Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

(CHANIA) - THERISSO - KAKOPERATO - PLAKOSELI - KATSIVELI - BOURNELOS - KATSIVELI - SVOURICHTI - MESA SOROS - ROUSIÉS - pod PÁCHNES - TROCHARIS - THODORÍ KORFÍ - silnice od ANOPOLI - AGANTHOPOI - LAGOU - ANOPOLI - SELLOUDA - AGIOS IOANNIS - KORMOKOPOU - FLISKOUNIAS - ELIGIAS - AGIA ROUMELI - AGIOS PAVLOS - SELLOUDA - ANOPOLI - AGIA EKATERINI - LOUTRO - ILINGIAS - SFAKIA - (CHANIA)

Další dovolená na Krétě. Na rozdíl od jara, kdy jsem vyrazil sám, jsme tentokrát jeli ve dvou, zase s kamarádem Honzou. Naplánoval jsem nám trek po vrcholcích, sice většinou pro mě už známých, na které jsem už jednou (minimálně) vylezl, ale chtěl jsem kamarádovi (který v Levka Ori byl do té doby jen na dvou třech vrcholech) rozšířit jeho obzory, a taky v plánu byl můj předposlední vrchol přes 2300 m, na kterém jsem ještě nebyl. Počasí se nám celkem vydařilo, od začátku slunce pralo, až jsme museli na horách dělat opatření proti spálení se (a stejně jsem to trochu odnesl – popraskaly mi zase rty). Pak se taky přidal docela silný a studený vítr, který se nás držel asi dva dny, ale to není na výšky kolem a nad 2 tis. m zase nic tak neobvyklého. Asi tříhodinový deštík k závěru pobytu se taky dal přežít, bylo to takové zpestření; hlavně že bylo pořád teplo, výrazně nad 20°C. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme tam byli už vlastně na sklonku sezóny, ale po celou dobu pobytu na horách jsme nikoho nepotkali (vyjma několika aut, co nás minula na silnici do hor od Therisso, a několika místních bačů/lovců na planině Katsiveli, kteří ale druhý den po ránu odešli). A přitom jak ta silnice od Therisso, tak pak i trasa E4, po které jsme se chvíli pohybovali, a rovněž okolí sedla Rousiés s výstupovou cesta k nejvyššímu vrcholu (Páchnes, 2453 m) a sestup roklí Lagou na planinu Anopoli – to nejsou většinou tak úplně pustá místa….bez chodců…. No ale zase na druhou stranu – ne že bychom po nějaké společnosti zase tak moc toužili.

SO 16/09 – Cesta letadlem z Prahy (Aegean Airlines, odlet z PRG kolem půl jedenácté dopoledne, s přestupem v Athénách) proběhla bez problémů, jenom do Chanie jsme přilétli o trochu později, až kolem šesté, když už se pomalu začalo stmívat, takže jsme jeli do města o autobus později, než jak jsem si původně myslel. Ale ve městě byly obchody ještě otevřené (velké sámošky tak do osmi, malé "supermarkety" často až do půlnoci), což bylo pro nás důležité, protože jsme potřebovali koupit bombu k vařiči. To jsme tedy udělali, k tomu taky byl hned první gyros a první pivo a mohli jsme odejít na pláž Neo Chóra, která se mi stala už prakticky „dvorním nocležištěm“ po většinou večerním příletu. Ubytování proběhlo v pohodě, i když už byla pochopitelně tma, protože nahoře v nějakém hotelu na noc rozsvěcejí nějaká docela výkonná světla, a tak jsme ani čelovky nemuseli používat. Jediný „problém“ byl, že jsme byli splavení a ulepení, oproti teplotě v Praze při odletu bylo o nějakých deset, možná patnáct stupňů víc a u moře byla navíc vysoká vlhkost vzduchu, jak to tu bývá obvyklé.

NE 17/09 – První ráno na Krétě bylo slunečné a hlavně bylo teplo. I moře bylo vyhřáté, tak to nemělo chybu. Posnídali jsme bábovku, kterou jsem pro ten účel ještě doma upekl, a i když po té dlouhé cestě už nedržela moc tvar (byla to vlastně taková bábovková drobenka), nebyla zase tak špatná. Bylo nám jasné, že nemůžeme strávit celý den na pláži, na tom pekoucím slunci, protože bychom výrazně zrudli hned na začátku dovolené, a tak jsme se přestěhovali směrem k začátku pláže, ke skupince stromů. To místo sice zcela evidentně sloužilo taky jako WC, ale bylo sucho a nehrozilo tedy šlápnutí do něčeho lepivého, a ani to kolem moc nesmrdělo, takže se to tam dalo zvládnout. Důvodem toho, že jsme neodjeli ještě hned v neděli do hor, byl fakt, že se tam, kam jsme chtěli jet (Therisso), dřív nějakou místní MHD odjet nedalo, bus tam jezdí jen v PO, ST a PÁ. Ale nebylo to zase tak špatné válet se na pláži, koupat se co hrdlo ráčí, pro gyros a piva jsme si zaskočili dokonce 2x (oběd + večeře)…prostě pohoda. Malinko to pokazila děvenka v informacích na autobusáku. Když jsem šel "do města" pro gyros k večeři, tak jsem tam zašel ujistit se, že ten „náš“ bus v PO ráno jede, a když jsem se jí na to zeptal, tak mi odsekla, že se mám kouknout na papír s odjezdy, co tam nabízeli. Ten jsem si ale vzal už den předtím, jak jsme tam přijeli po příletu, ale to Therisso (tam jsme hodlali odjet) tam nebylo – na rozdíl od webu dopravce, kde BYL odjezd do této vesnice v 06:30. Takže jsem jí to řekl. Myslela, že jsem debil a neumím číst, tak ten papír s úšklebkem vzala, že mi ukáže, jakej že to idiot jsem, a hledala a hledala a hledala…. A nic, Therisso nikde. Neodpustil jsem si trochu výsměšnou poznámku „Není to tam, co?“, čímž jsem jí zcela evidentně přímo nasral. Tak začala bušit až vztekle asi do nějaké klávesnice (nebylo to vidět do čeho buší, ten objekt byl pod pultíkem) a po docela dlouhé době mi sdělila, že bus jede, a vítězně dodala, že v 6:45 (vítězně proto, že já, ten starej prudič, ji obtěžoval dotazem, jestli ten bus jede v 6:30). V Řecku je obecně problém v tom, že (téměř) jakákoli ženská, která sedí někde, kde komunikuje s veřejností, není moc ochotná, s člověkem mluví na půl huby a dává najevo, jak moc ji to obtěžuje, že se musí s někým o něčem bavit…(čest výjimkám, i ty se najdou). A tahle do toho rámce zapadla úplně přesně.

