Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

Askifou/Ammoudari-Tavri-Niáto-Trikoukia-Skarfídhakia-Anopoli-Lagou-Ammoutsera-Rousiés-Exo Tourloti-pod Zaranokefála-Agios Ioannis-Sellouda-Agios Pavlos-Agia Roumeli-pod E4 na Domata-Sendoni-Agios Antonios-Sougia-Lissos-Ghialiskari-Palaiochora

Třetí zahraniční dovolená tohoto roku (2022), tolikrát jsem v zahraničí nikdy ještě takhle nebyl. Zase s kamarádem Honzou. Naplánované jsme to měli trochu volněji než obvykle, bylo možné dělat v postupu průběžně nějaké změny. Hlavním cílem bylo vystoupit na jednu z posledních hor nad 2200 m, na které jsem ještě nebyl – Exo Tourloti (2240 m), a ještě i na vedlejší Zaranokefála (2140 m), a potom se po hřebeni nad planinou Anopoli dostat zpátky do rokle Lagou a kruh tak uzavřít. Pak pobytovka v Agia Roumeli a na závěr se zase, jako už mockrát, dostat po E4 z Agia Roumeli do Palaiochory a odtud odjet domů.

Ale ne vše se vydařilo, hlavně ta část horská, a na vině bylo tentokrát počasí, nepřálo nám tam, takže jsme se tak nějak horkotěžko dostali na tu Exo Tourloti a tím to skončilo. Výstup na Zaranokefála a aninásledný  trek po tom hřebeni nad Anopoli se nekonal.

Přiletěli jsme do Chanie (neděle 18/09) docela pozdě, ale chytli jsme ještě poslední bus do města nějak kolem půlnoci, takže dobrý. Ani jsme si nedali tradiční gyros, jen pivo v parku a pak ještě jedno na zídce u „točny“ u začátku pláže, a odešli jsme se ubytovat, jako obvykle, na pláž Neo Chóra. Stan jsme stavěli pozdě, až nějak po druhé hodině noční a ráno jsme ho dost brzo zbourali. A uvařili si první kafe (bombu jsme koupili po cestě ještě v noci v jednom dosud otevřeném „supermarketu“). Pláž se čím dál tím víc komercializuje, už dřív tam přibyly chodníky z prken a letos navíc i strážní věže a kiosek s občerstvením, a když jsme se tam byli po ránu vykoupat, tak na nás hned z té věže začal pokřikovat nějaký hlídač; byli jsme totiž, jako obyčejně, nazí…tak tohle je teda novina!! Dřív bývalo normální, že na půlce směrem k městu jsou oplavkovaní a dál bezplavkoví, ale to, zdá se, už padlo, všude se budou vyžadovat plavky!! Kam to ten svět spěje…

Bus do východiště našeho treku nám jel ve dvě (pondělí 19/09). Kolem poledne jsme si napřed dali (konečně!!) gyros a pivo v parku na Náměstí 1866, a pak taky kafe a nějakou buchtu ve Sweet Corner na autobusáku, a mohli jsme vyrazit. Už když jsme přijížděli busem na planinu Askifou, kde začínal náš trek, tak jsme mohli vidět, jak hory jsou v mracích, a to nevěstilo nic dobrého. V Ammoudari jsme se zastavili v místní taverně na pivo a kafe a mohli vyrazit. Sice bylo teplo a i slunce se ukazovalo, ale žádná velká sláva to nebyla. Nahoru na planinu Niátos (kolem 1200 m) jsme se dostali tak nějak jak jsme plánovali, našli si později odpoledne dobré místo (kousek za kudykamem směrem k planině Trikoukia) a přenocovali tam. Jenže už když jsme tam došli (jen chvíli před tím, že se začalo stmívat), tak jsme měli hodně zavlhlé batohy a částečně i oblečení – ve vzduchu bylo nějak hodně vlhkosti. A když jsme postavili stan a najedli se, tak ten hned zvlhnul taky a dovnitř jsme zalézali, jako kdyby byl stan po nějakém deštíku. Další den (úterý 20/09) ale bylo počasí výtečné, slunečné, takže jsme napřed vše usušili a vyrazili pak po značené trase na onu planinu Trikoukia o asi 100 m níže. Za