Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

Iraklio - Chania - Therisso - Lakki - Samária - Agia Roumeli - Agios Pavlos - Arádhena - Marmara - Chóra Sfakion - Palé - Agia Galini - Kamáres - Psilorotis - Nídha - kemp Sisi - Agios Nikolaos - Ierapetra - Makrigiali - Moni Kapsa - K. Perivolakia - Armeni - Ziros - Kaló Chório - Agia Irini - Xylokambos - Zakros - Palaekastro - Vaï - Itanos - Moni Toplou - Sitia - kemp Gournia - kemp Kato Gouvés - Iraklio/Knóssos

SO 11.09 - Přílet do Iraklia někdy večer. Městským busem do města. Požádali jsme řidiče, aby nám řekl až budeme mít vystoupit na autobusové nádraží. Vyhodil nás – už za tmy –  na nějaké křižovatce a my nevěděli, kde jsme a kam jít. V nějaké trafice, která tam byla, nás poslali po silnici dolů. Skutečně jsme asi po 5 min došli na autobusák, ale poslední bus do Chanie nám ujel (ne o moc, asi o půl hodiny nebo možná ještě méně), a tak jsme si z lítosti dali pivo (mimochodem, bylo tam asi nejdražší z těch, které jsme toho roku na Krétě měli – asi 800 drachem!!) a šli hledat něco na spaní. Nebylo to jednoduché, šli jsme rovnou za nosem, pořád jakoby podle pobřeží, ale dost od břehu a nikde nic. Už bylo dost pozdě a nakonec jsme vlezli do ohrazeného prostoru s pohostinně otevřenou (a nehlídanou) bránou mezi nějaké kontejnery a jeřáby a tak, a dostali se na možná metr širokou betonovou zídku nad kamennou navigací, svažující se k moři. Na té jsme se uvelebili a bylo to dost hrozný. Napřed jsme pohrdli nabídkou nějakého maníka, který se najednou vynořil z druhé strany zídky, abychom se šli unocovat někam do jeho budoáru, ale pak jsme toho našeho odmítnutí hluboce litovali. Bylo horko, takže se nedalo být ve spacáku (tehdy jsme vlastnili každý jen jeden a ten musel být tedy pro všechny podmínky, o speciálně letním jsme si možná tehdá jen nechávali zdát), a zase na druhou stranu se nedalo být ani venku, protože tam lítalo množství komárů. A do toho, pro dobarvení celé situace, nám nad hlavou nabírala výšku letadla, startující z iraklijského letiště!! Celou noc!! Horor.

NE 12.09 - Ráno kupodivu (? že by se nám tam něco nelíbilo?) docela rychle vstát a hurá na autobusák a prvním spojem do Chanie. Tam napřed snaha sehnat bajonetovou bombu k vařiči Campingaz – naprostý neúspěch, protože byla neděle a vyjma stánků na tržišti se suvenýry a podobným brakem bylo zavřené vše; a stejně jsme ji pak nikde v obchodech neviděli ani později. (Takže jsme dobře tak 14 dní vařili na pevném lihu a na natroud vyschlých kouscích různých keříků, hlavně tymiánu. Což mělo taky něco do sebe, občas to hezky vonělo, ale zavánělo to taky požárem, takže jsme museli dávat hodně bacha.)

Na autobusáku další zklamání – bus do Therisso dnes nejede (na odjezdech bylo vyznačeno, že jede jen tak asi 2x za týden!). Zkusili jsme se poptat na blízkém náměstí s parkem, zda se nemůžeme přiblížit nějakou městskou linkou (byly tam nějaké zastávky). V budce, kde prodávají lístky, nám ochotně lístky prodali a ukázali nám na první bus, který tam přijel, že je to ten správný. No tak jsme do něj vlezli a naštěstí hned na začátku se nás nějaká dobrá duše poptala, kam že to jedeme, a když jsme jí (paní, tak kolem 40) to řekli, spustila povyk, řidič musel zastavit a my zase vylezli, protože ta linka jela někam úplně jinam!! K idiotovi, co nám prodal lístky a posadil nás do toho busu, to nebylo tak daleko, tak jsem mu tam šel udělat divadlo (první moje v angličtině a hned úspěch!!). Už ani nevím, co jsem tam hulákal (moc toho asi nebylo, tehdy jsem nebyl v tom jazyku moc zběhlý; akorát podebranej jsem byl řádně) a koneckonců to ani nebylo rozhodující, protože onen pitomec stejně nejspíš nerozuměl; ale muselo to být dost působivé, protože vrátil vstupný!!! Myslím, že tak 300 drachem za jeden lístek.

A tak jsme se holt vydali k horám po svých. No ale proč ty hory a Therisso. Měli jsme totiž v úmyslu, ty hory nějak přejít a dostat se na jižní pobřeží a pak nějak pokračovat tam, a tu vesnici jsme si zvolili jako východisko treku. Cesta přes město je hodně nudná a nezáživná. Když jsme podešli „dálnici“, byli jsme ve vesnici Mournies. Odtud jsme se dostali – doprava – na nějakou prašnou cestou mezi zahradami do další vesnice  Perivolia, kde je začátek silnice směr Therisso. A byli jsme „on the road“! Asfaltka pěkná, místy pod stromy, mírně stoupající, s minimálním provozem. Pak další – malá – vesnička, Garipas, s kostelíkem a blízkými zbytky jakéhosi mostu přes již neexistující potok, a pak už jen stromy, zahrady, pole, svahy..... nebo skály!! Prochází se tu totiž v jednom místě (několik km) kolem strmých skal, které slouží i jako vyhledávané lezecké terény nejen pro kozy, ale i pro nadšence z člověčích řad. Tady je ta silnice opravdu „scénická“, jak se o ní píše v mapě! (Jmenuje se to tu Venizelova rokle.) Na jednom místě – u nějaké vodárny nebo k čemu ta stavbička mohla sloužit (bylo to myslím ještě před těmi skalami) – jsme narazili na volně rostoucí a neopečovávanou, po stromě se šplhající, vinnou révu s hrozny zralými tak akorát k jídlu. To nemělo chybu!! Trochu jsme se té dobroty přejedli, naštěstí bez následků. Schylovalo se už ale k večeru a tedy k nutnosti najít nějaké místo pro stan, i když bylo teplo na spaní po širákem (stále jsme měli na mysli ta mračna komárů v Irakliu!!). Našli jsme něco jakžtakž vhodného na místě, kde na levé straně svahy trochu ustoupily a vedle, nebo spíše velmi mírně nad silnicí, stoupalo několik terásek. Na jedné z nich, kde bylo nejméně trní, jsme zakotvili. Naproti, na druhé straně silnice, byl nízký hřeben, který vypadal jako by byl spíš hlinitý, a dole pod ním u silnice bylo několik ohrad pro kozy a ovce. Když nad tím hřebínkem zapadalo slunce, zbarvilo ho hodně do ruda a bylo to docela působivé.

