BŘEZEN
IRAKLIO-CHANIA-KOLYMBARI-RODOPOU-KOLYMBARI-CHANIA-RETHYMNO-VRISSES-IRAKLIO
Tak teda tohle se moc nepovedlo!! Vyrazili jsme, opět s kamarádem Honzou, že se koukneme na Krétu hodně brzo zjara, na začátku března (04/03). Už jsme tam jednou v tuhle dobu byli, v roce 2015, a zažili jsme i sníh a v noci i dvakrát trochu mrazu, ale tehdy jsme s tím počítali a byli jsme na to i tak nějak vybavení, koneckonců jsme se měli chvílemi pohybovat i nad 1200 m, to jsme věděli. Ale tentokrát jsem chytil ideu, že bych se jel podívat (a fotit) do „orchidejového ráje“, na „planinu“ Ghious Kámbos, která je zhruba ve střední části Kréty, na jih od města Rethymno v nadmořské výšce „pouhých“ asi 750 m. Samotná „fotonávštěva“ té oblasti zase nezabere tolik času, tedy celou naši dvoutýdenní dovolenou, počítal jsem tak se dvěma třemi dny maximálně. Ale taky nebylo jisté, jestli různé zdroje obživy v okolí, jako jsou obchody, či taverny, budou otevřené, a tudíž nás čekalo, že si hodně jídla budeme muset vzít do báglů. Ale vymyslel jsem itinerář tak, abychom sebou v batozích museli táhnout té stravy co nejméně, resp. po co nejkratší dobu. Konkrétně to bylo rozvržení celé dovolené do dvou částí – jedna část by byl trek na poloostrově Rodopou (kde se strava sehnat nedá, a tady bychom spotřebovali značnou část jídla z báglů) a až ta druhá by byly ty kytky. A že se mezi těmi dvěma částmi trochu doplní zásoby. Plánovali jsme (možná trochu riskantně) tady v té druhé části využívat na Mapy.cz a na Google Earth vyznačené obchody a taverny.
Jenže to dopadlo z poloviny jinak, než jsem naplánoval. První část, poloostrov Rodopou, byla dobrá. Přílet do Iraklia na čas, hotel (El Greco) v centru nalezen, a sice nic moc, ale na jednu noc se snídaní to stačilo. Na večeři jsme vyrazili podle Mapy.cz hned naproti, kde měly být nějaké objekty se stravou, ale nakonec jsme celý blok s hotelem obešli a najedli se (a téměř přejedli) jinde. Další den pak přesun do Chanie, tam hlavně nákup bomby k vařiči a hned pokračovat busem dál do Kolymbari, na „úpatí“ poloostrova Rodopou. No a pak už po svých na konec poloostrova a zpět (4x přenocovat). Ale potom se zkazilo počasí, byly slejváky (no, slejvák asi jen jeden dva a ne moc dlouhé, ale jinak neustálý drobný déšť), a taky se ochladilo, což způsobilo, že sníh na horách (což jsme dobře viděli i z dálky) najednou nebyl jen tam, kde v tuhle roční dobu obvykle bývá, ale i mnohem níže, a díky tomu ochlazení se tam i držel.
Od Rodopou (konkrétně z městečka Kolymbari) jsme na druhou část dovolené odjeli busem do Chanie, jak jsme plánovali. Sice jsme tam měli strávit jednu noc na písku na pláži, jenže ten byl po slejváku mokrý, k tomu docela silný vítr od severu či SZ a hnusné počasí, chladno, a tak, a to vše dohromady bylo pro nás natolik neatraktivní, že jsme se rozhodli si takový zážitek odpustit, a už při čekání na bus v Kolymbari Honza na booking.com našel (preventivně) docela levné ubytování v Rethymno (odkud jsme měli původně další den vyrážet do Spíli za orchidejemi) na dvě noci (Steris Elegant Beach). Tak jsme tam potom z Chanie rovnou odjeli. Na večeři jsme se tam vždycky stavili jen kousek od hotelu v dobré gyrosárně, udělali jsme si taky výlet po městě – bylo zrovna docela slunečno, i když studeně větrno. A tak jsme jednak byli na pláži (ta je jen kousek od hotelu, a jednom jsme se tam prošli), ale taky jsme se byli kouknout k pevnosti nad městem a prošli jsme si i notný kus starého města včetně velkého parku v už novější části, který je tak trochu i jako nějaká botanická zahrada.