PO 18/09 – Vyrážíme do hor. Bus do vesnice Therisso jede podle webu v 6:30, podle včerejší informace od zpruzené děvenky v informacích na autobusáku v 6:45 a nakonec odjel až v sedm. Což nám ovšem nevadilo, čtvrt hodiny sem, čtvrt hodiny tam, co na tom, hlavně abychom dojeli tam, kam jsme chtěli. A to se nám zadařilo, byli jsme jediní ve velkém busu a jen nás v Therisso vyklopil, otočil se a hned mazal zpátky a cestou nakládal školáky, které pak vezl do města. A my byli na začátku putování. Nadmořská výška 587 m, slunce na místo, kde jsme byli (u kostelíka a u sochy Venizela, místního slavného jedince a možná i rodáka, který se podílel na osamostatnění Kréty a jejím připojením k Řecku, a byl pak taky prvním předsedou řecké vlády) zatím ještě nesvítilo a bylo tam mnohem chladněji než v Chanii na pláži. U kostelíka kohout s vodou a nějaké sezení, a kolem pár hospod, ale žádná ještě otevřená. Až po chvíli se v jedné něco začalo dít a tak jsem tam zašel, jestli by náhodou nebyla plechovka (ranního) piva…. Byla a pěkně mastná, ženská, co tam šelestila, chtěla za jednu 3 €, daleko nejvíc za plech, co jsme tam kdy kupovali. No, vypili jsme to, co s tím taky dělat, že jo, a vydali se na cestu. Už víckrát jsem tady začínal a vždycky po pěšině, která vedla až za značkou „konec vesnice“ ze silnice dolů, potom svahem pod nějakou stájí zase na silnici a z ní pak zarostlou pěšinu v otevřeném svahu. Jenže už dvakrát jsem se tudy téměř nemohl dostat na tu silnici k té zarostlé pěšince, kam jsem se dostat potřeboval, a to díky novým plotům, a tak jsem se rozhodl, že by se mohla zkusit jiná cesta. Koneckonců Loraine Wilson ve svém průvodci nějakou možnost (jinou, než jsem doposud používal) popisuje, ale trochu nejasně. Na Google Earth jsem si však našel pěšiny, co vedou od konce jedné uličky a měl jsem taky představu, kam by mohly člověka dovést, ale při nákupu piva jsem se pro jistotu ještě zeptal, jestli to jde. Prodavačka mi potvrdila, že jo, že se tudy dostaneme na silnici směr vesnice Drakona. Ta ulička odbočuje, když člověk stojí zády k soše Venizela a kouká dolů, od té hlavní doprava pod asi dvěma třemi tavernami. Dokonce je tam i cedule s jejím názvem (Odos K…; ΟΔΟΣ Κ.....nepamatuju si ten nápis celý). Tak jsme se tudy vydali. Asfalt. Po chvilce se to zúží na betonový chodník mezi domy, pak branka a za ní už stezka v kamenitém terénu, a co je důležité – bylo to značené červenými fleky na kamenech!! Stoupá a stoupá, prochází kolem ruin kamenných domů a tady po chvíli bohužel značení skončí (nebo jsme ho ztratili a už nenalezli). Ale vzhledem k tomu, že jsem měl představu, kam bychom se měli asi tak dostat (loni jsem po silnici nahoře šel a na tuhle část se ze shora koukal, tak jsem byl trochu v obraze), tak jsme uspěli a za chvíli jsme byli na silnici. Musí se jít prostě nějak pořád nahoru, ke skalkám, žádný traverz vlevo nebo vpravo; těžko se to ale nějak blíž popisuje. Takže zase asfalt. Naštěstí jen tak asi jeden km. Silnice stále stoupá a pak se dělí – doleva dolů je to směr už zmiňovaná vesnice Drakona, doprava je to do hor. I do hor zatím ještě pořád asfalt, ale po pár stech metrech konec a pak už jen klasika – kamenito písčitý povrch. Silnice stále mírně stoupá a po pár serpentýnách se dostane na místo, kde odbočuje cesta k prameni Alyakes. Tam jsme zašli pro vodu. Tekla, i když malým čůrkem. A pak zase zpátky a nahoru po té silnici. Na malé planince jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme, silnice tu dělá velký oblouk. Ale netrefil jsem tu správnou zkratku, tak to zase tak úžasné nebylo. Po chvíli další zdroj vody nad silnicí u velkého vlašáku – pramen Monoskafídhi. Byl jsem zvědavý, jestli tam bude voda, měl jsem totiž před odletem poplašné zprávy o tom, že bylo suché léto a málo zasněžená zima a že prameny tedy moc nefungují. Naštěstí se ukázalo, že to byly zprávy špatné, s vodou jsme se potkávali tam, kde být měla, i když, pravda, vždycky to teklo málo (jak to ale v září, říjnu bývá). I u tohohle pramene taky trochu tekla a tak jsme poprvé vyzkoušeli můj nový filtr na vodu (SAWYER MINI), který jsem dostal. Má to přibližně tvar velké plastové injekční stříkačky, ale bez pístu, a součástí je měkká plastová láhev typu Platypus. Ta se naplní vodou, našroubuje se na filtr a postupně se roluje, aby se voda filtrem protlačila. Lze to nechat protékat i samospádem, ale to je pomalé, zvlášť když už je membrána filtru trochu zanesená. Voda se totiž filtruje přes nějakou membránu a má to podle info na obalu zachytit bakterie, prvoky a cysty. Každopádně se to myslím docela osvědčilo. Součástí soupravy je i další „injekční stříkačka“, tentokrát menší a s pístem, a tou se filtr čistí tak, že se do ní nabere už čistá voda a tím filtrem se prožene obráceně, než když se voda filtruje. Celé je to docela lehké. Nicméně, zásobeni vodou a po menší svačince jsme se vydali zase na silnici. Neustále stoupá, i když celkem přijatelně, ale pro nás asi největší problém bylo žhnoucí slunce prakticky bez proudění vzduchu, na to naše středoevropské organizmy z prostředí, kdy léto už bylo pryč, zvyklé zatím moc nebyly. Na konci silnice pod svahy hory Kaloros (1926 m) je jednak polopodzemní nádrž na povrchovou vodu a jednak obdélníkovitý kamenný domek. Jmenuje se to tam Kakoperato, nadmořská výška lehce nad 1400 m. My se ale vydali nad nádrží rovnou nahoru kamenitým svahem a po chvíli jsme se napojili na nezřetelnou pěšinu, vedoucí mezi kameny od toho domku vzhůru. Ta nás dovedla do malého bezejmenného údolí, které jsem už znal (z roku 2012) a o kterém jsem věděl, že je tam hezké místo pro stan pro strávení noci. Došli jsme tam za světla, takže nebyl problém se v poklidu ubytovat a udělat si večeři. Nadmořská výška 1540 m. Byli jsme dost utrmácení, od Therisso to bylo sice jen 12,7 km, ale stálé stoupání (nastoupali jsme téměř 1000 m), těžké batohy na zádech (zatím ještě plné jídla, museli jsme brát zásoby na týden, a taky vody na zhruba dva dny) a horko až výheň k tomu udělaly své.

