hned z kraje, nedaleko za posledními domy ve svahu, jsou hned vedle cesty ruiny nějakého stavení, už komplet zarostlé bambusem. Taky se cesta 2x dostane k překonání nějaké roklinky s potůčkem, jinak voda nikde žádná. Takže jsme se drali a drali, až jsme se dodrali. Najednou byl totiž před námi stržený svah v délce dobře 50 m. Sice to vypadlo, že by se po tom štěrku, co tam byl obnažený, možná dalo i přejít a pokračovat, ale už po celé délce cesty z Fogo, kterou jsme doposud prošli, byl vlevo, směrem k moři, prakticky kolmý svah snad až 100 m vysoký, silně zarostlý hlavně bambusem, ale i jinými rostlinami, a ani tady to nebylo jinak. Uklouznout po tom štěrku a rozjet se dolů, tak to by byla konečná, a taky těžko odhadnout, jestli by se kus toho svahu/štěrku pod člověkem ještě neutrhnul. Takže jediné rozumné řešení – vrátit se. A to jsme udělali. U jednoho z těch potůčků jsme se zastavili a dali si koupel (voda překvapivě teplá, asi ta ostrovní vulkanická činnost?) a potom pokračovali až na místo, kde byla cesta (mezi nějakými zřejmě vřesovci?) dost široká a taky suchá pro stan. Tak jsme se tam ubytovali a musím říct, že to byla noc dobrá (teda až na toho hejkala, zas tam vopruzoval, a nejvíc mě dostal, když se mi při defekaci rozhejkal jen kousek nade mnou, nad mým zadkem, ve svahu).
ST 11/06: Ráno pohoda. Snídaně a pokračovat dolů. Došli jsme nám už známou cestou do vesnice Fogo (zase zastávka na P+K) a dál do Ribeira Quente (další zastávka na P+K) a pak ještě o kus dál k zastávce busu. Udělali jsme si totiž náhradní plán – že se busem dostaneme zpátky do Furnas, tam jednou přespíme a další den se dostaneme busem dolů na pobřeží do vesnice Água de Alto (jen kousek za městečkem Vila Franca do Campo), kde zahájíme ten výstup k jezeru Fogo. Podle apky Rome2Rio jsme našli vhodný bus a u zastávky jsme se s nějakým dědkem dohodli, že tam ten bus opravdu zastaví, takže jsme byli v očekávání. Bus zastavil, do Furnas nás dovezl a my se zas odebrali do kempu. Jenže napřed že se najíme a našli jsme senzační místo – je to taková růžová kavárna (Bolos Lêvedos Rosa Quental), ale jednak je za domkem zahrádka s asi 6 slunečníky, a taky tam mají takový menší seznam jídel. To nemělo chybku. A pak teprve do kempu bydlet. Vybrali jsme si jiné místo – nedaleko hygienické budovy. Jenže to už se tam začali kýblovat kempaři středního věku se stejnými stany. Výprava. Nakonec se ukázalo, že to jsou Poláci a byl jich snad celý autobus. Měli jsme trochu obavy co a jak na WC a ve sprchách, jak se tam tolik lidí porovná, když jsou otevřeny jen jedny, a jak to bude večer/v noci s nějakým hlukem od zábavy, ale nakonec to bylo dobré. Dokonce jsme tam i trochu vyprali a doufali, že do rána to uschne. Bylo docela teplo, větřík pofukoval, tak proč ne…Ještě jednou jsme si zaskočili do místní hospody a pak, zase s flaškou červeného, si popili v kempu a potom šli spát.
ČT 12/06: Tak dneska nás čeká napřed přesun busem (opět trochu hledání, odkud vlastně ten bus odjede, ale nakonec se nám podařilo být ve správný čas na správném místě). Do Água de Alto jsme se dostali celkem rychle. V busu při kupování jízdenek Honza (držel kasu, tak to bylo na něm) používal, a dost s úspěchem, Mapy.com. Vyhledal si tam zastávku a řidiči (v tomto případě fešné řidičce) ukázal, kam chceme jet, a vždycky to klaplo. Jen se v buse musí (zase apka Mapy.com) sledovat, kde bus zrovna je a před zastávkou, kde se chce vystoupit, dát řidiči signál (tlačítka jsou nad hlavou). Kdyby na zastávce nikdo nebyl, tak řidič sám od sebe nezastaví. My ale tlačítko včas zmáčkli, bus nám zastavil, kde jsme potřebovali, a byli jsme na začátku značeného treku/výstupu k jezeru Fogo (je v nmv. asi 580 m). Cesta vede napřed po silnici do vesnice Praia Trinta Reis, což mi nějaká apka s portugalským slovníkem přeložila jako Pláž Třiceti Králů, ale to mi přijde jako kravina; taky proto, že je asi 80 m nad mořem. Je to malá vesnička s prťavými domky, kašnou a úzkými uličkami. Vesnicí se projde a pak trasa pokračuje po celkem slušné pěšině, občas doplněné schody. Napřed je dole na něm nějaká nádrž, asi nad jezem, kde se ozývalo cachtání se děcek. Pěšina pokračuje, je tam odbočka k nějakému vodopádu (ale tam jsme nešli), podejde pod vysokým mostem s dálnicí a dojde k ruinám první stavby dřívějšího systému hydroelektrárny (Fábrica da Vila). Tady jsou pozůstatky nějakých rour, možná taky transformátorů a dalších zařízení. Pak vystoupá k další ruině toho systému, Fábrica da Cidades. Tohle byla větší stavba, i by se tam na nějakých zatravněných terasách dalo přespat ve stanu. Konec od tohoto místa je hodně nahoru a zvlášť vysoké betonové schody mi daly hodně zabrat. Vyjde se u velké betonové nádrže, která má tu zvláštnost, že v