ní následuje kus po silnici k začátku (červeně) značené staré kalderimi směr planina Anopoli. Došli jsme tak, přes pramen Skarfídhakia (nabrali jsme tam vodu), ke kamenité silnici a po ní pak na jedno místo asi 100 m  od ní, nedaleko lokality Thesparta. To místo jsem znal už z dřívějška, už jsem tam jednou nocoval, a na něm jsme se tedy ubytovali znova; kousek od tří cypřišů. Třetí den (středa 21/09) byl rovněž vyhřátý a po nám již známé cestě/pěšině jsme došli do civilizace, do vesnice Anopoli na stejnojmenné planině, nedaleko jednoho kostelíka. Pak se jde kousek po silnici a hned tam je místní pekárna, kde jsme si dali kafe (a dostali jsme k tomu vzorky jejich výrobků) a pivo a takhle posilněni se dostali o asi 100 m dál do hospody Anopoli (580 m) a měli jsme tam pozdní oběd. Po něm jsme se vydali napřed po silnici a pak po místní kamenité silnici k místu Gonia, kde začíná stará kalederimi, stoupající roklí Lagou. Přespali v rokli na pěkném místě v asi 1100 m. Ráno (čtvrtek 22/09) dobré, pokračovali jsme po té kalderimi roklí (kontrola podzemní cisterny na místě Kriaras – voda tam byla; to kdybychom se tam po nějaké době dostali zase, abychom byli v obraze) až ke kamenité silnici (kterou jsme dole na místě Gonia, na začátku kalderimi, opustili), a po ní pak až na její konec pod sedlem Rousiés celkem pohoda, i když už po silnici začalo dost foukat. Zkontrolovali jsme taky stav vody v podzemní nádrži u domku v údolí Ammoutsera – bylo jí tam dost. Nahoře v sedle Rousiés (2135 m) už fičelo hodně, ale nám to nepřišlo divné, TADY fičí snad vždycky. Nabrali jsme vodu a pokračovali nahoru po (značené) cestě na Páchnes, nejvyšší vrchol Levka Ori (2453 m). Tady už ale ten fukejř byl hodně silný a dokonce jsme se cestou navlékali do teplejšího a neprofouknutelného oblečení. Až na vrchol jsme nemířili, byli jsme tam už mockrát, ale z oblého/plochého hřebene/sedla pod závěrečným výstupem na něj jsme se ze značené cesty odpojili a sestoupili do údolí pod jižními svahy masívu s Páchnes, kde jsme hodlali přenocovat. Jsou tam písčité, či štěrkovo-písčité a někdy i rozsáhlé a docela rovné plochy, ale mělo to tam pro nás chybu v tom, že i tam hodně foukalo a náš stan nebyl na takové podmínky stavěný. Tak jsme hledali a hledali a nakonec i našli dolík s plochým písčitým dnem, kde to bylo jakžtakž kryté. Další den (pátek 23/09) hned po ránu se odněkud přihnalo pár kapek, asi ten vítr je odněkud přinesl, a my se vydali (po snídani) splnit hlavní cíl treku – vylézt na ty dva vrcholy a pak se po hřebeni vrátit zpět do rokle Lagou. Jenže postupně se objevovala mlha, tedy spíše asi v té nadmořské výšce (kolem 2000 m) mraky, a viditelnost se snižovala. Jak se podmínky zhoršovaly (viditelnost se snížila už hodně, možná tak na maximálně 30 m a možná i méně), tak jsme nakonec vyloučili možnost dostat na ty vrcholy přes doliny a hřebínky v severním svahu masívu s Exo Tourloti a Zananokefála (jak jsme původně zamýšleli) a rozhodli neriskovat (v tom neznámém terénu byla dostatečně velká viditelnost nutná) – vrcholy i hřeben vzdát, změnit operativně postup a dostat se tím údolím pod jižními svahy masívu Páchnes směr západ. Došli bychom tak na starou kalderimi, spojnici mezi Agios Ioannis dole na západním konci planiny Anopoli a údolím Potámos už nahoře v horách, a po ní bychom se tedy dostali