ÚT 19/09 – Ráno sice slunečné nebylo, ale to jen proto, že slunce bylo zatím ještě za kopcem. Ale bylo teplo i v noci – kór na to, že jsme spali ve výšce asi 1540 m, tedy vlastně jakoby jen necelou stovku metrů pro vrcholem Sněžky (ovšem o pár stovek km jižněji). Po snídani jsme napřed trochu sestoupili po pěšině, po které jsme sem včera dorazili, a pak se vydali svahem z našeho pohledu „doleva“, tedy zhruba západním směrem nad roklí hluboko pod námi. Přejde se mělký žleb a pak se tam dá narazit na docela slušně patrnou pěšinu, dokonce i řídce označenou mužíky. Ta chvíli traverzuje a jen mírně stoupá, aby se pak vyšplhala na konci nějakých skal přímo nahoru. Tam přejde takové dva docela mělké dolíky a za nimi zmizí. Ale musí se zde jít doprava rovnou nahoru nijak zvlášť prudkým svahem, terénem sice kamenitým, ale dobře schůdným. Je to takový hodně široký žleb a nahoře je proti obloze vidět velkomužík. Za ním se obejde ještě jedna mělká prohlubeň a ještě kousek se vystoupá a člověk je úplně nahoře, v sedle, odkud je vidět na druhé straně hluboko dole jednak jakýsi bílý objekt (to je obdélníkovitá podzemní nádrž na vodu, krytá bílou plastovou plachtou) a taky poměrně velké mitato. Tady v sedle už se zase dá (vlevo, směr jih) najít pěšinka, vinoucí se cikcak svahem nahoru, řídce označená mužíky. Stále stoupá, a když se pak vydá doprava přes mělký žleb, tak od tohoto místa je pak ta stezka už docela dobře viditelná a sledovatelná až na hlavní hřeben ve výšce (podle GPS) 1937 m (dobře patrná je i na druhé straně sedla, dolů až k zarostlým ruinám mitato na hřebínku nad planinou). Odtud, z hlavního hřebene, je nádherný rozhled – na jednu stranu moře na severní straně ostrova i s částí poloostrova Akrotiri (kde je chanijské letiště, jeho ranvej je taky hezky vidět), dole hluboká rokle pod svahy hory Kaloros, směr východ pak mohutný hřeben s vrcholy Mavri (2070 m) a Ornio (2139 m), pod nimiž je velká planina Lívada (ta odtud ovšem vidět není), na druhou stranu, na jih, je v dáli dobře a krásně vidět celý masív s nejvyšší horou Levka Ori – Páchnes (2453 m), ale dají se taky určit i další vrcholy a místa. Přímo pod hřebenem jsou pak ještě další dva menší a plošší hřebínky a za nimi dole náš první postupný cíl – planina Plakoseli s trasou E4, po které se pak vydáme. Ze sedla jsme sestoupili po pěšině, která nás dovedla k těm zarostlým ruinám poměrně velkého mitato, a pak sestoupili cesta necesta až na dno planiny. Je velká, s mnoha místy, kde by se dalo přenocovat ve stanu a je na ní dokonce i v zemi vyhloubená a vybetonovaná nádrž na povrchovou vodu (přesněji na vodu z deště a ze sněhu, z povrchu půdy do ní ale nic natéct nemůže, nádrž má okraj kus nad zemí). Voda v ní je ale asi po člověčí potřebu použitelná jen brzo na jaře...jestli vůbec Když jsme tam přišli my, tak to byla zelená břečka, zřejmě dost výživná, ale vzhledu velmi nevalného. Ale u té nádrže jsou první tyče trasy E4, podle kterých teď půjdeme až na místo dalšího noclehu. Tahle „the E4 route“ je výtečný, dobře prošlapaný, dobře značený a naprosto bezpečný chodník. Od Plakoseli se napřed dostane na planinku o patro níže, pak je tam hřebínek/sedlo s malou kamennou stavbou, přilepenou na skalku a za ní následuje sestup až téměř na dno další, trochu se svažující planiny – Pirou, na jejímž horním konci (pro nás to bylo vlevo) je velké a používané mitato. Ale stezka se dnu vyhne a naopak trochu vystoupá, aby se dostala do sedla mezi Pirou a další planinou vpravo dole – Petradhé. Planina Petradhé je docela rozsáhlé ploché místo, tvořené jak rozšířeným údolím, tak i menším údolím, které tam přichází (při sestupu) zprava, od západu. Tohle údolí pak pokračuje na jih už pod názvem Potámos (s mitato Koumi na začátku) a za dalšími dvěma mitato se postupně změní v divokou rokli Eligias, která ústí na jihu do moře. Ale tohle všechno už je z E4 mimo dohled. Od místa mezi planinami Pirou a Petradhé ta E4 začíná stoupat až na další planinu, Katsiveli. Celá ta cesta je krásná, hned na začátku, ještě jakoby nad planinou Petradhé, je zrestaurované mitato Klissidhia (v 2012 bylo ještě pobořené, část bez střechy, dveře nebyly...) Odtud cesta vystoupá na hřebínek, pak kousek klesne a tady jsme se zastavili a skočili se podívat doprava dolů na nádrž s vodou. Je to ne moc hluboký dolík v zemi, vystlaný černou igelitovou plachtou. Zkusili jsme odtud nabrat vodu (i když moc vábně nevypadala) a přefiltrovali ji – a dala se použít, byť byla slabounce dozelena. No a pak zase na E4 – nahoru na hřebínek, na kterém se odspoda většinou rýsují proti nebi tyče, pak kousek dolů, a to se opakuje mnohokrát. Z každého hřebínku je vždycky patrné (jak se člověk blíží), jak hory nad planinou Katsiveli (hlavně Svourichti [2356 m] a Modaki [2225 m]) jsou větší a větší, až je najednou člověk na posledním hřebínku a pod sebou vidí planinu a v protisvahu „turistické“ mitato. Tak tady někde přespíme. Celý den pořád pálí slunce a vítr nic moc, takže horko, horko, horko. Sundali jsme i trika, ale zase hrozilo, že si spálíme ramena, tak jsme přes ně aspoň přehodili ručníky; byli jsme tak dost vyhastrošení, ale nikoho, koho bychom tím polekali, jsme naštěstí (pro něj) nepotkali. Na Katsiveli vše při starém. První, co jsme šli zkontrolovat, byla voda. Tekla z rourky do betonového žlabu, sice čůrkem, ale tekla. A čistá, resp. dobře použitelná. Takže tohle bychom měli v suchu, nabereme vodu ze žlabu (nabírat tu z rourky, z toho čůrku, to by nám zabralo dlouhou dobu, než by se to nachytalo, ale máme přece ten filtr, takže můžeme rychle nabírat vodu ze žlabu a filtrovat ji…). Další věc – místo pro stan. Mám tam oblíbené, ale letos ho někdo nějak přebudoval, a k horšímu. Bylo to předtím ohrazené kameny, bylo tam z plochých šutrů sezení, bylo tam kryté místo pro umístění bomby s vařičem – a tohle všechno bylo nějak rozbordelený. A navíc samo to ploché místo pro stan bylo nějaké jako rozryté, nerovné…. Tak jsme si stan postavili kousek vedle. Nebyli jsme tu ale sami, už když jsme tam docházeli, tak byli v dohledu na svazích okolo nějací člověci, kříženci mezi místními bači a lovci, a teď se na planině v dáli taky občas někdo někde ukázal, ale do kontaktu jsme nepřišli a byl klid. Čekala nás další noc v ještě vyšší nadmořské výšce (asi kolem 1900 m), a tak jsme si připravili i nějaké oblečky, kdyby bylo nutné se do letních spacáků v noci přiodít.  GPS mi pro tuhle etapu ukázala sice jen 7,9 km, ale začínali jsme na asi 1520, pak dolů na 1475, nahoru 1937, dolů asi 1750 a konec v 1910. Nastoupali (a i naklesali) jsme toho myslím docela dost. Novinka byla, že v noci začalo foukat.

ST 20/09 – Pro dnešní den jsem naplánoval výstup na Bournelos (2362 m), na předposlední horu vyšší než 2300 m, která mi ještě zbývala ke zdolání. S tím, že necháme batohy na Katsiveli a půjdeme na tu horu nalehko. Takže zase jako každé ráno snídaně (ovesné vločky, které nás budou doprovázet celý horský týden), sbalit se, bágly někam „ukrýt“ (jen jsme je hodili za skalku, povlíkli do obalů a trochu zatížili kameny) a vyrazit. Ráno se ale objevili lidé z „pracovního“ mitato. Napřed jakýsi pop (opravdu byl po popsku oblečený) hnal před sebou dva koníky/mezky, aby odešli (ale těm se nechtělo, jen se otočil, tak se zastavili a neudělali už ani o krok víc a začali se naopak zase pomalu vracet), a to samé se pak opakovalo s oslíkem a s jiným člověkem, oblečeným už "v civilu". Ani oslíku se odtud nechtělo. Než jsme ale vyrazili, tak vyrazili i ti lidé a šli s dalšími zvířaty, naloženými objemnými pytli s něčím po stezce směr sedlo Rousiés (a asi i konec anopolské silnice pod ním). Už jsem tu jednou něco podobného viděl, v těch pytlích byla nejspíš natrhaná (a možná i usušená) malótyra (μαλοτιρα), rostlina Sideritis syriaca (česky hnojník horský), která se používá do čajových směsí s názvem „horský čaj“. Tak nejen ovce, ale i bačové tuhle rostlinu spotřebovávají ve velkém!! Naštěstí je docela odolná a jen tak se nedá vymýtit. No, ale nastal čas vyrazit. Na Bournelos se jde kousek zpátky po E4, ale hned na prvním hřebínku se odbočí mírně vlevo (nevýrazná, leč přesto trochu viditelná pěšina), přejde se ploché místo a nakonec se vyšplhá na další hřebínek nedaleko dobře metr vysokého mužíka. A odtud pak už víceméně bez pěšiny (ale s řídkými mužíky) stále doleva, vlastně potom už po dolní části úbočí dvojbarevné hory Modaki, která se vypíná jižně od planiny Katsiveli. Dá se tam najít nezřetelná, jen místy viditelnější pěšina, občas se ale ztratí a musí se hledat mužíci; anebo jít svojí cestou. Postupný cíl je planinka pod JZ svahy Modaki (jednou jsem tam i spal). Došli jsme tam celkem bez problémů (zvlášť když už člověk ví, kam jít, tak ani extra dobrá viditelnost či existence nějaké pěšiny, anebo značení mužíky není zase až tak moc nutné), „moje“ místo, kde jsem měl stan (trochu jsem si to tam tehdy uklidil, odhrnul kameny a vyčistil to od pichlavých rostlin), tam bylo stále v prakticky nedotčené podobě, okamžitě připravené k dalšímu použití. Dali jsme si trochu oddech a pak pokračovali přes tu planinku kamenitým žlebem nahoru. Tady je stezka značená mužíky docela dobře, až kus pod vrcholem hřebene, na který jsme se šplhali, značení zmizí, ale bylo nám jasné, kam se máme dostat, tak to problém nebyl. Na hřebeni jsme si ujasnili, kudy bychom asi tak měli jít. Náš směr byl vlevo nahoru, tam na nás čekala hora Bournelos. Před námi byla mohutná deprese a doprava odtud vede „cesta“ směr Páchnes, nejvyšší kopec těchhle hor, na jehož severní svahy jsme se dívali. Takže doleva nahoru. Nebylo to zase tak moc obtížné, kór když člověk nevláčel téměř dvacetikilový batoh. Napřed jsme se dostali na trochu nižší vrchol a odtud je to téměř rovinka k tomu vyššímu, s kamennou mohylkou. Taky jsme odtud mohli dobře vidět i lidi na Páchnes, a když jsme je viděli my, tak oni museli vidět taky i nás. Jestli si nás všimli, tak by mě docela zajímalo, co si mysleli o těch dvou idiotech, to se hrabou někde na nějakém kopci, který nemá žádnou slávu, žádnou pověst…. U toho vyššího vrcholu s mohylou jsme si oslavně připili donesenou kořalkou, ale pak jsem si uvědomil, že se mi to tam moc nezdá, že to vypadá, jako že jsme tam špatně, že ten hlavní, nejvyšší vrchol, musí být ještě o kus jinde, dál – za sestupem do sedla o asi 50 m níže a teprve odtud pak zase výstup k němu. Nikde jsem totiž dole pod námi nemohl nalézt cestu od Katsiveli, která by tam měla být přece dobře vidět. Vítr začal být silnější a silnější, už to nebylo na beztričko či jen tričko, ale pořád to ještě šlo. Tak jsme sestoupili a zase se vyškrabali nahoru, a to už jsme byli opravdu na tom pravém vrcholu Bournelos (2362 m), s mizernou mohylkou – je vidět, že SEM teda zajde opravdu málokdo. A pod námi byla opravdu konečně dobře vidět ta cesta, kterou ráno odešli bačové se zvířaty (mezi Katsiveli a sedlem Rousiés nad koncem silnice od Anopoli), a okolo nás samé hory a hory a hory. Srdce Levka Ori v celé své kráse, oblast oficiálně zařazená mezi „High Desert“, tedy něco jako vysokohorská poušť. Ukryli jsme se před studeným větrem kousek pod vrcholem na závětrném svahu a trochu pojedli. Pak nastal čas k návratu. Od vrcholu jsme viděli dole vpravo pod masivem těch dvou předchozcích vrcholů jakousi „cestu“, pěšinu a nejspíš ovčí stezku, a tak jsme se rozhodli, že pro návrat vynecháme ty předchozí dva vrcholy, ale sestoupíme rovnou pod ně na tu ovčí stezku a pak se uvidí, co dál. Vedla – alespoň při pohledu shora – pro nás příznivým směrem…. Tak jo, a nebyl to zase tak velký problém se tam dostat a opravdu tam byla výtečná pěšina, přímo ovčí/kozí dálnice, traverzující svah. Došli jsme na její konec u nějakých skalek, tam jsme se dali doprava rovnou dolů a po chvíli jsme byli zase v tom žlebu, kterým jsme začali výstup z planinky pod Modaki. Pak už to byla hračka – dolů na planinku, pak pokračovat podle mužíků po jakžtakž znatelné pěšině a zanedlouho jsme byli zase na hřebínku nad Katsiveli. A viděli jsme, že se nám na místo, kde jsme měli stan, někdo nastěhoval – ten osel si tam klidně ležel dokonce i když jsme tam došli. Asi jsme spíš my jemu včera zabrali místo, než že by ho teď zabral on nám…. Ale batohy byly na svém místě a bylo ještě brzo na přípravu jídla, tak jsme si vyrazili jen s foťákem a kamerou na obhlídku. Došli jsme k „turistickému“ mitato a koukli se dovnitř (bezostyšně ho používají i místní asi lovci, jedno místo bylo dokonce obsazené spacákem a nějakými krámy), a pokračovali jsme nahoru ke kamenné chatě v sedle nad planinou. Minuli jsme tři koníky, co se tam jakoby pásli (spíš tam jen tak lelkovali, nepřipadalo mi že by tam bylo něco, co by se dalo spásat), došplhali jsme k chatě, porozhlídli se tam, koukli na svah hory Svourichti nad chatou, který nás čeká zítra, udělali pár fotek a záběrů kamery a zase odešli dolů postavit stan na jiném místě (za zdí, mysleli jsme si, že to bude i lépe chráněné, vítr byl stále docela silný a nepříjemný) a dát se do přípravy stravy. Vše se mám podařilo, doplnili jsme pak filtrem i zásoby vody, zase jsme si připravili nějaké oblečení, kdyby bylo v noci potřeba (ten vítr mohl teplenou pohodu trochu snížit) a zalezli. GPS mi ukázala, že ten výstup a návrat byl jen 6,4 km dlouhý, ale byl to výstup o asi tak 450 m nahoru a o stejné metry sestup, tak to zase tak špatné a úplně ulejvací nebylo. I když to byl třetí den treku a považovali jsme to za den odpočinkový.