jednom místě do ní vedou po vnitřní straně betonové zdi kamenné schody. Jen kousek od nádrže se dojde na parkoviště. Od parkoviště se dá buď pokračovat po silnici vlevo, kde po necelém 1 km odbočuje značená trasa nahoru k jezeru (Lagoa do Fogo), ale my se rozhodli si udělat okruh, jednou (neznačenou) cestou nahoru a jinou (už tou značenou) dolů, a tak jsme od parkoviště šli po silnici kus doprava a v ostré zatáčce odbočili vlevo na menší silnici a po té začali stoupat. Cesta dobrá, jako vozová a většinou lesem, ale kus se jde i kolem luk. Dokonce tam projelo dolů jedno polonákladní auto. Jak jsme stoupali, tak se počasí trochu horšilo, v jednu chvíli dokonce spadlo i pár drobných kapek, a foukalo čím dál tím víc. Cesta vyleze až do výšky asi 670 m a potom trochu sestoupí a jde po hraně kaldery v asi v 620 m. Když jsme se dostali až nad jezero, tak vysloveně fičelo. Původně jsme chtěli zkusit přenocovat na (na mapě označené) pláži, ale odbočku na ni jsme nějak minuli, tak jsme k vodě jezera slezli jinde, kolem zřejmě automatické meteostanice (je to oplocené, jsou tam větroměry a srážkoměry a taky solární panel a nějaká anténa). Z cesty k ní, která vede po hraně kaldery, byly na jezero skvostné pohledy. Podle mapy je tam u té meteostanice údajně i vyhlídka, ale nic moc. Dole u vody je malé molo a i když jsem si původně myslel (podle fotek na Mapy.com), že by se tam možná i dalo přenocovat, tak nedalo. Není místo. Tak jsme z jezera nabrali a přefiltrovali vodu (koupat se v něm nesmí, je to zdroj vody pro lidi) a vydali se zpátky nahoru a potom začali sestupovat už po té značené trase. To už hodně nepříjemně fičelo, kolem řvali rackové, kteří okupovali svahy nad jezerem, a byli jsme ve spodním okraji oblačnosti a připozdívalo se. Potkalo nás štěstí, jen kousek od jezera o něco níž je nějaká stavba. Na mapě je tam zakreslená oblast bez lesa a s nějakými malými stavbami, ale je to systém různých kanálků a kanálů ke svádění vody na louce jen mírně svažité, a ty stavby jsou malé domky, asi s pumpami, nebo tak něco. Tak jsme tam slezli po nějakých prkny podepřených schodech. Dole betonové kanály, ale když jsme si o něco níže chtěli najít místo pro stan, tak tam na nás řvali racci a odněkud se tam vykulilo jejich mládě. Sice odrostlé, hezky běhalo, ale bylo ještě v mláděcím, šedohnědém peří, takže nelítalo. Nechtěli jsme rušit, tak jsme odtud vylezli zase zpátky a podle kanálů se dostali jinam, kde už ta racčí mláďata nebyla. A našli jsme si tam před větrem docela chráněné místo a postavili tam stan. Kolem ve stráních nad námi bylo spousta těch uřvaných racků. Seděli na snad každém vyvýšeném místě nebo jen nahoru trčící větvi, a řvali. Snažili jsme se vyhýbat místům, kde by ta mláďata mohli mít, a snad jsme se moc nerušili. Uvařili jsme večeři a zalezli, a v noci začalo pršet.
PÁ 13/06: Ráno mokré, balit umáčený stan…a mokro i ve stanu: pod karimatkami vymačkaná voda a pod igelitovou taškou s ledvinkou a doklady u mé hlavy byla přímo louže. Tak snídaně a rychle pryč. V nepromo ponču. Cesta dolů slušná, ale pak pěšina podle levády, takže hezky buď po rovině, nebo jen mírně dolů. A jak pršelo, tak všude dost vlhko až bláto. Došli jsme k rozcestí značených tras, které jsou na mapě zakreslené jinak. To už moc nepršelo, spíš jen hustě mrholilo. Vydali jsme se dolů doprava po neznačené cestě. Dost rozrytá, bahno, kolem se válely nějaké roury, asi je dávali do země. Došli jsme zase na silnici jen kousek od vesnice Praia Trinta Reis a dali se zde doprava, kam ukazovala šipka, že je tam bar. Byl, nad pláží. Pořád mrholilo, ale mírněji, spíš mžilo. Pivo, kafe a nějaké menší jídlo a taky Honza v booking.com našel ubytování (už se přes tu apku ubytovával mockrát a díky tomu mu dávají nějaké slevy) na kraji Ponta Delgada. A našli jsme taky bus, který by nás tam měl dovézt ze zastávky přímo nad tím plážovým barem. Což se nám zadařilo. Ubytování jsme chvíli hledali, ale našli (CASA DA ILHA - Slow Living Residence & Suites). Napřed to uvnitř vypadalo všelijak, když nás tam přijal majitel, tak se na nějakém gauči v té vstupní místnosti válel nějaký „podtýnejdžr“ a prudil taťku, ale pak se ukázalo, že je to tam docela dobré. V pokoji jsme rozvěsili všechno mokré a vlhké (to znamenalo téměř úplně všechno), venku na terasu rozvěsili i stan (to nám ale později zase sundali, protože jsme to rozvěsili i na terase vedlejšího pokoje a někdo se tam ubytoval). Klimoška byla nastavená na nic moc, tak jsme přidali na dobrých 25, ne-li ještě více, aby to hezky schlo, a vyrazili se kouknout po nějakém nákupu. Bylo potřeba zase nějaké červené. Na mapě tam bylo vyznačených obchodů víc, ale buď v reálu nebyl, nebo byl zavřený. Nakonec jsme uspěli v nějakém baru, takže večer byl OK.
