Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velký trek přes 7 vrcholů nad 2 tis. metrů a zbytek u moře

11. 6. 2014

(Chania) - vesnice Lakki - sedlo Poria - po E4 na vrchol Melindanou a dál na planiny Plakoseli, Pirou a Petradhé - po E4 na planinu Katsiveli - vrchol Svourichiti a zpět - sedlo Rousiés - vrchol Páchnes - vrchol Trocharis - oba vrcholy Thodorí Korfí - silnice z Anopoli - místo Angathopoi - roklina Lagou - planina Anopoli - vesnice Aradhéna - vesnice Agios Ioannis - místo Sellouda - pláž Agios Pavlos - vesnice Agia Roumeli - po E4 zpět Agios Pavlos - místo Marmara - osada Loutro - pláž Glika Nero - rokle Iingias - město Sfakia - (Chania)

Už pár let jsem se chystal vyšplhat taky na horu Svourichti, co se tyčí jak nad planinou Katsiveli, tak i nad značnou částí trasy E4, která odtud míří na planinu Lívada a dále směrem planina Niátos. Ta hora je jednak docela vysoká, 2356 m, ale vždycky se mi zdála být celkem snadno přístupná od (zamčené) kamenné chaty nad planinou Katsiveli po svahu nijak zvlášť prudkém. No ale to znamenalo se tam, k chatě, nějak dostat. Jít tam od vesnice Kámbi přes chatu Volika a planinu Lívada mě nelákalo, protože jsem tudy v posledních letech šel už 2x, jít tam od planiny Askifou na planinu Niátos a dále po E4 směr planiny Lívada a Katsiveli, mě taky nijak nepřitahovalo, protože od Askifou přes Niátos a hlavně dál pod horou Kástro k sedlu mezi Grias Soros a Agio Pneuma to je dlouhá štreka divokou a bezvodou oblastí a nebyl jsem si jistý, jestli bych po zdolání této úvodní části měl ještě morál na tu Svourichti. Tak jsem si vymyslel, že začnu v osadě Lakki, odkud se po málo chozené pěšině dostanu na kamenitou silnici z Fokyes (místo na hlavní asfaltce silnici mezi Lakki a planinou Omalos), po níž dojdu do sedla Poria, tam navážu na značenou trasu E4, a po té se na Katsiveli dostanu. Tahle alternativa se mi líbila i proto, že jsem úsek E4 z Porie na Katsiveli šel jen jednou, poprvé a naposledy v roce 2003 při mém prvním seznámení se s Levka Ori. (Když nepočítám, že jsem šel jen po části této cesty obráceně z Katsiveli na Pirou v roce 2012, a potom jsem taky tudy šel kousek cesty ze sedla mezi vrcholy Melindanou [2133 m a asi 2045 m] a přes hlavní vrchol Melindanou na E4 a dolů na planinu Pirou v roce 2007). Tak jsem si to chtěl docela rád zopakovat. Pak ovšem byla otázka, co dál. Když už jsem byl myšlenkově tak rozjetej, tak jsem si řekl, že podobným „snem“, jako je ta Svourichti, je i druhá nejvyšší hora Levka OriTrocharis (2410 m), a že bych ty dva sny tedy mohl nějak propojit a pátral jsem teda trochu, kudy se na tu Trocharis leze nejlépe. A kamarád Simon, co tam (do Levka Ori) taky furt jezdí, mi poradil, ale taky mi nasadil brouka do hlavy, že když už bych byl na té Trocharis, tak že bych se mohl jít kouknout ještě kousek vedle na sousední horu Thodorí Korfí s taky slušnou výškou přes 2300 m (a se dvěma vrcholy – 2354 a 2305 m) a potom to slézt necestou dolů na silnici z Anopoli, někam zhruba do místa oblasti údolí Ammoutsera. Začalo se mi to líbit, protože to bych pochopitelně vylezl znova i na Páchnes, i když jsem tam byl loni s kamarádem Honzou a celkově už několikrát (na Trocharis je to totiž nejlepší ze sedla pod Páchnes, no a když už bych tam byl, tak proč se nepodívat rovnou znovu i nahoru, že jo…), a sakumprásk by to bylo přes 5, a s oběma vrcholy Melindanou, kam bych si mohl odskočit z E4, dokonce přes 7 vrcholů vyšších dva tisíce metrů!!! (Melindanou 2x, Svourichti, Páchnes a „3T“, tj. Trocharis a dva vrcholy Thodorí Korfí). Bylo mi jasné, že na osamělého seniora by to bylo hodně odvážné, zvlášť když jsem musel počítat s těžším báglem, protože nahoře by v noci mohla být dost kosička (což znamenalo vzít teplejší a těžší spacák a taky nějaké oblečení), ale taky by to znamenalo vzít sebou i jídlo na nejméně 5 dní…. k tomu voda a obvyklé náležitosti…. Ale řekl jsem si, že to zkusím, vycouvat z toho můžu kdykoli v průběhu toho vejletu. A to jsem si – jak jsem byl v laufu – ještě usmyslel, že z Agia Roumeli bych to mohl při návratu od moře vzít roklí Eligias nahoru až na místo Fliskounias (něco přes 700 m) a odtud přes pramen/jeskyni Kormokopou na planinu Anopoli a do Sfakie. Na 13 dní (vlastně jen 11, první a poslední padly na transport) dost síla.

1. den, ČT 14/05 První problém mohl nastat hned po příletu do Chanie. Trochu posunuli odlet z Athén a tam navíc jen chvilku před tím, než jsme začali lézt do letadla, si usmysleli, že změní i „gate“ a hnali nás hezkej kus cesty letištní budovou k jiné „gate“, čímž se odlet znovu ještě o další kousek zdržel. A tak tu byla otázka, jestli stihnu na letišti v Chanii po příletu bus do města v 17:30. Nebyl jsem si totiž jistý, jestli – kdybych jel dalším busem o hodinu později – by bylo ještě v krámech otevřeno (cesta trvá asi půl hodiny); potřeboval jsem nutně koupit bombu k vařiči, abych mohl odjet hned ráno busem do Lakki v 6:30. Kdybych musel ráno čekat kvůli té bombě, až otevřou kšefty, tak bych mohl jet až dalším busem po poledni, a to bych musel komplet změnit plány, hlavně časový rozvrh. Nicméně, bus na letišti v Chanii jsem stihnul, byť s odřenejma ušima, bombu jsem ve městě koupil v pohodě a i na gyros s pivem Mythos, na což jsem byl notně natěšený, došlo (snědeno klasicky na lavičce v parku na Náměstí 1866). No a pak na pláž na noc. Na místě pod hotely, kde jsme loni spali s Honzou, bylo tak nějak obsazeno, tak jsem se rozhodl jít dál na druhou část pláže (jmenuje se to tam Neo Chóra) a kouknout se, jak by to šlo přespat tam. No, šlo to, vhodných míst je tam dost, jsou tam menší duny…. Ale aby to bylo pohodové, tak to by nesměl foukat nepříjemný a docela silný vítr, který ten písek furt vířil a cpal ho do všech škvírek. Po ránu jsem ho měl všude a dokonce ještě při návratu z dovolené ze mě na letišti v Chanii, když jsem si přebaloval bágl, nějaký padal.

2. den, PÁ 15/05 Naplánoval jsem si, že vstanu nějak v pět nebo jen trochu po, abych se do šesti dostal na autobusák a mohl si ještě před odjezdem nakoupit něco ke snídani. Ale asi protože jsem v noci moc nespal, tak jsem trochu zaspal a procitnul jsem až hnedle v půl šesté. Pak to byl dost fofr s balením, ale protože cesta na autobusák byla mnohem kratší, než jsem si původně myslel, tak jsem tam byl včas. Nakoupil jsem nějaké kousky ke snídani a lístky na bus a v těch 6:30 jsem skutečně vyjel. Cesta tak nějak nic moc, prostě jízda busem přes dosud většinou spící vesnice po stále mírně stoupající silnici, která se pár km před mojí konečnou ve vesnici Lakki potřebovala dostat nahoru už po mnohem strmějším svahu, a aby to zvládla, tak nastaly serpentiny. No ale až do Lakki se nic zvláštního nepřihodilo, a tak jsem tam vystoupil a venku byla dost kosa, byť mírně svítilo slunce. V kafírně nedaleko byli ranní dědkové, kteří si mě se zájmem chvíli prohlíželi, než je to přestalo bavit. Jinak vše zavřené (pochopitelně, bylo tak asi teprve sedm a něco). Tak jsem se šel podívat ke kostelu a natočil si tam jednu flašku vody (objevil jsem tam před kostelem u přístřešku kohout), kostel jsem obešel, abych si to prohlídl, a vrátil se zpět k báglu, který jsem nechal na vyhlídkové terase s nějakou sochou. A tam jsem se taky nasnídal a pak hned vyrazil (konečně) na cestu.