A pak už v Rethymno, tedy po té první celkem ucházející části, jsme se nakonec rozhodli (já s těžkým srdcem) – po různých peripetiích a sledování předpovědí počasí – že holt vzdáme orchideje a že odjedeme na jižní pobřeží do Sfakie, kde to známe jak svý boty a uděláme si nějaký program tam. K rozhodnutí nás vedl hlavně aktuální stav počasí a sledování předpovědi pro Spíli, kam jsme se měli dostat busem (a odkud jsme měli odejít a vystoupat o ještě asi 300 m výš k těm orchidejím). Pro tuhle oblast hlásili na několik následujících dní v noci jen asi jeden dva stupně nad nulou a neustále menší deště. Díky tomu poklesu teplot jsme byli přesvědčeni, že by se v oblasti s orchidejemi, která je ještě o těch asi 300 m výš než Spíli, mohl i držet sníh, na který jsme však tentokrát vybavení nebyli. Nízké teploty by se zvládly, ale ten sníh, a fakt, že bychom měli neustále mokrý stan zvenku (deště) i zevnitř (to bychom si v nízkých teplotách hezky sami zarosili), a ani my bychom moc sušší nebyli – zavlhlé oblečení a mokré boty by přes noc rozhodně neuschnuly – tak tohle všechno dohromady nás odradilo. Bylo pořád hnusně, předpovědi (viz výše) byly stále špatné i po těch dvou dnech v Rethymno, a tak jsme se opravdu sebrali a vydali se na to jižní pobřeží, pro které byly předpovědi přecejen o malý kousek nadějnější. Což znamenalo odjet busem do městečka Vrisses, kam pak měl dorazit jiný bus od Chanie, jenž potom pokračuje na jih do Sfakie. No ale ve Vrisses ouha – bus nejel!! Zrušený!! Silnice z Vrisses do Sfakie totiž napřed pozvolna vystoupá do sedla nad planinou Askifou, a to je v asi 800 m. Pak silnice sice trochu sjede dolů na planinu, ale ta je v nadmořské výšce mezi 700 až 750 m a tam se držel sníh (prý asi 10 cm). Tohle by asi těm busům zas tak moc nevadilo, silnice byla určitě brzo protažená, ale pak dolů k pobřeží ta silnice sestupuje v dlouhých a ostrých serpentýnách v poměrně příkrém svahu, a díky tomu, že busy na Krétě asi na zimních pneumatikách nejezdí, tak tu linku prostě raději pozastavili. Pravděpodobně tam zřejmě nasadili nějaké mikrobusy (další den jsme tam totiž dvakrát nějaký zahlédli), které ale asi dolů na pobřeží taky nesjížděly; nejspíš je nasadili jen aby se děcka z Askifou a dalších vesnic dostala do/ze škol. O tom, že bus možná nepojede, jsme ale měli zprávu už od pokladní na autobusáku v Rethymno, když jsem kupoval lístky do Vrisses – chtěl jsem potvrdit, že tam máme přípoj na bus do Sfakie, ale ta pokladní povídala, že teoreticky jo, ale že si není jistá, jestli ten bus opravdu pojede, a že se to dozvíme až tam. Takže pro jistotu hned při čekání v tom Rethymno zase mobil a booking.com, a Honza našel (pro jistotu, kdyby se to vyvrbilo nějak tím hnědým navrch) i ubytování ve Vrisses... Takže ve Vrisses se ukázalo po tom info z Rethymno, že ten bus skutečně nejede, takže ta příprava zabukování ubytování se hodila, a ve Vrisses jsme se (v mírném dešti) vydali se to hledat, abychom to hned využili. S tím, že se zkusíme dostat na jih další den, jestli se doprava nezlepší.
S tím ubytováním ve Vrisses (jmenuje se to Village Vibes) to taky byla „paráda“. Od kafírny, kde je zastávka busu, jsme se tedy vydali podle Mapy.cz na místo určení, což bylo kus po hlavní silnici. Drobně pršelo. Jenže i když jsme pak už teoreticky (podle Mapy.cz) měli být správně na místě našeho ubytování, tak nikde nic, žádný nápis, všude kolem jen obytné jednopatrové domy místních obyvatel, a jen na konci úzké uličky zatarasené autem byl jakýsi taky jednopatrový dům, jehož jedna půlka byla ruina bez střechy a druhá vypadala jako jen trochu zrestaurovaná, růžově nahozená… a jinak – kde nic tu nic. Byli jsme mokří, asi i trochu nasra** a nevěděli, co dál, a tak jsem zašel do nedalekého obchodu se poptat, jestli nevědí, kde by to ubytování mohlo být. Samozřejmě nic takového (podle jména ubytování) neznali, ale děvenka za kasou, se kterou jsem to řešil, byla hodná a přičinlivá a zatelefonovala jakési kámošce Marii, o které věděla, že někam chodí uklízet, a od ní se dozvěděla, že uklízí právě "tam" a že máme jít opravdu do toho domu – poloruiny (děvenka dokonce nechala kasu kasou a vyběhla z obchodu ukázat nám, kam jít), že je tam ve dveřích klíč a že tam máme spaní připravené!! S trochou obav z toho, co nás tam čeká, jsme se tam tedy vydali znova a opravdu – na konci té uličky (autem mírně zataresené) malá branka se třemi schůdky na dvorek/terasu, tam troje dveře a v jedněch opravdu byl klíč!! Tak jsme tam vstoupili a uvnitř to skutečně bylo připravené!! Titěrná