Všehochuť
Z planiny ASKIFOU přes GONI do ASFENDOS
Cesta je vlastně přístupem k rokli Asfendos, protože si nedovedu představit někoho, kdo by jen tak vystoupil z nějakého dopravního prostředku na hlavní silnici (není tam žádná zastávka busu!!) a vydal se dost daleko dolů do prťavé a nic neříkající vesničky. Proč by to dělal?!
Ovšem planina Askifou (s vesnicí Goni uprostřed na malé vyvýšenině – to je konečná např. pro cestu z hory Kástro. Při sestupu z Kástra se přijde konkrétně do vsi Ammoudari (2 - 3 sámošky, taverny - zdroje chutných jídel apod.). Odtud je dole na planině východním směrem vidět takovou výšinku, posetou domy. To je ves Goni, k té se musí člověk nějak dostat. Od ní se pak jde přísně jižně, po neasfaltové vozové cestě napřed mezi ploty, zahradami a sady a pak už je po levé straně dolinka s korytem vyschlého potoka a vpravo chvíli svah, chvíli nějaká planinka (na které se dá i vyspat) a pak se dojde (cesta stále trošku stoupá) k celkem veliké salaši, před níž se cesta stáčí ostře doprava. Po asi 100 m je rozcestí: jedna cesta - spíše pěšina - vede rovně a silnice, po které se přišlo, zahýbá ostře, hnedle do protisměru, vlevo. A ve vidlici cest je docela velký kámen, vysoký asi tak něco nad kolena a na něm je nakreslená mohutná červená šipka, ukazující po silnici doleva (a možná i s nápisem Asfendos, ale to už si nepamatuju přesně). To je správný směr! Pak už jen celkem nenáročně stoupat až zase k další poměrně ostré zatáčce, tentokrát doprava. Tady se už ale musí zatáčka ignorovat a jít rovně, slézt ze silnice dolů a za korytem vyschlého potoka jsou již v mírném protisvahu vidět zbytky (zídky) nějaké staré cesty. Tudy se jde, přímo na jih, do svahu nahoru. Na hřebínku je pak již starobylá silnice, dlážděná velkými kameny a tou se sestoupí až do vesnice Asfendos. Napřed ale na asfaltku kus před vesnicí a až po ní se (doleva) dojde teprve do vesnice Asfendos, kde pokračuje cesta k moři stejnojmennou roklí.
Rokle ASFENDOS
Rokle začíná ve stejnojmenné vesnici Asfendos. Přístup do vesnice je z hlavní silnice, spojující Vrisses na severu a Chöra Sfakion na jižním pobřeží. Je to docela krátká trasa, která nezabere moc hodin. Jediný problém je, že po silnici na jižním pobřeží, kam trasa ústí, není jisté spojení a osada, kde se trasa setká s touto silnicí – Agios Nektarios – neoplývá velkým počtem třeba taveren, obchodů nebo podobných známek civilizace. Po pravdě řečeno, hospodu ani obchod jsme tam nenašli vůbec, takže byl problém s vodou.
Rokle není turisticky příliš využívána. Proto taky asi do ní není příliš zřetelný vstup. Když už je člověk ve zmíněné vesnici, je mu jasné, kde rokle je – otevírá se na jižním okraji osady. Problém ale je, jak do ní. Jedna z variant je jít z křižovatky, kde odbočuje silnice do Kallikratis, tímto směrem. Silnice jde odtud napřed mírně nahoru a trochu se stáčí. Po pravé ruce jdou jednotlivé domy. Za jedním takovým osamělým stavením, asi 100 – 200 m za křižovatkou, je odbočka – pěšina – kolem domu, směřující dolů. Je tam myslím taky nějaká směrovka. Když se jde po této zpočátku pěšině, pak i cestičce s kamennými schůdky, dojde se prakticky na dno jakého si asi občasného potoka, kudy vede stezka. Po obou stranách jsou kamenné zdi, za kterými jsou zahrady a dvory domů, případně i políčka. Do tohoto koryta potoka se tu házejí odpadky, dají se tam najít petlahve, kusy pletiva a různé podobné kousky. Na konci vesnice, za posledními domy, je tato cesta dál už víceméně neprůchodná, musí se vylézt doprava na nějaké políčko, přejít jej a za ním se opět nasměrovat směr rokle. Druhá a asi jednodušší (ale nevím to určitě, nešel jsem tudy) je cesta ze zmíněné křižovatky na opačnou stranu, než k vesnici K. Taky asfaltová silnice se hned stočí souběžně se výše popisovaným korytem občasného potoka (tzn. k jihu) a dojde se po ní až na místo, které popisuju výše – až ke zmíněnému konci políčka. Dál už je cesta shodná.
Roklí se jde dobře, je to starobylá cesta, dříve jediná spojnice oblasti s pobřežím. V té době bylo asi lépe udržována, ale i teď jsou ještě patrné pečlivě budované opěrné zdi různých náspů, na místech, kde cesta jde zaříznutá do svahu apod. Klesání není nijak obtížné. Musí se počítat s tím, že na trase není voda ani žádné stavení. Na některých místech na opěrných zdech silnice zapracoval zub času a jsou zřícené; stále je to ale průchodné. Spodní konec rokle ústí do celkem hezké části, s mnoha skalkami, kolem je to najednou plošší, je tu lesík a olivové sady, s výhledem na celkem velký kus jižního pobřeží (včetně mysu se zbytky pevnosti Frankokastello). Potom se pokračuje ještě asi km a cesta vyjde na silnici, vedoucí podél jižního pobřeží vesnicí Agios Nektarios. Touto silnicí jezdí autobusové spoje z Chóra Sfakia na východ a měla by tu někde být i busová zastávka. My ji ale nehledali a do Ch. Sf. jsme se dostali stopem (ovšem po noci, strávené na pěkném místě - u vyústění právě projité rokle do moře).
Rokle AGIA IRINI
Roklí se dá samozřejmě jít oběma směry. Ke spodnímu konci rokle je přístup z osady Sougia, ležící na jižním pobřeží (spojení busem z Chanie, z planiny Omalos atd.). Přístup k hornímu konci rokle je z vesnice Agia Irini, ležící na silnici Sougia – Chania.
Ze Sougie se napřed musí jít buď po asfaltové silnici směr Chania, nebo po písčité cestě, vedoucí nad východním břehem říčky (vyschlé široké koryto) směrem od moře; obě cesty asi 3 – 4 km. Přijde se na asfaltovou silnici, která odbočuje z té hlavní. Vede napřed dolů, po mostě překračuje již zmiňované koryto říčky a vede do osady Livadas. Hned za mostem se však tato silnice opustí (to platí pro ty, kteří jdou po asfaltové silnici nebo jsou vezeni tudy busem, jako my; kdo jde po písčité silnici, dostane se k popisovanému mostu z druhé strany) a jde se po jiné, kopírující údolí. Míjí se kostelík a když se dojde k místu, kde je najednou taverna Oasis a odkud silnička pokračuje serpentinami vzhůru, musí se silnice opustit a slézt dolů. Tam je začátek Agia Irini Faragi. Napřed se jde po hrubě oblázkovém dnu potoka a pak již začne celkem dobrá pěšina, vedoucí celou roklí. Asi 2x se musí prolézt (ale nic náročného) úzkou mezerou mezi zřícenými balvany za pomoci rukou. Jinak se jde dobře. Pohledy jsou někdy impozantní, kolmé stěny místy dost mohutné. Na asi 3 – 4 místech jsou odpočinkové prostory se stínem pod stromy, s WC, lavičkami, odpadkovými koši a i pitnou vodou. V poslední horní třetině rokle se obchází zával z obrovských balvanů po cestě, šplhající se po úbočí. Konec se jde již po písčité silnici. V jednom rozšířeném místě ke konci (asi 50 m nad vysokou kamennou náhrží na vodu) odbočuje doprava pevná stezka (nečitelná směrovka), mířící vedlejší roklí (Fugou) nahoru vlastně až na planinu Omalos. Nyní již sice není moc používána, ale její využití pro turistiku je myslím dost výhodné: jednak se dost zkrátí cesta pro ty, kdo jdou na Omalos a jednak je to nádherný trek, který opravdu stojí za to si projít!!!.
Když se z rokle Agia Irini vyjde na asfalt, je kousek od tohoto místa směrovka zase dolů ze silnice, značená také jako E4 (a červenou barvou). Po ní se lze dostat po hezké cestě (ke ktzeré se po nějaké době, za cisternou, připojí pěšina z rokle Fugou) a po nějakém tom kilometru až na parkoviště silnice (vedoucí na planinu Omalos) asi 3 km před planinu. Nedaleko od parkoviště odbočuje vpravo nahoru trek ve svahu nad roklí Agia Irini, přes údolí Achladha do vesnice Koustogherako a odtud pak zase do Sougie na pobřeží. Chůze po silnici docela jde, provoz tu není velký. Míjí se také kostelík AgIOS Theodhori. Na planině Omalos je vesnice, kde lze jít do hospody (nejlevnější točené – za € 1,00!! - 2003. A dobré!!). Tato vesnice je východištěm pro cestu jak do nejnavštěvovanější rokle Samaria, tak i k horské trase E4 přes Levka Ori od západu na jejich východní okraj – planinu Askifou.
Rokle ARÁDHENA
I touto roklí - jednou z nejmajestátnějších - se dá docela pohodlně jít samozřejmě oběma směry - a já jsem taky oběma směry šel - ale pokud se jde s báglem, je to jasně pohodlnější odshora. Od horního konce rokle jsem šel při první návštěvě Kréty, bylo to v roce 1999. Nahoře je železný most s vozovkou z trámů nebo fošen, ze kterého je neskutečný pohled do hlubiny rokle. Dolů na dno se dá sestoupit dvěma způsoby: oběma příkrými stěnami rokle totiž sestupují prakticky proti sobě staré, zídkami podepřené, cesty, jejichž začátek je kousek od mostu směrem do vnitrozemí. Když se sestoupí na dno, jde se po celkem dobré, kamenité cestě až k místu, kde je rokle zavalena obrovskými bloky kamenů. Cesta dolů šla v roce 1999 po kamenech tohoto závalu buď po kovových žebřících v levé polovině, anebo poněkud "adrenalinovým" způsobem - po laně, které bylo ve štěrbině vpravo u skály. Samozřejmě že jsme volili lano. S bágly docela zážitek. Jenže o ten teď už každý přijde, protože při mé druhé návštěvě v roce 2003 tam už lano nebylo, tato tam byla vybudována - při popisovaném sestupu po pravé straně rokle - cesta, opatřená dřevěným zábradlím a šplhající nahoru dolu po pravé stěně. A přes rokli je jak nahoře nad závalem tak i dole pod ním zábradlí jakoby se tudy nemělo chodit. No, ale dá se to docela dobře slézt ty žebříky, i když tu a tam nějaká šprycle chybí. Pak už se zase jde po celkem slušné cestě, i když občas se musí překonat nějaké kameny a jeden menší zával, zarostlý oleandrovým křovím, který ale zdaleka není tak masivní, jako ten horní se žebříky. Dole pod tímto menším závalem je pramen pitné vody, ne moc vydatný. Kousek pod ním se dá najít i docela dobré místo na přenocování (foto). Odtud už je to jen „kousek“ k moři, do zálivu Marmara. Ještě dvě místa by bylo dobré zmínit: v jednom rozšíření, kdy kolmé stěny po levé straně ustoupí a nahradí je schůdný svah, se objeví pod svahem přímo u dna rokle dřevěný ukazatel, mířící šikmo do svahu, s nápisem “taverna Livadiana“. Stezkou, na kterou směrovka ukazuje, se dojde na hřebínek, po kterém vede už širší cesta souběžně s roklí a odkud je dole na druhé straně vidět na svahu vesnice Livadiana (s tou tavernou) a úplně dole moře s mysem Mourés a několika domy osady Phinix. Druhým zaznamenáníhodným místem je další rozšíření asi 15 min chůze od moře, kde je zase vlevo vysoko ve svahu vidět jeskyně. Je veliká, sice plná kozích a ovčích bobků, ale jsou v ní taky k vidění různé ty stalagmity a stalaktity a vůbec „krasové jevy“. No a pak se rokle najednou otevře k moři, kde je rovnou příhodná hospoda a senzační menší pláž s mramorovými (viz název místa - Marmara!!) skálami okolo. Vím o kamarádech, kteří toto místo zvolili pro přenocování a nelitovali.
Rokle u kláštera MONI KAPSA
Tento klášter je na jižním pobřeží ostrova v jeho východní části. Dostali jsme se tam z nejjižnějšího města Evropy – Ierapetry, které leží na jižním pobřeží nejužšího místa ostrova. Popojeli jsme odtud busem východně silnicí, která zhruba kopíruje pobřeží, až do místa Makrigialos. Vesnice sama je docela roztažená podél moře a její pobřeží na východě končí takovou - no dá se tomu říct skála, přes kterou vedou pěšiny a je na ní zbytek nějakého stavení, asi docela starého. A za ní je senzační pláž, na které jsme strávili nějaký ten den. Když nás to tam omrzelo, posunuli jsme se na východ napřed kousek pěšky a pak jsme chytli stop. A vysedli jsem právě na silnici pod klášterem. Je krásný, bílý, vysoko ve svahu nad silnicí a vypadá hodně starobyle. Vedle silnice směrem k moři je takový borový a tamaryškový lesík s lavičkami, příjemné místo. Dá se tam taky vlézt do moře, ale není to moc dobré, leze se po kamenech. Vedle kláštera vlevo je od silnice pěšina, vedoucí do údolí, které tam ústí. Jenže za nějakou chvíli se údolí trochu rozšíří a tam pěšina končí. Celé to rozšíření je plné velikých jednotlivých balvanů i 2 - 3 m vysokých a mezi tím roste hnedle neprostupná džungle oleandrů a jiných křovin. Lézt se musí proto po těch kamenech, mezi nimi to moc nejde. Pokračování údolí (zhruba severním směrem) je docela dobře patrné, ale to neznamená, že je to dobrá cesta. Naopak. Vlastně tam cesta ani není, jen tu a tam se po levém či pravém hodně drobivém svahu chvíli šplhá nějaká kozí stezka, která zase zmizí, ale jinak se prostě leze po kamenech a velkých kamenných blocích, napadaných do úžlabiny. Jediné plus je, že kameny mají hodně hrubý povrch, který by sice v případě pádu nebo i uklouznutí sloužil jako struhadlo na kůži, ale člověk po něm zase na druhou stranu může lézt hnedle jako moucha. Podle mapy (stopětadvacítky, jinou jsme neměli!!) to měla být brnkačka tak max. na hodinu a šli jsme „do toho“ s asi půllitrem vody pro oba, ale to byla zásadní chyba. Jenže chyba - ono po pravdě řečeno voda není cestou z Makrigialos kde nabrat (přesto, že jsme tím stopem jeli i přes osadu Kalo Nero - tedy Dobrá Voda; žádná, natož dobrá tam ale nebyla!!); ale chybka to byla. Do rokle celý den pere slunce, a protože není zase tak hluboká a úzká, aby v ní byl stín, jsou kameny rozžhavené a měli jsme pocit, že tam musí být tak dobře 40 °C. Navíc tam zrovna ani neproudil vzduch. Po asi 3 a půl hodinách jsme se splavení a vysušení, s jazyky lepícími se na patro, dostali do horní, rovnější partie a nebýt naší totální vyprahlosti, tak bychom to tam určitě obdivovali. Krásné skalky kolem, mezi nimi slušná a vyšlapaná pěšina... A pak už jsme uviděli první známky lidské činnosti - zbytky zdí kamenných ohrad a ruin stavení a po levé straně se nízko ve svahu objevil takový domeček, ze kterého trčela lešenářská trubka. Na ní byl kohout a když se nám podařilo jím otočit, tekla z trubky voda!!! Napřed v nás hnedle syčela a pranic jsme se nestarali o to, odkud to teče a jestli je to vůbec pitné! Ale žízeň jsme ukojili a vydali se dál. Odtud se už dojde vozovou cestou do dost pusté vesnice K. Perivolakia, která je obývaná tak z jedné třetiny většinou jen dožívajícími staříky a stařenkami. Odtud vede prašná silnice přes bývalou vesnici P. Perivolakia (pouze několik staveních, z toho tak 1 – 2 s lidskou posádkou a samozřejmě kostelík-kaple do městečka Armeni a dál už asfaltka do města Handrás. Odtud je už spojení na sever do města Sitia, anebo východně do města Zíros (tam jsme zamířili my).
Rokle SAMARIA
Rokle Samaria je notoricky známá, každý, kdo na Krétě byl - a je nejspíš jedno jestli s cestovou na pobytovém či poznávacím zájezdu, nebo ve své vlastní režii – ji prošel. Takže asi jen stručně. Je to skutečně nezapomenutelný zážitek, byť trochu zkalený davy lidí, kteří se tam pohybují taky. Obzvláště začátek, kdy skrz svěží zeleň místních pinií, na Krétu v dost nezvyklém množství, se občas otevře pohled na majestátní s mohutné svahy dvojhory Gigilos – Volakias, spadající až na dno rokle. Po sestupu z dlouhého a dobře udržovaného schodiště a po chvíli chůze se dojde k celkem hezkému místu s kostelíkem Agios Nikitos. Rokle není jen úzká skalní průrva, ale občas se otvírá i do stran, zvláště v místě, kde se připojuje mohutná boční rokle, dříve využívaná jako alternativní vstup do Samarie. Ale i další známé místo – Sideroportas (Železná vrata) je něco úchvatného. Skály se v tom místě přibližují k sobě hodně natěsno, jsou v nich mnohé dutiny, rostou z nich téměř regulérní bonsaje borovic…. Něco takového se skutečně jen málokde vidí. Ovšem ještě před Železnými vraty je velké odpočinkové místo se stánky se suvenýry a malým a "divokými" kozami, kterým tu říkají Kri-Kri. Jsou to zbytky dřívější vesnice Samaria, ze které se poslední obyvatelé vystěhovali se zřízením Národního parku v této oblasti počátkem 60. let minulého století. Ovšem za za Sideroportas se rokle začne zase postupně rozšiřovat, tou dobu již v korytě potoka teče i nějaká voda a celé to skončí u kiosku, kde se návštěvník musí prokázat platnou vstupenkou.
Všude se píše, že je to rokle nejdelší nebo největší anebo …. – doplň si svůj superlativ. Fakt je ten, že projít ji trvá dost dlouho, je to na celý den. Její délka je mezi 16 – 18 km a sestupuje se z nadmořské výšky asi 1200 m na úroveň hladiny moře. Je hlavní částí jediného Národního parku na Krétě. Začíná na místě Xyloskalo – Dřevěné schody. Dostat se tam lze samozřejmě pěšky, což je ale docela štrapáce (podle toho) odkud se jde, nebo autobusem třeba z hlavního města distriktu – z Chanie. Dřevěné schody tam skutečně jsou – za vstupní budkou, kde se platí vstupné, začíná sestupová cesta, která je opravdu vybudována za pomoci kůláčů do podoby dlouhého schodiště s bůhví kolika schody. Musí jich tam být stovky…myslím. Nahoře se taky dá najmout oslík nebo mezek, který lenocha nebo nevytrvalce roklí pronese – a když ne celou, tak alespoň její podstatnou částí. Po sejití na dno cesta chvilku jde mezi stromy, aby pak přešla vyschlé koryto potoka a vedla po kamení vedle. Vzhledem k tomu, kolik lidí za sezónu tudy projde (myslím si, že to musí být desetitisíce nejmíň!!), je dobře prošlapaná. Je docela schůdná, ale rozhodně se neprohloupí, pokud si člověk vezme nějaké lehčí pohorky. Ale i v nějakých pevných, trekových sandálech to jde taky, vím to z vlastní zkušenosti. Po cestě je několik odpočívadel s pramenitou vodou, lavičkami a případně i stínem. Někde uprostřed jsou ruiny bývalé vesnice Samaria (občerstvení, suvenýry), podle které dostala celá rokle i jméno (je to zkomolenina označení Santa Maria). Vesnici využívali dávní obyvatelé pobřeží v okamžiku útoků pirátů. Utekli tam i s domácím zvířectvem a pro piráty to bylo přece jen hodně ve vnitrozemí na to, aby je tam pronásledovali. Za vesnicí je pak asi jedna z nejzajímavějších částí, kdy se kolmé, několik set metrů vysoké stěny rokle k sobě přibližují až na šířku jen několika málo metrů. To už se ale jde občas i po lávkách nad potokem, po kterých se dá jít jen jedním směrem – když jde někdo proti, musí se čekat. V potoce už tou dobou teče i voda. Konec prohlídky je blízko staré vesnice Agia Roumeli, kde je jednak kasa, kde se člověk musí prokázat vstupenkou, a pak jsou kolem nezbytné stánky se suvenýry, jsou tam také občerstvovny apod. Do nové Agia Roumeli na pobřeží je to ale ještě kousek cesty. Tam se už ale lze vzpamatovat třeba u piva podstatně lépe. Jsou tam i dva obchody, ubytování a taverny, první pomoc v nějakém zdravotním středisku a pláž, takže i plavky se v batůžku vyplatí. Odjíždí odtud také trajekt, který zmožené turisty přepraví do čekajících autobusů (buď v Chóra Sfakion nebo Sougii), aby byli dopraveni zpět do hotelů, k diskotékám a plážím.
Cesta z THERISSO jižně do hor (a zpět)
Therisso (580 m n.m.) je vesnice se značným historickým významem pro obyvatele Kréty. Její historie je spojena s odporem obyvatelů Kréty proti turecké nadvládě. Narodili se zde místní rekové tohoto odporu z konce 19. století - Vassilis, Stefanos a Giannis Halis. Tento odpor měl za následek na počátku 20. století ustanovení Kréty jako útvaru s poměrně velkou autonomií a Vysokým komisařem byl vítěznými mocnostmi určen Princ Jiří Řecký. Proti jeho režimu však vystoupil Eleftherios Venizelos a svoji revoltu odstartoval v roce 1905 právě z této vesnice. Revolta pak vedla až ke konečnému přičlenění Kréty k Řecku. Budova, kde měl tenkrát hlavní stan, je přímo ve vesnici a je v ní nyní i nějaké menší muzeum, které tento akt připomíná. Vesnice leží asi 15 km jižně od Chanie, hlavního města stejnojmenného distriktu. Jezdí tam snad každý den bus (možná i dva denně). Silnice z Chanie napřed podejde pod západovýchodní dálnicí a přijde do vesnice Perivolia. Odtud se už vnoří mezi kopce (na cestě je ještě jedna malá obec – Garipas)(kostelík; zbytek asi benátského mostu). Silnice je v mapě označena jako scénická a opravdu je stále na co se dívat. Samozřejmě nejlepší je tudy jít, než se vézt. Do vesnice Perivolia jede z Chanie také městský bus v poměrně častých intervalech, který nejmíň čtvrtinu cesty uspoří. Silnice stále celkem příjemně stoupá, nejsou tu žádné krpály. Prodírá se také úzkou roklí, kde jsou docela vysoké kolmé stěny – tato část je využívána také lezci - a kolem silnice ve vápencích vodou vyhloubené koryto potoka (ale voda jaksi není). Sama vesnice Therisso není nijak zvlášť zajímavá, trochu šedivá, je vidět, že leží stranou hlavních rekreačních zájmů turistů. A tak snad nejvýraznější stavbou je (jak jinak!) zajímavý dvojlodní kostelák pod vysokými platany. U cedule, označující konec vesnice odbočuje ze silnice stezka, vedoucí podél nějakého zarostlého údolíčka s asi občasným potokem, která po tak 10 – 15 min vyjde brankou v protikozí ohradě na prašnou silnici, přetínající údolí. Silnice pokračuje doleva přes můstek směr Drakona, za ním se stáčí a po několika zatáčkách z ní doprava odbočí kamenitá silnice zamíří na jih. Mírně stoupá až k odbočce k salaši (od silnice 50 – 100 m daleko) s pramenem vody - Alyakes. Ale lze se také z té první stezky stezky nenapojit na silnici, ale přejít ji a stejnou pěšinou pokračovat pichlavými porosty stále mírně nahoru. Jakmile však stezka dojde na kopec, skončí a dělí se na dva směry: jedním pokračuje vozová cesta doleva a přes kopec na druhou stranu jde jiná cesta, která se napojí na prašnou silnici do osady Zourva. Vozová cesta končí v rokličce či strži, kterou lze poměrně lehce překonat po kozami vyšlapaných pěšinách a dojde se také k výše zmiňované salaši a prameni. Od ní nahoru je to ale pořád silnice, po které Řekové jezdí do hor za kozami a ovcemi s Toyotami jen poněkud většími, než je běžný pickup. Silnice je zpočátku celkem dobře udržovaná, se zábradlím z klád. Je zde také vybudována vyhlídka zhruba ve výšce asi 900 m je to místo bývalého Venizaslova hlavního stanu v době povstání Therišanů. Další a další stoupání vede i platanovými porosty, a po projití menším lesíkem z nějakých jehličnanů (asi cypřiše) - jinak myslím krásného místa k přenocování - a po zdolání takového strmějšího svahu se vyleze na hřebínek, kde se cesty rozbíhají. Doprava dolů vede silnice - vozová cesta, která po nějakém tom km skončí, ale jsou na ní nejméně dva zdroje vody a na dvou místech také typické salaše – mitato – s ohradami pro ovce. Po skončení silnice lze sice dál pokračovat po nějaké celkem nezřetelné stezce, ale to už je spíš horský trek, kdy se po nějaká dobějdei volně terénem, protože tam již cesty nejsou - pevná pěšina totiž končí u salaše Pighadaki, skryté pod širokým útesem. Snad jediné plus této odbočky je vydatný pramen vody, který tam je.
Avšak z výše zmiňovaného rozcestí doleva (anebo spíše rovně) a do dalšího svahu vede jiná silnice, kterou bych já osobně nazval opravdu scénickou. Po vyšplhání se na hřebínek (Xerakokefala 1237 m) se cesta dostane do trochu plošších partií, kde je to opravdu ke koukání. Cesta jde také kolem asi dvou "mitato", které vypadjí, že se alespoň tu a tam používají (zdroj vody) a pak se sejde u zbytků další salaše trochu dolů. Cesta se potom vine docela dlouho téměř po vrstevnici zhruba ve výšce asi 1300 - 1400 m. Otevírají z ní neskutečné pohledy na hory jižně a jihozápadně)(hřeben s nejvyšší horou Kalóros, 1925 m, a za ním snad může vykukovat i masiv s vrcholy Psári, Melindanou a Mavri - obě poslední přes 2 tis. m). Nejvyšší masiv hory Páhnes sice odtud vidět není, ale okolní dvoutisícovky jsou opravdu ke koukání. Silnice sice také konči po několika km u salaše, ale má pokračování (které však už je zase horským trekem terénem, než jednodenním výletem) – od salaše jde stezka stále zhruba jižně ve svahu nad údolím a dá se tudy vylézt až na horu Melindanou (2046 m), kde už se narazí na trasu E4 (viz popis trasy Therisso – Pirou – Eligias Faragi).
Od obou konců silnice je tedy nutné - pokud je "výlet" pořádaný jako jednodenní - se zase vrátit stejnou cestou.
Cesta z THERISSO do osad ZOURVA, MESKLA a LAKKI
Therisso je vesnice se značným historickým významem pro obyvatele Kréty. Její historie je spojena s odporem obyvatelů Kréty proti turecké nadvládě. Narodili se zde místní rekové tohoto odporu z konce 19. století - Vassilis, Stefanos a Giannis Halis. Tento odpor měl za následek na počátku 20. století ustanovení Kréty jako útvaru s poměrně velkou autonomií a Vysokým komisařem byl vítěznými mocnostmi určen Princ Jiří Řecký. Proti jeho režimu však vystoupil Eleftherios Venizelos a svoji revoltu odstartoval v roce 1905 právě z této vesnice. Revolta pak vedla až ke konečnému přičlenění Kréty k Řecku. Budova, kde měl tenkrát hlavní stan, je přímo ve vesnici a je v ní nyní i nějaké menší muzeum, které tento akt připomíná. Vesnice leží asi 15 km jižně od Chanie, hlavního města stejnojmenného distriktu. Jezdí tam snad každý den bus (možná i dva denně). Silnice z Chanie napřed podejde pod západovýchodní dálnicí a přijde do vesnice Perivolia. Odtud se už vnoří mezi kopce (na cestě je ještě jedna malá obec – Garipas). Silnice je v mapě označena jako scénická a opravdu je stále na co se dívat. Samozřejmě nejlepší je tudy jít, než se vézt. Do vesnice Perivolia jede z Chanie i městský bus v poměrně častých intervalech, který nejmíň čtvrtinu cesty uspoří. Silnice stále celkem příjemně stoupá, nejsou tu žádné krpály. Prodírá se také úzkou roklí, kde jsou docela vysoké kolmé stěny – tato část je využívána také lezci. Sama vesnice Therisso není nijak zvlášť zajímavá, trochu šedivá, je vidět, že leží stranou hlavních rekreačních zájmů turistů. U cedule, označující konec vesnice odbočuje ze silnice stezka, vedoucí podél nějakého zarostlého údolíčka s asi občasným potokem, která po asi 10 – 15 min vyjde brankou v protikozí ohradě na prašnou silnici, přetínající údolí. Silnice se přejde, projde se další brankou v oplocení a pokračuje se dále nahoru po stezce ve stejném svahu, až se dojde na holé místo na hřebínku. Je tam nějaká rozstřílená cedule, cosi (v řečtině) sdělující. Na druhá straně hřebene je vidět neasfaltová (v roce 2007 již s asfaltem) silnice, která klesá dolů pod svahy hor do vesnice Zourva. Občas je vidět ze silnice přes zelené údolí bledě modrý kostel ve vesnici Lakki. Zourva je hezké, malé a turistikou ne příliš dotčené místo a nejsem si jistý, ale i snad taverna by se našla. Podle mapy by tu někde měla ústit (od hor, tedy zleva) nějaká rokle s cestou ze srdce hor – z místa Poria na E4 (kousek od chaty Kalerghi). Silnice (asfaltová) pokračuje z vesnice stále dolů, ale dá se zkracovat pěšinami, přetínajícími serpentiny, prakticky až do Meskla, docela velké vesnice a na místní poměry by se dalo mluvit až o malém, městečku, které má už busové spojení se centrem – s Chanií. Je zde velký kostel a vypadá to rozhodně lidnatěji, než všechny vesnice v okolí. Jinak z Meskla se dá také vylézt po vozových cestách (dost dlouhá a nekonečná cesta s poměrně velkým převýšením mezi zahradami a sady) na silnici, vedoucí do zmíněné vesnice Lakki. Je to poslední vesnice na silnici mezi Chanií a Xyloskalo – vstupem do rokle Samaria (abych byl úplně přesný – když se autobus z Lakki vyšplhá na náhorní rovinu Omalos, ještě několik km před Xyloskalo, je tam taky osídlení, ale to na mě dělá dojem jen trochu neuspořádaného stejnojmenného shluku domů s několika tavernami a jedním hotelem; taky by tu měla začínat jedna větev E4 - na chatu Kalerghi).
(AGIA GALINI - MIRÉS - ZAROS) - KAMARES - KAMARSKÁ jeskyně - planina KOTILA - planina NÍDHA - (IRAKLIO)
K výchozímu bodu výstupu ke Kamarské jeskyni – do vesnice Kamares – se dá dostat asi tak třemi způsoby. Jednak z Iraklia busem směr Agia Varvara a odtud (bus?) západně přes Zaros - je to směr Spili (na silnici, spojující Rethymno a Agia Galini na jižním pobřeží). Druný způsob je odbráceně – busem z Rethymno do Spili a odtud dalším busem východně směr Zaros a Agia Varvara. Třetím způsobem jsme se tam dostali my, od jihu - z Agia Galini přes Mirés a odtud taxíkem (s vypnutým taxametrem) přes Zaros. I z Mirés se do Kamares dá dostat busem (lístky se kupují v nějakém bufáči), ale jezdí tam (zkušenosti z roku 1999, teď už to může být jinak!!) odtud tak 1 bus denně.
Odtud (z Kamares) je cesta docela jednoznačná: vede totiž kolem takového betonového, shora krytého koryta s vodou. Dojde se na planinku, je nádherná, zastíněná těmi "klasickými" pichlavými duby a dalšími stromy, s kamennými protivětrnými ohrádkami pro nocování, s krásným výhledem zpět ke Kamares z blízkých skalek a s otvorem v tom betonovém korytě, takže je tam i zdroj vody na pití i mytí. Jediné drobné minus je, že voda v tom korytě dělá neskutečný kravál a kdo je háklivej na noční hluk (jako třeba já) tak se moc nevyspí. Z této planinky vedou dvě cesty: jedna uhýbá trochu vlevo, je tyčovaná (E4) a vede k Psilorotis, druhá, ke Kamarské jeskyni, jde mírně doprava, přes asi dvě takové loučky vždycky kus od sebe. Pak to vyleze mezi šutry a jde se po kozích stezkách přímo nahoru (není to prudký svah) až k jeskyni. Je obrovská, už od spoda je vidět doširoka otevřené ústí jeskyně a člověk se před tím vchodem do ní cítí hodně malinkej.
Od jeskyně se dá jít buď zpátky po cestě, po níž se sem přišlo až na planinku, kde se cesty dělily a pak se vydat buď po E4 směr Psiloritis (což už ale není ani zdaleka jednodenní výlet) nebo zpět do vesnice Kamares. Je taky druhá možnost – od jeskyně zhruba na východ vede nějaká cesta, zřejmě ústící na spojnici planina Nídha – silnice Kamares-Zaros, ale tu neznám.
(My jsme od jeskyně šli západně, necestou, což již opravdu není jednodenní výlet. Když se stojí čelem ke vchodu do jeskyně, tak my šli terénem doleva zhruba po vrstevnici (po svazích hory Mavri – vrchol je něco přes 1900 m)., až jsme narazili na zmiňovanou tyčovanou cestu. Po ne moc dlouhé cestě jsme došli k prameni - celkem bohatému, v průvodci Kletr - Kréta západ - se jmenuje Supí. No za ním už to bylo kousek (po kamenitopískové vozové cestě) a vyšli jsme na planinu Kotila (možná, že se tak nejmenuje celá ta planina, ale jen jedno místo s mitato na ní). Je ve výšce asi tak 2 tis. m. Tady jsme měli stan. Odtud se jde na Psiloritis nebo na Nídhu. Závěrečná část treku je svahem masivu hory, po celkem nenáročné cestě. Na vrchlu je kaple Timios Stavros (Ctěného kříže), kde se opravdu jednou ročně slouží i bohoslužba. Jsou odtud pochopitelně i krásné rozhledy kolem i na planinu Nídha dole. Na Psilorotis a zpátky ke stanu (nedaleko toho místa Kotila) v pohodě, ale jen na lehko (stan a vůbec vše vyjma dokladů a foťáku jsme nechali na místě) došli tak za půl dne. Odtud (z planiny od stanu) dolů na planinu Nídha to bylo delší; no ono to možná není delší na km, ale nám to trvalo myslím déle, cesta dolů je malinko horší, než když jsme lezli na Psilorotis (někde jsem našel, že to jméno znamená něco - a může to být hnedle cokoli - tedy něco vysokého; to by odpovídalo...).
Na Psiloritis se dá pochopitelně jít i od severu, od planiny Nídha a to by se již zase za jednodenní výlet považovat dalo (pokud se dojede autem). Na Nídhu se lze dostat z městečkas Anogia. Je to po silnici dost daleko, tak 20 km a možná i víc, a podle mapy se jinudy moc jít nedá. Bus tam nejezdí, takže buď si půjčit auto třeba v Irakliu, dojet k taverně na planině, auto tam nechat, vylézt na Psiloritis a pak se zase vrátit zpět. Nebo se tam nechat dovézt taxíkem, anebo stopem. Jinak to nejde.
Začátek treku na planině Nídha (směr Psiloritis) u hospody na konci silnice je celkem jasný (a zančený). Cesta jde napřed k nějaké kapli, a tam se myslím dělí - jeden směr je k Idské jeskyni a druhý na Psilorotis - tam se šplhá (tedy - jde do kopce!!) takovou pěšinkou mezi kameny napřed traverzem po svahu a pak údolím-širokou roklí. Jak se vyleze nahoru, na hranu horního konce rokle, tak tam se to místo (asi) jmenuje Kotila a na Psiloritis to je doprava docela pohodlnou cestou svahem. Z Psiloritis jsou dolů dvě cesty: Buď zase zpět k začátku sestupu na Nídhu a dál na planinu, nebo ještě jedna jde přímo k jihu svahem ze sedla pod vrcholem do vesnice Kouroutes; ta by měla jít kolem nějaké EOS chaty (? - má být snad i z vrcholu vidět, my se ale po ní nekoukali, nevěděli jsme o ní tehdy).
Pokud se jde tedy zpět k začátku rokle na Nídhu, tak pak odtud doprava na planinu. Cesta je znatelná, značená ani ne tak tyčemi, ale výraznými a velkými žlutočernými pruhy a maxišipkami na kamenech. Nejde se vozovou cestou, ale pěšinou, mezi kameny, kolem jsou i nějaké krasové jevy (závrty). Planina se pozná podle toho, že tam jsou mitata, nějaké rozbořené a nějaké snad obyvatelné, už si to moc nepamatuju, je to přecejen už dost let od roku 1999, kdy jsem tam byl. Na planinu vede (ze směru když se přijde od Nídhy nebo Psiloritis) zleva z kopce nějaká vozová cesta, o které nic nevím. Tahle cesta ale pokračuje kolem zmíněných mitato a asi zahýbá doleva k jihu (nebo z ní tím směrem jiná odbočuje?), po levém svahu začínající rokle, a hned na počátku je tam minimálně nějaká kozí ohrada a možná i mitato. To je ta správná cesta, tou se jeden dostane (kolem zmíněného Supího pramene a přes výše popisovanou zalesněnou planinku) dolů až do Kamares. Ke Kamarské jeskyni se tedy musí tahle tyčovaná cesta opustit a odbočit na té výše zmiňované planince jakoby doleva a téměř do protisměru; jsou tam (tedy - byly v roce 1999, teď to může být jinak) tabulky-směrovky, v němčině a rukou psané. Myslím si, že je taky možnost z planiny Nídha se nějak dostat přímo ke Kamarské jeskyni, bez přechodu planiny Kotila, ale to by se musela vynechat i Psilorotis. Mělo by to být po pokračování asfaltové silnice přes planinu Nídha od hospody dál (už to asi nebude asfalt) a po nějakém tom km by měla být doprava odbočka. Možná by mohla být značená, nevím. Ale každopádně - toto už opět není jednodenní krátký a snadný výlet, ale muselo by se to uspořádat jako vícedenní trek.
CHÓRA SFAKIA - rokle ILINGIAS - planina ANOPOLIS (osada KAMBIA) - LOUTRO
Trek začíná kousek za Chóra Sfakia. Ze silnice odbočuje nahoru doleva pěšina, které zpočátku jde po starém chodníku, aby se pak napojila na písčitou silnici a v jejím ohybu se zase odpojila a opět starým chodníkem, zde poněkud zničeným a neudržovaným sestoupila do rokle Inlingias. Odtud stará cesta pokračuje o asi 100 výše roklí zase, kde se vnoří do boční rokle. V rokli se musí občas použít i ruce p¨ři zdolávání terénních schodů. Po jejím projití se cesta u kozích chlívů napojí na ve svahu vybudovaný starý chodník, silně zarostlý pichlavými keříky a po něm i překročí asfaltovou silnici do Anopolis, aby se vyšplhala k jakýmsi červenobílým stožárúm, od nichž je docela dobrý rozhled na celou planinu (osada Kambia, 1-2 taverny) i k moři. Z této osady pak vede cesta (značený směr) napřed mezi dvěmi zídkami s oplocením zahrad a pak po svažující se planině dolů k moři do Loutro (mnoho hospod a krám s jídlem).
Alternativou je pokračovat po silnici do Anopolis (osada Kambos), odkud jze vejít ke kapli Agia Ekaterina, odkud je skvostný rozhled jak na celou planinu tak i na moře a velkou část jeho pobřeží jak k východu, tak i na západ.
Pevnosti nad AGIA ROUMELI
Nad "konečnou" po průchodu nejznámější krétskou roklí Samária jsou celkem asi tři ruiny tureckých pevností. Jedna je ve svahu přímo nad vesnicí. Cesta k ní začíná u kostelíka pod severním svahem. Napřed to je asi 100 m nezřetelné pěčina kamenitým terénem, která se pak ale naváže na původní "kalderimi" - bytelně vystavěnou cestu, vinoucí se cikcak nahoru svahem. Orientace je velmi lehká - ruiny jsou stále vidět. Po asi tak po necelé hodině se dojde k pevnosti. Je odtud krásný pohled na celá záliv u Agia Roumeli, ale i trochu dál podle pobřeží na východ a také ústí rokle Samária ve staré osadě - Palea Agia Roumeli. Při pohledu k této osadě je taky ve svahu nad vidět bílá kaple, ke které se dá taky celkem snadno dostat: na druhé straně hřebínku, na kterém stojí pevnost, je totiž podobná "kalderimi", sestupující dolů. Vede buď do osady anebo je možné ještě ve svahu nad osadou ne rozcestí zvolit pěšinu vlevo, která u kostelíka končí.
Další možností je ale vydat se od pevnosti nahoru, západně, kde je počátek velmi kamenité a místy zřícené cesty, vidou cí se svahem stále vzhůru. Tu a tam jsou nějaké značky - červené nebo modré svrnky na kamenech. Tato cesta stále stoupá otevřeným svahem, na který pere slunce, až zajde do porostu cypřišů a borovic, kde se jde už lépe. Ale zde je naopak cesta místy mnohem více poškozená. Nicméně - orientace není složitá, je jasné, kudy se má jít. Stoupající část končí na hřebeni na nemší plošině. Zde je třeba jít vlevo a po asi 100 - 150 m se dojde ke zříceninám další z pevností. Zpět se musí stejnou cestou.
Třetí pevnost, která je v dosahu z Agia Roumeli, je Angelokampos. Tato pevnost (ze které zbyly také jen ruiny), je poněkud dále z Ag. R. Napřed se musí jít asi půl hodiny po pobřežní části tyčemi značené E4 východním směrem a jakmile se stezka vydá po písčité duně nahoru od moře, musí se na jejím konci odbočit do vnitrozemí: je tam totiž ústí Eligias Faragi - rokle souběžné se Samárií, kterou se lze dostat (se šplhací vložkou po laně) až do centra hor. Tou se ale na jejím počátku jde po jasně patrné pěšině borovým lesem asi tak něco před půl hodiny. Když stezka vyjde z lesa na suťoviště, je vyznačená kamennými mužíky. Na tomto místě je dobře se držet spíše západního (levého) okraje rokle. Stezka pak vejde do borového lesíka kolem jedné borovice význačného T-tvaru a zahne vlevo do menšího bočního udolí. Když přejde jakoby dno občasného potoka, vytékajícího z této rokličky, zahne vlevo (k jihu, k moři) na bytelně vybudovanou starou kalderimi, která cikcakuje svahem nahoru. Místy je sice zřícená, ale obejití je vždy snadné. Prvním význačným bodem je betonová podzemní nádrž na vodu na skalním ostrohu (na konci září 2010 tam byla i voda a vypadala použitelně). Zde se cesta stočí vpravo do další malé roklinky, ve které se zase otočí a šplhá v původním směru. Vyjde na planinu, obehnanou nízkými zbytky zdí a zarostlou různými nízkými keři. Zde je nutné jít napřed trochu šikmo vlevo a trošku dolů na volnější místo, kde jsme postavili docela vysokého kamenného mužíka. U něj se musí změnit směr - otočit se o asi 90° vpravo, vyhledat v porostu dalšího mužíka (trochu šikmo nahoru) a pak se tím směrem vydat. Další mužíci jsou již víceméně stále v tomto směru a poslední je nedaleko průrvy v zídce, kterou se musí projít, a to již jsou za velkou borovicí vidět ruiny stavby pevnosti na plošším hřebeni s řídkým porostem mohutných borovic. Dá se chvíli chodit po okolí, najít další místa s krásným rozhledem a případně se vydat i výše. Návrat je stejnou cestou: přes plošinu s mužíky, pak dolů starou kalderimi do Eligias Faragi a tou na pobřeží a tam vpravo po E4 do Agia Roumeli.