ČT 21/09 – Dneska nás čeká zase výstup na horu, a dokonce ne jen na jednu, ale naplánoval jsem nám hory hned dvě – Svourichti (2356 m) a Mesa Soros (2349 m). Takže po snídani a sbalení se zase na cestu. Ošem ještě než jsme vyrazili, tak se mi podařilo udělat pár hezkých fotek ptáků, co se přilítli napít do betonového koryta. Bylo to hejnko pěvušek podhorních, Prunella collaris. V jedné chytré knize se píše, že se vyskytují nad hranicí lesa tam, kde je kamení a nějaké keříky, což přesně padně na tu planinu Katsiveli. Jenže drobný "problém" je ve zbarvení - tihle ptáčci (velikost zhruba vrabce) by měli být, jako poměrně důležitý rozpoznávací znak, pod krkem hodně světlí až bílí s nějakými skvrnkami, což u těchhle ale nebylo. Pak by to mohly být už jen pěvušky modré (Prunella modularis), ale u nich zase neodpovídá zbarvení jiné části těla a taky prostředí, ve kterém žijí - p. modré by to měly obývat hlavně jehličnaté lesy. A poslední, co mě pro vysvětlené toho nesouladu ve zbravení napadá je, že by se v Levka Ori mohl vyskytovat nějaký poddruh téhle pěvušky podhorní, který by se vyznačoval tím chybějícím bílým krkem pod zobákem, ale info jsem o tom nikde nenašel. Ale zpátky k trase. Napřed tedy nahoru k chatě po "cestě" a pak už jen terénem svahem nahoru. Nacházeli jsme tam mužíky, z nichž některé (spíš mnohé) jsem tam dělal sám při svých předchozích dokonce už dvou výstupech. Není to nic extra obtížného, svah je zpočátku i docela pohodový, ale co vadilo víc, byl už hnedle ledový vítr, byť slunce pralo a obloha byla bez mráčku. Na mírné dramatičnosti nabere výstup až v závěrečné pasáži dejme tomu sto, sto padesát výškových metrů pod vrcholem. Tady se musí i trochu šplhat po skalách a taky je tenhle kus mnohem příkřejší, než byla předešlá část. Ale vrcholová mohyla dosažena, vrcholové foto uděláno, trochu jsme něco snědli (zase v závětří pod vrcholem), dali si na oslavu hlt kořalky, ale díky tomu větru jsme tam ani neměli chuť se zdržovat a dali se na sestup do sedla mezi tuto horu a vedlejší Mesa Soros. Sestup je pohoda, nic obtížného. V sedle to fučelo už hodně moc. Rozhodli jsme se nechat bágly dole, u nějakých skalek, a nahoru vyskotačit jen s kořalkou na další oslavný přípitek a foťákem/kamerou na dokumentaci. Výstup je tak 20 min, dolů to jde mnohem rychleji. Když jsem na vrchol vystupoval poprvé, tak jsem taky nechal batoh dole, ale dral jsem se pak nahoru sutí, a to moc příjemné nebylo. Tentokrát jsme se tedy rozhodli nechat batohy u skalky, od které vycházelo nahoru až kus pod vrchol takové skalní bradlo, kudy jsme si mysleli, že to půjde lépe než sutí. Byla to pravda, výstup nebyl problém. Nahoře taky mohylka a senzační rozhledy na Levka Ori. Sestup byl natošup. Vzali jsme tedy zase bágly na záda a rozhodli se nezakotvit na místě, kde jsem už jednou přenocoval, bylo totiž ještě docela brzo na nocování, ale rozhodli jsme se přejít hřeben jižně od hory a tak se dostat do údolí, kterým vede cesta od Katsiveli k sedlu Rousiés, kde je voda, malý kamenný baráček a místa pro stan se závětřími z kamenů. Tak jsme to tak udělali, nic obtížného to není. V sedle Rousiés fučelo taky hodně (ostatně, tady asi fučí VŽDYCKY!!). Zkusili jsme, jaké by to bylo ve stanu na místě se závětřím, ale nezdálo se nám to, tak jsme se rozhodli přenocovat zase v baráčku (už jsme v něm nocovali jednou). Vyklidili jsme zase tu kovovou postel, co tam je už snad od postavení toho domku, abychom se tam vešli, poklidili uvnitř, udělali si tam jídlo, nabrali vodu v nedaleké studni, ustlali si a šli spát. Venku to fičelo a i uvnitř to občas fouklo – v kamenných zdech jsou takové fuky, že se tudy dá sledovat i kus oblohy. Nadmořská výška je 2135 m, tak jsme se obávali chladu, ale šlo to. Jen mně byla nějak zima ještě dřív, než jsem zalezl do spacáku a pořád jsem se nemohl zahřát, i když jsem byl dost navlečený, ale pak ve spacáku jsem se musel za chvíli zase odstrojit a noc potom proběhla v pořádku, bez zimy. Podle GPS jsme ušli jen 6,5 km, ale zase – výstupy a sestupy a bágly na zádech, byť už částečně vyjedené, udělaly své.