Šel jsem starou známou cestou (už jednou jsem tudy šel) – napřed po malých schodech dolů vedle taverny, a pak to dál pokračuje mírně se svažující pěšinou ve svahu. Jde se kolem malé stavby s háky, asi místní minijatka, kde se vyvrhují (no, spíš asi vyvrhovala) poražená zvířata, a na rohu té stavby je nyní již notně vybledlá značka – oranžová šipka, ukazující stále dopředu. Já již z dřívějška věděl, že je možné tuhle značku kousek za tou stavbičkou opustit a vydat se doleva podle nějakého příkopu rovnou dolů do rokliny. Jenže letos to prostě nešlo. Sice jsem to zkusil, ale po asi 30 metrech jsem to vzdal. Bylo to hrozně zarostlé a neprůchodné. Všude šlahouny ostružin a jiného bejlí a bylo to tak husté, že člověk ani neviděl, kam šlape, do čeho míří. Tak jsem se otočil a rozhodl se, že zkusím přece jen ty značky. Vyškrabal jsem se tedy zpět nahoru a vydal se poslušně po pěšině. Ta obchází závěr toho údolí a po druhé straně dojde na jakousi betonovou cestu. Po té se pak chvíli jde – to už kolem řídkých domů stojících nad i pod ní a s tu a tam stále ještě patrným značením těmi oranžovými značkami. Seděla tam na jednom dvorku babka, a jak mě spatřila, tak ukazovala jako tím směrem, co jsem šel a kejvala hlavou nahoru a dolů, což jsem si vyložil jako "ano". Stejně nevím, jestli mi tak naznačovala, že tam je ta správná cesta, anebo jestli mi naznačovala, abych vypadnul a mazal pryč…. Vybral jsem si to první a šel jsem tedy stále dál po betonové cestě; stejně jsem tudy jít chtěl, tak co…. Za posledním domem jsem po pozorném pátrání našel konečně značku, kterou jsem v roce 2009, když sem tudy šel poprvé, přehlídl, a to nejasnou šipku na zemi (tedy už notně ošlapanou), ukazující doleva, přímo z cesty dolů do mezery mezi dvěma ploty asi metr od sebe. Nic moc, bylo to dost příkré a s kameny a nešlo se tudy dobře. A po asi 3 m to bylo přehrazené plotem. Naštěstí otevíracím. Tak jsem tudy prošel a to byla konečná značek, dál jsem už žádnou nikde nenašel. Napřed jsem se teda vydal vpravo po kozo-ovčích pěšinkách na starých zarostlých teráskách v různém stavu zachovalosti a snažil se stále sestupovat. Chvíli se mi to dařilo, byl tam taky jeden chlív, kolem kterého jsem šel, ale pak už to dál nešlo. Tak jsem se vrátil zpět nahoru k otevíracímu plotu a vydal se od něj na druhou stranu, ale to skončilo mnohem dříve než ten pokus první, u nějaké zřejmě stále používané stájky. Tak jsem se zase vrátil a rozhodl se, že to zkusím tak nějak středem, prostě rovnou dolů jak to půjde. Chvíli to šlo, pak zase ne, takže jsem ten přímý směr musel trochu obejít, do cesty se mi taky najednou postavil další plot, který se mi ale podařilo rozplést a jeden díl uvolnit tak, abych mohl pokračovat, a nakonec jsem se dostal do míst, kde se prudký a klouzavý svah trochu zmírnil a šlo se podstatně lépe. Takhle jsem došel hnedle až na dno nějaké rokliny, ale bylo mi jasné, že to není ta, do které jsem se původně chtěl dostat od minijatek. Jenže byl zde další plot, ale i ten jsem si dokázal zprůchodnit a byl jsem na dně rokle. Velké kameny, omleté vodou a mezi tím stezička asi zvířecí. Dole mezi těmi kameny na dně údolí byly vidět listy jarního krétského bramboříku s řídkými bílými květy. Chvíli jsem váhal, jestli nemám jít třeba vpravo, tedy mírně nahoru, protože jsem si nebyl moc jistý, kde to vlastně jsem, ale nakonec jsem se po zralé úvaze dal vlevo – a bylo to správně!! Po té stezce se dalo jít docela dobře a zanedlouho jsem byl v místě, kde zleva přicházela ona zarostlá rokle, kterou jsem se sem chtěl původně dostat. Takže ještě tak 100 m dopředu, a to už doprava nahoru odbočuje různými fleky (oranžové, světle modré) značená stezka, po které jsem hodlal jít. Začátek je zarostlý asi vždycky, stoupá mezi keři oleandrů, malými stromky a jinou rostlinnou havětí po kamenech a balvanech, ale pak, když se cesta trochu vyrovná, tak se jde docela dobře. Jenže jakmile se cesta dostala do otevřeného terénu, tak se ukázalo, že průchod bude trnitý, a to doslova. Na jaře je to tak zarostlé, že jít tudy bez bytelných dlouhých kalhot je velké riziko zisku různých šrámů, bodanců a odřenin. Já dlouhé sice měl, ale jednak zase ne tak moc bytelné a potom – jsou navíc vodovzdorné, takže dost neprodyšné a černé a vzhledem k tomu, že svítilo slunce a už bylo citelně teplo, tak bych se v nich asi uvařil. Tak jsem holt zvolil ty škrábance a musel jsem pak s nimi žít až do konce pobytu, protože se mi podařilo sehnat si jich velký výběr, a ještě jsem si nějaké dokonce dovezl domů. No ale nakonec jsem se na kamenitou silnici od Fokyes dostal živý, byť notně uondaný a s podrásanýma nohama, a nad rezervoárem na povrchovou vodu, který tam je, jsem si na tom nejvyšším bodě silnice dal odpočinek s požitím nějaké müsli tyčinky. Jak jsem tam tak seděl, tak jsem uviděl, že nějaké značky vedou po pěšince kolmo od silnice pod takovou skalkou mezi stromky (cypřiše). Tak jsem tam nechal bágl a vydal se po té cestičce zjistit, co je to zač. Po asi 20 metrech stromky skončí a cestička se dostane do plochého sedla, kde vlevo dole v mírnějším svahu je někde ta pěšina, po které jsem se sem dostal, ale vpravo to jde dolů mnohem příkřeji a také hlouběji ke dnu nějaké hluboké rokle. Ale hlavně – ta cestička končí u protilehlé skalky na plochém místě, ohraničeném kameny, a to místo je jako stvořené (a zřejmě i užívané) k přenocování buď v jednom stanu tak max. pro tři (spíš ale jen pro dva), anebo pro jiný počet lidí ležících volně kde se dá. A před tím kamenným ležením je navíc i ohniště….

Po revizi toho místa jsem se vrátil k báglu, dal si ho na záda a vydal se směr Poria. Nedostal jsem se ale až do toho sedla, ten čas, promarněný kufrováním v Lakki, mi k tomu chyběl, a tak jsem zůstal na místě, kde se silnice dostane na dno rokle do takového širšího místa s asi dvěma domky a nějakými vodními rezervoáry. Bylo to ve výšce něco přes 1200 m a místo pro stan jsem si našel na dně údolíčka, na písku. Počasí krásné, ale ve stínu to bylo už chladivé, slunce však zatím svítilo (než zmizelo za kopci) a já si udělal první večeři. A ještě před setměním zalezl do stanu (to už bylo opravdu chladno). Spalo se mi hned napoprvé dobře a jen k ránu mi bylo trochu chladno a musel jsem se malinko přiodít.

