ZÁŘÍ - hlavně hory, ale taky lijáky
Chania - Omalos/Xyloskalo - Kalerghi - Poria - Plakoseli - Katsiveli - Svourichti - Mesa Soros - Rousiés - Trocharis - Thodori Korfí - silnice od Anopoli - Aganthopoi - Anopoli - Sellouda - Agia Roumeli - Loutro - Sfakia - Chania
No tak snad abych zase začal nějaký popis letošní dovolené. Trochu se mi to všechno tentokrát vymykalo. Už než jsem odjel, tak jsem se nějak moc netěšil. Necítil jsem se nějak zdravotně komfortně, trochu mě pobolívalo v krku, trochu jsem cítil dutiny v hlavě, prostě taková jako nenálada. A bohužel, mělo to i další pokračování už na dovolené. Nicméně, moje představy o tom, kam půjdu a co budu dělat, byly, jako obyčejně, docela přesné a ambiciózní. Do „sbírky dosažených vrcholů nad 2300 m“ mi chyběly dva tři kopce, a tak jsem měl v plánu to završit, a taky jsem se chtěl znova podívat na druhou nejvyšší horu, Trocharis, protože když jsem tam byl loni na jaře, tak bylo hnusně a spíš to byl boj, než abych si to užíval a „vychutnával“. A k tomu jsem měl nový batoh, Osprey Atmos 65, který jsem chtěl ozkoušet. I s tím to bylo docela zajímavé, protože když jsem se o koupi rozhodoval, zachytil jsem někde info, že je to tak na 15 kg. Připadalo mi to na batoh o objemu 65 litrů jako nesmysl, a tak jsem popátral, a až přes facebook firmy jsem došel k informaci, že prý ty batohy jsou sice testované až na nějakých 30 kg, ale že za limit, kdy je to ještě „uživatelsky komfortní“, se dá považovat váha 20-23 kg. To mě trochu uklidnilo, protože mi bylo jasné, že s vodou ve flaškách a s jídlem na několik dní se na takovou váhu plus mínus dostanu, alespoň na začátku, než se něco ují. (Jenže dopředu říkám, že to není pravda, na takovou nálož ten batoh není, odhaduju, že ideál je opravdu těch zhruba 15 kg… bohužel…)
Ukázalo se, že ta moje úvodní nenálada byla oprávněná, protože mě pak čekaly další a další problémky. Jedním z největších byl fakt, že jsem vyrazil do hor a neměl jsem bombu k vařiči. Přiletěl jsem totiž do Chanie v noci, posledním busem dojel do města a tam hned pospíchal, kolem půlnoci, na pláž na přenocování. Sice jsem šel kolem asi dvou otevřených místních supermarketů, ale nenapadlo mě se tam stavit a bombu rovnou koupit, protože mě taky nenapadlo, že by ráno nemělo být otevřeno – bus na planinu Omalos/Xyloskalo mi jel v 7:45 a nákup před odjezdem mi připadal jako normální věc. Jenže ouha – VŠUDE otevírali nejdřív až v osm!! A ani v malém krámku na Xyloskalo (kde je vchod do krétské nejznámější rokle – Samária) bombu neměli, což byl teda fakt problém, protože jsem sebou měl stravu, pro kterou jsem horkou vodu potřeboval – čínské polívky, cestovní strava v pytlíkách, ovesná kaše atd. Dalším problémem bylo moje koleno. V prosinci loňského roku se mi v něm jeden „kolenářský machr“, dr. Pečený, pošťoural, vytáhl (údajně) kousek menisku, ale problém, se kterým jsem za ním přišel, mi tím neodstranil; hlavně že vyjma menisku vytáhl taky prachy jak z mé kapsy, tak taky z pojišťovny za pravděpodobně nenutnou operaci – mě to stálo komplet asi 4,5 tisíce Kč a kolik pojišťovnu, to nevím….člověk by dal asi klidně i víc – pokud by to opravdu k něčemu bylo... ale takhle..... o pacoše mu zcela zřetelně už vůbec nešlo. (Tak bacha na něj!!) Koleno se mi v určitém okamžiku blokne a noha se mi při došlapu až podlomí, ale už jsem se naučil s tím žít, vyhýbat se určitým pohybům, a taky jsem věděl, co a jak po tom zablokování dělat, a že to pak trvá jeden až tři dny, než si to znovu sedne. Ale bohužel, člověk se holt občas zapomene a nevyvaruje se „zakázaných“ pohybů, a tak se mi to zablokovalo hned během prvního dne. Ale naštěstí to do konce toho dne ještě odeznělo, takže to zas tak velký problém nebyl. Do nepohody vstoupilo trochu počasí, hned první den po poledni jsem se začal pohybovat v mracích, ze kterých chvíli dokonce i něco drobného začalo vypadávat, ale zase trocha štěstí – večer (jak to tam bývá časté) se vyjasnilo a pak už po celý pobyt na horách bylo hezky. Kazil to ovšem poměrně studený a ne zrovna slabý vítr, který foukal permanentně z jedné strany, což vedlo k tomu, že se mi hodně vysušovaly rty, ty mi popraskaly a asi se mi tam dostala nějaká infekce, takže po celý pobyt se mi tam dělaly strupy, dost to při jídle bolelo a hojilo se to ještě i po návratu domů. K tomu se přidal i odřený nos – ten severák mi přinesl taky trochu rýmy a od neustálého smrkání a utírání nosu jsem se odřel. A v levém, návětrném uchu mě po asi dva dny vždycky odpoledne, po celodenní masáži tím studeným větrem, začalo až bolet, i když jsem se snažil si ho chránit. Prostě – letos se toho nabalilo nějak moc.
Ale trochu pozitivní pohled: Přílet v PO 14/09 byl na čas, bus do města čekal a tak hned první den byl v pořádku, i s tím, že po noci na pláži bylo vše (hlavně spacák a boty) navlhlé – to tak normálně bývá.