PÁ 22/09 – Den jako vymalovaný, ale hóóódně větrný!!! Do sedla dlouho nesvítí slunce, ale když se tam dostalo, tak to bylo příjemné. Nasnídat se, nabrat vodu, sbalit se a vyrazit na cestu – co jiného. Od domku se stoupá směr Páchnes, nejvyšší kopec Levka Ori (2453 m) po dobrém chodníku, ochozeném stovkami nohou – v současnosti (no, už pár let) nejvíc letí najmout si na Anopoli dopravu, která člověka doveze na konec silnice, tam pak asi 30-40 min nijak obtížný výstup značenou a vyšlapanou pěšinou do sedla Rousiés a pak asi 1,5 hod celkem pohodlný výstup na nejvyšší horu Levka Ori. Sestup stejnou cestou je pochopitelně kratší (tedy přesněji – trvá kratší dobu), takže za nějaké 4-5 hodin má člověk za sebou hrdinskej výstup na nejvyšší horu Levka Ori, a může pak o svém skvělém a odvážném kousku dole na pláži vyprávět kde komu. Jasně, jít tam po svejch z planiny Anopoli dole není jednoduché (převýšení asi 2 tis. m) a tenhle výstup a sestup není ani pro běžného hikera na jeden den, tudíž by to znamenalo brát sebou vybavení na přenocování a jídlo tak na jeden a půl dne minimálně. Tohle prostě asi není pro obyčejného dovolenkáře, pro pobyt na pláži a v hotelu se takové vybavení nebere, ale že i mládež v úžasných outdoorových barevných oblečcích tohle podnikne, aniž třeba sestup do Anopoli neudělá po svých…. no, lidi se přestávají holt hejbat. No ale my jsme se hejbali a v hodně silném a nepříjemném větru jsme se dostali za něco přes hodinku na hřeben pod závěrečným výstupem na Páchnes. Má to tam něco přes 2300 m. Ale nehodlali jsme jít až nahoru, na vrchol, jednak ten vichr a jednak – já tam byl už asi 5x? 6x?, a Honza nejméně 3x, tak co tam. Před námi byl jiný úkol, dostat se po druhé straně toho hřebene zase dolů a pak vzhůru na druhý nejvyšší vrchol, Trocharis (2410 m) a abychom měli pohybu ještě o trochu víc, tak ještě na jeden, vedlejší  Thodorí Korfí (2354 m). Odkud nás pak čekal dlouhý a náročný sestup na tu silnici od Anopoli. Já tudy, přes Trocharis a dolů, šel už 2x, ale chtěl jsem zkusit jinou cestu, jak se na ni dostat – sestoupit do údolí pod Páchnes západněji, na písčitá plochá místa, která jsou ze shora vidět, a pak jít na „předvrchol“ Trocharis oklikou, po svahu méně prudkém, zato ale trochu delším. Tak jsme to tak provedli, dole si dali oddech (bylo tu krásně, ani tam moc nefoukalo a slunce pralo) a pak zase nahoru. Myslím si, že obě alternativy trvají zhruba stejně, ale možná ta moje první – rovnou dolů do sedla pod předvrchol a pak zase téměř rovnou nahoru, by mohla být trochu kratší, jenže zase namáhavější. Napřed tedy předvrchol, myslím, že je kolem 2300 m, pak mírně dolů ke skalkám v sedle mezi Trocharis a tímto předvrcholem. Po nich se dá dobře přelézt, což jsme to provedli. Pak mírně doprava nahoru do dalšího sedla výše, mezi Trocharis a Thodorí Korfí. Zase tam dole nechat bágly a nahoru na Trocharis nalehko. Asi 20 min a jsme tam. Sice pořád fouká, ale ty rozhledy!!! Koneckonců je to druhá nejvyšší hora v tomhle pohoří, bylo by divné, kdyby nebyly. Připili jsme si vrcholovým přípitkem, dali povinnou úlitbu Dodlovi (DODLO = DObrý Duch Levka Ori), že je k nám tak přívětivý a dovolí nám se tam nahoru dostat, ale moc jsme se tam nezdržovali a mazali dolů k báglům. Ty na záda a zase nahoru. Ani to netrvalo tak dlouho a byli jsme nahoře zase u mohylky – bágly už byly značně vyjedené, nohy se rozchodily, a tak se chodilo už o hodně lépe než zpočátku…. U prvního vrcholu Thodorí Korfí jsme udělali zase přípitek a úlitbu a taky foto, ale u druhého, o asi 150 m dále, jsme víceméně tudy jen prošli, protože nás čekal sestup z 2300 a něco na asi 1700 hodně hrubým terénem. Napřed je to v suti, ve volných kamenech a je nutné tam raději kličkovat a hledat místa, kde je to na zemi pevnější, případně nějaké skalky. Jak se ale člověk dostane dolů pod svahy, tak se to mírně zlepší, i když jsou to pořád větší čí menší šutry. Jdeme po úpatí svahů hory Xerolimni (její vrchol má 2270 m), pod námi vpravo takové údolí, ale plné děr, proláklin, hřebínků a kdoví čeho ještě. Na mapě se to okolí jmenuje Choráfas Korfí. Divočina. Na několika místech jsme museli sešplhat do nějakého žlebu, a buď z něj pak vedl traverz, nebo se napřed musí vylézt na nějaké skalky naproti a a teprv pak pokračovat. Ale stále sestupujeme. V posledním takovém žlebu se objevili mužíci a pěšinka, mířící doprava přímo dolů na dno toho divokého údolí. Teď už vím, že se má jít TUDY, ale když jsem tudy šel poprvé i podruhé, tak jsem to neudělal a snažil se dostat na plochý hřbet přede mnou, ze kterého jsou dole vloevo už vidět černá skaliska nad údolím Ammoutsera. A stejně jsme to teda udělali i tentokráte. Z tohoto hřbetu jsme pak, stejně jako předtím já sám, i teď zamířili doprava, sestoupili na dno roklinky a dostali se cikcak přes několik hřebínků k sestupu do údolíčka, které už bylo na úrovni silnice. Jenže teď jsem viděl, že jak jsme narazili na ty mužíky ve žlebu nahoře, tak jsme se jich a té pěšinky, kterou značily, měli držet a došli bychom rychleji a jednodušeji k začátku téhle cikcak partie!! Musím si to zapamatovat, co kdybych se tam dostal ještě jednou!!! No ale za chvíli jsme byli na silnici, kus po ní ušli a hned z ní zase slezli doprava dolů, na starou kalderimi, která nás provedla údolím a dopravila nás sice zase na tu silnici, ale o dobrý kus níž. Takže zase po té kamenité silnici, ale jen kousek, 300? metrů a opět jsme ji opustili, a opět na ten starý chodník. Tohle místo se jmenuje Angathopoi. Po chodníku tak 150 m na místo, kde se to rozšiřuje, tam doprava a kousek zpátky a jsme na kouzelném fleku u několika snad několik století starých cypřišů, kde je radost strávit noc. Dneska to bylo 11,4 km.