3. den, SO 16/05 Není divu s tím nočním chladnem, na obalu báglu, který jsem nechal ležet venku, byla jinovatka. Ale ráno třeskutě krásné, jasné, a s "malebným" vytím a dalšími až neskutečnými zvuky, které vydávali bačové, jak manipulovali v nedalekém okolí se stády ovcí. Fakt jsem do té doby nevěřil, že lidské hrdlo je schopno takové zvuky vůbec vydat. Některé z nich se nedají přirovnat vůbec k ničemu. Po snídani a sbalení mokrého stanu (hodně zevnitř zarosený) jsem se vydal na cestu a do hodiny a něco jsem byl v sedle Poria u domku strážců Národního parku Samária. Tam jsem se trochu vybalil, dal vyschnout stan a uvařil si kafe. A taky jsem doplnil zásoby vody. Jak tam tak sedím a odpočívám, tak najednou takový zvuk jako od nějakého prskoletu, který bych tu vůbec nečekal. A taky jo, najednou se tam u domku objevil kluk tak mezi dvaceti a třiceti, na motorce, ale takové, jako bejval u nás Pionýr, nebo jako se na podobných jezdí všude po Itálii. Kluk měl na zádech malý batůžek a na hlavě helmu, a jinak kraťasy a nějakou větrovku. Prskolet někde zaparkoval, prošel ode mne mě asi 2 m, nepozdravil a šel se rovnou porozhlídnout kolem domku. A až když se vrátil, tak kejvnul hlavou jako na pozdrav a zeptal se, jak se jde na Melindanou. Myslel jsem, že přijel rekognoskovat terén před nějakým budoucím trekem, cestu jsem mu vysvětlil (není to obtížné se na ni, na E4, dostat) a on poděkoval a odjel. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem za nějakou dobu došel (v jeho stopách, cestu jsme měli stejnou) k altánu u silnice, kde se E4 vydá nahoru do svahů a jde pak mimo jiné i pod Melindanou, a tam byla na zemi pohozená ta motorka!! On se vydal na tu horu!! To bylo pomalu k poledni a jak je tam běžný chod počasí, už před nějakou dobou se na obloze objevily mraky a foukal chladivý vítr. Tak jsem se vydal nahoru taky, pěšina je dobře značená a protože je poměrně dost chozená, je v terénu i jasně patrná. Napřed se vine po svahu přímo nahoru, potom se stočí vlevo, přejde malou roklinku a začne znovu stoupat. Tady jsem se potkal s nějakou trojicí Němců ne moc dobře vystrojených a vybavených na takový trek, kteří mířili dolů. Po asi necelé hodině jsem došel na ploché místo se zbytky staré kamenné stavby. Kolem se dá najít spoustu míst k přenocování. Když se ta planinka přejde (musí se jít po jejím pravém okraji, značení je tam na chvilku trochu horší), tak se začne znovu stoupat. Někde v tomto stoupání do sedla pod dvěma vrcholy Melindanou už byly mraky takové, že se v nich občas ztrácely nejen ty vrcholky, ale i nižší části hor. Ale nebylo divu, blížil jsem se hranici dvou tisíc metrů. Foukal hodně chladivý vítr, a tak jsem se na jednom místě rozhodl, že si vezmu dlouhé nepromo kalhoty. Dají se jim po stranách rozepnout zipy a zapnout to jen na druky, takže to jednak lze nazout nebo sundat i přes pohory a jednak to pak, když jsou zapnuté jen na ty druky, docela větrá, a když není extra horko, tak se v tom člověk ani nezapotí. Tady mě minula další skupinka asi 6 osob víceméně seniorského věku, která se ale zřejmě nechtěla se mnou asi ani pozdravit, natož nějak kamarádit, neřku-li přímo i vybavovat, a radši to vzali oklikou, asi aby se se mnou náhodou nemuseli potkat!! Italové… jasně.... No ale těsně za nimi se objevil taky ten motorkář!! Už šel taky dolů... S tím jsme se ale už do řeči krátce dali, ukázalo se, že je to celkem příjemný chlapík, vyprávěl, že takhle podobně (že někam motorkou, kam až to jde, dojede a pak už jde po svejch) se už dostal i na další z hor se jménem Mavri, na nějaké hodně schematické mapce mi ukázoval, že to byla Mavri u hory Ornio v severní části Levka Ori (po pravdě tomu moc nevěřím, nebo jsem špatně porozuměl, kam se vlastně dostal; k TÉ Mavri u Ornio se dojet prskoletem rozhodně nedá). Zalitoval, že z Melindanou nebylo nic vidět, že jsou ty mraky a nic nedal na moji nabídku, aby šel se mnou ještě jednou, že tam teď už slunce bude. Koukal nedůvěřivě a nejspíš tu nabídku měl za dobrej a veselej žert…. (No, MĚL jít se mnou, měl věřit zkušenýmu Levkaoráči; když já tam asi za půl až třičvrtě hodiny došel, tak tam svítilo…) Nicméně, popřáli jsme si dobrou cestu a já se vydal nahoru. Nechal jsem pak batoh v sedle mezi vrcholy Melindanou (on je to spíš takový plochý hřeben než sedlo) a došel se podívat k malé mohyle, která značí něco jako "západní vrchol" Melindanou. (Přiznám se původně jsem si myslel, že je to hora Mavri, 1883 m, ale až doma po bližsím prozkoumání mapy jsem zjistil, že ta Mavri na tomhle hřebenu byla od místa, kde jsem nechal bágl, dost daleko a tomuhle vrcholu jsem tedy pracovně začal říkat jako že je to druhý vrchol Melindanou, protože na mapě to název nemá; mimochodem ona Mavri – řecky mavri je něco jako černý nebo temný…a vím o v Levka Ori celkem třech vrcholech toho jména). K té malé vrcholové mohylce to je jen kousek a hnedle po rovině; za chvilku jsem byl zpátky a vydal se na hlavní vrchol  Melindanou, vlastně tedy už druhou dvoutisícovku. Není to nijak obtížná cesta, jde se po poměrně plochém hřbetu, po místy deskovitých sklaních plotnách, a jak by řekla moje oblíbená Loraine Wilson ve svém průvodci, stoupání bylo s „easy gradient“. A pořád mraky a studený a dost silný vítr. Na vrcholu sice najednou svítilo slunce a i mraky ze známé rokle Samária, která byla hluboko pode mnou, se začaly trhat a mizet (prostě normální chod počasí), ale já se na vrcholu nezdržel ani na dokumentační samofoto (už stejně odtud jedno mám, z roku 2007), a jal se sestupovat; taky proto, abych se dostal včas na místo Pirou, resp. Petradhé, kde jsem hodlal přenocovat. Je to odtud stálý sestup, přes tři planiny, jednu menší (Lákka) a dvě větší (Plakoséli + jedna bezejmenná), na kterých by se dalo taky celkem dobře přenocovat. Zvláště na té Plakoséli. Ta je poměrně velká, teď na jaře navíc porostlá nízkým svěže zeleným pažitem a má ještě jednu drobnou výhodu – je na ni sice stará, ale nyní zrekonstruovaná vodní nádrž na povrchovou vodu (přesněji vodu z deště a sněhu). Byla nově vybetonovaná a igelitem vyložená a hlavně oplocená, aby k ní nemohla zvířata. A byla v ní i voda. Sice se zdála být na první pohled nepoužitelná – špinavá, zelená, ale ono to bylo asi od nějakých zelených řas, usazených na igelitu, kterým byla nádrž vyložená, voda samotná byla docela průzračná. Tak jsem si ji klidně nabral, že aspoň na polívku a čaj bude dobrá ažaž. Netrvalo dlouho, a sestoupil jsem i na další planinu – Pirou – na které je už i mitato a další nádrž. Tady jsem se ale nezdržel, a než začala E4 odtud zase stoupat, tak jsem se odpojil a dal se doprava stále dolů po chodníku, který je značený staršími a už místy neznatelnými modrými značkami (fleky na kamenech). A tady, nedaleko místa, kde jsem odbočil dolů, se mi podařil přímo excelentní foto-úlovek v podobě trsu zdejšího endemita, zářivě modré Anchusa caespitosa, ale v bílém provedení!! Tahle bílá forma, jak jsem pak zjistil doma po návratu, ještě nebyla nikdy zdokumentována!! Pašák jsem.... :-) Ale zpátky k cestě – takhle se dojde na skalnatý vršek, výchoz ve svahu, pod docela rozsáhlé mitato Petradhé. Celé to místo je vlastně počátkem údolí Potámos, které svojí spodní částí přechází do divoké rokle Eligias, a ta se mezi pláží Agios Pavlos a vesnicí Agia Roumeli "vlévá" do moře. Na tom vršku je ikonostas. Odtud jsem se vydal na dno údolí po pravé ruce na kameny ohraničené místo, které se mi zdálo být vhodné pro stan. A taky že bylo!! Bylo přímo exkluzivní, rovné, svěží zelenou travičkou porostlé a dost velké pro i dva menší stany. Slunce sem pořád ještě svítilo, vítr se celkem utišil a bylo tu krásně. Jediným zvukem, který ten boží klid narušoval, bylo několik samců orebice, kteří měli právě období toku a dávali to hodně hlasitě najevo ještě i po setmění. Napočítal jsem jich celkem tak asi 6-8 kousků. No, ale já napřed postavil stan, vybalil spacák a nechal ho vyvětrat, uvařil si večeři a se setměním zalezl. Počítal jsem s tím, že bude v noci zase kosa (bylo jasno a byl jsem o nějakých zhruba 300-400 m výš než předcházející noc), tak jsem se na noc rovnou trochu víc navlékl a navíc jsem si připravil ještě další oblečení, kdyby bylo třeba, ale noc se obešla bez dodatečného přiodívání a spalo se mi nádherně.