ÚT 15/09 Bus na Xyloskalo (7:45) jsem stihnul, ačkoli jsem předtím prošel dost široké okolí autobusáku ve snaze koupit tu zmiňovanou bombu k vařiči – viz výše. Cesta busem byla očekávaně „scénická“ a hlavně za vesnicí Lakki jsem byl docela zvědavý, jak to tam kolem silnice vypadá a kde jsou jaké odbočky. Snack-bar na konečné na Xyloskalo je nově trochu rozšířený, dal jsem si tam další snídani – „apple pie“, řecké kafe a malou plechovku piva Mythos (dohromady 6 €, podražili!!), pokusil se (neuspěšně) koupit tu bombu (něco takového vůbec nevedou), udělal pár fotek a vyrazil po pěšině v protějším svahu (začátek je jasný, označený). Hned první den jsem sice chytil zdržení oproti itineráři, které se se mnou pak táhlo po celý trek, ale nebylo to nic tak zásadního, že bych musel plány nějak podstatně přeorat. Jen jsem pak holt vypustil výstup na jeden kopec (Bournelos 2362 m). Pěšina z Xyloskalo (nmv. asi 1200 m) nahoru na silnici k chatě Kalerghi (1670 m) je nově značená jako E4 i s jejími klasickými barvami (žlutá a černá) a opravdu to na chatu trvá těch asi 1,5 hodiny, jak to hlásá ukazatel dole na začátku; pěšinu navíc právě opravovali a vylepšovali. Na terase chaty jsem si dal trochu odpočinek, napil se a snědl nějakou müsli tyčinku, a taky jsem zapnul GPS, abych zaznamenal trasu, kterou projdu (měl jsem to udělat už dole, ale zapomněl jsem na to!!! …ta hlava…). Z terasy se dá jít velkou oklikou zpátky po silnici a pak se vydat po jiné silnici, která vede dál do hor, anebo zkratkou (trochu značená modrými fleky na kamenech) podle plotu nad srázy do Samárie. Bral jsem zkratku. Pak po silnici asi 200 m a kousek za nějakou automatickou meteostanicí se odbočuje další zkratkou doprava dolů. Původně to byla cesta se schody z kůláčů, ale díky tomu, že v Řecku se nikdy nic, co by mělo sloužit nějakým turistům, se sice vybuduje (zvlášť když je to z peněz EU), ale pak neudržuje, takže i tohle už dávno vzalo za své. Ale sestoupit se tudy zase na tu silnici dá docela normálně, po kamenech a mezi nimi. Dál je to jasné, pořád silnice do sedla Poria (asi 1480 m; zde odspoda zleva přichází jiná kamenitá silnice, po které by se přišlo, kdyby se sem člověk chtěl dostat od vesnice Lakki). Tady je jednak kamenný (no, kamenný – jak jsem se časem dozvěděl, tak to, co vypadá jako stavba z kamene, tady, na Krétě, může být z betonu a kamenem jen obložené) domek (zamčený) strážců Národního parku (to je ta rokle Samária), kousek od něj je nádrž na povrchovou vodu a taky je tam nízký kamenný přístřešek, postavený ve stylu místních „mitato“, kde se dá taky i přespat. A je odtud taky luxusní pohled jak na protější temný masív hor Gigilos (2080 m) a Volakias (2116 m), se Strifomadhi (1921 m) na jejich pravé straně, ale i dolů do úctyhodné hloubky rokle Samária. Já se tu ale nezastavoval, byl jsem tu už mockrát a přestávku jsem nepotřeboval, a tak jsem pokračoval dál k vyhlídkovému a piknikovému altánu, postavenému před pár lety vedle silnice. Jenže stejně jako s těmi schody s kůláčů, ani tohle nikdo neudržuje, takže po pouze pár letech jsou z něj už jen ruiny. Ale odbočuje u něj nahoru E4. Odbočka je dobře značená. Napřed pěšina stoupá dost příkře, cikcak po balvanitém svahu, pak přejde menší úžlabinu a stoupá dál, až se dostane na planinu, kde se dají mezi porosty hlavně pichlavých dřišťálů jednak najít místa pro přenocování, ale jsou tam taky zbytky zdí nějaké menší kamenné stavby. Na planině se cesta drží spíš vpravo, pak zase začne stoupat a nakonec se dostane do sedla na hlavním hřebeni (s vrcholem hory Mavri, 1883 m, vpravo, západně; těch vrcholů "Mavri" – což, mimochodem v řečtině je něco jako "černý, tmavý, temný" – je v Levka Ori víc, co já vím, tak nejméně tři). To už jsem šel nějakou dobu v mracích, ze kterých začalo i něco jemného vypadávat, tak jsem tam na sebe navlíkl nepromo bundu a „promo“ šusťáky a navlíkl i obal na bágl. Ovšem i z tohoto sedla se musí ještě chvíli trochu stoupat, než se E4 dostane do dalšího sedla, či spíš na takový plochý hřeben, o patro výš. Vpravo jsou útesy do rokle Samária, vlevo údolí/rokle, kudy se dá sestoupit až ke konci jedné z větví horské silnice od Therisso. A taky se odtud dá ještě mírně vystoupat po poměrně nenáročném, hnedle plochém svahu na vrchol hory Melindanou (2133 m). E4 traverzuje svah kus pod tím vrcholem a protože jsem na vrcholu byl už 2x a jelikož se den pomalu nachyloval (a taky nahoře hodně a dost studeně foukalo), tak jsem se držel značené cesty a vrchol jsem vynechal. Další cesta je prakticky pořád dolů (až na nějaké drobné výjimky), a vede přes několik plošších míst, až planin, a na jedné z nich, Plakoseli (asi 1850 m), jsem se rozhodl přenocovat, i když jsem měl původně v plánu se dostat nejméně o ¾ hodiny dále na místo Petradhé (v ideálním případě dále dokonce o asi 2,5 hodiny, na planinu Katsiveli, asi 1930 m). Ale nebylo zbytí, pomalu se už začalo šeřit a mě čekal pokus o rozdělání ohně (když jsem neměl tu bombu k vařiči). Abych mohl ten oheň vůbec rozdělat a udržovat, tak jsem už nějakou dobu cestou sbíral různé klacíky a nesl jsem si to v igelitce sebou. Jenže na nocovišti jsem se logicky dal napřed do stavby stanu a přípravy na noc a až pak jsem se pokusil o oheň, když už byla téměř tma. Ale nepodařilo se, dříví bylo trochu vlhké, a tak jsem snědl kus sýra, sušený chleba, kus nějaké klobásy a müsli vlastní výroby, a šel jsem spát. Noc vypadala, že bude jasná a hvězd na nebi bylo zase tolik, že je tím člověk z města znovu až překvapený (i když jsem to pochopitelně zažil už tolikrát a i když je to právě jedna z věcí, která mě do hor táhne…)