místnost s dvoulůžkem, komodou se zásuvkami, hned za dveřmi věšáky na stěně, pak malý stolek s jednou židlí, asi metr kuchyňské linky s konvicí, pod ním malá lednice a naproti mikrovlnka kombinovaná s vařičem nahoře, a vedle té dva schody nahoru do dveří do asi metr široké a dva půl metru dlouhé chodbičky s umyvadlem (a pračkou!!) po straně, na jejímž konci bylo WC a vedle sprcha, ovšem bylo to tak natěsno, že mezi WC a sprchou nebylo nic, žádná zástěna nebo závěs, takže při sprchování se osprchovala i mísa. Byla tam u postele zapnutá elektrická kamínka, takže na jednu noc houby zle. Jo, a taky tam byla wifi (sice jsme nevěděli heslo, a i to nám pak děvenka v obchodě od Marie sehnala!!) Zašli jsme si do „města“ do taverny nad řekou, pojedli (průměr) a šli „domů“ na kutě. Spalo se tam celkem dobře. Ráno jsme udělali napřed snídani, pak si prohlídli a vyfotili i trochu okolí (dokonce i trošku vysvitlo slunce a bylo vidět, jak nízko je na horách sníh!!), natrhali si nějaké citróny, pomeranče a mandarinky (všechno kyseláče, brrrr), sbalili se a šli zase dolů do kafírny se zeptat, co busy. Za celou tu dobu, co jsme přijeli, jsme se s nikým od toho ubytování neviděli, jen přes booking.com přišel dotaz na hodnocení. A busy na jih pořád nejezdily, takže jsme se rozhodli pro jinou variantu (na kterou jsme už ale byli trochu připraveni – už večer jsme zase na booking.com zkusili najít nějaké ubytování z Irakliu, odkud jsme měli za šest dní odletět domů; že bychom si tam holt udělali pobytovku). Usoudili jsme prostě, že už to nemá cenu se někam hnát na pár dní v takovém nečase, neustále se bez znatelného výsledku přesouvat autobusy, ale taky tady byl i ten důvod, že by se třeba mohlo stát, že bychom se nakonec na jih přece jen nějak dopravili, ale počasí by se mohlo najednou ještě zhoršit a my bychom se potom neměli jak se dostat z toho jihu zpátky k letišti, abychom mohli odletět domů. V Irakliu jsme ale našli úplně senzační bydlení!!! Hledali jsme přednostně něco, co by bylo v dosahu letiště chůzí, protože odlet jsme měli v 6:25 a boarding time byl v 5:55, takže to chtělo tam být nejpozději tak ke čtvrt na šest, abychom taky stačili přebalit bágly do cestovního a odbavit se, jenže tak brzo žádné busy na letiště nejezdí, museli bychom leda shánět nějaké (drahé) taxi. Bydlení, které jsme nakonec sehnali, bylo ale jen asi 20 min ostřejší chůze od letiště, bylo to nedaleko moře, a co bylo hlavní – bylo to neskutečně levné!! Byl to apartmán, a za dvě ložnice, velkou koupelnu s WC a velkou obývací místnost s výtečně vybavenou kuchyňskou linkou, lednicí, roztahovacím gaučem jako přistýlkou a jídelním stolem, a ještě k tomu s wifi, tak tohle všechno nás vyšlo na necelých 13 € za osobu a noc (Vaso’s Apartment, v ulici Irodotou 23)!!! Neskutečné… Ani tohle ubytování ale nebylo nějak označené nápisem a našli jsme ho jen díky adrese z bookikg.com, mobilu a aplikaci Mapy.cz. Napřed jsme ale měli při příchodu trochu problém, vlastně nakonec tři. První byl, jak se dostat dovnitř. Od booking.com jsme měli info, že klíč je v černé krabičce vedle dveří a byl v té zprávě taky nějaký kód. Krabička tam byla, ale nedokázal jsem ji nějak otevřít, třeba odklopit... Až kamarád přišel na to, že černá ploška na ní jsou vlastně nahoru-dolů šoupací „dvířka“ a ty, když otevřel, tak za nimi byl klasický váleček rozdělený na 4 samostatně otočné segmenty s čísly (jako je třeba na kufrech, zámcích na kolo atd.), na kterých šel nastavit ten poslaný kód. Což Honza udělal, krabička se hned dala otevřít (celá přední část se odklopila) a na dně byl ten klíč. Takže vítězství, jsme uvnitř!! Ale přiznám bez mučení, že bych na to asi nepřišel a vůbec nevím, co bych v tom případě dělal. Zřejmě jsem trošku nablblo, co se nekamarádí s "novými technologiemi". Asi bych stál před dveřmi jak trubka a čekal… na co? Na smilování boží? Hm… Druhý menší problémek byl už uvnitř. Na konci chodbičky od vstupních dveří byla nástěnka se vzkazy (v ingliš) a mimo jiné tam bylo heslo pro wifi a potom taky info o bojleru. Heslo jsme napřed nedokázali zadat, pořád ne a ne se připojit, ale pak jsem (a to jsme to už vzdali) ještě zkusil jeden pokus, a ten se vydařil – problém totiž byl v tom, že na tom lístečku bylo v hesle i písmeno „K“, ale bylo to napsané jako malé („k“), a já teda zkusil použít velké (asi mě osvítil duch svatej?), a to klaplo. Tak aspoň pro mě taky jeden úspěch (i když malej). No a s tím bojlerem (třetí problémek) to bylo taky trochu složitější. Na lístečku se psalo, že ho