4. den, NE 17/05 Ráno jak jinak – slunečné a skutečně mrazivé. V noci totiž přišel nějaký asi hodinový a ne příliš prudký déštík a ráno byly kapky na tropiku přimrzlé. Tak jsem nechal stan stát až do doby, než nad masívem Páchnes vyšlo slunce a začalo svítit i dolů na planinku, aby to roztálo a uschlo. Mezitím jsem si udělal snídani a vykonal trochu hygieny. První paprsky slunce ledové kapky na tropiku opravdu hned roztály, tak jsem ho ponechal chvíli ještě otevřený, aby vyschnul i zevnitř, a to, co svrchu hned neuschlo, jsem otřel. Pak už když se mi zdálo, že je to dost suché, tak jsem se sbalil a vydal se na další pouť nahoru směr ruiny mitato Klissidhia na E4. Chvilku jsem šel po náznaku cesty pod vrškem s ikonostasem nahoře, ale pak jsem si to namířil doprava rovnou přes porost dřišťálů na dně údolí k jedné nově postavené, okrouhlé nádrži na vodu z deště a sněhu (podobná, jako předchozí den na planinkách při sestupu od Melindanou – obyčejná, igelitem vystlaná a ne moc hluboká díra do země, ohrazená plotem, aby k ní nemohla zvířata). Jenže v tom hustém a celkem vysokém porostu keřů jsem nedohlídl „na dno“ a nevšimnul jsem si, že je tam najednou terén o kus níže, nějaký rigol – a už jsem v těch trnech ležel i s báglem na zádech!! Popíchalo mi to nohy, ale díky dlouhým kalhotám spousta těch trnů zůstala v nich. Ale jsem zvědavý na první další důkladnější zkoušku nepropustnosti těch kalhot…. U nádrže jsem nabral vodu – zase stejný jev, jako u podobné nádrže předcházející den – voda zdánlivě špinavá, ale ve skutečnosti docela průzračná, to jen ten černý igelit na dně byl porostlý řasami a bylo na něm spousta nějakých usazenin. Mitato Klissidhia – to jsou jen zbytky zdí a snad na jednom místě i kousek střechy, ale užívané k přebývání to není. Nedaleko něj je další okrouhlá a igelitem vystlaná nádrž na povrchovou vodu – s těmi se tu nějak roztrhl pytel. E4 odtud pokračuje v celkem příjemném stoupání po dobře vystavěném chodníku, na kterém je vidět, že tahle část E4 je docela dost používaná. Myslel jsem si, že tu budou zbytky sněhu v podobě nějakých sněhových polí, nebo alespoň jako výplň nějakých děr, ale nebylo tu vůbec nic. Když to porovnám s rokem 2012, kdy jsem tudy šel (v protisměru) taky v květnu a dokonce o ještě deset dní později a na mnoha místech jsem tady musel jít právě přes taková sněhová pole, tak je to jako nebe a dudy. Holt i tady je to letos s počasím nějaké uspíšené, jako u nás ve střední Evropě. Po celou cestu dost nepříjemně a studeně foukalo a mezi těmi různými hřebínky a roklinkami se vítr tak točil, že prakticky nešlo se před ním alespoň na chvilku někam schovat. Na planinu Katsiveli jsem přišel docela brzo, odhaduju tak do dvou hodin od té doby, co jsem vyšel z místa, kde jsem spal. Kousek před planinou jsem potkal kluka s holkou, kupodivu Řeky. Šli dost na lehko, ale povídali, že chodí jen od mitatomitato, takže sebou nenosí stan; naposledy spali na mitato Pirghos nad planinou Lívada. První, na co se na Katsiveli při příchodu od západu narazí, je stará ohrada na zvířata, ještě tak z poloviny obehnaná kamennou, i když už notně poškozenou, na mnoha místech zřícenou zídkou. Jsou tam senzační místa k přenocování, kdosi si tady dal dokonce práci s vybudováním ohniště u zdi, jsou tam i různé lavice z kamenů a také celé sezení…. Já si tam na jednom konci přebalil bágl, vzal si malý a do něj si dal vodu a nějaké jídlo, velký batoh povlíkl khaki obalem a nechal jsem ho mimo tu ohradu u jedné ze skalek. Jak jsem na něj dával kvůli lepšímu maskování kameny, tak najednou pod jedním, který jsem zvedl, bylo štíří mláďátko – takový nedospělý, prťavý jedinec, hodně světlý až snad poloprůhledný. Tak vida, i takhle vysoko, v místech, kde v zimě natuty leží sníh a taky mrzne, se tahle stvoření vyskytují!! To, že jsem si vzal jen malý batůžek, mělo svůj důvod – vyrazil jsem totiž na výstup na horu Svourichti, kam jsem hodlal dojít od chaty EOS, co stojí nahoře v sedle nad planinou. Dole na planině, kde před 2 roky v květnu byly záplavy krokusů (Crocus sieberi) a ladoniček (Scilla nana), stojících ve vodě z tajícího sněhu z obrovské návěje nahoře pod chatou, bylo letos sucho a záplava úplně jiných kytek, žlutých; nejspíš to byly škardy Crepis frasii; tento druh je tu nejobvyklejší. Svah hory nad chatou není nijak příkrý a tak to jde prakticky až na její vrchol. Na asi dvou třech místech jsou jakési deprese, nehluboké a víceméně okrouhlé prolákliny, ale ty lze lehce obejít. V nich byl taky první sníh, se kterým jsem se letos setkal. Sice se po cestě nahoru tu a tam objevily nějaké hromádky kamenů, mužíci, někdy jen jejich náznaky či naopak zbytky nějakých zřícených, ale jinak výstup značený není. Je lepší se držet poněkud vpravo. Svah vlevo dolů, nad údolím, kudy vede E4 dále směr planina Lívada, je mnohem příkřejší a jsou tam místy i nějaké skály. Cestou jsem budoval taky nějaké mužíky, hlavně proto, abych případně zase nekufroval až půjdu dolů, jako se mi to podařilo při sestupu z Agio Pneuma v roce 2012. Ve výšce už dost přes 2 tis. metrů je jeden podružný vrcholek, označený menší kamennou mohylou. Je z něj krásný výhled až na planinu Lívada s horami Ornio (2139 m) a Mavri (2069 m), které se za ní tyčí. Bylo odtud už možné rozeznat také stavbičku na vrcholu Agio Pneuma (2262 m) a pohled na celé to panoráma hlavně severní části hor byl odtud prostě nádherný. Ke konci výstupu je to trochu příkřejší, musí se malinko šplhat po větších kamenech a skalkách, ale zanedlouho jsem se dostal až na hlavní vrcholek Svourichti (2356 m) a odtud byly ty rozhledy ještě mnohem krásnější a rozsáhlejší; byl odtud vidět taky masív s "kultovní" horou Kástro (2219 m), před ním všechny tři kuželovité hory s názvem SorosGrias Soros (2331 m), Askifiotikos Soros (2210 m) a Mesa Soros (2349 m), od nich vpravo pak Stérnes, (2335m ) a dále pak Trocharis a Páchnes, (poslední dvě jsou nejvyšší hory Levka Ori, mají 2410, resp. 2453 m). Před Páchnes je hora Bournelos (2356 m) se dvěma vrcholy a za Páchnes pak taky typický tvar hory Zaranokéfala (2099 m) s jejími útesy, spadajícími do rokle Eligias. Taky – při pohledu zpět – bylo možné identifikovat i Melindanou, kde jsem den před tím byl, a v pozadí za ní ještě dokonce až temný masív hor Gigilos (2080 m) a Volakias (21150m), úplně vzadu na západě za roklí Samária. Velmi utěšené!!! Myslím si, že odtud, ze Svourichti (a možná ještě z hory Mesa Soros, jejíž vrchol nebyl zase tak moc daleko) jsou ty rozhledy snad nejkrásnější z celých Levka Ori!!! Cesta nahoru mi trvala tak asi do dvou hodin nebo něco málo nad, ale spoustu času jsem strávil stavěním mužíků. Dolů to pak bylo natošup, tak do hodiny a něco jsem byl zase v sedle u chaty. U chaty byli taky dva senioři, Francouzi, a vyptávali se na různé věci. Tak jsme dali trochu řeč. Prý jdou po E4 od východu, možná někde od Plakiás, směrem na západ a skončit plánovali na západě asi někde u Elafonísi. Ale neměli moc horské vybavení, i když stan MSR Hubba Hubba, jak jsem to (později) zdálky tipnul, je dobrý, ale byla otázka, jaká jeho varianta to byla – zda obyč se síťovým vnitřním stanem, nebo jestli ten vnitřek byl z nějakého ripstopu, jako mám já (varianta HP). Ten síťovaný moc tepla neudrží a v noci tady zatím celkem pravidelně klesala od takových 1300 m teplota pod nulu. Třeba měli dobré péřáky, ale bágly rozměrné rozhodně neměli. Ještě jsem se s nimi pak potkal jednou dole, když jsem vyrážel směr sedlo Rousiés – sešli taky dolů a hledali si místo pro stan, tak jsem je navedl na moje oblíbené a asi jim vyhovovalo, protože pak, když už jsem stoupal k Rousiés, jsem z jednoho hřebínku při zpětném pohledu viděl, že si tam stan opravdu postavili (a právě tehdy jsem určil jejich stan jako MSR). Jak jsem trochu vystoupal od Katsiveli, tak jsem se poměrně rychle dostal nad úroveň dvou tisíc metrů a pod ní jsem se pak dostal až další den později odpoledne, na silnici od Anopoli. Ta cesta na Rousiés není úplně jednoduchá, někde jsem četl, že je to tak na hodinu a půl, ale já to šel déle; nějak mi to moc neodsejpalo. Potkal jsem dvojici – kluk a holka asi z Anglie, tak mezi dvaceti a pětadvaceti. Dali jsme trochu řeč, holka mě ujistila, že baráček v sedle, kde jsem hodlal přespat, pečlivě po prohlídce zase uzavřela, a rozešli jsme se každý na jinou stranu. Já zanedlouho narazil na překážku v podobě dost dlouhého sněhového jazyku, který další cestu blokoval. Musel se obejít, ale nebyl to nijak zvlášť velký problém. Na téhle cestě je nejhorší to, že mnohokrát člověk před sebou vidí nějaké sedlo, o kterém si myslí, že tohle je to poslední, a ono ne. Je to dost frustrující. Už dost vyšťavený jsem se dostal na Rousiés docela pozdě. Sice bylo ještě světlo, ale bylo jasné, že slunce brzo zajde za hory. Od Páchnes se dolů trousili nějací výletníci, zase Italové, ale mladší, než byla ta skupinka pod Melindanou. Tihle mířili k autům, která jim parkovala dole na konci silnice od Anopoli. Tak jsem šel rychle doplnit zásoby senzační vody z místního rezervoáru, napájeného pramenem po celý rok, trochu si to uspořádal uvnitř baráčku, dokud bylo světlo (nemá okno a uvnitř je dost šero i ve dne), a pak teprve jsem si uvařil hodně zaslouženou večeři. Tu jsem jedl už za nastávajícího šera a hlavně zimy a větru. Tak jsem byl docela rád, že jsem zalezl hned potom dovnitř. Ale spalo se mi tam na zemi dobře.

