Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

A tak jsem zase letěl na Krétu!! A jako už mockrát, s kamarádem Honzou. Jenže: on ten odlet nebyl zase tak úplně jednoznačný. Já měl v rodině poměrně velké problémy a vlastně jsem tu dovolenou už odpískal, a kamarádovi se tam nechtělo jet samotnému, tak to v hlavě zrušil taky. Jenže ty moje problémy najednou tak nějak zmizely a já měl najednou, asi pět dní před odletem (úterý 21/09), "volné ruce" a letět bych mohl. Bylo to sice šibeniční, nevěděl jsem, jestli do doby odletu stačím vyřídit vše, co jsem vyřídit musel, ale nakonec jsme se s kamarádem dohodli, že teda jo, že to snad stačím. Na poslední chvíli jsme ještě něco museli tu a tam sehnat, dokoupit, taky zařídit spoustu věcí, spojených s naší následnou nepřítomností v ČR – a taky jsme museli vyplnit příjezdový formulář – tzv. PLF (Passenger Locator Form). Ten měl být vyplněný nejpozději do půlnoci před dnem odletu a dali jsme se do toho už v pátek odpoledne. Já už ho trochu zkoumal předtím a tak jsem tu a tam i něco věděl, ale i tak jsme došli k místu, kde jsme se zadrhli. Takové ty osobní údaje a to, odkud, kam, jak a kdy se chceme do Řecka dostat, to bylo celkem jasné a snadné. Jenže takovým kamenem úrazu bylo místo prvního pobytu. Jednoznačně počítají s nějakým "accommodation" – tedy hotelem, penzionem, asi i soukromím, ale zcela evidentně jen se střechou nad hlavou. Což byl pro nás problém – plánovali jsme, jako obyčejně, strávit první noc po téměř půlnočním příletu na pláži v Chanii, další v rokli Sfakiano atd... A stan by jako střechu nad hlavou asi sotva uznali a těžko to tam nějak napsat. Tak jsme se dohodli, že jako místo první destinace uvedeme kemp v Palaiochora, malém městě na jižním pobřeží. Google mapy i Mapy.cz ho ukazují, ale při vyplňování vznikl problém s jeho umístěním; formulář totiž vyžaduje ulici, kde to zařízení leží plus něco jako naše PSČ; bez vyplnění těchto údajů to člověka dál v tom formuláři nepustí. Jenže tam nikde (a to vím z vlastní zkušenosti, kolem toho kempu jsem už šel mockrát) žádné označení ulice není!! Tak co s tím? Po nějakém hledání jsme našli nějaký kód pro Krétu, ale ta ulice?? Nakonec se mi podařilo – po kliknutí na ten kemp na mapě – se dozvědět, že ten kemp leží u oblázkové pláže a bylo u toho i nějaké to (nejspíš) jejich PSČ. Bylo to tam uvedené jakože je to nějaká lokace toho kempu, tak jsme tam jako ulici nabouchali Oblázkovou pláž (Pebble Beach – i když TOHLE rozhodně řecky není) a ten kód – a ono to prošlo!! Formulář jsme pak dokončili a odeslali a opravdu nám na maily za chvilku přišla zpětná reakce v podobě jak toho vyplněného formuláře v PDF, tak i QR kód, kterým jsme se na vyžádání měli pak v Řecku prokazovat. A zpětně můžu říct, že ta vynaložená námaha vůbec nebyla adekvátní tomu, jak často jsme ten formulář/QR-kód museli ukazovat: jednou v Praze na letišti při odbavování (čtečku QR sice možná měli, ale dávali přednost starému dobrému papíru s vytištěným formulářem) a jednou při přestupu v Athénách, kde taky jen tak hodně rychle koukli na papír (čtečku neměli) a nijak podrobněji to nezkoumali. Taky jsem sebou vzal (zase) GPS, a tentokrát jen klasický malý kompatní foťák Canon místo velké (a těžké) zrcadlovky Nikon s dalším objektivem (makro 1:1). Tu GPS nosím proto, že na ni zaznamenávám trasu a pak ty záznamy využívám jednak k uveřejnění, a taky si dělám pomocí aplikace, která se záznamy tras v daném formátu dovede pracovat, takové grafy průběhu trasy pro každý den, na kterých je vidět celý postup – stoupání, klesání, délka denního pochodu a tak, a to přidávám do obrazové galerie těchto popisů mé krétské dovolené. A malý foťák proto, že jsem neočekával nějaké kytky, na které by byl třeba makro-objektiv. Ale ještě docela dlouho před odletem nás Aegean Airlines mírně prudili – přestože jsme si místa v letadlech vybrali a taky zaplatili (!!!), tak nám je – z neznámého důvodu – dvakrát změnili, a to tak, že jsme dokonce neseděli vedle sebe!! Nebylo nám jasné, co to má znamenat. Ale při jednom takovém letu (z ATH do Chanie), když vedle kamaráda nikdo neseděl a už jsme se pomalu začali chystat ke startu, tak jsem se letuchy poptal, jestli si můžu přesednout a neměla s tím problém. Nechápu, proč nás rozsadili!!

Takže v úterý 21/09 odpoledne jsme se na ruzyňském letišti úspěšně odbavili a dostali se do tranzitního prostoru, kde jsme okamžitě zamířili do Duty Free Shopu koupit nějakou placatku, kdyby se nám cestou poněkud přitížilo; už to takhle nějakou dobu děláme a funguje to, nikdy nám šoufl nebylo. Já zakoupil placatku Ferneta k okamžité spotřebě a kamarád si ale koupil výrazně dražší skotskou The famous grouse (o které sice prohlašoval, že je to famózní koroptev, ale grouse je tetřev), protože si sebou v tom hektickém balení takovou důležitou součást báglu nevzal – nemohl doma totiž najít vhodnou placatku. Na pokladně se mě prodavač ptal, jestli to chci do speciálního igelitového pytlíku pro kontrolu na skenerech, ale ujistil jsem ho, že ne, že to hned načneme, a kamarádova „koroptev“ taky pak už zůstala nezabalená. V Athénách při přestupu se běžně zůstává v tranzitním prostoru a skenery se znova už neprochází, tak nebyl důvod to nechat zabalit. Fernet jsme hned načali s tím, že druhá půlka padne za vlast v Athénách. Jenže tam se to zkomplikovalo. Jak pořád ještě lítá málo letadel, tak na nás zbylo místo u chobotu (normálně letadlo z Prahy zastavuje na ploše daleko od letištní budovy a cestující jsou do ní pak dopraveni autobusy), což ovšem taky znamenalo, že nás hnali (asi i díky kontrolám těch PLF) mimo tranzit. Takže taky znova přes skenery a tam nám ten alkohol sebrali. Mrzelo mě, že jsem nezareagoval, tomu dobrému muži ten nedopitý fernet nevytrhnul z ruky a nevyžahnul to, ale prostě jsme najednou neměli nic. Aktuálně, protože já jsem měl hruškovici v báglu. A tak si Honza pro jistotu v Duty Free (když jsme se tam dostali) rychle nakoupil balantinku, takže bylo jasné, že dovolenou ve zdraví přežijeme. No. A taky se zhoršil servis v letadle – že by nějaké teplé jídlo, jaké až do koronáče Aegean Airlines běžně podávali? Ani náhodou, jen nějaká bageta a kelímek nějakého pití (a ani to pivo, co jsem si obvykle dával, neměli!!). Musím ještě ale napsat, že buď to byla nějaká velká náhoda, nebo byl pilot opravdu expert nad experty, ale v Athénách přistál s letadlem tak měkce, že jsme napřed ani nevěděli, že už jedeme po zemi. Takové přistání jsem snad ještě nezažil, a že jsem se už nalítal celkem dost.