ST 16/09 Ráno krásné, slunce už svítilo na okolní kopce a bylo jen otázkou času, než se dostane dolů na planinu. Noc byla sice jasná, a tudíž mohla být i dost chladivá, ale zima mi nebylo; tenký letní spacák, doplněný termo-vložkou a s oblečenými spodky a trikem s dlouhým rukávem stačil. Ke snídani jsem vyzkoušel nalít do ovesné kaše studenou vodu a bylo to naprosto dostačující, horká voda na to potřeba není. Nicméně mi to nedalo a za světla jsem se pokusil o oheň znova – a tentokrát se to podařilo!! (Hlavně díky uschlým bodlákům, které jsem tentorkát na jeho rozdělání použil.) Ale (studené, a kupodivu vyhovující) neskafe a ty vločky jsem měl za sebou, tak k čemu horká voda, že…. Nicméně, uvařil jsem ji a nalil do jednoho z pytlíků cestovní stravy, a když to bylo připravené, tak jsem rovnou trochu ujedl. Bylo to moje nejoblíbenější jídlo – sladkokyselé kuře s rýží a nějakou zeleninou – a to jsem nemohl odolat. Zbytek jsem pečlivě zabalil s tím, že to budu mít k večeři, a třeba i studené, ale hlavně že to bude jedlé. Na nejspodnější planinu Pirou to bylo jen asi něco kolem půlhodiny. Ta planina pokračuje dolů údolím, které se pak rozšíří do další planiny a tam se to jmenuje Petradhé (podle poměrně rozsáhlého mitato ve svahu nad ním). Pak se to znovu zúží do údolí a kolem mitato Koumi pokračuje už pod názvem Potámos (kousek pod Koumi, asi 5 min chůze, je studna s vodou po celý rok), aby se z toho pak stala hluboká a divoká rokle Eligias, která pak ústí na jižním pobřeží ostrova do moře. Ovšem E4 z planiny Pirou začne zase stoupat v protisvahu a kolem částečně pobořeného mitato Klissidhia se pak vine po pevném a viditelně hodně chozeném chodníku až na další planinu, Katsiveli. Musel jsem si udělat přestávku, protože jsem furt míjel plazivé keříky divoké třešně (Prunus prostrata) s uzrálými plody a lákalo mě otestovat, jestli se to dá jíst. No a v jednom místě, kde bylo až červeno, jsem prostě už neodolal a zastavil. A ochutnal. Plody jsou bobule velikosti asi tak hrachu, červené, ale dužina je malá, větší část plodu tvoří pecka. Chutná to ale dobře, trochu nakyslé, trochu hořké, řekl bych, že velmi osvěžující, i když najíst se toho moc nedá – vzhledem k zanedbatelnosti velikosti dužiny. Na Katsiveli to z Pirou trvá tak do dvou hodin. Tady jsem si udělal další přestávku, protože z rourky tekl do betonového koryta čůrek vody a tak jsem si ji nabral, jelikož mi bylo jasné, že se k dalšímu zdroji (sedlo Rousiés, 2135 m) dostanu až další den po ránu či dopoledne – když to dobře dopadne. Taky jsem provedl opatrnou a mírnou očistu těla (aby si moc nezvykalo na mytí, moc se k němu ve dvou či třech následujících dnech nedostane). A takto upraven jsem vyrazil nahoru, kolem „turistického“ mitato (uvnitř palandy a vejde se tam tak asi 8 lidí) a kolem stále, již několik let, rozestaveného kostelíka k chatě v sedle nahoře. Od chaty jsem začal stoupat nijak zvlášť prudkým svahem k vrcholu Svourichti (2356 m), kde jsem sice už byl, ale hodlal jsem tentokrát pokračovat na další kopec přes 2300 m – Mesa Soros (2349 m). Nahoru je cesta poměrně hezká, není to strmé tak, aby pod nohama ujížděla nějaká suť. Napřed je dobré se při výstupu na vrchol Svourichti držet spíše trochu vpravo, pak zhruba uprostřed svahu, no a potom se obchází jedna rozsáhlejší prohlubeň a na vrchol toho spíše hřebene než nějaké špice si člověk holt najde svoji cestu skrz skály – tady se občas i leze po skalách. Odspoda jsou tu a tam mužíci, sám jsem některé z nich postavil, a je docela užitečné se jich držet. Sama hora má vlastně dva vrcholy, ještě než se dojde k tomu hlavnímu, tak se doleva odpoutá hřeben, který napřed sestoupí do takového sedla s poměrně vysokým kamenným mužíkem, aby se to pak zase vyšplhalo k tomu podružnému vrcholu. Kdyby se někdo chtěl ze Svourichti vydat na vrchol Grias Soros (2331 m), tak nejspíš tudy. Ale já měl plán jiný, chtěl jsem na vrchol Mesa Soros, a to bylo nejlepší z hlavního vrcholu. Takže jsem tam došel, snědl zbytek cestovní stravy jako takovou obědovečeři (byla sluncem docela ohřátá, v batohu jsem to dal hned pod stěnu batohu) a dobře si ze shora prohlédl, nejen co mě čeká dál, ale i celé hory okolo. Jsou tu excelentní výhledy na obě strany: jednak k jihu, k masívu nejvyšší hory Páchnes (2453 m), s Trocharis (2410 m) a Bournelos (2362 m) okolo, anebo na opačnou stranu, kde je k vidění jednak hluboko dole planina/dolina Lívada a nad ní masív hory Ornio (2153 m) s temnou Mavri (2069 m) (jednou ze tří "Mavri" o kterých v Levka Ori vím) v pozadí, a vpravo od Ornio je vzadu ještě špice hory Spáthi (2048 m). Nad dolinou Lívada vpravo pak masív hory Agio Pneuma (2262 m) s malou bradavičkou – "kaplí" bez střechny na vrcholu. Bylo zcela evidentní, že dolů do sedla mezi Svourichti a Mesa Soros to nebude problém, taky jsem si ujasnil, kde nechám ranec (až na vrchol M.S. polezu nalehko – bylo by zbytečné tahat bágl nahoru a pak zase stejnou cestou dolů) a taky jsem si našel i místo, kde přenocuju, protože bylo jasné, že do sedla Rousiés se už ten den nedostanu: pod hřebenem jižně od Mesa Soros byly vidět dvě sníženiny/dolíky/prolákliny, vyplněné nějakým asi pískem nebo drobným štěrkem. Protože jedna z nich, ta větší, byla pod poměrně prudkým svahem s volnými kameny a balvany, které byly vidět ležící i dole na ní, tak jsem nechtěl riskovat, že na mě v noci něco spadne, a vybral jsem si tu druhou, o trochu menší, ale zahloubenou pod jen mírnými svahy, kde nemohlo hrozit nebezpečí pádu nějakých šutrů. No a vydal jsem se na cestu. Dolů do sedla to bylo opravdu snadné a rychlé a i na vybrané místo odložení batohu jsem se dostal bez potíží. Stále svítilo slunce, a protože jsem se dostal to větrného stínu, tak ani ten „severák“ moc neotravoval. Nahoru to šlo o trochu hůř než na Svourichti, svah je poněkud prudší a suťovitý, takže to pod nohama ujíždělo a ne vždycky se podařilo najít nějaké velké balvany nebo skalní výchozy pro lepší chůzi. Ale byla to celkem chvilka, netrvalo to dlouho (tak 20 min?) a byl jsem nahoře. Vrchol je poměrně nerozsáhlý a je na něm pochopitelně malá mohylka. A ty rozhledy!! Ta panoramata!! Kopec je celkem osamělý, takže je z něj vidět opravdu kolem dokola, i třeba masív s vrcholy Kástro-Fanari (2242 – 2165 m), před ním doprava hřeben Kakovoli (2214 m), pochopitelně i zbývající dva „Soroše“ (Grias Soros a Askifiotiko Soros – 2210 m), taky Svourichti a Agio Pneuma, rovněž Páchnes a okolí a dokonce vzadu na západě i horní část temného masívu Gigilos-Volakias, tyčícího se až za roklí Samária. A další a další. Krása!! Sestup k batohu byl pochopitelně mnohem rychlejší a zanedlouho jsem byl na vyhlédnutém místě v prohlubni. Její písečno-štěrkové dno sice nebylo rovné, jak se to původně ze shora a zdálky zdálo, ale dalo se na něm najít dostatečně velké ploché místo, kde jsem mohl postavit stan. Byl jsem rád, že jsem v té proláklině, že to tam bude kryté před tím neustálým větrem, ale bohužel to tak úplně nebylo, vítr se tam točil, tu foukal z jedné, tu z opačné strany, ale ačkoli to bylo přes 2 tis. m vysoko, tak noc byla dobrá, zima mi nebyla a nakonec ani ten vítr moc neprudil.
