Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

(Iraklio – Chania – Fournes)(bus) –(stop) Lakki – Poria – chata Kalerghi – Xyloskalo – planina Omalos – rokle Fugou – rokle Agia Irini – Sougia – (trajektem do Agia Roumeli) – Agios Pavlos – Marmara – Loutro – Glika Nero (Sweet Water Beach) – rokle Ilingias – Sfakia – (bus)(Chóra Sfakia – Rethymno – Iraklio)

I na tuto toho roku už druhou dovolenou (podobně jako v roce 2008, kdy jsem po jarním výletu do hor jel na Krétu ještě jednou v září jen na koupačku a odpočinek) jsem zase dokázal přemluvit jednoho kamaráda (Honzu). Souhlasil s „pobytovkou“ a s jen "malým" výletem přes hory. No a tak jsme tedy vyrazili. V pátek 16/09. Ale už před odletem byl malý problémek – kamarád byl nachcípaný, a to tak, že si dokonce nechal pro všechny případy předepsat nějaká antibiotika, když předchozí léčba bez nich nezabírala. Ale nakonec se nemoc neprojevila moc silně, i když na antibiotika přecejen došlo; a úplně nejlíp mu stejně nebylo.

Další „problémky“ ale měly následovat. Když jsem letenky kupoval, byl odlet z Prahy na 05:00 hod, jenže do Iraklia, což znamenalo pro cíl naší cesty, hory Levka Ori v západní části Kréty a jižní pobřeží pod nimi, najít další spojení jednak z letiště do města na autobusové nádraží, odtud dál do Chanie taky na tamější autobusák. Z toho ovšem ale ještě bylo nutné znova popojet, a to do vesnice Lakki, kde byl naplánovaný začátek úvodního treku. Takže jsem něco našel a docela nám to spojení klapalo, jen na poslední přestup v Chanii nebylo moc času, což bylo napováženou vzhledem k tomu, že bylo potřeba ještě dokoupit bombu k vařiči a chleba, případně nějaké další jídlo. Ale zvládnout se to dalo. Po asi měsíci mi ale přišel od ČSA-Holiday mail, že odlet z Prahy posunuli na 04:20 hod. Což nebylo na škodu, v Chanii by aspoň bylo víc času třeba ještě na gyros….

Jenže všechno tohle ale bylo úplně jinak asi tak 14 dní před odletem, když jej opět posunuli, a to směrem k poždějšímu odletu, až na 11:55 hod!!! Takže vše dosud zjištěné a naplánované v háji, protože to znamenalo, že se sice do Chanie (možná) dostaneme, ale pozdě a budeme tam muset přespat. No nic, s tím nejde nic dělat, a tak než abychom někdy asi už za tmy hledali ubytování, tak jsme se dohodli, že levnější a docela schůdné bude v Chanii nasednout na jeden z posledních busů na místní letiště, tam přečkat noc (už to bylo 2x vyzkoušené a funguje to tam docela dobře) a prvním ranním o půl sedmé zase odjet zpátky do města, a do východiska trasy se tedy dostat nějak během sobotního dopoledne. I to se nám zdálo být nakonec docela dobré, nebude žádný spěch a ztratí se tím tak maximálně půlden; a koneckonců – stejně jsme nikam nespěchali, takže půlden sem, půlden tam …. měla to být přece pobytovka!! A navíc cena za osobu a bus tam a zpět € 5,00 je proti tak asi 25/ks (za ubytování, kdybychom měli štěstí) výrazně nižší…

Ale i tohle nakonec padlo!!! V ten pátek 16/09 jsme na letišti byli kolem deváté dopolední, zabalili jsme batohy to fólie, skočili si na záchod a jakmile se otevřela přepážka, šli jsme se odbavit. Odbavili nás v pohodě a nic neříkali, a tak jsme pak v tranzitním prostoru bloumali, koukali po obchodech a tak. Kamarád si tam dokonce v Duty Free Shopu zakoupil hodinky, které trochu postrádal – a které se mu pak nějak bohužel z majetku v průběhu dovolené zase vytratily... Asi tak hodinu, nebo možná ještě méně před plánovaným odletem, najednou vznikl nějaký šrumec u přepážky naší „gate“ a ukázalo se, že rozdávají vouchery na občerstvení, protože let je odložený. A na informační tabuli se objevilo, že další informace o odletu budou za dvě hodiny (ale to mi už bylo jasné – v souvislosti s těmi vouchery – že let bude odložený minimálně ty dvě hodiny, protože vouchery mají letecké společnosti dávat, když se let posune o více než o právě ty dvě hodiny).