5. den, PO 18/05 Tento den by se dalo říct, že jsem trochu zaspal, i když jsem se po celou dovolenou rozhodně netrápil nějakým budíčkem a tak. Prostě jak jsem se vzbudil, tak jsem vylezl, a když se mi ještě ven ze stanu/spacáku nechtělo, tak jsem si ještě poležel. Ale tady to „zaspání“ teď bylo způsobené tím, že jsem byl uvnitř domku bez oken, kam prosvítalo světlo jen kolem rámů (zavřených) dveří, takže jsem hned nezjistil, že venku už je třeskuté ráno plné slunce; ale bohužel taky dost chladného větru. No ale najedl jsem se, doplnil vodu (celý tento den a noc, a i nejméně dopoledne dalšího dne vodu, o které bych věděl, nikde nepotkám), sbalil batoh a vyrazil do slunečného a větrného výstupu. Byla neděle, a tak jsem očekával, že bude možná na cestě i narváno, ale říkal jsem si, že poměrně silný vítr by zase mohl dost lidí odradit a mohl by být klid. Jenže dole ten vítr asi patrný moc nebyl, a tak ani moc velký klid se tam dopoledne na výstupové cestě neodehrával. Není to nijak obtížná cesta, jen zpočátku se stoupá trochu příkřeji, ale pak to už jde nahoru jen pozvolna. V těch výškách místy ležel sníh, a tak se muselo jít po něm, ale byly to jen takové zbytky, snad nejdelší kus, po kterém jsem musel jít, byl tak do 20 m, víc ne. Ale čím dál tím víc foukalo a jak jsem se blížil na hřeben-sedlo pod Páchnes, tak jsem na tváři cítil, jakoby i něco padalo, ale nenechávalo to na bundě žádné stopy jako po kapkách, tak to asi byly nějaké sněhové krupky nebo nějaká zmrzlá vzdušná vlhkost. Ale vidět to nebylo a slunce pořád svítilo. Poodešel jsem na hřebeni od výstupové trasy, abych tam někde nechal bágl, protože odtud po výstupu na Páchnes a návratu sem zpět začnu trek na Trocharis, a tak mi přišlo zbytečné se s ním tahat na vrchol té nejvyšší hory. Mezi tím se na hřeben taky dostala nějaká skupina taky spíš seniorů, Angličanů, a ti se nahoru k vrcholové mohyle dostali přede mnou. Takže když já tam dorazil, tak obsadili všechna závětrná místa, tudíž jsem se tam moc nezdržel, protože vichr byl opravdu silný. Provedl jsem tedy jen úlitbu dobrému duchu Levka Ori (říkám mu Dodlo a úlitba byla kořalkou, co sebou vždycky nosím; a dělám to už dlouho a na každém vrcholu, na který vylezu, a ještě k tomu mu nahlas poděkuju, že mi dovolil se tam dostat) a rychle jsem mazal zpátky. Nebylo na co čekat a navíc byla přede mnou dost dlouhá a nevěděl jsem, jak namáhavá štreka…. Vrátil jsem se k báglu a nabalil jsem se, protože vichr byl stále silnější a ani slunce už tak intenzivně nesvítilo, a čekal mě sestup neznámé délky a obtížnosti do sedla mezi Páchnes a předvrcholem Trocharis, takže nic moc, kde bych se nějak moc přehříval (měl jsem triko, mikroflísovou košili, softshelovou bundu plus nepromokavou bundu, a na nohou kraťasy a přes ně nepromo kalhoty). Sestup nakonec docela šel, když jsem se snažil vybírat cestu po nějakých skalkách, nebo velkých kamenech, tak to i odsejpalo, ale když to nešlo jinudy, než po volném štěrku různé velikosti, tak tam se šlo špatně, kamení pod nohama ujíždělo…. No ale zanedlouho jsem se dostal do toho sedla a tam byl nějaký maximužík a přede mnou poměrně příkře vypadající výstup. Fičelo už hodně, ale zatím nic nepadalo. Nelezl jsem nahoru tedy přímo, ale vzal jsem to trochu vpravo, svahem mírně šikmo směrem k hraně, která sestupovala od vrcholu doprava (z mého pohledu). Docela to šlo, sice mi foukalo dost i do obličeje a chvílemi i trochu zamrholilo, ale nebylo to nic extra složitého. Na tu hranu jsem se dostal v pohodě a ukázalo se, že to není skutečná ostrá hrana, ale docela povlovně stoupající plochý svah, po kterém jsem došel na ten předvrchol Trocharis, nmv. 2295 metrů (podle Mapy.cz). Byl odtud dobrý pohled na konec anopolské silnice hluboko dole, se zaparkovanými auty výletníků…. Foukalo tady už dost ukrutně, ale vzhledem ke směru, kam jsem mířil, to takový problém nebyl, protože mi fičelo do zad. Ale taky jsem odtud viděl další část cesty, takový skalnatý hřeben v sedle mezi tímto vrcholem a svahem k vlastnímu vrcholu Trocharis. Je to řada skal a už jsem si vyhlížel, kudy to budu obcházet. Rozhodl jsem se, že lepší to bude zprava, protože zleva byl pod skalami svah hodně příkrý, ale když jsem k těm skalám sestoupil, tak všechno bylo jinak – ukázalo se, že se dá docela dobře jít, či poskakovat po jejich horních částech, bylo to tam poměrně ploché a dost široké, akorát jsem se trochu bál, aby do mě najednou moc nefouklo a já neztratil balanc. Pak tam za těmi skalami byla takový mělký dolík se zbytky sněhu, tak ten jsem se rozhodl obejít zleva a pak se dát ostřeji doprava do sedla mezi Trocharis a Thodorí Korfí s úmyslem nechat tam bágl a na Trocharis vyjít nalehko. Ale jak jsem se tam tím terénem plácal a přitom se mnou už hodně cloumal vítr, tak mi přišlo, že bych zvládl vylézt nahoru i s báglem, a tak jsem to tak udělal. Závěrečný výstup je sice trochu příkřejší, ale zase jsem se napřed vydal vpravo šikmo svahem nahoru a potom po už mírnějším svahu až nahoru k vrcholu. To už byl vichr tak silný, že by mě klidně i porazil a obrátit se proti němu tváří – to se už nedalo ani dýchat. Musel jsem se velmi často opírat o hůlky a kotvit se jimi, aby mě to někam neodfouklo. Na vrcholu bylo docela rozsáhlé a necelý metr vysoké závětří, do kterého jsem se zřítil a ulehnul tam. A přemýšlel, co dál. Navíc momenty, kdy zamrholilo, se množily a prodlužovaly a bylo jasné, že se to jen tak nezmění. Variant moc nebylo, buď se vrátit proti větru dolů a vyšplhat zase do sedla pod Páchnes a pokračovat dolů do sedla Rousiés (výhoda – tam všude to znám a vím, kam a kudy jít, takže i kdyby mezi tím padla tma, tak bych neměl problém), anebo pokračovat do neznáma (výhoda – když to zvládnu, tak budu mít hory úspěšně za sebou o nejmíň den dřív než při první variantě). Jinak na délku mi obě varianty připadaly zhruba stejné. Tak jsem zvolil pokračování. Při sestupu jsem ale měl problémy s tím silným větrem, musel jsem jít bokem jak krab, aby nefoukalo proti mně a přitom se pečlivě jistit hůlkami a zvlášť v nejnižším místě sedla mezi těmi horami to byla síla, tam se vichr koncentroval; směrem k východu byly ze sedla dost příkré svahy až srázy do nějaké hluboké a rozsáhlé prolákliny a vůbec by nebylo dobré, kdyby mě to tam sfouklo. Ale jak jsem se dostal ke stoupání na Thodorí Korfí, tak to bylo lepší, protože mi zase foukalo hezky do zad. Nahoře je jen malá mohylka kamení, spíš jen větší mužík, ale cesta odtud na další (jižní) vrchol hory, na němž byla vidět mohyla podstatně větší, byla pohodlná, po docela plochém hřebeni a bez nějaké výrazné změny nadmořské výšky. Za příznivějšího počasí to tam musí být krásná vycházka!! Dostal jsem se tam lehce, ale to už normálně mrholilo až jemně pršelo bez nějakých přestávek. No ale u mohyly nastala otázka, co teď. Kamarád Simon mi psal, že odtud se dojde údolím na tu silnici a že nemám lézt na protější kopec vlevo, na horu Xerolimni (2274 m). Bylo hnusně a nebezpečně a nevěděl jsem pochopitelně, jak to bude pokračovat dál – jestli to počasí setrvá, nebo jestli se bude lepšit nebo naopak ještě horšit směrem k nějaké bouřce…. Měl jsem zhruba představu, kde by ta silnice měla asi tak být a dole pode mnou směrem na jih bylo široké údolí až planina, sice celkově plochá, ale rozbrázděná mnohými dírami a proláklinami, střídajícími se se skalkami a skálami, taková trochu jakoby krasová oblast. A za tou dolinou, za svahy na druhé straně, které ji ohraničují z jihu, mi připadalo, že je plošina a že je tam snad i nějaká stavba, jako chlív pro kozy, nebo tak něco. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, dostat se tam, protože kde je chlív, tam k němu bude i nějaká přístupová cesta-silnice, ale pak jsem to zavrhnul, protože bych asi tak úplně nevěděl, kde vlastně jsem a jak by to taky bylo třeba s vodou a tak. Ta vichřice mně dost vadila a tak jsem se rozhodl, že první bude dostat se nějak dolů tak, aby mě před ní nějaký svah chránil, a pak se uvidí. Takže jsem slezl směrem do údolí, jehož počátek byl v sedle mezi horami Thodorí Korfí a Xerolimni. Co se týče větru, tak to byl dobrý nápad, dole pod svahem občas i vůbec nefoukalo. V protisvahu na spodku Xerolimni, nevysoko nad údolím, byla zdálky dobře patrná nějaká pěšinka, nejspíš sice kozí, ale i po těch se dá chodit. Zahýbala za svah směrem, kudy jsem hodlal jít a tak jsem zpočátku šel tak, abych se na ni dostal. Ale dostal jsem se mnohem níže a už se mi pak nechtělo se na ni šplhat, tak jsem si volil svoji vlastní cestu. Dostal jsem se až na dno té doliny–údolí, které vedlo doleva z pohledu, když jsem byl na tom druhém vrcholu Thodorí Korfí a koukal k jihu, a tím směrem se to údolí taky svažovalo. Tak jsem se tudy vydal. Držel jsem se levé strany, a šel spíše svahem, protože na úplném dně a taky vpravo to bylo divoké, plné děr a skal. Tenhle úsek se těžko popisuje, pořád to bylo mírně dolů, ale občas jsem musel přelézt i nějaké skalky hřebínků, sestupujících zleva ze svahů Xerolimni…. Pak se tam najednou objevil i náznak cestičky a dokonce u ní i jeden mužík. Tak jsem se pochopitelně vydal po ní, ale skončilo to na hraně velmi hluboké a rozsáhlé prolákliny, za níž se sice poprvé objevila ona silnice, ke které jsem se chtlěl dostat (jak mě to potěšilo!!!), ale současně i divoké černé skály, které bych musel překonávat, abych se na tu silnici dostal. Znamenalo by to taky asi traverzovat po výrazně prudkém svahu kolem celé té díry a pak nějak přes ty skály a navíc jsem si pořád nebyl tak úplně jistý, kde to vlastně jsem. Zcela ztracený jsem nebyl, to je jasné, dole byla ona silnice, ale nevěděl jsem, jestli jsem se náhodou neoctnul někde mnohem blíž konce té silnice, než jsem si myslel, že vylezu. Podle Simona jsem měl vylézt na tu silnici na místě/údolí Ammoutsera přímo u kamenného domku. Tak jsem se rozhlížel, jestli nenajdu jiné řešení, než se vrhnout do těch divokých černých skal, a našel. Dal jsem se na, a pak přes plochý hřbet vpravo, kde byly (za ním) sice taky vidět nějaké prolákliny, ale jednak nebyly tak rozsáhlé a divoké a zdálo se mi, že by se do nich mohlo dát celkem dobře sestoupit a zase vylézt bez nějakých větších problémů. A opravdu – netrvalo dlouho, nějaké to sešplhání po kamenech (spíš sejití, ruce jsem ani nepotřeboval, jen v jednom místě jsem se musel trochu přidržet) a najednou jsem byl výškově jakoby na úrovni silnice!!! Ještě kus údolíčkem vedle/pod ní a pak kousek nahoru po jejím náspu a byl jsem na ní!! Sláva, tak jsem to zvládl!! Ale bylo furt hnusně, poprchávalo a do toho údolí, kudy jde ona silnice, se zase koncentroval veškerý vichr, takže to tam příjemné nebylo ani trochu. A navíc to padající mokro… Na silnici jsem se dostal v místě, kde po průchodu oním údolím Ammoutsera dělá dost ostré esíčko a dostane se na zhruba východní okraj další planiny/údolí, jejíž/jehož jméno neznám (pokud je vůbec má). Ale ze silnice hned za druhou zatáčkou odbočovala dolů značená (červeno-bílé obdélníky) cesta, dost dobrý chodník, pro pěší, vedoucí středem té planiny. Je to část původní kalderimi, spojnice mezi planinou Anopoli dole a pastvinami v horách. Po ní se člověk dostane zase na tu silnici, ale je to kratší. Tudíž jsem se tudy vydal. Na konci téhle "zkratky"  se jde zas kus po silnici, asi 300 m, a zanedlouho jsem byl u další odbočky (zase značené), která se od silnice odděluje vpravo a míří pod ní dolů. To bylo to, co jsem potřeboval, protože asi 100 za tím odbočením cesty (je to ta stará, původní a ještě teď částečně dlážděná spojnice z planiny Anopoli z dob, kdy sem nevedla ta silnice) je pod stařičkými cypřiši krásné místo na přenocování, na které jsem se moc a moc těšil a potřeboval!! Jmenuje se to tam asi (podle mapky dole na planině Anopoli, na počátku výstupu tou roklí) Angathopoi. Myslel jsem si, že je to tam taky hodně kryté před tím větrem, ale opak byl pravdou – záhadně to tam taky protahovalo a v nárazech i dost silně, a to se mi vůbec nelíbilo. Na mém preferovaném místě pod jedním z těch starých cypřišů jsem raději vůbec stan ani nezkoušel postavit, nárazy větru tam byly opravdu dost silné, a tak jsem si vybral jiné místečko, u skály a pod nějakými menšími cypřiši, které se mi zdálo být více chráněné před větrem. O trochu lepší to tam bylo, ale ne o moc a navíc tam bylo trochu těsněji kolem stanu. Ale dalo se to. Stan šel postavit jen jedním směrem, ale naštěstí tak, že byl užší a ostřejší stranou proti větru, tak tohle bylo celkem dobré. Celou dobu tu více, tu méně drobně pršelo. Něco sice vzaly cypřiše, ale musel jsem furt být v nepromo oblečcích. Nakonec jsem po nějaké stravě se šeřením zalezl, notně uondám, do spacáku a jal se hotovit k usnutí. Moc to zpočátku nešlo, byl hluk od větru a od stanu, jak se do něj opíral, ale vzal jsem si do uší špunty a po chvíli jsem slastně usnul.