ČT 17/09 Vzbudil jsem se úměrně situaci, kdy jsem nikam moc nepospíchal. Slunce sice už svítilo, ale dolů do té díry ještě nedosáhlo. Vítr však celkem ustal. Takže snídaně, sbalení se a na cestu. Napřed traverz po tmavé hornině po mírném svahu nad dírou do menšího sedla a pak asi 10 min nahoru na hřeben, pod kterým by někde dole na druhé straně měla být pěšina mezi sedlem Rousiés a planinou Katsiveli. A taky že byla. Když jsem se dostal nahoru, tak byla vidět, ale byla dost hluboko dole a stoupala k doleva sedlu, takže jsem se vydal na další traverz, protože mi připadalo jako pitomost sejít dolů na ni, ztratit tak výšku a potom zase vystoupat do toho sedla. Nebylo to zlé, dokonce naopak užitečné, protože jsem potkal další kytku do své foto-sbírky – další krétský endemit, jeden z pryšců (Euphorbia rechingeri). V sedle Rousiés už bylo živo, dorazila tam nějaká skupina, dohaduju Italů, protože ani neodpověděli na můj pozdrav (Italové se moc nevybavujou, podobně jako Francouzi – alespoň tuhle zkušenost z Levka Ori mám). To až další skupinka, zřejmě Ingliš, se začala vybavovat. Šel jsem načepovat vodu, ale ukázal se menší problém – dole se studni se koupal nějaký pták. A už asi nějakou tu dobu, protože byl dočista mrtvý. Tak co teď, vodu jsem potřeboval, jinak bych to taky mohl zabalit a s tím zbytkem, co jsem ještě měl z Katsiveli, bych došel po silnici do rokliny Lagou k prameni/studni Kriaras, no a pak už na Anopoli a konec treku. Což se mi ale nechtělo. Takže jsem ptáka vylovil (byl to nejspíš bělořit šedý, Oenanthe oenanthe), vodu nabral a nakonec jsem ji později pil i syrovou, protože jsem neměl jak ji třeba převařit. A přežil jsem. Vydal jsem se nahoru jako na vrchol Páchnes, ale nedošel jsem až nahoru (koneckonců, byl jsem tam už asi 5x, nebo tak nějak..), ale před závěrečným výstupem jsem odbočil a slezl dolů do údolí pod jižními svahy. Dolů to jde trochu obtížně, svah je prudký, kameny pod nohama dost ujíždějí, ale dají se najít (trochu vpravo) skalní výchozy, po kterých se jde lépe. Dno údolí je ploché a věřím, že v případě nutnosti by se tam dalo i přespat, ale asi to tam bude furt protahovat a pravděpodobně docela dost; s tím by bylo nutné počítat. Výstup protějším svahem jsem nasměroval šikmo vpravo, i když by se samozřejmě asi dalo jít přímo nahoru po spádnici, ale to mně připadalo moc příkré. Takže jsem šel mírnějším stoupáním, zato to bylo (pochopitelně) delší. Vrchol tohoto bezejmenného „předvrcholu“ Trocharis je plochý a má hnedle těch 2,3 tis. metrů. Odtud to jde dolů do sedla už přímo pod svahy Trocharis pozvolna. Pak následuje pasáž skal, které se – ačkoli se to z dálky moc nezdá – dají překonat po jejich vrcholcích celkem v pohodě. Potom následuje krátký sestup a pak už výstup. Jsou dvě možnosti – zase buď přímo nahoru po spádnici, ale lepší je mířit do sedla mezi Trocharis a vedlejší horou Thodori Korfí (dva vrcholy – 2354 a 2300 m), protože odtud je to na vrchol Trocharis cesta celkem pohodlná, nijak zvlášť prudce stoupající, a netrvá to dlouho (do půl hodiny…no, odhaduju spíš tak 20 min a možná i méně…nevím, neměřil jsem to…), a člověk je nahoře. Kousek nad sedlem jsem taky nechal ranec a nahoru jsem šel tedy nalehko. Na vrcholu je bytelné závětří před (převládajícími) západními větry, a hlavně úúúúúžasné rozhledy vůkol!!! (Aby nebyly, z druhé nejvyšší hory Levka Ori!!) Loni na jaře jsem se tam ani moc nezdržel, byla hnedle vichřice a mírně mrholilo, ale letos – i když tam taky foukalo – to bylo o něčem úplně jiném. Byl jsem rád, že jsem si to sem naplánoval. Krása…. Dolů k báglu to bylo rychlé, dát ho na záda a hurá zase nahoru. Na Thodori Korfí se odtud přímo nahoru jít moc nedá, jsou tam skály, ale když se člověk vydá opět šikmo svahem doprava a nahoru, tak se na vrchol dostane bez problémů; a ani sem to netrvá nijak moc dlouho. Na vrcholu je pochopitelně zase vrcholová mohyla kamenů a asi tak o 150-200 m dále k jihu je vidět druhý vrchol, trochu nižší, ale taky s mohylou. Musí se sice napřed malinko sestoupit, ale pak je to hnedle po rovině a nakonec krátký výstup, a člověk je tam. Tenhle vrchol je poslední směrem k jihu, za ním už následují jen svahy dolů; pak je tam sice ještě další mnohem nižší hřeben, ale potom už jen mírné svahy až k planině Anopoli. (Jako jediný z těch vysokých hor je Thodori Korfí zespoda z planiny taky dobře vidět.) Rozhledy jsou odtud taky úžasné, dole je vidět celý průběh rokle Aradhéna, včetně známého mostu přes ni, celá planina Anopoli je to jako na dlani i se všemi jejími osadami, je vidět kaple Agia Ekaterini na hřebeni, pod nímž na jihu už je turistická destinace Loutro a moře, a jsou vidět i stožáry nad osadou Kambia (a tudíž je tam i mobilní signál!!). Sice pořád nepříjemně foukalo (nebylo taky ale divu, i tenhle vrchol má přes 2300 m), ale dalo se to vydržet. Jenže den se pomalu nachyloval a nebyl jsem si tak úplně jistý, jak a jestli vůbec se dostanu ještě za světla dolů na silnici od Anopoli. Sestup do údolí (pod horu Xerolimni, 2274 m) docela jde, dají se najít skalní výchozy, po kterých kameny pod nohama tolik nekloužou. Pak se musí jít vlastně pořád pod svahy té hory. Dno údolí pod Chorafas Korfí je asi ne moc průchodné, jsou tam různé prohlubně, díry, hřebínky skal