máme „turn on“, zapnout, ale jen na půl hodiny a pak ho zase (jak psali) na „switchboard“ vypnout, jenže bojler jsme vůbec nenalezli, abychom mohli přímo na něm udělat to „turn on“, jak se tam psalo!! Po dlouhých marných pokusech lístečku porozumět jsme si ale všimli, že je tam ve zdi vedle té tabule s info rovněž za dvířky nějaký panel jističů. Trochu mi to sepnulo – ten „switchboard“ by mohlo být tohle!! A tak jsme ten panel chvíli studovali, ale moc jsme z toho nevykoukali. Jističe byly sice popsané, co jistí, ale řecky, což nám bylo na dvě věci… Zjistili jsme však metodou pokus-omyl, že jedním z nich lze ten neviditelný bojler zapnout (z kohoutku totiž po chvíli začala téct teplá voda), a tak jsme nakonec i na sprchování tu teplou vodu měli. Takže houby zle. On totiž ten „bojler“ byl asi takový ten kovový válec někde na střeše, ve kterém se – když svítí slunce – ohřívá voda, a když nesvítí, tak se zapíná (jističem) elektrika a tím se zapne asi něco jako spíš průtokáč než náš klasický bojler. Proto se to taky mělo po půlhodině vypnout.
No, ale aby to nevypadalo, jako že byly jen takovéto „menší problémky“ (samozřejmě pokud se odmyslí to počasí, které nám udělalo velkou čáru přes počet), tak přišel i jeden větší – rozbil se mi foťák!! Když hodlám na Krétě fotit kytky, tak sebou táhnu velkou zrcadlovku Nikon se dvěma objektivy (jeden „obyč“, 18x200 mm, a druhý makro 1:1), a to má dohromady i s brašnou asi tři kila. No a fotil jsem s ním jen na té první části na poloostrově Rodopou, protože poslední den před tím, než jsme z kopců pak slezli dolů „do civilizace“, se mi najednou zasekla (nebo spíš úplně podělala) na zrcadlovce spoušť; na displeji se objevilo hlášení o nějakém erroru, a to byl konec zábavy!! Takže vlastně by se dalo říct, že ještě že dobře, že se nám to díky počasí takhle zvrtlo, být krásně a slunečno a já musel fotit orchideje a další kytky jen mobilem, tak to by mě asi hodně nasr… Nehledě na to, že bych navíc, jen tak pro nic za nic, tahal sebou ty tři kila foťáku a objektivů.
Pobytovka v Irakliu zpočátku nic moc, vítr, neustále každou chvíli nějaké mrholení, chladno (podle zpráv z ČR bylo doma dokonce aktuálně tepleji než na Krétě!!), ale měli jsme „na pokoji“ tu wifi, takže jsme se každý večer dívali na mobilu na Zprávy na ČT24 (jiná naše stanice neměla pro Řecko asi licenci, prostě nešla), jak se to ruský dementní prase činí a nechává zabíjet lidi, civilisty, jen tak, asi jen pro jeho vlastní zrůdné potěšení… Ve městě jsme chodili na procházky, i když počasí zrovna moc výstavní nebylo – foukalo a každou chvíli mrholilo. Asi 2x jsme šli kolem přístavu, jednou pak i po dlouhém molu, které chrání přístav, až na jeho konec, taky jsme se dostali do centra k hotelu El Greco, kde jsme přespali první noc po příletu a nedaleko kterého je centrum s mnoha stánky, tavernami a dalšími objekty se stravou. Taky jsme se byli podívat k letišti, abychom si stopli, jak dlouho to tam trvá a kudy nejlépe jít. Poslední den, na který byla předpověď poměrně příznivá a dokonce i slunečno být mělo, jsme se vydali na „velký“ výlet – šli směrem k letišti, ale ještě kus před letištěm, u kasáren (je to poměrně rozsáhlý, jakoby „parkový“ objekt s několika velkými budovami a s dokonce i domky pro bydlení, asi pohlavárů), jsme odbočili a prošli napřed zástavbou, ale ta pak končila a my potom šli už po silnici bez chodníku (naštěstí provoz jen mírný), až jsme se dostali k moři nedaleko vesnice Karteros. U moře, i když bylo docela slunečno, tak moc teplo nebylo, foukal studený vítr. Honza našel, že by tam měly být i nějaké vykopávky. Našli jsme to, měla by to být amnisoská svatyně Dia Thenatas, ale bylo to docela nezajímavé, tak jsme aspoň vylezli na menší skalnatý kopec hned vedle, který byl aspoň plný různých kytek a taky nějakých zbytků kamenných zdí. Ve vesnici jsme se pak při návratu zastavili na kafe a šli „domů“. Ale zvolili jsme jinou cestu – šli jsme podle dálnice, což nás přivedlo mimo jiné taky k nějakému místnímu slumu, ale jen jsme to minuli po okraji; pak jsme podešli dálnici a zástavbou se dostali „domů“. Na té pobytovce jsme byli taky dvakrát v hospodě na večeři a dvakrát jen na kafi (většinou takový průměr) a na večer jsme si kupovali domů Retsinu. Ale ta taverna, kam jsme zašli na poslední večer, byla fajn a s docela dobrým jídlem, to se musí nechat. A další den teda už konec - sice počasí furt nic moc, ale ani se nám moc z toho lenošivého pobytu nechtělo. No ale museli jsme, takže 17/03 náš pobyt skončil a odletěli jsme domů.
