Gávdos
Praha – Vídeň (vlak) – Chania (letadlo) – město Palaiochora (bus) – ostrov Gavdos/přístav Karave (trajekt) – vesnice Agia Roumeli (trajekt) – pláž Agios Pavlos – vesnice Loutro – pláž Glika Nero – rokle Ilingias – město Sfakia – Chania (bus) – Vídeň (letadlo) – Praha (vlak)
Letošní druhou návštěvu Kréty jsme (zase s kamarádem Honzou) naplánovali jako odpočinkovou, a tak jsme se rozhodli pro ostrov Gavdos a jeho neskutečně volně plynoucí život a pobyt tam (letos jsme si tam pobyli od úterý 01/10 do čtvrtka 10/10). Problémem ale byla trochu logistika – jak se tam dostat a nikde nějak moc dlouho nečekat. Důvodem těch problémů byly jízdní řády autobusů a trajektů, vymyslet to tak, aby to na sebe nějak navazovalo. No, nakonec se to jakžtakž povedlo, ale stejně jsme museli při cestě tam přespat jednu noc v kempu Palaiochora a až druhý den jet trajektem na Gavdos, a podobně jsme při návratu přespali na oblíbeném místě v rokli Ilingias, abychom druhý den mohli v pohodě dojít do Sfakie na bus směr Chania.
Ta logistika taky hrála trochu roli při cestě na Krétu a zpět, protože oblíbené Aegean Airlines sice z Prahy lítají, ale v Athénách je potom (už pár let) neskutečně dlouhé čekání na další let do Chanie, a navíc docela dost zvedli ceny. Takže tohle jsme opustili, byť neradi – není nad to, když člověk nějakou MHD (oba dva žijeme v Praze) dojede někdy dopoledne na letiště, odbaví se, letí a přiletí to ATH, do třeba dvou tří hodin odletí dalším letem do Chanie, sedne na bus do města a odpoledne se může ubytovat v zabukovaném ubytovadle a jít do víru večera na gyros a pivo. Tak tohle jsme museli opustit, a jako náhradu jsme našli let přes Vídeň (už podruhé).
Znamenalo to sednout po ránu (neděle 29/09) na pražském Hlaváku na Vindobónu, (nebo na nějaký jiný podobný vlak), za asi tak 4-5 hod dojet pohodlně (byť někdy s přestupem v Břeclavi) na hlavák do Vídně, tam chvilku počkat na nějaký „City Train“ a tím popojet tak čtvrt hodiny do Schwechatu na letiště. Tam se odbavit, dvě a něco hodiny letět, po šesté vystoupit v Chanii z letadla, doběhnout na bus do města a kolem sedmé už jsme byli v hotelu Alena hned u autobusáku, kde si poslední dobou zjišťujeme první noc po příletu. Původně jsme odcházeli ne do hotelu, ale na pláž Neo Chóra na západním konci města, ale od nedávna se to tam tak komercializovalo, že nějaké přespávání tam ve stanu, kdysi naprosto běžné, už nepřipadá do úvahy.
Už v Praze jsem se snažil nějak vymyslet způsob, jak se nejlépe na ten Gavdos z Kréty dostat. Ono to není zas tak brnkačka, trajekty tam a ani zpátky nejezdí každý den. První problém byl v tom, že nebylo možné se dostat na web autobusového dopravce KTEL Chania-Rethymno. Běžně jsem tam celá léta hledal spojení, ale letos je ten web pro ČR z mně neznámých důvodů blokovaný!! Zřejmě nesplňuje nějaká bezpečnostní opatření, nebo co, ale je prostě fakt, že se nebylo kam kouknout. Takže jsem musel aspoň orientačně vycházet z toho, co jsem si tak zhruba pamatoval. Mám zkušenost z předchozích let, že se ten JŘ v letech zas tak moc nemění, ale už ten přelom září/říjen (ale hlavně pak říjen/listopad) může být problém. Je to už ke konci sezóny, a to se pak postupně JŘ nejen busů, ale třeba i trajektů mění, u busů třeba 2x po 14 dnech – linky se ubírají (stejně jako na začátku sezóny, tak nějak duben/květen, se zase přidávají). Ale největší problém byl s trajekty: ze Sfakie jely třeba jen 3x týdně a v blbý čas (nejely ve dnech po našem příjezdu), v neděli nejezdí vůbec, a taky pak byl trochu problém zpátky… To jsme chtěli jen to Agia Roumeli (tomuhle místu říkáme důvěrně „Rumelka“) a do Sfakie pak dojít po svých, abychom po nicnedělání na Gavdu neshnili úplně. Nakonec z toho vyšlo, že jsme po přespání odjeli z Chanie do Palaiochory (odtud trajekty ve dnech po našem příjezdu jezdily), jednu noc přespali v kempu a o půl deváté ráno odjeli na Gavdos spojem přes Rumelku (jediný přímý spoj v týdnu jel až ve středu a nechtěli jsme na něj čekat). Zpátky z Gavdu jsme pak jeli s dostatečným předstihem (kdyby se zhoršilo počasí a trajekty přestaly jezdit, jako se to pár lidem stalo a pak nechytli letadlo z Kréty domů) do „Rumelky“ a tím, že pak podle nálady a počasí nějak dojdeme po pobřežní trase E4 přes pláž Agios Pavlos, přes Loutro a pláž Glika Nero do té Sfakie (anebo si na to vezmeme, aspoň na část cesty, zase trajekt). A to se nám na Gavdu stala taková zvláštní věc: šel jsem koupit „loděnky“ a byl jsem srozuměný s tím, že to bude € 28/osobu (na webu provozovatele ANENDYK je tabulka s cenami, a ta cena byla až do Sfakie, ale i do Rumelky tam byla cena stejná), ale stejně jsem se poptal, jestli by to nebylo „jen“ do Rumelky levnější, když je to jen zhruba poloviční vzdálenost, za zeptání člověk nic nedá, žejo… No nebylo, jak mi paní řekla, tak teda další dotaz jestli by bylo možné vystoupit v té Rumelce, plavbu tam tak přerušit, a pokračovat do Sfakie o dva tři dny později (kdybychom moc zlenivěli a nechtělo se nám tam jít po svých). Tak tohle taky možné nebylo, ale ta hodná paní v pokladně mi řekla hodně zajímavou věc – že do té Rumelky to sice stojí oněch € 28, ale že kdybychom to koupili až do Sfakie (tedy do vzdálenosti 2x tak dlouhé), tak že nás to bude stát jen 9,80 €/osobu!!! Vůbec to nechápu…jestli měli nějaké „akční“ slevy jak v sámošce? To se nikde nepsalo, na webu to měli za € 28 jak to Rumelky, tak i dál ro Sfakie… No ale tak jsem to teda místo 2x28 koupil za 2x9,80 (takže nezanedbatelná úspora € 36,40 za oba…jestli dobře počítám…) a do té Sfakie jsme pak došli po svých a zadarmo.
Ale to není všechno to finančně kladné, co nás potkalo – při návratu ze Sfakie do Chanie jsme ušetřili zase, dobrých tak asi téměř € 20 (taky za oba)!! Totiž když jsme po ránu došli z místa noclehu v rokli Ilingias do Sfakie na bus v 13:30 hod, tak jsme zjistili, že takový dřevěný kiosek pod schody na parkoviště a zastávku busů tam není (kupovaly se v něm jízdenky). Tak jsme holt vyšli nahoru k busu, že si lístky koupíme u řidiče. Jenže tam byl už chumel lidí a ti hnedle všichni mávali jízdenkami, které koupili bůhvíkde. Šel jsem se teda pro jistotu poptat řidiče, jestli se jízdenky dají koupit taky u něj, a on povídal že jo. A taky když se otevřel kufr busu a lidi, co jeli do Chanie, si měli zavazadla dát na jednu stranu a ostatní jinam, tak jsme to tak udělali, a pak jsem se hrnul k řidiči, co s tál venku u dveří a kontroloval jízdenky, že teda koupím ty lístky. Ale on že ne a že máme vlézt dovnitř, že to koupíme pak tam. Tak jsme se usadili uvnitř, ale za celou dobu jízdy nikdo nepřišel, od koho bychom si ty jízdenky mohli koupit (občas tam v busech chodí i průvodčí), a tak jsme v Chanii vylezli a rozhodně jsme se nesnažili vydat aspoň dodatečně těch necelých € 20, kolik by nás ty jízdenky asi tak stály. Měl nám je přijít prodat, peníze jsme žmoulali v ruce!! Hezky ušetřených celkem přes € 50!!
Když jsme byli před pár lety na Gavdu poprvé, tak jsme měli sebou docela náklad – vezl jsem i plastový skládací kanystr (o vodu je tam hodně nouze, musí se nosit někdy i zdaleka – podle toho, kde se člověk ubytuje), taky jsme tehdy měli docela velký nákup potravin (chleba, rajčata, kořalku, sýr a uzeninu a bůhví co ještě), protože jsme tak úplně přesně nevěděli, co a kde a jestli vůbec se tam dá nakoupit (a nakoupit se dá hnedle všechno, jak jsme pak poznali, obchod je hned vedle hlavní a ústřední a jediné hospody), a taky jsme vedle stanu nesli i tarp – plachtu Hannah, protože jsme si chtěli udělat výlet nalehko s přespáním venku. Tak i letos to sice byl taky ten kanystr (ten se osvědčil a zas tak moc místa nezabere a moc neváží), kamarád měl sebou „camel-bag“, co se dá nosit v báglu (a udělali jsme si z něj minisprchu), no a taky jsme se rozhodli, že se tentokrát ubytujeme mnohem blíž hospodě a obchodu, než když jsme tam byli poprvé. Sice jsme sebou teď taky něco táhli, ale vlastně jen pečivo a asi i sýr…jo a máslo do začátku, ale třeba tu plachtu už ne, a navíc jsme se naučili balit hodně úsporně, a ještě k tomu jsme dokoupili extra lehké věci, abychom mohli s bágly na palubu, takže bágly byly tentorkát výrazně lehčí.
S dopravou na Gavdos to bylo nakonec v pohodě. Nijak zvlášť brzo jsme nemuseli v tom hotelu Alena vstávat, a když už pak jo, tak jsme došli pro bombu k vařiči a odjeli busem 10:45 do Palaiochory (pondělí 30/09). Tam jsme se stavili v taverně a něco drobného polkli a šli napřed po nákupech a potom odešli bydlet do Kempu Palaiochora (něco málo přes 1 km od busu). Koupili jsme si taky do kempu víno a brambůrky, a tak jsme si tam udělali (obvyklý) večírek.
(úterý 01/10 – čtvrtek 10/10)
Ráno (úterý 01/10) jsme se moc dlouho válet v pelechu nemohli, trajekt volal. A tak jsme tam těch necelých 1,5 km do přístavu došli, koupili pečivo (na Gavdos a na snídani na trajekt) a v půl deváté jsme sedli na loď a vypluli. Ale moře bylo docela vlnovaté a Honza to ne moc dobře snáší (a Kinedril neměl), tak tu cestu dost protrpěl, chudák… V přístavu Karave čekaly, jako obvykle u každého trajektu, busy, my sedli za dvě eura do toho směr Agios Giannis (jak to tady píšou a vyslovujou, na Krétě by to asi bylo Agios Ioannis) a za chvilku jsme byli (se zastávkou v Sarakino, takové... snad ani vesnice se tomu nedá říkat) na místě. Ta konečná je příhodně u taverny Τheofilos Livikon (řecky Θεοφιλος Λιβικον) a hned je tam taky i obchod. No tak jsme si hned dali jedno a asi i kafe, zkontrolovali, co všechno mají v obchodě (koupili dvě plechovky sebou do ležení, ty měli) a šli si najít místo na bydlení. Napřed se sejde kolem další taverny (teď už byla zavřená) do malé roklinky, a když se na druhé straně vyleze, tak je člověk na kamení – jsou to takové ploché skalky a balvany a mezi nimi se trochu kličkuje. Kus za tím už ale nastane písek a po tom se jde až k pláži. Cesta se vine mezi keři až malými stromky jalovců a je vyznačená takovými sloupky, asi po kolena vysokými a nahoře zešikma seříznutými s nějakou snad bílou reflexní páskou na té ploché části. Taky se dá jít po plus mínus neznačené trase blíž pobřeží, po skálách. My šli po písku, a když se začíná sestupovat k pláži, tak jsme se vydali po těch dunách doleva nahoru a hledali vhodné místo. Minule se Honza tady někde šel podívat a povídal, že je tu hodně dobrých míst. Nakonec jsme šli docela daleko, dobrých 200 metrů, a našli úžasné místo. Je to roklina zarostlá hlavně borovicemi, takže tam nepraží slunce, a taky je to tam chráněné před větrem, který nás poprvé dost zlobil. Vybrali jsme z nejvhodnějšího místa šišky a různé klacky a postavili stan. A pak Honza odešel do okolí zrekvírovat plastové bedýnky jako od zeleniny a ovoce někde v obchodě, kterých se tam na různých místech pár opuštěných vyskytovalo (a byly i s provazy), abychom do nich dali hlavně jídlo, ale taky nádobí a další a pověsili to na strom, aby na to žádný třeba čokl nedosáhl. Což se ale stejně 2x stalo, akorát že to asi nebyl čokl!! Nevíme, co (nebo kdo?) to bylo, jednou jsme tam měli na zemi pytlík s už rozsypaným kuskusem, a podruhé něco sundalo siťovaný pytlík s hrozny a pár hroznů z toho vybral. Ovšem mnohem horší po téhle druhé návštěvě bylo, že byl roztržený stan!! Předsíň od kolíku měla nahoru šlic podle švu asi 30 cm dlouhý!! Vůbec nás nic nenapadalo, jak by se to mohlo stát a co by to mohlo udělat. Někdo na to úmylsně stoupnul? To sotva…Snažil se tam pod stan do předsíně nacpat velký čokl a zády to roztrhnul? Pravda, kolík v zemi byl „sněhový“ a držel jak židovská víra…nebo tam strkala hlavu malá koza, a když ji vyndávala, tak to rohy protrhla? Napadaly nás i další, až fantastické možnosti, ale ani jedna nám nepřipadala moc pravděpodobná. Takže nevíme… Honza měl sebou naštěstí kus záplaty, tak to nastříhal a provizorně zalepil.
No ale měli jsme tam byt hnedle dobrých 70 m2, s ložnicí (stan), jídelním koutkem (schůdek pod borovicí), koupelnou (camel-bag a toaletní tašky na stromě), kuchyní (bedýnka s nádobím na stromě a pod ním na další bedýnce kanystr s vodou a pod bedýnkou – pokud nebyl v provozu – bomba s vařičem), pak tam bylo místo, kde jsme natáhli provaz na sušení hadrů, a kus dál roklinou jsme měli pyramidové pole v Gíze (říkali jsme tak místu pro vykonávání potřeby – to si jeden vyryl jamku, do ní vložil, co bylo potřeba, pak na to všechno navrstvil hromádku písku a navrch posadil šišku, aby bylo jasné, co v té hromádce písku je a že někdo jiný by do ní neměl vrtat; a za pár dní to byla taková malá Gíza, pyramidové pole...). Další překvapivou skutečností toho místa bylo, že tam bylo velké vlhko. Asi tam byla i podzemní voda, písek byl na několika místech až jakoby zavlhlý, tmavší, a protože se tam moc proudění vzduchu nekonalo, tak ráno byly všechny na šňůrách a provazech pověšené hadry hodně zavlhlé, jak až jako kdyby to někdo namočil a nedbale vyždímal.
K vodě (moři) jsme to měli asi tak 250 m dolů. Kolem té trasy dolů bylo taky pár ubytovaných. Do hospody a obchodu, a taky ke sprše a pro pitnou vodu jsme to měli tak asi ¾ km, což bylo oproti našemu minulému pobytu zde na ostrově, kdy jsme bydleli až na vzdálenější pláži Lavrakas, neporovnatelně lepší. Tehdy jsme to měli k hospodě a do obchodu asi 2,5 km, takže „zaskočit“ si na pivo byl pětikilometrový výlet přes kopec…dva a půl tam, dva apůl zpátky…. Ale je pravda, že na Lavrakas je studna, a k té jsme to měli tehdy jen asi tak 200-300 m.
Za našeho nynějšího pobytu jsme si na Gavdu vyšli na tři výlety. Jeden byl opakování výletu z minula – pískem zhruba podle pobřeží na západ, přes nebo kolem pláží Stravolimni a Pirghos, ale zatímco minule jsme na další pláž, Potámos, pokračovali po svahu kopce nad mořem (kamenitý svah bez cesty, a v sandálech, byť trochu „trekových“, a to bylo nic moc), tak tentokrát jsme se rozhodli jít po druhé straně toho kopce, po částečně značeném chodníku. Sice jsme na nohou měli, jako blbci, extra titěrné (kvůli váze do letadla) sandálky, ale v písku a potom taky trochu nahoru to šlo. Když jsme ale došli na hranu nad pláží Potámos, tak začalo jít do tuhého – v těch sandálkách slézt bez úrazu tu strmou a klouzavou pěšinku byl docela úkol. Nicméně zadařilo se, trochu jsme si tam pobyli (moc pěkné koupání, voda v zálivu vyhřátá, na dně dlouho písek…) a pak zpátky nahoru to bylo už o trochu lepší. Jenže potom jsme zakufrovali, tu aspoň částečně značenou pěšinu ztratili a museli se pak v těch sandálkách drát po skálách a svazích cestou necestou, abychom se dostali na nějakou prochozenou cestu. Dost jsme si naběhli, ale nakonec jsme se dostali ke kostelíku Agios Giorgis, a tam jsme to už znali. Napřed se dostat na značenou cestu, z ní pak odbočit doprava dolů ro rokliny, kus v ní jít a potom si to zkrátit doprava nahoru pískem na západní konec pláže Lavrakas. „Domů“ jsme došli celkem nepoškození. A hned jsme šli, MUSELI JSME!!, na pivo.
I další výlet byl zopakováním výletu z předchozího pobytu. Zase jsme šli na pláž Lavrakas a tam se na jejím konci vydali šikmo doprava nahoru po dunách a dostali se tak do rokliny, kterou jsme už znali. Chvíli jsme šli v ní a potom včas vylezli doprava nahoru a napojili se na značenou dobrou cestu, po které jsme se dostali celkem lehce a brzo zase k tomu kostelíku Agios Giorgis. Kolem něj jsou louže s protékající sladkou vodou. Chvilku jsme si tam poseděli a pak pokračovali dál. Jde se napřed souběžně s hranou údolíčka po jeho levé straně (při chůzi nahoru), pak se stoupající cesta od údolí odpojí, projde lesem, a je tam krátká odbočka k dalšímu kostelíku – Agios Nikolaos. Odtud jsou možné dvě cesty – buď se po té odbočce vrátit na cestu a jít po ní, ale to se člověk dostane na malou silnici a tou na hlavnější od "střediskvé vesnice" Kástri, jež pak běží kolem severního pobřeží a až k přístavu, anebo – a tudy jsme šli my – se dát po jiné pěšině zhruba po vrstevnici nad územím, kde to vypadá jako někde v hnědouhelných lomech na Mostecku, akorát že to „uhlí“ je nějaká světlá hornina (sádrovec? pískovec? nevím, nejsem geolog…). Za chvíli se po té pěšině dojde k lesu a tady, když se použije mapa z Mapy.cz, se člověk po chvilce dostane o něco níž na takovou lesní cestu (v jenom místě je tam taková zvláštnost – stojí tam na nějakých špalcích loď!!! No, jasně, když loď, tak jedině na kopci!! Pan Werich by mohl vyprávět…). Po ní se jde jen kousek a je tam další kostelík, Agios Panteleímon. Od něj vede pěšina s ruinám bývalé vesnice Galana. Tou se projde, a to už jsou v dáli vidět nějaké sloupy s elektrikou a i nějaká stavení vesnice Kástri – hlavního sídla ostrova. Jenže ještě je v cestě další kostelík, ovšem k němu se musí kus vystoupat po sice docela dobré cestě, ale v celkem prudkém svahu. Je to Agios Antonios. Kostelík je částečně ve skále, a zdi, ke skále přilepené, už dávno získaly barvu a patinu té skály, a nebýt v té zdi dveře, tak by to člověk mohl lehce přehlédnout. Do Kástri je to odtud snad jeden kilometr, ne víc. Ve vesnici ale zklamání – tři hospody a – podle mapy – dva obchody, a vše zavřené!! Šli jsme kousek po silnici a bylo tam nějaké ubytovací zařízení a v něm hospoda a vstup tam byl mohutnou zašoupávací bránou. Tak jsme tam vlezli a pán byl docela hodný a prodal nám lahváče s tím, že je vlastně zavřeno, ale už tak moc hodná nebyla cena, co za to chtěl – 4 € bylo zdaleka nejvíc, co jsme za obyč lahváče (Mythos) kde dali. Posezení to tam bylo ale příjemné a po tom občerstvení jsme vyšli zas na ulici a pokračovali dolů. A šli jsme napřed kolem dalšího kostelíka (Ieros Násos Agias Triadas) a potom i kolem pekárny s otevřenou hospodou/kavárnou (Stella’s Bakery)!! Dost jsme litovali toho, že jsme se nechali zlákat hned tím prvním pivem. Po silnici jsme pokračovali dolů, chvilku poseděli u posledního, šestého (!!!) kostelíka (Agios Pavlos) a dostali na rozcestí nad „naší“ hospodou. Dolů k ní, doleva, to je jen kousek, tak jsme se tam hned zastavili a občertvili se, a pak odešli se vyčvachtat a potom i bydlet.
A třetí výlet byl zase přes kopec a směr pláž Lavrakas, jenže ještě než se k ní sleze, tak jsme cestu opustili doleva a začali si hledat kudy projít nahoru řídkým lesem v písčitém svahu, abychom se dostali na vrchol kopce, kde je kostelík Agios Giannis. Celkem snadno se nám to povedlo a za odměnu jsme tam měli úžasné rozhledy po snad celém ostrově. Zpátky jsme nešli stejnou cestou, jako nahoru, ale pokračovali jsme po hřebeni pod kopcem dál. Napřed jsme se ale museli prosmýknout kolem zbytků poměrně mohutných staveb a najít pěšinu po hřebínku. (Ty stavby musely být docela mohutné a někde jsem získal neověřenou informaci, že by to snad mělo být „ubytování“ pro nějaké politické trestance z dob nějakého diktátora, ale nevím, ze které doby. Údajně je zde hnedle nikdo nehlídal, možná tak jeden „bachař“ je organizoval, protože se museli postarat sami o sebe – vypěstovat/odchovat si stravu a udržovat střechu nad hlavou asi jako základ. Ono to asi mělo trochu smysl, je to ostrov, ze kterého to jinam není moc blízko – Kréta je kolem 40 km vzdálená a pobřeží Libye je ještě mnohem dál, téměř 200 km – a ani na ostrově moc lidí asi nežilo. No ale zase na druhou stranu to mohl být docela fešácký kriminál!! Lidi sem za tím „pobejt si zde“ jezdí teď úplně dobrovolně.) Cesta jen mírně značená, mužíci a tak, ale pod stromy a s dalekými výhledy…tam to je moc hezká pěšina nad hranou skal. Na druhé straně pěšiny jsou další ruiny – těch staveb tu muselo být hodně. Pod hřebenem sice ze strany směrem k moři jsou strmé útesy, ale na druhou stranu, směrem do vnitrozemí, je to pozvolné a zhruba uprostřed toho treku je to dokonce téměř úplná rovina, a tam všude mohla být třeba pole. Akorát nevím, jak to dělali s vodou, té je na ostrově obecně nedostatek… a kór na kopci. Nicméně došli jsme na konec hřebínku a teď jak dolů. Tady to už nebylo tak úplně dobře označené nějakými mužíky, ale zvolili jsme si svoji trasu se snahou, dostat se k roklince dole pod námi, o které jsme si byli jisti, že je to ta, co vede k hospodě. A taky jo, podařilo se – sešli jsme tudy, a nakonec jsme došli k plochým skalkám a kamenům, po kterých vede ona sloupky značená písčitá trasa od hospody k pláži a teda „domů“.