SO 23/09 – Po ránu zase slunce, ale na stan zatím ještě nesvítilo a bylo docela frišno. Shodli jsme se, že právě proběhlá noc byla asi nejchladnější, co jsme tam (na horách) zatím zažili. Ale bylo krásně, zvlášť když se tam slunce konečně dostalo. A to místo samotné – asi jedno z nejhezčích pro zakempovaní, byť bohužel bez vody…. Po snídani a sbalení se jsme se už ve slunci a v tričkách vydali dolů po staré kalderimi roklinou (no, možná by se to dalo nazvat i údolím...) Lagou. Zpočátku se chodník několikrát kroutí v mnoha serpentýnách a sestupuje o docela dost metrů s většinou kamenitými svahy kolem cesty, poseté tu a tam mohutnými cypřiši. Potom se stromů (hlavně cypřišů) začne objevovat víc a víc, cesta už tak prudce neklesá a nakonec se dostane do místa, kde jsou hned vedle cesty ruiny kamenného domku (dá se uvnitř bivakovat, ale jen dvě, no možná i tři osoby maximálně) a vedle těch ruin je další excelentní místo na nocování, pod 4 cypřiši s dostatečným místem pro stan. I dva či tři malé by se tam vešly. O kus níže jsou už nějaké ploty a hlavně stará studna se zaklenutím z kamenů a s hladinou vody hodně hluboko. Ten zdroj vody a i celé to místo se jmenuje Kriaras. Zkusili jsme vodu, ale byla to hodně kalná břečka, bylo jí jen trochu na dně. Tak jsem se tam jen trochu omyl a vzal jiné, nesmrduté triko, protože jsme se blížili do civilizace. Cesta dolů roklinou Lagou je taková bezpečná, žádné drama. Zpočátku je to klasická hodně kamenitá pěšina a níže pak už pevně vybudovaný chodník s opěrnými zídkami. I když zvláště v té horní části je na cestě hodně kamení a nejde se v tom dobře, tak i když se níže tu a tam musí obcházet popadané větve a kmeny stromů, sestupuje se docela rychle. Ale je to dlouhé, úmorné, ten sestup je o asi 1100 m. Na planinu Anopoli se vyjde v místě s názvem Gonia, je tam nějaká kozí stáj a hned kousek pod ní se přijde na silnici. Ta dolů dělá pár zatáček a je celkem výhodné je vynechat a vydat se dolů rovnou za nosem řídkým borovým lesem. Dá se v něm dokonce najít i jakýsi náznak pěšinky, která sice vyjde zase na tu silnici, ale je to docela výrazná zkratka. Takže potom znova písčito-štěrková silnice, pak se zprava připojí další a na zde se musí doleva, pořád velmi mírně dolů. Po chvilce asfalt a pak další T-křižovatka, tady pro změnu doprava a po asi 1,5 km jsme u hospody, taverna Anopoli, která poskytuje i ubytování. Dost uchození jsme tam zapadli a dali si pivo a kafe a frapé a jejich speciál salát – mnohem bohatší variaci na typický řecký salát – a pak další jídlo a další pivo…. Po týdnu na ovesných vločkách a pytlíkovém jídle nebylo divu…. Taky jsme si zaskočili do nedalekého krámu koupit rajčata a další pochutiny (máslo, cibuli, česnek a ouzo, protože nám docházela kořalka) a do nedaleké malé místní pekárny sušenky a chleba, no a pak jsme se zvedli a odešli po silnici 1,5 km směr vesnice Agios Dimitrios. Tady se silnice musí opustit u kostelíka doleva a člověk se pak dostane (jakési bledě modré značky, šipky ukazují cestu) pod kopec s kamenným schodištěm. Po něm nahoru a přes ten kopec. Tam je něco jako polní cesta, a pak kolem zahrady k velké olivě. K ní doleva a pod ni a pak kousek mezi kamennými zídkami a jsme zase na asfaltu, ale už nedaleko mostu přes rokli Aradhéna. Za mostem bufáč, dobrá příležitost k zastávce (doplnit tekutiny, pochopitelně). A pak zase ten asfalt, asi 2,5 km k odbočce doleva dolů. Je to malá silnička, která se napřed trochu kroutí stále dolů, aby kus před křižovatkou u lesa změnila povrch z asfaltu na klasický uježděný písko-štěrk. Na té křižovatce doprava. Nedaleko byla po stranách cesty spousta úlů a nějací maníci s nimi právě něco dělali a včely vypadaly dost rozrušeně. Měl jsem trochu obavu, aby na nás nějak nevlítly a neměl jsem dobrý pocit, když to kolem nás bzučelo, ale projít jsme museli a nakonec to dopadlo dobře, ani jedno pigáro…. Pak další T-křižovatka, tady odbočit vlevo, do lesa. Potom pořád po stejné cestě, nikam neodbočovat a po chvilce jsme na kraji lesa, vedle betonových stájí. O kus dál (tak 200 m?) jsou vlevo i vpravo hned vedle cesty červenobílé značky, kde silnici křižuje pěšina, stará spojnice planiny Anopoli (resp. vesnice Agios Ioannis) s Agia Roumeli dole na pobřeží. Dali jsme se vlevo a po asi 300-400 m jsme na místě Sellouda, kde tahle stará kalderimi začíná sestupovat. Tady jsme stezku ale opustili a dali se doprava k cypřišům, protože za tím posledním je další excelentní místo pro přenocování. Místo akorát tak pro dvojmužný stan. Tak jsme se tam ubytovali a konečně si trochu odpočinuli, byl to náročný den, měli jsme za sebou 15,9 km většinou sestupu.

NE 24/09 – Den jako vymalovaný, teplo, a i ten vítr přestal být tady "dole" ("jen" asi 570 m) tak nepříjemný. Snídaně a bez nějakého spěchu jsme vyrazili. Zpátky tak asi 400 m až zase na tu prašnou silnici a pak přes ni, a pokračovali jsme po (značené, červeno-bílé značky) pěšině, která končí na asfaltové silnici před vesnicí Agios Ioannis. Na kraji vesnice jsme se zastavili a skočili si nabrat vodu na hřbitov u kostelíka. No a pak zase na silnici, která vesničkou prochází. Na křižovatce jsme se ale rozhodli, že se půjdeme (doleva) podívat do jediné zdejší taverny (poskytuje se tam i ubytování), okouknout to tam – a bylo to dobrý nápad. Je to nádherné místo, jmenuje se to Alónia, má terasu pod pergolou i prostory uvnitř, majitelé mají docela cit na výzdobu a úpravu, na WC jsou dokonce i volně přístupné kabiny se sprchami!!, prostě pohoda. Dali jsme pivo a kafe a pak se vydali zase dolů na silnici a pokračovali vlevo k bráně, u které začíná další značená cesta (bílo-modré značky) k jeskyni Kormokopou. Cesta sejde napřed kousek do údolíčka a pak začne stoupat, ale je to příjemné, jde se cypřišovým lesem, značek je tam místy jak pro debily (najdou se místa, kde je třeba až 5 značek na 10 metrech), ale to nic nemění na tom, že je to příjemná procházka. Cesta taky prochází otevřeným místem, kde jsou zbytky kamenných zídek a asi i staveb, a hned vedle cesty je okrouhlá podzemní nádrž na vodu. Když jsme kontrolovali, jak to tam s tou vodou je, tak jsme zjistili, že by byla asi použitelná a její hladina dosahovala jen kousek pod okraj, takže by ani nebyla potřeba nějaká nádoba na provaze, aby se k ní člověk dostal. Pak je tam po krátkém prudším výstupu rozcestí, doleva (červeno-oranžové značky) jde cesta k vrcholu Papakefála (vyhlídka), pod kterým by taky mělo být nějaké piknikoviště (ale nebyl jsem tam, tak nevím, jak to tam vypadá), ale my pokračovali doprava stále po těch modro-bílých značkách. Tady už cesta stoupá jen pozvolna, až se dostane na svůj nejvyšší bod ve výšce zhruba 1000-1100 m. Už před tím, než se sem dojde, je možné občas vepředu vlevo dole zahlédnout tu jeskyni. Sestup k ní trvá jen chvíli, snad čtvrt hodiny, snad 20 minut. V jeskyni jsou dvě studánky a voda v nich byla, a dobrá. Akorát si člověk musí dát bacha při jejím nabírání, na dně je jemňoučký kal, který se hodně snadno zvíří a pak si to dlouho sedá. Pohodová cesta tu ale končí. My potřebovali jít dál, nejdřív se dostat na takový ostroh, kterým končí hřeben od jeskyně, přejít na jeho druhou stranu a jít tudy pak trochu jakoby zpátky, a dostat se tak potom dolů na místo Fliskounias v rokli Eligias. Roklí doputovat dolů na pobřeží a pak ještě kousek do vesnice Agia Roumeli, kde jsme si hodlali naordinovat párdenní pobytovku. Takže jsme se vydali od jeskyně po miniaturních až titěrných červených puntících a řídkých mužících dál. Hned kousek pod jeskyní je problematické místo, napřed se musí ne moc snadno sešplhat po skále do příkrého žlebu se sutí velmi drobného štěrku, kde se nešlo vůbec snadno a lehce, pod nohama to parádně ujíždělo. No ale pak se to zlepšilo, následuje místy víc, místy méně viditelná pěšinka, traverzující v občas i velmi prudkém svahu. Značení úsporné, ale dá se podle něj jít, jen ty malé puntíky, nebo malé mužíky někdy musí člověk chvilku hledat. Ovšem pak se pěšinka dostane do míst, kde jsou téměř kolmé deskovité skály, řídce porostlé tu a tam nějakým stromem či keřem, a tady to už bylo obtížné a místy dokonce i trochu riskantní, hodně příkré, a s těmi deskami, po kterých by to jelo dolů, kdyby člověk zaváhal.... Ale zvládli jsme to, nespadli, cestu jsme vždycky našli a dostali se v pořádku na ten ostroh s ostrými skalkami a balvany, kde jsme si dali odpočinek. I následná pasáž byla ale všechno možné jen ne snadná a bezpečná. Zpočátku malá, úzká, avšak dobře prochozená pěšinka v prudkém svahu, pokrytém jehličím (po kterém by se ale člověk rozjel taky dost rychle, jako po těch deskách předtím, kdyby tam nějak upadl) a končícím kolmými útesy možná i nějakou tu stovku metrů vysokými. Ale dá se tu jít dobře, jen člověk musí holt být hodně opatrný, kam šlape. Pak ovšem nastaly jiné radovánky, kdy se šplhalo trochu po skalách, traverzovalo se po úzké římse v kolmé skále, a tak podobně, ale zvládli jsme to a dole na Fliskounias jsme si dost oddechli. Jenže nás čekala další ne úplně radostná část, sestup roklí o dobrých 730 výškových metrů až k moři. První část nepříjemná, v asi 200 m dlouhém suťovišti velkých kamenů se klikatí pěšinka, kameny pod nohama ujíždějí…nic příjemného a kolena v tom přímo zpívají. Když suť skončí, tak se cesta zlepší, jde se lesem, ale tan nápor na kolena je neustálý díky tomu neustálému sestupu…. Na konci rokle už nad mořem je pak písečná duna a pod ní dobré místo na koupel, kterou jsme jistě po týdnu nemytí se určitě potřebovali, ale odolali jsme, protože jsme chtěli být co nejdřív v kempu. Takže dalších asi 30 min po kamení na břehu a kousek po pěšině a jsme tam!!! A bohužel – bylo tam hrozně narváno a nejvíc místa tam zabírali Rusáci, asi si tam budovali Artěk… Sice byly i nějaké volné placy, ale to bychom se zase nastěhovali k někomu moc blízko…člověk taky musí mít trochu ohledy. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme se upíchli na „moje“ místo, kam se vejde tak akorát jednomístný stan, a aby se tam ten náš dvoumístný vešel, tak Honza uboural kousek ochranné zídky (s tím, že to zase postavíme, až odejdeme), a tím se to vyřešilo. Takže jsme se ubytovali a teď ze sebe smýt (ve sprše) ten týden na horách, vzít na sebe nesmrdivé věci a vyrazit do víru života ve vesnici. Zamířili jsme hned to taverny Tarra pozdravit známé, bráchy vlastnící toto zařízení, jež stojí hned u mola, kde přistávají trajekty. Sifyse, toho mladšího, jsme potkali hned dole, pod terasou totiž vybudovali další část, ovšem ne jako tavernu, ale spíš něco jako bar, křížený s kavárnou. No a pak jsme šli nahoru na terasu, kde vládl ten starší, Andreas. Takže obligátní pivo, tzatziki a obyčejně si tam jako první jídlo dávám musaku, kterou kuchař Pavlos umí moc dobře. Andreas si na to vzpomněl a za chvíli jsme ji měli na stole, aniž jsem mu o ni říkal. Moc dlouho jsme se tam nezdrželi, po této etapě jsme toho měli plné zuby (14 km), a tak jsme se odebrali na lože.