V tom Irakliu jsme pak přišli taky na to, že jsme moc nezapojili všechny mozkové buňky, když jsme vymýšleli náhradní program po té první části dovolené. Nechápali jsme, proč jsme se hnali až do Rethymno a pak mermomocí chtěli na jih do té Sfakie, měli jsme po odjezdu od Rodopou zůstat v Chanii (třeba si na tu jednu noc najít ubytování zase přes booking.com) a další den hned po ránu odjet busem na jih do Palaiochory. Tohle by průjezdné bylo tam i zpět, nejede se přes tak vysoké polohy, jako do Sfakie, a i tam bychom si jistě našli nějaké treky, kam se vydat – třeba výlet na ostrov Elafonísi, nebo na pláž Ghialiskari, kterou dobře známe, a odtud možná až na Lissos bychom se dostali… Ale pozdě bycha honit, prostě jsme se nějak (a asi blbě) rozhodli.
Obvykle následuje popis po jednotlivých dnech, ale to tentokrát omezím jen na trek po Rodopou.
PÁ 04/03 – Po snídani v El Greco v Irakliu přesun (pěšky) na autobusák KTEL (je na novém místě, hned vedle velmi frekventované ulice Ikarou, která jde skrz celé město až k letišti a i dál za ně) a kolem poledne odjezd do Chanie. Tam nákup bomby a prvním busem, co nám jel, do Kolymbari na „úpatí“ poloostrova Rodopou. Vystoupili jsme u sámošky SYNKA, tam menší nákup (hlavně voda a pečivo) a potom po silnici, co vede kolmo rovnou od té sámošky (Kolymbari – Delianá). Cestou jsme se zastavili v taverně Ioannis (asi 100 m od křižovatky před sámoškou) na jídlo. Gyros nic moc, jakoby nedodělaný, nebylo to dobré. No a pak dál ještě kousek po té silnici až k ulici doprava, na začátku velký kostel (Agia Marina). Tou ulicí projít a přejít přes hlavní silnici mezi Kolymbari – Kissos. Potom už furt nahoru až na takové trojúhelníkovité náměstíčko se záhonem uprostřed. Napřed jsme trochu bloudili velmi úzkými uličkami, ale nakonec nás aplikace Mapy.cz dostala tam, kam jsme chtěli. Ze záhonového náměstíčka pořád nahoru, asfalt se změnil na beton, ale i ten po chvíli skončil, a šli jsme pak už po klasické bezpovrchové zpevněné místní silničce. Pořád nahoru až k rozcestí s malou kapličkou. Tady rovně, drželi jsme se pořád stejné silnice a došli tak nad a do údolí se sady a zahradami. Cesta to údolí obejde a napojí se na druhé straně na asfalt. Tohle už je malá silnice kolem vesničky Astrátigos. Vesničku jsme obešli a dostali se do další, větší vesnice, Rodopos, kde jsme hodlali nabrat vodu a zastavit se na kafe/pivo (podle mapy je tam kafírna). No ale to tak úplně neklaplo, ve vesnici chcípl pes. Šli jsme kolem velkého kostela (Agios Georgios), ale moc jsme se ho nevšímali (což byla chyba, protože za ním je kohoutek s vodou a dokonce i nějaké WC, jak jsme ale zjistili pak až při návratu). A jak jsme měli v hlavě jen tu hospodu, tak jsme taky přehlídli u země hned vedle silnice na místní „návsi“ kohout s vodou. Vesnicí jsme prošli (taky kolem dalšího místního velkého kostela, Agios Antonios) a kus za ní, ještě před ostrou zatáčkou, jsme našli vpravo betonový „nájezd“ k brance v plotě a za ní pak chodníček nahoru ke kostelíku pod převisem, Agia Panagia. Kolem něj je teráska ohraničená zídkou a tady jsem nám naplánoval přenocování. Jenže teráska byla zarostlá šťavnatou trávou a jinými bylinami, dva stromy na ní byly vyvrácené a celé to tam bylo takové hodně vlhké. Za kostelíkem je převis, nebo spíš až mělká jeskyně se sezením po straně, ale bylo to tam nepoužitelné, hrozný mokro, ze skály kapalo, na zemi bláto-kluzký jíl, a dokonce i v kostelíku kapala voda ze stropu/skály do nějakého plastového kýble. Tu jsme pak použili (po přefiltrování) a nic se nám nestalo. Pro stan se nám nakonec podařilo najít trochu sušší místo na tom zeleném porostu a noc jsme tam v pohodě přečkali. A i když v noci i trošku sprchlo, tak to moc nevadilo, ráno docela foukalo a tak stan snadno vyschnul.