Čekání v Athénách nebylo moc dlouhé a už jsme se mohli nalodit do dalšího letadla, tentokrát to byl stroj spolupracující společnosti Olympic Airways. Letušky téměř ani nestačily roznést kelímky s pitím a už jsme se chystali k přistání v Chanii. Na letištní ploše jsme byli snad jen jediné letadlo, a tak jsme přistáli tak blízko letištní budovy, že nás (jako se to tamobvykle dělá) ani do busů nehnali a došli jsme těch asi 30 m sami po svejch. Bylo před půl dvanáctou. V noci. Na bágly jsme nečekali moc dlouho, vpravo před letištní budovou stál na svém místě bus do města, a tak všechno bylo, jak mělo být. Za půl hodiny jsme ve městě byli a pak měl nastat klasický postup – obřad nákupu a pozření prvního gyrose a prvního Mythose (jejich námi oblíbeného piva). Jenže jsme se cítili z neznámého důvodu nějak najedení (asi jak nás nacpali v letadlech? ), tak z toho byl jen ten Mythos později na lavičce před pláží. Malinko jsme byli nejistí, jak to tam chodí, co rouška/respirátory/eventuální zákaz vycházení po nějaké hodině (k tomu skutečně pro Chanii asi tři neděle před naším odletem došlo!!) a tak, ale žádné drama se nekonalo, nikdo s tím nechodil a ani v kavárnách a jiných občerstvovnách to nikdo na ksichtě neměl.

No a tak jsme se, jako už klasicky, vydali na pláž Neo Chora na přenocování. Cestou se ještě koupila bomba k vařiči, abychom si ráno mohli uvařit aspoň kafe, a za asi čtvrt hodiny jsme byli na konci ulice, kde jsme na lavičce před pláží vypili ten Mythos. Před námi byla novinka – místo jednoho mostku přes řeku tady byly dva fungl nové a navíc to tam bylo okolo všechno upravené – nové ústí té řeky, nový povrch cesty, písková část pláže ohrazená sloupky s provazem a směrem k moři na několika místech haťové průchody...zřejmě to spěje k nějaké komercializaci a podobné přespávání tam možná za nějaký čas už nebude možné. Ale zatím to problém nebyl. Se stanem jsme nešli moc daleko, vítr, který by nám hnal písek dovnitř, nefoukal, nějaká velká vzdušná vlhkost, v noci na pláži častá, se nekonala a bylo teplo – co víc si přát!!

Středa 22/09 byla vlastně prvním dnem dovolené – ta samotná cesta z PRG zas až tak moc dovolenková nebyla. Jak je tam posunutý čas (mají o hodinu více), tak je ještě v sedm docela tma, a tak jsme se vstáváním ani moc nespěchali. No ale pak na to došlo a hned jsme vyrazili k první koupeli. Pak to kafe na nové bombě, sbalit se a do města. Tam jsme zaskočili ještě na nějaký nákup, kolem poledne snědli (konečně!!) ten první gyros s Mythosem a ve dvě nám jel bus směr jižní pobřeží – městečko Sfakia. Jenže až tam jsme jet nehodlali, vystoupili jsme hned za planinou Askifou, ve vesnici Imbros, kde začíná jedna ze známých roklí s placeným vstupem. Tam jsme ale nešli. Naopak jsme přímo z busu udělali jen asi 3 kroky a byli jsme na terase taverny, kde jsme si dali jinou oblíbenou dvojkombinaci – pivo a (řecké) kafe. Ale pak už na cestu. První část treku byla stejná, jako jsem to šel já sám v roce 2019 – napřed kus po silnici (asi 1,3 km) a pak v ostré zatáčce silnice (nmv. asi 735 m) z ní odbočit doprava na kamenitou cestu, která stoupá takovou otevřenou roklinou asi 2,5 km na hřebínek ve zhruba 1050 m. Tady přichází zprava jiná komunikace, místní klasická bezpovrchová silnička od planiny Trikoukia a doleva to pokračuje jednak k nějaké asi nadzemní betonové nádrži a podle mapy pak ještě i dál až k (asi) nějakým chlívům. My se ale vydali přes hřebínek a po jeho druhé straně dolů. Cesta to je dobrá, jezdí po ní i místní auta (většinou je to Toyota s korbou). Je to stará cesta lesem dolů do rokle v mnoha zákrutách, pěkně vybudovaná, místy s podpůrnými ploty, aby se na ni nesesouvalo kamení ze svahu nad ní. Po dosažení dna cesta po chvilce začne trochu stoupat v protisvahu, až dosáhne otevřeného místa a tady končí a dole už je vidět cílová destinace – část bílé krychle kostelíka Agios Pavlos v rokli Sfakiano. Já, když jsem tudy šel v 2019, tak jsem věděl, že bych měl pokračovat tím otevřeným svahem jakoby tou roklí nahoru, na Google Earth je i jakýsi náznak pěšinky, a taky – podle poznatku, když jsem před více lety (2017) šel tou roklí dolů od jejího počátku – jsem věděl, že někde pod tím protějším svahem jsou pod stromy ruiny mitato, kolem kterých se musí projít, aby se člověk dostal ke kostelíku Agios Pavlos, kam jsme mířili. Jenže tenkrát už bylo šero a já tu pěšinku nenašel. Sice jsem se dostal na dno té rokle, abych se zase naproti vyšplhal nahoru, ale docela namáhavě, a ne zrovna jednoduše. Tak tentokrát jsme si dali záležet a drželi se dlouho vrstevnice a skutečně jsme se po nějakých náznacích zvířecích pěšinek dostali k prvnímu orientačnímu bodu – stromku vlašáku s kmínkem obaleným proti okusu. A tady to už bylo jasné – ještě kousek „nahoru“ a byli jsme na místě, kde se dá jít přes dno rokle snadno a na druhé straně už byly ty ruiny mitato. Netrvalo dlouho, ani ne deset minut, a byli jsme tam, kde jsme být chtěli – na místě s kostelíkem, velkým kermesovým dubem hned vedle, pod kterým je sezení a kolem zbytky staveb, a o trochu níže zachovalé mitato. A co bylo nejdůležitější – ve svahu pod mitato je plechové koryto a voda do něj tekla z hadičky, připevněné na stromě. Napřed jsme vybrali místo pro stan (před kostelíkem), ale v okolí bylo neskutečné množství malinkých střepů, které jsme tedy napřed vysbírali. Pak jsme se ubytovali a dali se do přípravy stravy. Začalo trochu foukat a už se taky stmívalo. Taky jsme se podívali do kostelíka, jestli by se tam dalo v případě nějaké extrémnější počasové situace schovat. No, šlo by to, ale zřejmě s kvanty myší – na všech kusech nábytku, jako jsou různé lavice, stolky apod. byly souvislé nánosy myších hoven!! Tak teda tady asi ne… No ale najedli jsme se, trochu se ošplouchli a zalezli k první noci. A nebyla zrovna excelentní!! Vítr foukal víc a víc, stanem to cloumalo, a to dělalo kravál a já se tedy moc nevyspal.