6. den, ÚT 19/05 Už během noci jsem nějak zaregistroval, že vítr (a hluk) ustal a ráno to byla už zase klasika – jen pofukovalo a slunce pralo jak o závod!! Je to tam krásné místo a ani se mi odtud moc nechtělo, zvlášť když bylo jasné, že se nějak snad už v průběhu dopoledne či k polednímu dostanu dolů na planinu Anopoli, do civilizace, a že začne druhá fáze dovolené, sice odpočinková, ale ve srovnání se dny právě proběhlými už poněkud fádní. Vody jsem měl dost, odpočatý jsem po vydatném spánku byl taky, a tak jsem tam po snídani jen tak lelkoval po blízkém okolí a čekal, až ke stanu dojde slunce, aby ho vysušilo. Byl mokrý jak svrchu od deště, který ustal až někdy v noci, tak byl i zarosený zevnitř – přestože tady už v noci nemrzlo (i když to byla nadmořská výška nějak kolem 1700 m), tak chladno bylo, a to vedlo lehce k tomu zarosení vnitřku. Když byl stan konečně suchý, tak jsem se v poklidu sbalil a vyrazil dolů roklinou. Jmenuje se Lagou. Zpočátku je cesta hodně kamenitá, byť po tom dávném, dobře a pevně vybudovaném chodníku, který se často vinul v serpentinách prudkým svahem. Po nějaké chvíli se povrch zlepšil a byl sice pořád kamenitý, ale jinak to bylo ušlapané a šlo se po tom dobře. Na místě, které je na mapě označené jako Sópata (ale jinde taky Vigla) – obojí chybně!! se údolí rozšiřuje, zleva tam přichází nějaká cesta – štěrkovo-písčitá silnička, je tam taky stará podzemní nádrž na vodu s klenutým stropem/střechou z kamenů (Kriaras Sterna) a několik ohrad z pletiva. Hned na začátku jsou tam zbytky zdí po nějaké stavby, uvnitř nichž by se dalo pro jednoho dva pocestné najít i místo k bivaku. V jedné z ohrad bečelo malinké jehně ještě se sotva zaschlou pupeční šňůrou, takže hnedle novorozeně. Ta ohrada sice nebyla uzavřená, ale matka toho nebožátka stála nahoře a bečela na něj taky a ono se logicky snažilo k ní dostat co nejkratší cestou a běhalo tedy jen kolem té části plotu, která mezi ním a matkou byla. Tak jsem rozhodl zasáhnout a něco v té věci podniknout, protože se mi nezdálo pravděpodobné, že by ta blbá ovce sešla dolů a potomka z té šlamastyky vyvedla. Jenže jehně se v mojí přítomnosti hodně plašilo, dokonce i hlavou naráželo do toho plotu ve snaze tudy prorazit, a když jsem ho od toho plotu odehnal a kus plotu otevřel, tak udělalo kolečko, oběhlo mě (a přitom běželo kolem otevřené části, kudy mohlo lehce prostor opustit) a znova hlavou do plotu. Snažil jsem se ten plot v té části, kde se jehně pohybovalo, taky rozebrat, což se mi nakonec i podařilo, ale vyplašené zvíře se té možnosti ani nevšimlo. No, nakonec se mi nějak podařilo ho nasměrovat tak, že najednou vyběhlo otevřenou částí a mazalo zběsile furt dopředu. Matka to mezi tím už asi vzdala, odešla někam výš a už se i přestala ozývat. Ale mládě se pak někde zastavilo a pořád bečelo, až se mu zase matka kdesi už dost daleko ozvala. Já jsem se po té úspěšné misi vrátil k báglu, dal ho na záda a pokračoval po cestě dolů, a ještě jsem si stačil všimnout, že jehně jde nahoře nade mnou směrem, odkud se ozývala jeho matka, tak to snad dopadlo dobře. Horší ale byla najednou moje cesta. Její povrch byl hodně narušený asi nějakou vodou – buď když tálo nebo jako následek nějakého prudkého a delšího deště se z pěšiny stalo kamenito-hlinité koryto, vymleté tou vodou, a tudy se moc dobře jít nedalo. Takhle zdevastovaná byla celkově snad pětina celé cesty roklí dolů na planinu Anopoli. Už nad tím místem s ovcemi začaly růst cypřiše hustěji a od těch ohrad se už dalo říct, že se jde cypřišovým lesem. Až na tu poškozenou část je to příjemná cesta po teoreticky dobrém chodníku (pokud by ho teda nezdevastovala ta nějaká voda), žádné dramatické sestupy se tam nekonají. Na jednom místě jsem tam uviděl několik kvetoucích rostlin orchideje Orchis quadripunctata, které jsem si musel pochopitelně vyfotit, takže jsem z toho udělal menší přestávku. A zatím, co jsem tam tak odpočíval, tak se kolem mihli takoví divňoši – sice měli na sobě myslím docela kvalitní oblečení a vybavení, ale prošli, aniž aspoň kejvli na pozdrav, a dokonce aniž bychom se alespoň pohledem zkontaktovali. Jako bych byl vzduch. Možná  Francouzi, jak jsem usoudil z několika zvuků, které si mezi sebou vyměnili; ti tohle dělají v horách celkem běžně (i když výjimky se najdou). Připadalo mi to divný, docela puštěné místo, na kterém se potkají lidi a dělají, že ti druzí jsou pro ně vzduch…. No lidi jsou různí…. Zhruba v nadmořské výšce asi 1100 m je krásné místečko na přespání, jehož vzhled byl nyní, na jaře, ještě umocněn zelenou travičkou, která na něm rostla. Zhruba taky někde tady se objevily i první borovice. Nedaleko před spodním koncem se jako první příznaky civilizace objevily vedle cesty nějaké možná dávné nádrže na vodu – okrouhlé stavby z kamenů volně na sebe naskládaných, zapuštěné do země. Ta horní byla mělčí a v horším stavu, spodnější, už nedaleko dolního konce, byla mnohem zachovalejší a hlubší. Na mapě ANAVASI je jen jedna, ta spodní, a je to údajně (podle té mapy) vápenice a ne něco na vodu. No, snad jo...posoudit to nedovedu. Z rokliny Lagou se vyjde u nedávno postavené stáje a dojde se na kamenitou silnici z Anopoli, po které se lze dostat (doleva nahoru) jak pod sedlo Rousiés pod horou Páchnes, tak i k prameni Skafídhakia, odkud pokračuje stará spojnice na planiny Trikoukia a Niátos a dále dolů na planinu Askifou do vesnice Ammoudari. Tou pak prochází hlavní silnice mezi Chanií na severním pobřeží a Sfakií na pobřeží jižním. Na tomhle místě, kde se cesta z rokliny, po které jsem šel, dostane na onu kamenitou silnice od Anopoli, je nová informační tabule s obrázky rostlin, se kterými se lze po cestě potkat, a vedle obrázků těch kytek je dost schematická mapka s trasou té značené cesty a na ní je i název nějakého místa na té trase – Angathopoi – což mi vůbec nic neříká; na mapě ANAVASI to není. Je u toho údaj s nadmořskou výškou 1600 m, což by znamenalo, že je to někde níže, než je místo, kde jsem spal, možná jiný název pro to místo s ohradami a vodním rezervoárem, které je na mapě ANAVASI pojmenováno jako Sópata. Nakonec jsem ale pak doma po nějakých konzultacích usoudil, že JE to to místo, kde jsem přenocoval. No a já po krátkém odpočinku a focení jsem se vydal po silnici dolů, do civilizace. Silnice chátrá. Na rozcestí, kde ukazovala směr k bývalé vesnici Mouri cykloznačka, nebyla ani ta značka a ani velká tabule s nějakými údaji myslím o té cyklotrase. A hlavně – od mé poslední návštěvy téhle silnice, vždycky celkem dobře uježděné, byť písčito-kamenité (v roce 2012), na ni stačili položit asfalt a zase ho téměř zlikvidovat, jak nekvalitní byl (nebo možná to položili na nezpevněný povrch? Nevím…). Výsledkem ale je, že ta silnice je v mnohem horším stavu, než byla před položením toho asfaltu, jsou na ní jen jeho zbytky v takových pruzích a vedle nich jsou vyjeté hluboké koleje...takovej tankodrom. Dost hrozné. V Anopoli jsem si zašel na kafe a pivo do pekárny a protože jsem tam byl už poněkolikáté, tak jsem od jednoho z majitelů (vlastní to dva bratři) dostal panáka rakije. To se mi to pak šlo!! Namířil jsem si to po silnici směr Aradhéna a Agios Ioannis. Po asi jednom km se v osadě Agios Dimitrios musí u kostela ze silnice odbočit vlevo a jít podle nápadných a velkých bleděmodrých značek, které člověka navedou na starou spojnici, kudy se původně po planině chodilo. Tou se člověk sice dostane zase na asfalt, ale už jen nedaleko mostu přes rokli Aradhéna. Opět jsem si ověřil, jaký úchvatný pohled dolů to je, z výšky téměř 200 m…. Pokračoval jsem pak po mírně stoupající silnici směr Agios Ioannis. Bylo horko, ale už odpoledne, a tak to nebylo k nepřežití. Chtěl jsem odbočit na cestu, po které se lze dostat na místo Sellouda, kde začíná stará kalderimi, sestupující z planiny k moři. Po době, která tak zhruba odpovídala době, kdy by ta odbočka asi tak měla být, se jedna ukázala, malá asfaltová silnička, ale měl jsem zafixované, že to není asfalt a pak se mi taky zdálo podle toho, jak se na ni dalo podívat průhledy mezi stromy na okraji hlavní silnice, že vede jinam, než bych potřeboval. Tak jsem šel dál, stále mírně nahoru. Pak se mi to zdálo být už zase moc daleko a žádná odbočka, tak jsem se vrátil a znova posoudil situaci, a rozhodl se jít zase po hlavní dopředu. No, nebudu to moc prodlužovat – žádná další odbočka tam nebyla, ta první (asfaltová) byla ta správná, ale já teda došel po asi tak 5 km až do vesnice Agios Ioannis a teprve tam se vydal po značené původní spojnici zpátky na Selloudu. Dost jsem si zašel, tak nejméně hodinu, ne-li víc...no, spíš dvě.... No ale na Sellouda to bylo krásné. Došel jsem tam ještě bohatě za světla, dokonce ještě i slunce svítilo, a našel jsem si excelentní plac na stan – za cypřiši na hraně nad srázy k moři, zelený pažit, ještě osluněné místo, daleké výhledy dolů na moře a až téměř až k městu Palaiochora a konečně teplo…… to nemělo chybu!!! Postavil jsem si stan tak, abych z něj ty výhledy měl, jenže najednou přišel vítr a opíral se do nejširší a nejplošší části stanu, kterým to hned dost cloumalo, a tak jsem ho musel – výhledy nevýhledy – natočit o 90°, aby byl proti větru úzkou a ostřejší stranou. A jen jsem to dokončil, tak vítr ustal. Sice se ještě jednou na asi 10 min zvedl, ale noc už potom byla krásná a klidná a já se mohl těšit, že se konečně dostanu k vodě a tedy jak k osvěžení, tak i k umytí; tělo obecně a zvláště některé jeho části obzvlášť to už docela dost potřebovaly, jak mi pachovými signály dávaly docela nepokrytě najevo.