buď dolů „do civilizace“, anebo nahoru do hor, minimálně do toho údolí. Bylo to ale orientačně dost obtížné, co chvíli jsme narazili na prohlubeň, nebo snad závrt různé velikosti a hloubky, a to bylo nutné nějak obejít, a zanedlouho jsme už nevěděli tak úplně, kde vlastně jsme. Nebyly vidět žádné svahy toho údolí – ani vlevo ani vpravo, a jen používání aplikace Mapy.cz nás tak nějak pořád ještě „nechávalo ve hře“. Nakonec jsme se dostali do části údolí, kde už ty závrty a dolíky a hřebínky nebyly, bylo to tam docela ploché, a připadalo nám, že to tam už dokonce snad i trochu poznáváme, už jsme totiž tudy někudy nejspíš jednou šli. A co víc – najednou se obloha začala protrhávat, a i když slunce rozhodně nevykouklo, tak se mraky zvedly, dohlednost se výrazně zlepšila a my najednou mohli vidět, kam bychom se, a hlavně kudy, mohli dostat. Viděli jsme oba vrcholy docela nedaleko, jak Exo Tourloti, tak i Zaranokefála, a i možnosti, kudy se na ně dostat. Rozhodli jsme se tedy, že přinejmenším tu první horu přece jen zkusíme, prohlídli jsme si i kudy, a dál že se uvidí. Navíc jsme se taky rozhodli, že to provedeme nalehko, tedy „rychle“, bez báglů, které někde na svahu odložíme, vylezeme bez nich nahoru a pak se k nim zase vrátíme. A tak jsme to taky tak udělali. Já na svůj bágl navlékl jasně, až zářivě zelený obal, který by byl vidět zdaleka, bágly dali na sebe (tím mým navrch), několikrát jsme si ujasňovali, kde je pak hledat, až půjdeme zpět (podle nějakých skalisek a velkých balvanů) a vydali se nahoru. První kopec dobrý, sice bezejmenný, ale byla na něm mohylka, a tak jsme si mohli zaškrtnout dosažení vrcholu (a bylo to podle Mapy.cz taky malinko nad 2200 m, takže kladný bod pro nás), jenže pak se zase najednou začaly na hory nasouvat od západu mraky, začalo i drobně pršet (spíš mžít) a podmínky se zhoršovaly. Nicméně pořád byla viditelnost ještě dost slušná na to, abychom se na Exo Tourloti dostali. Avšak tam na vrcholu jsme už zase byli v mracích úplně a kolem sebe viděli tak na jen pár desítek metrů. Takže dokumentární foto a rychle zpátky. Ovšem to už pak byl problém. Chtěli jsme jít „ve svých stopách“, jenže to již tak úplně nebylo možné díky té mizivé viditelnosti, a tak jsme improvizovali a snažili se hlavně najít batohy – to byl pro nás jasně nejdůležitější úkol. Sice to trvalo, trochu jsme i bloudili, ale nakonec se to podařilo, čímž nám spadl velkej balvan ze srdce. A tak jsme se vydali dolů. Jenže se přidal další problém – začalo mě hodně brát levé koleno. Ono, ta mrcha, pobolívalo už před odjezdem a já si to mazal nějakou mastí, což docela pomáhalo, takže začátek treku jsem o tom hnedle ani nevěděl, ale asi tím chladem (byli jsme už dost mokří) a námahou se to zase začalo ozývat. (Nakonec mě to i dost limitovalo hlavně při chůzi dolů – nemohl jsem tu nohu v koleni úplně propnout, a nebylo divu, když jsem po návratu zašel na ortopedii, abych se poptal, co to s tím je, tak mi z té hrčy, co se mi za tím kolenem udělala, vytáhli asi dvě deci nějakých sraček. Uf!! Ale od té doby dobrý...) Tu a tam jsme našli mužíka (před lety, když jsme tudy šli, tak jsme jich pár i sami postavili), ale bylo to těžké se jich držet, ale co držet, vůbec je najít!! Jsou tam totiž od sebe dost daleko, většinou i dál, než byla aktuální viditelnost, takže nám ta cesta odsejpala hodně pomalu – vždycky jsme se na chvíli rozešli najít dalšího mužíka a pak se zase svolávali, když jeden z nás něco objevil. Navíc se rozpršelo ještě víc. Tak jsme tam tak bloudili, celí mokří, ale nakonec jsme naštěstí vždycky cestu našli; a jak se nám ulevilo, když jsme se dostali už na onu starou (mužíky a červenými značkami řídce značenou) kalderimi nad roklí Eligias!! Rozhodli jsme se jít dolů do civilizace, a tak jsme napřed vystoupali celí zmáčení pod útesy, které spadají od vrcholu Zaranokefála a pokračovali pak už po celkem dobrém chodníku. Ale bylo to nekonečné a potom se už taky začalo stmívat. Když se cesta konečně vydala ze svahu, který v podstatě traverzovala ve výšce kolem 1700 m, dolů, dostala se zanedlouho mezi stromy. Tady se mi podařilo sebou seknout – na blátě mi to uklouzlo a já padl naznak, na bágl. Byl jsem pak docela zablácený. a asi dva dny mě pobolívala ruka, na jejíž loket jsem taky padl. Napřed cypřiše a pak už borovice, a tady už bylo docela temno. Měli jsme se takto dostat na planinu Krousia s třemi studnami (asi 1200 m), kde jsme byli loni, ale tentokrát jsme cestu v lese ztratili. A byli jsme v řídkém borovém lese a nevěděli kudy kam. Jen jsem měl v hlavě, že musíme nějak trochu níž a tušil jsem i tak trochu směr kudy. Mapy.cz nám tu moc nepomáhaly, ukazovalo nám to totiž, že jsme na cestě na mapě zaznamenané, ale v reálu (a ve tmě, trochu osvícené čelovkou) kde nic tu nic, a tak jsme podle té aplikace alespoň udržovali tak nějak směr. Nakonec však byla moje úvaha v kombinaci s tou mapovou alikací správná, zvlášť když jsem vytáhl velkou čelovku. Ukázalo se, že táhnout se s ní byl dobrý nápad, a asi jenom díky ní jsme nakonec uspěli a dostali se k těm studním. Věděli jsme, že odtud vede kamenitá silnice a u té že je o kus výš nějaké mitato, kamenný domek pastevců, a mysleli jsme si, že by to mohla být pro nás spása, i když nebylo jasné, jestli to není náhodou zamčené. Po drobných peripetiích (nabrali jsme napřed špatný směr – teda přesněji, já ho nabral a kamarád šel za mnou – asi proto, že jsem měl tu velkou čelovku – napřed jak ovce, než začal po chvilce protestovat a nakonec nás vrátil do správného směru) jsme silnici a tedy i to mitato (podle jednoho zdroje mých informací o Krétě by se mělo jmenovat Vytsilés) skutečně našli a dokonce ani nebylo zamčené, takže výhra! Sice v něm byl neskutečný bordel, na několika místech ze stropu trochu kapalo, ale byla to střecha nad hlavou, nefoukalo tam a uvnitř bylo tak nějak sucho!! Ale pak ale nastal další, a pro mě, jak se ukázalo, kruciální bod programu – rozbalil jsem totiž batoh a zjistil jsem, že VŠECHNY spací potřeby (péřový spacák, vložka do něj, návlek na karimatku, karimatka sama a i nafukovací polštářek) byly mokré!! A to jsem na báglu Osprey Athmos, údajně částečně vodoodolném, měl navlečenou s batohem dodávanou (a prý nepromokavou!! Pcha…) pláštěnku!! Takže moje nadšení ze sucha a ze střechy nad hlavou zase hodně povadlo. No, kamarád pomohl a společně jsme péřák aspoň trochu vysušili hajzlpapírem, něco se utřelo/vysušilo do ručníku, a nakonec jsem i tu noc tak nějak přečkal a „neumrznul“ (muselo být uvnitř tak, odhadem, nějakých mírně nad +10°C). A ráno – jasno, slunce a pohoda!! (sobota 24/09) Rozvěsili jsme vše mokré před ten barák a kolem něho, udělali si snídani, a mezi tím se to vše krásně sušilo. Pak se nám tam ovšem vloudila menší prúda v podobě ovčáků (v tomhle případě asi kozáků, měli tam kolem kozy, a ne ovce), kterým se to moc nelíbilo, že tam jsme, i když jsme jim v provozu nijak nebránili a nepřekáželi. No, nechali nás tam docela dlouho, usušili jsme to vše hnedle úplně, ale pak nás nekompromisně vyhnali, že prý tam, do takové ohrady pro krmené koz na druhé straně silnice asi 30 m od mitato, kozy údajně díky nám nechtějí přijít. Trochu divný, když jsme tam rozvěšovali ty mokré věci, tak tam koz kolem té nedaleké ohrádky a i v ní kolem žlabů na krmivo bylo hafo a vůbec se nezdálo, že bychom jim nějak vadili. Prostě ti kozáci prudili. Tak jsme ale vypadli a dali se dolů lesem po zpočátku málo, ale pak lépe značené cestě (bílé čtverce asi 10x10 cm na stromech a tu a tam mužík) na malou okrouhlou planinku Rovithé. Za ní vede cesta do Agios Ioannis dolů roklí, ale ve svahu vlevo je pěšinka, o které jsem si myslel, že by mohla vést k jakýmsi zbytkům nějakých hrádků nad Agios Ioannis, a tak jsme se tudy vydali to prověřit. Času jsme měli hafo. A opravdu jsme došli postupně ke dvěma kopcům, na nichž snad byly nějaké náznaky staveb a na jednom z nich i nějaký nízký, betonový sloup, snad geodetický objekt, ale zcela určitě z nich byly nádherné pohledy na hory na jednu stranu a na moře na stranu druhou. Pak už ale dolů do vesnice (vedle nás tam zeleno-bíle značená cesta) a hlavně do senzační taverny Alonia, kde jsme si dali jednak zasloužený odpočinek, a pak taky i něco do krku (a já se tam i vysprchoval, v domku s WC nad tavernou jsou totiž i kabiny se sprchami!!). Spát jsme odešli na nám už hodně známé a mnohokrát použité místo Sellouda. Nešlo se mi dobře, koleno hodně bolelo a byl jsem rád, když jsme tam došli (teda – já se tam spíš dobelhal). Tady jsme přečkali nakonec dvě noci. Původně byl úmysl vydat se po jednom vyspání do rokle Aradhéna boční (značenou) pěšinou, pak roklí dolů na pobřeží a po pobřežní větvi E4 na západ, do Agia Roumeli, ale nebyl jsem si jistý, jestli by to noha zvládla, a tak se jí dal navíc den klidu na zotavení. Ale abychom tam do další noci jen neleželi a neshnili, tak jsme sbalili stan a bágly ukryli, a udělali jsme test tý haxny, jak jí to půjde (jen asi 3 km tam a pak stejně zpět). Došli jsme nalehko ke kiosku u mostu přes rokli Aradhéna. Dali jsme si tam pivo a kafe a nějaký místní koláč (spíš to bylo něco jako dvě palačinky a mezi nimi čerstvý sýr mizithra, to vše pokapané medem). Noha vydržela, ale na rokli Aradhéna to stejně nevypadalo (cesta do rokle tou boční pěšinou, a pak i dolů roklí je přecejen o něco obtížnější, než trhaní květinek na louce), a tak jsme po druhém přenocování zde (neděle 25/09) sešli další den dolů klasicky, po staré kalderimi přímo od místa noclehu na Selloudě. Kalderimi se dole napojí na pobřežní větev dálkové trasy E4, a po té jsme došli, se zastávkou v taverně na pláži Agios Pavlos a pak s dalším zastavením na koupání (konečně očista těla!!!) pod dunami u ústí rokle Eligias, do kempu v Agia Roumeli, kde jsme plánovali pár dní pobytovky. Pobytovka se nesla v duchu koupání, nicnedělání (vyjma velkého prádla, které tam většinou hned první den po příchodu vypukne), návštěv různých taveren atd. Jednou byl výlet na pláž Agios Pavlos a také jsme si vyjeli lodí do Loutra, že si dojdeme