Další den – čtvrtek 23/09 – nad kopci visely mraky a vítr sice trochu přestal, ale občas odněkud přihnal i pár jemných kapek, avšak co bylo hlavní – bylo teplo. Takže klasika – ke snídani ovesné vločky a kafe a čaj a kousek čokolády, pak nějaká hygiena, sbalit se a vyrazit. Od kostelíka jsme vystoupali kolem skalek zatravněného svahu až k prvním stromům a pod nimi se dali po kozí pěšině, která nás zavedla ke staré kalderimi, jež by podle Mapy.cz měla vést do bývalé vesnice Kali Lakkoi. Tu vesnici tak trochu znám, mockrát jsem ji viděl ze shora, z trasy mezi planinami Askifou/Niáto/Trikoukia na jedné straně a planinou Anopoli na straně druhé. Ale přímo v ní jsem nebyl. Ta kalderimi je dobrý chodník, klikatí se pod stromy stále nahoru a dokonce je na ní tu a tam i nějaký mužík. Ovšem jak se dostane do míst, kde už stromy rostou řídce, tak je trochu problém najít pokračování. Našli jsme se jen díky Mapy.cz. – pěšina jde po vršku nezarostlého oblého hřebínku. Jenže to už mezi tím dorazily nějaké mraky, a když jsme se dostali na otevřený svah na počátek toho hřebínku, tak začalo docela hustě pršet!! Takže ke slovu u mě přišel jak nepromo povlak na bágl, tak i moje nová pláštěnka (koupená snad v den odletu). A taky i kamarádovo pončo. Moje pláštěnka dobrá, dlouhá hnedle do půli lýtek, ale kamarád Honza se snažil dát to pončo i přes batoh (nevzal si totiž nepromo obal na něj), a to se moc nedařilo. Ale dorazili jsme nakonec na kamenitou silnici a kolem ní byly jednak zbytky starých staveb v různém stavu rozkladu, ale taky o kus dál i stavby úplně nové. Na konci silnice je dokonce u jedné takové fungl nové stavby taky kaplička. Myslel jsem si, že tady to bude snadné najít kudy dál, podle mapy zde měla v ostré zatáčce té silnice odbočovat nějaká pěšina, která se pak nahoře napojí na onu trasu mezi planinami, jenže nějak tu žádná nebyla. Ale zase pomohla ta mapová aplikace, a tak jsme se vydali po kozích pěšinkách nahoru ve svahu nad takovým zalesněným údolíčkem. No, sice jsme se občas drali pod větvemi stromů, ale nakonec jsme se dostali, kam jsme chtěli – na opuštěná bývalá pole ve výšce asi 1230 m, kde jsme už taky nejednou přenocovali. Takže jsme se neztratili. Už kousek za tou bývalou vesnicí na začátku stoupání údolíčkem přestalo pršet. Takže pláštěnka, která zůstala nepoškozená, šla dolů, ale Honzovo pončo dostalo zabrat – od větví bylo párkrát natrhnuté a tedy už téměř nepoužitelné; a to šlo logicky dolů taky. Cestu z těch opuštěných polí už známe. Sejde se dost hluboko na dno rokle a na druhé straně již je zase dobře vystavěná kalderimi, kterou se celkem v pohodě vystoupá do sedla pod kopcem Kefála. To sedlo má 1305 m a bylo to nejvyšší místo naší dovolené. Ze sedla už je to jen docela pohodlně dolů na kamenitou silnici od Anopoli. Zde je pramen Skarfídhakia. Dali jsme si tam krátký oddych, nabrali pro jistotu trochu vody a pokračovali po silnici. Ta napřed, asi jeden km, malinko stoupá a pak to jde už jen a jen dolů až k „work-station“ Feeno kai Yannous. Ale tam až jsme nedošli, na křižovatce před tím jsme se dali doleva po podobné silnici nahoru do rovněž bývalé vesnice Mouri. Minuli jsme pár zbytků staveb a podle mapy jsme měli ve druhé ostré zatáčce vpravo silnici opustit, abychom se po nějaké pěšině dostali do rokle Kavis. Kavis je název horní části rokle, jejíž spodní část je nazývá Ilingias. A do rokle jsme mířili proto, že by tam měl být kostelík (Timios Stavros), u kterého se dá údajně dobře kempovat a je tam i voda (jak jsme pak zjistili, je v nějaké jeskyni, která má na mapě má název Kallerghi, ale ta voda nevypadala moc vábně)… No, odbočku jsme našli, dokonce je značená velkými červenými fleky. Napřed vede tak nějak ve svahu nad roklinou, pak do ní sleze – a tam jsme cestu ztratili. Zřejmě by měla přejít na druhý svah a do rokle Kavis sestupovat po něm, ale to jsme nenašli, a tak jsme slezli na dno rokle a nebylo to vůbec jednoduché!! Já se dokonce dostal do pozice, kde jsem už moc nemohl ani nahoru, ani dolů. Nebylo to nijak moc vysoko, tak možná dva, dva a půl metru nad dnem rokle, ale Honza, který se na dno dostal jinudy, mi musel přijít pomoct. Sundal jsem bágl a držel jsem se při tom takového malého kořínku, který naštěstí vydržel, a spustil jsem bágl dolů Honzovi; hole jsem hodil dolů, potom jsem ještě kousek sešplhal a nakonec seskočil. Cesta tou roklí nebyla moc fajn, ale takové až nebezpečné místo tam už nebylo. Nakonec jsme se teda dostali do té Kavis, jenže kam teď? Tak jsme tam bágly nechali a šli okouknout okolí. Nakonec jsme zjistili, že musíme kus roklí doprava, jakoby nahoru (i když přímo v těch místech to bylo téměř rovné) a tam je ten kostelík, z něhož nad terénem vykukovala jen střecha. Přišli jsme k němu notně utrmácení. Stan jsme postavili přímo před ním. Šlo by bivakovat i uvnitř, je tam taková vnitřní zakrytá prostora s betonovou podlahou, plná složených židlí a stolků a uzavíratelná v jedné části šoupacími zasklenými dveřmi (!!), ale to se nám moc nezdálo – co hmyz? vosy? (a že jich v téhle části Kréty bylo!!). Tak jsme postavili ten stan, do kterého na nás hmyz nemohl, najedli se a s radostí zalezli. A bylo to dobré místo, nefoukalo, bylo teplo a noc byla celkem dobrá.