7. den, ST 20/05 Tenhle den byl konečný, co se týče horského treku. Měl bych se dostat k moři, napřed na pláž Agios Pavlos a potom až do Agia Roumeli, kde jsem se hodlal na pár dní ubytovat v místním pohostinném neformálním kempu pod borovicemi. A taky se tak všechno stalo. Nicméně, ráno jsem si užíval toho, že je teplo a slunce a že nemusím nijak pospíchat, protože bylo úplně jedno, jestli se do kempu dostanu po poledni nebo až k večeru. S tím pospícháním – já sice ani ty předcházející dny neměl nějak striktně svázané s itinerářem, ten, který jsem si vytvořil, jsem bral jako takový orientační jízdní řád, který se mohl kdykoli upravovat podle aktuálního stavu, pocitů a podmínek, ale přece jen v tom byla trocha nutnosti, protože jsem se musel k večeru dostat někam, kde bych mohl přenocovat a taky v tom byla otázka vody…. Nicméně sedmý den mého pobytu měl proběhnout v klidu a míru a taky tak začal. V poklidu jsem po snídani a sbalení se začal sestupovat po staré dobré kalderimi k pobřeží. Je to sice cesta dlouhá a i dolů dost úmorná (zhruba jedna hodina sestupu k rozcestí s pobřežní trasou E4), ale jakmile stezka zajde pod borovice, tak je to příjemná procházka ve stínu. Už k polednímu jsem se dostal na duny nad pláží Agios Pavlos, ale rozhodl jsem se nenavštívit místní tavernu a pokračoval jsem dál. V plánu jsem měl koupel pod jinými dunami u konce rokle Eligias. Když jsem tam přišel, tak tam bylo trochu obsazeno, ale ne tak, abych se tam nevešel, a tak jsem se poprvé po docela mnoha dnech trochu umyl. Voda sice nic moc, studená a moře hodně bouřilo, vlny před sebou hnaly, jak se dostávaly na břeh, docela velké kameny a já měl v paměti příhodu tuším z roku 2006 nebo 2008, kdy mě jeden takový kámen v podobné situaci praštil do holeně a já tenkrát myslel, že nohu mám snad zlomenou. Naskočila mi tam tehdy velká hrča a po chvíli to zfialovělo, ale naštěstí zlomené to nebylo. No tak i teď jsem si dával dost bacha, aby mě něco podobného netrefilo. Koupel ale byla hodně osvěžující. Vydržel jsem tam u vody tak půl hodiny, nebo možná i o něco déle a pak zase se poslušně obléct, obout, bágl na záda a vzhůru do bydlení. Jenže cestou se udála jedna neuvěřitelná věc – proti mně se v dáli objevila nějaká osoba, které jsem zpočátku moc ani nevěnoval pozornost, ale když přišla blíž, tak jsem ji poznal (a ona mne) – byla to Kate, se kterou jsme se loni vícekrát potkávali v Agia Roumeli, v Sougii, v buse na Omalos atd. No to bylo setkání!!! Prokecali jsme notnou dobu a řekli, si, že se v Agia Roumeli musíme setkat (bydlela tam), ale nějak pak k tomu už nedošlo. Zato já jsem došel do kempu, sice splavenej, ale živej. Bylo tam narváno a nejen moje oblíbené místo, ale i další, která bych bral, byla zabraná. Tak jsem si musel postavit stan v části nejdále od moře, tam, kde jsme loni díky rannímu kohoutímu koncertu měli jedno ráno hodně moc brzké (než jsme se odstěhovali jinam). Ale letos to bylo dobré, kohouti asi vymřeli, o něco se snažili jen jeden, dva chudáci, takže se to místo nakonec ukázalo jako docela dobré. Měl jsem jednak ložnici a jednak obytnou kuchyň, co víc si člověk může přát!! Šel jsem se přivítat s Andreasem, Sifisem (majitelé) a Pavlosem (kuchař) do restaurace Tarra a dostal jsem tam na uvítanou pivo a rakiji. Pak jsem si tam večer ještě zaskočil na musaku a další pivo a bylo mi blaze. Šel jsem spát s vědomím, že zítra NEMUSÍM VŮBEC NIC, že se nemusím jak debil někam rvát s báglem na zádech!!! Tomu se nic nevyrovná….

8. + 9. den, ČT+PÁ 21+22/05 Byla to bohapustá flákárna, chodil jsem jen tu a tam něco nakoupit, do hospody na pivo nebo k večeru po odjezdu trajektu, kdy se to všude notně vyprázdnilo, na nějaké jídlo (měl jsem v Agia Roumeli celkově musaku, maxigyros, řecký salát, tzatziki a pastitio), přes den jsem taky chodil k vodě trochu se opalovat a trochu zkusit i větší koupel (dokonce jsem i 2x  kousek plaval, jak jsem se zapřel a vlezl to té vody, co neměla snad ani dvacet stupňů!!) a usoudil jsem, že ten zamýšlený závěrečný trek si nechám na září. Měl sestávat z odpoledního výstupu roklí Eligias na místo Fliskounias, tam přespat a další den se vydat podle značek a hlavně trasy v GPS od Simona k prameni v jeskyni Kormokopou a dál na planinu Anopoli do vesnice Agios Ioannis. Ten úvodní velký pětidenní trek byl myslím dostatečný pro poměrně krátkou dovolenou (když odmyslím dva dny – jeden na cestu na Krétu a druhý na cestu domů – tak to bylo jen na 11 dní).

10. den, SO 23/05 Tohle byl můj poslední den v Agia Roumeli teď na jaře. Kolem poledního jsem plánoval zvednout kotvy a posunout se po pobřežní E4 směr pláž Agios Pavlos a dál pak Marmara a oblíbené nocoviště na mysu  Mournés u Loutra. Jenže včera večer mě Sifis ukecal, ať s ním jedu napřed ráno na ryby. Tak jsem jel. Kolem osmé jsme vyrazili, sedli do loďky a dojeli kousek na východ od přístavu, kde měl z předcházejícího dne rozhozené sítě. Ta síť – já měl představu, že je to něco, co se hodí do vody a ono to vytvoří nějaký kruh a ten se pak nějak uzavře a ryby v něm se vyndají…. Jenže ono je to jinak. Ta síť je téměř metr široký, desetimetrový pás sítě, na jehož jedné straně je nějaký provaz s klasickými červenohnědými plováky a na druhé straně je taky provaz, ale s nějakou zátěží, olůvky nebo čím. A takových sítí měl sedm, jsou svázané k sobě, a jak se to hodí do vody, tak to jednou stranou (tou s olůvky) sedí na dně a plováky na druhé straně to nadnášejí. Musí se na to vybírat ploché dno pokud možno bez kamenů. Síť byla v hloubce prý asi 5 metrů. Oba konce té 70metrové sítě jsou uvázané k nějakým plastovým kanystrům, plovoucím na hladině jako bójky. V zadní straně loďky je takový stupínek a nad tím, na úplné zádi, je připevněný malý rumpál, přes který se síť vytahuje dovnitř. Sifis to napřed tahal a jak tam byla ryba, tak jsem chytil síť já a než byla ryba uvolněná, tak jsem ji držel ji, aby nesklouzla zpátky do vody. Po první desetimetrové síti (ta se odvázala od zbytku a zavázala se do kusu hadru na dně loďky) jsem to pak tahal už jen já a Sifis uvolňoval ryby. Takže jsem vytáhl asi 60 metrů sítě. Ne, že by to bylo něco hodně těžkého, ale člověk je při tom v takovém polopředklonu a po chvíli začnou bolet záda. Ryb v síti moc nebylo, byly často hodně ožrané nějakými – Sifis říkal červy. Vypadalo to jak asi 10centimetrová béžová stonožka s červenýma nohama a žralo to ty v síti se nehýbající ryby zaživa. A taky jsme ulovili asi 3 ks nějakých korýšů Vypadalo to jak velký rak bez klepet, hnědý, asi 10 cm široký a různě dlouhý, podle stáří. No, tak jsem si užil i tohohle, dal jsem si v hospodě pivo, zaplatil jsem útratu za celou tu dobu a vydal jsem se ke stanu se sbalit. To se mi povedlo kolem poledne a v tom největším žáru (jako obvykle) jsem se vydal po E4 na východ. Nějak mě to zmáhalo a na Marmaru jsem došel snad jen silou vůle. Dal jsem si tam pivo, nabral vodu a došel v pozdním odpoledni na moje oblíbené spací místo na mysu Mournés nedaleko výhradně turistické destinace Loutro za zídku vedle nějaké zahrady. Jídlo jsem si tam dělal už za šera a spát jsem šel za tmy.