asi 1,5 hodiny na oblíbenou pláž, na Mapy.cz označovanou jako „naturistická pláž Timios Stavros“ nedaleko mnohem známější pláže Glika Nero. Po té pobytovce v Agia Roumeli (pondělí 26/09 – sobota 01/10) jsme se (neděle 02/10) zase vydali směr západ po pobřežní E4. Mezi tím jsme ale přes SMS dostali dotaz od 4 dam z Česka, jestli náhodou nepojedeme na Krétu, protože ony tam míří. Kdysi jsme se s nimi totiž náhodně potkali a pak za nějaký rok znovu, tak jsme si na sebe dali kontakt. Takže jsme ony dámy ubezpečili, že na Krétu rozhodně nejedeme, protože už tam dávno jsme (a nakonec se i podařil logistický kousek a setkali jsme se na pláži Ghialiskari). Po E4 z Agia Roumeli to bylo jako vždycky – první noc kousek za pláží Domáta. Ještě než jsme ale na ni sestoupili, tak jsme filtrem prohnali vodu z cisterny, která tam, kus nad pláží, byla před lety zrekonstruována. Voda i po filtraci trochu zahnědlá a chuť nic moc, ale naše žaludky ji zpracovaly bez následků. Ubytovali jsme se na našem obvyklém místě, kousek nad ústím rokle Kladou pod borovicemi. Jenže ráno po snídani (pondělí 03/10) mě tam přepadl z ničeho nic kašel a pak ještě i kýchání, a to se mě drželo ještě po příjezdu domů a vedlo to k PCR testu, jestli jsem náhodou tam v tom lese nechytil koronáče. (Test po deseti dnech od těchto prvních příznaků negativní, ale stejně si myslím, že jsem „ho“ chytil; trochu jsem ztratil chuť i čich, a to se u obyčejné virózy asi neděje.) Kamarád, se kterým jsme sdíleli stan (takže malý prostor, ideální pro předání nákazy) ale zůstal nějakými podobnými jevy naštěstí neposkvrněný. Při průchodu přes místo/pláž Sendoni jsme viděli, jak přímo mezi velkými oblázky pláže vyvěrá voda, dokonce jsme ji i ochutnali, a ačkoli chutnala mírně naslaněně, nic nám po ní nebylo. Moře bylo celkem rozbouřené a v jednom místě byl trošku problém dostat se při obcházení útesu směrem k ústí rokle Tripiti – muselo se čekat, až přejde velká vlna a pak to místo rychle překonat, aby člověk nedostal zásah velkou vlnou další. U kostelíka Agios Nikolaos u ústí rokle Tripiti jsme se zastavili na oběd a znova nafiltrovali trochu vody, a vydali s pak nahoru k pevnosti Pikilassos. A potom zas dolů, jak jinak. Jde se tam kolem malého pramene (Voukelas) – z rourky ve svahu vytéká voda do malého plechového koryta. Někdy teče, někdy ne a letos tam zrovna malý čůrek byl. Nabral jsem trochu do jedné lahve a natočili jsme si 2x hrnek a musím říct, že chuťově byla tahle voda zdaleka nejlepší z těch všech, co jsme letos pili. Už se soumrakem jsme se dostali k odbočce ke kostelíku Agios Antonios, který je už přímo na pobřeží a kde jsme hodlali přenocovat, a jako naposledy, znova jsme a cestě tam zpočátku trochu kufrovali. Ale nakonec jsme se dolů dostali, z velkého černého plastového tanku za malým domkem si načepovali vodu (musí se napřed pákou zavřít odtok do hadice, pak hadici odšroubovat, pákou zase pohnout, aby voda tekla, nabrat ji a potom to vše zas uvést do původního stavu; zvenku žádný kohout není a baráček je zamčený), postavili stan, udělali si (a snědli) večeři a šli spát. Další den (úterý 04/10) jsme se nevraceli nahoru na E4, ale šli jsme po červeně značené trase (není na Mapy.cz!) směr západ napřed přímo po deskovitých skalách na pobřeží jen kousek od vody, pak mezi balvany, a nakonec se cesta dostane ústím