Ráno v pátek 24/09 bylo slunečné, ale slunce dlouho do rokle nedošlo. Po snídani jsme vyrazili po dobrém chodníku, který začíná nedaleko nad kostelíkem a klikatí se pod stromy. Vyleze se na planinu, otevřené místo. Cesta je tu mírně značená a podle silnice, která byla vidět vpravo nad námi ve svahu (odbočuje od ní jiná, co vede pod sedlo Rousiés, ze kterého se stoupá na nejvyšší horu Levka Ori – Páchnes, 2453 m) jsem věděl, kde jsme a kudy máme jít. Ta „naše“ cesta se na tuhle "hlavní" silnici po chvíli dostane taky (kolem jednoho mitato a jedné podzemní nádrže), ale jen proto, že ji přejde a na druhé straně se sestoupí souběžně s takovým žlebem. Silnice sama dělá dlouhou zatáčku, a když se na ni dole zase přijde, tak pod ní je ve svahu další nádrž na povrchovou vodu. Tady jsme nevěděli tak úplně, jak dál. Mapová aplikace nás sice někam navedla (jít po silnici kousek doleva a pak dolů bez jakékoli pěšiny), ale bylo to špatně, dost jsme se tam pak motali, než jsme zase nalezli, kudy jít. Nejlepší by bylo o trochu níže sejít ze silnice k té nádrži a pokračovat nahoru mírným svahem k několika stromům. Od nich je už vidět dole další průběh pěšiny. A opět – sejde se dolů a pak trochu nahoru a opět dolů, ale tam zase značky (mužíci, nebo červené fleky) chybí. Vydali jsme se ke skupině stromů kolem jakýchsi ruin a za nimi jsme na náznak nějaké cesty zase přišli. A zase to zmizelo a my nevěděli. Ale sešli jsme dolů na další silnici a přes ni, kde se zase nějací mužíci objevili. Značení člověka dovede k takové poměrně velké rovné prostoře, obehnané zdí, která je zvláště po pravé straně hodně masivní a vysoká. Další cesta je zde docela jasná, prostora se přejde a pak prostě držet směr. Dole je vidět nějaká něco jako stavební buňka (ukázalo se ale, že je to betonová nadzemní nádrž na vodu) a asi by se dalo zamířit k ní, jistě od ní vede nějaká cesta, jenže taky tam byly vidět včelí úly a Honza má na včelí jed alergii, a tak jsme nechtěli něco riskovat a raději jsme to obešli doprava. A přišli jsme na nějakou kamenitou silničku a po ní už to bylo jednoduché: napřed kostelík, pak už první obývaná stavení a najednou jsme byli na hlavní asfaltové silnici přes planinu Anopoli. Asi půl kilometru a byli jsme v centru vesnice Anopoli u bílé busty místního reka Daskalogiannise. Odtud to je už jen kousek do důležitého záchytného bodu – taverny Anopoli. Tam došlo na nabíjení mobilů a powerbank, na opožděný bohatý oběd, nabrání vody a prostě na odpočinek. K přenocování jsme se vydali po asfaltové silnici jako směr osada Lamnia, jenže po asi 1,5 km jsme z ní  odbočili doleva. Tahle silnička po chvilce ztratí asfalt a je to ta, po které se dá taky dostat pod to již zmiňované sedlo Rousiés. Ale my se vydali jinam – na rozcestí jsme šli rovně k velké nádrži na povrchovou vodu v zatáčce, a pak stále lesem až na jeho okraj. Tady doprava kolem jiné, podzemní nádrže k dalšímu rozcestí a na něm doleva. Chvíli jde cesta rovně jakoby po vrstevnici, ale jakmile se přijde ke stromům, tak se silnice zatočí doprava a začne stoupat. Tady je taky místo, kde z té silnice odbočuje doleva dolů zeleno-bíle značená trasa, která napřed sejde dolů do rokle Aradhéna, aby pak vystoupala v protisvahu a pak stoupala až na místo Krousia nad vesnicí Agios Ioannis. Tohle bude naše zítřejší zábava, tudy jít, ale tento den jsme zamířili dál po silnici nahoru na piknikoviště nad tou roklí, kde jsme hodlali přenocovat. Piknikoviště je spousta stolů a lavic pod borovicemi, jenže už z mé poslední návštěvy tohoto místa jsem věděl, že je všude kolem a na všem, včetně země, taky spousta smůly z těch borovic; a i teď tomu tak bylo. Dobrá věc byla, že jsme objevili, že v zadní části takové (zamčené) buňky (možná WC?) je zvenku trubka z nádrže na střeše, v niž je voda, a stačilo otočit kohoutem a voda se tu dala nabrat. Nakonec jsme taky našli místo pod nějakými cypřiši, které smůlu neroní, postavili tam stan, uvařili si a docela utrmácení rádi zalezli k další noci. Mysleli jsme si, že by v noci mohlo být chladněji, nmv. asi 785 m, ale bylo to v pohodě, bylo teplo, že se snad ani ve spacáku moc být nedalo.