PO – ČT 25-28/09 – A měli jsme tam pobytovku. Teplo, vítr téměř ustal, moře jak kafe, hospoda i kšeft v dosahu, co víc si přát. Jediná „práce“, kterou jsme tam museli vykonat, byla „washing day“ – museli jsme vyprat všechny ty za celý týden nahromaděné smrdutosti, ponožkami počínaje a tričky konče, ale od té doby, co tam postavili WC se sprchou a s dokonce teplou vodou přes den (ohřívá se na střeše záchodků), tak je to docela snadná záležitost. Jinak jsme čas trávili mezi návštěvami taveren a obchodu kvůli stravě, a návštěvami pobřeží kvůli koupelím. Ve středu jsme si udělali výlet – po ránu jsme se vydali k pevnosti nad vesnicí (209 m), od ní pokračovali ke druhé, výše položené (534 m) a od této jsme ještě šli dál (cesta nově značená modře) a došli až na vrchol Papouras (970 m; GPS nám ukázala, že to bylo tam a zpět 8,8 km). Ale to už se počasí mírně zhoršilo, přišly mraky a z vrcholu toho pak zas tak moc vidět nebylo. Dolů jsme se dostali trochu uondaní, téměř tisíc metrů nahoru a stejně tak i potom dolů není tak úplně lehoučký výlet, i když byl nalehko.

PÁ 29/09 – Den odchodu. Končí nám pobytovka, dneska bychom se měli kolem poledního sebrat a odejít po pobřeží na pláž Agios Pavlos. Jenže do toho vstoupilo počasí, dopoledne asi 2x sprchlo. Nic moc, jen takových pár kapek, ale nelíbilo se nám, že budeme balit mokrý stan. To se naštěstí ale nestalo, těch pár kapek jsem vždycky „po dešti“ utřel ručníkem, a protože bylo stále teplo, tak to hned uschlo. Přesun na pláž jsme pak provedli celkem snadno, za hodinu a čtvrt jsme tam byli. Taky jsme se tam pak na chvíli zastavili, v taverně, zase na doplnění tekutin, a odtud pak na E4 a nahoru opět na Sellouda, kde jsme o této dovolené už jednou spali. V plánu je ale dostat se minimálně na Anopoli a ke kapli Agia Ekatirini na kopci nad planinou a tam strávit noc, a další den pokračovat zase dolů zpátky na planinu a pak po silnici nahoru do hor až k bývalým vesnicím Mouri a Kavros na plochém hřebeni ve výšce asi 1100 m, přespat u další kaple, další den sejít do Sfakie, přespat pak na známém a oblíbeném místě nedaleko v rokli Ilingias a potom už zpátky Sfakia, tady bus, Chania a večer další bus na letiště, strávit tam poslední noc této dovolené. Jenže člověk míní, pánbu mění…. Jak se zhoršilo počasí, tak jsme si řekli, že spát někde nad planinou (a ne že bych nevěděl o pěkném místečku!!) v případném dešti a větru by nemuselo být to pravé ořechové, a tak jsme se rozhodli pro další noc rovnou na Sellouda. Bylo to ale celkem pohodové, GPS ukázala jen 7,4 km. A ještě že jsme to tak udělali, v noci sice teplo a jen slabý vítr, ale po ránu déšť.

SO 30/09 – Ještě než jsme stačili vylézt a začít se snídaní, tak se rozpršelo. Já to tušil, musel jsem ze stanu tak hodinu dvě před tím, a nad mořem byla deka černých mraků, jejíž spodní okraj byl tak těch 600 vysoko, asi v takové výšce, v jaké jsme spali. Takže se rozpršelo. Nebyl to žádný slejvák, ale celkem to trvalo asi 3 hodiny. V jedné pauze jsme stačili udělat snídani, ale pak jsme zase museli na nějaký čas zalézt. Až když už to vypadalo, že déšť končí, tak jsme vylezli, a i když pořád trochu zamžilo, tak jsme se sbalili a vydali se na cestu směr bufáč u mostu přes rokli Aradhéna a pak taverna Anopoli. Drobně mžilo ještě když jsme od Sellouda došli pěšinou mezi zídkami ke kamenité silnici, ale pak to přestalo a bylo akorát hodně vlhko a dusno. U bufáče zase zastávka, pak zase přes kopec do Agios Dimitrios a po asfaltu do Anopoli a zakotvit v taverně. Sedli jsme si za roh, protože nepříjemně studeně foukalo a na obloze se honily mraky. Něco jsme vypili (tady mají snad nejlepší frapé, co jsem tu kdy pil!!) a snědli a rozhodli se, že tu podhorskou pasáž vypustíme (bylo nám fakt zima i za větrem), půjdeme se kouknout nahoru ke kapli Agia Ekaterina a odtud sestoupíme na pobřeží do Loutro. Z taverny jsme se ale ještě zastavili v pekárně, kde jsem nakoupil 3 pytle sušenek (vhodný dárek domů!!), v obchodě jsme neuspěli s nákupem rajčat (neměli!!), takže jsme koupili jen okurky a sýr (k poledním jídlům), a vydali se nahoru po silnici. To nás trošku zahřálo. U kaple jsme se moc dlouho nezdržovali, i když jsou odtud úžasné rozhledy po velkém kuse jižního pobřeží, a začali sestupovat nekonečnou stezkou dolů do Loutro, abychom to stihli ještě za světla. Došli jsme do Loutro ale už za šera (trochu se opakovala situace z roku 2015, kdy jsme tam došli už za úplné tmy) a po nákupu tekutin jsme šli na staré známé místo na poloostrově Mourés za zdí u zahrádek, kde se krásně nocuje. Zem tam ale byla hodně vlhká, tady asi pršelo víc, než na nás na Sellouda. Postavili jsme (s čelovkami na hlavách) stan a zase docela uondaní (13,7 km) jsme do něj rádi zalezli.