11. den, NE 24/05 Zase jsem nikam nespěchal, tak jsem si trochu poležel, pak se nasnídal, sbalil se a vydal se k malému betonovému molu se namočit. Tady to bylo už docela teplé, tak jsem se – dalo by se říct – chvilku přímo i ráchal a po uschnutí jsem se vydal do Loutra do obchodu na pivo a nakoupit další důležitosti, protože jsem si nebyl jistý, jestli další den, v neděli, budou ve Sfakii nebo v Chanii obchody otevřené. Ale to ranní pivo bylo jedno z nejdůležitějších. Takže když jsem ho dopil, tak jsem se vydal po E4 směr Sfakia. Tahle cesta se mi moc líbí, vede hnedle po vrstevnici, jen párkrát to malinko vystoupá a zase klesne a člověk je pořád asi tak plusmínus 20 m nad hladinou moře s výhledy hodně do daleka. Už dopředu jsem si naplánoval, že se zastavím v malé zátoce před pláží Glika Nero (tedy Sweet Water Beach). Na mapě se tomu říká pláž Timios Stavros podle kostelíka, který je nedaleko. Ony jsou tam vlastně dvě takové zátoky, tak já zůstal hned v té první od Loutra. Jsou tam k nalezení senzačně barevné kamínky – žluté a oranžové, a taky i jiné, různě kombinované…. Tak jsem tam zakotvil a navíc v tom zálivu je voda trochu víc prohřátá, není to tu hluboké a tak jsem si teď na jaře poprvé (a taky naposledy) i s chutí zaplaval a opravdu se v té vodě pak i vyvaloval a cachtal. Ale hodinka, či hodinka a půl uplynula a já se zase oblíkl a vydal se na cestu. Jde se napřed kolem té druhé zátoky, potom se vystoupá na plochý hřbítek s kostelíkem (Timios Stavros) a zanedlouho se začne sestupovat, místy poměrně strmě, na Glika Nero Pláž Sladké Vody, jak zní doslovný překlad anglického názvu (Sweet Wter Beach). Je tam hned na začátku na nějakém pontonu, ukotveném nedaleko břehu do dna, taverna, půjčují se tam i lehátka, a na pláži si lidé obyčejně vykutají v oblázcích natolik hlubokou díru, že se v ní ta sladká voda (po pravdě trochu brakická, "oslaněná") objeví. Po té oblázkové pláži se v pohorách a s báglem na zádech jde moc špatně, boří se to, ujíždí pod nohama... Na druhém konci se pěšina sice vyšplhá mezi balvany a skaliska, ale o moc lepší to není. A já se navíc cítil tak nějak jetě, sebemenší stoupání mě zadejchalo a unavilo, slunce do toho na ten jižní svah pralo jak zběsilý, prostě měl jsem toho docela dost a často jsem odpočíval. Ale na silnici jsem se nakonec vydrápal v tak nějak přijatelném a ne nijak strašném čase (ale rozhodně jsem si ten čas nestopoval a nehnal se po nějakých rekordech; jen by mě zajímalo, jak pomalu jsem to tentokrát šel). Po silnici už to bylo jednoduché, asi tak něco přes jeden km a byl jsem na mostku, po kterém ta silnice (SfakiaAnopoli) překračuje ústí rokle Ilingias, než se dostane do moře. No a já se tou roklí vydal nahoru na své velmi oblíbené spací místečko v malém cypřišovém hájku. Není to daleko, tak 300 m trochu do kopce, takže jsem to zvládl celkem lehce. Pod cypřiši nádherný stín, roklí téměř pokaždé trochu profukuje, takže i tohle přispělo k pohodě. Čekala mě poslední noc dovolené (když nepočítám tu další, kterou však strávím na letišti a tam mě žádný spánek nečekal, to jsem už věděl dopředu). Místo pro stan bylo od minulého roku pořád upravené, urovnané a obehnané kameny, ale jak odspoda foukalo, tak jsem se rozhodl tu kamennou hradbu na návětrné straně zvýšit a místo celkově rozšířit, a taky jsem pak i upravil okolí, vytvořil jsem sedací místo a jako opěradlo mi posloužil velký padlý strom, a do toho jsem si udělal kafe a prostě jsem měl pohodu, nikam jsem nespěchal. Na večeři bylo ještě brzo a tak jsem tam pak už jen tak seděl a čuměl kolem. Když jsem se dost vyčuměl, tak jsem postavil stan a připravil si to na noc. Uvařil jsem si teda tu (poslední) večeři a najedl se a pak jsem si znovu jen tak seděl, dokud se nezačalo šeřit, což jsem vzal jako výzvu k ústupu do stanu, kde mě čekala ona poslední, a doufal jsem, že krásná noc.

12. den, PO 25/05 Noc krásná byla, ale protože jsem se musel dostat do Sfakie na bus v 11:00 směr Chania, tak jsem se ráno moc neflákal. Ještě v Agia Roumeli mi Andreas zjistil, že ten bus opravdu jezdí, ačkoli před mým odletem na webu společnosti KTEL ještě uvedený nebyl. Pak jsem se i já přes mobil přesvědčil, že na webu už ho zase mají (jezdí jen v sezóně). Takže jsem se v posteli moc neválel, rychle udělal jen hodně malou snídani (ostatně – hnedle téměř vše jsem stejně už poctivě spořádal) a vyrazil po staré kalderimi směr Sfakia. Její závěr do rokle je sice už dlouho zřícený (prý nějaká povodeň z roku 2002 že by to byla ta samá, jako u nás? :-) ) a člověk se na chodník musí dostat šplhem po pěšince v poměrně příkrém klouzavém svahu, ale za chvilku jsem tam byl a za dalších pár minut jsem byl u prašné silnice, na kterou se ta cesta připojí. No a pak už jen asi čtvrt hodinky, dvacet minut a byl jsem na asfaltu na začátku Sfakie. Tam k prvním domům, po (v pořadí druhém) schodišti kolem rozestavěného několikapatrového domu (asi budoucí hotel) dolů, po silničce dolů na křižovatku a tam doprava k pláži. Do vody jsem tam vlezl v šortkách, ve kterých jsem chodil po horách, abych předešel opakování incidentu z loňska (to když jsme tam dost brzo ráno  vlezli nazí, tak přestože široko daleko nikde nikdo nebyl, tak na nás začal pingl z taverny nad pláží hulákat, že si máme vzít plavky a nakonec nám zastavil vodu ve sprše, přestože jsem se opásal ručníkem (plavky sebou nenosím). Blb. Stejně jsem už byl osprchovanej. No, a když jsem se takhle vypulíroval, tak už "v civilu" jsem si šel ůdo města" koupit pivo a taky jednu mapu, novou ANAVASI, která zahrnuje dvě mapy předchozí – Sfakia a Páchnes – a je na ní víc údajů, hlavně jména a výšky hor a také další cesty. Bus nebyl tak moc natřískaný, jak jsem očekával, že bude, protože hodně lidí takhle jezdí na začátek rokle Imbros a pak dojdou dolů do vesnice Komitates kus od pobřeží a odtud to už není zase tak moc daleko do Sfakie. Asi hlavní nápor odjel busem již v sedm. Nové tunely (tři) cestu výrazně urychlují a zjednodušují. Do Chanie je to asi 1,5 hodiny. Na chanijském autobusáku jsem si přebalil bágl, do malého dal důležité věci a do velkého pohory a dal jsem ho do úschovny; a vydal se do města. Napřed jsem se šel kouknout do jedné ulice, kterou jsem si našel na mapě a kde by měla být kancelář horského klubu EOS. Loni jsem zaplatil členský a vstupní příspěvek a chtěl jsem letos zaplatit znova (€ 30) spíš jako podporu jejich činnosti, než že bych toho členství chtěl využívat, ale jednak byla neděle a potom – oni mají „otevřeno“ stejně jen večer, jak jsem zjistil. Posílal jsem jim už předtím mail, jak s tím placením, jestli by to za mně mohl zaplatit někdo jiný, jestli tam někdo bude taky v neděli a tak. Neodpověděli, a neodpověděli nejen bezprostředně, ale ani měsíc po návratu nic od nich nepřišlo, a jak to tak vypadá, tak už ani nepřijde. Tu kancelář jsem našel, je to v suterénu nějakého obyčejného obytného domu, nikde nic napsaného není (vyjma nějaké zasklené nástěnky s nějakými texty v řečtině), kudy se dovnitř leze – to taky těžko říct…. Byl jsem tím trochu zklamaný. Ta kancelář je v ulici, jejíž druhou stranou je park. A v tom parku je místní ZOO!! Mají tam pár labutí, nějaké kachny pižmovky, za tak hustým pletivem, že ani nejsou vidět, řvali nějací papoušci, a jako vrchol tam mají v jiné ohradě kri-kri, tedy místní endemitické kozy, kterým taky říkají agrimi. Je to vlastně nějaký poddruh kozy bezoárové. V ohradě byl jeden kozel a asi 4 nebo 5 koz a jedno kůzle. Ale hlavní atrakcí, alespoň pro mě, tam byl obří fíkus, takový ten, co ho v našich zeměpisných šířkách mívají lidi doma (listy poměrně velké, oválné) a moc hezky většinou ani nevypadá. Tak tady to byl přímo výstavní exemplář a byl obrovský. Jinak jsem se ve městě jen trochu procházel, zaskočil si na molo, vedoucí k majáku, zastavil jsem se na frapé a taky jsem měl gyros, nakoupil jsem si také pečivo na večer na letiště a také ke snídani tamtéž, taky jsem koupil nějaké dary a potom vyzvedl bágl z úschovny a odjel na letiště. Tady jsem znova přebalil, bágl obalil fólií a našel si místo ke strávení noci. Venku to moc nešlo, bylo tam dost rušno, furt někdo přijížděl a odjížděl, ale uvnitř byl docela klid.

13. den, ÚT 26/05 Ráno jsem rozhodně nezaspal, včas jsem se odbavil, dostal jsem požadovaná sedadla pro oba lety (ChaniaAthény a AthényPraha) a jak ten první, tak i ten druhý let se odehrály tak nějak normálně bez nějakých vzrušivých momentů a letělo se na čas. Takže po přistání v Praze jsem (zase) jen trochu déle čekal na batoh, až vyjede na karuselu, bus 179 na Petřiny mi jel za chviličku a ani tam jsem na tram 1 nečekal nijak dlouho, takže před polednem jsem byl doma. A mohl jsem se těšit a spřádat plány na zářijovou návštěvu Kréty, už mám letenky koupené.

 

 

Náhledy fotografií ze složky KVĚTEN

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář