Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

CHANIA - vesnice KÁMBI - chata VOLIKA - planina LÍVADA - oblast PAVLIA CHARLARA - údolí AMMOUTSERA - planina ANOPOLI - piknikoviště nad roklí ARADHÉNA - planina KROUSIA - vesnice AGIOS IOANNIS - místo SELLOUDA - vesnice ANOPOLI - rokle ILINGIAS - město SFAKIA - pobřežní trasa E4 (GLIKA NERO, LOUTRO, AGIA ROUMELI) - trajekt do PALAIOCHORA - E4 přes kemp GRAMMENO, místo/pláž KRIO a kostelík AGIOS IOANNIS - vesnice ELAFONÍSI - CHANIA

Další krétská dovolená je za mnou, takže další příspěvek. Opět jsme jeli ve dvou s kamarádem Honzou, ale pro letošek jsem vytvořil hodně moc ambiciózní itinerář, o kterém jsem měl mírné pochyby ještě před tím, než jsme vyrazili; a jak se pak ukázalo, tak ty pochyby byly oprávněné. Do cesty se nám totiž postavilo jednak počasí, a potom i moje poněkud ubývající síly, takže jsem byl pomalejší – přibývající roky si holt vybírají svou daň.

ST+ČT 13.+14.09 Tam i zpátky domů jsme letěli klasickou cestou – mezi Prahou a Athénami se společností Aegean Airlines, ale z ATH jsme do (a i pak z) Chanie pokračovali netypicky se stejnou společností – obvykle totiž mezi Athénami a Chanií lítávala letadla společností Olympic Airways; tak tentokrát to bylo jinak. Odlet z Ruzyně před polednem, v ATH ve tři, odlet odtud v šest a přílet na Krétu (do té Chanie) pak byl před sedmou. Lety byly načas, v ATH bylo dost času na posezení a občerstvení a v Chanii nám sice bus v 19:20 ujel (což jsme ale celkem čekali), ale zašli jsme si na kafe (první řecké) a v pohodě jsme pak jeli do města dalším busem ve 21:00. Měli jsme, jako v poslední době obvykle, zarezervovaný nocleh v hotelu Alena jen kousek od autobusáku (vypustili jsme totiž už úplně předchozí pravidelné přespávání na pláži Neo Chora, ta se poslední léta hodně komercializuje, najednou se tam pronajímají slunečníky a lehátka, jsou tam boudy s občerstvením a taky hlídací věže, ze kterých na člověka začnou hulákat, když chce jít třeb i brzo ráno, když tam hnedle nikdo ještě není do vody bez plavek, a to i kdyby to bylo v zadní části pláže, jak to dřív bývávalo možné; jo, časy se mění…). Takže jsme se zabydleli a vyrazili do města na nákupy – hlavně bomba k vařiči a první gyros s prvním řeckým pivem. Objevilo se nové, Nymphi (tedy Νυμφη, vlastně ΝΥΜΦΗ, na plechovce je to napsané velkými písmeny), plechovka je světlá a tekutina uvnitř tuze dobrá, umístila se u nás na prvním místě (společně s nám již známým a oblíbeným pivem Exa, tedy Εζα, nebo stejně oblíbeným Charma, tedy Χαρμα, které je navíc na více místech i jako točené). Další den jsme se v poklidu šli nasnídat do kavárny Sweet Corner na autobusáku a pak jsem se tam vydal k pokladně zjistit, jak se dostat to vesnice Kámbi, resp. zda se tam ten den (čtvrtek) vůbec dostat dá. Je to východisko k treku na chatu Volika a dál do hor, a tento rok jsme chtěli začít tady. Bus tam sice jezdí (několikrát jsem tam s ním už jel), ale podle aktuálního JŘ měl jet jen v pondělí, a my se v Chanii probudili do čtvrtka. O tomhle problému jsem věděl již dopředu, tak jsem už v Praze našel alternativu, že bychom jeli jiným busem do vesnice Ramni (a ten v ten čtvrtek jet měl) a na chatu Volika, odkud jsme měli vyrazit do hor, by to odtud bylo delší, asi 13 km po svejch. Napřed asi 5 km po asfaltu ve zhruba stejné nadmořské výšce kolem 550 m, a potom 8 km z těch 550 do 1300 m po klasické kamenité silnici. Z té vesnice Kámbi je to ale lepší, jde se po asfaltu jen asi půl kiláku a potom už polňačka, pak pěšina v kamení, potom kamenitá silnice asi 1 km, a nakonec stará dobrá kalderimi roklí; celkem zhruba 6,5 km. Jak jsem se ale díval na mapu při hledání spojení ještě doma, tak mě napadlo, že by ten bus do Ramni mohl jet i přes tu vesnici Kámbi, a to jsem hodlal v té pokladně zjistit. No, bylo to tam dohadování velké, ale pokladní byla docela vstřícná, mluvila i s jinými zaměstanci, a ve finále mi opravdu prodala nějaké lístky do Kámbi s tím, že máme jet tím busem do Ramni. A pak ještě mlela něco dalšího, čemuž jsem ovšem tak úplně už nerozuměl, a tak jsem to nechal být. Ale spolehli jsme se na ni a v čase podle JŘ (12:45) tedy opravdu vyrazili busem do té Ramni s tím, že řidič toho busu byl (nejspíš) náležitě místním personálem instruován, kam se chceme dostat. Nedokážu popsat, kudy jsme jeli, ale najednou bus zastavil na rozcestí naprosto mimo jakékoli osídlení, „v polích“, a vyhnal nás ven i s bágly s tím, že si máme přesednout do minibusu, který právě zastavoval za námi. Tak jsme to riskli a udělali to a opravdu jsme jím pak přijeli do té vesnice Kámbi!! Sice přijeli, ale nezastavili a projeli a ten minibus s námi pak ujížděl někam bůhvíkam!! Věděli (řidič), že se chceme dostat na chatu Volika (o tom jsme s personálem na autobusáku i s ním mluvili), a tak nás vezl (jak z něj potom vypadlo) do vesnice Madaro, kde končí asfaltka (ta od té Ramni!!) a k té chatě Volika pak odtud pokračuje místní klasická kamenitá silnice. To jsme ovšem nechtěli, jít tudy, 8 kiláků místy dost nahoru po té kamenité silnici bez kouska stínu v opékajícím (i když odpoledním) slunci, na které jsme ještě nebyli navyklí (a nejspíš by nám navíc svítilo permanantně do ksichtu), takže po trase celkově delší, než je ta značená pro pěší roklí!! Tak jsem se domáhal zastavení, což sice řidič promptně provedl, ale pak jsme se chvilku dohadovali, co a jak a kam teda vlastně chceme jít/jet. Naštěstí jsem si vzpomněl, že pěšina se řecky řekne nějak jako „monopathi“, a jen jsem to vyslovil, tak bylo jasno, že nechceme jít na chatu po „dromos“, tedy po silnici!! Hlavně školákům, se kterými jsme jeli, to bylo jasné hned, ti přičinlivě řidiči vysvětlili, o co nám jde, a on nás tedy z vozidla vypustil, my se kousek, snad tak jen 200 m, vrátili a mohli vyrazit po té naší, "správné" a značené cestě. Bohužel takovéhle lokální spoje, jako třeba ten minibus pro školáky, které třeba ani nevyjíždějí z nějakého většího města (třeba Chania, Rethymno apod.) není kde zjistit. Takže jsme ale byli tam, kde jsme chtěli být (a o čemž jsme ani nedoufali, že se nám podaří se tam dostat) a mohli se vydat po značkách (ty jsme ovšem ani nepotřebovali, tuhle trasu jsem šel tuším už po čtvrté). Už nějaký ten rok tam jsou značky žlutobílé, ale letos se přidaly i červenobílé. Projde se vískou Geroprinos (je to jen pár domků) a pak už se jde takovou polňačkou mělkým údolím s několika stájemi a ohradami. Na jejím konci je to trochu nejasné, kudy jít, taky se musí projít nějakou brankou, pak po pěšinkách mezi keříky a nízkým křovím, ale nakonec jsme trefili tu správnou pěšinu a zanedlouho jsme byli na kamenité silnici. Po té se jde snad kilometr, snad o něco více, a potom se od ní značená trasa oddělí doprava a nahoru skalnatým snahem a dostane se tudy zase na tu silnici, která tam dělá oblouk; ta pěšina svahem nahoru je tu zkratka. Nahoře se projde brankou a cesta pak pokračuje jako dobře značená pěšina napřed mezi skalkami a balvany, a potom roklí po kalderimi, kameny místy podezděném chodníku. Původní plán byl dojít na chatu Volika a někde tam kolem ní strávit noc, ale díky mně jsme nešli moc rychle, a potom – věděli jsme, že se kolem chaty nedá moc dobře najít místo pro stan, a vyspat se v nezamykaném přístavku na palandách s dekami znamená být zdrojem potravy pro blechy (i to se nám tam už totiž jednou stalo). Takže jsme se ubytovali ještě v rokli, na úžasném a malebném místě s hnedle bílými skálami kolem, v nadmořské výšce asi 1100 m (chata má 1305 m, vesnice dole asi 560 m) a bez blech.

PÁ 15.09 Ráno jsme v poklidu vstali a uvařili si první chutnou snídani (kaši z ovesných vloček, obohacenou sušeným ovocem a semínky)…no, chutnou…chutná byla, ale když jsme ji potom jedli už poněkolikáté (měli jsme ji sebou na celkem 10 snídaní), tak už to zas tak tuze moc chutné nebylo… Čekal nás napřed výstup na chatu, a ten proběhl celkem v pohodě. Počasí exkluzivní, slunce pralo… Dostali jsme se napřed na kamenitou silnici (je to ta samá, po které bychom přišli, kdybychom se den předem nechali dovézt tam, kam nás řidič busu chtěl dopravit) a z ní se pak doškrábali balvanitým svahem nahoru k chatě (celou dobu je vidět). Naším dalším úkolem bylo nabrat vodu. Už z minula vím (víme), že asi 200-300 m od chaty je podzemní nádrž s vodou z ne moc vydatného pramene, ale kamarád se rozhodl, že se nějak dostane na plochou střechu přístavku, kde jsme viděli černý plastový sud-barel, a koukne se do něj, jak je to s vodou v něm (a jestli tam vůbec je). Do chaty totiž od té podzemní nádrže sice vede po povrchu kovová trubka (to taky vím už z dřívějška), jenže se venku nedá nijak k jejímu obsahu dostat. Ale k tomu barelu na střeše pak nějaké hadice odněkud jdou. No, k podzemní nádrži jsme nemuseli, kamarád se na střechu vyškrabal a zjistil, že voda do barelu tekla, takže jsme ji nabrali tam a bylo houby zle. A pak jsme vyrazili nahoru. Po asi 100 m je nutné se vyškrabat úzkou a hnedle kolmou štěrbinou (není to ale problém, jde se tudy jak po strmých schodech) a nahoře je první žlutočerná tyč (no, spíš šedá, ty barvy za ta léta, kdy se tam tohle značení instalovalo, už dost podstatně vzaly za své). No a pak je to furt nahoru. Dá se jít přes vrcholky, na každém je tyč, ale je jich jen asi 5 a pak končí. My se ale drželi nových sytě rudobílých značek, které vedou ve svahu. Dostali jsme se tak na plošší místo s velkým mužíkem. Měl jsem v hlavě, že musíme doleva nahoru takovým strmým žlebem, tudy někudy jsem už 2x šel (na téhle straně se v dáli taky už nějaký čas ukazoval kužel hory Spáthi, 2042 m, kterou budeme muset buď přejít, nebo obejít), ale kamarád prosadil, že půjdeme jinak – napřed vystoupat na druhou stranu, doprava, na takový skalní stupeň/hřebínek, a pak po něm a následně přes příkrý skalnatý svah nějaké hory se k té Spáthi vracet. Dostali jsme se, myslím docela zbytečně, dost nahoru na svah nějaké hory, nižší než Spáthi, a šli dost oklikou, protože když jsme pak slezli dolů do sedla pod tu horu na druhé straně, tak tam trčel velký mužík, ke kterému bychom se dostali myslím o dost rychleji, kdybych dokázal prosadit svou. Nicméně Spáthi, i se svým "předvrcholem" byla před námi. Odtud jsme se rozhodli ji obejít vpravo do sedla pod jejími JZ svahy, protože jsem věděl, že by se tam dalo najít místo pro přenocování – jednou jsem to tam už totiž provedl. Teda – původně bylo v plánu dostat se až na planinu Lívada a přespat tam, ale šel jsem moc pomalu a už se připozdívalo, a tohle bylo jediné místo v rozumném dosahu, kde se dá postavit stan a přespat. „Moje“ místo jsme skutečně našli, ale stan jsme postavili kousek od něj, pod takovými nízkými útesy. Museli jsme to místo ale napřed dobře vyčistit, byla doba, kdy snad všude, včetně i nejvyšších vrcholů, rostly vysoké bodláky s velkými a ostrými trny, a báli jsme se o karimatky. Byli jsme v nadmořské výšce asi 1970 m a připravovali jsme se na chladnou noc. Napřed jsme si připravili ležení (postavili stan, nafoukli karimatky a nastlali na ně ve stanu spacáky), a pak jsme po jídle (první z pytlíkových jídel, co se jen zalejou horkou vodou) docela rychle zalezli. Už bylo šero a ochlazovalo se.

SO 16.09 Ráno svěží a slunečné, a noc nakonec ani moc chladivá nebyla i přes tu nadmořskou výšku; ani jsem si nezapnul spacák, jen jsem ho měl přes sebe přehozený jako deku. Jen jsme vylezli a začali si připravovat snídani, tak se nahoře nad těmi asi 3metrovými útesy, pod kterými jsme měli ležení, objevili dva maníci se psem a pískli na nás. Odkud se tam tak brzo ráno vzali, těžko říct…ale fakt je, že místní chodí po horácvh i v noci, kór když svítí měsíc. Tak jsme si navzájem zamávali a řekli si „ja su“ (to je foneticky, píše se to jinak, a je to něco jako „(na)zdar“) a oni šli dál. Byl totiž víkend, a to místní vyrážejí s flintami téměř hromadně do hor na lovy. Ono tam ale zase není tak moc co lovit (když se odmyslí kozy a ovce, o které při těchto loveckých výpravách zase tak moc nejde, a dravci, co někdy občas někde krouží). Jediná lovná zvěř, která tam žije a kterou jsme ani ne tak viděli, jako spíše slyšeli, jsou orebice (orebice horská, Alectoris graeca ssp. graeca; její výskyt na Krétě různé weby, a třeba i Wikipedie, neuvádí, ale ona tam opravdu žije, mám i několik jejich dokladových fotek odtud), ale zase tak moc jich tam nežije, aby jejich mrtvoly uspokojily všechny ty sváteční lovce…tak je to pro ně možná spíš příležitost vyrazit si do hor pěkně pochlapsku…nevím… Po snídani jsme vyrazili za těmi maníky, podešli jsme tu horu Spáthi a pokračovali kus po hřebeni. Z něj se pak odbočí doprava (mám tam jako orientační pomůcku takovou hranatou černou skálu za mělkým dolíkem, co má asi tak 50 m v průměru; je kus od toho hřebene a ukazuje, kde odbočit) a pokračuje se chvíli dolů. Mine se malá propast, potom je to kus po plotnách deskovitých skal, sleze se doprava dolů a pak zas strmě nahoru, a to už je člověk u jednoho vrcholku s malou mohylou nahoře. Je odtud na jednu stranu skvěle vidět celá cesta od místa našeho přenocování až sem, a na druhou stranu i sedlo (Stavrou Seli) pod horou Agio Pneuma (2262 m), ke kterému se musíme dostat a slézt odtud na planinu Lívada. Do sedla jsme se dostali dobře, cesta od mohyly dolů a pak i k němu je snadná, ale potom ten sestup na planinu je úmorný. Pod nohama balvany a skalky a volné šutry a taky různé keříky, i pichlavé, slejzá se tam špatně. Dolů jsme se dostali ale bez úhony, pak přešli přes planinu a na druhém konci se může jednak vystoupat doleva a napojit se na dálkovou trasu E4, nebo vystoupat rovně a pak trochu dolů, a to se člověk dostane k mělkému dolíku tak 20 m v průměru s písčitým dnem, dvěma koryty a studnou. Voda v korytech byla, jak jsme z výšky viděli, což bylo dobré znamení, ale dolů jsme neslezli a namířili si to doleva nahoru podle hadice. Dostali se tak k mitato Lívada. Je to rozsáhlá stavba, ale jen jedna místnost je trvale používaná ovčáky, ty ostatní mají většinou aspoň částečně zřícené stropy. Kamarád prověřil různé hadice, které tam byly, a nakonec z jedné z nich dostal i příděl vody, tak jsme byli za vodou. Dali jsme si tam nějaký oběd a pokračovali po té E4 od mitato nahoru. V původním plánu bylo, že jak se dostaneme nahoru do sedla nad mitato, tak tam necháme někde bágly a vylezeme doleva na horu Agio Pneuma. Já už tam byl, ale kamarád ne. Je to jediná hora v Levka Ori, na jejímž vrcholu je nějaká stavba – pokud se neberou do úvahy menší či vyšší kamenné vrcholové mohyly. Je to taková možná kaple, možná jen útočiště pro bivak, ale protože jsme měli díky mé nedostatečné rychlosti asi tříhodinový skluz, tak jsme tohle vypustili a pokračovali po pěšině údolím, abychom se ubytovali o kus dál v tom údolí na místě, které jsem už ke stejnému účelu jednou použil. Ono tam v té části trasy není moc možností, kde přespat – o kousek dál za tímhle „mým“ místem je ještě jedno, a pak bychom mohli najít něco až o hodně velký kus dál, až za údolím mezi horami Grias Soros (2310 m) a Askifiotiko Soros (2190 m), pod svahy hory Pavliana (2065 m). A to bylo už moc daleko, tam bychom ten den už nedošli. Na místo pro přenocování jsme se dostali docela brzo, ale chvíli jsme hledali, kam postavit stan. Nějak se rozfoukalo, i když bylo pořád slunečno, a tak jsme hledali, kde bude foukat nejméně. Byli jsme opět v nadmořské výšce zhruba 1970 m. Nakonec jsme se pro nějaké místo rozhodli, stan vztyčili, připravili si zase spaní a šli vařit večeři. A při ní nad námi pak poletoval malý netopýr, ale o tu naši večeři neškamral.

NE 17.09 I tohle ráno bylo svěží a slunečné, ale víc foukalo. Když jsme vylezli, tak klasika – snídaně, nějaká hygiena, sbalit se a na cestu. Z tohoto místa jde E4 prudce nahoru na skalnatý vrcholek uprostřed údolí, na kterém je tyč. Pak zas po skalách prudce dolů, potom chvíli po dně údolí (tam jsme viděli vedle skal ty další dva adepty na místa možná k přenocování) a v závěru údolí se musí vystoupat na nejvyšší místo této části E4 – do sedla pod horou Grias Soros, které má asi 2080 m. Tam už hodně fičelo. Je tam sice nějaké z kamenů postavené závětří, ale moc to nepomáhá. Odtud se musí napřed zhruba po vrstevnici přes pole černých šutrů a skal s extra ostrými hranami, pak se člověk musí protáhnout škvírou ve skalním bradle, a za ní následuje sešplhání o asi 3 m (i ruce se musí použít) na pěšinu ve svahu, jež pak vede kolem jedné osamělé skály na plochý hřeben-sedlo Sideroporti ve výšce asi 2000 m. Tohle je kupodivu místo, kde se dá chytit slabý mobilní signál; je odtud taky vidět k severnímu pobřeží na vesnice pod horami a záliv Souda. Tady jsme E4 opustili, slezli doprava napřed dolů k úpatí svahů Grias Soros kolem různých škvír se dnem v nedohlednu, a potom jsme zhruba po vrstevnici a trochu nahoru mířili k takovému jakoby mostku, hřebínku napříč divokým údolím mezi svahy Gr. Soros a Askif. Soros, který byl zdálky vidět. Ten "mostek" (spíš hřebínek) jsme pak přešli a tím jsme se dostali už na úpatí svahů té druhé hory, Askif. Soros. A stále jsme trochu sestupovali šikmo svahem. Kupodivu se tam tu a tam najednou objevil i nějaký ten mužík. Je to tady dost divočina, všude okolo vysoké hory a skály, mezi nimi různé deprese, sníženiny, taky jsme se dostávali po uzounkých skalních hřebíncích přes škvíry, jejichž dno nebylo dole vidět, a dostali jsme se tak na plošší místo mezi svahy té Askif. Sor. a hory Pavliana (se skálami na vrcholu). Tady by se dalo eventuálně také přenocovat. Je tam i mělká jeskyně, dali jsme si u ní menší odpočinek s obědem a pak pokračovali. Napřed se vyleze kousek nahoru po svahu té Pavliana a pokračuje se vlevo po jen trochu skloněné partii, takové až široké lavici mírně nahoru směrem k další hoře – Ghoniasmatha (2015 m). Tenhle kopec je posledním SZ vrcholem hřebene s „hlavními“ horami Kakovoli (2214 m) a Dochi (2150 m). V plánu bylo vystoupat nějak k vrcholu Ghoniasmatha a buď přes něj, anebo pod ním pokračovat směrem ke Kakovoli, poslednímu mému kopci nad 2200 m, kde jsem ještě nebyl. Dál itinerář obsahoval sestup do sedla pod dalším vrcholem Dochi, nechat tam bágly a nalehko na něj vylézt, vrátit se a sestoupit úžlabím na kamenitou silnici od Anopoli na místo Ammoutsera a tam si najít místo k přenocování. Ale zase neuskutečněno. A zase díky mému pomalému postupu. Už jak jsme se dostali na svahy Ghoniasmatha, tak bylo jasné, že to ten den nezvládneme, co bylo v itineráři, a tak jsme se rozhodli sestoupit do oblasti Pavlia Charlara s mnohými skálami, dírami, plochými písčitými místy atd., tuhle oblast přejít a dostat se tak na tu anopolskou silnici. Taky jsme tam dole už jednou přenocovali, takže jsme byli v obraze, co nás tam čeká. Napřed jsme si mysleli, že po silnici dojedeme kus doleva do toho údolí Ammoutsera (je tam kamenný, ale díky zřícenému stropu za deště nepoužitelný domek, a taky podzemní nádrž na vodu), najdeme si tam místo pro nocleh a další den že bychom tam někde mohli případně nechat batohy, žlebem se nalehko dostat na tu Kakovoli, abychom splnili itinerář, vrátit se a buď – podle času – pokračovat směrem do hor, anebo zde znova přenocovat a pokračovat do hor až další den. Jenže se do toho vložil vichr. Foukal hodně. Jít by se v tom bezpochyby dalo, ale byla otázka, co by to udělalo se stanem, ten náš nebyl na takové horší podmínky moc stavěný. Na Ammoutsera jsme hledali nějaké vhodné kryté místo, a i když mně se jedno takové zdálo vhodné být, tak kamarád myslel, že tam přece jen moc fouká a nakonec chtěl sejít po silnici dolů na místo Angathopoi, kde od té silnice odbočuje stará kalderimi dolů roklinou Lagou na planinu Anopoli, že by tam kousek od té odbočky, pod starobylým cypřišem, mohlo foukat míň. Už jsme tam taky jednou přenocovali. Tak jsme holt vypustili výstup na Kakovoli, a nejen to. V plánu totiž původně bylo jít po té silnici na druhou stranu, do sedla Rousiés, z něj pokračovat na planinu Katsiveli a odtud už po E4 až na Xyloskalo, kde je vchod do rokle Samária. A po přespání tam se vydat nahoru zpočátku po značené výstupové cestě na horu Gigilos(1980 m), ale na určitém místě se od ní odpojit a terénem vystoupat na horu Strifomadhi (1921 m), na druhé straně z ní slézt dolů a napojit se na tu E4 (už jsem tohle jednou prošel před víc jak 10 roky) a dostat se tak na horní konec údolí Achladha. Přespat tam a další den jít odtud už zase mimo cestu terénem směr jih na hřebínek a z něj slézt dolů a snažit se trefit kamenitou silnici od horské vesnice Koustogherako. Potom do té vesnice a dál už až na jižní pobřeží. No a tohle všechno díky tomu plánovanému sestupu na Angathopoi, a také díky silnému větru, padlo a museli jsme improvizovat jak a kudy dál. Jenže my jsme došli na druhou stranu na Angathopoi. A bylo jasné, že zpátky nahoru se po silnici další den už nevydáme a budeme tedy hledat náhradní řešení. Kousek po sestupu od silnice je kouzelné místo pod extra starými cypřiši ve zdánlivě před větrem chráněné poloze. Já věděl, že tam bude taky foukat, když fouká nahoře na té silnici, už jsem to jednou zažil, ale neuspěl jsem s námitkou. No, foukalo tam taky, měl jsem pravdu, a na postavení stanu na „našem“ místě to nebylo, jenže já už jsem se tam právě před větrem jednou ukryl u stěny skály na místě obehnaném kameny. Tak jsme to místo upravili pro náš trochu větší stan (tady foukalo skutečně o poznání méně), a nakonec jsme se tam (po večeři vařené ve větru) taky dobře vyspali.

PO 18.09 I ráno pořád foukalo. Takže po zvládnutí všech těch ranních věcí (snídaně, hygiena, sbalení se) jsme se vydali dolů po staré kalderimi roklinou Lagou. Slunce svítilo a jak jsme sestupovali dolů, tak větru ubývalo. Rozhodli jsme se, že sejdeme až dolů na planinu Anopoli do stejnojmenné vesnice a stejnojmenné taverny, dáme si jídlo a pivo, něco nakoupíme v místním obchodě (docházel nám už taky alkohol!! takhle brzo!!!) a pak se kus vrátíme po silnici, abychom se dostali na piknikoviště nad roklí Aradhéna na přespání. Už jsme tam taky přenocovali jednou, tak proč ne podruhé. Ale ještě jsme se při sestupu tou roklinou zastavili, kus pod tím místem našeho nocování, na místě Kriaras, kde jsou jednak ruiny malého kamenného domku (uvnitř se dá bivakovat, snad až tři osoby by se tam mohly nějak naskládat) a vedle 4 cypřišů kousek od ruin jsou dvě výtečná místa pro stan. Dole na dně údolí je podzemní nádrž na vodu. Voda v ní byla, tak jsme se trochu omyli, když jdeme do civilizace, a potom pokračovali v sestupu po pěšině po dnu rokliny. Poslední asi tak necelé dva km před hospodou se jde už po asfaltu, nic příjemného v tom vedru, které panovalo, a tak jsme se do toho útulku první pomoci (taverna Anopoli) dost těšili. No, a když jsme si tam dostatečně užili a nakoupili v nedalekém krámě potřebné, tak jsme se zase v tom vedru vydali nazpátek po asfaltu. Potom ještě kousek po již projité části štěrkové silnice lesem, pak na rozcestí zvolit jinou silnici, než po které jsme sem došli (jít rovně) a odtud to už moc daleko na to piknikoviště nebylo. Stan jsme tam postavili zase pod 4 cypřiši (protože ty neroní žádnou pryskyřici, na rozdíl od borovic, které tam převládají a od nichž tam vše lepilo). Je tam taky něco jako stavební buňka, je to sice zamčené a možná to jsou WC (ale napsané tam nic není), ale důležité je, že na střeše tohohle objektu je černý plastový barel na vodu a vzadu za buňkou je od té nádrže rourka s kohoutem. Voda odtud tekla, takže jsme si ji jednak mohli nabrat, a jednak jsme se mohli opět i trochu omýt. Místo je to krásné a těšili jsme se na ráno, slunce tam svítí brzo.

ÚT 19.09 Slunce tam opravdu začalo svítit brzo a bylo teplo (v noci jsem spal mimo spacák, jen ve vložce, a bylo to tak akorát; nmv. 800 m). Snídaně, hygiena, sbalit se a na cestu. Trochu jsme se vrátili po silnici dolů podle stromů a v zatáčce silnice začíná zelenobíle značená trasa na místo Krousia (to je v nmv. asi 1230 m), a po ní jsme se vydali. Je to dobrý trek, docela dobře značený jak těmi barevnými značkami, tak i mnohými mužíky. Napřed se sejde na dno rokle Aradhéna, po asi 100 m po něm se vyleze na druhé straně nahoru a potom je to furt lesem nahoru až na to místo Krousia. Máme na tohle místo docela dvojznačné vzpomínky. Když jsme tuhle trasu z piknikoviště šli poprvé, tak dobrý, na Krousia jsme přespali v takovém dolíku v lese a další den sestoupili do vesnice Agios Ioannis na západním konci planiny Anopoli. Ale taky jsme se tam dostali (loni) po vraždění neviňátek, kdy jsme v horách slezli do údolí na jih od Páchnes, nejvyššího vrcholu Levka Ori, a chtěli jsme pak vylézt na dvě hory – Exo Tourloti a Zaranokefála. Jenže po přespání pod svahy Páchnes jsme se probudili do mraků a později i mírného deště s minimální viditelnosti. Nakonec se nám sice podařilo vystoupat aspoň na jednu z těch hor, ale další cesta pak byl horor s tou minimální viditelností a deštěm…ale nakonec jsme to zvládli, taky díky aplikaci Mapy.cz, a dostali se na starou a značenou trasu mezi planinou Anopoli dole a pastvinami v horách (znám ji, už jsem tudy taky šel), co vede taky pod útesy hory Zaranokefála (je tam malý pramen). A po téhle cestě se pak dostali o dobrých 600 m níže na to místo Krousia. Tam jsme pak nepohrdli pohostinstvím místního mitato Vytsilés, kde jsme mohli přespat v suchu (já ale v mokrých spacích věcech!! nateklo mi do báglu…), a další, už slunečný den, to vše mokré před tím domkem usušit (než nás odtud vyhnali bačové). No tak jsme tu na Krousia byli zas, v krátké době už potřetí. Zase jsme se ubytovali v tom dolíku v lese a spalo se tam výtečně. Na tohle místo se člověk dostane z kamenité silnice kolem mitato. Kousek před/pod ním jsou na druhé straně silnice nějaké ohrady, ploty, a když člověk, jdoucí odspodu hned za nimi/kolem nich zahne vlevo, do lesa, tak je nutné napřed držet zhruba směr, až se projde kolem dobrého orientačního bodu – takového kamene ve tvaru pyramidy, nahoře tedy zašpičatělého a porostlého nějakým drobnolistým plazivým keříkem, výška tak po kolena. Za ním je nutné zahnout šikmo doleva a rozhlížet se dopředu. Ten dolík pak nelze nenajít.

ST 20.09 I tentokrát byla noc krásná, bylo teplo a čekal nás jen sestup do vesnice Agios Ioannis a do jediné tamější taverny, velmi pohodové Alonie. Když jsme se vyhrabali na cestu, šli jsme napřed kousek lesem zhruba v původním, včerejším směru (na stromech se objevily jako značky bílé čtvercové terčíky, asi 10x10 cm), pak se začne scházet dolů a po pravé straně se ukázalo další možné místo k přenocování. Takhle se sestoupí až na malou a téměř okrouhlou planinu Rovithé. Je obehnaná kamennou zídkou, místy pobořenou. Trasa tu planinku přechází prostředkem. Určitě se i tam dá najít místo pro stan, i když na většině těch holých míst s hrubým pískem mimo porost pichlavých keříků rostou různé nízké bodláky a podobně příjemné rostliny, takže se musí vybírat dobře a případně vybranou plochu těch trnitých obyvatel planiny zbavit, než by tam člověk položil nafouknutou karimatku. Za planinou se trasa zlomí a začne klesat docela prudce zpočátku roklí s místy až kolmými skalnatými stěnami, ale takhle to je jen chvilku, později se rokle rozšíří do úzkého a nehlubokého údolí s hrubě kamenitým až balvanitým dnem, a místy jsou postranní svahy pokryty kamením; je to až suťoviště. Na dně jsou také takové kruhové objekty, průměr zhruba 2-3 m, výška ani ne do pasu, a už naposledy, co jsme tudy šli, jsem jich tam napočítal 14!! Možná to jsou bývalé vápenice, ale jistý si tím nejsem. Cesta údolím končí, když se pěšina (stále jsou tam značky a mužíci) vydá doleva šikmo nahoru. Nahoře pak jde chvíli řídkým porostem stromů různé výšky, a to už jsou hluboko dole vidět domy vesnice. Konec značené pěšiny je na kamenité silnici, po které se pak dojde do civilizace mezi řídce roztroušené domy. Tady si člověk musí najít cestu dolů tak nějak podle citu, jsou tam zůzné uličky až chodníky meti zídkami a člověk hned tak nerozpozná, kam se tudy vlastně odstane. Ale obtížné to není. Nakonec se dojde k rozcestí, ze kterého je to nahoru k taverně (je v dohledu) jen asi 200 m. V taverně jsme napřed doplnili tekutiny a něco drobného polkli, a pak jsme si tam nechali bágly a udělali si výlet k jeskyni Kormokopou. U jeskyně jsem byl už víckrát a kamarád Honza jednou taky, ale je to hezká procházka, tak proč si to nezopakovat. Cesta (dobře značená modrobílými značkami) je příjemná, jde se lesem stále nahoru a v nejvyšším bodě se dojde do asi tak 1100 m (vesnice dole je v přibližně 780 m). Cesta tam trvá asi 1,5 hodiny a zpátky je to podobné. V jeskyni je studánka, resp. jsou tam dvě, ale z jedné odebírají bačové vodu do koryta před jeskyní (pro kozy) a odtud se voda moc nabrat nedá. Dá se nabrat ale z té druhé a je tam na to dokonce k dispozici i velký plechový hrnek se 4 hubicemi (nebo jak to nazvat…takový ten „zobáček“, kudy se z hrnku vylévá tekutina). Voda se ale musí nabírat hodně opatrně a pomalu, není jí tam moc a na dně je jemňoučký kal, který se snadno neopatrným pohybem zvíří. Moc dlouho jsme se tam nezdrželi a vydali se zase zpět. V taverně jsme si ještě na chvíli sedli, u obsluhy koupili do petky asi ¾ litru stáčeného vína (takový krabičák, ale dost dobrý) a pak vzali batohy a odešli bydlet na místo Sellouda. Cesta tam začíná, jakmile asfaltka opustí vesnici. Musí se z ní sejít pod ni dolů doprava a tam je podle plotu pěšina, na níž se po chvilce opět objeví značky na kamenech, červenobílé. Jde se zpočátku dolů mezi valy z kamenů, pak už je to tak nějak po rovině bez těch valů, potom pěšina sestoupí na počátek nějaké rokliny, která vede asi až nad pobřeží, ale obejde to na druhou stranu a pak zas vystoupá až ke kamenité silnici. Tu přejde a pokračuje na druhé straně opět mezi valy z kamenů ještě tak asi půl km až k okraji útesů. Cesta pak pokračuje jako stará dobrá kalderimi, zpočátku v serpentýnách, dolů na pobřeží, ale my jsme zůstali nahoře, protože doprava od velkého mužíka, který je na začátku sestupu, jsou nějaké cypřiše a za posledním z nich je jedno z našich nejoblíbenějších míst na přenocování. Kolem jsou různé jednotlivé kameny, a hlavně úžasný pohled dolů na moře, a směrem na západ lze dohlédnout až na daleko do moře vybíhající kosu s městem Palaiochora. Nádherné místo, zvlášť když slunce zapadá do moře, a taky když se tam uspořádá krátký vinný večírek. (Taky tam lze dopoledne občas vidět i orlosupy, jak ve skupince létají dole pod útesy podle pobřeží a člověk se na ně může koukat ze shora!! To se jen tak někde nepovede.)

ČT 21.09 Na dnešní den jsme si naplánovali dojít k občerstvovně u mostu přes rokli Aradhéna, pak přes most a po polní cestě a starém kamenném schodišti do vesnice Agios Dimitrios a odtud už po asfaltu do nedávno navštívené taverny Anopoli ve vesnici Anopoli na planině Anopoli. Což jsme provedli a po kratším posezení pokračovali pak ještě kus po silnici, abychom potom za serpentýnou odbočili doprava mírně nahoru po příjezdu k ubytovacímu zařízení Madares, protože na téhle odbočce začíná polňačka, jež se dostane pod kopec se stožáry a odtud cesta dál pokračuje po cikcak zbytcích podezdění staré cesty až do ostré zatáčky silnice od Sfakie. Silnice se tu přejde a na druhé straně je to zase dolů k dalším zídkám a k nějaké vodárně. Od ní je to už hrubě kamenitá polňačka ke druhé vodárně a u třetí tahle cesta končí a pokračuje se odtud po značené pěšině napřed ve svahu. Pěšina potom přejde přes dno začínající rokle a chvíli běží po tom protisvahu, aby po chvíli sestoupila na dno zde již opravdové rokle a tou se dostala do „hlavní“ rokle Ilingias, jež ústí už do moře. V té boční rokli jsou takové radovánky, různě vysoké skalní prahy, tak 2-3 m, které se nepřekonávají úplně snadno, zvlášť když jde člověk dolů a s velkým báglem na zádech. Ale uspěli jsme a v cypřišovém lesíku v rokli Ilingias, kde je naše další oblíbené spací místo (sám jsem ho tam před lety vybudoval a teď, kdykoli se tam dostanu/dostaneme, tak se obnovuje a ještě trochu vylepší) se zastavili a poseděli. I tentokrát bylo nutné to tam trochu upravit a vylepšit. A bylo taky vidět, že to místo použil i někdo jiný a dokonce tam vybudoval ze silných větví a kamenů takovou…boudičku? Prostě kuželovitou stavbu asi tak do pasu vysokou s jednou stranou otevřenou. My jsme do toho strčili bágly a zakryli je asi dvěma většími kameny, a vyrazili dolů na silnici a po ní do Sfakie. Napřed jsme si tam zaplavali na místní pláži a osprchovali se, něco jsme tam taky pokoupili (opět víno, Retsinu, mimo jiného), dali si gyros a pivo a vrátili se do Ilingias na noc. Bágly tam byly, opět jsme měli v rokli takový malý vinný večírek (ta retsina, přelitá před obchodem do petlahve) a po něm jsme zalezli a krásně se vyspali.

PÁ 22.09 Už když jsme před pár dny sestupovali na planinu Anopoli, tak jsme zaregistrovali, že je docela teplo, a teď jsme si měli ozkoušet naplno, jak se oteplilo. Po ránu a snídani jsme sešli dolů na silnici a vydali se po ní doprava, nahoru, a už tady byl pěknej hic. Po necelém 1 km v ostré zatáčce silnice začíná pěšina dolů (značená žlutočerně jako E4) na pláž Glika Nero (taky Sweet Water Beach). Byl tam docela nával, dost lidí šlo stejným směrem, a to od spousty aut, zaparkovaných všude v okolí na krajích silnice. Na pláž jsme se dostali dobře, ale bylo horko. Chvíli jsme si tam poleželi a koupali se a pak se šli najíst a občerstvit do taverny, postavené ve vodě na kůlech. No a pak zase na cestu. V plánu byla zastávka v jednom poměrně mělkém zálivu s úžasnými barevnými oblázky a teplou, vyhřátou vodou. Zastávku jsme udělali, a tady jsem zjistil, že nemám světlo. Je to nafukovací plastová a průsvitná krychle s několika LED uvnitř a má to solární panel, takže to nosívám zvenku na báglu, aby se to nabilo. Večer je to výtečné třeba při stavění stanu, nebo posezení u něj... Jak jsem tak vzpomínal, tak naposledy jsem o světlu věděl, že jsem ho na Glika Nero umístil nedaleko batohu do písku, když jsme se tam koupali a slunili, a tak jsem si myslel, že jsem ho pak v tom písku nechal, když jsem se sbalil a šel do taverny. Honza se rozhodl, že se tam půjde nazpátek podívat (dost dobrý kus cesty, určitě přes kilák!!), ale když přiběhl celý upocený (prý opravdu kousek i běžel, v tom hrozivém hicu!!), tak přinesl blbou zprávu, že tam světlo nebylo. Ta moje blbá hlava!! (Odbočka – když jsme pak, další den, byli v taverně Marmara, tak se tam najednou objevili nějací maníci. Nevěděli jsme, odkud jsou a odkud jdou, ale jeden z nich měl zvenku na báglu to „moje“ světlo!! No, pomohl si, chudák, jestli to bylo to moje…) Jenže až nějaký ten týden po příletu jsem při prohlížení fotek zjistil, že zas tak blbej nejsem, že jsem to světlo nenechal v písku. Totiž ještě když jsme odcházeli z taverny a potom i na cestě za úvodním prudkým stoupáním na báglu podle těch fotek připevněné bylo!! A až pak když jsme scházeli dolů k zálivu, tak je tam moje fotka, kde světlo už na batohu není. Takže se muselo někde uvolnit a spadnout. V tom zálivu jsme si zase chvíli poleželi, vyplavali jsme se dosytosti a pak se zase vydali na cestu směr Loutro. Úmorná cesta, teda aspoň pro mě, jsou tam na cestě nahoru hodně vysoké kamenné schody, a to už pro mě není, a hodně jsem se taky přehříval… Napřed jsme se tím horkem hodně zmožení zastavili u supermarketu Sonja doplnit NUTNĚ tekutiny a chvíli relaxovat ve stínu, a potom jsme se vydali k přístavu a dále ke kostelu a kolem něj směr další osada Fínix. Cestou jsme se ale ještě zastavili u takového kostelíka, co má nad terénem jen zvonici a jinak je „pod zemí“, resp. v nějaké jeskyni, a vedle něj je v další jeskyni i posezení – stoly, židle a tak, a i dost místa pro pár stanů. Jenže je tam na zemi hrozně moc prachu, docela vysoká vrstva, takže jsme tam nikdy na přenocování nezakotvili. Musí se sejít trochu dolů a projít oplocením (branka) a venku před kostelíkem je hadice, a již loni jsme zjistili, že z ní i teče voda, takže jsme se tam jen osprchovali, vylezli zpátky nahoru na cestu a pokračovali v původním směru. Ještě kus před takovým dvojitým sloupem, který je tam na odsolovacím zařízení, je odbočka k moři k nějakému malému molu pro loďky, a ta cesta vede i kolem nějaké zahrady, vedle které máme u vysoké kamenné zdi další u oblíbených míst na nocování. A tak jsme si tam šli postavit stan.  Na místo u zdi jsme dorazili v pohodě a bez bloudění. Postavili jsme stan, udělali si a snědli večeři, nechali bágly ve stanu a šli zpátky, že se zastavíme v takové taverně nad přístavem na fresh juice a kafe, nebo tak něco. Ale ouha, ačkoli tam pár Řeků sedělo, tak nám přišli říct, že je zavřeno. Takže jsme slezli dolů do „spojených taveren Loutra“, vybrali si jednu z nich a dali si pivo. A pak šli zpátky spát. Svítil měsíc, dorůstal, takže i když jsme šli už za tmy a v závěru i trochu mezi kameny na cestě ke zdi bloudili, nakonec jsme se tam s jednou čelovkou dostali dobře. Ale lítali tam, jako obvykle, mračna komárů.