SO 14/06: Ranním úkolem bylo dostat se zase na vhodnou zastávku busu a tím dojet do vybrané zastávky za čtvrtí Santa Cruz městečka Lagoa, odkud jsme se hodlali dostat do vesnice Remédios coby východiště trasy k Janela do Inferno (takže něco jako Okno do Pekla). Podařilo se to, byli jsme na zastávce v polích a teď nahoru. Napřed podejít dálnici a za ní pak na cestu, která je na Mapy.com vyznačená dvojitou čárou a bíle, ale která v reálu neexistuje. Teda – kdysi možná jo, ale zarostla jim, převážně ostružiním, dokonce ho místy i posekali, ale nechali to tam ležet. Takže neprůchodné a my museli jít po kraji pole s asi 15 cm vysokou kukuřicí. Vlhká ornice je dobré lepidlo, botky jsme měli od ní celkem slušně obalené. Dostali jsme se tak ale na silnici se zpevněným povrchem a po ní vesnice Remédios. První, na co jsme narazili, byl areál s přístřešky a foodtrackem a to byla výhra!! Ve foodtracku dva kluci měli celkem slušný výběr rychlého občerstvení a točené a expesso…A vedle taky WC a nezbytné místo na grilování a s vodou…prostě ráj. Užili jsme si snad všeho a pak vyrazili k tomu pekelnému oknu. I počasí se umoudřilo, nepršelo ani nefoukalo, slunko svítilo.... Napřed jsme šli kousek po asfaltu nahoru kolem infocentra, což však byla chybka, protože jsme se pak museli dostat po krátkém příkrém svahu ze silnice na značenou cestu. Značená cesta ale dobrá, chodí tudy hodně lidí, takže prochozená. Ten cíl, to okno, je nic moc. Nahoře ve skále je menší černý otvor, ze kterého padá dolů malý vodopádek a pokračuje kus dolů jako potůček údolím. Na cestě zpátky se ale prochází několika tunely a tunýlky, které jsou celkem snadné, až na jeden – o tom se tam snad píše, že je 170 cm vysoký a něco přes sto metrů dlouhý, ale už se tam na té infotabuli nepíše, že je zanesený a že těch 170 cm vnitřní výšky je nesmysl, a že jsou tam taky na zemi louže. A to ne ledasjaké, já v pohorách celkem dobře prošel, ale Honza v nízkých botkách šel prostě vodou přes okraj bot. Navíc se tam při tom musel člověk, kór s batohem na zádech, plazit hnedle po čtyřech, tak nízké to bylo!! Houby nějakých 170… Honza si ale všimnul (já ne), že před vchodem do tohohle tunelu je vedle nějaká neoficiální pěšina (na sloupku se značkou bylo, že tam ne) a že možná by to po ní šlo ten tunel nějak obejít. Další cesta dobrá, přechází se dno údolí, na kterém by šlo jistě i dobře přenocovat ve stanu (ale tam už by nebyla voda), takže jsme pokračovali dál. Cesta pak vyjde z lesa a jde dolů mezi loukami a pastvinami, až se napojí na tu silnici, na kterou jsme vylezli z kukuřičného pole, a po ní teda zase došli k foodtracku. Kluci tam furt ještě byli, takže P+K a odpočívat (a čekat, až to tam utichne a lidi vymizí, že si tam u těch přístřešků postavíme stan). Těm klukům z foodtracku bylo asi jasné, že tam hodláme přenocovat, když to tam končili a mimo jiné taky měli zamknout WC, tak se přišli zeptat, jestli by nám neměli to WC otevřené… Hodný kuci… To jsme nepotřebovali, takže když odešli, tak jsme si pod platanem na okraji areálu kousek od jednoho přístřešku postavili stan a krásně tam přespali, a jediný rušivý fakt byla lampa přímo nad stanem. Honzovi prý trochu vadila, ale já usnul jak mimino.
NE 15/06: Už se nám to pomalu krátí, jsme za půlkou. Zbývá nám jednak dostat se do Água de Pau a potom do Ponta Delgada a dál busem ke kráterovým jezerům u Sete Cidases, tam nějaké treky kolem a k pobřeží, a pak už konec a letiště. Po snídani jsme se vydali obráceně, než jsme včera přišli od „Okna“. Ten velký tunel jsme pohodlně obešli po pěšině, co včera zahlídl Honza, těmi malými prošli bez problémů a potom jsme ještě kus před oknem odbočili po jiné značené pěšině doprava nahoru napřed v celkem prudkém svahu. Mělo by nás to dovést po nějakých 12-15 km do vesnice Água de Pau, kde jsme si zabookovali ubytování. Ale strmé to bylo jen kousek, nahoře se to narovnalo a byla to pěkná cesta. Lesem, po okraji luk/pastvin, jednou strmé schody dolů na mostek nad roklí a pak zase nahoru…většinou jakoby po vrstevnici nebo mírně dolů. Fakt moc hezké. Jednou jsme se zastavili, že poobědváme, taky jsme objevili hned vedle cesty jednu kytku, co by mohla patřit mezi zemní orchideje (jako nějaký třeba vstavač...doma jsem pak zjistil, že je to Serapias cordigera L., česky sehnutka srdčitá). Taky jsme uvažovali, že bychom si mohli cestu podle mapy trochu zkrátit po neznačených cestách, ale nakonec jsme to provedli až u poslední možnosti. To jsme pak vyšli z lesa a chvíli šli po polní cestě po louce, pak velmi prudký sestup po vybetonované vroubkované silnici až k nějaké vodní nádrži a od ní doprava zas už trasa značená. Následovala opět trochu normálnější cesta, aby ji vystřídal další prudký sestup… Nakonec jsme přišli do vesnice, spíš městečka, Água de Pau. Městečko hezké, nízké jednopatrové domky, všude čisto, pohoda. Šli jsme kolem výstavného a velkého kostela (Igreja de Nossa Senhora dos Anjos) a hned pod ním je velká sámoška řetězce Meu Super. Na náměstí pergola a pod ní sezení okupované snad všemi dědky z města. Jak jsme pak zjistili, tak jsou tu denně. Tam je taky jediná restaurace A Casa do Abel (ale najíst se tam