A byla sobota 25/09. Ráno slunečné a slunce nám na stan začalo svítit docela brzo (na rozdíl od předcházejících nocí v roklích). Takže klasika – ovesné vločky ke snídani, hygiena, sbalit se a vyrazit. Nazpět po silnici, po které jsme sem přišli a dole v její zatáčce ji opustit a vydat se po (zeleno-bílých) značkách do rokle Aradhéna. Není to nic obtížného, zpočátku cesta kličkuje mezi balvany a pak začne klesat. Dál to je pak dobře patrná a vyšlapaná pěšina cikcak v prudkém svahu, jež se ale po chvíli narovná a najednou je z ní docela dobrý chodník typu kalderimi, s opěrnými zídkami… Dole jsme byli natošup, pak se jde kousek po dně nahoru a po ani ne 100 m je bohatě značené odbočení doleva nahoru. I tohle je dobrý chodník a za chvíli je člověk nahoře. Jak se pěšina dostane nahoru, tak kolem je senzační místo pro zakempování na noc, bohužel ale bez vody a taky pod borovicemi, takže by si člověk musel dávat pozor, aby se někde neulepil od smůly. Značená cesta pak chvíli kopíruje okraj rokle směrem k jejímu hornímu konci, ale pak se od něj odchýlí a jde si svoji vlastní trasou. Ještě jednou se pak přiblíží k rokli, vlastně už k jejímu téměř závěru (resp. počátku), který je hluboko dole, a nutno říct, že tohle je hodně divoká partie; a jak jsme později zjistili, tak nejspíš tady někde je taky místo nazývané Drakoulaki, tedy něco jako Dračí díra, a je to taky název jeskyně, která tam je. No ale pak zase jde ta zelenobílá cesta dál lesem nahoru jakoby po vršku nějakého širokého hřebene. Podle Mapy.cz by z ní měla v jednom místě odbočovat nějaká cesta, snad pěšina, mířící doleva dolů do vesnice Aradhéna, ale ačkoli jsme se na místě, kde by to mělo podle mapy odbočovat, zastavili, nikde jsme nic neviděli. Jak ta zelenobílá cesta stále stoupá, už to pak není po vrcholu hřebínku, ale stále ve stínu pod stromy a dojde taky na jedno hodně zvláštní místo. Je to poměrně rozsáhlá plochá část, obehnaná až metr vysokou a víc jak půl metru tlustou zdí z nasucho skládaných kamenů. A v tom obezděném prostoru je spousta terásek, které na druhé straně stoupají i nahoru do svahu, a taky i na druhé straně od cesty je níže něco podobného, s mnoha plochými písčitými místy, přímo lákajícími ke kempování. Muselo to tu být kdysi docela silně zemědělsky využívané. A já jsem si to tady mohl prohlédnout moc hezky a důkladně, měl jsem na to čas. Tady jsem totiž přišel na to, že jsem na poslední zastávce zanechal svému osudu někde na kameni své hodinky, které jsem tam už ani nevím proč sundal!! A dobrá duše Honza se rozhodl, že mi pro ně dojde. Tak jsme tu ponechali batohy a on se zrychleným tempem vydal zpátky dolů a já jsem si to tu začal prohlížet. Nakonec jsem se mu vydal naproti a byl úspěšný – hodinky našel, takže se mohlo pokračovat s klidem v duši. Na místo Krousia (asi 1230 m) jsme dorazili nějak po poledni. Je to poměrně nehostinné místo, ploché, kamenité a končí tu jednak kamenitá silnice od planiny Anopoli, konkrétně od vesnice Agios Ioannis, ale taky stará spojnice mezi Agios Ioannis dole na planině a mitatem Potámos nahoře v horách ve stejnojmenném údolí. Jsou tu tři poměrně hluboké studny. Voda v nich sice byla, ale nebylo jí moc a vypadala dost špatná, i když po nějakém přefiltrování a převaření by se snad i (nouzově) použít dala. Měli jsme však plán jít se podívat do té jeskyně Drakoulaki, tak jsme tam někde ukryli bágly, vzali jednu flašku (donesené) vody a vyrazili. Od studní je dobře patrná pěšina, a tak jsme se po ní vydali a zjistili jsme, že je dokonce i značená jak mužíky, tak i červenými fleky na kamenech a skalkách. Je to ale docela dlouhá trasa, snad dva km, možná i více, a jde se prakticky zpět ale ve svahu nad cestou, po které jsme na to místo Krousia přišli. Jeskyně je o asi 50 m níže, než je nmv. Krousie. Přechází se k ní několik žlebů, tu a tam je další postup trochu nejasný, ale nakonec jsme to vždycky našli a k jeskyni se dostali. Ono ale není na první pohled jasné, kde je do ní vchod. Dojde se totiž do takového snad kotle ve skalách, ale v něm se musí vyšplhat kus doleva nahoru (mužíci) po skalách, aby se člověk dostal ke vchodu do té jeskyně. Je to nevysoká díra, za kterou jde hlinitý, klouzavý svahse šotolinou prudce dolů. Na kameni před jeskyní jsou připevněná lana, usnadňující sestup (a pak samozřejmě taky výstup). Jeskyně není vysoká, je nutné se mít na pozoru, aby se člověk nepraštil do hlavy o skálu nad sebou. Těžko říct, jestli je odtud možné se dostat do nějakých dalších prostorů, ale i kdyby jo, tak v plánu jsme to neměli. Na fotkách, které jsem na internetu objevil, je dole v té jeskyni pěkné jezírko s čistou vodou, ale teď tam bylo všude sucho až vyprahlo. K vidění celkem nic. Ale o jeskyni se píše, že by měla být zdrojem vody pro rokli Aradhéna, což klidně může být, protože je vlastně na jejím horním konci, jenže kde ta voda je a kde eventuálně pramení, to vidět nebylo. No tak jsme zase vylezli a vydali se zpět. Vzhledem k tomu, že jsme cestu už nemuseli hledat, tak jsme k báglům na Krousii dorazili celkem brzo a vydali se, stále bez báglů, hledat, kde se ubytovat na noc a kudy vede další, teoreticky taky značená cesta. Okolo místa, kde jsme nechali bágly, nic vidět nebylo, a tak jsme se vydali po té kamenité silnici nahoru. V jednom místě jsou tam po levé straně zbytky nějakých zídek a vpravo o pár metrů výše pak už trochu zborcené mitato. Vlevo za tou zídkou to vypadalo nadějně, tak jsme tam kolem jejího rohu odbočili a koukali, co by kde bylo. Prošli jsme kolem úžasné přírodní značky – špičatého kamene komplet obrostlého nějakým plazivým keříkem. A za ním jsme koukli doleva a tam byly borovice, tak jsme k nim zamířili, že by pod nimi mohlo být rovné místo, a objevili jsme skvělé místo pro přenocování – takovou mělkou dolinku s plochým dnem, kde to bylo navíc chráněné i před větrem. Podle Mapy.cz by ta značená cesta někde tudy opravdu měla jít, ale žádné značky jsme tady neobjevili. Vrátili jsme se tedy pro bágly a i s nimi pak sestoupili do té dolinky a byli jsme rádi, že už máme kde bydlet. Byli jsme myslím oba už docela unavení. Takže postavit stan, připravit si v něm spaní, pak uvařit a sníst hlavní jídlo dne a zalézt do zasloužených spacáků.