NE 01/10 – Čekal nás odpočinkový den, takže jsme nijak nemuseli spěchat. Ráno v poklidu snídaně, Honza pak zvednul stan a poklopil ho na bok, aby to zespodu vyschlo (Tyvek i footprint byly opravdu hodně mokré), stan jsme tu pak nechali i s batohy uvnitř a před polednem jsme vyrazili směr Loutro a dál po E4 do zátoky před Glika Nero, abychom se naposledy trochu vyslunili a vymáchali se v moři (na mapě Mapy.cz se to tam jmenuje jako pláž Timios Stavros a je označená jako nudistická). Počasí se zlepšilo, svítilo slunce, v té zátoce jsou snad nejbarevnější kamínky z celé Kréty, voda v zálivu vyhřátá a bez vln, prostě nádhera. Pár hodin jsme tam vydrželi a pak se vydali zase zpět. V obchodě jsem koupil lepidlo (sandály se mi začaly nějak rozlepovat a potřeboval jsem, aby mi vydržely ještě aspoň na poslední den před odletem, nechtělo se mi po Chanii chodit v pohorkách), Honza si koupil pro něj obligátní pohledy a sedli jsme si do jedné z taveren u vody na frapé. Byl to hnus, hodně ošizené, už tam nikdy na něj nepůjdu. Když se od přístavu vystoupá po novém kamenném chodníku kousek nahoru, je tam nová taverna – jen malá dřevěná stavba a kolem pod rákosovou střechou stolky. Dali jsme si tam fresh-juice a koukali se na dolů na přístav a moře kolem. Pak jít ke stanu něco pojíst a už hnedle za tmy zpátky k té taverně, že si sedneme na pivo. Cestou jsme se zastavili u kostelíka, zasazeného do skály pod cestou, že se u něj osprchujeme, protože už předtím jsme si všimli, že k němu vede nějaká hadice, ze které by mohla i téct voda. Ale právě tam šli nějací lidé… Chvíli jsme váhali a pak tam sešli taky. Dole byl nějaký starší párek a místní ženská, která jim odemkla dveře do kostelíka a něco jim o něm vykládala. Když odešli, tak jsme se jí dovolili a taky se dovnitř koukli, ona nám o tom tam něco řekla, Honza uvnitř zapálil svíčku a šli jsme ven. Nechali jsme tu paní odejít (pospíchala do osady Fínix na druhé straně poloostrova, aby tam prý nešla za tmy) a pak jsme se opravdu osprchovali tou hadicí. No pak dvě piva v taverně a poslední náš den u vody na jižním pobřeží byl u konce. Takže zase ke zdi a do stanu.

PO 02/10 – Tak už nám to končí. Dneska se postupně přesuneme do Sfakie ujistit se, jestli nám zítra opravdu jede do Chanie bus v 11:00, pak kus zpátky do rokle Ilingias naposledy se vyspat na jižním pobřeží (ale už ne u moře) a v úterý už se vlastně zahájí návrat domů. Vyrazili jsme v pohodě někdy během dopoledne, nikam jsme nemuseli spěchat. Ještě v Loutro jsme se zastavili na jedno řecké kafe a jedno (malé) točené pro každého (velmi drahá zastávka, stála nás celkem 10 €!!), a pak jsme došli zase do té oblíbené zátoky se trošku pokoupat. Já měl už z Agia Roumeli trochu problém s uchem, jak mi do něj natekla voda, tak nešla odstranit a potom mi to tam už jen bublalo a dokonce jsem chvílemi na to ucho neslyšel. Tak jsem se musel koupat umírněně, hlavu pod vodu nedávat, a to mě moc nebavilo. Asi ve dvě jsme vyrazili dál, zastavili jsme se na prohlídku kostelíka na hřbetě nad pláží Glika Nero (Timios Stavros), na pláži jsme pak zašli do taverny, postavené ve vodě na pivo a frapé (tady ho dělají moc dobré), na druhé straně pláže jsme se zase chvíli slunili a koupali, a potom konečně vyrazili nahoru k silnici. Poprvé jsem to tu teď zvládl bez zastávky, a ve slušném čase asi hodina a půl. Po silnici asi 1 km dolů k mostku, u něj vlevo do rokle, tou kus nahoru k lesíku uprostřed, abychom se podívali, jak vypadá spací místo, které tam mám pod stromy vybudované už léta. Odtud jsme šli ještě trochu dál/výš roklí a nechali tam za skálou batohy a šli zase dolů na silnici a do Sfakie. Zjistili jsme, že nám další den bus v 11:00 do Chanie skutečně jede, koupili jsme si k večeři gyros (výtečný a velký, jeden z nejlepších, co jsme na Krétě letos jedli) a snědli to na dětském hřišti, pak jsme nakoupili nějakou Retsinu a buráky, abychom si udělali u stanu mejdan, zastavili jsme se na kafe na hezkém místě, ale když obsluha po dost dlouhé době nikde žádná, tak jsme zase odešli a prošli jsme trochu místní uličky. Taky jsme potřebovali někde nabrat vodu, což se nám podařilo a už za tmy jsme došli zase do rokle, vyzvedli batohy z úschovny za skálou, postavili stan a mohli rozjet ten velkej mejdan s půllitrem vína na osobu. Těšil jsem se, že v noci tam zase budou houkat sovy, konkrétně je to pravděpodobně výreček malý, co jen tak celkem jednotvárně a „jednoslovně“ říká „hu“, ale nebylo po nich ani vidu, a hlavně ani slechu. Tak jsme dopili to víno a pojedli buráky a zalezli k poslední noci na jižním pobřeží. Kolik jsme tento den ušli ale nevím, ale nebylo to moc; GPS jsem už v Loutro na začátku našeho návratu na letiště ani nezapínal, šel jsem tudy už tolikrát, že mi nepřepadalo nutné.

ÚT 03/10 – Den přesunu. Snídaně (poslední ovesné vločky), sbalit se a dolů na silnici. Do Sfakie jsme dorazili chvíli před desátou. Koupili jsme v pekárně skvělé kousky (jeden byl s jablky a rozinkami, druhý s tuším vanilkovým krémem), zapili to (zase na tom dětském hřišti) pivem, koupili jsme lístky a mohli jít nahoru k autobusu, který tam už čekal. Jako obyčejně, lidí dost, hodně jich ale jelo jen ke vchodu do rokle Imbros, ale protože ty vyselektovali s tím, že pro ně přistaví zvláštní bus, tak to nebyl problém se do busu dostat a sedět (taky se mi už stalo, že lidi až k Imbros v buse stáli!!) Přesun do Chanie byl OK, tam jsme se na autobusáku přezuli a převlíkli a dali bágly do úschovny (boxy byly obsazené, tak nám bágly nechali volně na zemi, ale podařilo se nám je tak připoutat dohromady, že jsem je mohl prohlásit za jeden kus, a tak jsme zaplatili jen jeden poplatek). Ve městě jsme si dali předposlední gyros a šli na pláž. Jenže hodně foukalo a byly velké vlny. Mně se do nich nechtělo vůbec, Honza tam sice vlezl, ale plavat se neodvážil a po chvílí ten svůj pobyt mezi nimi ukončil. Trochu jsme pak leželi na slunci, ale potom už začalo být, i díky tomu větru, chladno, a tak jsme se vydali zpět. Na kraji pláže jsme zašli do taverny na frapé a pak zpět na náměstí. Podařilo se nám koupit nějaké pečivo na ráno na letišti, sedli jsme si do parku s pro tento rok opravdu posledním „pravým“ gyrosem, vyzvedli si bágly, v kavárně na autobusáku si dali kafe a mně se podařilo nás on-line odbavit (pro let domů), a pak už autobus na letiště na přenocování. A tady to šlo "normálně" – občas se jít projít, taky přebalit a zabalit bágly, sebe obléknout do cestovního, taky jsme hráli chvíli kostky, a tentokrát ani jeden z nás nespal.

ST 04/10 – Brzo ráno jít k přepážce s bágly, pak nahoru do čekárny a dát si tam jedno kafe, no a to už nás svolávali k busu k letadlu. Odstartovali jsme opravdu načas, dali nám džus a sušenku a už jsme zase přistávali v Athénách. Tady zbytečně moc času na přestup nebylo, tak hodinka a půl a mohli jsme pokračovat (Honza stačil v Duty Free nakoupit dvě malé lahvičky s nějakou místní kořalkou, tak nám to zpestřil). Start byl trochu odložený, na ploše jsme čekali dost dlouho, než se zvednou letadla před námi, takže do PRG jsme se dostali s asi menším zpožděním. To ale nevadilo kamarádovi Alešovi, který na nás poctivě čekal a jel s námi ke mně domů, protože jsme byli domluveni, že zaskočíme do hospody nedaleko a dáme si oběd. Do hospody jsme pak šli, oběd ale nedopadl moc dobře (votravná servírka, výběr nic moc), ale to už je jiný příběh, dovolená však byla (bohužel) za námi.