SO 23.09 Na tohle místo svítí ráno docela brzo slunce, tak nás to vytáhlo k aktivitě. Napřed jsme se nasnídali a sbalili a šli k molu pro loďky trochu se vykoupat, a potom jsme se vydali zpátky na tu cestu s bledě modrými značkami. Napřed se přijde do osady Fínix a odtud nás to vedlo docela nezvykle poměrně velkou oklikou na další místo s pár domy, Likos (tuhle část trasy si pamatuju trochu jinak). Tady jsme se na chvilku zastavili na oblíbené frapé a fresh juice a táhli dál. Projde se přes menší pláž a pak následuje šplhací vložka, kdy, aspoň já, se musí používat i ruce. Následuje pěšina kolem velké jeskyně a ta potom jde nad útesy, vyšplhá se trochu nahoru, následuje tam odbočka doprava k vesnici Lívadiana, ale na Marmaru (náš cíl) je to rovně. Takhle etapa končí nad pláží. Je to tam čím dál tím víc komercializované, slunečníky, lehátka, i pojízdný bar. A plavky, i když, pravda, u skal se nějaký ten naháč objevil. Takže koupání nic. Nicméně na pláž se sejít musí a pak přes ni ke schodům v protějším svahu do taverny. V té taverně na Marmara jsme si dali nejen tekutiny, ale taky nějakou lehčí stravu, pravděpodobně tzatziki a poprvé i dakos. Dakos, jak jsem si našel ve slovníku, znamená v řečtině nejspíš něco jako suchar, a on to taky takový nějaký suchar je. Ale je na tom drť rajčat a na tom ještě měkký sýr mizithra a nějaké koření, a je to skvělé třeba jako předkrm – taky to mívají v jídelníčku v kategorii něco jako startér (k příjmu stravy). Takhle posíleni a občerstveni jsme se vydali, v popolední výhni, na další část cesty, a nutno říct, že jsme se ani jeden na TOHLE zas tak moc netěšili. Jde se na jižním, pěkně vypečeném svahu se sluncem postupně svítícím permanentně do ksichtu, a navíc uhodily zrovna ty nepěkné výhně – zjistili jsme později, že mělo obecně být v ty dny zhruba kolem +36 °C, ale na tom vypáleném jižním svahu muselo být i ke 40 °C. Což o to, já teplo mám rád, ale když člověk v té výhni jde s báglem na zádech a po prvních asi 2,5-3 hodinách není kde se aspoň na chvíli schovat do stínu, tak to pak už je „boj vo život“. Napřed člověk od taverny vystoupá kolem bungalovů na bydlení a kolem kostelíka o asi tak sto výškových metrů, pak to jde chvíli tak nějak po vrstevnici, potom se cesta dostane o nějakých zhruba 20 m níž a jen občas trochu nahoru nebo dolů. Následuje opět mírný sestup o dalších asi tak 20 m, následuje ale poslední výstup zase až k těm hnedle 100 m nadmořské výšky, aby se člověk KONEČNĚ!! dostal do stínu stromů. Celé tohle martýrium trvá těch zmíněných asi tak 2,5-3 hodiny a až potom se dojde k prvnímu stínu – u skály je takový skalní stupeň a roste tam rozložitá oliva, pod kterou se člověk může oživit a zresuscitovat. Pak jsou tam ještě asi 2 další možnosti pro usednutí do stínu a potom až ten borový les nad pláží Agios Pavlos. V tom lese se nám už pak šlo docela dobře, i když v oněch silně nadtřicítkových teplotách to ani tady žádná hitparáda taky nebyla. Ale dostali jsme se do písečných dun pod lesem, a to už znamenalo, že se začneme poohlížet po nějakém místě pro ubytování. Místo jsme našli, a krásné, stan tam vztyčili a pospíchali jsme dolů konečně se oddat slastem mořské vody. Zaplavali jsme se, ochladili, na slunci pak i chvilku poleželi a odešli jsme do taverny, abychom něco pozřeli (řecký salát a tzatziki) a popili. Honza vymyslel, že bychom si mohli dát rádlera, tak jsme si objednali k pivu i fresh juice (že si to namixujeme), což se ale obsluhujícímu dědkovi moc nezdálo, prý je už hnedle večer, a to se juice nepije. Ale nakonec ho udělat šel a my si to pak míchali s lahváčem a přišlo to hodně k duhu. A pak nahoru bydlet. Moc jsme se těšili, protože se vzduch trochu ochladil, pod borovicí bylo příjemně, a co víc jsme si mohli přát.

NE-ST 24.-27.09 Dnešní den nás čekal přesun do Agia Roumeli, kde jsme hodlali nějaký ten den pobýt. Nikam jsme nepospíchali, do „Rumelky“ to je přibližně jen hodinu a půl. Očekávali jsme, že to bude zase ve výhni a nemýlili jsme se. Ale napřed jsme si šli zaplavat a poležet na slunci a potom jsme si dali v taverně oběd – místní párečky bez přílohy a asi řecký salát. A teprve pak směr Rumelka. Trasa naštěstí asi po půlhodině sejde až na úroveň hladiny, v místě, kde do moře ústí rokle Eligias, a tak jsme si tam dali osvěžení a chvíli tam pobyli. A ještě jednou jsme si to zopakovali o asi další necelou půlhodinu dál. U jedné skály, která dávala i trochu stínu, jsme zase vlezli do vody. Ale potom už jsme došli do „informal camp-site“ u vesnice Agia Roumeli. Byli jsme trochu zklamaní, že všechna naše oblíbená místa jsou zabraná a už jsme si tedy začali upravovat jiné, ale jedna ženština, co seděla oblečená na kameni na místě, kde jsme byli naposledy, a kolem sebe měla rozházená nějaká zavazadla, nakonec zvedla zadek a šla (asi) na trajekt, takže jsme se tam hned přesunuli a vybudovali náš dočasný domov tam. Což znamenalo postavit stan, upravit z balvanů sezení pro příjem stravy a natáhnout kolem na stromů šňůry, protože jednou z prvních věcí, kterou tam obvykle provozujeme, je praní. A vyprané je nutné pak taky někam pověsit a usušit. Ale i ráno se ty šňůry hodí, dává se na ně vyvětrat jak spacák, tak i vložky do něj. V Rumelce jsme pak měli párdenní klasickou pobytovku s návštěvami taveren a koupáním se „za útesy“ (tam to jde bez problémů i bez plavek, jinak přímo pod kempem to už moc nefrčí; ale bývaly doby, kdy se i po kempu chodilo bez a nikoho to nepohoršovalo; jo, časy se mění...), taky tu a tam nějaký nákup a byli jsme i na jednom výletu – došli jsme do staré Agia Roumeli v ústí známé rokle Samária a tam jsme se šli podívat do kostelíka, zabudovaného do nějaké jeskyně ve výšce ve východní stěně rokle (kostelík ani není na Mapy.cz). Krásné místo, jen nás trochu překvapil nějaký bágl, co tam uvnitř odpočíval, a asi tam byl už delší dobu, protože se na něm už usazoval prach. Pak jsme slezli dolů, dali si jedno lahvové a vydali se nahoru v protilehlém svahu ke kostelíku Agia Paraskevi. Už jsme tam jednou byli, ale teď jsme se chtěli ještě kousek kouknout na nějakou trasu, co na mapové aplikaci je tady zakreslená. Měla by začínat hned u kostelíka a vystoupat nahoru na hřeben na nějakou snad vyhlídku, snad někde pod vrcholem Papoures (983 m). Trasa u kostelíka (kousek nad ním) opravdu začíná, stezka vypadá docela dobře schůdná a je značená červenými fleky na skalkách a velkých kamenech, ale její horní asi tak dvě třetiny jsou podle mapy hodně strmé – kostelík má nadmořskou výšku asi 200 m a ta vyhlídka je v 950 m. Šli jsme tudy nahoru jen kousek a potom se vrátili ke kostelíku a až dolů na rozcestí. Tady jsme zvolili cestu doprava a nahoru k pevnosti nad vesnicí, došli tam, chvíli pobyli a potom se dali na sestup do civilizace. Ve vesnici jsou dva obchody. V tom spodním je príma vysmátá majitelka a mají tam třeba i krájený ovčí sýr a opravdové máslo, v tom horním je pro změnu docela přátelský dědek, a hlavně jsme sem chodili pro místní víno, stočené do plastových flašek, půllitrových a litrových. To jsme tam nemohli nechat jen tak, a tak jsme si každý večer u stanu trochu popili. Na jídlo jsme byli jako obvykle v taverně Tarra, kde se znám už léta s majiteli, a musaka, kterou si tam dávám jako první jídlo, mi tam moc chutná. Taky jsme byli v taverně (a hotelu/penzionu) Samária, kde většinou dostaneme obří porci gyrosu, majitel-dědek si nás už dobře pamatuje a vždycky se mocně přivítáme. A loni jsme objevili, že se moc dobře jí taky v taverně Paralia hned u přístavu, tak jsme si tam letos zaskočili taky a dobře jsme udělali. Honza si dal zase rybku a chutnala mu, a já si dal skvělý kuřecí steak na grilu, a taky mně moc chutnal. Jinak ale nejpříjemnější prostředí je v taverně Páchnes. Ta je hned pod svahy, na okraji vesnice, a je to tam moc fajn, klid, pohoda, žádný rámus a velký provoz, a nejlepší to tam je, když dojdou poslední návštěvníci z rokle Samária – to tam už je fakt jen úžasný klid. Byli jsme tam asi dvakrát na frapé, moc tam nevaří a pivo tam mají jen lahvové, a to si člověk může dát kdekoliv a ani kvůli tomu nemusí jít do putyky. V Rumelce jsme taky zažili liják. Nějak jsme se, když to začínalo, dostali právě do té taverny Páchnes, ale bylo to tak tak, jen jsme měli střechu nad hlavou, hned se důkladně rozlilo. Já už předtím u stanu, jen krátce po jeho postavení, se snažil kolem něj udělat nějaké meliorace, připadalo mi, že kdyby lilo, že by taky mohl stát ve vodě – nevypadalo to, že by to velmi mírně zahloubené místo mělo nějaký odtok. No a jak teď lilo, tak mi to po chvíli nedalo, vzal jsem na sebe pončo (dobrá příležitost ho taky vyzkoušet, ještě jsem neměl příležitost ho otestovat) a vydal se ke stanu. Všude na cestě spousta vody a do toho ještě tu a tam blesky a hromy. Od cesty k lesíku se stany jsem se brodil velkými loužemi. Stan opravdu stál v menším rybníčku a tak jsem se nějakým klackem pokusil ještě vylepšit ty meliorace. Když jsme se pak po dešti ke stanu dostali, tak ten byl do výšky asi 10 cm obalený nalepeným jehličím z ustupující louže. Ale voda už kolem něj nebyla a uvnitř bylo sucho. Nevím, jestli zafungovaly mé meliorace, nebo jestli se voda vsákla…