Noc byla dobrá, sice jsme měli trochu obavy, jak bude v noci ve 1220 m, ale byla to pohoda, ani jsme spacáky nemuseli zapínat. Takže jsme se v neděli 26/09 vzbudili do krásného rána, žádná zima, naopak docela teplo. Nikam jsme se nehnali, nebylo proč. Dolů do civilizace, do vesnice Agios Ioannis, by to nemělo být daleko a navíc stále dolů. Původně jsem podle mapy našel pro přenocování planinu Rovithé, která je o něco níže, ale i místo, které jsme nakonec použili, bylo dobré. Na tu planinu se dojde celkem brzy (a objeví se tu dokonce na stromech pár značek!! takových bílých čtverečků asi 10x10 cm) a opravdu by se na ní dalo přenocovat přímo královsky. Je to zídkou obehnaný okrouhlý plochý prostor tak nejméně 50 m v průměru s mnoha písčitými místy. Pěšina sice běží přímo přes tu planinu a pak pokračuje dolů žlebem, který má později níže chvílemi dokonce charakter rokle, ale my tu planinu, už ani nevím proč, obešli. Hned za ní na začátku sestupu se od téhle (značené) cesty odděluje doleva jiná pěšina, která jde víceméně po vrstevnici, a jak jsme pak zjistili na mapě, tak by se měla někde níže napojit na jinou pěšinu, která vychází už z Agios Ioannis a míří ke dvěma hrádkům, či spíše strážním stanovištím na vrcholcích kopců. My ale sestupovali. V té roklině je mnoho takových zvláštních objektů – je to vždycky taková okrouhlá stavba, tak do tří metrů v průměru, nevysoká a z jen nasucho poskládaných kamenů. Nejspíš to budou nějaké vápenky, místa, kde se pálilo vápno (na řeckých mapách ANAVASI jsou nazývány „limekiln“, což slovník jako vápenku překládá). Napočítal jsem jich 14 (!!). Dole nad vesnicí se dojde na kamenitou silnici. My jsme ji přešli a pokračovali jakoby zkratkou, tou jsme se dostali zase na ni, a když jsme tak úspěšně zazkratkovali, tak jsme v tom pokračovali, ale ouha – najednou to už nebylo to pravé vořechové, vypadalo to na konečnou a na návrat. Ale prolezli jsme do nějakého oploceného prostoru a dole jsme viděli něco jako stavební buňku a řekli jsme si, že někde u ní by, sakra, měl být ten plot rozdělávací. A taky že byl. Tak jsme byli zas na silnici a po ní to byl už jen kousek dolů k odbočce k taverně Alonia, kam jsme měli namířeno. Byla neděle a v taverně bylo narváno. Ale po chvilce se přecejen nějaké místo uvolnilo a my si konečně mohli dát oblíbenou dvojkombinaci – pivo a kafe. A jak to chutnalo!! Ta taverna je skvělé místo, poskytují dokonce i ubytování, a protože se ty davy po chvíli začaly trousit pryč, tak se to tu ještě vylepšilo. Dali jsme si taky jídlo – dávali ho uvnitř, protože kolem byla kvanta vos a dovnitř se chodilo skrz plastové závěsy, takže těch mrch tam bylo podstatně méně. Přišlo to k chuti – tzatziky a řecký salát. Pak jsme je poprosili, jestli si tam můžeme nechat na chvíli batohy, že bychom rádi bez nich šli na vyhlídku Papakefála. Neměli s tím problém a tak jsme vyrazili. Napřed se jde po modrobílých značkách jako k jeskyni Kormokopou (u té jsem byl už celkem 3x), ale pak je tam rozcestí a na vyhlídku člověka dovedou doleva značky žlutočervené. Vyhlídka je úžasná, je tam i stůl a lavice, ale dá je jít ještě o kousek dál a výš a tam je (zalesněný) vrchol kopce a na něm obří kamenná mohyla, a i odtud jsou skvělé výhledy dolů na záliv u Agia Roumeli, ale i na druhou stranu do hor na vrcholy Psiristra a Volakias. Po mnohém focení jsme se vrátili, vzali batohy a šli. Napřed sice bylo v plánu se jít (i s bágly) kouknout i na další vyhlídku, už přímo nad jižním pobřežím, Kako Poros, ale nakonec jsme to zamítli – bylo to ve druhé části hodně dolů a nejspíš přenocovat by se tam nedalo, díky prudkosti svahu, a proto jsme se odhodlali jít přenocovat přímo na nám již dobře známé a velmi oblíbené místo Sellouda, kde jsem ať sám, nebo s kamarádem přespal již mockrát. A bylo to tam opět krásné, byť to tam nějací dementi trochu znehodnotili postavením velkého ohniště. Došli jsme tam už pomalu za šera, tak jsme v tom postavili ještě stan a připravili si nocleh a až pak jsme se dali, už za tmy, do přípravy jídla a jeho konzumace. Do spacáků jsme zalejzali teda už za tmy a dost jsme se na noc těšili.

V pondělí 27/09 nás čekala konečně cesta na pobřeží k rybníku, ale vezmeme to oklikou, přes rokli Aradhéna. Takže vstát, nasnídat se, sbalit se a vyrazit. Já už jsem takhle jednou šel, Honza ne, tak si aspoň rozšíří obzory. To se ze Sellouda projde směrem jakoby do vnitrozemí lesem, pak kousek podle něj až na rozcestí místních (písčito-kamenitých) komunikací a tady už je jednak infotabule o té cestě do rokle a taky tu i začínají značky, které tu pěšinu značí. Červenomodré. Ale protože zpočátku je není na co namalovat (jde se porostem nízkých keříků), tak to vyřešili takovými terčíky, upevněnými na železnou tyčku, zatlučenou do země. Je to tedy napřed pěšinka mezi pichlavými keříky, ale jakmile dojde do údolíčka, stane se z ní chodníček, tu a tam vylepšený podpůrnými zídkami. Jenže chodníček to může být sebelepší, ale když kolem popadají velké stromy, tak se po něm místy moc chodit nedá. Jak cesta sestupuje, údolí se stává hlubší a divočejší a už nemá moc daleko k označení rokle. Občas to nemělo daleko ke šplhu díky popadaným kmenům někdy i mohutných borovic. Není to nějak moc namáhavá cesta, ale je to docela dlouhé a potom – její konec na dno rokle Aradhéna je všechno možné, jen ne přívětivý. Dolů jsme se dostali zpocení a s potřebou na chvíli si sednout do stínu (slunce pralo a bylo teplo). Roklí dolů to už ale bylo dobré. Přelejzá se sice několik závalů, ale jen v některých to není úplně jednoduché se přes ně dostat a člověk se někde musí trochu chytit rukou nějaké skalky. Avšak zvládli jsme to, u pramene v tom největším a nejvyšším závalu (ten už je nedaleko konce rokle) jsme se na chvíli zdrželi a potom už to bylo v poho. Do ústí rokle, na místo Marmara, jsme se dost těšili, hlavně na snad i ikonickou tavernu na útesu nad mořem, ale nebylo to zas nic moc eňoněňo – byla narvaná k prasknutí. Tak jsme si dali pivo, nabrali vodu, dobili mobily a rychle se vydali na velmi neoblíbenou část trasy E4 směr pláž Agios Pavlos. Neoblíbená je proto, že když svítí slunce (a že pralo pěkně ještě i v pozdějším odpoledni), tak je to štrapáce ve výhni (bez možnosti se schovat aspoň na chvíli do stínu) po nejméně dvě hodiny. Když jsme se konečně dostali k TÉ olivě (první stín), tak jsme byli hodně uvaření. Dál už to jde, prochází se několikrát pod jinými stromy, poskytujícími trochu stínu a nakonec se sejde dolů, do borového lesa. Myslel jsem si, že bychom mohli zakotvit u podzemní nádrže nedaleko od té hranice lesa, ale jednak tam zrovna někdo zastavil a pak taky na jediném vhodném místě tam už stál nějaký stan. Tak jsme holt pokračovali a já toho začal mít opravdu dost. Šel jsem jak robot a jen jsem si říkal „dojdi, dojdi, dojdi…“ No, nakonec jsme se dostali k taverně a k první pomoci. Hnedle nikdo tam nebyl. Patřičně jsme se občerstvili a i jídlo bylo...a pak nastalo klasické hledání místa pro stan. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a něco jsme našli. Nedaleko nad tavernou, pod velkou borovicí na písku. Byl jsem rád, že si můžu konečně lehnout a spát.

Úterý 28/09 byl den, kdy jsme se měli dostat do Agia Roumeli, do neformálního kempu pod borovicemi, a tady jsme měli zahájit část dovolené, zvané pobytovka. Takže nicnedělání. Jenže jsme se tam napřed museli dostat, tudíž zase bágl na záda a zase jít… Ovšem udělali jsme si pod ústím rokle Eligias zastávku a konečně se pořádně vykoupali, i když moře bylo mírně bouřlivé a vlnovaté a ne tak vyhřáté, jak jsme si mysleli, že bude (ale možná tady taky do dna moře ústí nějaké sladkovodní prameny a mořskou vodu ochlazují, jak to známe i odjinud – Sfakia, Sougia...). A pak cesta v asi půlhodinové výhni a byli jsme v Rumelce. Bylo tam dost plno, ale místo jsme našli – „na špici“ nedaleko lávky, kde jsem většinou stavěl stan, když jsem šel sám a měl jsem jednomužné MSR, které se tam vešlo. Ale v 2019 to tam někdo (nejspíš jedna Rakušanka, co tam jezdí autem!! – nechá si to tam dovézt trajektem...) znehodnotil – velmi to rozšířil, čímž se sice zvětšil „obytný prostor“, ale bohužel zcela zmizela ochrana před větrem ze Samárie, což se zanedlouho ukázalo, jak moc to chybí. No a začala pobytovka.

Středa – sobota 29/09-02/10 Pobytovka v Rumelce. Střídali jsme hospody (Tarra u Andrease, ale taky Samária „U dědka“, jak jsme si to tam pojmenovali – tady jsme zase dostali obří porci gyrose; dědek si nás pamatoval z dřívějška, anebo to aspoň hodně umně předstíral, a to, co nám donesl, téměř nešlo sníst, a občas jsme navštívili i klidnou tavernu Páchnes pod svahem s pevností), ale jídlo i nakupovali. Chodili jsme se koupat a slunit, udělali jsme si taky výlet na pláž Agios Pavlos a trochu jsme tam i pojedli v taverně. Taky jsme si udělali výlet do staré Agia Roumeli v rokli, tam jsme ale od prvních domů odbočili z asfaltky doleva a šli po pěšině, která vystoupá ke kostelíku Agia Paraskevi. Byl jsem na to tam zvědavý, sice jsem tam už jednou, kdysi dávno, byl, ale teď mapa říká, že by tam měla začínat trasa nahoru na vyhlídku někde vedle kopce Papouras. A byla tam a je to dokonce značené – a to tedy nabízí docela obtížný okruh: vyšplhat se od kostelíka nahoru na tu vyhlídku a pak i k vrcholu onoho kopce, a z něj potom na druhé straně dolů a přes tzv. západní pevnosti zpátky do Rumelky. V sobotu jsme pak sebrali pár flašek s vodou a donesli jsme si je kus po E4 na nejvyšší místo trasy, abychom se s tím nemuseli další tak moc tahat. Taky nám v kempu foukalo – byly asi dva hodně větrné dny, kdy to i v noci dělalo ve stanu kravál, a to se právě ukázala ta nevýhoda, když byla odstraněna ona vysoká ochranná kamenná zídka, co tam bývala, aby se z materiálu, který se tak získá, to místo rozšířilo. Ale byla to celkově příjemná (a ne zrovna levná ) pobytovka.