rokle Kerathidis nahoru k té E4. A po ní do Sougie. Tam koupání, hospoda, a stan jsme postavili hned zkraje, nedaleko skupinky malých cypřišů, je to spíš takové křoví. Jako obvykle, z vnitrozemí tam dost foukalo, ale za tím křovím to bylo snesitelné. Ráno snídaně (středa 05/10) a pak dál po E4 roklinou nahoru na plochý hřbet nad údolím Lissos, sestup dolů (bramboříků na začátku sestupu a potom i podle sestupu samotného letos bohužel moc nebylo, ačkoli jejich čas byl; a pramenitá voda tam dole u vykopávek tekla – naposledy jsme ji tam totiž museli dost dolovat) a po krátkém posezení jsme pokračovali nahoru na planinu Koukoule. A pak dolů na malou pláž Astropelekita. Už naposledy to tam bylo asi zimními bouřemi poničené, malá oblázková pláž zmizela a ani přístup k vodě tam nebyl od cesty už možný tak, jak to bývalo obvyklé, ale my si tehdy našli jiný přístup, jak se dostat dolů, a hezky jsme se tam tenkrát vyšvachtali. Je to totiž dost daleko mělký a chráněný záliv s úžasným jemným písečkem na dně, je tam radost se čvachtat. No, a tak jsme letos tuhle cestu zase použili (musí se tam trošku zašplhat po skalkách) a opět si dali lázně. Dál už cesta bez nějakých excesů, akorát že na pláži Ghialiskari dost foukalo a nebylo tam moc vlídno. Ale občerstvení bylo stále otevřené, tak jsme doplnili tekutiny a něco polkli, a jali se čekat na ty kamarádky. Dokonce jsme se s nimi domluvili přes WhatsApp, že jim tam ještě před zavřením kiosku opatříme nějaké tekutiny. Nakonec se dostavily, chvilku jsme poseděli a pokecali a pak jsme se šli všichni ubytovat. My na naše obvyklé místo za křovím a skalkou u východního konce pláže, a ta druhá, dámská skupinka, si našla místo pro svůj stan jen o kousek jinde. Stan. On to byl pouze stan vnitřní a dámy k němu ani nevzaly kolíky (!!), v rámci šetření s váhou v batohu, a protože jim pak v další části dovolené (bohužel) trochu sprchlo, tak jim taková střecha nestřecha nad hlavou byla akorát na dvě věci. Ale přístřešek to byl dost velký na to, aby se nás tam vešlo všech 5 (dámská skupinka nakonec přicestovala jen ve třech) a tak jsme si tam trochu poseděli s Retsinou a nějakými chipsy. A pak jít zpátky do našeho vigvamu se vyspat. Potom (čtvrtek 06/10) už pro nás ale nastal poslední den treku – cesta do Palaiochory. Rozhodli jsme se, že pojedeme busem do Chanie až odpoledne, nebylo kam a proč spěchat, takže jsme vstali v klidu, sbalili se, šli si zaplavat a pak se osprchovali a došli v klidu do města. Zde jsme si dali (skvělé!!) jídlo (masové koule spíš ve tvaru válečku s ovčím sýrem, gravierou, na kouscích pity, pokydané nějakým snad rajským protlakem, vše úžasně okořeněné) a odjeli do Chanie. Tam jsme si už předem zabukovali nocleh v hotelu Alena hned vedle autobusáku a byl to dobrý tah, mohli jsme si v pokoji ještě trochu něco vyčistit, očistil a usušil se i stan, zaskočili jsme si potom na nákupy – a ráno jsme nemuseli ten stan balit mokrý, jak by se to stalo, kdybychom spali na pláži – ráno totiž trochu sprchlo!! A potom (pátek 07/10) už jen cesta domů – bus na letiště, odbavení bez problémů, přestup v Athénách taky v pořádku a v Ruzyni jsme dosedli tak nějak podle plánu. Bágl mi na karusel vyjel v celkem slušném čase a odjeli jsme do města. Tady jsme si zaskočili do hospody na jídlo a pak se rozešli do domovů, a tím skončila tahle dovolená.