Takže jsme rezignovali (museli jsme!!!) na vyhledaná další spojení na Krétě a šli vouchery v ceně 240,- Kč utratit. Za malinkou misku poměrně řídkého, ale musím přiznat, že docela dobrého guláše s jednou (velkou) plzní a dvěma kousky chleba chtěli (na ruzyňském letišti v už tranzitním prostoru) 290,- Kč. Miska guláše 130,-, velká plzeň 140,- a zbytek 2 miniaturní krajíčky chleba (každý za 10,-). Klasická zlodějna. Byli jsme docela otrávení, jednak z toho, jak ti zloději na letišti fungujou, a já taky i z toho, že veškerá moje snaha o vyhledávání dalších spojení po poslední změně odletu přišla vniveč; ale taky i z toho, že nám nikdo z letecké společnosti, která let provozovala (let byl nakoupený u Student Agency a prováděla ho virtuální charterová dcera ČSA s názvem Holidays), s cestujícími nekomunikoval, nevysvětlil, co se stalo a proč je to odložené, jaká je naděje na odlet atd.…..prostě jedno velké NIC!!

A další informací, která se v určenou dobu (po těch dvou hodinách čekání) na panelu s odlety objevila, bylo, že let je stále odložen a že další info zase za další dvě hodiny…. Horor. A rozdali další vouchery na občerstvení. Tentokrát jsme se ale vyprdli na to, abychom jejich vyčerpáním podpořili zloděje v tranzitním prostoru a vyšli jsme zpátky do příletové haly. Tam je jednak Billa a jednak Mekáč a za normální běžné ceny. V Mekáči jsme si za jeden voucher s příplatkem 59,- Kč dali jídlo pro celou rodinu včetně dětského menu a za zbylý jsme nakoupili v jiném obchodě tuším 3 zrovna přivezené obložené (a dobré!!) bagety….

Odletěli jsme nějak kolem sedmé večer, takže jsme na ruzyňském letišti strávili plodných asi 10 hodin!! To nám nějaká ta ztráta jednoho půldne, na kterou to původně vypadalo, mohla být ukradená!! Protože zase bylo všechno jinak. Do Iraklia jsme přilítli v noci, odbavení, tedy vlastně pouze vyzvednutí báglů, bylo v přiměřeném čase, a tak jsme byli v noci na letišti, docela daleko od města, a ačkoli bychom se sice možná dostali na autobusové nádraží a chytli tam i jeden z posledních busů do Chanie, tak jsme se rozhodli to nepodniknout, protože co bychom pak v Chanii dělali? Poslední bus z města na letiště (na přespání tam) by byl dávno v čudu, bylo by nějak asi po půlnoci, a kde najít místo, kde složit hlavu? A tak jsme se rozhodli, že ji složíme na iraklijském letišti a začneme cestovat hned ráno. Obešel jsem ještě letiště i s okolím, abych zjistil, odkud pak pojedeme, kde se koupí lístky na místní MHD a jaké atd. Na letišti jsem dostal od madam v informacích info, že první městský bus do města ze zastávky asi 100 m před letištní halou odjíždí nějak kolem šesté a nejspíš to stojí € 1,50 – ale nic z toho nevěděla úplně s jistotou; prostě infromační žena na svém místě. Zastávku jsem ale našel lehce a vedle ní byl automat na nákup jízdenek. Novinka, dřív je prodávali v budce hned u stanice. Jenže automat byl tak trochu k ničemu. Lístků totiž existuje celkem 6 druhů (barevně odlišených) do dvou zón, po třech do každé z nich, na automatu se dá dokonce nastavit angličtina, ale nikde tam kolem není naznačené jakou oblast ta která zóna zahrnuje…. Takže jsme nakonec opravdu zakoupili tu nejdražší jízdenku za € 1,50 a oddali se „odpočinku“ venku na lavičce před letištní halou. Spát se tam moc nedalo, byl tam neustále celou noc dost cvrkot. Zlaté letiště v Chanii, kde provoz tak kolem půlnoci v září končí a další den odlétají první letadla až kolem čtvrté či páté ráno!!

V sobotu 17/09 ráno před šestou jsme se vydali na stanici a napřed nás pustili do jednoho busu, než se řidiči a ještě nějací jiní maníci, co tam kolem byli, dohodli, že do města pojede bus jiný…. Klasický řecký Orient. Nakonec jsme tedy byli ve správném busu, abychom popojeli asi 10 min (a možná ještě méně….za zhruba necelých 40 našich Kč docela nelevné). Zastávka pro ty, kteří chtějí na autobusové nádraží (je blízko moře, nedaleko přístavu, kam připlouvají trajekty), je na nějaké křižovatce. Musí se z ní jít mírně dolů, asi 5 min, a člověk je na autobusáku. Taky se dá ale tím busem dojet až nahoru na takové velké náměstí (Plaka Eleftherios, v překladu zřejmě Náměstí Svobody) a odtud asi 10 min chůze dolů směrem jako k moři – i tak se jeden dostane k tomu autobusáku. (Při zpáteční cestě jsme ale zjistili, že správný lístek na/z letiště je za € 1,10, a to ještě k tomu z toho náměstí, čili z mnohem větší dálky.)

No ale důležité pro nás bylo to, že jsme ještě chytli snad první ranní nebo aspoň jeden z prvních ranních busů do Chanie, a tak jsme tuším v půl sedmé vyrazili z Iraklia. Cesta trvá asi tak 2,5 hodiny a letos to bylo už za € 13,80. Kolem deváté jsme byli v Chanii.