Z minula jsme měli neblahou zkušenost s dodržováním jízdního řádu místními busy (čekali jsme na něj tehdy u taverny, stejně jako další zájemci, ale bus prostě nepřijel a nám pak ujel trajekt na Krétu), a tak jsme si řekli, že při návratu vyrazíme o hodně dřív a že kdyby to vypadalo, že žádný bus nepojede, tak že když tak do přístavu Karave dojdeme i třeba po silnici, je to asi tak 5 km, takže nic, co bychom nezvládli. Ale kamarád zkontaktoval jednoho maníka, co se motal na parkovišti kolem svého auta, a slovo dalo slovo a on byl tak hodnej, že nás do přístavu dovezl (čtvrtek 10/10)!! Byla to pro něj cesta tak 2x něco přes 5 min…těch 5 km… Ale i tak DÍKY!! Takže jsme byli v přístavu a bylo houby zle. Počasí bylo výstavní, tudíž nebyl důvod, že by eventuálně trajekt nejel, a tak jsme si zašli na jedno a na kafe a počkali, až se otevře prodejna lístků. A tady mě/nás čekalo ono příjemné překvapení, o kterém píšu někde zpočátku – chtěli jsme jen do té Rumelky, kam to podle ceníku na webu společnosti ANENDYK mělo stát € 28, stejně jako mnohem dál do Sfakie, jenže dobrá žena v kase mně doporučila, si to koupit až do té Sfakie, protože tam to stálo (pro mě nesmyslně) jen € 9,80!! No neber to!! A tak jsme ušetřili € 36,40, hezky dojeli jen do Rumelky a byli spokojení.
V Rumelce mělo vše probíhat podle obvyklého scénáře, jenže hned na začátku se vyskytlo něco, co jsme tam ještě snad nezažili – neoficiální kemp byl narvaný a my nikde nenašli místo pro stan!! Na začátku října, tedy prakticky už po sezóně!! Nakonec se nám to ale podařilo, jenže místo nic moc, těsně vedle cesty. No ale když jsme se teda ubytovali, tak jsme zašli do taverny Paralia na večeři. Tam se nám to dost líbí, jak prostředí, tak fajn obsluha a vůbec…Další den jsme se zastavili v taverně/penzionu Samária („U Dědka“), kde si nás majitel už moc dobře pamatuje a vždycky si drobně popovídáme, pak taky do jiné taverny – Tarra, která je hned nad přístavem – pozdravit se s bratry Andreasem a Sifysem, majiteli, které znám už od jejich adolescentních let z doby, kdy to vlastnil ještě jejich otec (nyní jim je už dost přes 30, staršímu, Andreasovi, už asi táhne na 40…jak ten čas letí!!!), taky jsme si dali frapé v taverně Páchnes. Ale to jsme provedli už s bágly. Je pátek 11/10, před druhou máme sbaleno a vyrážíme na cestu. Ještě jsme se na chvíli zastavili na koupačku hned za útesy, pak ještě jednou pod ústím rokle Eligias, a ve čtvrt na šest jsme nad tavernou na pláži Agios Pavlos. Stan jsme, jako obvykle, postavili na senzačním místě pod velkou borovicí na kraji lesa, jen kousek nad tavernou. A pak jsme to tam šli zkontrolovat…V sobotu 12/10 vyrážíme (po koupeli) kolem 11 hod, zastavili jsme se pak krátce v lese na oddych, další zastávka byla už na vysluněném a rozpáleném svahu ve stínu pod borovicí, potom ještě jedna ve stínu pod olivou a ve čtvrt na čtyři sestupujeme k taverně na Marmaře. Zdržíme se hodinu, něco pojíme a zapijeme to, a ve čtvrt na šest už jdeme po pláži v Likosu. Míříme na poloostrov Moures, kde máme za vysokou kamennou zdí jedné zahrady oblíbené spací místo. Napřed jsme to ale zkusili jít pro vodu ke kostelíku, co je pod cestou v jeskyni a vedle cesty trčí jen jeho zvonice. Ale neuspěli jsme, tak jsme šli zpátky, postavili stan a vydali se do Loutra se pokusit nějak uspět s tou vodou. Nakonec se to jakžtakž zadařilo, byla to voda z nějakého kohoutu u přístaviště. Na nocovišti se postupně, za ta léta, co to tam používáme, rozrostl trs tymiánu a neustále, každý rok, ubíral místo pro stan. Tak teď už mu došlo, velká část mu uschla, a tak když jsem to suché olámal, tak tam je zase místa dost. Ráno (neděle 13/10) jsme se šli vykoupat k malému molu a potom do civilizace na nějaké frapé a možná i pivo, potom jsme nakoupili něco k obědu (pečivo, sýr, cibuli), dali si tam rovnou jedno v plechu a pokračovali další hodně prosluněnou cestou ve svahu. Netrvá to ani hodinu a člověk se dostane v oblázkovou pláž, která na Mapy.cz bývala označená jako hanbatá (Timios Stavros Beach), ale už to tam zas hanbaté není…tak nevím. Ale my se tam nikdy s nějakými plavkami neobtěžujeme a taky dobrý. Tak jsme se tam teda taky hanbatě naobědvali, dostatečně se vyplavali (bohužel asi zimní bouře to tam dost převoraly a přístup do vody letos nic moc) a pak už zas na cestu. Zanedlouho jsme byli už zas v taverně, na pláži Glika Nero (jinak taky Sweet Water Beach). Jen jedno dvě a rychle na cestu. Musí se přejít celá pláž a pak vede značená E4 bludištěm mezi balvany, jak se tam kdysi zřítil kus svahu a původní cestu zničil. Potom už je ale kus té původní, dokonce i hrubě vydlážděné cesty zachovaný a zamíří do části, která je vytesaná ve skále. Odtud to je už jen necelá půlhodinka a člověk je na silnici. Dali jsme se po ní dolů a odbočili doleva a nahoru roklí Ilingias na naše další velmi oblíbené místo pro nocleh. Je to v hájku asi 10 různě velkých cypřišů. Byli jsme zvědaví, jestli to tam ještě vůbec bude, ta spodní část rokle byla neskutečně těmi (asi zimními) bouřemi a hlavně dešti rozrytá, ale lesíku se naštěstí nic nestalo a místečko pro stan, obehnané kameny, tam pořád bylo. Postavili jsme tam tedy stan, dali do něj věci a už za tmy se vydali dolů na silnici a do Sfakie na večeři. A nacpaní zase zpátky. Ráno (pondělí 14/10) docela pohoda, nijak zvlášť moc jsme nepospíchali, zastavili jsme se ještě v kavárně na oběd na úžasných dortech, které jsme ani nemohli sníst, a teprve pak se, notně posilněni, vydali nahoru na parkoviště na bus ve 13:30. Nastala tu ta příhoda s jízdenkami, píšu o ní někde hned na začátku textu, a jinak se až do příjezdu do Chanie nic zvláštního nestalo. Tentokrát Honza na poslední noc zabukoval pokoj v hotelu Diana. Je to hned přes ulici od autobusáku. Pokoj prťavej, kolem dvoulůžka jen malé uličky, titěrná koupelna s WC, a ani balkónek (do vnitrobloku) moc nevyrostl, ale na to jedno přespání to považuju za dostatečné. Dole na dvoře je úžasná zahrada s tropickými rostlinami, jako třeba papája a marakuja, a co bylo nejvíc překvapivé – rostla tam i monstera a měla plody!! Zašli jsme na gyros a pivo, koupili si vínko (zase Retsinu) pro večírek na balkóně a pak už do postelí. Ráno (úterý 15/10) jsme se nemohli moc válet, potřebovali jsme odjet na letiště busem o půl osmé. V bufetu na autobusáku jsme nakoupili něco ke snídani, v osm jsme byli na letišti, prošli bez problémů přes skenery, v čekárně u brány se nasnídali a pak už v 9:25 „boarding“. Let OK, na letišti ve Vídni jsme napřed nakoupili v Bille nějakou stravu a pití, chytli „City Train“ na hlavní nádraží a tam nám zanedlouho jela zase Vindobóna do Prahy. Honza jízdenky zabukoval ještě v Chanii. Žádné velké zpoždění nebylo, v Praze jsme z Hlaváku odjeli metrem k mému bydlišti, ale tady jsme i s bágly ještě zašli na večeři do oblíbené hospody Pět peněz, vyjma večeře si dali i pivo a panáka na úspěšné ukončení výletu, a pak jsme se rozešli bydlet každý do svého. Já to měl jen kousek pěšky, ale chudák kamarád musel ještě na metro a tím kus popojet až na Pankrác. Ale oba jsme to zvládli skvěle a už se dohadujeme na další akci – asi to budou Azory, někdy na začátku června. Aspoň já se už docela těším.
