Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

(CHANIA) – vesnice THERISSO – nad KOLOKITHAS – vrchol ORNIO – planina LÍVADA – vrchol AGIO PNEUMA – planina LÍVADA – chata KATSIVELI – údolí POTÁMOS – pod ZARANOKEFALA – osada AGIOS IOANNIS – místo SELLOUDA – vesnice AGIA ROUMELI – turistická destinace LOUTRO – město CHÓRA  SFAKIA – rokle ILINGIAS – planina ANOPOLI – místo a pramen SKAFÍDHAKIA – planina TRIKOUKIA – planina NIÁTOS – chata TAVRI – planina ASKIFOU – (CHANIA)

Letos jsem z Prahy odlétal ve čtvrtek 24. května v 11:55. Letěl jsem (tentokrát sám) se společností Aegean Airlines a bylo to s přestupem v Athénách na další letadlo téže společnosti. Byl to vůbec první let této společnosti na lince z Prahy, a tak pro cestující uspořádali v čekárně malý raut, dostali jsme dárky (kšiltovku a odznak), ale pak v letadle už to byla klasika. K občerstvení napřed moc dobrá pomerančová šťáva mačkaná přímo z ovoce, ale pak už studená obložená bageta nevalné kvality i chuti – a byli jsme v Athénách. Ještě v útrobách tranzitního prostoru cestou z letadla dostali cestující, kteří pokračovali nějakým letadlem společnosti dále, další palubní vstupenku, za což jsem byl dost rád – nemusel jsem na letišti hledat přepážku, kde by mi ji vydali (zcela nezvykle jsem ji nedostal už při odbavení v Praze). Přestup byl dobrý, zpoždění nebylo a letadla na sebe docela navazovala, takže čekání žádné velké. V Chanii, už když jsme rolovali po letištní ploše, jsem si všimnul, že venku před letištěm stojí linkový bus do města, a co bylo mnohem důležitější – stál tam ještě i v době, kdy jsem vyběhl z letištní haly s báglem (na karusel zavazadla vyjela docela rychle – koneckonců jsme byli v té době jediné letadlo, co tam přistálo a navíc bylo obsazené jen asi tak z poloviny). Autobus malinko počkal na přílet toho místního letadla, což bylo velmi a velmi pozitivní, protože kdybych to nestihl, tak bych se do města dostal dalším busem až za tmy a pak by byla otázka co dál – hlavně kde se vyspat. Možná, že bych taky uvažoval o strávení hned první noci na letišti a do města že bych se vydal prvním ranním další den. Ale takhle to bylo jednodušší a mohl jsem jet podle plánu. A ten byl, že rychle nakoupím pečivo a bombu k vařiči, naberu na autobusáku vodu a dám si třeba kafe a vyrazím (mohlo být tak kolem páté, šesté) pěšmo směr Therisso. V květnu už je dlouhý den, můžu jít dlouho ještě za světla. Ještě doma jsem si našel i jak projít městem a dostat se minimálně do vesnice Perivolia na jižním okraji města, za kterou je další osada Garipas, na jejímž konci pak přímo u silnice je kostelík (teoreticky, podle mapy) s vodou, a jak jsem si představoval, a i s nějakým vhodným místem pro strávení noci. Autobusák v Chanii mě notně překvapil – byl úplně zrekonstruovaný a získal tak trochu evropské rysy místo těch mírně orientálních, co měl dřív (mám na mysli to, co se dá jednoduše nazvat slovem bordel – v tom, kde který autobus je, kam si sednout při čekání, možnost nákupu potřebných věcí atd.). No, a tak když jsem v Chanii všechny plánované úkony zdárně provedl, tak jsem opravdu vyrazil. A hned jsem viděl, co mě čeká – ulicí byly v dáli vidět hory se sněhem. Ten můj průvodce, kterého jsem si vytvořil (kus papíru A4, na kterém byly schematicky vyznačeny všechny ty ulice, po kterých jsem měl jít, i s jejich názvy, a i názvy ulic, které jsem měl křížit), fungoval znamenitě a ještě bohatě za světla jsem došel ke stadiónu v Perivolii, který jsem si vytyčil jako objekt, který potvrzuje správnost cesty. Za stadionem byla fantasticky kýčovitá stavba nejasného účelu (možná nějaké agua-centrum?) s mnoha úžasnými růžovými věžičkami. Po nějaké době jsem už na okraji vesnice minul autobusovou zastávku, a protože jsem měl za to, že k tomu kostelíku to nemůže být daleko, rozhodl jsem se, že se zpátky sem ráno musím dostat, ať přespím kdekoli, abych měl jistotu, že mi bus do Therisso zastaví. A opravdu – za asi necelou čtvrthodinu jsem došel dolů k tomu kostelíku. Ale nezdálo se mi, že by to bylo nějak atraktivní se u něj vyspat, i když voda tam z nějaké trubky tekla, jenže hned vedle něj vedla nahoru něco jako polní cesta a tak jsem se šel kouknout, jestli by to tam nebylo lepší, než spát direkt vedle asfaltky. Sice byla klasicky po asi 20 metrech přepažená dílem plotu, ale bylo to otevírací, a tak jsem tam vlezl a přímo na té cestě jsem skutečně o trochu výše našel kousek rovnějšího místa, kde jsem (bez stanu) přespal. V noci bylo teplo a svítily hvězdy a ráno bylo krásné.

PÁ 25/05 Nezaspal jsem a po něčem malém k snědku (tyčinka Snikers a voda) jsem vyrazil zpět k zastávce. Ještě před tím, než jsem vyrazil, jsem se šel ale kouknout pod silnici, kde bylo slyšet zurčící vodu. A opravdu tam zurčela docela slušná bystřinka v místech, která znám jen jako vyschlé koryto jakéhosi potůčku s obloukem zbytku nejspíše benátského či byzantského mostku, klenoucího se přes něj. Odhadl jsem (podle odjezdu busu z Chanie v 6:50), že bych na zastávce měl být asi tak v sedm, protože to sem zase tak moc daleko z města není (i když na druhou stranu ve městě je nespočet jednosměrných ulic, které můžou dopravení se na určité místo velmi prodloužit) a po ránu pojede bez zastavení – kdo by taky ráno jezdil do hor, že…. Odhad byl správný, čekal jsem jen něco přes 5 min a bus přijel. Sice mě trochu překvapilo, že po mně chtěl za lístek stejnou cenu jako z města, ale nehádal jsem se; jednak jsem opravdu dostal lístek v inkasované ceně, takže to nebylo do kapsy řidiče, a jednak – ono by šlo asi jen o nějaký ten cent, tak mi to připadalo zbytečné. V Therisso jsem vystoupil tak nějak v půl osmé. Jen jsem se trochu dopřevlíkl, vyndal trekové hole a vyrazil. Pěšina pod silnicí (odbočuje kus za silniční značkou "konec osady" z náspu vlevo dolů), kudy jsem šel, byla neobyčejně zarostlá a dost často i místními ostružinami, o kterých jsem měl ještě v živé paměti, jaké krvavé šrámy nám udělaly, když jsme šli do hor z Lakki v roce 2010. Ale pak nastal ještě jeden problém – najednou byl přede mnou plot, který se zdál nepřekonatelný. No, vysoký byl, hojně zarostlý různými popínavými bylinami a i těmi ostružinami taky, ale pravda je, že jsem ho důkladně nezkoumal hlavně v jeho nejhořejší části pod silnicí – možná, že tam něco otevíracího bylo. Každopádně já zvolil jinou alternativu – podařilo se mi rozmontovat plot dole u země na dně rokliny, na místě, kde za ním byla stařičká a neopečovávaná oliva s (většinou suchými) větvemi až k zemi. A tudy, pod plotem a pak pod větvemi, jsem se tedy proplížil, teda spíš podplazil a bágl jsem pošťuchoval před sebou…. Ale byl jsem venku a k silnici to bylo už jen kousek. Z ní jsem pak odbočil vpravo jen kousek před tím, než překročí po malém mostku onu roklinku. Je tam otevírací díl plotu, za nímž následuje mně již velmi dobře známá, zarostlá pěšina ve svahu, kterou jsem před tím šel už tuším asi 4x. Ale nikdy na jaře!! A byla to znatelná změna!! Vše bylo zelené a mnohem víc zarostlé, a taky že jsem z toho bez nějakých škrábanců nevyvázl. Ale objevily se již první kytky, které jsem „nutně“ musel fotit (a kvůli kterým jsem taky vyrazil na Krétu tak časně) a tak cesta hezky ubíhala. Projít jedním plotem, pak druhým a u třetího změnit směr a vydat se podle něj nahoru k silnici, tam vylézt z oplocení ven, ale zase hned zpět prolézt další brankou vlevo do dalšího oplocení a po již dobré polňačce dojít k dalším ohradám. U nich vpravo na malý pahorek a po pěšině, která vznikla při pokládání nějaké roury, jsem se pak dostal k prameni Alyakes. Tam jsem si dal mírný oddech, i když moc nutné to nebylo, zatím jsem nic extra namáhavého neudělal. Ale zastávka to byla příjemná, taky jsem nabral nějakou vodu, udělal pár fotek…. Další pokračování bylo po kamenité silnici stále nahoru. Počasí bylo dobré, sice občas slunce zalezlo a mraků s pokračujícím dnem (jak to tu obvykle chodí) přibývalo, ale bylo pořád příjemně. Na rozcestí (na té silnici je jediné) pak vlevo a stále nahoru. Zde silnice dělá velký oblouk nahoru a až do protisměru. Kousek za místem, kde se jakoby vrací (ovšem mnohem výš) zase zpět, jsem si šel prohlídnout pramen, který by tam měl být (podle knižního průvodce Loraine Wilson by se měl jmenovat Mono Skafidhi – volně přeloženo nejspíš něco jako „jedny necky“ nebo „jeden žlab“) – a taky tam koryto bylo. Orientačním znamením je obří vlašský ořech hned kousek nad silnicí, nad nímž ve svahu ten pramen je. Pramen tam sice je, ale voda téměř žádná, a ta, co tam byla, rozhodně k použití nebyla. Ale měla by tam možná – pokud jsem popisu Loraine Wilson dobře porozuměl – začínat stará stezka, pěšina, do oblasti Kolokithas, kam jsem mířil taky. Ale nenašel jsem žádnou známku nějaké cesty, tak jsem se vrátil poslušně zase na silnici (po pravdě – já tudy ani jít nehodlal…), kde se přede mnou najednou objevil párek orebic, které upalovaly pryč pěšky co jim nohy stačily, a ne aby uletěly, jako to normálně dělají. Silnice je to dlouhá, stále mírně stoupá a mně se (ale jen na jaře) moc líbí – jsou z ní taky krásné rozhledy. V létě je to ale vraždění neviňátek po ní jít, jen zpočátku kousek stínu a potom už nic, vše na úpalu. Z její další fáze se pak už objevily taky pohledy na masiv hory Kaloros a na sněhová pole na svazích za ním. Tak tohle mě čeká!!! Na místě, kde dělá silnice zatáčku doleva a na chvilku začne dokonce klesat, jsou pod ní vidět zbytky nějakých staveb, spíše už jen jejich náznaky, a kousek za tímto místem odbočuje ze silnice vlevo nahoru jiná polňačka, ale vjezd na ni je znemožněn asi bagrem navrstvenou zeminou. Ovšem vchod možný je, je tam pěšinka. Já se po ní tedy vydal kouknout se, kam to vede. Ta cesta vede na malou planinku, která asi bývala kdysi více využívaná, jsou tam zbytky terásek, ale nyní tam je už jen vrak auta a taky tam byl další párek orebic. Nutno říct, že samec je docela fešák. Ale místo je pro případné přespání docela vhodné. Po prohlídce jsem se vrátil zpět na silnici a pokračoval stále mírně nahoru. Nedaleko za velkým mitato (vpravo přes roklinu pod silnicí), kde jsme v roce 1999 strávili první noc "na horách", jsem směrem na jih uviděl hejno nějakých dravců, kroužících zhruba nad jedním místem. Možná tam někde nějaké zvíře dodělávalo, každopádně jen kroužili, ale dolů se nespouštěli, a pak najedou to létání utnuli a rozprchli se (přesněji – rozletěli se). Na konci silnice jsem si dal malinký oddech, a to tam dorazili maníci v nějakém off-roadu. Byli 4, ale řidič se – když vystoupili – zase s autem vrátil. Byli oblečení do řeckých mundúrů, tedy do nějakých maskáčovitých hadříků, na zádech měli menší jakoby vojenské batohy a přes rameno flintu. Sledoval jsem je, jak se připravují – napřed se hromadně vymočili, pak si chvíli hlasitě ukazovali, kam že to půjdou a nakonec vyrazili nad betonovou nádrží na vodu vzhůru svahem. Nedaleko té nádrže stálo na silnici jiné auto, a to asi bylo nějakého osazenstva, co zřejmě bylo v nedalekém baráčku (kde jsem si v roce 2007, když jsem tudy šel, vzal flašku s vodou, co se tam povalovala). Původně jsem si myslel, že bych mohl v tom domku přespat, ale to auto změnilo mé plány a já se rozhodl, že budu pokračovat a zkusím najít planinku o trochu výše, která byla vidět na Google Earth a kde jsem si myslel, že by se taky dalo najít vhodné místo k nocování. Takže jsem vyrazil ve stopách těch lovců, nebo co to bylo zač. Nevím totiž, nač měli ty flinty, ten den a ani ten další jsem žádné výstřely neslyšel, a na horách je to slyšet hodně daleko. Navíc – jak jsem si všimnul, tak asi teď na jaře Řekové jejich oblíbené orebice neloví. Zřejmě když ptáci zakládají hnízda a množí se, tak jim dávají klid, ztratili by tak možnosti něco ulovit později a kupodivu to (snad?) respektují. A nevím, jestli je to možné (asi ne), ale ti ptáci jakoby to nějak tušili, protože zatímco jindy, třeba v září, jsou neobyčejně plaší a už na velkou vzdálenost s řevem ulétají před blížícím se člověkem, tak teď se už 2x přede mnou producírovali bez nějakých uspěchaných útěků. A co jiného by tam lovili? Hnedle nic jiného tam na horách, samozřejmě vyjma koz, které se ale taky takhle k jaru chystají mít mladé, nežije. No, hoši asi ty flinty měli buď pro ozdobu, nebo aby si dodali kuráž, jinak nevím. Ale zpět k cestě – po chvilce se totiž ukázalo, že necesta se změnila v pěšinu, která se mírně stáčela vlevo a mířila svahem nahoru na onu planinku. A tam to byla fakt nádhera!! Na jednom úplně rovném místě nizounká, ovcemi/kozami okousaná travička – jako stvořené pro stan!! A taky jsem ho tam hned umístil. Kolem dřišťály s čerstvě napučenými listy, nedaleko na svahu zbytek sněhu a okolo něj spousta krokusů (Crocus sieberi) a ladoniček (Scilla nana) a na dně planinky pak byly taky první trsy endemitické rostliny Levka Ori – Anchusa caespitosa s nádhernými hořcově modrými květy, taky plazivé keříky plazivé dovoké třešně Prunus prostrata v plném květu a fůra dalších kytek…(fotky kytek se najdou v příslušné rubrice ve fotogalerii). Prostě pastva pro oči. Podle GPS by to mělo být ve výšce asi 1540 m. Tak jsem se zabydlel, trochu něco vyfotil, ukuchtil si večeři a zalezl do stanu do spacáku (letos jsem si vzal poprvé teplejší, Prima Trek, i s rizikem, že u moře mi pak bude v noci horko; pozn. – už se ale nevyrábí [v roce 2020]) v předtuše hezké noci. Sice jsem si pro případ nouze připravil i něco na případné navlečení, kdyby v noci bylo přecejen chladno, ale bylo to zbytečné, bylo mně dobře.

SO 26/05 Noc byla opravdu krásná, plná hvězd a bylo mi krásně teplo. Zase jsem se probudil do nádherného rána!! Obloha bez mráčku, sice malinko frišno, ale slunce hřálo a dovolená teprve teď vlastně pořádně začala. Už jsem se nemohl ani dočkat, až se zase začnu šplhat někam do svahu po kamení, budu stěží popadat dech a budu si za to nadávat, s plícemi vyhřezlými, do čeho jsem se zase nechal svoji vlastní hlavou uvrtat – no prostě všechno bude tak, jak to má být. Rozložil jsem si tam věci, abych to nechal po noci vyvětrat, hlavně spacák a taky tropiko stanu, které bylo zevnitř dost zarosené, a mezi tím jsem si připravil něco ke snídani. Prošli kolem mne planinou nahoru dva postarší místní chlápci, sotva pozdravili – asi šli do mitato Pirghos, protože jsem je pak viděl nahoře na hřebenu, kde je asi pěšina, která vede napřed dolů k mitato Kolokithas a od něj pak dále až nad planinu Lívada ke zmíněnému mitato Pirghos. Po snídani jsem se v poklidu sbalil, vyfotil znova kytky, porozhlídl se po okolí, kudy dál a začal jsem stoupat. Vzal jsem to rovnou nahoru docel strmně po kamenech. Když jsem dolezl na vrchol kopce nad planinkou, byl odtud krásný rozhled. Jak na hlavní masu hor, tak i na rokli, kterou jsem v roce 2007 prošel (západně). Letos by to bylo složitější, byl v ní místy ještě sníh. Ale bylo taky vidět, jak se množí bílé mraky na západě a taky jsem viděl před sebou dole poměrně letitě vypadající malé mitato a kolem něj nějakou pěšinu. Tak jsem se šel na ni napojit. Mitato jsem si pochopitelně prohlédl – nouzově by se v něm asi přečkat noc dala, ale asi jen vsedě, a za deště bych na to, že v něm bude i sucho, rozhodně nesázel. A na mapě ANAVASI není. Od mitato jsem se ale držel chvíli pěšiny, než nějak zmizela a pak jsem si už zase hledal svoji vlastní cestu. Šel jsem pod prvním větším sněhovým polem a všude kolem, tam, kde bylo mokro z tajícího sněhu, kvetly krokusy a ladoničky. Pak jsem se přímo záplavou krokusů, rostoucích mezi dřišťály (a chráněných tak před sežráním kozami), které v této nadmořské výšce ještě nejevily ani sebemenší náznak toho, že by chtěly rašit, dostal na hřeben nad oblastí Kolokithas. To už se ale začaly objevovat mraky od západu poměrně blízko mě a taky tam nahoře už docela studeně foukalo. A takhle to pak bylo každý den a dokonce i často dole u moře: ráno azúro, pak postupně víc a víc mráčků a mraků a vítr, aby se to pak k večeru zase utišilo a mraky zmizely a večer bylo zase krásně. Já se ale rozhodl díky občas i hustým mrakům, které se už valily přes hřeben, po němž jsem hodlal jít, a taky díky studenému a dost silnému větru, který přes ten hřeben foukal, že nepůjdu přímo po něm (taky kvůli orientaci, v těch mracích by to bylo obtížné a cestu jsem neznal), ale zkusím to pod ním na závětrné straně, kde mraků taky tolik nebylo. A tak jsem se tudy vydal. Terénem, bez cesty, po šutrech jak kamzík. Občas pod sněhovými poli, která jsem v sedlech, kudy zezdola proudily masy mlhy a mraků, musel někdy i obcházet, protože byla v těchto výškách i celkem rozsáhlá, a taky jsem se musel tu a tam vyhýbat skálám, které jsem měl v cestě. Nebylo to nijak hrůzostrašné a extrémně namáhavé, ale procházka parkem to taky nebyla. Pohyboval jsem se po svahu s dost velkými kameny ve výšce zhruba mezi 1800 až 1900 metry. Mezi mraky bylo chvílemi vidět celé panorama této části Levka Ori – hory Agio Pneuma, Svourichti, Ornio, snad i Melindanou a možná i masív nejvyšší hory Páchnes. A taky dole pode mnou byla ta oblast Kolokithas, kudy jsem se původně chtěl vydat. Je to krasové království různých děr, kopečků a hřebínků a uprostřed něj rozsáhlé mitato, dnes neužívané trvale, ale zřejmě se tam tu a tam někdo zastaví. Při jedné ze svých zastávek jsem dokonce hluboko dole nedaleko toho mitato zaregistroval dvě osoby, které se k němu blížily zřejmě po nějaké pěšině od mitato Pirghos nad planinou Lívada. Těžko říct, jestli to byli ti chlápci, co mě minuli ráno, každopádně oblečení těch dvou dole bylo nápadnější, jeden z nich měl nějakou jasně červenou bundu nebo mikinu, a to z těch z rána na sobě neměl ani jeden; ale to si mohl obléct cestou… Pak jsem došel k místu, které jsem si napřed již podle Google Earth vybral jako orientační bod pro změnu směru postupu. Bylo to místo, ze kterého od toho hlavního hřebene, pod kterým jsem šel, odbočoval doprava hřeben menší a mířil dolů směrem k dolině Lívada. Ta dolina byla už dole pode mnou jasně vidět, poznával jsem ji, přestože se od loňského vzhledu, kdy jsem přes ni šel, velmi lišila sněhovými poli, která na ní ležela. Měl jsem totiž původně představu, že zde nechám batoh, vylezu na kopec Ornio, který byl už docela nedaleko, zase se k báglu vrátím a po tomhle bočním hřebeni slezu kolem mitato Pirghos dolů na tu planinu. Ale změnil jsem plány – ten boční hřeben mi ze shora připadal nějaký moc příkrý, taky jsem si nebyl moc jistý, jestli bych našel správný směr bez GPS, a tak jsem se rozhodl, že půjdu dál i s báglem.

Teď menší odbočka od popisu cesty. Již doma jsem si při plánování treku našel na Google Earth některé orientační body a jejich souřadnice a pro GPS jsem si z nich vytvořil několik tras, které jsem do přístroje uložil. Vzal jsem si náhradní baterie (ty v přístroji i ty náhradní byly nabíjecí aku-baterie) a GPS jsem zapnul až na konci silnice z Therisso, abych je zbytečně nečerpal. A jen jsem došel na místo první noci, takže tak po hodince, hned jsem GPS zase vypnul a do provozu ji uvedl zase až těsně před tím, než jsem druhý den ráno vyrazil. Jaké ale bylo moje překvapení, když baterky došly už po pár hodinách!! Tak jsem přístroj vypnul, zkusil ho zapnout ještě jednou na Ornio (to se myslím zadařilo, místo jsem si uložil), ale to byla pro baterky opravdu už konečná. Za nové jsem je ale zatím ještě nevyměnil, cestu, pro kterou jsem nakonec rozhodl, jsem znal a tak nebyl důvod GPS používat. Nechal jsem si je na trek z Potámos k Agios Ioannis, který byl pro mě nový. Ale i tam mně za chvilku došly, takže ze záznamu prošlé trasy není nic. Nevím, proč se to stalo, možná již aku-baterie spějí ke konci svého života… škoda.

Ale zpět k popisu cesty. V tom sedle, kde jsem chtěl původně odbočit dolů k mitato Pirghos, jsem ale taky zjistil, že jsem minul horu, na kterou jsem měl v původně úmyslu taky vylézt – Mavri. Jak jsem totiž šel pod tím hlavním hřebenem, tak jsem minul místo, kde se ten hřeben dělí a jedna jeho větev odbočuje k té Mavri. Ale nutno říct, že jsem toho moc nelitoval, když jsem tu temnou horu viděl (mimochodem – mavri je možná řecky něco jako černý nebo tmavý – a hor s tímto názvem je v Levka Ori víc, vím o celkem třech), jak je kuželovitá a jak jsou její svahy poměrně příkré, tak jsem byl rád, že jsem ji neměl v cestě. A navíc ty mraky…. Zato jsem měl v cestě Ornio. A zdárně jsem k jeho vrcholové mohyle vyšplhal, jenže ouha – on to nebyl hlavní vrchol, ten byl ještě o kus dál!!! Ale i na něj jsem se dostal a nějaká mohyla tam byla taky. Moc dlouho jsem tam ale nepobyl, jen co bych identifikoval okolní kopce, například Spathi (kde jsem byl už dvakrát), udělal nezbytné vrcholové samofoto a rychle jsem mazal dolů; bylo tam fakt studeno a větrno. Přemýšlel jsem, že bych se mohl vydat směrem k sedlu Stavrou (Seli), kde jsem už taky 2x byl, ale nakonec jsem usoudil, že je to zbytečná zacházka a pustil jsem se rovnou dolů na planinu. Cesta cikcak po kamení nic moc, ale dostal jsem se na dno v pořádku. Dole jsem si pak užil prvního sněhového pole, na které jsem se odvážil vstoupit a začal jsem hledat místo pro přenocování. Po ovčích chodníčcích tekly bystřinky vody z tajícího sněhu, ale ta voda byla nepoužitelná, protože se v ní koupaly snad všechny bobky, které tam ovce a kozy za předchozí rok upustily. Našel jsem pak na holém štěrkovém plácku kousek, kde to bylo celkem rovné a dostatečně velké pro stan a nelenil jsem a ten stan jsem hned postavil. Už se připozdívalo a po ubytování se mě ještě čekala příprava a konzumace večeře, tak nebylo nač čekat. Zvládl jsem vše, ale dojídal jsem polívku už za šera. Sice jsem měl trochu obavy, jaká noc bude tentokrát – byl jsem o ještě asi 300 metrů výše než předchozí noc, a tak jsem si opět připravil nějaké hadříky, kdyby bylo třeba v noci se přiodít – ale i tady noc proběhla v téměř teple domova a další vrstvy oblečení nebyly třeba.

NE 27/05 A ráno – zase výstavní a naprosto bezmračné!!! Ale přecejen kosička, povrch zbytků sněhu byl hezky umrzlý. Pro dnešní den jsem měl takový hnedle odpočinkový plán – po snídani a sbalení krámů se vydat k mitato Lívada podívat se, jak je to tam s vodou, napojit se na E4, směřující tudy na východ ke Kástru, někde tam nechat bágl, vyšplhat se na Agio Pneuma, dojít zpět k báglu a vydat se po E4 obráceně – k mitato Lívada a dál k chatě Katsiveli, a podle rychlosti postupu si pak někde najít místo na další noc. Takže jsem nikam moc nepospíchal, možností tu bylo hafo. Klidně jsem se nasnídal, po tu dobu jsem na blízký balvan dal vyslunit spacák, zevnitř opět silně zarosený stan celkem snadno a rychle v tom slunci uschnul, aniž jsem ním něco musel dělat, ještě jsem stačil znova fotit nádherné krokusy a snad mohlo být už pomalu k polednímu, když jsem se vydal ostrým sluncem dál. Studna pod mitato Lívada přístupná nebyla – celý dolík, ve kterém je, i s betonovými žlaby na vodu byl pod vysokou vrstvou sněhu. Vody jsem už moc neměl, a tak jsem začal používat sníh. Nacpal jsem ho do kovové lahve a tu jsem nedal do izolačního obalu, ale do boční, ze stran černé kapsy báglu, aby na ni pražilo slunce, a tak jsem si tekutinu k pití vyráběl. Bágl jsem pak nechal mezi šutry nedaleko E4 kousek nad mitatem Lívada, u velkého sněhového pole, a přichystal jsem si malý batůžek, do kterého jsem dal menší lahev se zbylou vodou, nějaké müsli, doklady, myslím i nepromo bundu a jinak nic moc jiného. Šel jsem v softshelové bundě a dlouhých tenkých kalhotách a bylo to akorát. Vyrazil jsem nahoru plochým údolím podél hadice a žluto-černých značek E4 a po místy docela znatelném chodníku. V sedle, kde se E4 přehoupne na druhou stranu a sestupuje do údolí (ve kterém je dobrá možnost bivaku!!), je už polorozpadlé závětří z kamenů a zde jsem zahnul vlevo nahoru a začal stoupat. Sice tam žádná cesta nebyla, ale objevily se tam na kamenech na zemi za sebou dvě krvavě červené značky (pak už jsem další neobjevil), a tu a tam nějaký kamenný mužík. Šel jsem přímo za nosem nahoru, ale pravděpodobně správnější je držet se raději trochu vlevo a svah spíše traverzovat, než se hnát rovnou nahoru. Musel jsem tak obejít jedno menší sněhové pole v nějaké rozsáhlé proláklině, pak se cesta na chvíli zploštila, aby se po chvíli zase poněkud zvedla. Jak jsem stoupal, naskýtaly se čím dál tím rozsáhlejší rozhledy na okolní směs hor, kopců a hřebenů, bohatě pokrytých sněhovými poli. Výstup byl opravdu docela nenáročný a za hodinu a něco jsem s četnými zastávkami hlavně na focení byl kousek pod vrcholem. Poslední část byla snad nejprudší, ale nijak dramaticky, jen štěrkový/suťový povrch byl na škodu – klouzalo to po něm. Na vrcholku Agio Pneuma je kaple bez střechy. Sestává z jakéhosi přístupového koridoru z kamenů, vysokého asi tak k pasu či o trochu výš, který chrání vlastní vchod do stavby, a uvnitř je to rozdělené do dvou „místností“. V té vpravo je malý oltářík, zatímco ta vlevo má rovnou, hladkou a k bivaku snad přímo uzpůsobenou podlahu. Zvenku na zdi nad oltáříkem je železný kříž, ale ohnutý – že by to způsobil blesk? – nic jiného mě nenapadá, člověčí silou by ten poměrně masívní kus železa takhle zkroutit jistě nešel.... Nedaleko bylo menší sněhové pole s krokusy (nadmořská výška vrcholu je 2262 m !!!). A taky tam byl mobilní signál (!!) – první po odchodu z Therisso, takže jsem jednak hned vyfotil vrchol a rozeslal ten obrázek, a jednak jsem o sobě dal vědět, že je se mnou vše OK. Pak jsem taky zkusil udělat pár fotek kolem pro pozdější zpracování pro panoramatický obrázek, identifikoval jsem Spathi – horu, na kterou jsem vylezl loni – i z tohoto vrcholu, a vydal jsem se nazpět. Napřed to bylo po tom štěrku dolů hodně nepříjemné, ale pak po kamení se to už vylepšilo. Jenže při výstupu mě nenapadlo stavět si mužíky, a tak jsem nešel po stejné cestě, kudy jsem vystoupal, ale uhnul jsem moc vlevo dolů a chvíli jsem se pak dokonce nedovedl tak úplně zorientovat, kde vlastně jsem a kam mám jít. Ale pak jsem nějak poznal, že jsem se začal spouštět do údolí, kudy vede E4 směrem k sedlu pod Agio Pneuma a Grias Soros, a tak jsem se zase našel. Musel jsem sice směr trochu korigovat a přelézt jedno sněhové pole a pak hodně divokou oblast ostrých skal, ale celkem bezpečně jsem se zase dostal nad ono závětří, a pak jsem si to namířil rovnou dolů k batohu. Ukryl jsem ho tak dobře, že jsem ho chvilku nemohl nalézt!! Ale našel jsem ho, po dobu mé nepřítomnosti se v lahvi zase rozpustilo trochu sněhu, takže jsem měl i co pít, a dokonce jsem se pak v blízkém sněhovém poli „vykoupal“!!! Přesněji – omatlal jsem si sněhem nohy, obličej, ramena a podpaží, což docela šlo, ale kontakt míst zhruba v polovině mého těla se sněhem byl už jen s velkým sebezapřením. Ale zvládl jsem to, slunce pořád bezmračně pralo a byla to pohoda. Trochu jsem se něčeho najedl (müsli tyčinka) a vydal se přes mitato po E4 směrem k chatě Katsiveli. Cesta je to pěkná, i když v této roční době byla často pokrytá sněhem a muselo se to obcházet, a někdy i z toho důvodu, že po pěšině tekly bystřinky z tajícího sněhu a bylo to hodně blátivé. V jednom místě se tam dokonce vytvořilo menší jezírko. Cesta stoupá mírně, ale 2x se musí vyšplhat trochu příkřejším svahem na nějaký hřebínek (letos často i přes nějaký sníh), kde je většinou i tyč se značkou, nebo značka nakreslená na kameno, a když se takhle vyšplhá potřetí, tak to už se objeví vlevo nahoře chata. Cesta k ní je dost do kopce, ale nic hrozného. Od chaty je dole vidět planina Katsiveli se svými mitatos a polostavbou nějaké kaple, a teď taky s obrovskou sněhovou návějí, přes kterou jsem musel přejít. A v dáli taky masív nejvyšší hory těchto hor – Páchnes. Sice jsem se nejdříve trošku obával, jestli je návěj dost pevná, abych toho kus neutrhl, ale po prvních krocích obavy zmizely a docela jsem si to užíval. Dokonce jsem si chvíli myslel, že by bylo úžasné to sjet po prdeli s báglem na zádech, ale vzápětí jsem si představil, kam všude by mi do šortek (šel jsme v krátkejch, dlouhé kalhoty jsem v tom slunci odložil) zalezl při té jízdě sníh, a nadšení mě rázem přešlo; a dolů jsem poslušně sešel. Dole pod tím sněhem byla záplava ladoniček a krokusů, někdy rostly přímo ve vodě z tajícího sněhu, které tam bylo dost, a těch kytek bylo dokonce místy tolik, že nešlo jít a nešlapat po nich!! Obě mitato, jak „turistické“, tak i to pastevecké tam byla a obě se zdála být v pořádku; ale nekontroloval jsem to. Voda v korytech ani v hadicích, které k nim vedly, však nebyla, akorát nějaká kupodivu už zelená hnusota byla v otevřené podpovrchové nádrži společně se zbytky sněhu a ledu. Už bylo odpoledne a měl jsem volbu – buď zůstat tady, protože pak jinde po cestě nebude místo, kde postavit stan, tím jsem si byl hnedle jistý, anebo se pustit dál s tím, že se mi snad v dobrém čase podaří dojít až na planinu Petradhé, kde je pak naopak vhodných míst hafo, a i s vodou ve studni o trošku níže to tam je výhodnější. Rozhodl jsem se jít dál, ale vodu jsem už potřeboval (pro jistotu, kdyby nějakým řízením osudu dole na Petradhé/Potámos ve studni nebyla.) Minul jsem oblíbené místo, kde jsem už 2x spal a hnedle jsem to nepoznal, jak to bylo zapadané sněhem. Vystoupal pak na nízký hřebínek, pod nímž bylo malé jezírko sněhové vody. Sice to bylo plné splavených bobků, ale přes pěšinu tekla stružka, která to jezírko napájela, a ta vypadala, že je v ní jen čistá voda přímo ze sněhu nad ní ve svahu, a tu jsem se pokoušel pak nabrat. A jak jsem se tam s tím pinožil, tak najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, dvě osoby s báglem v protisměru!!! Chlap asi 40-45 s dcerou dejme tomu do 20. Němci. No to bylo překvapení a pro obě strany!! A hlavně pro ně to bylo setkání užitečné, protože nevěděli tak úplně přesně, kde asi tak jsou!!! Když se dozvěděli, že to mají tak do 5 min chůze na planinu Katsiveli a že tam je i bouda na bydlení, tak si myslím, že jim spadl hodně velký kámen ze srdce!!! Chystali se i na Páchnes, jak ten chlap povídal (a podařilo se jim to asi, každopádně rozhodně někde nezhynuli, protože jsem je pak po mnoha dnech zahlédl někde dole na pobřeží, tuším snad v Agia Roumeli). Připadalo mi to od toho chlápka trochu nezodpovědné, hlavně vzhledem k tomu, že nešel sám. Koneckonců i ode mne to nebylo tak úplně bez rizika, vydat se tam sám, ale já jsem jednak byl hodně v obraze, už to tam docela obstojně znám, a jednak kdyby něco, tak to odskáču jen já sám a nikdo jiný by na tom riziku netratil. No, ale vydal jsem se v jejich stopách (vlastně proti nim) trasou, která jde stále celkově trochu dolů, ale která kličkuje mezi hřebínky, jež sem přicházejí zleva i zprava a na které je třeba vylézt a pak z nich zase dolů, a teď navíc byly doplněné i sněhem. Takže jsem toho ve sněhových polích nachodil docela dost. Jakmile se objevila po levé straně celkem nová nádrž na vodu (okrouhlá díra v zemi, vystlaná černým igelitem) a pak i polorozpadlé mitato Klissidha, věděl jsem, že už jsem od Petradhé nedaleko. A opravdu, po chvilce se otevřel pohled dolů do toho údolí a já měl volbu buď to obejít stále po pěšině se značkami E4 až na dolní konec planiny Pirou a odtud přímo dolů značeným chodníkem, nebo to od toho polorozpadlého mitato vzít žlebem necestou rovnou dolů ke dvěma dalším vyigelitovaným jezírkům na dně údolí. Zvolil jsem tu druhou možnost a po chvilce sestupu jsem se dostal do království dřišťálů, které kolem jezírek všude rostly. Podařilo se mi tím projít jen s malými škrábanci a dostal jsem se pěšinu, směřující vlevo dolů údolím. Pichlavé keříky ustoupily a místy to tam vypadalo zeleně a bujně jako na nějaké jarní louce někde u nás. Dokonce jsem chvilku koketoval s myšlenkou tam zůstat na noc, s tím, že ale pro vodu budu muset kus cesty dojít ke studni, o které jsem věděl, že tam je, ale protože kupodivu ještě nebylo zase tak moc pozdě (v květnu jsou dny už dlouhé), tak jsem se rozhodl jít dál, abych další den na trasu pod horou Zaranokefala vyrazil co nejdříve, protože ta cesta do Agios Ioannis údajně trvá tak 7 hodin. U studny jsem pak nabral tolik vody, kolik jsem jí mohl vzít a pokračoval jsem dolů a tak trochu jsem si myslel, že bych mohl přečkat noc někde u mitato Potámos. To už jsem se ale raději díval i po vhodném místě cestou, nepříjemně foukalo odspoda, jenže žádné vhodné tam nebylo a já pomalu začal litovat, že jsem nezůstal nahoře na tom zeleném pažitu. Když jsem se navíc dostal na dohled od mitato, tak jsem zjistil, že je obsazené a dokonce na mě z něj někdo pískal a mával. Neměl jsem ale ani chuť, ani náladu se tam někde kamarádit s místními na alkoholickém večírku, ve který by se to určitě zvrhlo, a tak jsem si našel místo nevalné kvality (ale aspoň chráněné před větrem, který foukal odspoda z rokle Eligias, kterou údolí Potámos pokračuje až k moři) na oblázkovém štěrku a postavil tam stan. Pak jsem si už hnedle za šera uklohnil polívku a docela uondaný zalezl a krásně se vyspal.

PO 28/05 Ráno na Potámos jak jinak – zase blankytně modré a ve srovnání s předcházejícími nocemi na horách i docela teplé. Jak jsem snídal, tak mě minuli ti, co byli v mitato a co mě lákali, abych tam šel. Byl to starší chlápek a asi jeho vnuk, tak dejme tomu 17. Naznačili mi, že na mě hvízdali a mávali a zdálo se mi, jako by s mírnou výčitkou, že jsem tam nešel, ale na to jsem jim zase naznačil já, že stan (poplácal jsem ho, kluka) je „kalo“, což jsem si myslel, že je něco jako dobrý. No, jestli pochopili, že ve stanu to bylo dobré, anebo ne, to nevím, a po pravdě mě to ani nijak nebere. Chvilku na to, co zmizeli (šli nahoru do hor směr Petradhé), jsem se sbalil a šel se kouknout k tomu domku. Jsou tam vlastně dva. Jeden zřejmě slouží jako „pracovní“ a v tom druhém se bydlí. Ten obytný je bytelný, má masivní dveře (zamknuté!!) a silnou betonovou střechu. Tolik betonu tam nahoru do hor asi mezci nevytáhli, spíš bych si tipoval na helikoptéru v dobách prosperity a penězotoku z EU, která tam složila nějaký kontejner s materiálem. Ale mají to tam zařízené hezky: plac před barákem (kdyby tam nebyli, tak jsem tam najisto měl postavený stan) se sezením, sprcha a nad vchodem lampa s úspornou zářivkou, kterou jsem napřed považoval za jakousi spíš legraci, ale jen do té doby, než jsem objevil na střeše malý solární článek s akumulátory!! A před barákem ambelitsia, endemitický strom s krásnými listy, který Řekové k čemusi používají – buď z něj (listy?, plody?…) dělají třeba kořalku, nebo mazání na kolena nebo já nevím co… (Až mnohem později jsem zjistil, že ho používají k naprosto jiným účelům – vyrábějí z jeho větví totiž takové ty jejich hole, docela dlouhé a zahnuté nahoře tak, že vypadají spíš jako mikulášská berla. A taky jsem později zjistil, že mě asi večer lákali, abych vzal nocleh v tom starším, horním mitato, to je totiž k přenocování průchozích přímo uzpůsobené!! Tak jindy...) Ale já musel vyrazit na cestu a ne lelkovat kolem toho domku. Takže jsem sešel od domku po pěšině z břehu na dno údolí do neskutečného bordelu různých odpadků a přímo naproti se svahem nahoru šplhala stezka, kudy jsem se měl vydat. Tak jsem to udělal a začal jsem stoupat víceméně suťovitým svahem. Původně byla cesta asi lepší, ale už se zcela zřetelně neudržuje a místy jsou opěrné zídky již zřícené. Napřed se to klikatí nahoru suťovištěm, ale pak už se chodník dostane na první útesy a začne být lepší a pevnější. Jak jsem stoupal, za protějším svahem (za ním je rokle Samária) se začal objevovat hřeben dvojhory Gigilos-Volakias. Moje cesta se ale pak vinula už víceméně po vrstevnici, a ne s už nějakým prudkým stoupáním, jako tomu bylo zpočátku. Kolem byly úžasné staré jalovce, pokroucené náročnými životními podmínkami – dostával jsem se už zhruba na úroveň 1700-1750 m, a taky nízké stromy toho místního endemita ambelitsia (Zelkova abelicea), který tu dosahuje svého výškového limitu výskytu. Po cestě se otevíraly stále nové a nové pohledy jak na blízké okolí, tak i hluboko dolů do rokle Eligias, na hory kolem, ale poprvé se taky objevila hora Zaranokefala, pod níž moje cesta taky povede; a dokonce jsem se zoomem foťáku „objevil“ v dáli i chatu Kallerghi nad planinou Omalos!! Do cesty se mi taky postavilo jedno sněhové pole, ale šlo to překonat celkem lehce, jen jsem si musel pečlivě „vytesat“ botami do sněhu stopy. Nedaleko za tímto místem se cesta zase na chvilku zvedla a klikatila se svahem nahoru po podpůrných zídkách, aby vystoupala na plochou část nad útesy. Zde byly skalní plotny, po kterých se šlo nádherně, navíc s pouze malým stoupáním. Udělal jsem si tu první větší přestávku a dokonce jsem si mírně na jedné z těch ploten dáchnul (ovšem až po nějakém malém gáblíku v podobě hrsti müsli a sušeného masa a napojení se). Naproti přes Eligias se za hřebenem mezi touto roklí a Samárií objevilo už hnedle celé panorama Gigilos – Volakias a taky se dalo podívat i směrem na jih, kde se v modři dalo už vytušit i moře. Zaranokefala již byla téměř nadosah, jen ještě zbývalo překonat další místo s plochými skalními deskami, ale tentokrát z hodně tmavé horniny. Tady byla cesta poněkud nezřetelná, sice řídce značená malými mužíky, ale těch tam bylo tolik a šly tolika směry, že to ve finále bylo stejné, jako kdyby tam nebylo vůbec nic. Nicméně Zaranokefala správný směr ukazovala a tak to zase takové drámo nebylo. Kousek pod útesy hory to bylo zase trochu cikcak nahoru, ale pak přímo pod skálami už zas cesta krásná a pevná. Ve skalách byly hojné jeskyně, ale co bylo nejdůležitější – byl tam taky upravený pramen, fungující pravděpodobně celoročně. Tam jsem si dal další větší zastávku, jednak na nabrání vody a napití se do hrbu, taky pro něco malého k zakousnutí (od snídaně už uplynulo hezkých pár hodin) a pak taky na hojné focení. Dál už to byla prakticky procházka, celkem bytelná cesta začala víceméně jen sestupovat, i když se ještě tu a tam nějaký krátký výstup konal, a nedaleko před tím, než se dojde už na její opravdový konec a odkud následuje strmý sestup na planinu Anopoli, jsem si ještě jednou sednul, abych se pokochal pohledy teď už zcela jasně na moře, na záliv u Agia Roumeli, ale taky na cestu z rokle Eligias na Angelokampos. Pak už ale krásná cesta skončila a pod sedlem s několika stromy začal únavný a nepříjemný sestup po zpočátku volném štěrku s kameny větších rozměrů, kde to hodně klouzalo. Ale značení tam bylo pořád – červené fleky na kamení a mužíci. Pak se najednou odněkud zleva připojily dvě tlusté černé hadice, cesta se mírně narovnala – nebyla již tak strmá – a postupně se měnila v lesní cestu, a jak jsem sestupoval níže a níže, tak ke slovu dostávaly už taky i borovice. Cesta končí na takové planině se třemi studněmi, jmenuje se to tu Krizsia. V těch studních ale asi nebude voda moic použitelná, ale nedaleko nich taky začíná kamenitá silnice, která končí až dole v Agios Ioannis. Já se ale od pěšiny odpojil ještě kus před tím místem Krousia, v takovém mělkém údolíčku, přes které je ta silnice v protějším svahu už vidět, jak dělá velký oblouk. Střihnul jsem to teda přes to mělké údolí a cestu si tak docela dost zkrátil. Silnice je ale velmi úmorná, sestupuje v nekonečných serpentinách a zpestřují ji snad jen bonsajovité keříky, pečlivě opracované kozami. Po celou dobu sestupu je vidět hluboko dole jednak sama vesnice, což je poměrně malý shluk domků, a taky velká obdélníkovitá nádrž na vodu, do které ústí ony hadice. Nádrž je tvořena valy, ne tedy přímo vykutaná do země, a je vystlaná nějakými igelitovými plachtami. A celé je to oplocené. Voda v nádrži je ale nic moc a rozhodně bych ji nepil. Nedaleko za nádrží se objevily první osamělé domy, kolem kterých byla už pochopitelně silnička. Napřed ona klasická prašná, ale ta se pak změnila v asfaltovou/betonovou nevalné kvality. Hned na první křižovatce jsem se netrefil – odbočil jsem vlevo k nějaké kapli, ale bylo to špatně. Takže zpátky a doleva až na další křižovatce bylo správně, a po asi 200-300 metrech jsem došel k nějakému domu, vedle kterého byla vysoká terasa s chladicím boxem. Asi je to to ono místo, o kterém se píše v průvodci Loraine Wilson, že je tam jakási samoobsluha na chlazené nápoje, včetně samoobslužné platby asi do nějaké krabice (ale to nevím, to si jen představuju, nahoru na terasu jsem se podívat nešel). Hned za tímto domem je brána, kterou lze silnici (a tím i celou vesnici) uzavřít. Já se napřed nezorientoval moc dobře, nebyl jsem si jistý, jestli to opravdu je to správné místo, kde by měla odbočovat nějaká původní pěšina mezi dvěmi zídkami – spojnice s Agia Roumeli – jak to je patrné na Google Earth, ale nějak jsem nic neviděl. Ani mapka vedle silnice hned u brány mi nebyla moc platná, protože na ní není vyznačeno, kde je ten, kdo se na ni právě dívá. Silnice tady (když už jsem si řekl, že je to ona) jednak pokračovala směr Anopoli víceméně po rovině, a jednak odtud odbočovala nějaká jiná, novější, a každopádně s lepším povrchem, a ta vedla obloukem doprava dolů; ale tahle končí u nějakého kostela, jak jsem pak zjistil, když jsem se po ní šel kousek podívat. A tak jediné, co jako nějaká stará cesta vypadalo, byla pěšinka pod silnicí, plná nějakého bordelu, ale s dokonce nějakými červenobílými značkami, jež se mi však zdála jít pro mě nevhodným směrem. Nakonec jsem se rozhodl (když jiná volba nebyla), že po ní kousek zkusím jít a podívám se, kam to tedy vede – a ono to bylo správně!! Jednak se na nějakém kameni hned po chvilce objevil řecký nápis „AG. ROUM“ (tedy ΑΓ. ΡΟΥΜ) – tedy Agia Roumeli, a taky se ta cesta stočila vlevo a po krátkém sestupu se vydala směrem na východ, kam jsem potřeboval, abych se dostal. Hezká moc není, občas je taky nejasné, kudy jít, ale nakonec se to dalo zvládnout. Došel jsem pak už jen kousek od mně známého místa Sellouda, kde je jednak začátek sestupu k moři a nahoře nedaleko je taky kozinec. A kus pod prašnou silnicí, co na Selloudu vede, jsem si našel docela hezké místo k přenocování, na plošince na skále. Sice tam nešly všude zapíchnout kolíky stanu, ale to nevadilo. Mohl jsem si ale taky prohlídnout další pohromu, kterou na přírodu Kréty seslali sami Řekové – tentokrát producenti medu. Už loni mi bylo divné, že jsem zde v této části planiny Anopoli viděl takovou spoustu pokácených borovic a přičítal jsem to tomu, že chovatelé ovcí a koz potřebovali pro svá zvířata více bezstromových míst pro pastvu, a tak že to prostě vykáceli. Ale není to (nejspíš) pravda. Na webu Jeana (www.west-crete.com, je to člověk, co bydlí na Krétě a živí se jednak jako fotograf a jednak i jako průvodce po Levka Ori) jsem se dozvěděl, že zde producenti medu borovice čímsi (hmyzem, příbuzným asi mšicím?) nakazili, aby pak stromy cosi ronily, a to něco že pak radostně používají včely pro výrobu medu, mají toho hodně přímo u sosáků a nemusí lítat daleko do hor za třeba tymiánem (a taky tam ti producenti nemusí vozit jejich mobilní úly). Výsledkem ale je, že tam stromy teď postupně umírají, s větvemi i kmenem obalenými nějakou jakoby voskovou bílou hmotou, takovou vatou, a vše pod stromy je navíc lesklé, pokryté smolou, kterou ty stromy roní). Je to moc smutný pohled a ještě smutnější vyhlídky, protože nové borovice z nějakých přirozených samovýsevů tam nikde moc nejsou a nedovedu si představit Řeka, jak někde v přírodě chodí a sází tam stromy a hlavně se pak o ně stará v prvních letech života, než pořádně zakoření. Ach jo…. Noc v teple tam byla moje první „u moře“ (i když zatím ještě asi o 600 m výše).

ÚT 29/05 Jiné, než krásné ráno jsem letos na Krétě nezažil, a tak i toto bylo takové. Takže dneska mě konečně čeká moře. Ne že bych to nepotřeboval, minimálně pro očistu těla, ale i obyč pokoupání by nebylo na škodu, i když pro květen jsem očekával, že voda ještě nebude mít tu správnou teplotu nějakých +25 pro mé háklivé tělo. Po snídani (s kozí kontrolou) jsem se tedy vydal k místu, kde stará cesta začíná sestupovat po prudkém svahu. Už cestou tam jsem se díval kolem sebe, jestli a kde by se dalo ještě jinde přenocovat – a dalo. Dokonce třeba i těsně nad hranou svahu jsou západně od pěšiny mezi a za cypřiši místa, kde by to šlo moc dobře, musím to někdy zkusit. Sestup sám je poměrně nezáživný, po chvíli se dláždění staré kalderimi ztratí a pak následuje už jen zpevněný chodník. Ale i ten po chvíli zmizí a stane se z něj obyčejná pěšina ve svahu, místy pokrytém sutí. Až snad zhruba po půlhodině se cesta zanoří mezi napřed řídký, ale pak už regulérně lesní porost borovic. Lesem se ale jde ještě nějakou dobu, než se konečně (tak po hodině) tahle pěšina spojí s pobřežní větví E4. A pak už to jde dobře, dole je mezi stromy občas vidět pláž Agios Pavlos a moře, a když by člověk chtěl, tak by mohl sejít dolů a vyčvachtat se. Já ale pospíchal do „civilizace“, protože mi došly zásoby jídla a potřeboval jsem je doplnit. A taky mi scházel hlt piva. Moře bylo trochu rozbouřené, a tak se ukázal takový zajímavý jev, kdy zřejmě díky vlnám je ve vodě zvířený písek a tam, kde není dostatečně hluboko, pak má voda jasně světle tyrkysovou barvu, a ta je často poměrně ostře oddělená od syté tmavší modři vody tam, kde dost hluboko je. Jít až do Agia Roumeli úplně bez zastavení se mi ale nechtělo, a když bylo konečně moře nadosah (to když už jsem minul duny u vchodu do rokle Eligias), tak jsem se nedaleko před konečnou, na místě, kde E4 jde prakticky po pobřeží, zastavil a konečně „vykoupal“ – pokud tedy za vykoupání lze považovat opatrné namočení se do ne moc vyhřáté a dost rozbouřené vody. Ale alespoň jsem ze sebe smyl „prach cest“. V Agia Roumeli bylo více méně vše při starém, ale i něco nového se objevilo. Moje oblíbené místo bylo prázdné, voda v řece tekla, sprcha na borovici fungovala, a tak jsem se tam hned ubytoval.

A zase trochu odbočím od popisu cesty. Ukázalo se totiž, že ten neformální kemp tam „objevili“ bohužel i Řekové – asi díky jejich krizi je to pro ně najednou atraktivní místo pro třeba jen víkendový pobyt. Jenže ho tam tráví po svém. Takže si tam třeba postaví stan (ten nejjednodušší, jednoplášťový, s velikostí jen na dvě karimatky a nic víc), a když odjedou, tak už se ani nenamáhají vzít sebou i ten stan. Vždyť stál jen pár euro, kdo by se tím tahal a na další výlet si koupím jiný!! No, možná to tam nechají s úmyslem, že tam ještě někdy přijedou, ale ať tak nebo tak, prostě tam stojí stan, ve kterém nikdo není a blokuje po celou sezónu místo, na kterém by se jinak mohlo vystřídat mnohem víc lidí, kteří tudy jen prochází a chtějí si tu na nějaký čas odpočinout po nějakém treku. A dalším oblíbeným způsobem je, že tam přijedou autem. Ono je to od přístaviště dejme tomu 300 metrů, a to je pro ně asi moc, chodit tak daleko. A tak raději zaplatí za přepravu trajektem nejen za lidi, ale i za auto, aby tam mohli dojet… když je ta krize, tak proč ne, že jo…  Takže jedno auto parkovalo naštěstí pouze u lesíka, kde se bydlí, ale ke konci mého letos dlouhého pobytu tam přijel i mikrobus a ten zajel přímo mezi stromy!! A to už bylo na mě moc, takže jsem se rozhodl odejít a raději strávit noci jinde.

ST 30/05 – ÚT 05/06 Samotný pobyt v Agia Roumeli jsem naplánoval tentokrát na docela dlouho (sedm nocí!!). Chodil jsem za Andreasem a za jeho mnohem ukecanějším bráchou Sifisem do hospody Tarra na jídlo i na pokec, měl jsem i 2x „big-gyros“ v jiné taverně, nakupoval jsem jídlo a pivo, chodil se slunit i koupat a měl jsem tam prostě „pobytovku“. Zopakoval jsem si výlety v blízkém okolí, a to jednak k pevnosti přímo nad vesnicí, a dále i k té, co je ještě o asi 300 metrů výše. U té výše jsem se pokoušel vytvořit nějaký zezdola patrný orientační bod, abych pak od moře si ujasnil, kde vlastně ta pevnost je (zatím jsem to zezdola nedokázal identifikovat), ale moc se mi to nepodařilo. Taky jsem se od její ruiny pustil dolů západním směrem do sedla, kde se objevily další zbytky zdí a snad i nějakých staveb a potom jsem se zase vrátil zpět napřed k ruinám a pak i dolů ke stanu. Dalším výletem byla cesta na Angelokampos (jde se tam z rokle Eligias). Vydal jsem se tam proto, že Loraine píše, že i zde je nějaká druhá, výše položená pevnost (nebo spíše její ruiny), a tak jsem si to chtěl objasnit. Ale vyjma ruin té "pevnosti" tady (spíše nějakého strážního stanoviště, objekt je docela malý zbytků kamenné zdi po nějaké okrouhlé/oválné stavbě asi tak do 3 m v průměru, o které jsem už věděl, že tam je – jsem tam nic jiného nenašel, tak nevím. A třetí výlet byl taky do rokle Eligias, ale tentokrát stále vzhůru až k místu Fliskounias, kde příroda přehrazením rokle vytváří nad tou hradbou takový velký přírodní bazén, zarostlý stromy, ve kterém se na jaře asi hromadí poměrně velké množství vody když taje sníh. Ta cesta je orientačně docela snadná. Když se od moře dojde (tou roklí Eligias) na suťovišti velkých kamenů k místu, označeném 4 výraznými mužíky (postavil jsem je tam), tak vlevo k borovicím je to směr Angelokampos a vpravo suťovištěm je to roklí nahoru případně až to hor do údolí Potámos. Pokud se tedy od toho suťoviště jde roklí stále nahoru, tak zanedlouho se dojde ke staré kamenné ohradě a skále s jeskyní, či spíše hlubokým převisem, kdysi zřejmě upraveným jako nějaký úkryt (vlevo). Další pokračování roklí jde pořád příjemným stínem borového lesa. Pak se to trochu rozšíří a vpravo je tam něco jako boční rokle, hodně zarostlá oleandry, která ale brzo končí. Postup hlavní roklí tu ale nabude dramatičnosti. Rokle se zúží a po jedné straně je tam mohutné suťoviště velkých balvanů, zatímco druhá strana je kolmá stěna. Tahle část je poměrně úzká, občas se někde uvolní kamínek čí kámen, a to je tak jediný zvuk, který tu narušuje snad až tísnivé ticho (když zrovna nefouká vítr a nevydává nějaké zvoky on). Zde už borovice pomalu střídají cypřiše, mezi nimiž se pěšina začne vinout cikcak, protože terén se zvedá. Poslední část je už zase po suti, zase z větších kamenů, kde se moc dobře nejde. Suť se sype a klouže. Úplný konec, tak sto, sto padesát metrů, je už zase přijatelnější, opět se objeví borovice a nakonec se člověk dostane na plošší místo, které je na jakoby plochém hřebenu, jenž rokli přepažuje. Dále směrem k severu, k horám, je přes onu prohlubeň, silně zarostlou stromy, vidět ve skalách zářez dalšího pokračování rokle Eligias, kolem jsou borovice a na druhou stranu, k jihu, je vidět až na moře (je zde taky slabý mobilní signál). Na tomto místě také začíná stezka, která spojuje tuto rokli s planinou Anopoli (západně od rokle). Začátek té stezky mezi skalkami je označený (červené značky na kamenech a skalách) a začíná šplhat vpravo (pro toho, kdo tam vylezl od moře) po skále. Pak je to stezka ve svahu, ale není to žádný pevněji vybudovaný chodník. Značení je ale zde, na začátku, dostatečné (červené fleky + mužíci). Nešel jsem po té cestě moc daleko, jen jsem obhlídl její začátek, takže její další pokračování z osobní zkušenosti neznám, ale podle mapy by se tudy mělo dojít napřed k jeskyni Kormokopou a potom do vesnice Agios Ioannis. Po kratším odpočinku jsem se zase vrátil roklí dolů k moři, vykoupal jsem se a šel ke stanu bydlet. No a pak, když se u borovic objevili ti Řekové s autem mezi stromy (úterý), jak jsem už napsal výše, jsem se rozhodl vypadnout. Večer jsem se šel rozloučit s Andreasem, něco jsem pojedl a popil a šel k borovicím strávit tam asi polední letošní noc na tomto pohostinném místě.

ST 06/06 Ráno jsem se sbalil, krátce posnídal a zmizel před tou hrůzou, co se tam včera objevila. Nikam jsem nespěchal a plánoval jsem, že přespím na místě nad dunami pláže Agios Pavlos, kde už jsem 2x spal, večer že pak zaskočím do taverny na pivo a tak. Jenže vše bylo jinak, já tu odbočku z cesty E4 na místo plánovaného noclehu nějak minul!!! Nevím proč, vím o ní dobře….ale stalo se, a když jsem si to uvědomil, tak už jsem byl od místa, kde pravděpodobně byla, poměrně daleko a nechtělo se mi už se vracet a hledat to. Tak jsem šel tím borovým lesem dál a dál a hledal jsem nějakou alternativu ubytování, zda by se tu někde nedalo taky zakotvit. Říkal jsem si, že přinejhorším by to šlo až na konci lesa, kde je taková hradba skal s jeskyněmi. Ale nedaleko podzemní nádrže ještě kus od toho konce lesní části cesty jsem našel moc hezké, otevřené místo s výhledem jak na moře, tak i skrz větve stromů na hory, a tam jsem tedy zůstal. Hned vedle místa pro stan rostl chlebovník se zelenými lusky, kterými byl přímo obalen a které vyrůstaly dokonce i přímo z kmene a ne jen z větví a větviček. Jenže když jsem si chtěl uvařit jednu z posledních polívek, tak došla bomba vařiče. Takže co teď? Zkusit oheň? Nakonec jsem se pro něj rozhodl, ale nadšený jsem z toho nebyl. Kolem vše na troud vyschlé… Vyhledal jsem místo s kamenem vhodné velikosti, který měl jednu stranu kolmou, přidal k němu další tak, aby se na to dal postavit ešus, místo jsem co nejlépe očistil od všeho, co by mohlo chytnout a zapálil ve škvíře mezi šutry pár větviček z borovice. Shořelo to jak papír ještě dřív, než jsem stačil přidat pár silnějších klacíků. Takže jsem to celé opakoval a podařilo se mi ten ohníček rozdělat, ale ouha – než se to pořádně rozhořelo, tak to dost čoudilo a ten kouř se v tom vedru a téměř bezvětří držel na místě a jen pomalu odlétal. Naštěstí směrem ke svahu, ale i tak když jsem si představil, jak to někdo někde ucítí a vyvolá poplach, že někde hoří les…. Ale když se to rozhořelo, tak už to tak nečoudilo a já měl pak teplou večeři. Pro zalití popela jsem dokonce dokázal nabrat nějakou vodu z toho blízkého rezervoáru, takže noc jsem strávil v klidu a bez obav z případného rozhoření popela.

ČT 07/06 Noc byla krásná, teplá a s hvězdami, na které jsem se mohl koukat do sytosti díky tomu, že jsem stan (Jurek Mikro 1) postavil bez tropika. O cestě dál po E4 myslím už není nutné se moc rozepisovat, je to klasika, popsaná již mockrát různými lidmi, nejen mnou. Nedaleko od místa, kde jsem spal, les končí u skal s jeskyněmi, cesta se zde vyšplhá nahoru po chodníku vybudovaném s podpůrnými zídkami a pak už pokračuje víceméně po vrstevnici po vyprahlém, jižním svahu s jen asi 2-3 místy, kde je trochu stínu a s jen menšími stoupáními či klesáními až na nad místo Marmara (v ústí rokle Aradhéna, a je zde také krásná taverna na plošině přímo nad pláží). Tam nastane velký sestup k taverně tak o dobrých sto či 150 m. Na Marmaře jsem si pak jednak nabral vodu, pak jsem si dal pivo (dvě) a taky jsem si zamobiloval – a pokračoval jsem směrem k Loutru. Než se člověk dostane do Loutra, musí napřed překonat část E4, která vede místy i trochu dramaticky nad útesy, kolmo spadajícími pár desítek metrů kolmo do moře, pak se sešplhá (velmi strmé, i za pomoci rukou) na úroveň hladiny moře a pokračuje se k místu Likos, kde je několik domů s tavernou. E4 prochází přímo skrz ně, člověk si není jistý, jestli neleze někomu náhodou do pokoje. Ale na konci baráku je to jasné, jde se po schodech vlevo nahoru. Nad schody je dilema – zda jít po černožlutých (a i jiných) značkách stále nahoru ke skále a přes ni, anebo to obejít vlevo (taky šipky). Ale ať tak nebo tak, obě větve se stejně za chvíli spojí, vyšplhá se v několika serpentinách nahoru k brance a pak už je to zase jen sestup dolů napřed ke kamenité silnici a po ní (další branka a brána) k domům osady Fínikas (taky Fínix). I zde se prochází tavernami a domy, projde se ozdobnou kovanou brankou na malou oblázkovou pláž a po jejím přejití se pokračuje pod posledním domem. Za ním jsou zase dvě možnosti – buď vlevo nahoru, kam ukazuje šipka směr Loutro, anebo se lze do stejného místa dostat trochu oklikou – jít rovně po bleděmodrých značkách přes skálu, sejít dolů k odsolovacímu zařízení (s dvousloupem elektrického vedení na nějaké betonové placce) a po cestě o šíři menší prašné silnice se kolem dvou kostelíků (jeden vpravo pod cestou, kouká z něj jen zvonice, ostatek je ve skále; druhý se hřbitovem pak už jen kousek od přístaviště trajektů) přijde k prvním budovám toho výlučně turistického resortu. Já se dal tou cestou přes skálu, ale za odsolovačkou jsem odbočil vpravo po polňačce, směřující kolem zahrady k moři. Ale až k němu jsem nedošel, kus od konce jsem dobočil zase vpravo po kamenech a došel k nějaké staré zdi, u které je něco asi jako dávný „treshing floor“, tedy místo pro mlácení obilí. Už jsem tu bydlel víckrát, a tak jsem si tu stan postavil i nyní. Napřed jsem ale nechal bágl pod stromem a šel jsem se vykoupat k malému betonovému přístavišti, pak jsem si vzal báglík jen s dokumenty a penězi a šel jsem „do města na nákup“. Bylo z toho ale jen pivo a v kavárně kafe s moc dobrým, velikým a ohřátým dortem. To byla pro mě večeře. Ještě jsem se skočil znovu trochu ponořit do vody a pak už do stanu (zase jen ten vnitřní, bez tropika) a spát v klidu a s hvězdami nad hlavou.

PÁ 08/06  Ani se mi ráno nechtělo moc vstávat. Napřed jsem se šel zase omočit, pak si udělat snídani a pomalu a v klidu si sbalit a vyrazit. Nikam jsem nepospíchal, času jsem měl dost a dost (měl jsem až dvoudenní rezervu, kdybych potřeboval) a tak jsem se mohl i loudat a užívat si v pohodě poslední dny u moře v tomto roce (pokud by náhodou zase nebyly extrémně levné letenky někdy na konec září či počátek října, to bych pak vyrazil znovu tak do 10 dní jen na „pobytovku“ někde u vody). Zastavil jsem se opět v obchodě a koupil si i vteřinové lepidlo, protože jsem téměř urval kus podrážky na patě jedné boty. Lepidlo to bylo skutečně kvalitní, jen uzávěr moc dobrý nebyl, a když se mi to podařilo otevřít, tak mi to potřísnilo ruce a já najednou měl slepené k sobě celkem tři prsty na pravé ruce a nemohl je do sebe odtrhnout!!! Jako bych měl najednou na jedné ruce ploutev...takovej tučňák...Šikula… Nakonec jsem k oddělení prstů musel použít nůž a zvládl jsem to dokonce i bez krve a prsty mi zůstaly všechny. A co hlavního – i bota byla zalepená! V poklidu jsem došel k zálivu před kostelíkem Timios Stavros (podle Mapy.cz se i to místo jmenuje pláž Timios Stravros a mělo by to být i pro naháče – což jsem byl). Je to kus cesty od pláže Sweet Water Beach (taky Glika Nero). Tady jsem se ještě naposledy pořádně vykoupal v mořské vodě a nabral si spoustu nádherných barevných oblázků. Pak už to bylo jen úmorné překonání té poloprázdné pláže Glika Nero a následně cesta přes obrovské balvany kdysi zřícených skal útesu. To skončilo na původním, bytelně vybudovaném chodníku, částečně vytesaném i ve skále. Za tímto místem to jde pak už jen trochu nahoru, stezka potom obloukem překoná menší strž a po několika serpentinách se dostane v prudším svahu nahoru do protisměrné zatáčky asfaltové silnice mezi Chóra Sfakia a planinou Anopoli. Po silnici to je asi 2,5 km do města. Tam jsem si dal klasicky gyros a pivo, pak ještě jedno, něco málo jsem nakoupil a zamobiloval si a odešel spát na oblíbené místo do rokle Ilingias. Což znamenalo vyjít zase zpět na tu asfaltku u téměř posledního baráku a pak asi po 100 m vyšplhat ze silnice nahoru po strmém břehu (ve skále vytesáno, označeno) a potom pokračovat po staré kalderimi na kamenitou silnici. Po ní se pak dojde až k jejímu ostrému ohybu, kde odbočuje vlevo dolů zase ona původní kalderimi. To už je ale dole vidět dno rokle a pár cypřišů, pod kterými hodlám strávit dnešní noc.

SO 09/06 I tato noc byla plná hvězd, z vnitřního stanu dobře viditelných. Ráno teplo a hezky. Už při snídani se mi tam ale objevila skupina turistů, kteří chtěli na Anopoli a nevěděli jak. Z té rokle Ilingias tam sice vede stará a v dolních partiích velmi dobře patrná cesta postranní roklinou, navíc všude kolem spousta různých mužíků a červených fleků, ale pro některé lidi to je asi pořád málo. Tak jsem je nasměroval, aby dali pokoj a mohl jsem tam zase být jen velmi spoře oblečený. Po ranní krmi jsem se tedy sbalil a vydal se ve šlépějích těch oných. V rokličce bylo příjemně, slunce tam nijak nepražilo a šlo se dobře. Nahoře, kde se už rokle trochu otevřela, sice už toho slunce bylo podstatně více, ale teplo mám rád a tak jsem tím nijak nestrádal, jen se trochu potil. U první vodárny (dvojitý sloup s elektrikou) bylo v korytě s vodou naházeno spousta malých červených plováků, jinak používaných na sítě na ryby, aby tam hojné včely měly kde přistát a napít se. A že jich kolem lítalo!!! Právě kvetla spousta kytek a nad druhou vodárnou, na plochém místě vedle cesty ke kozinci-ovčinci, bylo taky fůra mobilních úlů. Za tímto místem se pokračuje směrem ke třetí vodárně, u které začíná cikcak nahoru do svahu mířící stará cesta, ze které tu zbyly již jen podpůrné zídky, a jinak je to již zarostlé různými keři. Tak jsem se tudy vydal a kolem lítaly mraky těch různých včel. Nebylo mi to sice moc příjemné, ale procházel jsem tím jakžtakž, jenže jen do chvíle, než jsem se jedné člence hejna z nějakého důvodu znelíbil a rozhodla se, že mě ožihadluje. Napřed mi velmi zrychleně lítala kolem hlavy a nalítávala na obličej, chvíli jsem ji stačil odhánět, ale pak se jí podařilo dosednout si na moji lícní kost a zapustila tam hned to svoje žihadlo. Sice jsem reagoval rychle a na obličeji ji rozmazal, ale už jsem byl nabodnutý a začalo to pálit. Což nebylo to nejhorší, protože v tom okamžiku kolem mne začala lítat další kamikadze, a to už jsem neskousl. Sice jsem ji kloboukem srazil a zbavil se jí tak, ale nebyl jsem si jistý, co bude dál. Představil jsem si, jak se naštvou všechny okolo a co by se pak mohlo stát, a tak jsem se dal na velmi zrychlený ústup. Po asi 10 metrech mi to připadalo, že už jsem z ohrožení pryč, a tak jsem se zpomalil a po dalších pár metrech jsem zastavil, že popadnu dech. A při té příležitosti jsem zjistil, že někde v tom včelím království jsem při odhánění těch idiotek ztratil dioptrickou vložku slunečních brýlí. Chvilku jsem koketoval s myšlenkou, že ji tam půjdu hledat, že vybalím dlouhé kalhoty a vezmu si košili s dlouhým rukávem a hlavu si omotám nějakým šátkem, ale nakonec jsem k tomu nenašel odvahu, taky proto, že mě ta tvář hodně pálila a nebyl jsem si jistý, co to se mnou bude dělat dál v tom horku. Sice jsem do té doby neměl nikdy problém se včelím nebo vosím bodnutím, ale již pár let moje tělo reaguje, v porovnáním v dřívějškem, trochu nepřiměřeně na třeba muchničky či jiný bodavý hmyz, a tak jsem se do takových dobrodružství nechtěl pouštět – do „civilizace“ jsem to měl ještě hezký kus do kopce…. A tak jsem se po chvilce zvedl a bez slunečních brýlí se vydal dál. Pak už je to orientačně lehké – vyšplhat se po kamenech do zatáčky asfaltové silnice na Anopoli, přejít ji a na druhé straně pokračovat po podobné cestě, jako dosud (místo, kde cesta odbočuje za silnice, je označené). Za chvíli jsem byl pod stožáry a dopřál jsem si luxusu odpočinku ve stínu (musel jsem odtud tvrdě vyhnat ovce, nechtělo se jim to lukrativní místo jen tak opustit), taky jsem udělal zase pár fotek hor, zvedajících se za planinou a kolem staré nadzemní nádrže na vodu jsem pospíchal terénem dolů na silnici a do hospody, kterou jsem si sám pro sebe pojmenoval U velkýho kafe (protože jsem ho tam kdysi dostal a bylo moc dobré). Dostal jsem tam od paní, co to tam nahoře na terase vede, jako obvykle výtečné jídlo – tentokrát pastitio, chleba, před tím kousek fety, nějaké pivo a taky to velké kafe a všechno dohromady za hodně levno. Žihadlo mezi tím už přestalo pálit a huba mi naštěstí ani nenatekla, a tak jsem se takhle posilněný vydal na další cestu, s jednou malou zastávkou v pekárně, kde dělají takové chutné kousky ze sladkého-nesladkého těsta, kořeněné asi zázvorem. A pak už mě čekala jen silnice: z okrouhlého náměstíčka s tavernou a bílou bustou místního reka Daskalogiannise směr Agios Ioannis, ale hned po asi sto metrech u další taverny (Anopoli) odbočit vpravo směr osada Lamnia. Po asi tak 1,5 km odbočit pro změnu vlevo na silnici s napřed rovněž asfaltovým povrchem, který ale později zmizí a je to taková ta obyč horská kamenitá silnice. U cedule s hvězdami EU se z ní odbočí zase vpravo a silnice se začne různě kroutit. Napřed dělá dlouhý oblouk, který ale za místem Gonia (je tu nějaký kozinec a začíná zde stará kalderimi, po které se – zpočátku roklinou Lagou – dá dostat až do hor a i na nejvyšší horu Levka Ori – Páchnes, 2453 m) později přejde v několik serpentin, aby se zase na nějakou dobu silnice narovnala a začala více stoupat. Jsou tam neustále se měnící daleké rozhledy na planinu dole a na moře v dáli. Silnice pak mine místo se 3 studněmi (opravdu tam jsou, otevřené a s nevábnou zelenou vodou na dně), kde jsem uviděl, že nákaza borovic, kterou na dola planině zařídili producenti medu pro vyšší produkci včelstev, se pomalu chytá i na cypřiše. Potom se silnice zatočí kolem skal po levé straně a na chvíli se zase narovná, a to už je v dáli v další zatáčce vidět pod silnicí mohutná nádrž na povrchovou vodu (místo se jmenuje Thesparta). Jenže taky byl vidět úkaz, který jsem tu ještě nepozoroval – malý náklaďáček s ložnou plochou vybavenou lavicemi, kde se tísnila skupina celkem mladých lidí asi z výletu na Páchnes. Panebože – to už i tady začne fungovat něco takového? Ta mládež byla vybavená na turistiku asi podle posledních katalogů outdoorových firem, zřejmě si připadali, jako že jsou in a o svých úžasných zážitcích budou určitě někde (na pláži) pak hodně vykládat. Ale proč se proboha neseberou a nejdou po svých? Těch zážitků by bylo podstatně víc a bezprostředních, opravdových…. Ach jo, kam ta civilizace spěje, když už i zdraví a mladí přestávají svoje nohy používat k tomu, k čemu se u druhu Homo sapiens původně vyvinuly…. Ale zpět k mé cestě. Ta sebranka na autě na mě koukala jako na zjevení boží, když mě míjeli, s hubami otevřenými na debila s velkým báglem na zádech, kterej jde po svých a NAHORU!!, ale já si jich už přestal všímat a pokračoval jsem dál. Obešel jsem tu nádrž, na hřebínku, kam se silnice vyšplhala, jsem si znovu ověřil, že tam kdysi taky byli a žili lidi (zbytky zdí). Zde se silnice stáčí v ostré zatáčce do téměř protisměru a pokračuje ve svém stoupání otevřenou krajinou. Za odbočkou vpravo dolů (žlaby, ohrady, mitato) se silnice zanoří do porostu zde už hlavně cypřišů – je to už zhruba 800-900 m vysoko a výše většinou borovice už nerostou. Silnice stále nabírá výšku a za táhlým obloukem až do protisměru, který tam dělá, se občas vpravo mezi stromy objeví mezera s krásnými výhledy až třeba i na i ostrovy Gavdos a Gavdopoula. Ještě jednou se trochu zatočí a zase narovná a dostane se na místo, kde vlevo nahoru odbočuje silnice k místu Angathopoi a údolí Ammoutsera a k místu, kde pak končí pod sedlem Rousiés, což je východisko k výstupu na tu nejvyšší horu Levka Ori – Páchnes (2453 m). Já ale směřuji rovně na planinku Feeno kai Yannous, kde je „work station“, ohrady a stáje pro zvířata, stavby pro zpracování mléka, koryta s vodou atd. Ani tady se ale voda nedala moc nabrat, vše obsazeno včelami, se kterými jsem se po svých zkušenostech toho dne už nechtěl moc kamarádit. Za ohradami se silnice zase dělí – rovně a nahoru jde ta, která dojde do bývalých vesnic Mouri a Kavros, ale pro mě je důležitější ta, která odbočuje vlevo nahoru, protože ta dojde až k prameni Skafidhakia a tam se potřebuju dostat. Silnice napřed mírně stoupá, ale je to celkem nezáživná pasáž, alespoň do té doby, než se přijde k dalšímu rozcestí u velkého kermesového dubu. Rovně je to k nějakým ohradám a za nimi to končí, ale vpravo mírně dolů je to k tomu prameni. Není to daleko a tak po kilometru jsem u pramene. Voda tu jednak vytéká z trubky, umístěné v nice kamenné zdi, ale taky je tam na trubku napojená hadice, která rozvádí vodu do koryt a k mitatu pod silnicí. Nabral jsem si vodu, a protože se už trochu připozdívalo, rozhodl jsem se, že napřed půjdu najít místo na spaní a pak se vrátím k prameni se umýt. Hned v ohybu silnice je ve svahu velký mužík s červenými značkami, který ukazuje počáteční směr údolím nahoru. Pak je sice pěšina velmi nezřetelná až neexistující, ale tu a tam se dají nalézt další kamenní mužíci. Napřed je to plus minus přímé, potom cesta udělá takový looping a dostane se o úroveň výše, blíže ke svahu po pravé ruce. A tam byla nad skálou taková plošinka, kde jsem se ubytoval. Zatím jsem tam ale jen nechal bágl a šel se zpátky umýt. Za chvilku jsem byl zpět a ještě za světla jsem si stačil udělat večeři a potom jsem rád ulehnul k jedné z posledních nocí v přírodě na horách.

NE 10/06 Vyspal jsem se moc dobře, jen po ránu tam přišly bečet a mečet ovce a kozy. Ale jinak bylo to ráno zase třeskutě krásné a mě čekala už jen víceméně procházka bez nutnosti někam spěchat, bez nutnosti někde v určitý čas být a s jen obecnou představou, kde bych měl strávit další noc. Cesta nahoru do sedla pod kopcem Kefála – nejvyššího bodu této části mého putování (sedlo je v 1305 m) – vede zhruba stále pod svahem po pravé straně údolí. Jsou tam tu a tam malinké červené flíčky na kamenech a taky nějací mužíci a na části jsou tam pro značení dokonce využity od koz mohutně okousané keře, do nichž kdosi zapíchal téměř bílé kusy tenčích větví bez kůry – neotřelé a navíc dobře viditelné značky!! Sedlo samo je také hezké místo, i zde by se našla místa pro bivak, ale já tu potřebu teď zrovna neměl a tak jsem pokračoval na druhé straně dolů. Zde se cesta napřed malinko ztrácí, ale stačí vzít na vědomí, že se musí prostě jít dolů a člověk se nemůže ztratit. Napřed se sestupuje cikcak po již poněkud zříceném chodníku zhruba uprostřed žlebu, pak se chodník na chvíli vylepší a uhne trochu vpravo, aby pak už konečně sestoupil na dno rokle – zřejmě Sfakiano (později, po konzultaci s mapou, jsem ale zjistil, že tohle není rokle Sfakiano, ale jiná, asi bezejmenná, která do té Sfakiano o notný kus dál k jihu přichází). Pak je nutné zase vystoupat a za chvilku je člověk na bývalých terasovitých polích, ještě i dnes částečně obehnaných kamennými zídkami. Pěšina pokračuje přímo prostředkem přes pole a pak odbočí vlevo mezi vzrostlé cypřiše. Dále už není problém starou kalderimi sledovat. Jenže pak se mi stala taková věc – najednou proti mně jde osamělá osoba, a jak se pak ukázalo, postarší paní. Tak jsme se pozdravili a začali jsme se představovat a mě napadlo, že takový "blázen", co se tu pohybuje zcela sám jsouc už trochu v letech a ženského pohlaví navíc, a z dosahu jakéhokoli spojení, nemůže být nikdo jiný, než Loraine Wilson, autorka knižního průvodce, ze kterého jsem ve svých počátcích putování po Levka Ori téměř výhradně čerpal. A tak jsem jí (s otazníkem) řekl, jak se jmenuje a protože jsme se nikdy před tím nesetkali, musím říct, že byla notně překvapená. Byla to totiž fakt ona!! Musel jsem ji obdivovat, v 72 letech se vydat na túru po tak osamělé a velmi málo provozované cestě, bez mobilního signálu a s plánem vyspat se samozřejmě venku – to je fakt něco!!! Pokecali jsme vsedě na zemi přímo na cestě, lokli jsme si kořalky, co sebou vždycky nosívám, a byl jsem rád, že jsem se s ní setkal. (Dokonce jsme si už taky pomailovali.) Já pak pokračoval dál, ale nějak jsem příliš brzo odbočil v jednom místě vpravo dolů (ale bylo to podle mužíků!!) a dostal jsem se na silnici (končící v bývalé vesnici Kali Lakki) na úplně jiném místě, než jsem původně chtěl. Měl jsem se na ni dostat blíže k planině Trikoukia, ale ani tohle nebyl žádný problém, prostě jsem jen musel po té silnici jít delší kus. Na planině nic obzvlášť zajímavého nebylo, jen jsem si uvědomil, že ve srovnání s loňským rokem, kdy jsem tu byl v téměř stejném čase, je letos příroda mnohem dále – vše už bylo dost seschlé, kytky nikde, stromy už odkvetlé…. Naplno se to pak ukázalo cestou nahoru na planinu Niátos, kde místo, na kterém jsem loni fotil tolik kytek, bylo jen s uschlými zbytky rostlin a zrovna tak i planina sama. Zatímco loni byla nádherně žlutozelená a působila až šťavnatě, tak letos to už byla jen holá zem mezi keři dřišťálů. Došel jsem po silnici pod chatou Tavri, kde mě překvapilo, že po obou stranách silnice je plot (ten nepamatuju), a když jsem chtěl ze silnice odbočit vpravo po černožlutých značkách E4, musel jsem projít bránou!! Nahoru k „piknikovému“ místu, kde jsem hodlal opět přenocovat, už žádná změna nebyla. Nahoře jsem nechal batoh v křoví a šel jsem se podívat nahoru ke kapli. Zase jsem ovšem musel projít plotem. Opět se ukázalo, jak je příroda jinde, zatímco v roce 2008 (pravda, o měsíc dříve v dubnu) tam mezi kameny kvetly bramboříky, tak letos tam po nich nezbyl už ani uschlý list. U kaple to vypadalo všelijak – dveře dokořán, jakési ošatky s vyšívanými bílými šátky byly všude kolem, i na zemi se válely, venku taky nějaké stolky zcela evidentně nevenkovní… tak jsem tam udělal trochu pořádek, nastěhoval vše do kaple a zavřel a zamknul na klíč (byl v zámku!!). A pak jsem si šel dolů postavit stan a uvařit si večeři. Stan jsem zase postavil bez tropika, abych viděl na hvězdy, až budu usínat a zalezl jsem. Už byla tma, dobře po desáté, když mě z polospánku probudil zvuk motorky. A zvuk se přibližoval, až mě najednou ošajnilo světlo reflektoru. Někdo se na mě přijel podívat, protože motorka ani nezastavila, před stanem se otočila a zase jela zpět. Vůbec nic jsem po celou tu akci neviděl, jak světlo svítilo na vnitřní síťový stan a mně do ksichtu, tak prostě nebylo nic vidět. Až když ten jezdec jel zpět, tak jsem si všimnul, že má asi na zádech přes rameno zavěšenou pušku. Nebylo možné rozeznat, zda jsou dva nebo jeden, ale ze spánku na dlouho dobu nebylo nic. Byl jsem tím prostě hodně zneklidněný a nevěděl jsem, co to má znamenat a co by eventuálně ještě mohlo přijít.

PO 11/06 Takže krásné ráno jsem si ani nevychutnal, rychle jsem se sbalil a bez snídaně šel pryč, a to zpátky k chatě Tavri. Teprve tam jsem se nasnídal a porozhlídl se. Před chatou je nově přistavená terasa, na jejímž jednom konci je cvičná horolezecká stěna s barevnými úchyty. Kolem chaty jsou na dvou místech v cypřiších vybudovány něco jako posedy, vše doplněné hojnými lavicemi a stoly – prostě velká změna (pozitivní) ve vybavení. Trochu jsem se porozhlídl i po nejbližším okolí, a zjistil jsem, že i tady je oplocení, kolem celého areálu chaty, což je poměrně velký pozemek – odhaduju pár tisíc čtverečních metrů. A je to dobře, kozy tam nemůžou a na celém tom pozemku je to krásně patrné, protože tam rostlinný pokryv není těmi kozami devastovaný a není to tam nikde zabobkované. Taky jsem si došel na planinu Niátos se umýt a trochu se tam porozhlédnut, případně vyfotit nějaké kytky, ale jak už jsem napsal, moc toho nebylo, vše již bylo uschlé. Nicméně umyl jsem se, vody v podzemní nádrži bylo dost a byla ještě dost čistá i na pití a spokojený jsem se vydal zpět k chatě a zbylý čas strávil tam. Stan jsem se rozhodl postavit na terase pod cvičnou stěnou, protože tam jednak byla střecha a jednak tam byl na zemi nějaký technický koberec!!! (A taky se nedalo předpokládat, že by tam nějací idioti jezdili v noci na mě šajnit motorkou!!) Můj stan Jurek sice není samonosný a bez zapíchnutých kolíků jej postavit prakticky nelze (a do betonové podlahy zapíchnout opravdu nešly), ale poradil jsem si – byly tam totiž dvě lavice, tak jsem je použil jako závaží. Kolíky jsem navlékl do poutek a lavicemi je zatěžkal a stan tak postavil. Byla to (nejspíš) moje poslední letošní krétská noc na horách (chata je ve výšce něco málo přes 1200 m).

ÚT 12/06 Na tento den jsem už měl naplánovaný sestup na planinu Askifou, do civilizace, ale napřed jsem si chtěl zajít po silnici přes planinu Niátos až k poslednímu rezervoáru Katastromeno. Je to pár km, příjemná procházka. U chaty jsem se po snídani sbalil a batoh jsem nechal na lavici na terase pod cvičnou stěnou. Na planině Niátos jsem se ale vydal po silnici, obkružující ji zprava, tudy jsem ještě nikdy nešel. Je tam taky nějaká, tentokrát nadzemní, vodní nádrž. Konec silnice, kde se spojuje s tou, co planinu obchází z druhé strany, je územím nízkých a často hodně rozprostřených, svěže zelených keřů jalovců. Už když jsem obcházel planinu, tak jsem zaregistroval nějaké auto s turisty, které po silnici jelo, a když jsem se pak vydal na spojení těch silnic vpravo, auto tam stálo v zatáčce na nejvyšším místě. Ale než jsem k němu došel, tak páreček postarších lidí nasedl a pokračoval v krasojízdě.  Bohužel až tam, kam jsem chtěl jít já, a to mě znechutilo. Nechtělo se mi tam být s nimi. Tak jsem zvolil náhradní řešení – rozhodl jsem se, že trochu povylezu po značené trase přes Kástro, což je hora, vypínající se západně nad planinou. Cesta je neustále stoupající pěšina, která jde po kamenech i jen jako ve svahu vyšlapaná, a je celkem dostatečně značená buď černožlutými tyčemi, nebo na kamenech namalovanými černožlutými značkami. Celkem bez problému jsem za asi půl hodiny vylezl tak – odhaduju – do jedné třetiny výstupu, ale fakt je, že jsem prakticky nic nenesl a tak se šlo snadno. Pokochal jsem se pohledy a zase se vydal zpět. Dole na planině jsem pak zahlédl nějaké terénní auto s popsanými dveřmi, jak přijelo na planinu, ale hned se otočilo a jelo zpět. Napadlo mě, že to bude možná někdo z chaty a tak jsem se tam urychleně rozešel – měl jsem tam přece ten bágl a po té zkušenosti z předešlé noci…. Teréňák opravdu parkoval před chatou a můj batoh poklidně spočíval na lavici. Dveře a některá okna chaty byla dokořán, a tak jsem na terase počkal, až se někdo objeví. Netrvalo to dlouho a vylezl takový přátelský člověk. Pozdravili jsme se a také se představili – jmenoval se Marko. Asi tak padesátník. Říkal, že je z horského klubu EOS (to už jsem věděl, bylo to napsané na autě) a že tam připravují chatu na příjezd jakési skupiny adolescentů na konci měsíce. Popovídali jsme si trochu (jeho angličtina byla poměrně chudá) a vzal mě taky dovnitř, abych si to tam prohlédl. A dovolil mi taky si to vyfotit. Byl tam se svojí ženou Anastázií (jestli se dobře pamatuju) a s ještě jedním starším a nekomunikativním člověkem. Po prohlídce jsem se vydal na poslední část mé cesty, dolů na planinu Askifou. Takže zase po silnici s ploty po obou stranách, projít bránou, pak kolem nějakého domu s rezervoárem, přes místo, kde si na mě posvítili světlometem motorky, pak zase branka v oplocení a začít sestupovat po starém chodníku. Hned na kraji jsem přímo na cestě objevil asi můj nejcennější fotografický „úlovek“, zemní orchidej, resp. asi spíš vstavač, s podivným českým jménem kozlíček. A pak už jen dolů a dolů až k asfaltové silnici, kde jsem se už začal dívat po nějakém místě, kde případně strávit noc. Sice přímo tam, kde jsem silnici přecházel, by se asi i něco našlo, ale nic skvělého. Pokračoval jsem na druhé straně silnice po značkách zase dolů. Cesta vede kolem asi dvou "vybydlených", už zřejmě nepoužívaných kozinců a dojde zase k té silnici, v její ostré zatáčce. I tam jsem se porozhlédl po možném místě a zdálo se mi, že vlevo pod velkými stromy by se něco najít dalo, ale moc se mi to tam nakonec nelíbilo, byly tam kozy a vysoká vrstva listí, pod kterou mohlo být cokoli. Ale potřeboval jsem dokoupit nějaký proviant a tak jsem se vydal ještě níže do vesnice. Tam „chcípl pes“ vyjma kafírny na náměstíčku, před kterou seděla nějaká pánská společnost včetně popa, a moudře hovořili. Šel jsem po silnici vpravo, kde – jak jsem si pamatoval – by měla být sámoška, a taky že tam byla. Otevřená a nikdo v ní. Tak jsem si nabral, co jsem potřeboval, a to už tam ale přišla asi majitelka. Zaplatil jsem a zeptal se na spojení do Chanie. Sice neuměla anglicky, ale nakonec jsme se domluvili, kdy jede první ranní bus ze Sfakie do Chanie a na ten že nemusím chodit dolů na hlavní silnici, ale že zajíždí do vesnice a má stanici právě u té kafírny. Senzace!!! Pak jsem ještě pojal chuť na nějakou večeři a tak jsem si zašel do taverny, kde jsme kdysi (2003) už jednou jedli. Tenkrát to tu byla rušná silnice, obchody (taky pekárna) i další taverny otevřené, lidi tam seděli… ale teď, co zprovoznili obchvat vesnice (je pravda, že ulice vesnicí je úzká a na ten neustále se zvyšující provoz z/do Chanie už těžko stačila), je tu mrtvo, taverny i obchody zavřené. Dal jsem si řecký salát a souvlaki s hranolky (nic jiného neměli) a bylo to dost drahé – za 15 € a účtovala i chleba, což bylo… no, řekněme na řecké poměry hodně neobvyklé. Už tam k té babě nikdy nepůjdu, byl jsem tam tím zklamaný a připadal jsem si notně oškubaný; to nemám za potřebí. Vrátil jsem se pak zpět nahoru k začátku značené cesty a našel jsem si nakonec místo pro stan na malé plošince ve skalnatém svahu. A vyspal jsem se tam dobře.

ST 13/06 Poslední den dovolené, zítra už jen ranní odlet a kolem poledne přistání v Praze. Po sbalení jsem se vydal opět dolů a u kafírny bylo zase stejné obsazení, jako včera; ti dědkové tam seděli snad furt, možná jestli nebyli k těm židlím přirostlí!! Na místo, kde měl zastavit bus, za chvíli dorazily nějaké školačky, a když pak bus přijel a ony tam vlezly, tak jsem se tam cpal taky, ale řidič se mě včas zeptal, kam že jedu, a když jsem mu řekl, že do Chanie, tak mě zase vyhnal, že tenhle bus jede jinam. A opravdu, za chvíli tam byl ten správný a já tak za hodinu a něco byl ve městě. Tady jsem si dal bágl do úschovy a šel po nákupech a taky na procházku městem. Tentokrát jsem se vydal od přístavu západně a za nějakým něco jako stadionem s bazénem uvnitř, kde se zrovna hrál nějaký zápas snad ve vodním pólu, jsem v dáli uviděl další možnost, kde by se asi dala strávit noc, kdyby bylo třeba – zřejmě  městskou pláž, vedle které jsou ovšem nějaké stromy a menší svahy se stromy. Ale je to poměrně daleko od centra a od autobusáku, což je malinko chybka. Po procházce, frapé v přístavu a následném nákupu, jsem si dal taky (poslední) gyros a večer odjel busem na letiště strávit tam poslední noc před odletem. Přebalil jsem bágl, což znamenalo, že jsem flašku ouza přelil do trekové láhve, protože jsem byl vyplašenej zprávami, jak při odletu z nějakého ostrova českým turistům zabavili lahve s olivovým olejem legálně zakoupené v obchodě, protože prý sklo v batohu (teda taky skleněná láhev) být nesmí, leda v nějaké třeba dřevěné krabici. Jak jsem se někde přesvědčil, Řekové to opravdu v nějakých psaných podmínkách cestování mají, že skleněné lahve mají být v zavazadlech opatřeny jakousi dřevěnou schránkou a navíc že mají být v nějakém obalu, zamezujícím vytečení, resp. vsáknutí obsahu. Tak jsem si řekl, že snad kovová láhev by ty bezpečnostní podmínky splňovat mohla. Taky jsem dal do malého batůžku, co beru na palubu, stan a ještě nepromo věci, které jsou poměrně těžké, aby mi váha batohu nepřesáhla povolenou váhu. Pak jsem si ještě už hnedle za tmy venku před letištní halou uvařil kafe, zbylý plyn z bomby jsem vypustil, bombu vyhodil a šel si v hale najít místo, kde strávím noc.

ČT 14/06 V noci jsem moc nespal, ale s tím jsem počítal, já to na letišti nedovedu. Dal jsem si ráno kafe v místním snaku za euro a půl a taky něco k zakousnutí, a to už byl pomalu čas na to jít do fronty na odbavení. Požádal jsem o sedadlo u okna tak, abych pokud možno mohl vidět masiv Olympu (protože mi bylo řečeno, že stejné místo pak budu mít i v letadle z Athén), a opravdu jsem to místo dostal (na rozdíl od loňska, kdy si mě nějaká řecká pizda u odbavení na letišti v Chanii vychutnala a na podobnou moji žádost mi dala místo u nouzového výstupu z letadla, kde vůbec okénko nebylo!!). Přestup v Athénách byl taky bez problémů, ani jedno letadlo nemělo zpoždění a seděl jsem opravdu i v tom druhém na stejném místě (letos jsem ale byl při letu z Athén na celém trojsedadle sám – letadlo nebylo moc plné, a to ani to první z Chanie), a tak jsem letos Olymp opravdu a poprvé viděl, protože nebylo zataženo!! A tak jediný problém pak byl na letišti v Ruzyni, kdy jsme tam čekali notnou dobu na to, až nám vyjedou zavazadla na karusel. Dokonce jsem se šel poptat, co se děje, trvalo to fakt dlouho, ale nakonec to začalo jezdit a na svůj batoh jsem pak už dlouho čekat nemusel. Ještě jsem si chtěl koupit noviny, ale obešel jsem hnedle celé letiště, oba terminály – a že je to cesta hodně dlouhá!! – než jsem je sehnal. No a pak bus na Petřiny a tram č 1 domů. A bylo to. Konec dovolené a tento rok asi už nikam nepojedu, pokud nebudou zase letenky za třeba dva nebo tři tisíce, jako loni.

Když bych to měl celé zhodnotit – tak zase úplná spokojenost, poznal jsem Levka Ori s poměrně rozsáhlými zbytky sněhu, poznal jsem novou krásnou cestu z Potámos do Agios Ioannis, viděl jsem záplavy krokusů a ladoněk, a nakonec jsem se i celkem dost vykoupal a tak se můžu začít pomalu těšit na příští rok a dělat si plány, kam to bude tentokrát.