Tady se stalo několik věcí. Jednak jsem zjistil, že jsem trotl (nic nového…), protože ten bus do Lakki, východiště našeho putování, kterým jsme podle toho, co jsem našel před odletem, měli původně v pátek jet, v ten sobotu, kdy jsme se dostali (konečně!!) do Chanie, nejezdí!! Je to bus s konečnou v nějaké vesnici Kouronou, pod planinou Omalos. Ale asi bychom se do Lakki dostali jiným busem, nějakým, který jede na planinu Omalos a vozí hlavně zájemce o vstup do nejznámější krétské rokle Samária; tyhle busy přes Lakki taky jezdí a asi by nám tam zastavili. Druhá věc, kterou jsme ale zvládli, byl nákup potřebného. No a třetí bylo to, že jsme se tedy jako pro nejrychlejší alternativu rozhodli jet busem do vesnice Fournes, která je jen asi 9 km od Lakki a buď že bychom tam došli pěšky po silnici, anebo bychom chytli stop. A tak jsme v 10:00 vyrazili. Stálo to tuším € 2,10 a cesta měla trvat asi tak 30 min. Bus byl překvapivě obsazený a nejel do Fournes přímo po hlavní silnici (jako směrem na Omalos), ale odbočil doprava do vesnic Vatolakos a Skines (musím přiznat, že alespoň z autobusu ty vesničky vypadaly dost dobře) a teprve potom přijel do Fournes. Vystoupili jsme u takového velkého kostela a klasicky – zapadli jsme hned na pivo a kafe do taverny a taky jsme se tam převlékli do trekového a přebalili bágly. Již cestou busem jsem si všimnul, že jsme hned na začátku vesnice minuli odbočku na Omalos, kudy jsme se měli do Lakki dostat a taky jsem viděl jen kousek před naší konečnou odbočku do vesnice Meskla, která je v údolí pod Lakki a o které jsme uvažovali jako o alternativě, protože cesta po silnici tam je přímější a je spíše po rovině nebo mírně z kopce. Takže připravení na chození jsme se tam vydali, jakoby zpět směrem, odkud do vesnice přijel bus.. Přešli jsme po mostě nějakou říčku/potok, kde dokonce ještě v září tekla trocha vody, a tu odbočku (vlevo) jsme našli lehce kousek za tím potokem. A tak jsme byli zase „on the road“. Naštěstí jsme ale ušli jen necelý kilometr a vzal nás maník do Lakki na korbě jeho vanu Toyota!! Nabízel až na Omalos a bylo mu divné, proč tam nechceme a toužíme vystoupit už v Lakki. Cesta autem to byla velmi „scénická“, napřed trochu dolů a pak v mnoha serpentinách s dalekými rozhledy docela dost nahoru, až jsme si říkali, že jsme se díky tomu stopu vyhnuli celkem namáhavému pochodu po asfaltu a hlavně dlouhému výstupu. Maník nás dovezl do Lakki a asi se rozhodl, že nás doveze na planinu Omalos stůj co stůj, protože jel furt dál, až jsem mu musel začít bouchat na střechu kabiny, aby zastavil.

A tak jsme konečně k polednímu byli na začátku naší trasy (kde jsme mohli být – nebýt zpoždění letadla – už předešlý den odpoledne!!). Zase jsme skočili na další dvojkombinaci pivo+kafe, prohlídli si okolí kostelíka a ujasnili si, kam jít, a pak už jsme začali sestupovat napřed po schodech vedle taverny a potom už po pěšině kolem boudy, která je využívána pro zpracování poražených zvířat až na místo, kde se dalo jít doleva dolů podél jakési halabala do země zakopané roury. Tam to už nebyla ani stezka. Napřed to bylo zarostlé jaksi neškodně, obyčejným bejlím, a taky to bylo skrz smetiště, ale jak to klesalo, tak tam v té docela vlhké roklince začaly objevovat místní ostružiny, a to bylo něco!!! Nohy jsme od toho měli od jejich šlahounů dost podrásané a až krvavé. Ale netrvalo to naštěstí dlouho a dostali jsme se napřed na slušnější cestu (tam už to jako nějaká původní, byť neudržovaná cesta opravdu vypadalo) a tou jsme došli až na dno údolí, kde se zprava přidala další stezka. Zde už je to značené oranžovo-červenými fleky na kamenech. Značky ukazují směrem vlevo po dnu údolí a po chvilce jiná značená cesta uhne pro změnu vpravo a začne stoupat boční roklí. To byla ta naše. Zpočátku je to dost zarostlé oleandry a jinými keři a někdy i stromky, ale jak se stezka dostane výš, dřeviny zmizí, stezka se v několika serpentinách dostane na úbočí svahu a tam už je to otevřené, porostlé pouze nízkými keříky různé pichlavosti.

Jde se stále po stejném svahu, minou se zbytky kamenné stavby – mitato – na protějším svahu a když cestička přejde dno rokle a pokračuje po druhém svahu, změní se na chvilku v dokonce velmi příjemnou a vyšlapanou stezku v nízkém porostu. To ale netrvá dlouho a musí se slézt na kamenité dno rokle zarostlé hlavně cypřiši – vlastně je to dno buď občasného, nebo možná už jen bývalého potoka. I tady je to ale stále docela dobře značené. Po kamenech a pod stromy se pokračuje nějakou chvíli, až se zase vyjde do otevřených míst. Tady se musí z rokle vyjít nahoru doprava. Zde vede cestička, už velmi nejasná, silně zarostlými svahy, naštěstí to většinou není porost s trny. Po nějaké době cesta najednou uhne, na takovém plošším místě, kde se stýkají dvě údolí, doleva, a to už je v dáli vidět napříč údolím svah s patrnou linkou kamenité silnice. Tam je nutné se dostat. Je to silnice, která odbočuje z té hlavní asfaltové na Omalos na místě zvaném Fokyés, a končí hluboko v horách na místě (v sedle) Poria. Nám se to samozřejmě podařilo dostat se tam, ale trvalo to déle, než by se z prvního pohledu zdálo. Na místě, kde se dojde na silnici, je velký kamenný rezervoár na povrchovou vodu a dokonce v tom i nějaká tekutina byla, ale nevypadalo to použitelně, tak jsme nic nenabrali a pokračovali po silnici vlevo napřed kousek nahoru. Jakmile se silnice dostane do nejvyššího místa, udělá ostrou zatáčku vpravo, začne docela prudce klesat. Klesání ale netrvá dlouho.

My se ale začali ohlížet po nějakém vhodném místě pro nocování, večer se blížil. Minuli jsme další kamennou nádrž na povrchovou vodu, za kterou silnice začala zase mírně stoupat (a tak podobně to je až na Porii, kam jsme se hodlali dostat další den) a zakrátko na to byla (těsně před ostrou zatáčkou vlevo) mírně dolů odbočka na planinku s mitato, které mělo poněkud poškozenou střechu. Napřed jsme si mysleli, že něco najdeme přímo tam před ním, ale když jsme zašli ještě o kousek dál, našli jsme přímo výstavní místo pro stan. Vyhnul jsem se stavění stanu tím, že jsem se odešel ocachtat k vodnímu rezervoáru, a taky jsem tam nabral vodu, protože tady vypadala použitelněji a k vaření by sloužit mohla. Takže tady jsme strávili první noc a nebylo to vůbec špatné.

A bylo tu další ráno, už mnohem hezčí, než přecházející na letišti v Irakliu, neděle 18/09. Ranní činnosti byly normální, v poklidu se vyhrabat z pelechu, v poklidu připravit snídani a najíst se a v poklidu se zabalit a vyrazit. Jedině trochu negativní byl zdravotní stav kamaráda, který v noci a k ránu strašně kýchal a vůbec to nevypadalo, že je mu obzvlášť dobře. Ale vyrazili jsme, zase klasicky až před polednem a vydali se po silnici nahoru. Od hor nás míjela různá většinou terénní a někdy až obří auta, kterými se pánové vraceli z jejich oblíbené nedělní zábavy – z loveckých výprav. Téměř každé auto velikosti SUV mělo vzadu nějakou boudu se psy. Ta cesta po kamenito-píščité silnici je sice taková trochu jednotvárná, ale není špatná. Po nějaké době se mine se místo, kde se dno rokle a silnice setkají na takové planince. Tam se silnice dostane na druhou stranu rokliny a vlevo na nízkém kopečku je vidět za stromy domek a taky nějaké ohrady. Na té planince se silnice různě zakroutí z jedné strany údolíčka na druhou, a pak z ní odbočuje vpravo další cesta k nějakému jinému kamennému domku. V roce 2009, kdy jsem tudy šel poprvé, trčela z jeho spodní části kovová trubka, ze které po otočení kohoutem tekla pitná voda. Letos jsme se tam ale kouknout nešli, tak nevím, jestli to platí pořád. Krátce nato silnice zase přejde na levý svah a v příjemném stoupání pokračuje až na Porii. Poria je zelené místo, sedlo ve výšce 1485 m, kde končí údolí, jímž jsme stoupali. Nahoře, jakoby v prodloužení osy údolí, kterým jsme sem přišli, jsme objevili altán, postavený na kraji silnice od chaty Kallerghi, naproti kterému ze silnice odbočuje E4 směr chata Katsiveli. Vedle silnice, po které jsme šli, je velký ošklivý betonový rezervoár na vodu, o kousek výš k silnici je mitato a pak už se dorazí do sedla na onu silnici od Kallerghi. Doleva je to, jak už jsem psal, k odbočce E4 nahoru a taky na konec silnice, který je, dejme tomu, o ještě asi 1-2 km odtud dále, a doprava je to na planinku, přes kterou silnice pokračuje na Kallerghi; ale také je tam odbočka ještě o kousek výš do sedla, ve kterém je jednak další vodní zásobárna, a pak je tam na sto západů uzamčený a téměř opevněný kamenný baráček strážců Národního parku Samária, jehož hranice sedlem prochází. A je tam taky docela rozsáhé mitato a ještě další kamenný přístřešek, který jsem nikdy zatím neprozkoumal. Samozřejmě i místo pro stanování by se tam našlo. Zdrželi jsme se tam, jen co bychom se pokochali pohledy na hory Gigilos a Volakias, tyčící se naproti přes rokli Samária, a na chatu Kallerghi, zavěšenou jako orlí hnízdo vysoko na útesu nad roklí, uvařili a vypili kafe, a pokračovali jsme pak zase dál napřed zpátky dolů na silnici a po ní k chatě Kallerghi. Hluboko dole pod chatou za zatáčkou silnice v jakémsi sedle je možnost jednak pokračovat stále dál po silnici, jež tam ovšem dělá velký a hlavně dlouhý oblouk, anebo se vydat označenou zkratkou, vinoucí se v prudkém svahu cikcak. Kdysi to bylo pečlivě vybudováno, jde se vlastně místy po schodech, udělaných z krátkých kůláčů, ale protože to není léta ani trochu udržované, tak se to postupně řítí a rozpadá a musí se tam prostě stoupat prudkým svahem po kamení. Nahoře už jen kousek pod chatou je planina, na které jsme v roce 2003 přenocovali, ale tentokrát jsme se tam ani nezdrželi a podél plotu nad srázy se doškrabali k terase chaty. Obsluha tam byla a tak bylo i pivo. Pokračování bylo po silnici směr planina Omalos, ale na již dobře známém místě (4. zatáčka po levé straně) jsme odbočili vlevo na pěšinu, po které se člověk po dejme tomu půlhodině chůze dolů svahem dostane na Xyloskalo, kde je jednak vchod do rokle Samária a jednak – a to je to hlavní – občerstvovna. Takže došlo samozřejmě na občerstvení a potom už jsme šli bydlet. Už asi počtvrté jsem tam přespal na príma místě. To se musí jít nahoru ke kafírně a od ní, na konci asfaltové silnice, začít stoupat značenou pěšinou jako směr Gigilos. Ovšem hned v první zatáčce je nutné stezku zase opustit doprava a vydat se po malé pěšince rovně a dolů k asi dvěma cypřišům. Je tam krásné místo na jeden stan a v nouzi by se tam i další spáči (ale již asi bez stanu) vešli. V noci bylo docela teplo, přestože je to tam v nadmořské výšce asi tak 1250 m.

Ráno dalšího dne, pondělí 19/09 bylo hezké, slunečné a bylo příjemně. Uklohnili jsme snídani a zase sešli na asfalt, po kterém jsme se vydali dolů na Omalos a na první křižovatce silnic vlevo (ukazatel Seleniotikos Gyros) přes planinu kolem budovaných rybníků na asi vodu z jarního tání. Na JZ konci planiny se silnice stáčí vlevo a míří napřed trochu nahoru ke kostelíku Agios Theodorios (tam jsme si dali pauzičku) a potom už se začíná pozvolna svažovat. Minuli jsme po levé straně odbočku (s novým asfaltovým povrchem), po které se jde, když by člověk zvolil trek ve svahu hory  Psilafi nad roklí Agia Irini, směrem k vesnici Koustogherako. My ale pokračovali ještě kousek po hlavní silnici na štěrkové parkoviště, ze kterého vychází stará kalderimi, nyní již díky tomu, že není udržovaná, místy ve stavu ne zrovna dobrém. Je to ale pěkná cesta, která klesá vlastně stále pod silnicí níž a níž. Ve své spodní části je snad nejzachovalejší, je na ní dokonce ještě dobře zachovalé původní dláždění. Cesta sejde dolů a pak je tam rozcestí, na kterém jsou dřevěné šipky s nápisy buď Fugou nebo Vasiliki Strata. Ta druhá šipka ukazuje do směru (rovně), kudy se lze dostat na silnici mezi Sougií a Chanií ke vchodu do rokle Agia Irini, ale ta druhá šipka ukazuje, kam jsme mířili my – vlevo do boční rokle, kterou se do té rokle Agia Irini dá dostat taky. Tahle boční rokle je přímo nádherná. Je málo chozená, ale přesto je tam cesta docela dobrá, pravda – kamenitá, ale to se dá čekat. Šel jsem ji oběma směry, a i když by se zdálo, že díky tomu, že vede v poměrně příkrém svahu, by to dolů mohlo být lepší, tak tomu tak není – díky drobnému štěrku a písku to občas klouže, a poměrně dlouhý sestup příkrým svahem není pro kolena taky nic příjemného. Takže to vyjde tak nějak nastejno. Do hlavní rokle se dojde kolem malého kamenného domku, který měl otevřené okno, a tak jsme tam nakukovali, ale nic moc vidět nebylo. Ještě jsme se zkusili pozvat a zkusili, jestli jde otočit klíčem, který byl v zámku. Šlo to a tak jsme otevřeli a koukli dovnitř. Na stropě viseli dva malí netopýrci, ale než jsem stačil zprovoznit foťák, tak vzlétli a ukryli se zespoda do komína krbu. Pak sice ještě na chvilku vylétli, ale zcela evidentně jsme jim vadili, a tak jsme je nechali v klidu a pokračovali v cestě. Projde se kouskem lesa a člověk je na hlavní cestě, která prochází celou roklí, zhruba na km č. 6. (jsou tam dřevěné značky, které jednotlivé km označují, a číslování začíná u spodního konce rokle). Asi 50 m odtud je veliký kamenný vodní rezervoár, u kterého jsme si dali delší pauzu, protože jsme si jednak uvařili kafe, pak jsme trochu přeprali propocená trička i šortky a ponožky (na slunci to schlo přímo famózně) a pak jsme nakonec umyli i sebe. Roklí dolů to je příjemná cesta, která je dobře vystavěná a taky (samozřejmě) prochozená, jsou tam nějaká odpočívadla s vodou a musím se přiznat, že to pro mě už ztratilo jakýsi náboj neobyčejnosti a novosti, protože jsem tudy šel tuším už počtvrté (zespoda nahoru v 2003 a 2010, obráceně v 2006 a tedy nyní). Dole se vyjde u taverny, kde jsme se pochopitelně zastavili a asi jsme seděli zbytečně dlouho, protože nám potom ten čas chyběl, když jsme šli do Sougie. Z taverny jsme vyrazili po silnici až k mostu přes suché koryto potoka/říčky, přešli jsme jej a nedaleko odtud odbočuje ze silnice doleva, hned za hydrantem s několika odbočujícími hadicemi, polní cesta, po které se dá jít souběžně se silnicí, ale bez aut jezdících kolem. A tahle pěšina je v tomto úseku dokonce značená červenými fleky. V jednom místě se cesta sice dostane zase na silnici (a zde značení končí), ale jen na asi tak 150 m a pak zase zamíří doleva dolů do suchého koryta. Zde už značky nejsou a musí se volit cesta podle vlastního uvážení. Začalo se ale stmívat, což nebylo dobré, protože jsme se ještě nedostali do míst, kde oblázky na cestě byly alespoň auty ujeté, a jít ve tmě hrozilo nějakým úrazem v podobě třeba vymknutého kotníku. Ale zvládli jsme to bez potíží a už za tmy jsme tedy dorazili do Sougie. Nakoupili jsme a namířili to přes celou vesnici do rokle směrem údolí Lissos, kde je mé oblíbené spací místo.