SO 05/03 – Po snídani a usušení stanu zase dolů na silnici a potom se jí furt držet, celý den. Počasí docela šlo, sice žádná parna a slunce, a k tomu i foukalo, ale šlo se v tom dobře. Silnice stále mírně stoupá. Napřed nějaké chlívy a potom hodně oplocených vinic a polí, eventuálně zahrad. A na cestě čím dál tím víc louží, až to byly téměř malé rybníčky. Muselo tu dost pršet. Pak vinice skončily a silnice šla místy takovými zelenými planinami, kde to bylo často taky oplocené. Na jednom místě jsme zašli kousek z cesty prohlídnout si nějaké mitato, kamenný domek; byl trochu pobořený, ale byla pod ním velká nádrž na vodu (ovšem nezkoumali jsme, jestli tam opravdu nějaká je). Po cestě jsme nikde na žádný zdroj vody nenarazili. Taky jsme minuli jedno rozcestí. Je to výrazně označené, ukazuje jednak k bývalé svatyni (a nyní archeologicky významnému místu) Diktynna (to je rovně, a tím směrem jsme my měli v plánu jít), anebo doleva ke kostelíkům Agios Ioannis Giónas a Agios Pavlos (tam půjdeme, až se budeme vracet). Tak teda rovně. Na jedné takové zelené planině jsme došli k malému domku. Bylo to tam kolem takové upravené, zahrada s nějakou zeleninou a za domkem nádrž na vodu (s vodou) a na chvíli jsme si tam sedli a trochu poobědvali. Vodu jsme ale zatím měli, tak jsme si jen existenci nádrže uložili do paměti. Odtud se jde ještě kus po té planině, pak trochu nahoru, a když se začne silnice svažovat, tak se v dáli objeví velmi pravidelný kužel hory, která je už na špici poloostrova. Silnice se dolů klikatí v mnoha zatáčkách, a až nad další zelenou a rozsáhlou planinou, za kterou měl být teoreticky (podle Mapy.cz) kostelík, u něhož jsem naplánoval přenocování, začíná klesat. Ale ouha – ten "kostelík" byla spíš jen taková malá kaplička, navíc zabudovaná do nějakého objektu bačů, kde to bylo kolem oplocené a navíc tam štěkal pes. Takže nic. Napřed jsme zkusili jít doprava dolů po cestě, která jde na ono místo Diktynna (mimochodem – ta Diktynna je krétská bohyně hor a lovu, která tam dole u pobřeží, měla svoji svatyni; taky byla nazývaná Britomartis a později byla zaměňovaná s klasickou řeckou bohyní Artemis), jestli nenajdeme vhodné místo, ale nic příhodného tam nebylo, takže jsme se vrátili nahoru a nakonec se ubytovali na louce za stromy na té planině. Bylo to dobré místo.
NE 06/03 – Ráno klasika, ale museli jsme dát sušit stan, zem byla dost mokrá a i my jsme to uvnitř zadýchali do mokra. Ve stanu jsme měli plachtu z Tyveku, aby karimatky v noci nevrzaly o podlážku stanu (a zvlášť Honzova nová byla v tomto směru vyjímečná a zdatná), a když jsme ten Tyvek vzali a proklepali, že ho dáme vyvětrat na větve stromu, tak se seběhly snad všechny ovce z okolí v domnění, že dostanou zrní (kukuřici) z nějakého pytle, který asi šustí podobně. Nedostaly nic, ale ještě tam chvilku postávaly se zklamanejma ksichtama a pobekávaly, než se zase rozešly po svém. My se pak sbalili, bágly schovali do křoví a jen nalehko se vydali asi 3 km na špici poloostrova, k ruinám nějaké bývalé německé observatoře, co ji tam vybudovali za 2ww při okupaci Kréty. Cesta tam jde pod tím bačovským objektem a klikatí se pak napřed trochu nahoru. Před námi byla stále ta kuželovitá hora (má 345 m), dobrý orientační bod. Nahoře se pak jde už po rovině a tady nás chytil liják. Měli jsme nepromo bundy a já i boty, ale kalhoty byly mokré hned. Ale v tom dešti jsme šli snad ani ne deset minut a došli jsme k domku sice bez dveří a oken, ale s dobrou střechou, takže uvnitř sucho. A tady jsme přečkali zbytek toho deště. V okolí vedle ruin té observatoře, která tam v okolí zřejmě byla největší stavbou, byly ještě zbytky dalších, menších kamenných staveb, nebo aspoň jejich základů. Mezi tím začalo zase svítit slunce, takže zpáteční cesta zase v pohodě. Bágly nám nikdo neukradl, tak jsme je vzali a vydali se nazpět, stejnou cestou až k tomu rozcestí, k odbočce ke kostelíkům (nad tou odbočkou, jako součát hlavního hřebene poloostova, trčí nejvyšší hora poloostrova - Oros Titiron, jinak taky Titiros, má 730 m). Cestou k tomu rozcestí jsme se ale ještě zastavili zase v tom domku a nabrali jsme tam přece jen vodu, protože jsme nevěděli, jak to s ní bude dole u kostelíků. Sice tak nějak plusmínus svítilo slunce, ale foukal nepříjemně studený vítr. Na rozcestí jsme se tedy dali doprava. Tahle cesta mírně stoupá až k hradbě skal. Původně jsem myslel, že se někde tady vyspíme, ale jednak jsme měli dobrý čas a na ubytování se bylo ještě brzo, a taky jsme tam nikde neviděli vhodné místo (to podle mapy vhodné byl momentálně rybníček, tak leda přenocovat tam v batyskafu, který jsme si ale sebou zapomněli vzít, my hloupí...), a tak jsme se rozhodli jít až dolů k prvnímu z kostelíků (a ono nám, po pravdě, ani nic moc jiného nezbývalo). Ale nedaleko od rozcestí je tam další ukazatel, doleva, na „palaia monopathi“, takže na nějakou starou pěšinu. Věděl jsem o ní, na mapě je, ale rozhodli jsme se, že tudy nepůjdeme, protože jsme nevěděli, po jakém terénu by se šlo, my měli na nohou jen lehčí, nízkou obuv a po dešti by kameny mohly být ještě mokré a kolouzavé. Ale asi to nic strašného není, ta cesta je na sestupu do údolí – jak jsme si pak dole všimli už za tmy – dokonce osvětlená, zřejmě nějakými světly se solárními panely. V té hradbě skal je pro silnici vykutaný průjezd a ta za ním jde dolů v táhlých a dlouhých zatáčkách až do údolí s plochým dnem, na západní straně ohraničené od moře nějakými vršky. Dole je hned na začátku cesta k oplocenému okrsku (s nezamčenou brankou) kolem kostelíka s několika stavbami: je tam i další, zřejmě starší kostelík, potom ještě nějaká jakoby „provozní“ budova, v jejíž jedné polovině se možná i dá bydlet, ale ta druhá je jasně „technická“, a za tím plotem je taky docela rozsáhlá zahrada a sad. Tahle přízemní budova má na jedné straně dvě verandy, a na té „technické“ straně jsme se na ní ubytovali. Je tam stůl a židle, a na konci i umyvadlo s tekoucí vodou a také WC – takže luxus k pohledání!! Pod touhle budovou je v mírném svahu vybudované sezení pro hodně lidí – dlouhé, snad i mramorové stoly a u nich kamenné lavice…a ještě níž olivový sad, vše pečlivě udržované. Před kostelíkem hned za vstupní bránou je sezení jakoby ve stylu římského amfiteátru – kamenné stupně ve strmém krátkém svahu, na kterých se dá sedět – asi se tam konají bohoslužby i venku. Noc jsme tedy strávili sice ve stanu, ale v luxusu – pod střechou verandy a se stolem a židlemi, a s hajzlíky plus umyvadlem s vodou. V noci zas trošku sprchlo. Ale nevím, jestli by se tohle (přespat tady) dalo udělat v sezóně; když jsme tam byli my, tak nikde ani živáčka.
PO 07/03 – Docela brzo ráno jsme sice slyšeli, že po silnici přijelo auto, ale nejspíš to byl bača a vezl papuhamu pro ovce – na chvíli se zastavil, ovce se seběhly a za chvíli jsme ho viděli zas jet dál. A my se v poklidu nasnídali, sbalili a vydali se na silnici. A pokračovali do ní mírně dolů, pak trošku nahoru a její poslední část, než se dostane k dalšímu kostelíku už dole hnedle na pobřeží (Agios Pavlos), jde zas dolů trochu strměji. V jednom místě dělá takovou ostrou zatáčku a v ní jsme si všimli, že je tam skutečně začátek pěšiny (taky červené značky), po které později půjdeme (ta pěšina na Mapy.cz je zakreslená). Došli jsme dolů na pobřeží ke kostelíku. Je to plotem a zdí obehnaný areál a samotný kostelík má dvě části, dvě budovy: jedna, se zvonem venku – asi novější – se zřejmě někdy používá, ale v té starší probíhaly uvnitř nějaké rekonstrukce. Dole na břehu byli nějací lidé a i nad „pláží“ byl taky někdo u nějaké stavby. Chvíli jsme u kostelíka poseděli a pak se vydali zpět k té pěšině. Je to docela dobrý chodník, s červenými značkami. Jde se tam nijak zvlášť prudce nahoru v poměrně příkrém západním svahu páteřního hřebene poloostrova. Bylo slunečno a dokonce jsme se převlíkli do krátkejch. Chodník vyjde v asi 370 m na klasickou štěrkovo-kamenitou silnici (a tady mi přestala fungovat zrcadlovka, viz výše). Silnice ještě trochu vystoupá a pak už jde buď po rovině, nebo mírně z kopce. Jako místo možného přenocování jsme si podle mapy vybrali něco, co je na ní zaznamenáno jako místo pro sport, jako fotbalové hřiště. Takovej nesmysl!! Fotbalové hřiště v pustině, daleko (víc jak 1 km) od vesnice (Rodopos), kde chcípl pes – jenže ono tam opravdu je!!! Ovšem budova se zázemím (šatny, sprchy, WC apod.) je kompletně vybydlená. Ale je před ní zastřešená teráska, a tak jsme se rozhodli tam přebýt – v jedné čistější místnosti si uklidit (trochu zamést dlaždicovou podlahu) a postavit tam jen vnitřní stan (aby se náhodou v noci někdo nesesul mimo karimatku do bordelu na zemi, byť částečně zmenšeném). Ale ještě než jsme se zabydleli, tak jsme tam ukryli batohy a vydali se dolů do vesnice, jestli nenajdeme někde vodu. Šli jsme kolem několika míst, kde byl rozvod hadic, ale tam jsme neuspěli. Takže až když jsme došli až do vesnice, tak tam jsme u kostela (Agios Georgios) našli kohout s tekoucí vodou. Potom jsme si ještě všimnuli, že i na náměstí je hned vedle silnice u země další kohout s vodou. Taky jsem vyzpovídal jednu mladou paní s malým dítětem, co tam zrovna šla, jestli tam je někde něco jako obchod, či kafírna, anebo dokonce taverna, ale prý bohužel nic. Taky dobrá informace. My u kostela nabrali vodu na večer a na ráno a vydali se zpátky nahoru si zahrát fotbal.
ÚT 08/03 – Tenhle den už dojdeme do civilizace. Sice bylo původně v plánu se loudat a ještě jednou jen kousek nad Kolymbari přespat a až další den dolů na bus a přesun do Chanie, ale rozhodli jsme se sejít dolů do města rovnou, a taky hned odjet do té Chanie. Ráno celkem v poklidu snídaně a sbalit se, a potom dolů do vesnice. A odtud po asfaltu na jih do vesnice Aspra Nerá. Ona to snad vesnice ani není, jen pár domů, a my ji navíc jen tak trochu šmrncli, obešli po okraji, a zamířili mezi olivové sady po polňačce, ve kterou se silnice postupně změnila. Dostali jsme se tak zase na rozcestí s malou kapličkou, kam jsme došli, když jsme začínali před čtyřmi dny trek na poloostrově. Dolů do civilizace to byl už jen kousek. Jak jsme si mohli všimnout, tak se někde v dáli začalo docela zatahovat. Došli jsme dolů zase k sámošce, skočili něco lehce nakoupit a potom jsme odešli naproti do nějaké kafírny a venku pod plátěnou střechou jsme si dali (moc dobré) řecké kafe a Mythose. Vedle kafírny je nějaká prodejna jízdenek, ale nefungovala. Nějak jsme odhadli, kdy by měl jet bus do Chanie a taky jsem se doptal, kde ten bus zastaví; což ale nebylo moc nutné se na to ptát, na druhé straně ulice byl shluk školáků různého věku, tak bylo jasné, že bus zastaví někde tam. Jenže co jsme seděli na kafi, tak přišel slejvák. A při jízdě busem pak ještě jeden. Do Chanie jsme ale dojeli a už zase svítilo. Sice jsme tam plánovali přespat na pláži, ale představa mokrého písku a studeného vichru od moře udělala své, a protože již v Kolymbari Honza našel (pro jistotu) ubytování v Rethymno, odkud jsme měli vyrazit po dvou dnech za orchidejemi, tak jsme tam rovnou odjeli s tím, že ty dva dny přespíme tam a pak se uvidí.
Další dny už ale byly, díky počasí, úplně jinak, než jak jsme to původně plánovali (viz první část textu), a tak jsme po dvou nocích v Rethymno přespali jednou ve Vrisses (při neúspěšném pokusu dostat se busem na jih, do Sfakie), a nakonec z toho pak byla pobytovka (6 nocí) v Irakliu.