a tak podobně, ale když se člověk při sestupu drží v údolí po jeho levé straně (vlastně úpatí té hory Xerolimni), tak i když se asi 3x nebo 4x musí slézat nějaké skalky, tak to velký problém není. Dostal jsem se (zase) k velké a temné prohlubni, za kterou už bylo vidět údolí Ammoutsera s mitato, nádrží na vodu a vhodnými místy pro stan, ale neznal jsem tak úplně, kudy tam sejít, zdálo se, že by to mohlo jít po pravé straně té prohlubně. Ale nebyla to jistota a už se pomalu začínalo šeřit, takže mi to připadalo jako risk a raději jsem zvolil cestu, kudy jsem už jednou šel. Sice to je taky po skalách, ale alespoň jsem věděl kudy. Takže jsem odbočil doprava a přes plochý hřeben jsem se dostal dolů do prolákliny, tu jsem lehce překonal, pak zase trochu nahoru a kratší traverz vlevo a na jakýsi spojovací most s hlubokými prohlubněmi po obou stranách. Za ním doprava, sestup po několika skalkách a zase další podobný most téměř v protisměru. To už bylo opravdu málo vidět a pomalu to bylo na čelovku, jenže začal vycházet trochu měsíc a pořád bylo tedy ještě docela vidět, jak si oči přivykaly. Teď jsem se ale musel dostat o dost velký kus dolů po skalách, ale naštěstí to nebylo až tak, že bych musel používat i ruce. Dostal jsem se na dno údolí, vedoucího až k silnici, sice pomalu, protože opatrně, ale bez problému. A to už byla prakticky tma. Dole to bylo pořád po kamení, ale nehrozil už pád někam hluboko dolů a tak to šlo v klidu a čelovku jsem ani nerozsvítil. Na silnici jsem se dostal už opravdu za hluboké tmy a bylo mi jasné, že zpozdit se tak o půl hodiny, tak nevím, nevím, jestli bych nemusel přečkat noc někde vsedě na nějakém šutru…. Dal jsem si pauzu (pořád nepříjemně foukalo) a vydal se už s čelovkou na hlavě po silnici dolů. Tím údolím sice vede značená cesta, stará kalderimi/spojnice z Anopoli, ale netroufal jsem si hledat její začátek a pak po ní jít, v čelovce jsem měl už slabé baterie a i na silnici jsem měl problémy dobře vidět a odhadovat terén, natož pak na té kamenité cestě…. Od toho místa, kde jsem vylezl na silnici, to jsou k plánovanému spacímu místu, kde jsem hodlal přenocovat (Angathopoi) asi tak dva km. Tam jsem pak ze silnice odbočil správně na starou cestu, ale pak se ukázal problém – nemohl jsem to místo na spaní s čelovkou na hlavě najít!!! Tak jsem se tam motal, ale bál jsem se odložit bágl, i když po 11hodinovém treku ramena a záda už dost podstatně bolela. Nebyl jsem si jistý, jestli bych ho pak zase našel, třeba bych pak musel bloudit do rána…. Nakonec jsem to ale udělal a vyrazil jsem hledat plac. Pořád jsem se však obracel a kontroloval umístění báglu hlavně podle kontúr stromů, jak se to rýsovalo proti noční, temné obloze s hvězdami, a najednou jsem narazil na kamenného mužíka. Uvědomil jsem si, že to nejspíš bude ten, co jsem ho loni postavil já sám, pro kámoše, kteří tu měli přespat při cestě na Páchnes (nakonec spali jinde). A od mužíka jsem jim dokonce kameny obroubil pěšinu na to správné místo… Jak se to teď hodilo!!! Došel jsem pro ranec a za chvilku jsem byl „doma“ na tom svém "správném" místě pod skalkou, chráněném před větrem. Za tmy jsem postavil stan, něco málo pojedl a hlavně pak hned zalezl a asi téměř okamžitě i usnul po té celodenní robotě.
PÁ 18/09 Ráno bylo jako obvykle slunečné, a protože jsem byl ve výšce už „jen“ asi tak 1700 m, tak bylo i celkem teplo. Měl jsem fůru času, plánoval jsem slézt dolů na planinu Anopoli, zajít za odměnu do hospody na dobré jídlo a pokračovat pak na oblíbené místo Sellouda na poslední noc mimo pobřeží. Po asi tak půlhodině poté, co jsem se vydal na cestu, jsem dorazil na místo s ruinami kamenného domku. O něco níže jsou nějaké ohrady a hlavně ve starém stylu zaklenutá podzemní nádrž na vodu – Kriaras. Nevím, jestli to je studna s vlastním pramenem, nebo jestli je v tom jen voda povrchová (tipoval bych ten pramen, je to hodně hluboké), ale každopádně je to asi nejhlubší taková nádrž, co znám, voda je tam opravdu hodně hluboko. Hned vedle je na provaze uvázaný nějaký plechový džber, kanystr, tak jsem se rozhodl, že provedu menší očistu, když se blížím do civilizace. Na pití jsem vodu nepotřeboval, měl jsem ještě ten výluh z mrtvého ptáka ze sedla Rousiés, který mi docela svědčil, a jak se ukázalo – po kterém mi nic nebylo, a navíc ta voda tady byla asi trochu zažloutlá (no, možná to byl jen vnitřní povrch toho kanystru, co bylo do žluta). To bylo něco!!! Chladivá voda v tom vedru, které už bylo (už jsem tam byl na "pouhých" 1500 m!!) byla úžasná, napřed jsem se v tom kanystru očvachtal a pak jsem si to všechno nalil na hlavu. A takto upraven jsem se vydal dolů. Asi díky letošní zimě, bohaté na sníh, byla cesta často blokovaná padlými stromy, nebo ulámanými větvemi a muselo se to často obcházet. Dolů to bylo tak dvě hodiny, pak ještě asi 3 – 4 km po planině a byl jsem v civilizaci (= taverně). A za to všechno, co jsem hlavně předchozí den zažil, jsem se pak na Anopoli v té oblíbené hospodě taky hezky odměnil. Jednak mi dali – jako obyčejně – výtečný řecký salát (výtečný je proto, že do něj dávají taky i natrhané listy nějakého kadeřavého salátu a kopr), a přestože jsem je žádal o malou porci (jelikož jsem si hodlal dát ještě další normální jídlo), tak mi přinesli porci klasické velikosti, ze které se docela najedí i dva. A pak jsem dostal tak velkej kus prasete s opeč. brambory, že mi oči lezly z důlků při představě, že bych to do sebe měl po té salátové porci ještě nacpat. Ale dokázal jsem to, i se dvěma pivkama....'sem hrdina :-) ..... a jen za 16 €. V téhle hospodě mají rovněž wifi, takže jsem taky trochu komunikoval. Jenže nedaleko hospody je i obchod, tak jsem si tam nakoupil na zbylých pár dní i bombu k vařiči, abych mohl pak v Agia Roumeli, až tam budu mít pobytovku, sníst všechna ta jídla, co jsem nesnědl (resp. nemohl sníst) na horách. A s řádně nacpaným břichem jsem se vydal na cestu, která mě moc netěšila. Po rozpáleném asfaltu asi 1 km do vesničky Agios Dimitrios, zde uhnout doleva a po značkách (bledě modré) napřed kolem kostelíka a pak za posledním domem vlevo a protisměrně až k začátku starého kamenného schodiště. Po něm asi 50 m nahoru. Tam je k dispozici jednak hrubými kameny vydlážděný chodník a jednak souběžná polňačka. Po chodníku se jde blbě, polňačka je lepší. Dojde se za nějakou stájí k místu, kde na tuhle cestu přichází i ten chodník. Tady se musí uhnout doleva k velké olivě a za ní pak jít kus podle kamenné zídky směr silnice. Pak přelezt tu zídku v místě, kde je trochu pobořená, a dostat se tak na silnici. Po ní pak doleva k mostu přes rokli Aradhéna. Tady jsem neodolal a zase se zastavil a v občerstvení si dal pomerančovou Fantu a do báglu přibalil jednoho Mythose, že si ho dám na nocovišti na Selloudě. Pak byl přede mnou úsek asi 2,5 km po asfaltu (velmi úmorné, mírné stoupání), potom na první asfaltové odbočce odbočit doleva a mírně dolů. Po – odhad – asi tak dalších 2 km rozcestí (zde už se jde po kamenito-písčité cestě), zde doprava asi 350 m a tam doleva a do lesa. V lese nikde neodbočovat a po jeho projití jsem se dostal už na dohled hrany srázů, spadajících k moři. Ta cesta-silnice je k jakémusi vysílači ve svahu nad mořem a je nutné z ní odbočit. Kde se to má udělat, to jasně ukazujou značky, červenobílé, a směrovky. Musí se doleva, doprava by to bylo směr Agios Ioannis. Pak už zbývá jen asi tak okolo 300 m a jsem tam. Krásné místo, vpravo pár cypřišů a za posledním z nich exkluzivní místo pro stan, s výhledem na moře, a když se člověk přiblíží ke skalkám nad srázem, tak je vidět dole nejen záliv s vesnicí Agia Roumeli, ale dokonce i daleko na západě kosa s bílými domy, vybíhající do moře, a to je městečko Palaiochora. Jediný drobný nedostatek byl fakt, že kameny, ze kterých jsem tam měl už od dřívějška udělanou zídku proti případnému větru přesně pro můj stan, mi v dubnu Jíťa, přítelkyně Pafky z Turnova (na Krétu taky oba jezdí, ale spíš to někde téměř proběhnou, co nejvíc nalehko, žádné horské treky s velkou bagáží a jídlem na několik dní), přerovnala, protože tak to teprve bylo podle ní to pravé krásno; jiný důvod si představit nedovedu. Tak jsem to dal zase zpátky na místo nikoli tak krásné, ale užitečné; krásné to tam je i bez té krásy přidané. A otevřel jsem si to pivo (zabalené do mokrého ručníku vydrželo velmi chladivé) a nechal jsem se unášet tím, co bylo kolem mě a co jsem viděl daleko okolo. To byla ta pravá slast a krásno!!! Bylo teplo, nefoukalo, a tak jsem postavil stan, udělal si jen kafe se sušenkou (po těch lukulských hodech na Anopoli jsem hlad zrovna moc neměl) a zalezl ke spánku. A byla to krásná noc, klidná a teplá, takovou jsem už potřeboval.
SO 19/09 Na tenhle den jsem se moc těšil, protože jsem se měl konečně dostat k rybníku a do sytosti se vyčvachatat. Času jsem na to měl spoustu, tak jsem nijak nepospíchal, po ránu všechno proběhlo v klidu a až asi tak k desáté jsem začal sestupovat po staré kalderimi, abych se dostal na pobřežní větev trasy E4. Od hrany sestupu to trvá asi tak jeden a čtvrt hodiny. Pak zhruba 30 min nad písečné duny nad pláží Agios Pavlos, na kterou jsem ale nesestupoval, ale pokračoval jsem ještě asi 20 min dál a zastavil jsem až u dalších dun pod ústím rokle Eligias. A tam to přišlo – první koupel a první slunění se!!!! A umytí se… Nádhera, tak teplé moře jsem tu snad ještě nezažil. Ani moc vlny nebyly a tak jsem se tam zdržel notnou dobu. Slunce pralo a mně bylo jasné, že to bude prúda těch zhruba 30 min po té E4 směrem k Agia Roumeli, protože odtud to je většinou po velko-oblázcích, po kterých se nejde dobře, a navíc v úmorném parnu. Bylo nějak po poledni a tak ten jižní svah byl řádně rozpálený. Na konci části s těmi kameny se nedalo nic dělat a musel jsem zase do vody. Do „kempu“ u Agia Roumeli jsem došel splavenej. Lidí tam moc nebylo, ale co bylo překvapení, byl fakt, že v potoce TEKLA VODA!! V září věc hodně neobvyklá. Lidi si v potoce postavili malé hrázky, takže tam byly tůňky s hlubší vodou a do jedné z nich jsem se hned ponořil tak, jak jsem byl, v šortkách a triku, jen konec nohou s pohorami jsem nechal trčet ven. Koncentrovaná slast!!! Postavil jsem pak stan na stejném místě, jako loni a zašel do taverny Tarra přivítat se s Andreasem a jeho bráchou Sifisem, majiteli té taverny. A s Pavlosem, kuchařem. Taky jsem byl něco trochu nakoupit a potom už jen nějaká koupel a večer do Tarra na večeři – jako obvykle to byla napoprvé musaka, a taky trocha komunikakce přes místní wifi a dobít mobil.
NE 20/09 – ST 23/09 Byla to tady klasická téměř 5denní pobytovka, ze které se vymykala jedna věc – v pondělí jsem zažil něco, co jsem tu ještě neviděl. Už v neděli Andreas povídal, že v pondělí by mělo nějak pršet, a opravdu k ránu trochu sprchlo. Myslel jsem si, že to je vše a že to tedy nic tak strašného nebylo, ale to jsem netušil, co ještě přijde. Během dopoledne, kolem desáté, se začal zvedat vítr a na horách se zavěsily mraky. Pak ztmavlo nebe i na západě nad mořem a bylo slyšet vzdálené hromobití, no a pak začalo lejt. A zvedl se dost silný vichr. To bylo nějak před jedenáctou. Zalezl jsem do stanu a dokonce jsem ho zevnitř raději podpíral při nárazech větru, foukajícího od Samárie. Liják byl opravdu vydatný, dokonce se mi začala kolem stanu a pod předsíní dělat i louže, a tak jsem se snažil zevnitř dosáhnout ven a udělat stanovým kolíkem kolem té předsíně stanu nějaké meliorace a trekovou holí to prodloužit, aby to odtékalo. Naštěstí liják netrval dlouho a byl konec. A za chvilku vysvitlo slunce. Tak jsem vylezl a trochu sušil, co sušit potřebovalo, dokončil jsem kolemstanové meliorace, ale neodvažoval jsem se jít moc daleko od stanu, protože nad horami mraky pořád visely a i nad mořem se to honilo…Vody v potoce výrazně přibylo, hrázky zmizely a voda se pochopitelně zakalila. Tohle bylo tak už po jedenácté hodině, ale za asi půl hodiny mělo přijít další představení, ještě daleko razantnější. A když to přišlo, tak to opravdu stálo zato. Vítr se trochu stočil, foukal od západu a opíral se teď do nejméně odolné strany stanu – do předsíně, která nemá kotvící šňůrky a drží ji jen jeden kolík, který navíc zrovna nešel moc dobře zarazit do země. To bylo dílo!!! Měl jsem chvílemi dojem, že mě to odnese i se stanem, a to jsem měl kolem stanového místa docela vysoké ochranné valy z kamenů…. Takže zase louže a zase meliorace, protože ty předchozí jsem asi nějak pošlapal…. Ale zase to netrvalo nijak extrémně dlouho. Čtvrt hodiny? Možná půl.... A když to skončilo, tak jsem vylezl ven, že zase rozvěsím navlhlé věci na sušení. A najednou jsem si uvědomil, že slyším nějaký kravál, který nepocházel od značně rozbouřeného moře. Byl to ten potok. Jenže ten se teď se změnil v dravou a rozbouřenou řeku, jejímž korytem se valila ne voda, ale břečka barvy bílého kafe, i s pěnou. A to vše vtékalo do moře, jež záhy získalo barvu té řeky. Jenže opravdu „spektakulární“ byl boj divokého proudu z řeky a rozbouřeným mořem, jehož mohutné vlny šly proti tomu proudu… Člověk se před těmi silami přírody cítil TAKHLE maličkej… Hned jsem běžel pro mobil a natočil to. Kam se na to hrabe ta březnová bystřina, která se tudy hnala, ve srovnání s tím, co bylo teď!! Tehdy to byl vlastně jen neškodný čůrek vody v porovnání s tím současným…. Hodně lidí se na to přišlo podívat, i Andreas. Navrhnul jsem mu, že by měl jít pro kýbl a tu břečku i s pěnou rychle nabírat, že by to pak mohl prodávat jako aktuální specialitu „Samária’s latté“, že by na tom mohl dost trhnout. Myslím, že s kýblem nepřišel, asi má peněz dost… anebo byl línej? Těžko říct…. Další den už tak bujarý nebyl, vítr se trochu utišil, ale protože tu a tam velmi lehce sprchlo, vždycky sice jen pár kapek, ale i tak jsem musel být zase pořád kolem stanu – vynést věci, pak to zase rychle uklidit… Ale bylo přitom teplo, odhad kolem +25. Až středa byla opět krétská, slunečná, akorát že moře bylo pořád trochu špinavé a pořád docela rozbouřené. Rozhodl jsem se, že plánovaný návratový trek (rokle Eligias, místo Fliskounias, jeskyně Kormokopou, Agios Ioannis, Anopoli, rokle Ilingias, Sfakia) vypustím, abych si vůbec užil moře, a do Sfakie se vydám zase podle vody, po pobřežní větvi E4. Večer jsem se stavil naposledy v Tarra, jednak si dát znova musaku a jednak zaplatit útratu. Musaka nebyla, dali mi (taky dobré, i když málo ohřáté) pastitio, a podražili, stálo mě to celkem za těch pár dní 51 € (1x kafe, 2x frapé, asi 5 nebo 6 piv, musaka, řecký salát, tzatziki, pastitio)
ČT 24/09 Ráno jsem nikam nepospíchal, a tak jsem vyrazil směr východ zase když už bylo hodně teplo. Ale na oblíbeném místě u ústí rokle Eligias jsem byl natošup a dal jsem si tam asi tak hodinovou koupel. Další následovala na pláži Agios Pavlos a odtud jsem vyrazil na část, která se mi nikdy moc nelíbila. Což o to, borovým lesem nad pláží (a že je hodně dlouhá, dobré dva km) to je příjemné, ale pak se vyleze na sluncem rozpálený jižní svah s jen asi dvěma či třemi místy, kde se lze schovat do stínu, a navíc to stále stoupá, a to už tak moc atraktivní není. Už když jsem byl tak kolem půl hodiny od Marmary (ústí rokle Aradhéna; od lesa dobrých 5 km), tak mě najednou zezadu někdo oslovil a česky!! Kluk, co se tam taky procházel. Tak jsme si povídali a já se ho snažil držet, jenže on šel jednak nalehko, s batůžkem o dobrých 10 kilo lehčím, a jednak byl celkově lehčí o pár desítek let, takže jsem ho po chvíli poslal, ať jde svým tempem, protože jsem přestal stíhat, a že by mi pak akorát mohl držet místo na Marmara, protože tam budu nutně potřebovat pivo. Utekl mě tak o snad 5, snad 10 min a místo držel. Tak jsme si v hospodě povídali, poradil jsem mu, kam by mohl odtud jít, že já se jdu vyspat naproti přes záliv na své oblíbené místo do Loutro, a domluvili jsme se, že vlastně z Athén letíme v neděli stejným letadlem (on ale z Kréty odlétal z Iraklia, ne z Chanie, jako já). V hospodě jsme se docela zdrželi, z mého plánovaného jednoho piva byly tři a tak jsem po pěšině nad útesy z Marmara do místa Likos šel už za počínajícího šera. Než jsem prošel Likos a začal stoupat na skálu, která se musí překonat, když se jde do další osady, Fínix, tak už byla tma. Takže na místo určení jsem dorazil za tmy a za tmy jsem i stavěl stan a vařil pak jídlo. Při stavění stanu se mi zdálo, že zem je nějaká moc tmavá a opravdu – rostlo tam něco jako mech a bylo to, navzdory několika slunečným dnům, na omak překvapivě vlhké. A ve světle čelovky bylo vidět, že tam zase ožily desítky a možná i stovky velkých černých mravenců. Najedl jsem se trochu mimo jejich trasy a do stanu mi nezalezli, takže noc proběhla celkem v klidu.
PÁ 24/09 I tohle ráno bylo klidné a pohodové, jenže v noci bylo neskutečné vlhko, takže stan byl zevnitř úplně mokrý, jak kdyby to bylo v zimě, a zvenku jakbysmet. Takže jsem ho musel sušit a nejen stan, ale taky footprint a igelit, co jsem dal pod něj. No ale po snídani bylo vysušeno, sbalil jsem se a šel se ještě trochu vyčvachtat k nedalekému malému betonovému přístavišti pro malou loďku. A pak do Loutro do obchodu (pivo, voda) a vydat se dál směr pláž Glika Nero (= Sweet Water Beach). Je to tak hodina a člověk se dostane do zálivu před tou vyhlášenou pláží (na Mapy.cz je označeno jako že je to pláž hanbatá). A tam jsem si opravdu užil snad první a bohužel taky poslední pořádné pokoupání. Ležet ve vodě na kraji a slunit se a nechat se ošplouchávat vlnkami, nebo si lehnout na rozpálené oblázky a nechat si prohřívat staré kosti, tu a tam se čochtat ve vyhřáté vodě zálivu…. Koncentrovaná nádhera!! Když jsem si dostatečně užil (a když jsem měl pocit, že moje pokožka začíná mít té sluneční blaženosti pomalu dost), tak jsem se vydal dál. Jde se napřed kolem dalšího zálivu (pláž Timios Stravros), vystoupá se na plochý hřbet s kostelíkem Timios Stravros a odtud jsem byl dole na pláži Glika Nero za chvilku. Na jejím východním konci jsem si dal zase koupel. A pak to bylo matrýrium, než jsem se dostal na silnici. Každou chvíli jsem musel zastavovat, lapal jsem po dechu, značně jsem se přehříval, prostě horor; takhle část se mnou ještě nikdy takhle nezacloumala, nevím, co se dělo... Ale jak jsem byl nahoře na silnici, tak to bylo rázem mnohem lepší, sejít dolů na most (přes ústí rokle Ilingias k moři) trvalo chvilku a tady se vydat roklí kousek nahoru. Na pravé straně mostu je na zídce hadice s hydrantem a kupodivu se z ní dala dostat voda. Což jsem hned udělal a vypil tak dobře tři čtvrtě litru hnedle naposezení. Nahoru roklí to sice mohlo být zase únavné, ale slunce už bylo nízko a po značnou část cesty se dalo jít ve stínu, takže to tak hrozné taky nebylo. Na místo pod cypřiši jsem dorazil krásně na to, abych nemusel s ničím pospíchat, nehonil mě nadcházející soumrak, prostě klid. Postavil jsem stan, před něj si dal rohož (tu jsem zabavil ještě v Agia Roumeli, někdo ji nechal k dispozici u sprch) a na ní jsem pak usedl, snědl večeři a pak jen tak čuměl a poslouchal okolní zvuky. No a jak se setmělo, tak jsem zalezl, abych zdárně prospal poslední noc venku. Čekala mě sice ještě jedna venkovní, na pláži v Chanii, ale ta se moc nepočítá…. Nechal jsem stan otevřený, ale brzo jsem ho zase zavřel, protože mi tam nalítal nějaký hmyz.
SO 25/09 Ani tohle ráno jsem nemusel nikam spěchat. Sice už když se rozednívalo, tak se mi zdálo, jako že ze shora něco padá, jakoby i nějaké kapky, ale když jsem věci, které jsem nechal volně venku, dotáhl pod jednu chlopeň předsíně, tak to padání přestalo. Jak se plně rozednilo, tak jsem vylezl, posnídal, sbalil se a vydal se dolů k mostku. A jak jsem šel dolů, tak po silnici odshora šel Dan, ten kluk, co jsme se potkali před Marmara!! No tak jsme společně došli do Sfakie, já se šel ošplouchnout na pláž a on zamířil k obchodům, dát si nějakou snídani. Před pekárnou jsme se zase potkali, on si pak šel prohlédnout, jak to tam kolem vypadá, a já si šel dát pivo do sámošky. Jenže když jsem ho končil, tak zase začalo něco padat, takže jsem se raději sebral, koupil lístky na bus a šel nahoru na parkoviště busů, kde je i stanice linkových spojů. A vlezl si pod přístřešek. Dobře jsem udělal, déšť houstnul, nad mořem úplně černo, na horách jakbysmet, do toho z hor hřmění a nakonec i blesky a hromy snad přímo nad Sfakií …. Postupně přicházeli další a další budoucí cestující, čím dál tím víc mokří, a všichni s kufry, nebo aspoň s velkými batohy, takže poměrně malá čekárna přestávala stačit. A do toho se déšť změnil v průtrž, všude kolem potoky vody, někdy i malé vodopády. Já si stačil vyndat nepromo bundu a na batoh navléct nepromo obal, jenže po betonové podlaze zatékala voda dovnitř, takže bágl stál v mokru. Do toho ještě řidič autobusu, který zastavil dobrých 25 metrů od přístřešku, kde se tísnili všichni cestující, když nastala doba nástupu, jen otevřel dveře (JEDNY!!) a uložiště pro zavazadla tam, kde stál, že se může jako nastupovat..... Že by v těch podmínkách zajel blíž? A proč by to dělal, on seděl přece v suchu, že…. No, tak byl pak ještě trochu boj, než si lidi dali do busu zavazadla a než se nastoupilo, a asi 5 min před tím, než bus vyjel (odjezd v 11:00), tak pršet přestalo. Jízda do Chanie normální, akorát že to nejelo přes Vrisses, ale nějak až docela daleko východně od přístavu Souda se bus dostal na tu místní dálnici a po ní pak jel jakoby zpět do Chanie. Na autobusáku jsem napřed přebalil na sluníčku bágl a přezul se do sandálů (Mimochodem – v Agia Roumeli jsem zjistil, že jedna bota má z hnedle jedné třetiny odlepenou podrážku, takže jsem musel zakoupit nějaké vteřinové lepidlo a pokusit se to slepit. Povedlo se.) a batoh dal za 2€ do úschovy. A vydal se do města. Už dopředu jsem se rozhodl, že noc nepřečkám na pláži, i v Chanii byly nějaké deště a písek by byl určitě hodně vlhký, takže ráno bych byl mokrej jak dveře vod chlíva. Tudíž na mě čekalo zase letiště, a vzhledem k tomu, že mi to letělo až v 09:20, tak docela dlouhý pobyt tam. V Chanii jsem se šel podívat trochu do města, šel jsem na frapé na oblíbené místo v zastrčené taverně u přístavu, zaskočil jsem si (KONEČNĚ!!!) na první (a poslední) gyros, a potom jsem šel taky nakoupit různé důležitosti, jako je Ouzo, různé pamlsky a dárky. Na autobusáku jsem si dal kafe a nějaké pečivo a koupil jsem si bagetu na neděli do Athén, a na letiště jsem odjel nějakým busem tak asi v sedm. No a tady klasika – noc nic moc, snad jsem ani nespal, brzo ráno se odbavit na samoobslužném přístroji, let do ATH trvá hodinu a tady to bylo horší, protože delší (tak asi 5 hodin čekání). Tak jsem chodil i venku, na chvíli jsem si tam i lehnul na sluníčko, dal jsem si kafe, no a v určenou dobu jsem byl v čekárně u „gate“, ze které se mělo letět do Prahy. Díval jsem se, jestli někde nezahlédnu Dana, ale nikde jsem ho neviděl. Až když už se nastupovalo v letadle, tak najednou šel kolem mě – já už seděl a on měl místo o trochu víc vzadu. Pak jsme se ještě krátce potkali v Praze na letišti, u karuselu, kde vyjíždí zavazadla, ale vzhledem k tomu, že on měl svoje jediné zavazadlo sebou na palubě a nemusel tedy na nic čekat, tak jsme se rozloučili a on šel na bus domů. Mně bágl vyjel docela pozdě, ale bylo mi to jedno, stejně jsem nikam nepospíchal. Domů jsem jel přes Nádraží Vokovice a tam jsem šel raději na tram, než lézt dolů do metra, na Štrosu jsem přestoupil a za chvíli jsem byl doma.
Takže takhle skončila moje letošní krétská anabáze, ale to není vše – jen nějaký ten den dva po příletu jsem zjistil, že na termín květen/červen příštího roku jsou k dispozici NEOBYČEJNĚ levné letenky (116 €!!), tak jsem to hned koupil, a tedy týden po příletu už taky asi tak zhruba vím, kam příští rok půjdu tentokrát. Kamarád Honza, který se ke mně už párkrát při krétských výletech přidal, se přidá opět, takže budu mít zase společnost.