Tam jsme se ubytovali a strávili pak v Sougii celkem následující tři dny (úterý, středa a čtvrtek 20 – 22/09) nic neděláním, opalováním, pitím kafe a piva a frapé a vůbec samými hodnotnými činnostmi. Taky jsme si udělali celkem dva výlety. Jeden ke kostelíku Agia Irini nad Sougií a druhý na Lissos. Na Lissos už jsem tou cestou šel taky víckrát – už to bylo také počtvrté, a tak jsem navrhnul, že bychom mohli nahoře na hřebeni odbočit ze značené cesty a podívat se jak to vypadá nad mořem. Takže napřed jsme šli po nějaké odbočující pěšině, ale ta po chvíli zmizela a tak jsme to vzali po kamení. Dostali jsme se nad svahy, které spadají už do moře a byly to skvostné pohledy na východ k Sougii i na západ na Lissos hluboko dole pod námi a až téměř k městu Palaiochora. Když jsme se dostatečně vykoukali, vrátili jsme se zpět na značenou cestu a po ní slezli dolů do toho údolí Lissos. Prohlídli jsme si zase zbytky antického chrámu, nabrali vodu a rozhodli jsme se zase pro cestu zpět. Ale jakmile jsme se dostali zase do rokle, směřující dolů k Sougii, zkusmo jsme se vydali opačným směrem, vlevo nahoru, protože tam byla nějaká, zdálo se, že používaná pěšina a my byli zvědaví, kam to vede. Skutečně používaná asi tu a tam je, protože jsme na ní objevili i značky. Pěšina pokračuje stále po dnu rokle, která se ale postupně rozšiřuje, a v jednom místě se značky najednou vydaly vpravo nahoru. Tak jsme je následovali. Sice nám tu a tam zmizely, ale jakás takás pěšina tam byla stále a nakonec jsme se po docela dlouhé chůzi dostali zase k tomu kostelíku nad Sougií!! Je to pěkný výlet pro ukrácení dlouhé chvíle nebo pro změnu v povalování se na pláži!!

Ale přišel pátek 23/09 a my se vydali po ránu k přístavišti trajektů, protože jsme se hodlali přesunout do Agia Roumeli navštívit Ervína, pobýt tam nějaký ten den (konkrétně dvě noci) a pak odtud pokračovat dál na východ, přespat před Chóra Sfakia, nasednout na bus do Rethymno a tam na jiný do Iraklia a ukončit dovolenou. Jenže jak se ukázalo, nebylo to tak radostné, jak jsem očekával. Cesta lodí byla dobrá, slunečná, i když bylo trochu větrno a – protože tam tenhle rok jezdí menší loď (trajekt Samaria zatím ještě nemá licenci) – tak to i trochu houpalo. Pohledy na pobřeží z moře objevovaly netušené objekty, o kterých ten, kdo jde po E4 někde vysoko nad pobřežím, nemá ani páru. Jde hlavně o jeskyně anebo o malé pláže, přístupné jen od vody. Přijeli jsme do Agia Roumeli a tam už kotvil velký trajekt Daskalogiannis, který obsluhuje trasu od Chóra Sfakia do Agia Roumeli. Už když jsme šli od mola kolem hospody Tarra, kde dělá Ervín, tak tam seděl u zábradlí Andreas, jeden ze synů majitele, a když jsem se po Ervínovi ptal, tak povídal tak nějak nevesele, že ten tam není a že mám přijít večer, že mi to povykládá. No tak jsme se ubytovali zase na místě trochu dále od vody, na stejném, jako minulý rok, a šli se podívat na koupání. Taky se trochu pralo, nakupovalo, i vařilo a jedlo a k večeru tedy do hospody. A Andreas vykládal, jak to bylo s Ervínem. V červnu, když jsem tam byl, tak byl OK (jen si stěžoval, že ho nějak bolí v ruce, v paži), ale pak se mu udělaly zezadu na ramenou a vedle krku nějaké boule, a když se jim podařilo Ervína dohnat k doktorovi do Chanie, tak přišla ledová sprcha – rakovina mízních uzlin. Takže hned odjel domů na Slovensko a tam šel okamžitě pod nůž. A že prý tohle a zvláště u člověka jeho stáří (je mu nějak kolem 55) je „neslučitelné se životem“. Hned jsem mu poslal SMS, byl už z nemocnice doma, a odpověděl mi tak nějak nevesele a krátce, že je hodně nemocný…. Ach jo. Jestli se z toho nedostane a už zpátky do Agia Roumeli nedorazí, tak mi teda bude setsakramentsky chybět, mám ho za ty roky spojeného s Krétou, je to pořád ještě takový pevný bod mé dovolené…. Držím mu palce.

My se v Agia Roumeli zdrželi ještě jeden den, přes sobotu 24/09 a strávili jsme ho koupáním a sluněním, kvůli kterému jsme tam přece přijeli…  No a v neděli 25/09 jsme se kolem poledního vydali po pobřežní E4 na východ a po asi hodině jsme skončili na pláži Agios Pavlos. Stan jsme postavili jen kousek pod cestou ještě v lese, na horním okraji písečných dun, kterými je ta pláž pověstná. Šli jsme se pak zase koupat, zkontrolovat úžasné černé oblázky a pár jich sebrat, postavili jsme maximužíky z placatých oblázků a na večer odešli do místní taverny na pivo. Funguje tam kluk, snad Arab, který o sobě říkal, že je mu 18, že má za sebou asi 8 různých zemí (třeba i Jižní Koreu a další „nezvyklé“ země), že je Egypťan a bůhví co ještě…. Sedl si k nám a mlel a mlel…prostě kecal, no...možná u lidí z jeho prostředí a jeho národnosti nic ne moc neobvyklého. Odcházeli jsme za svitu čelovek a měli jsme malý problém trefit se ve změti pěšin v dunách ke stanu. Ale podařilo se a tak jsme ulehli k poslední letošní noci u moře.

No a v pondělí 26/09 jsme se po snídani, koupeli a sbalení poklidně posunuli po E4 směrem k pláži Marmara, kde je ústí rokle Aradhéna, dali si tam pivo a (drahé) jídlo a došli do vesnice Loutro. V Loutru nějaké focení kostelíka a místních architektury, určené pouze a výhradně pro ubytovávání turistů, něco jsme nakoupili a pokračovali na pláž Glika Nero (Sweet Water Beach) a dále směr východ. Za pláží (resp. od jejího východního konce) jde cesta skrz bludiště velkých balvanů a skal, jak se tam zřítil velký kus svahu na celkem dlouhém úseku. Pak se kvalita cesty výrazně zlepší, dokonce je místy i dlážděná, a kus jí jde zajímavým úsekem, vytesaným ve skále, bez zábradlí nad kolmými srázy, spadajícími hluboko do zátoky. Kamarádovi nebylo zrovna dvakrát dobře, jak se pak přiznal (jeho choroba stále o sobě dávala vědět), a tak jsme pokračovali pomaleji. Na silnici, spojující Chóra Sfakia s planinou Anopoli, jsme došli, když už se smrákalo, a k mostu přes ústí rokle Ilingias jsme dorazili prakticky už za tmy. Vydali jsme se pak roklí tmou nahoru po jejím oblázkovém dně napřed po jakési pěšině, ale ta brzo skončila a pak to bylo už bez cesty. Nakonec se našlo nějaké místo pro stan, kde jsme zakotvili, něco uvařili a zalezli.

Ráno, úterý 27/09, byl poslední den dovolené a čekal nás postupný přesun až na letiště. Noc byla dost větrná, roklí to fičelo jedna báseň a já, který jsem velmi háklivý na noční zvuky (a to třeba i doma v posteli), jsem toho moc nenaspal. Po vzbuzení se a snídani jsme začali balit a přitom se stala taková věc – když kamarád zvedl bágl a sundával z něj obal, tak z toho vypadl štír. Docela macek, ale hleděl se někam co nejdříve schovat mezi šutry anebo pod nastavenou botu a rozhodně nevypadal, že by na někom z nás chtěl zkoušet účinnost své chemie. Samozřejmě, že jsem si ho zvěčnil, abych měl i sám pro sebe důkaz o tom, že tam tyhle mršky opravdu žijí; do té doby jsem měl informace trochu rozporuplné. No a po tomhle extempore už zbylo jen dojít asi těch asi 200 m zpátky dolů na silnici a po ní tak kilometr do Sfakie. Napřed jsme zamířili na místní pláž, kde jsme byli jediní a kde jsme si jednak naposledy zaplavali v ne zrovna příjemné vodě, protože tam zřejmě za dna pramení nějaké prameny možná sladké vody, ale ať byla sladká nebo slaná, byla hodně studená. Ale taky jsme se na tu cestu osprchovali ve sladké vodě (já poprvé za ten pobyt) a vyrazili „do města“. Gyros ještě nebyl, na ten bylo dost brzo, a tak jsme si dali při čekání na bus alespoň poslední frapé. No a potom už přijel autobus s odjezdem v 11:00, který byl nakonec hodně narvaný a lidi tam dokonce i stáli; ale většina jich vystoupila u vchodu do rokle Imbros. Silnice ze Sfakie nahoru je opravdu scénická, výhledy z ní skvostné a daleké, v zatáčkách to je dolů hodně strmé a člověka tak maně napadá, co by se stalo, kdyby řidič…. Na silnici jsou nové tunely, které jednak zkracují a jednak i zjednodušují cestu, protože jinak ty zatáčky tam byly hodně naknop, když se tam potkaly dva busy. Vystoupili jsme ve Vrisses, kde nás v taverně, ve které se taky kupují lístky, nalákali, že bus od Chanie do Rethymno přijede za asi tak půl hodiny, abychom si něco taky objednali, a když jsme si tedy dali kafe a pivo, tak tam bus najednou byl a ani jsme to nestačili dospotřebovat. Syčáci, hlavně, že jsme nalkoupili. V Rethymno jsme se rozhodli, že se trochu projdeme po starém městě, což jsme učinili, ale musím se přiznat, že nějaké velké nadšení jsem z toho neměl. Už jsem se tudy jednou potloukal, to za prvé, ale taky snad že jsme vlastně byli jednou nohou na odjezdu, tak to tak nějak na mě působilo chladně. Do Iraklia jsme se posunuli tak, že jsme tam dorazili odpoledne. Nechali jsme batohy v úschovně na autobusáku a šli nahoru do města najít v okolí toho hlavního náměstí nějakou sámošku, kde by se dalo něco nakoupit domů (samozřejmě samé důležité věci, jako je Ouzo, místní kafe atd.). Našli jsme nějakou, ale mizernou a špatně zásobenou a asi docela drahou. A až při odjezdu busem na letiště jsme si všimli, že dole pod šancemi je jedna veliká, takový supermarket, kam jsme se měli vydat. My se od té "naší" sámošky vydali dolů na autobusák pro batohy a s nimi zase zpět nahoru na náměstí, kde jsme doběhli správný bus na letiště (číslo 1). Koupili jsme lístky za € 1,10 a bylo to asi správně, alespoň nám nikdo za to nevynadal.

A to už se přiblížil opravdový konec dovolené. Na letišti klasický mumraj, tam to není krásně klidná Chania. Ale tentokrát – na rozdíl od Prahy na začátku dovolené – bylo odbavení rychlé a ani odlet (ve 23:45) nebyl odložený, takže jsme se do Prahy na ruzyňské letiště dostali tak, jak jsme měli. Jeden noční bus nám tam sice o chlup ujel, ale další jel hned za půl hodiny, takže jsme pomalu ani nestačili vypít kafe z automatu a už jsme museli naklusat na stanici a nalodit se. Pár lidí v buse bylo, ale narváno rozhodně ne – kdo by se tam taky o půl druhé ráno rval, že.… Já vystoupil v Divoké Šárce, zatímco kamarád zůstal sedět a dojel po vyjížďkové trase, kterou ten bus pak přes Prahu jel, až na Pankrác, kde bydlí. Mně z té Divoké Šárky jela za chvilku noční tramvaj, na Štrosmajeráku jsem z ní vylezl a pěšky se za čtvrt hodiny dostal domů. Bylo tak nějak kolem třetí. Doma jsem mírně vybalil, osprchnul se a nad ránem zalezl do postele, že si ještě trochu zkusím pospat. Moc se mi to ale nepovedlo, přece jen biorytmy byly narušené….

Dovolená to byla zase hezká, sice odpočinková a koupací, ale i to se někdy musí. Tak zase za rok – ale ještě nevím, kam to bude tentokrát. Že by Chania – Therisso a zase po silnici směrem pod masiv Kaloros? A potom nahoru směr oblast Kolokithas a na planinu Lívada, zkusit jestli se konečně nedostanu na Agio Pneuma, pak zpět na Lívadu a po E4 na Katsiveli a odtud dále po E4 na místa Pirou, Petradhé, Potámos a stezkou nahoru na horu Zranokefala a dolů na Agios Ioannis, což už je vlastně zase planina Anopoli.... Byl by to zase tak asi 5-6denní trek s tak 4-5 nocemi strávenými na horách…No, uvidíme.