ČT 28.09 A byl tu poslední den pobytovky. Rozhodli jsme se, že pojedeme trajektem do Palaiochory a odtud budeme pokračovat po E4 směr Elafonísi, tudy jsme ještě nikdy nešli, takže cesta to bude objevná. A navíc se nám ozvaly dámy, co se s nimi v posledních letech na Krétě celkem pravidelně v září potkáváme, a prý kdy pojedeme na Krétu a jestli vůbec a tak. Tak jsem jim napsal, že jsou srabi, MY že na Krétě už dávno jsme. No, ony tam (vlastně „sem“, na Krétu) právě vyrážely, a tak jsme se postupně přes WhatsApp dohodli, kde bychom se asi tak mohli zase potkat, a volba nakonec padla na tu Palaiochoru. A taky jo, trajekt tam přijel, my vylezli a sedli si na pivo (to dobré, točené, Charma) hned u přístavu, a zanedlouho se dámy ozvaly, že se jdou ubytovat a co tedy dál. Tak jsme je navigovaly k tomu přístavu a ony tam opravdu dorazily, a tak jsme si tam poseděli a pokecali. No a potom jsme se my vydali už, za tmy, na cestu směr západ hledat, kde bychom mohli přespat, a dámy šly do ubytování. Prošli jsme skrz město na jeho západní pobřeží a tam šli napřed kolem pláže a potom už po pobřežní silnici stále na západ. A šli jsme po chodníku, který tam je až ke kempu Grammeno, kde jsme se hodlali taky ubytovat, ale až na další noc. Jenže teď bylo nutné najít nocleh pro tuto noc. Přišli jsme k benzince (po pravé straně), nakoupili tam vodu a plechovky piva. Do té doby to bylo po levé straně k moři dost nepřístupné, domy, ploty a tak, a za tou benzinkou to chvilku ještě pokračovalo v podobném duchu. Ale potom tam byly poslední dva (patrové) domy (stejné, asi nějaké ubytování?), před nimi kamenná zídka kolem (teoretické) předzahrádky, a ta zídka pak pokračovala trochu pokrouceným plotem. A po asi 250 m od benzinky v tom plotě byla mezera – původně asi nějaká brána, která už ale neexistovala. Ale ze silnice tou bránou vedly v písku k moři koleje aut, tak jsme se po nich vydali, kouknout se, co tam je. A objevili jsme černou skládku, ale takovou „neškodnou“, byly tam zlámané slunečníky a pochroumaná plážová lehátka, taky nějaké poničené skříňky, židle a podobný bytový odpad, žádné třeba zbytky jídla a tedy i potkani a myši, takže jsme se tam hned vedle ubytovali. Směrem k moři, odkud trochu foukalo, jsme byli za kopečkem z kamenů a písku, který byl navíc ještě zarostlý nějakým keřem, k silnici byly nějaké stromy a keře, docela dobré kryté místo. Takže jsme tam rozložili naše ležení, připravili si ve stanu spaní, uvařili si večeři a na závěr jsme zlikvidovali ty plechovky piva a mohli jsme jít na kutě. Jedinou zvláštní věcí tam bylo porno, které tam na písku předváděli pruhovaní šneci. Těch dvojic, co tam kopulovaly, bylo všude kolem hafo a blbý bylo, že se nějaké dvojice pak v tom sexuálním rauši dostali i pod stan a celej nám ho zespoda oslizovali, jak jsme pak ráno zjistili

PÁ 29.09 Ráno skvělé, slunečné, a tak jsme se hned po snídani a sbalení stanu vrhli směr moře (asi 20 m "daleko"), a bylo to tam fajn. Nikde nikdo, pláž napůl písečná a napůl oblázková, přístup do vody dobrý, na dně tu  tam oblé kameny a jinak písek, prostě krása. Tak jsme si tam poleželi a slunili se a koupali – do kempu to bylo po silnici (resp. po chodníku) jen něco přes tři km, takže nebylo proč spěchat. Nějak po poledni jsme do kempu Grammeno dorazili. Na jednu noc pro malý stan a dvě osoby to bylo za 23,50 €. Celkem dobrý a aktuálně nepřecpaný kemp. Čisté WC a sprchy, kuchyň s velkou chladničkou a plynovými sporáky a taky s nějakým nádobím, malý přístřešek jako jídelna, a potom taky bar a údajně i nějaká restaurace, která dodávala zřejmě jídlo do toho baru… a minimarket, který jsme ovšem neobjevili. My si vybrali místo pod stromy, postavili tam stan a vydali se k silnici, že si půjdeme nakoupit. Kus odtud, asi kilometr směrem na západ, měl totiž být podle mapy obchod, a taky tam byl. Takže nákup (nějaká rajčata a chleba, taky uzenina, sýr, cibule a česnek) a hlavně v chlaďáku měli retsinu, takže jak jsme už byli navyklí na ty vinné večírky, tak jsme hned nějakou pořídili. Cestou „domů“ jsme se stavili na jídlo a do kempu došli s tím, že věci uložíme do chlaďáku v kuchyni a půjdeme se kouknout na blízký poloostrov, na kterém byly vidět nějaké skály a porost zřejmě jalovců v písečných dunách. Šli jsme tam taky zjistit, jestli by se tam nedalo přenocovat. Místo je to pěkné, chodí se sem koupat a slunit naháči a míst, kde by se dalo přespat ve stanu, tam bylo hafo. Ale jednak tam všude byly stopy zřejmě velký psů, a při návratu jsme taky zjistili, že hned u parkoviště je velká cedule a nápisem, že je tam kempování zakázáno. Možná tam někdo chodil se psem na kontrolu…A i podle mapové apky celý ten poloostrov má nějaký stupeň ochrany. Tak jsme tuhle variantu (totiž: že bychom tam přespali ještě i další noc, ale už zadarmo a další den pak „jen“ použili zařízení kempu a odešli) zavrhli a rozhodli se hned po té jedné noci pokračovat podle pobřeží s tím, že si jiný nocelh najdeme jinde. No a potom tedy zpět do kempu, uvařili jsme si večeři a vytáhli retsinu a bylo to tam celkem fajn.

SO 30.09 Ráno snídaně a už nějak jen lehce po deváté jsme kemp opustili. A šli jsme zase kolem toho lákavého krámu, kde jsme se teda opět zastavili na tekutiny, a potom už po silnici. Podle apky Honza v jednom místě našel zkratku, takovou polňačku kolem velkých fóliovníků, takže jsme nemuseli jen po asfaltu. U jednoho, na lokální poměry poměrně velkého, kostela (opět není na Mapy.cz!!) jsme se zastavili a udělali si menší oběd a po něm už pokračovali podle E4 až do místa Krios. Tam končí asfaltová silnice a taky je tam konečná nějakého busu z Palaiochory, který jezdí v nějaké asi řídké frekvenci. Je to pláž s větším stánkem s občerstvením, za pláží skála a za skálou další kus pláže, kde je to pro bezplavkové zájemce. I tady jsme se zastavili na tekutiny a pro tekutiny (zase retsina) a potom přešli obě pláže a pokračovali/šplhali po hodně skalnaté části trasy nad plážemi. Tahle část končí na kamenité silnici, ale ani se po ní pak nejde, pokračování je zprvu pod ní a potom se pěšina otočí dolů směrem k moři a dojde až na pobřeží k nějakému místu archeologicky významnému (na mapě se to jmenuje Vienna a Limnaki). Jsou tam podle infotabule zbytky antických staveb, ale je to vše prakticky pod vodou a pod pískem, a jen pár zbytků sloupů leží na břehu. Je tam fajn posezení pod velkým tamaryškem, tak jsme si tam na chvíli odložili batohy a šli si zaplavat do mělkého a dost izolovaného zálivu. Asi tam je díky té jeho izolovanosti a mělkosti mnohem slanější voda, hodně nás po koupeli pálily oči. Po osvěžení zase na cestu. Pěšina postupně vystoupá o až asi 80 m a dorazí ke kostelíku Agios Ioannis, u kterého je v mapě zakreslený zdroj vody. Už předtím jsme se rozhodli, že se pokusíme sejít od kostelíka dolů do malého zálivu s pláží (zahlédli jsme to místo ještě dříve, než jsme se přiblížili ke kostelíku), a taky jsme potřebovali tu vodu. Bylo to tam trochu zmatečné, u kostelíka z jedné strany ploty a kozy a koryta s vodou pro zvířata, ale zdroj té vody (studnu, pramen) jsme nenašli a nakonec jsme vodu načepovali z hadice, co ji přiváděla do velkého plastového barelu. No a pak jsme se snažili dostat dolů. Spouštěli jsme se mělkým úžlabím hned od kostelíka, necestou a nepěšinou mezi pichlavými keříky a volnými kameny, a až docela dost dole jsme narazili na pěšinu, označenou i mužíky. Ta nás dovedla na pláž (od kostelíka necelých 400 „běžných“, nikoli výškových metrů). Je to tam krásné, písek je rudohnědý (asi to budou rozdrcené ulity nějakých mořských měkkýšů?), kolem po obou stranách skály. Podle Google Earth se to tam jmenuje Kokkino Ammoutsaki. Trochu problémem byl vítr, který od rána foukal od moře, ale nakonec jsme na levé straně (JV) zálivu našli to, co jsme potřebovali – pěkné místo před větrem poměrně dobře chráněné i nějakými keři, a tak jsme tam zakotvili. A nastala klasika – postavit stan, připravit spaní, uvařit si, a nakonec obvyklý retsinový večírek. Krása!! A protože ani moře kupodivu (přes ten vítr, který ovšem v noci ustával) nebylo nijak hlučné, tak jsem se vyspal výtečně.

NE 01.10 Když jsme se ráno po všech těch obvyklých ranních úkonech (snídaně, hygiena a sbalení se) vydali na tu v její dolní části mužíky značenou pěšinou, tak jsme zjistili, že je to značené až nahoru, pod kostelík, akorát že se pro sestup od kostelíka musí jít o kousek jinam, než jsme předchozí den začali sestup my – musí se jít totiž hned podle plotu kostela dolů (tady žádný mužík není) a až dole pod tím plotem se ty hromádky kamení začnou objevovat. Jenže ještě k tomu ránu – dříve, než jsme vylezli ze stanu, tak se kamarád nějak podíval na hodinky a zjistil, že je prvního října, což znamenalo, že se ještě tenhle den musíme dostat do Elafonísi na (jediný) bus do Chanie, co odjíždí ve čtyři, protože zítra v půl sedmé ráno nám letí letadlo!! Zpočátku jsme to nedovedli pochopit, jak se nám ten jeden den navíc do našich plánů dostal, ale prostě to byl fakt, že jsme jeden den nějak někde proflákali, museli jsme se tomu přizpůsobit. Nějak jsme to holt prokaučovali, plánovali jsme totiž dokonce, že ještě jednu noc někde (kolem Elafonísi) přespíme!! Pak že se budeme chvíli (dopoledne) koupat a teprve odpoledne vyrazíme na bus do Chanie v těch 16:00. Takže všechno bylo jinak. Žádné koupání, žádná pohoda, musíme se co nejrychleji přesunout do civilizace. Cesta od kostelíka nebyla nijak moc náročná, tak si myslím, že jsme postupovali docela hbitě. Za „naším“ zálivem jsme viděli další, s jinou barvou kamení (zelenošedou), pak tam byl o kus dál ještě záliv/pláž s téměř bílou horninou…krása, tolik barev!! Pak jsme se dostali až hnedle na břeh, kde byly tmavé kamenné desky na přístupu do moře, ale v jednom místě byly v nich téměř vany s vodou, pravidelně doplňovanou, a to jsme nemohli odolat, abychom tam chvíli nezůstali a nepokoupali se v nich. Takové kurorty to byly… Podle Google Earth se to tam, ta pláž, jmenuje Pachia Ammoutsa. A pak zas na cestu, ale to už bylo k místu Elafonísí s plážemi jen kousek; a po chvíli jsme je i viděli pod námi (jmenuje se to tam Paralia Kedrodasos, takže něco jako Pláž Cypřišového háje?). My jsme si ale nějakou, byť krátkou koupel holt museli odpustit. Trasa E4 nicméně vede přes ty pláže a tam jsem hodně zpomalil v tom písku. Nějak jsem to nezvládal a taky jsem se přehříval (bylo pořád dost teplo). Nakonec jsme se vyškrabali k nějaké stavbě – kamennému neobývanému domku, kde začínala parkovat auta. Na chvíli jsme si tam sedli do stínu, dost jsem to potřeboval. No a pak kudy dál. Všude kolem parkovalo neskutečné množství aut. Razil jsem variantu, že půjdeme nějak na stanici busu, která měla být podle Mapy.cz asi 1,5 km od vesnice Elafonísi směrem do vnitrozemí, ale Honza nebyl moc pro a na mapě vyhledal možnost, jak se po místních polňačkách dostat do vesnice. A že teprve odtud že bychom šli na ten bus. A ještě že to tak dopadlo!! Celkem pohodlně jsme se dostali do vesnice (od kostelíka Agios Ioannis, pod kterým jsme v zálivu přespali, to sem bylo 7 km) a na asfaltovou hlavní silnici jsme se dostali v místě, kde zrovna stály linkové autobusy. Zašli jsme hned vedle do sámošky pro nějaké tekutiny (hospoda byla zavřená) a já se tam pokladní vyptal, jak je to s těmi busy, odkud jednou a tak. A ona mi sdělila, že ty busy jedou z místa, kde zrovna stojí a že do Chanie odjíždí v těch 16:00 (jak je na JŘ). Takže jsme měli kliku a hodinu času do odjezdu. A když jsme pak vyjeli a projížděli místem, kde by podle aplikace měla být ta zastávka busu, kam jsem se tak mermomocí chtěl dostat, tak tam nebylo NIC!! NIC!!! Jen fóliovníky. Takže jen díky kamarádovi, že nás nasměroval do vesnice, jsme se dostali v pohodě do Chanie a mohli se (zase) zabydlet v penziónu Alena!! Ještě že nedal na mě, to bychom dopadli!! Asi bychom dodnes stáli jak trubky na té neexistující „zastávce“ a čekali, kdy tam konečně nějaký bus zastaví. A asi bychom tam zakořenili…V Aleně jsme měli stejný pokoj, jako po příletu.

PO 02.10 Ráno vstát ve čtyři, pak hygiena a oblečení se na očekávaný pražský chlad (měli jsme předbaleno už zvečera) a na autobusák. Bus jel v pět, na letiště nás dovezl, odbavení proběhlo dobře, skenery jsme prošli i se spoustou šutrů v báglech a odlet byl jakžtakž na čas. V ATH taky dobrý, dali jsme si kafe a asi i pivo, chvilku poseděli a pak už do letadla. V letadle se to trochu zpozdilo, dlouho jsme stáli na ploše, než se stroj rozjel na startovací dráhu. Ale byla to jen asi tak čtvrthodinka, takže nic pronikavého. Zpoždění si stroj udržel až do Prahy, nefoukal mu urychlující vítr. Přílet byl nějak kolem jedenácté a bágl mi vyjel na pražské poměry docela brzo. Dojeli jsme busem 119 na Nádraží Veleslavín, hned nám tam jela tram, na Hradčanské jsme přestoupili na jinou a u mě v bytě v Holešovicích jsme byli v celkem dobrém čase. Bágly jsme tam nechali, dali si panáka Metaxy na oslavu návratu a šli na jídlo, pozdní oběd, do nám známé hospody Pět peněz. Najedli jsme se po dlouhé době neřeckého jídla a napili neřeckého piva a vrátili se do mého bytu. Tady si Honza vzal bágl a odejel bydlet do svého. A tak skončila naše další krétská dovolená.