PO 13.09 - Ráno to do Therissa bylo už kousek, dopoledne jsme tam byli, i se zastávkou na sběr ořechů – vedle silnice byly aleje vlašáků a lískáčů, a to jsme si nemohli nechat ujít; živilo nás to pak dva dny. V poklidné vesnici jsme našli hned kostelík, který byl pro nás orientačním bodem, podle průvodce Kletr kousek za ním měla začínat pěšina ze silnice a tou jsme se chtěli vydat. U kostelíka jsme snídali a sbírali fíky. Bylo taky potřeba nabrat vodu, jenže byl problém do čeho. V taverně balenou neměli a ani my sami dost flašek neměli, takže jsme sebrali nějaké ze smeťáku, který si místní dělají z koryta asi občasného potoka, a vodu si do nich natočili v hospodě u nějaké stařeny-čarodejnice. No, a pak už opravdu začal trek.

Za cedulí, označující konec vesnice, ze silnice skutečně (jak se praví v tom Kletru) odbočuje doleva a dolů pěšina, která pokračuje mezi stromy údolíčkem a přitom stále trochu vzhůru. Vyleze se brankou v kozím plotě na prašnou silnici, která přichází zprava a doleva pokračuje přes mostek a dál míří kamsi. Naproti místu, kde jsme na silnici vylezli, je taky branka v plotě, a tudy jsme zase pokračovali. Stezka pak vyjde zpod stromů a pokračuje svahem mezi pichlavými keříky. Pak se najednou stane trochu nezřetelnou a tady je nutné vylézt doprava až nahoru. Je tam takové holé rovné místo, kde jednak začíná prašná cesta, která pokračuje ve stejném směru, kterým jsme dosud šli, a jednak se tam dá přelézt na druhou stranu a trochu dolů na silnici, vedoucí do osad Zourva a dále Meskla. A taky se tam seběhly černé kozy ze širokého okolí a vypadaly, že by něco chtěly. Nic nedostaly.

My pochopitelně zvolili cestu "do hor". Ta však docela brzo skončila. V takovém žlebu, vytvarovaném a vymletém vodou, ale zarostlém keříky a s vyšlapanými kozími stezkami přes docela velké balvany. Přešplhali jsme to jako ty kozy na druhou stranu a došli k napajedlu (Alyakes)!! Kolem sice spousta koz a ovcí, všude vrstvy jejich bobků, ale místo hezké, se starobylými stromy (platany) a nějakou kamennou stavbou. Odtud cesta pokračuje a napojí se na jinou, širší, spíš už kamenitou silnicí, která už skutečně vede do hor. Tak jsme se po ní vydali. Tahle štěrkovo-písčitá silnička je zpočátku udržovaná a upravená, je tam i odbočka se zábradlím z kůláčů a i nějaká vyhlídka s popisem, asi co je kde dole v kraji vidět – jako by tu i nějací turisté – hikeři taky chodili. Silnice stále mírně stoupá a kroutí se po svahu, kolem napřed docela dost velikých stromů, které se však stávají stále vzácnějšími a menšími. Pak se dojde na takové hezké, rovnější a už zase zalesněné a zartostlé místo, které jeví známky používání – jsou tam nějaké žlaby a ploty a jiné známky lidské činnosti a určitě by se tu dalo i dobře a pohodlně přenocovat. Ale není tu voda. Pokračovali jsme dál, i vzhledem k tomu, že bylo zatím ještě málo hodin a do večera daleko. A za chvilku jsme došli na rozcestí: jedna široká vozová cesta vedla doprava a pak dolů, zatímco druhá doleva trochu nahoru a začala se na svahu kroutit do serpentýn. Vybrali jsme si tu doprava a dobře jsme udělali. Když cesta přecházela jakousi rokličku, byl hned vedle pramen vody!! Nabrali jsme si, napili se, kafe si i uvařili – a pokračovali občerstveni dál. Ale jen chvilku, protože silnice končila!! Takže návrat na rozcestí a zkusit tu druhou silnici. Vede nádhernou partií, napřed trochu vystoupá a potom už jde víceméně po vrstevnici. Den už se ale nachyloval a bylo třeba přemýšlet o noclehu. Vlevo byl svah plný skal a kamenů – silnice se do svahu zařezává – a na druhé straně jsou zase svahy dolů; ale tu a tam se tam objevilo i něco ploššího, a když jsme objevili v dáli kousek od silnice, přes nějakou roklinu, mitato – kamenný ovčácký přístřešek (byl prázdný) – neváhali jsme, došli jsme k němu a hned vedle postavili stan. Mezi tím nám ale trochu sprchlo. Osvěžilo to vzduch, ale taky to znamenalo na holé půdě vrstvičku bláta. Napřed jsme se tomu chtěli vyhnout ubytováním se uvnitř, ale nebylo to zrovna hi-fi kvalita a tak jsme si „půjčili“ nějaký kus lepenky a na ní postavili venku stan. Bylo tam taky koryto s tekoucí vodou!! Takže příležitost k mytí a vaření. A krásná noc!!

ÚT 14.09 – Další den byl jako vymalovaný a my se sbalili a vyrazili na silnici a pokračovali. Míjí se dole pod silniící několik mitato, ale neobývaných a většinou ani neschopných obývání. Často to byly jen zbytky zdí. Ale ubytovat by se tam se stanem možná někde dalo. Jenže i tahle silnice vzala poměrně rychle svůj konec!! Tedy – ono by šlo pokračovat – terénem, ale to vím až teď (2006). Protože jsme tam však byli poprvé, tak jsme se poslušně otočili, jelikož jsme nevěděli, co vlastně můžeme čekat, a mazali zpátky. Až na místo, kde jsme potkali – kousek za Therisso – první černé kozy. Spustili jsme se na silnici a přes osadu Zourva a s odbočkou k jedné jeskyni, plné kozích bobků, jsme došli (s přestávkami na sběr mandlí a hroznů; ty druhé se nám dost odvděčily – byly něčím asi postříkané a tak jsme pak trávili dost času ve dřepu, ukrytí někde vedle silnice) do větší vesnice či městečka Meskla. Tam nás vzal nějaký dobrý muž na auto a dovezl nás hodný kus cesty nahoru k silnici do vesnice Lakki. Ta silnice vede k začátku známé rokle  Samária. Zase začalo pršet, k tomu ty trávicí potíže, a tak jsme ve vesnici vyměkli, dali si kafe v místní kafeterii a vzali si pokoj v penzionu příhodně pojmenovaném Kri-Kri (domorodý název pro místní endemitské kozy)(2 postele za 5000 drachem, se sprchou a WC na chodbě, ale byli jsme tam sami). A rozhodli se, že příští den vyrazíme busem do rokle Samária.

ST 15.09 – Ráno jsme se vypravili docela brzo, ale stejně nám jeden bus ujel, a tak jsme pokračovali dalším, který naštěstí jel docela brzo za ním. Silnička k Samárii je docela úzká a malebná a neustále stoupá až do osady Omalos na stejnojmenné planině. Ta je ve výšce asi 1100 m. Je tam jeden dva hotely nebo penziony, nějaká ta restaurace a obchod se suvenýry a víc nic. Osadou jsme ale projeli a po pár km bus zastavil v Xyloskalo (= Dřevěné schody), na parkovišti před vchodem do rokle. Nad parkovištěm je jakási stavba, původně to býval snad ubytovací komplex, ale se zřízením Národního parku oblasti rokle Samária bylo údajně zakázáno jej pro ubytování využívat. Vstup do rokle je placený (1200 tehdejších drachem). Krátce za vstupem začíná sestup po dobře udržovaných terénních schodech cesty, podepřených kůláči (proto ten název místa!!), kroutící se dolů v serpentinách. Místy jsou tu odpočívadla s WC a tekoucí pitnou vodou. Tento úsek je pod stromy, a tak je to docela příjemné. Pro koho by to příjemné zase tak moc nebylo, má možnost si najmout oslíka, který dotyčného lenocha roklí (nebo třeba jen její částí) proveze. Po sestupu téměř na dno – k balvanitému korytu občasného potoka – se nad protější stranou rokle objeví hnedle kolmé stěny, spadající z dvoutisícovek Gigilos a Volakias. Pak se jde ještě chvíli pod stromy, až ke kostelíku Agios Nikolaos, kde je další odpočívadlo. Zde se již vyjde ze stínu a cesta jde vedle oblázkového koryta potoka, ve kterém se již objevuje voda. Ale o kus dál cesta zase zajde na nějakou dobu pod stromy. V místě největšího zúžení, kde se nad návštěvníkem tyčí několik set metrů vysoké kolmé stěny, plné puklin a malých jeskyněk, se jde chvílemi po celkem úzkých lávkách (s "podlahou" z prken, které tu a tam chyběly) vybudovaných nad vodou; dva lidi se na nich nevyhnou. Velmi zajímavým místem je jednak úsek, kde se rokle trochu rozšíří, jak do ní od východu ústí jiná, boční rokle. Na tomto místě, hodně zeleném, taky kdysi kdosi začal se stavbou malinkých „mužiků“, tvořených několika kamínky, oblázky, na sebe položenými, snad jako památku na sebe. Je jich tu nepočítaně v různých velikostech a provedeních. A pak je tu místo bývalé vesnice Samária (zkomolenina od Santa Maria), která sloužila obyvatelům pobřežního osídlení jako úkryt před piráty. Když ti přijeli, tak lidi se prostě rychle sebrali a odešli tam i se zvířaty a piráti utřeli hubu. Teď tu jsou jiná zvířata - "divoké" kozy Kri-Kri, chráněný to endemitský krétský druh, které tu dotěrně žebrají o cokoli k snědku. Za tímto místem jsme měli trochu výstup s nějakými ženštinami. Totiž – cesta se dělila, nikde žádná cedule a my zvolili doprava. Jenže to po chvíli končilo – nějaké padlé stromy a tak – a tak jsme se vydali na tu druhou cestu. S bágly na zádech se nám nechtělo vracet se na rozcestí, tudíž jsme to vzali nejkratší cestou. Přes nějaké kameny, jiné padlé stromy a podobně. Zhruba 20 m, nic moc. No a těsně před tím, než jsme sešli na cestu, se na ní objevily ty zmíněné ženštiny – 3 děvenky – a začaly něco anglicky hulákat. Podle tónu dost nevybíravě nás peskovaly za to, že jdeme mimo cestu. Nebyly nijak označené, jako že by byli strážci (teda strážkyně) nebo tak něco, nepředstavily se, no a tak jsem jim začal trochu odporovat a co na nás mají co hulákat a co jsou zač a tak. No možná byly ze „staffu", nebo se s těmi maníky kámošily, protože když jsme – s nimi v zádech a za neustálého jejich řečnění (Prý jsme si taky mohli zlomit nohu!! No to se dá na dá cestě roklí provést kdekoli, když je jeden dost šikovnej!!) – došli na stanoviště uniformovaných strážců, vypadalo to, že se navzájem znají a bonzly to na nás. A ti nám taky prstíčkem pohrozili. Ale těch fúrií jsme se naštěstí už zbavili. To už ale cesta spěla ke svému závěru. Byli jsme celkem dost ucabrtaní, je to asi 16 km až k moři (údaje se různí), navíc třínedělní bágly na hřbetě, a tak jsme byli docela rádi, že to máme za sebou. Jenže ono to od východu z rokle (Je tam budka, kde se jeden musí prokázat vstupenkou, jinak ho asi nepustí ven a musí zůstat v rokli navždy. Nikde tam ale nebyly žádné hromady kostí nebohých návštěvníků, nevypuštěných ven, tak to asi tak horký zase nebude.) to je k moři ještě kousek.  A tak po dalších asi 1 – 2 km se konečně objevila vesnice Agia Roumeli, konečná. Po levé straně byla v korytu potoka (kterým už zase voda netekla, všechnu ji schytávají a ženou trubkami do vesnice) taková zvláštní věc – most na suchu. Snad z benátského období. To už ale bylo vidět, slyšet a cítit moře a tak jsme zamířili hned k němu a konečně se vykoupali!! Jenže jsme taky potřevovali vodu a tak jsem si zašli do jedné hospody, dali si pivo a při té příležitosti si na WC nabrali i tu vodu. A pak teda k moři. Tam to byla koncentrovaná slast!! Vlevo od ústí potoka do moře jsou takové útesy, sahají maximálně tak 3-4 m nad vodu, a v nich jsou od vody jeskyně. Lze se tam ale dostat jedině tou vodou. Tak jsme tam přeplavali (napřed jeden, druhý mu seshora hodil bágly a pak se přeplavil taky) a na takové skalní lavici se ubytovali. Voda byla senzační, noc už tak moc senzační nebyla. Břeh je totiž tvořený oblázky a moře nebylo úplně klidné. a to oboje dohromady znamenalo, že vlny neustále hlomozily s těmi oblázky; kravál to byl dost velký. Voda odspoda taky pleskala o tu kamennou lavici, a navíc jsme si taky nebyli jisti, jestli je příliv nebo odliv a jak vysoký tu je a jestli teda náhodou moře tu kamennou lavici, na které jsme spali, při přílivu úplně nezatopí. Nezatopilo, ale noc to dobrá nebyla.

ČT 16. 09 – Ráno ale zase hezky, zvlášť po ranní koupeli. Osvěžení jsme se vydali na východ po pobřežní větvi trasy E4. Je to pěšina dobrá, značená, není na ní žádné velké klesání ani stoupání. Zpočátku vede holým terénem (to je její jediný „nedostatek“ – jižní svah je prostě přes den rozpálený), ale kus před pláží Agios Pavlos ( u ústí rokle Eligias) se schová pod borovicový porost a zůstane v něm pak docela dlouho. Název pláže Agios Pavlos pochází od pěkného, na řecké poměry až nezvykle barevného kostelíka, dedikovaného tomuto svatému (tj. Svatému Pavlovi). Pláž je docela zvláštní dvěma "horkými" skutečnostmi: jednak přístup na ni je ze zmiňované E4 po cestičce v písčitých dunách. Písek je ale přes den hodně rozžhavený a jít tam třeba v sandálech musí být hodně podobné chození po rozžhavených uhlíkách. A pak – pláž sama je tvořena z větší části černým pískem a drobnými oblázky stejné barvy, po kterých se naboso taky nedá chodit. Udělali jsme si koupací zastávku a pak pokračovali. E4 kousek za pláží odbočuje doleva nahoru zase do lesa a po nějaké době je tam odbočka (na rozcestí je i šipka) k vesnici Agios Ioannis (vesnice a kostel na planině Anopolis nahoře nad pobřežními svahy) a po ní jsme se vydali. Vine se v serpentinách stále nahoru, sice z větší části řídkým borovým lesem s nádhernými pohledy na moře a až zpět k Agia Roumeli, ale i tak tam je hodně horko. Převýšení od moře je necelých 600 m. Když jsme vyšli nahoru, narazili jsme na spoustu různých stezek v porostech nízkých keříků, ve kterých jsme se trochu ztratili, a tak jsme místo k Agios Ioannis došli po několika km do bývalé vesnice Aradhéna, rozkládající se u horního konce stejnojmenné rokle. Vesnice je vybydlená, snad jen dva tři domy jevily známky obývání. Jsou tu také ruiny kostela. Naše další trasa měla být touhle roklí k moři. Do rokle se sestupuje buď ze strany od kostela, ale jde to i z protilehlé strany. To se ale musí přejít kovový most s vozovkou z trámů, ze kterého je úžasný pohled dolů do rokle. Obě sestupové cesty jsou dost starobylé, pečlivě vybudované (nazývají se kalderimi) a kroutící se ve skalní stěně až na dno. Dole v rokli už je to pak „jednoduché“ – nikam se odbočit nedá a tak každý musí dojít k moři. Jenže hned nahoře jednoduchost trochu zmizí: asi tak po 200 – 250 m od mostu je rokle zavalená obrovskými skalními bloky a kameny a zdolat toho místo (schod asi 15 – 20 m vysoký) se mohlo jen po kovovém laně vpravo u skály nebo po dvou kovových žebřících zhruba uprostřed. Zvolili jsme pochopitelně cestu dobrodružnější a i s bágly na zádech se spustili po laně. Pod tímto závalem cesta zase pokračuje celkem snadno, občas se musí přelézt nějaký balvan, občas se prodrat houštím různých, naštěstí nepichlavých, keřů. V jednom místě je tam trochu překvapujícně najednou na levé straně směrovka šikmo vzhůru do svahu s nápisem „Taverna“ Lívadiana. Jasná známka civilizace!! Ale my tam nešli a pokračovali dál k moři. Jsou tam další větší či menší závaly, ktzeré se musí překonat a až zhruba v poslední třetině je další, docela velký zával, který se ale zdolává celkem snadno, jen se tu a tam musí člověk přidržet rukama. Někde uprostřed něj je ale docela důležité místo – pramen vody, svedený do kamenného koryta, které je ukryté v houští oleandrů a jiných keřů!! Kousek odtud jsme našli vhodné místo k nocování a tak jsme tam zůstali. Voda byla nedaleko, co víc si přát!!

PÁ 17. 09 - Ráno po sbalení a snídani jsme nikam nepospíchali a v poklidu se vydali dál. Rokle se postupně rozšiřuje a hlavně výška stěn po obou stranách je stále menší a menší. V místě dalšího rozšíření jsme zjistili, že vlevo vysoko ve svahu jsou nějaké jeskyně a rozhodli jsme se jednu prozkoumat. Je sice plná kozích a ovčích bobků, ale jinak docela zajímavá, veliká i když na první pohled ne moc hluboká; je v ní klasická „krasová“ výzdoba stalagmitů a stalagnátů. Po speleologickém zpestření jsme pokračovali roklí, ale už jen chvilku – rokle vycházela na pobřeží. Místo vyústění se jmenuje Marmara. Jméno je to oprávněné – marmara je něco jako mramor nebo mramorový a z růžového mramoru jsou tu skály zvláště na východní straně ústí rokle. Je tam taky minipláž a hospoda na úžasném skalním ostrohu s terasou nad mořem. Po těchto příbřežních skalách se vine pobřežní větev E4 (kterou jsme za Agios Pavlos opustili), takže jsme se na ni zase napojili a přes osady Likos a Fínix (je dotud vidět i Marmara) jsme došli do nádherného místa – Loutro. Je to sice typicky turistické místo, kde místní nežijí, s mnoha ubytovacími kapacitami, restauracemi, pláží, několika obchody (ale jen jeden s potravinami, ostatní jsou se suvenýry...), přístavištěm trajektů atd. ale vypadá nádherně!! Na mysu nad Loutrem jsou zbytky jednak nějaké snad benátské pevnosti, jednak asi větrných mlýnů, a hlavně antických obydlí; toho místo (nazývané Fínix, což mimochodem je řecky "palma") totiž údajně bylo v antickém období obýváno až 20 tis. obyvateli!! Místo, které se i dnes nazývá Fínix, bylo původně jen přístavem tohoto města. Všechny domy Loutra jsou jen v kombinaci bílá + modrá a působí to moc řecky!! Je sem přístup pouze po moři anebo pěšky buď již zmiňovanou E4, anebo je zde také cesta vzhůru svahem, která končí na planině Anopolis. My šli ale dál po E4. Ta napřed jde kolem nějakého kostelíka a pak sestoupí na Glika Nero – "Pláž sladké vody“ (Sweet Water Beach), kde má být nějaký pramen. My ho ale nehledali, v části pro naháče jsme se vykoupali, chvíli pobyli a pokračovali do Chóra Sfakion, správního střediska celé oblasti. E4 kus před tím, než dorazí k silnici, jde zajímavým místem, kde je stezka vytesaná do skály, chybí jí zábradlí a jde docela vysoko nad kolmými stěnami, spadajícími přímo do tyrkysového moře. Není to pro toho, kdo trpí závratěmi!! Pak už se to napojilo na silnici a po asi 2-3 km jsme byli v Chóra Sfakion. To už bylo odpoledne a rozhodovali jsme se co dál. Nakonec přišlo rozhodnutí pokračovat dál na východ, pokud bude čím. Bylo. Sedli jsme do busu a jeli silnící, kopírující pobřeží, směr letovisko Plakias (návštěva směnárny, docházejí money) a dál. Chtěli jsme do Agia Galini na jižním pobřeží, ale náš bus tam nejel. Vystoupili jsme na křižovatce (nazývali ji nějak jako Palé), kde by podle informací průvodčího v autobusu měly jet linky na jih do Agia Galini. Jenže už byla tma a tak jsme zapadli do (zcela prázdné) hospody. Bylo pivo a kafe. A pak jsme odešli k blízkému kostelíku nad menší boční silnicí, která tam přicházela a na jeho terásce se ubytovali. Tady jsem ale zjistil, že jsem v hospodě nechal ledvinku. Byly v ní veškeré naše finance a veškeré moje doklady!! Tak jsem letěl zpátky a jen jsem se objevil ve dveřích, servírka už na mě s úsměvem tou ledvinkou mávala!! Nejsem si jistý, jestli kdyby se mi to stalo tady v Česku, že by to mělo stejný výsledek.

SO 18. 09 – Ráno celkem brzo z pelechu – co kdyby se šlo do kostela na ranní!! A na bus. Jel. Za „chvilku“ jsme byli v Agia Galini, celkem lidmi dost naplněném městečku. Zmrzlina, pohledy, menší nákup, velmi krátká koupel u přístaviště jachet, oběd na lavičce v parku a další bus do vesnice/městečka Mirés. To je totální zapadákov. Chtěli jsme tam chytit nějaký bus do Kamáres, vesnice, jež je východiskem pro přechod Idských hor (jinak taky Psiloritis) s Kamarskou a Idskou jeskyní a nejvyšší horou Kréty – Psiloritis (2456 m). V tom Mírés ale tak akorát chcípl pes. Jeden bus snad jezdí, ale už byl pryč. Lístky se kupují v místní kafírně. Tak jsme se rozhodli, že půjdeme požadovaným směrem a zkusíme stop. Taky ale jsme přišli na nápad, že bychom mohli zkusit taxi. Poptali jsme se dvou holek – školaček – a ony kupodivu si rady věděly. Někomu zatelefonovaly, přijelo taxi, řidič vypnul taxametr, domluvili jsme se na ceně (5000 drachem) a jelo se do Kamáres!! Podle mapy je to asi něco přes 30 km. Za asi tak 600 našich peněz pro oba ... Vysadil nás u hospody, a to jsme nemohli nechat jen tak. A bylo pivo, pak zase, do toho frapé, a to všechno v hnedle prázdné hospodě, na terase s hrozny vína nad hlavou a podvečerem – nic lepšího nás nemohlo potkat!! Zvlášť když po nějaké době pod námi projel nějaký linkový bus!!! Když už se slunce začalo sklánět k obzoru, ukončili jsme siestu a vydali se podle betonového krytého koryta vzhůru, ke Kamarské jeskyni. Cesta je značená zase jako E4, tzn. žlutočernými tyčemi a značkami. Dojde se na planinku, je nádherná, zastíněná těmi "klasickými" pichlavými duby (dub kermesový) a dalšími stromy, s kamennými protivětrnými ohrádkami pro nocování, s krásným výhledem zpět ke Kamares od blízkých skalek, a s otvorem v tom betonovém korytě, takže je tam i zdroj vody na pití i mytí. Jediné drobné minus je, že voda v tom korytě dělá neskutečný kravál a kdo je háklivej na noční hluk (jako třeba já) tak se moc nevyspí. Ale byla to docela dobrá noc, navíc i zasloužený odpočinek, vzhledem k tomu, odkud, z jaké dálky jsme ráno odjížděli.

NE 19. 09 – Z této planinky vedou dvě cesty: jedna uhýbá trochu vlevo, je tyčovaná (E4) a vede k Psilorotis, druhá, ke Kamarské jeskyni, jde mírně doprava, přes asi dvě takové jako loučky (jedna z nich byla docela vlhká) kus od sebe. Pak to vyleze mezi šutry otevřeného svahu a jde se po kozích stezkách přímo nahoru (ten svah není moc prudký) až k jeskyni. Šli jsme tedy k jeskyni. Jeskyně sama je majestátní, udává se, že její vchod je 42 m široký, 19 m vysoký a jeskyně je nejméně 30 m hluboká, ale asi pokračuje dál nějakým již neschůdným tunelem. Je nádherně a až neskutečně  barevná. Jednak jsou stěny i strop vytvořené z různobarvých hornin a jednak jsou porostlé různými rostlinami – mechy, lišejníky i vyššími rostlinami. Od jeskyně se dá jít buď zpátky po cestě, po níž se sem přišlo až na planinku, kde se cesty dělily a pak se vydat buď po E4 směr Psiloritis nebo zpět do vesnice Kamáres. Je tady taky ale druhá možnost – od jeskyně zhruba na východ (při výstupu k ní tedy doprava) vede nějaká cesta, zřejmě ústící na spojnici planina Nídha – silnice z Kamáres do Zaros; ale tam jsme nechtěli. Rozhodli jsme se pro třetí možnost – jít západně, necestou, terénem, zhruba po vrstevnici (po svazích hory Mavri – má vrchol něco přes 1900 m), až jsme narazili na zmiňovanou tyčovanou cestu. Po ne moc dlouhé cestě jsme došli k prameni – celkem bohatému, podle průvodce Kletr - Kréta západ se jmenuje Supí. Tam nás přepadla bouřka, kterou jsme přečkali natěsnaní pod převislým kamenem, s krytem igelitové pláštěnky před sebou. Osvěžilo to vzduch, ale taky to bohužel zakalilo pramen (když jsme k vodě došli, napřed jsme se napili a trochu jsme se myli a trochu odpočívali místo abychom si ji napřed nabrali). Moc dlouho jsme ale čekat nemuseli a voda se vyčistila. Za pramenem už to bylo kousek (po kamenitopísčité vozové cestě) a vyšli jsme na planinu Kotila (možná, že se tak nejmenuje celá ta planina, ale jen jedno místo s mitato na ní). Je ve výšce asi tak 2 tis. m. Tady jsme měli stan kus od jakéhosi pobořeného mitato. Mitato nám nabídl nějaký bodrý stařík (ovčák, kterého jsme zrovna potkali) na spánek, ale raději jsme si postavili stan; přístřešek neměl střechu a uvnitř byl docela humus. Ale uvařili jsme si tam (2x, napřed jsem šlápl na držadlo ešusu s již uvařenou polévkou, takže jsem musel vařit další várku). Stařík mám dal ještě dobrou informaci o počasí – „dnes na Psilorotis ne, ale zítra bude počasí OK“ a taky nám ukázal, kudy jít. Noc byla spokojená.

PO 20.09 – Z místa, kde jsme spali, se jde na Psiloritis nebo na planinu Nídha územím, připomínajícím kras. Stařík měl pravdu, dneska bylo počasí jako malované – sice po ránu chladno (nadmořská výška zhruba 2000 m), ale slunce pralo. Na Psilorotis a zpátky ke stanu (nedaleko toho místa Kotila) jsme šli jen nalehko (stan a vůbec vše vyjma dokladů a foťáků jsme nechali na místě) a zvládli jsme to tak za půl dne docela pohodovou cestou. Závěrečná část na vrchol po svazích hory je celkem pozvolná. Na vrcholu je kaple Timios Stavros, kam se jednou za rok pořádá pouť a slouží se tu bohoslužba. Z Psilorotis je vidět snad celá Kréta!! Na západ Levka Ori, na východ pohoří Diktí, na jih až i Faistos s mínojským palácem...Vrátili jsme se ke stanu, obtěžkáni nádhernými vápencovými kameny z „krasové“ oblasti – ten můj měl asi 2 kg (!!!) a celý zbytek dovolené jsem ho tahal v báglu (spolu s ostatními malými oblázky od vody to bylo 3,5 kg navíc!!). Sbalili jsme stan a vydali se na planinu Nídha. Od našeho stanu se tam jde napřed stejně, jako na Psiloritisí – cesta je vyznačena žlutočernými maxišipkami na kamenech a skalách, ale pak se odbočí a sestup jde takovým celkem širokým údolím po stále značené cestě. Ta končí dole u kaple, kde je odbočka k Idské jeskyni. Jeskyně ale byla uzavřená, probíhaly tam archeologické vykopávky. Takže jsme sešli až dolů na silnici, k nehezké hospodě. Dali jsme zase pivo a kafe a hlavně nabrali vodu. Celkem 7 litrů!! Nevěděli jsme totiž, co a jak dál bude. Odtud do vesnice Anogia je to po silnici asi 20-25 km celkem pustou krajinou. Mysleli jsme si, že prostě cestou to někde zapíchneme, vyspíme se a další den dorazíme do té Anogia a tam na bus do Iraklia. Jenže vše bylo jinak. Při chůzi po silnici jsme zkusili stop a hned asi druhý pokus vyšel. Mladí Němci z bývalé NDR nás narvali i s bágly do malinkého pronajatého auta a dovezli nás neskutečný kus cesty – mohlo to být ke 100 km, možná i víc!!! Přes Anogii, kolem Iraklia, přes Malii (kde bydleli) až do kempu v Sisi!! Pak se vrátili „domů“ do Malie. Byli na nás hodně hodní a díky jim ještě jednou!! Do kempu jsme se dostali už za tmy, takže jsme jen postavili stan, skočili do sprchy, něco ukuchtili a šli dost uondaní spát.

ÚT 21. 09 – Ráno jsme si hezky přispali a těšili se na civilizační vymoženosti. Šli jsme se vykoupat (do bazénu mořskou vodou, na pobřeží to nešlo – jednak šutry a navíc i docela vlnky), protože až dosud jsme si nijak moc moře neužili (jeden den v Agia Roumeli, zastávka na Sweet Water Beach, jedno ponoření na přístavišti jachet v Agia Galini – a to bylo vše, za 10 dní!!), a trochu vyslunit (na lehátku!! snobárna!!). Pak jsme se sebrali a šli se podívat do místní sámošky a doplnili zásoby, pak zpět, trochu něco přeprat a loknout si právě zakoupené Metaxy (moc dobrá!!) a zase pryč na obhlídku nejbližšího okolí. S kafem v kafetérii. Večer jídlo v taverně (klasika – gyros na talíři, s hranolky, tzatziky, trochou vína atd.).

ST 22. 09 – Ráno zase vstávat v pohodě a dopoledne na bus do města Agios Nikolaos. Tam jsme (konečně!!) koupili vařič Campingaz na napichovací bomby (které tu jsou všude k dostání), takže jsme konečně nemuseli mít strach, že někde něco zapálíme v tom natroud vyschlém prostředí při vaření na klacíkách. Pokračovali jsme pak dalším busem do nejjižnějšího města Evropy – Ierapetra. Moc jsme se tam nezdrželi, jen chvilku počkali u kafe na další spoj do Makrigialis, na pobřeží východně od Ierapetry. Po vystoupení z busu jsme museli projít notný kus cesty osadou, čehož jsme využili k menšímu nákupu. Došli jsme až na konec a pokračovali silnicí, vedoucí na severní pobřeží do města Sítia. Ale po chvilce jsme odbočili po místní komunikaci vpravo a po asi 300 m uhnuli zase doprava, k moři. Prošli jsme nějakými papyrovými a rákosovými houštinami a přišli na pláž, kde bylo hodně málo lidí. Tam jsme se ubytovali a strávili celkem dvě noci. Bez stanu, pod menší drobivou skálou. 

ČT 23. 09 – Na den jsme se ale přesunuli pod stromy a nic jsme nedělali, jen se slunili (kolega to přehnal, na slunci usnul, a byl z toho nějaký úpal/úžeh – prostě bylo mu blbě), plavali, potápěli se (masky a šnorchly jsme měli sebou) a sbírali kamínky (byly tady neskutečně barevné, až jsme si místo pracovně nazvali „Pláž barevných kamínků“). Přes den jeden z nás šel nakoupit vodu a pak jsme k večeru oba vyrazili na frapé. Na noc jsme se zase stáhli pod skálu.

PÁ 24.09 – Na další den jsme si už ale naplánovali zase další přesun. Stále podle pobřeží. Napřed jsme ale vyrazili po pláži, pak přelezli nízká plochá skaliska, která pláž uzavírala, a pokračovali po nich kam to šlo. A když už to dál nešlo, sešli jsme na silnici a zkusili zase stop. Povedl se, chlapík s ženskou nás na korbě vanu Toyota popovezli přes vesnici Kalo Nero (= "Dobrá Voda") až pod klášter Kapsa („Moni Kapsa“). Je to kouzelné místo. Klášter je nahoře na skále a shlíží dolů na malou kamenitou pláž, krytou tamaryšky a borovicemi. Od lidských sídel daleko a od turistických center ještě dál. Trochu jsme si poplavali a vyrazili. Roklí pod klášterem vzhůru. Cesta napřed docela dobrá, vyšlapaná pěšinka mezi kameny a trsy rostlin. Pak se přijde na místo, kde se rokle rozšiřuje a pěšinka rázem zmizela (ona možná nezmizela, možná, že jsme ji jen my ztratili; výsledek byl ale stejný) a byli jsme mezi balvany, mezi kterými rostlo houští různých keřů – oleandrů a jiných. Napřed jsme se pokoušeli jít mezi kameny, ale neustále jsme naráželi na něco, kudy se projít nedalo a museli jsme se vracet, takže jsme to vyřešili tak, že jsme šli horem, skákali z jednoho balvanu na druhý i s nelehkými bágly, až jsme se dostali k pokračování rokle. Ani tady cesta nebyla, ale docela to šlo. Jen se muselo občas šplhat po hodně šikmých kamenných blocích, občas se šlo drolivou kozí stezkou ve srázu. Největší problém se ukázal být v nedostatku vody na pití. Moc pití jsme si sebou totiž nevzali, podle mapy to měla být roklí vzhůru brnkačka, jen menší procházka nahoru do vesnice. Jenže procházka se protáhla a v rokli bylo neskutečné mikroklima; odhadovali jsme, že tam muselo být snad ke 40 °C!! Rokle obrácená k jihu a slunce se tam opírá od rána do večera, skály rozžhavené, ten den nefoukalo ani trochu... Takže jsme byli docela rádi, když po asi 3 hodinách úmorného vedra jsme přišli k hornímu konci, k prvním náznakům civilizace v podobě nějaké cesty  a pak i k malému baráčku, z něhož trčela trubka s kohoutem. Vrhli jsme se na to, kohoutem otočili a – světe div se – z trubky tekla voda!! Ne moc dobrá, ale přisáli jsme se na ni každý na docela dlouhou dobu. Do vesnice K. Perivolakia to byl už jen kousek, mezi polorozpadlými zdmi kolem zahrad a sadů (bývalých), kolem (taky bývalých) obydlí – jedním slovem vesnice byla ze 2/3 vybydlená!! Pokračovali jsme kolem smutných opuštěných stavení, až se postranní ulice, po které jsme šli, napojila na jinou, trochu hlavnější. Tam už to vypadalo trochu obydleněji. I nějakého člověka jsme tu a tam někde zahlédli. Došli jsme na náves, kde byla škola (taky nepoužívaná, s lavicemi vyhozenými na terasu před ní). Tak jsme si do nich sedli a uvažovali nad mapou, co dál. A kde to vlastně jsme. Kousek odtud ale byl shluk lidí – babiček a dědečků, mrňavých stvoření, měli málo nad tak 160 cm. Kupili se kolem pojízdné prodejny!! Mikrobusu, který tam právě zavítal. Tak jsme ten „mumraj“ asi 10 lidí pozorovali, až jsme si najednou všimli, jak dvě babičky před sebou strkali dědečka směrem k nám. Nutili ho zcela evidentně od nás něco vyzvědět. Zkusil to, ale moc se toho nedozvěděl; zabral až na „Čechoslovakija“ a zatáhl nás do místní taverny, kterou speciálně pro nás otevřel!! Dostali jsme Amstela (asi už prošlého, ale to nevadilo, za 300 drachem) a společníka v podobně nějakého Bulhara, který ve vesnici údajně už žil hodně dlouho, a přes pár ruských, německých a anglických slov jsme s ním zapředli „bohatou“ diskusi. A dědeček nás hnedle nábožně poslouchal (to se mu asi nepoštěstilo už mnoho let, aby v jeho hospodě bylo takhle živo!!) a okrajoval nám (už notně scvrklá) jablka. Pak potěžkal bágly (nedokázal to zvednout), vyprovodil nás až na kraj vesnice a ukázal nám cestu k městu Armeni, kam jsme pokračovali. A tak jsme tedy šli. Přes vesnici Epano Perivolakia s jedinou udržovanou stavbou – kostelíkem. Takovým zapomenutým krajem, který postupně původní obyvatelé opouštějí (asi spíš staří vymírají a mladí nejsou nebo se usidlují jinde). Kousek cesty nás vzal chlápek s mikrobusem, co jel směrem k městu, kde měl vinici. Městečkem jsme pak jen rychle prošli a pokračovali (zase kousek stopem, nějaká ženská se smilovala) přes městečko Handrás (s větrnými elektrárnami nad ním na stejnojmenném hřebeni kopců) do jiného – Zíros. A odtud už bez stopu, v celkem chladném počasí napřed ještě kus po asfaltové silnici a pak už nějakou prašnou cestou dolů do vesnice Kaló Chório. Taky hnedle kompletně opuštěné. A v jednéí staré a už nefunkční škole, postavené ve svahu nad vesnicí, jsme se ubytovali. Mezi školními lavicemi a tabulemi.

SO 25.09 – Ráno slunce a teplo a po snídani dolů do „vesnice“ a odtud po prašných silničkách, kolem mnoha velkých olivových sadů směr zátoka u kostelíka Agia Irini. Na kus cesty se nám zase poštěstil stop – na korbě zde oblíbené Toyoty. Od kostelíka, vedle kterého byly kupodivu ještě asi tak dva domy s obyvateli a možná i s nabídkou na ubytování, jsme sešli dolů k moři, do zátoky s oblázkovou „pláží“ – tedy spíš s normálním plochým břehem plným různě velkých oblázků. A ropy!! Nebo spíš asfaltu... Na hnedle každém kamínku byly jeho černé zbytky. Hned jsme se od toho taky zmazali!! V zátoce byl jeden chlápek, co lovil něco, a ulovil chobotnici a asi hodinu ji zpracovával tak, že s ní mlátil o nějaký šutr ve vodě. Vyslunili jsme se a byl čas vyrazit dál. Podle mapy měla nad východním srázem vést nějaká silnice, ale to si někdo vymyslel. Když jsme vyšplhali ty asi 50metrové drolivé srázy, uviděli jsme před sebou jen kamenitý svah, mírně se svažující k nějaké prašné silnici dole dost daleko a hluboko pod námi. Tak jsme tam po kozích stezkách došli. Po silnici jsme se zase dostali k moři a dali zase koupel. Tentokrát jsme už byli opatrnější na naftu-asfalt – a bylo toho třeba. Zase to tam – v jinak kouzelném zálivu se zajímavým okolím – na kamenech bylo. Podél toho zálivu jsme došli do osady Xerokambos, s několika restauracemi, ubytovacími možnostmi a miniaturním „supermarketem“. Zůstali jsme na jídlo, bylo něco po poledni. Nakoupili jsme v supermarketu balenou vodu (z kohoutu pod hospodou tekla jen odsolenka) a pokračovali mezi rozsáhlými olivovými i jinými sady (únavná a dost nezáživná cesta celkem plochým krajem) až do Zakrosu. Tedy ne úplně do města, na asfaltové ––––––silnici jsme si stopli chlápka – zase s Toyotou – a ten nás, s odbočkou a zastávkou na místním smeťáku, dovezl do Kato Zakros, starobylého místa dole u moře s archeologickými památkami z minojského období Kréty. Šli jsme až k moři, ale tady bylo na pláži dost narváno, všude kolem taverny... Tak jsme si jen zaplavali, pod sprchou na pláži (sladká voda) se trochu omyli a v jedné z taveren nakoupili balenou vodu. To jsme si ale dost naběhli – když jsme pak ty flašky později otevírali, zjistili jsme, že už jednou otevřené byly a že ti šmejdi do nich načepovali stejnou vodu, co tekla zadara ze sprchy na pláži. A prodali nám to. Spát jsme odešli do Rokle mrtvých (Valley of Death), kde Mínojci pohřbívali své mrtvé do mnohých jeskyň ve stěnách rokle. Ustlali jsme si na oblázkovém dně občasného potoka, mezi voňavými keři. V noci dali mrtví pokoj, ale zato tam ječely kozy.

NE 26.09 – Po klasických ranních úkonech (např. snídaně – hnusné sušenky) jsme se vydali roklí zpět k Zakrosu. Cesta dobrá, pohodlná, kus vedle i podél jakéhosi beto–nového, shora krytého koryta s vonějak cesty dělily, ale vybrali jsme si tu správnou (odhadem) a po ní došli (závěrečný asi 1 km zase olivovými sady) do městečka. Dali jsme si zmrzlinu a snažili se najít nějaký bus do Palaekastra, kam jsme mířili (asi 10 km po silnici). Bohužel nic nejelo, takže jsme se museli vydat po svých a po té silnici. Úmorná cesta po rozpáleném asfaltu. A nikdo nám nezastavil!! (Asi proto, že byla neděle a jezdili na výlety nebo do kostela či na návštěvu...) Pustá krajina, prošli jsme jen jednu vesnici. V jednom místě, v takové docela ostré zatáčce,  jsme si to trochu zkrátili, ale jinak poctivě pořád po asfaltu ve sluneční výhni bez stínu. Kus před Palaekastrem jsme si udělali u nějakého baráčku přestávku na kafe (když jsme měli ten vařič, tak jsme si jako grófové mohli takový přepych dovolit) a pak zase pokračovali dál. Ale to už se za chvíli pod námi otevřel podhled na Palaekastro a jeho pláž. Nezaváhali jsme a hurá do města. V neděli odpoledne bylo kupodivu ješrtě otevřeno, ale už nebyl chleba, a tak jsme si koupili veliký pytel nějakých sušenek nic moc (asi kilový) a zapíjeli to kolou. A maxibramboru na večerní bramborovou pochoutku. Na pláž to ale bylo kupodivu ještě docela daleko, tak nejmíň 2  km. Šlo se však už občas stínem, kolem obřích fóliovníků s místními banány a jinými rostlinami, a taky jsme narazili na nějaké jedlé hrozny. Na pláži, která byla směrem k vnitrozemí ohraničena keři a z jedné strany docela vysokým kopcem (necelých 100 m) a z druhé strany nějakými útesy, jsme si postavili stan a strávili tam příjemné necelé dva dny a celé dvě noci.

PO 27.09 – Po ránu jsme vyrazili na nákup do města (stan jsme nechali na místě, moc lidí se tam nepotulovalo). Po nákupu jsme se vrátili k plážovému pobytu, potápěli se (moje první sépie!! Chvilku jsem ji pronásledoval, až ji to přestalo bavit a plivla do prostoru svoje barvivo a zmizela.), k večeru vylezli na kopec a pak se u nějakého tanku na vodu, postavenému na kůlech, osprchovali ve sladké vodě. Večer ale dost komárů, za hradbou keřů za pláží byly mnohé louže a až jezírka, ve kterých se to asi líhlo.

ÚT 28. 09 – Dopoledne jsme se sbalili a vyrazili do města na senzační snídani (štrůdl, pizza, mléko, croissan) a taky abychom pokračovali v cestě. Udělali jsme i nezbytný nákup zásob na dalších několik dní a šli na bus do Váï – známé zátoky s velkou písčitou pláží a rezervací endemických palem. Při nakládání báglů si kamarád nějak hnul se zády a tenhle problém pak bohužel limitoval náš další pobyt. Do Váï to byla jen chvilka. V lesíku u pláže jsme chvilku pobyli, pivo si koupili a pak se vydali kolem oploceného palmového háje zpět po silničce až na místo, kde odbočovala z hlavní komunikace, vedoucí až na nejzašší výběžek ostrova. Tam prodávali ve stánku místní prťavé banány, a tak jsme si jich koupili celý trs. Stálo to asi 3200 drachem. Celkem drahý špás, ale nelitovali jsme, byly senzační a živili jsme se jimi několik dní. Došli jsme po asfaltu až k další zátoce a místu zvanému Itános, kde byl i konec silnice (z Váï necelé 3 km). Bylo tam malé přístaviště pro jachty, archeologické vykopávky (mj. zbytky byzantské baziliky) a písčitá pláž za písčitým útesem, jenž ji odděloval od konce silnice. Tak jsme to přelezli a utábořili jsme se. Jenže jsme zjistili, že malá skalka na druhém konci pláže se dá obejít – při odlivu dokonce „suchou nohou“ – a za ní jsme u takového balvanu našli nádherné místo s další malou písčitou pláží, kam jsme se přesunuli a kde jsme pak nějaký čas setrvali; také i díky zádovým problémům kamaráda. Ta se napřed docela zhoršila, bolest mu vystřelovala až do nohou, které – jak říkal – přestával i trochu cítit, ale pak se to trochu zlepšilo, asi i díky klidu, kterého jsme si tam užívali do sytosti, a rehabilitaci plaváním. Nikde nikdo, jen asi 2 dny v zátoce kotvila nějaká menší jachta.

ST 29.09 – Pobytovka na pláži, kam kolem 9.-10. hodiny přijížděli první návštěvníci svými auty. Ale sezóna už končila, i když bylo stále nádherně!!, a tak moc lidí tam nebylo a zůstávali před skalkou. Jednou jsem se vydal zpět do Váí pro vodu (tam i zpět celkem tak asi 5 km), jinak jsme byli pořád na pláži. Vylovil jsem tam taky velikou ulitu z docela hluboké vody. Dokázal jsem to až asi na druhý nebo třetí pokus (ploutve jsme sebou pochopitelně neměli) a pěkně mě při tom bolelo v uších.

ČT 30. 09 – Záda kamaráda se zlepšila natolik, že jsme mohli opatrně a se zastávkami vyrazit zpět do civilizace napřed k rozcestí, kde jsme před několika dny koupili trs banánů. Tam jsme sedli na bus a kousek popojeli. Chtěli jsme totiž pokračovat na severní pobřeží k městu Sitia, jenže bus jel zpět do Palaekastra, takže nás vyhodili na křižovatce a my se odtud vydali zase po asfaltu. Ke klášteru Moni Toplou. Záda držela, takže cesta docela ubývala. U kláštera (dosud činný, s mnichy) jsme si udělali přestávku v místním občerstvení a pak pokračovali dolů k moři, krajem sadů oliv a jiných ovocných stromů, k zálivu (= kolpos) Mirabelou, který byl už dole vidět, s městem Sitia v dáli. Serpentiny silnice jsme si občas zkracovali po polních cestách, až jsme došli k nějakému ubytovacímu komplexu, vystaveném z velmi pestrých – barevně i architektonicky – domů a domků. Byla tam ale i zastávka autobusu, tak jsme na nějaký počkali a dostali se jím do Sitie. Odtud jsme hned (po gyrosové přestávce) pokračovali dalším busem do Agios Nikolaos, a odtud třetím busem až ke kempu u Gurnie – místa s jedněmi z nejzachovalejších vykopávek minojského města. Ale k nim jsme se podívat nešli (bylo zavřeno). Ubytovali jsme se v kempu a pokusili se jít plavat (krásný, kolmými skalami obehnaný záliv, ale bohužel zase s ropou na kamíncích malé pláže, a hlavně na útesech byla až odporná černá slizká linie). K večeru jsme ještě odešli přes kopec do vesnice Pachia Ammos na nákup a večer jsme trávili v hospodě kempu u bazénu, kostek a u piva. Výtečná zábava!!

PÁ 01.10 – Noc byla docela bujará!! Někdy hodně pozdě (kolem půlnoci?) přijela banda Skopčáků. A když se ubytovávali, nadělali – včetně jejich potomků – hodně kraválu. To na spánek nevypadalo, tak jsme odkolíkovali stan, všechny věci naházeli do něj a odnesli to všechno o několik pater níže (kemp je na terasách, svažujících se k moři), kde jsme měli klid. Ráno jsme se ještě vykoupali a dalším busem se posunuli zase o kus blíže k Irakliu – ke kempu v Kato Gouvés. Od zastávky na hlavní silnici je do do kempu kus cesty, ale zastavil nám nějaký dobrák a dovezl nás přímo do kempu – byl to majitel. Z kempu to je už jen kousek k letišti – tak půl hodiny busem. V kempu jsme si dali naši poslední krétskou večeři v hospodě – a co jiného, než gyros!!

SO 02.10 – Ráno klasika – trochu si přispat, snídaně, koupel a na bus na letiště (z kempu to byla docela štrapáce dojít na hlavní silnici se zastávkou busu). Tam bágly do úschovny a již nám známým městským busem na hlavní náměstí do centra. Trochu jsme to tam prochodili a konečně našli bus směr vykopávky Knóssos. Na to jsem se moc těšil, ale byl jsem pak dost zklamaný. Zaprvé obrovské davy lidí, i když už bylo po sezóně!! Jak to tu musí vypadat třeba v červenci!! A pak ty vlastní vykopávky – dřív jsem si neuměl představit, jak mohou vypadat vykopávky, když se je někdo snaží dostavět podle svých představ, jak si myslí, že by to tak asi dřív mohlo vypadat. Teď už to vím – a je to příšerný!! Sir Evans, který Knóssos odkryl je – podle mého – dost čuně, co s tím dokázal udělat!! Staré tisícileté kameny spojované do očí bijícím novým betonem – to mluví za vše. Musím říct, že jak jsem se na to těšil, tak po zhlédnutí jsem byl fakt hodně znechucený!! Za ne moc dlouhou dobu jsme tedy prohlídku měli za sebou, sedli na bus a někde na okraji města vystoupili, protože jsme uviděli nějakou velikou sámošku. Bylo potřeba nakoupit hojné dary, jako třeba Metaxu, a tak a tohle byla dobrá příležitost. Po úspěšném nákupu jsme odjeli zase do města, dali si zase gyros (ale jen jako "take away"), popojeli na letiště, sedli do letadla a někdy před půlnocí byli v Praze už v postelích.