normálně nedá, člověk si to musí tak dobře den dopředu zabookovat), ale taky bar Bermidiana, který se ukázal velmi přívětivý. Mají tam klasicky točené do celkem 3 velikostí sklenice, opět (z kávovaru) dobré expresso, a člověk si to dokonce smí vzít i ven na lavice a různá další sedadla třeba pod strom. Takže osvěženi jsme se vydali dolů hledat ubytování. Našli jsme (podle booking.com) správnou ulici i číslo, ale nebylo jak se dostat za bytelnou kamennou zeď a tlustou kovovou bránu. Takže mail majiteli. Odepsal, že máme jít kolem bílé zdi a za zatáčkou že je fontánka a za ní zelená brána, tak tou projít a že jsme tam. No, bílá zeď nikde, ani fontánka a zelená brána… bylo to teda domlouvání, a jako hlavní problém se ukázalo to, že na booking.com bylo chybně uvedené číslo stavby (asi to tam tak blbě zadal majitel). Když jsme se o tak 200-300 m vrátili k jinému číslu, tak tam najednou byla fontánka, bílá zeď a i ta (kovová, tepaná) zelená brána…a byli jsme „doma“. Objekt dlouhý s více vchody a u čísla 3 jsme po zadání patřičného kódu (info v mailu) u krabičky ji i otevřeli a v ní byl klíč a my mohli dovnitř. A hned jsme se začali ubytovávat. Jenže na té terase před budovou byl ještě jeden pár, který se ne a ne dostat někam dovnitř. Tak pořád někam volali o pomoc a nakonec se ukázalo, že našim problémům konec ještě nebude. Najednou totiž volání Honzovi a prý že jsme tam špatně, že oni (majitel) udělali chybu a že ten „náš“ pokoj potřebují atd., atd… A že někdo přijede to vyřídit a odvede nás jinam. Už jsme začali být trochu z toho všeho nasr*** - napřed to hledání ubytovacího objektu a teď tohle... Ale přijel chlapík, my mu dali klíč od toho „našeho“ pokoje a on nás odvedl kousek cestou s křovím po obou stranách, a najednou před námi domek, který byl celý pro nás!!! Úžasné!!! Dvě ložnice, poměrně velká vstupní místnost, která sloužila i jako jídelna, velká a celkem dobře vybavená kuchyně, velká koupelna (umyvadlo, vana, bidet, WC) a k tomu ještě i vlastní menší zahrada s venkovním sezením!!! A za stejnou cenu, jako za ten původní jeden pokoj. No nekup!! Skočili jsme po tom jak slepice po flusu. Tak jsme se zabydleli a odešli na nákupy do velké sámošky pod kostelem. Obešli jsme taky vesnici, jestli by někde nebyla nějaká hospoda s jídlem, ale v tom jsme neuspěli. Ale zase zastávka v baru a pak domů. Zase s červeným… „Doma“ jsme dokonce i trochu vyprali (!!), když už tam byla k dispozici i pračka s nějakým pracím prostředkem… A večer pohoda, posezení venku, a abychom nevyšli ze cviku, tak zase s tím hejkalem!!!
PO 16/06: Ráno ke snídani míchaná vajíčka se šunkou a cibulí!!! Luxus. A žádny spěch. Probrali jsme další plány a rozhodli se, že když máme ten barák, tak že bychom tam klidně mohli přebejt ještě jednu noc. Udělat si přes den výlet po okolí a třeba až dolů na inzerovanou pláž a smočit se v Atlantiku, a pokračovat až další den. Čas jsme na to měli. Napsali jsme mail majiteli, jestli by to šlo, a neměli problém, přijeli si pro (stejné) peníze cash a my mohli po těch trecích i v džungli resuscitovat. Paráda!! Vydali jsme se silnicí kolem toho ubytování dolů k moři. Tam sice nějaké „koupaliště“ bylo, ale bylo to jen takové velké a vysoké kamenné/betonové molo, na kterém leželi lidi, a bylo tam narváno, a na konci toho mola byl menší bazének, taky dost zaplněný lidmi. Tak tam teda ne. Ale inzeruje se tam ještě jedna pláž, takže se půjdeme kouknout tam. Což znamenalo zase vystoupat na úroveň našeho ubytování a vydat se dolů jinou silnicí na druhou stranu. Ale tam to bylo podobné, k moři jsme ani nešli a zůstali u občerstvení. Pak ještě na skok „do města“ a potom už zas „domů“ a do postele.
ÚT 17/06: Ráno opět míchaná vajíčka!! Tak tohle jsme snad ještě nikdy takhle neměli!!! Čekal nás přesun do Ponta Delgada, abychom se odtud pak nějak dostali busem směr Sete Cidases (mimochodem – přeložili jsme si to jako Sedm Měst, takže dejme tomu Sedmiměstí?) a jezera v kráteru. Na Rome2Rio se zase vyhledal bus, kde je zastávka, to jsme už věděli, a tak nebyl problém se do Ponta Delgada dostat. A tam, mimo jiné, zase procházka po městě, abychom našli, odkud ten bus jede. Nakonec jsme to zvládli s nějakou tou zastávkou na stravu (řetězec rychlého občerstvení Subway) a příjem tekutin. Přijel bus a na něm bylo napsáno Moisteros a Sete Cidases. To mě trochu mátlo, to první město je až na SZ špici ostrova a jezera se Sete Cidades jsou více ve vnitrozemí, takže blíž. Jenže ono to tak opravdu bylo!! Bus dojel až do Moisteros, tam se nějakým couváním otočil a jel stejnou cestou zpět a až v městečku/vesnici Várzea odbočil k jezerům. Tak sláva, asi se tam dostaneme. Cesta tam je opravdu scénická, silnice vede po hranách kráterů, anebo ve svazích nad nimi a opravdu jsme byli zanedlouho v Sete Cidades, v centru. Bus ale jel furt dál, a protože jsme byli už poslední cestující, tak jsme si nebyli jistí, kde nás vysype. Tak jsme sledovali Mapy.com, kudy jedeme. Bus se tam podivně motal, ale nakonec zamířil k zastávce kousek od kempu. Tak jsme na řidiče zazvonili, on nás na zastávce vyložil a odjel a my zamířili lesem ke kempu. Kemp jsou louky a v jednom místě i takové terasy nahoru svahem, a moc stanů tam nebylo. Ukázalo se, že to není klasický kemp, jak je známe ze zařízeních takto pojmenovaných třeba u nás, nebo dejme tomu v Řecku. A Portugalci se tím ani netají, je to pojmenováno jako Parque de Campismo das Sete Cidades, tedy něco jako park ke kempování. V tomhle areálu se nic neplatí a je to na něm taky vidět. Je tam sice hygienické zařízení, ale to sestává jen z jedné kabiny pro muže a jedné pro ženy (!!!). U kabiny pro muže jsou plechové dveře, které téměř nejdou zavřít, natož aby šly zajistit zevnitř. Jediné světlo po zavření dveří tam poskytuje kulaté střešní okno přímo nad mísou, které ovšem bylo vysklené, takže za deště to tam jeden měl posezení rovnou se sprchou. Nutno říct, že tam ale bylo docela čisto a dokonce tam byl i toaletní papír, ale jestli ho tam dodala nějaká správa toho kempu, anebo některý z ubytovaných, to těžko říct. Uvnitř je taky umyvadlo, ale voda do něj teče, jen když člověk drží stisknuté tlačítko na kohoutu, takže umýt si obě ruce najednou, nedejbože ještě něco jiného, je buď zhola nemožné, anebo hodně problematické. Potom jsou tam pro každé pohlaví tři venkovní studené sprchy, ovšem zástěna je jen částečná, asi ta prkýnka někdo kdysi potřeboval pro ohníček na buřty, tak jsou to takové trochu nuda-sprchy. Je tam taky parkoviště, ale minimálně využívané, protože každý, kdo tam přijede (ano, mimo nás jen asi jedna dvě dvojice tam snad přišly, ostatní dojeli auty) zamíří rovnou na louku a stan postaví vedle auta. Trochu to svoji logiku má, často tam prší, poprchává, nebo mrholí, a k tomu fouká, a tak není od věci mít někde suché místo, protože v celém tom areálu není suchý přístřešek, nějaká střecha nad hlavou. Je tam taky takový prostor pro sezení, taková „jídelna“ s betonovými stoly a lavicemi, protože hned vedle je místo na grilování a vaření na ohni, a jsou tam taky u těch grilů malé kamenné/betonové „dřezy“ asi na mytí nádobí, s kohoutem s vodou. Ty dřezy (no, spíš takové poměrně malé okrouhlé nádržky) jsou tam dva, ale jen v jednom není kohout ukroucený a tedy jen z toho teče voda. Na podlaze té jídelní části bylo spousta třepů a korunek od pivních lahví, úklid se tam zřejmě moc neděje.
No, takže jsme byli v kempu, našli si místo pro stan a postavili ho tam a šli si udělat kafe. Při té příležitosti jsme vytáhli karimatky a vložky do spacáků a podobné věci a nechali to trochu usušit a vyvětrat – bylo hezky, slunečno…A jen jsme si sedli, hned kolem pěnkaváci, jestli nebude něco k snědku. Už to známe z Madeiry, tam na některých místech byli hodně voprsklí a sedali si tam i na ruku, a Honzovi jeden dokonce i na hlavu (H. měl naštěstí čepici). Stan jsme měli jen kousek od zdi, za kterou byla pastvina s docela malými (a huňatými) telaty. Mají tam zvláštní přístup ke zvířatům – ta telata měla na krku řetěz a ten byl připevněný k nějaké tyči, kolíku, zatlučenému do země. Řetěz byl dost krátký, tak dva? možná i tři metry, ale víc rozhodně ne, a zvířata byla vždycky nějakých deset, ale spíš zhruba 20 m od sebe. Kráva-matka pochopitelně nikde. Pro stádní zvířata myslím docela nic moc, ta nemožnost osobní komunikace, socializace... Že by tam telata měla v dosahu třeba kýbl s vodou, tak to teda neměla, aspoň jsme to tam nikde neviděli. Nevím, jestli k nim někdy někdo dojde a dá jim třeba i něco na přilepšenou k trávě, kterou tam mají jedině ke žrádlu, anebo napít...ale nikoho jsme tam za ty dva dny přijít neviděli (i když, pravda, byli jsme na vycházkách a nemuseli jsme všechno zaznamenat…) Telata tohohle stáří by jistě měla mít ještě i nějakou mléčnou stravu… Holt welfare jako když vyšije a EU nic. Bylo mi těch zvířat docela líto. Po kafi jsme se vydali na procházku do města.
ST 18/06: Noc trochu deštivá, ale jen trochu. Čekala nás procházka kolem jezer. Rozhodli jsme se, že k jezeru Verde (zelenému) se dostaneme nejlépe a nejrychleji, když slezeme do vybetonovaného kanálu, který prochází kempem, a půjdeme jím. A povedlo se, podešli jsme dva mostky a byli jsme u jezera, jinak bychom to museli odcházet přes město. Kolem celého jezera vede cesta. Napřed je to luxusní vozová cesta, ta se na jižním konci jezera, u místa pro odpočinek se stoly a lavicemi, změní na dobrou pěšinu, a ta po chvilce sníží svoji kvalitu na místy klouzavou stezku hustým porostem, která začne šplhat nahoru a dolů. V cestě jsou pro zpestření zase padlé stromy a tak, ale trasa se nakonec dostane opět k dobré cestě, ke schodům někam nahoru a k nějaké stavbě (asi vodárna?). Pak je tam i posezení, a závěr trasy až k mostu, který rozděluje obě jezera (Azul – modré, a Verde – zelené), je po bezpovrchové silničce. Most jsme nepřešli a zůstali na stejné straně a pokračovali kolem toho druhého jezera – Azul. Sice údajně „modré“, ale asi jim došla barva, bylo o jen trochu méně zelené, než to „zelené“ (Verde). Silnice, pak cesta ke břehu, kousek po něm, ale to už to tam bylo dost podmáčené, tak jsme se museli stáhnout kus od břehu. Přišli jsme na vyvýšený břeh a odtud jsme viděli, že to asi kolem celého jezera nepůjde. Nicméně jsme pokračovali – pěšiny, lepší cesty, silnička – k nějakým domům (jeden obzvlášť vydařený, člověk by si lehce dovedl představit, kdyby mu ten dům říkal pane) a potom to už dál nešlo, tak jsme se vrátili až k mostu, přešli ho a zkusili to druhou stranou. Napřed celkem pohodlné, až jsme došli na místo, kde se do jezera vlévá nějaký potok v betonovém korytě (vlastně, on se asi nevlévá, ta voda tudy spíš z jezera odtéká…). Je tam sezení s WC na druhé straně silnice, a taky kus od břehu domek, ve kterém se asi reguluje tok vody tím kanálem a rourami, které tam mizí ve svahu. Bylo tam kolem taky pár aut. Zkusili jsme pokračovat podle břehu, je tam hezká, asi metr široká lesní pěšina, lemovaná na straně k jezeru alejí vysokých jehličnanů se štíhlými kmeny. Ale ani tohle nevedlo moc daleko, pěšina končila a dál to nevypadalo moc schůdně, tak jsme to otočili a šli zpět. Když jsme vyšli z toho lesa, tak začalo mírně poprchávat. Napřed jsme si říkali, že to není nic tak moc, ale potom jsme už zastavili a navlékli protideštné oblečky. Já měl kalhoty i bundu od britské značky OMM. Ještě jsem to nikdy ve větším dešti nezkoušel (a déšť zhoustnul a taky k tomu foukalo) a musím říct, že mě to zklamalo. Na hrudi a na břiše jsem byl mokrý, asi zip propouštěl, a kalhoty propouštěly taky zepředu, možná švem, každopádně jsem pod nimi byl mokrý vepředu pod pasem až po rozkrok. Nic moc. Pravda, obleček je extra lehký, ale když by měl být i nepromokavý a proteče… Honza měl soupravu bunda+kalhoty zn. Rab, a byl v pohodě, nepromoklo mu to. Měl akorát rozmáchané boty, ale s tím počítal, jeho nízké boty sice lehce promoknou, ale zase rychle vyschnou. Došli jsme takhle urousaní do vesnice. Hledali jsme obchod a hospodu. Napřed jsme našli hospodu, kousek od kostela Nossa Senhora das Dores, jmenuje se São Nicolau. Má část „zastřešenou venkovní“ a část vnitřní. Tam (v té venkovní zastřešené) jsme ze sebe svlékli to mokré a nechali to aspoň trochu okapat, když ne rovnou oschnout, a dali si jednak P+K a potom taky nějaké jídlo. Venku se postupně déšť mírnil, ale dlouho aspoň mrholilo. Potřebovali jsme taky trochu nakoupit, a tak jsme šli do obchodu, na který jsme přímo viděli přes silnici (Mercearia). Ale ouha, to jsou jen suvenýry a nějaké cetky, ale o slušnou flašku vína, neřku-li o něco k zakousnutí tam člověk nezavadí. Ale prodavačka nám ukázala, kde je druhý obchod (když jsme šli do hospody, tak jsme kolem něj prošli, ale nějak jsme to moc nezaregistrovali) s potravinami (MiniMercado Vale do Paraíso), a tam jsme už dostali, co jsme nutně potřebovali. S nákupem jsme pak odešli ke stanu a byli jsme zvědaví, jak v tom dešti dopadl. Taky foukal místy ne zrovna slabý vítr… Ale stan OK, tak jsme si sedli s tím vínem a po jeho konzumaci trochu hygieny, aby se neřeklo, a do spacáků.
ČT 19/06: Dneska nás čeká asi dlouhý přesun k jezerům „o patro výš“, než jsou ta u kempu. Našli jsme si na Mapy.com, že budeme muset zpočátku holt do města a po asfaltu, a to napřed přes most mezi jezery Verde a Azul a za ním pokračovat po – v tom místě hlavní – silnici nahoru, z asi 250 m do asi 420 m. A tam se od silnice ve druhé ostré zatáčce odpojit a vydat se po nějaké cestě, napřed značené dvojitou čárou a bíle. Sice jsme už měli neblahé zkušenosti s na mapě nakreslenými cestami, ale doufali jsme, že tohle by mohlo klapnout. Cesta po silnici nahoru úmorná, silná doprava hlavně proti nám, takže dolů z kopce. Moc mi to nešlo, ale zas tak moc pomalu jsem taky nešel…myslím. Minuli jsme dvě odpočívadla. Jedno větší, ale jen se stoly a lavicemi, a místo pro stan by se tam našlo lehce. To druhé bylo sice menší, ale dokonce i s přístřeškem, ovšem tam by se místo pro stan hledalo obtížněji. A potom jsme už prošli nějakou ostrou zatáčkou a o kus výš bylo srocení aut a lidi venku. Byla to vyhlídka na jezero Lagoa de Santiago. Honza došel až hnedle k té vyhlídce, ale zjistil podle mapy, že musíme kousek zpátky, do té ostré zatáčky (tu první jsme nějak nezargistrovali), a tam ze silnice sejít a vydat se po mírně stoupající cestě, místy rozryté tekoucí vodou. Což jsme tedy provedli. Cesta dobrá a z jednoho místa hned na začátku tam pak byl luxusní pohled na ta dvě jezera Azul a Verde, teď už hluboko dole. I dál to je dobrá cesta (i když neznačená) a kupodivu jsme tam potkali i pár lidí v protisměru. Tahle trasa dojde na silnici kus od jezera Lagoa Rasa (buď je Mapy.com nějaký omyl, nebo v oblasti existují dvě jezera stejného jména, a u toho druhého, víc k jihu, jsme pak i přenocovali; anebo překlep? Že by jedno bylo jezero „Rosa“, takže Růžové? Těžko říct…). Rozhodli jsme se na silnici, že bychom se mohli jít podívat taky na tohle jezero (je o trochu výš v kráteru, nad cestou), tak jsme sešli ze silnice, přelezli el. ohradník, za křovím z převážně hortenzií jsme ukryli batohy, a dali se loukou s kravinci v příkřejším svahu nahoru (v dáli se tam ty krávy pásly). Podařilo se nám dostat se na nějakou polňačku, ale z jezera odtud moc vidět nebylo. Tak jsme si na chvilku sedli a pak zas sešli na silnici, vzali batohy a vydali se po ní mírně nahoru. Mihla se tam nějaké holka a poznala nás, že jsme byli taky v kempu. Prohodili jsme pár slov a ona se pak dala nahoru před námi. Šla mnohem rychleji, měla jen flašku s vodou a taky by mohla být moje mladá vnučka, tak nebylo divu. Došli jsme na kruháč a tady se dali vlevo. Po téhle silnici jsme se měli dostat až ke Kanárkovému (Kanárčímu?) jezeru (Lagoa do Canário) a odtud pokračovat po značené trase ke Kobylím jezerům (Lagoa das Eguas), napřed k severnímu (Norte) a pak i k jižnímu (Sul), ale to už bychom měli být na nejvyšším kopci oblasti, Kobyla (Pico das Éguas, 823 m). Po silnici se šlo dobře, i když slunce celkem pralo. Byly z ní senzační rozhledy. V jednom místě, kousek za malým parkovištěm, tam byl zdroj vody hned u silnice, stavbička s rourkou s vodou a vede malá nádrž. Kousek před tímhle místem jsme odbočili do lesa a trochu si dali oběd na místě nic moc, v porostu různých rostlin... Jak jsme se pak blížili k jezeru Canário, tak se krajina otevřela a vedle silnice se tam objevovala parkoviště „vystlaná“ narudlou drtí asi nějaké vulkanické horniny a ohraničená kameny. To místo u Lagoa Canário je hojně navštěvované (když se tam dá dojet autem, tak to dá rozum). Napřed jsme si mysleli, jestli by se nedalo najít místo pro přenocování někde tam, ale i když tam byla místa pro odpočinek, a i WC podobné „toitoice“, tak chybělo to pro nás zásadní – voda. Tak jsme sestoupili k jezeru, prohlídli si ho a o kus dál zase po jiné cestě vylezli nahoru, chvíli poseděli na nějakém odpočívadle a pak šli dál. V jednom místě tam je i nějaký domek a říkali jsme si, proč na takovém místě není třeba nějaké občerstvení, lidí jak máku, to by se tam uživilo…. Nicméně museli jsme díky té neexistenci vody dál. Takže na silnici, přejít ji a na druhé straně pokračovat po již značené trase, která vede přes vrchol nejvyššího kopce zde v okolí. Trasa dobrá, slunce hřálo, ale foukal místy až nepříjemný vítr. Zdálky jsem se na ten výstup moc netěšil, kopec, přes který trasa vedla, vypadal příkrý jak blázen, i když podle mapy by to měl být výstup o jen asi 60 m. Jenže na mapě bude těch uvedených 823 m asi chybný údaj, podle vrstevnic by vrchol měl být někde ve zhruba 850 m (pokud by ten vrchol nebyl někde v dolíku, a to teda fakt nebyl). Nakonec ten výstup ani tak strašný nebyl, na nejprudším svahu dole byly schody podepřené prkny. Nahoře jsou vybudovány dvě vyhlídky, ta první na obě Kobylí jezera (jezera Eguas). Na druhou jsme ani nešli a dali se rovnou dolů po dobré cestě. Došli jsme k jezeru Lagoa Rasa, druhému toho jména. Kousek před odbočkou k jezeru je na mapě nakreslený přístřešek. Mysleli jsme si na něj, že bychom se u něj ubytovali, ale přístřešek je něco jako sklípek na jižní Moravě, sedí na povrchu, je zděný do oblouku. Uvnitř je porostlý nějakou nízkou zelení a zvenku pomalu v džungli, ve vchodu rezavá mříž; sednout si uvnitř není kde, a ačkoli ten den nijak nepršelo, tak ze stropu tu a tam někde káplo. …to teda musel být blb, kdo to tam umístil jako přístřeší, a divné, že mu to Mapy.com sežraly i s navijákem (zkusím to s nimi nějak prodiskutovat, aby to bylo něco jiného, než přístřeší; jasně, kdyby lilo, tak tam člověk asi může být, ale stát a čekat, až přestane s ještě mu při tom bude kapat na hlavu). Nicméně, odbočili jsme k jezeru a koukali, kde eventuálně umístit stan. Všude tam ale dost foukalo a nějaké před pohledy z cesty zcela zakryté místo jsme nenašli. Tak jsme zkusili zase jít na cestu a po ní jezero obejít na druhou stranu, protože zdálky to vypadalo, že tam by něco být mohlo, a navíc i víc kryté před větrem, ale taky nic. Tak jsme se vrátili – ale už ne po té cestě, ale přímo po břehu – zase zpátky a nakonec se pro nějaké místo rozhodli tam. Jenže nás tam přišel rušit nějaký člověk. Stál neskutečně dlouho nedaleko vody se stativem a mobilem na něm, a furt… snad něco fotil? Těžko říct… Každopádně votravoval… Mohl tam být dobře čtvrt hodiny, ne-li déle, ale nakonec zmizel, tak pak přišla naše chvíle a postavili jsme stan. Bylo to kousek od nějaké malé stavby, uvnitř které byly jakési zbytky asi čerpadel, ale nekapalo tam ze stropu a podle stěny bylo něco jako lavice, byť porostlé zelení. Vodu jsme nabrali z jezera a přefiltrovali a dobrý. Uvařili jsme a zalezli a byli jsme zvědaví, jak v noci – byli jsme přece jen v nějakých 780 m… Už večer jsme měli ruce trochu prokřehlé…
PÁ 20/06: Ráno docela chládek, ale nemrzli jsme, udělali si snídani, sbalili ne úplně suchý stan a vyrazili. Cesta dobrá, napřed ta značená, ale hned jsme ji opustili doprava a vydali se po jiné, taky dobré, takové vozové cestě (ale neznačené), která vede po hranici zdejšího chráněného území. Jde pod kopcem s nějakým radarem a vysílačkou. Ta vozová cesta se pak změní na betonovou a dojde k bráně k jezeru Lagoa Caldeirão Grande. Cestou jsme potkali jednu dvojici a potom ještě jednu. Brána byla otevřená, a protože svítilo slunce a povíval, větřík, a my potřebovali leccos usušit, tak jsme na ni rozvěsili stan a další zavlhlé věci, něco rozložili na vyhřátý beton, nechali tam bágly a šli se podívat k jezeru, je to jen kousek. Kolem něj dole je nějaká asi betonová cestička a vpravo o kus dál i nějaká malá stavba. Z vyhlídky, kde jsme byli, bychom museli k hladině o dost sestoupit a k tomu nebyl důvod, takže zpátky k bráně, věci na ní hezky uschly, takže vše sbalit a pokračovat. Dolů do lesa a tam doprava. Tahle cesta už zas byla bez povrchu a byla hrozně rozbrázděná asi vodou, ale byly tam taky vidět i stopy po nějaké motorce. Cesta klesá a klesá, někdy i dost příkře a teprve když se dostane k nějaké malé nádrži, tak odtud už je to lepší. Pak se dojde na asfalt a po něm kus stále k jihu. Udělali jsme si obědovou přestávku u nějakého sloupu el. vedení hned vedle silnice – byla kolem něj zídka a uvnitř betonové lavice. Pak tuhle cestu kříží jiná, podobná, tak tady furt rovně a až na další T-křižovatce doleva. Zde už tu a tam projede i auto. Doleva ale jen kousek a po necelém 1 km odbočit doprava a jít (kolem jsou nějaké zemědělské stavby) až na hlavní pobřežní komunikaci (na Mapy.com je oranžová). Po té pro změnu doprava (tady už provoz hodně velký), ale zase jen kousek, tak 200 m, a odbočit doleva na polní cestu. A to už jsme ve svahu nad mořem. Po téhle cestě jsme se dostali na nějaké parkoviště/vyhlídku, odkud vede značená trasa dolů k místu oddechu s přístřešky, stoly s lavicemi, vodou a WC (Rocha do Cascalho). Původně jsem si myslel, že bychom tam mohli přespat, ale nakonec jsme se rozhodli, že je ještě docela brzo a že bude lepší pokračovat po silničce a další polní cestě do vesnice Relva (v překladu Seno, Tráva, Trávník – výtečné místo pro přenocování!! J) už jen kousek od letiště, a tam se zkusit ubytovat u přístřešků s místem, pro grilování a s vodou. Ve vesnici jsme šli po komunikaci nad mořem, a napřed jsme hledali nějakou hospodu. Jedna byla, Café da Linda, ale byla plná. Další na cestě, Saca-Rolhas Taberna, byla zavřená a otevírali až v sedm večer. Honza ale na google mapě objevil, že by ve vesnici, v souběžné ulici kus od té komunikace nad mořem, měla být ještě další kafírna (na Mapy.com není, ale zkusím ji tam přidat), a to byla výhra!! Café Mané. Nejen že tam je, s lavičkou venku na chodníku a s točeným uvnitř, ale kousek od ní na rohu je i malý obchod (nijak neoznačený) s potravinami!! (a měli červené a i nějaké brambůrky, prostě takovou zdravou dietu…) Taky není na Mapy.com, a taky ho tam zkusím přidat. Takže P+K na lavičce, flaška červeného v obchodě a v poho dojít do areálu s přístřešky. Tady uvařit večeři (u přístřešků tedy opět i místa na grilovačku a s vodou, ale chybí tam WC), vypít to červené, postavit u zídky stan (za silnice asi vidět nebyl vůbec) a strávit tam poslední azorskou noc „v outdooru“.
SO 21/06: Tak to už je opravdu téměř konec. Noc byla v pohodě, naposledy nám tam trochu zahejkal hejkal kvílivec, a my si ráno dali poslední snídani, potom se sbalili a po pobřežní komunikaci pokračovali do města. Šli jsme kolem přístavu, taky kolem pevnosti, na velkém náměstí Campo de São Francisco, s altánem a obřím památným stromem (druh Metrosideros robusta, původem z Nového Zélandu), jsme si dali u stánku P+K a pokračovali hledat poslední (už zabukované) ubytování. Procházeli jsme napřed uličkami zhruba souběžně s komunikací kolem přístavu a hledali obchod – potřebovali jsme si koupit něco k obědu, a červené. V přístavu jsme si pak dali na lavičce ten donesený oběd, a nakonec jsme našli, co jsme hledali (ten hotel). Tenhle poslední hotel (Residencial D. João III) byl nedaleko toho prvního. Ubytovali jsme se a šli k maríně, kde jsme vypili to červené na lavičce.
NE 22/06: Noc dobrá, ubytování bylo se snídaní (nic moc) a pak jsme se v poklidu zabalili a vypadli. Potřebovali jsme jednak dojít do sámošky Pingo Dolce na oběd a pro bagety na cestu (a já pro nějaký sýr, moc mi tamější chutnaly!!). Jí se tam venku a člověk se musí dělit o jídlo s vrabci. Tedy – byly to téměř výhradně vrabcové. Normálně se takhle na různých odpočinkových místech chovají jen pěnkavy (u nich pro změnu téměř výhradně samci) a tu a tam se připlete nějaká červenka, ale tady ve městě holt jiný druh. Honzovi lezly ty vrabčí ženský dokonce až do talíře ozobávat jím už dost obranou kostru nějaké rybky. No a potom jsme už pomalu směřovali na letiště. Se zastávkou u stromu na poslední P+K; to místo je moc fajn. Závěr k letišti nic moc, jde se po mírně stoupající silnici a bylo slunečno, takže jsem byl dost upocený. Na letišti se převlíknout do cestovního (v Praze by po příletu mohlo být na azorské poměry docela chladno), dát batoh do obalu a odbavit ho, taky jsme koupili dvě v plechovce…no a pak už nástup a odlet (v 16:15). Do Prahy přílet bez problému, bágl vyjel na Ruzyň brzo, a bylo půl jedenácté, ne-li víc. Ale pak dostat se domů byl trochu oříšek. Trolejbus od letiště ještě jel a metro z Veleslavína taky, ale jinak už pak ze stanice metra Hradčanská jen noční tram a dlouho jsem na ni nečekal. Dovezla mě sice kus od domova, ale za čtvrt hodiny jsem už odemykal dveře bytu, takže dobrý. Honza se do svého bydliště dostal taky docela dobře a dokonce i o chvíli dřív, než já, i když to měl trochu dál. Domů do Holešovic jsem se dostal až teda po půlnoci, takže žádné velké vybalování, jen to z báglu nahrubo vykydat, sprcha a do postele.
A zájezd do další části Makaronésie jsem měl za sebou (Honza, vzhledem k tomu, že byl i na Kanárských ostrovech, a to hned 2x, měl tu Makaronésii za sebou už komplet).