Neděle 03/10 byla dnem, kdy jsme zase vyrazili na cesty. Napřed je to prudké stoupání pod stromy hned za jedním barákem na západním okraji Rumelky, pak zhruba traverz po sluncem nasvíceném svahu a potom stoupání a stoupání a stoupání po cikcak chodníku, naštěstí pod stromy. Vyjde se z lesa na takovém hřebínku a tam jsme si dali na chvilku pohov; s pivem, které Honza sem nahoru obětavě dotáhl. Ale tam konec stoupání ještě není, pokračuje to ve svahu (tam je to mírné), potom v takovém žlebu to je zase hnedle kolmice nahoru, navíc po klouzavém, sypkém terénu, potom následuje příjemná pasáž lesem, aby se vylezlo na skály a z nich pak různě cikcak prudce nahoru mezi keříky a keři různého stupně pichlavosti do nejvyššího místa celého treku (kolem 500 m), kde jsme taky měli ukryté ty flašky s vodou. Mimochodem – nebyli jsme jediní, kdo si tam ukrývá tekutiny a dokonce i stravu – při hledání místa pro úkryt jsme v jednom takovém (díra pod sklálou) objevili tři flašky a nějaké pytlíkové jídlo. Odtud to je docela sešup do hluboké rokle a z ní pochopitelně zase nahoru, ale celkem slušně, žádná kolmice nahoru. Když se vyjde z lesa, je před člověkem velmi nepříjemný a dlouhý sestup mezi pichlavými keři, který končí na plochém, keři zarostlém místě. Z něj se ale zase trochu sestoupí už pod borovicemi k renovované podzemní nádrži (voda tam vypadala použitelně, za použití nějakého filtru) a od ní už to je jen kousek k závěrečnému a nepříjemnému sestupu napřed do rokle Kladou a pak hned až na pláž Domata. No a koupel tady přišla velmi vhod, to není myslím třeba zdůrazňovat. Po vykoupání jsme přešli pláž a pak se jde kousek jarní vodou divoce rozrytým korytem potoka z rokle, potom na druhou stranu a začne se stoupat. A nedaleko jsem už před pár lěty našel senzační místo pro přenocování nad srázem na jehličí. Už jsme tu spolu nocovali jednou a je to skvělé místo a tak jsme tu zase zakotvili. Za soumraku jsme uvařili, pak chvíli ještě poseděli a potom už zalezli na kutě.

Pondělní ráno 04/10 bylo slunečné a klidné. Konec dovolené se nám už pomalu blíží, ale ještě si jistě užijeme příjemných věcí. Po snídani jsme vyrazili nahoru – to místo pro přenocování je těsně u trasy E4, takže jsme byli hned, jak jsme si dali bágly na záda, „on the road“. Začíná se stoupáním – jak jinak, když jsme spali v rokli. Ale nahoře to je už otevřený terén s keříky. Sleze se dvakrát dolů (z toho podruhé je to mírně dramatické) a pak zase nahoru, ale netrvá to dlouho a trasa se dostane na místo Sendoni. Dali jsme si tam menší pauzu na koupel, ale „pláž“ jsou velké a nepohodlné oblázky, takže žádné vylehávání. Pokračuje se kousek civilizací – jsou tam asi dva staré domky v oploceném prostoru a potom o kus dál jeden novější, který je každý rok o něco víc vyšperkovaný, něco přistavěno a tak... Následuje pasáž po skalách a balvanech, omletých vodou, a ta končí v ústí rokle Tripiti. Je tam nádrž na vodu a taky různá koryta s vodou. Já si nabral jednu flašku, protože mně přišlo, že vody zas tak moc nemáme a kdyby nebyla u kostelíka Agios Antonios, kde hodláme strávit další noc, tak bychom byli dost nahraní. Vodu jsem normálně pil a nic mi nebylo, ale Honza se jí ani nedotkl. A taky mu nic nebylo. Cesta nahoru k ruinám pevnosti Pikilassos je nová, resp. její tak asi první třetina až polovina. Ale co naplat, je to hodně do kopce, a to mě rozhodně netěší. Zase jsem se k vrcholu, k pevnosti, dostal o hodně později, než kolega a navíc jsem byl hodně zdecimovaný. Ale krátký odpočinek stačil a dolů to zas šlo dobře. Celá ta stráň se zbytky dávného osídlení je zarostlá klasickými nízkými keříky, ale za pár desítek let tu bude borový les – všude v keřících jsou totiž vidět vyšší či nižší semenáčky borovic, které tu jistě časem ten les vytvoří (pokud tudy ovšem neprojde nějaký oheň a nezlikviduje je; tyhle malé stromky ještě moc odolné nejsou). Když jsme došli k prameni u velkého oleandru (Boukelas), k našemu překvapení jsme zjistili, že je v něm voda. Sice to tam jen kapalo, ale nabrat voda se dala, tak jsem to udělal. Pak následuje kousek pěšina po skalkách a potom už sešup po cikcak chodníku roklinou. Když se to vyrovná, začne to být cesta celkově víceméně po vrstevnici, i když jsou tam některá místa, kde se jde dolů a nahoru. Odbočku ke kostelíku Agios Antonios jsme neminuli a dolů jsme se dostali celkem jistě, i když jednou jsme malinko zakufrovali. U kostelíka jsme napřed vybalili krámy na betonový stůl a lavice a zkusili se jít vykoupat. Od mola se do vody moc dobře dostat nedalo, ale co bylo mnohem horší, byl fakt, že tam byla přímo ledová voda!! Nejspíš nejen po povrchu (jak jsme další den viděli na vlastní oči), ale asi i ze dna tam ústí prameny a ta voda je od nich fakt ledová!! U kostelíka jsme si pak uvařili, Honza zkontroloval, že hadice u barelu za domkem v zadní části areálu jde stále odpojit a kohout u něju jde stále otevřít, což bylo důležité pro získání vody, ale jak jsme tam seděli na stupních kolem kostelíka, tak se tam docela proháněly myši. Tak jsme na noc pověsili bágly na kovovou trubku, co slouží zřejmě pro zavěšení nějakého praporu, a stan jsme postavili přímo před kostelík, na betonovou plochu, aby to bylo co nejdál myších cest. A do rána jsme problém neměli.

Úterý 05/10. Den, kdy se zase dostaneme do civilizace, konkrétně do Sougie. Noc proběhla v klidu, myši nám do stanu nevlezly. Zato se tam na Řeky nezvykle brzy objevili nějací dva chlápci. Jeden šel zapálit svíčku do kostela a dveře pak nechal otevřené. A než jsme odešli, tak se pak zdržovali na břehu. Ten je tu tvořen takovými rozpraskanými deskovitými tmavými skalními plotnami jen kousek nad hladinou moře. Ráno jsme po snídani vyrazili, ale nevraceli jsme se nahoru na E4 cestou, kudy jsme se včera přišli, ale vydali jsme se po tom břehu. Již při své předchozí návštěvě jsem si všimnul, že tam jsou na kamenech a skalách nějaké červené značky. Na Mapy.cz tudy ale žádná cesta naznačená není a o to víc mě zajímalo, kam to teda vede. Tak jsme to šli prozkoumat s batohy na zádech. Značky (a značení je to dobré!!) jdou zprvu mezi skalami a balvany a až k lesu nedosahují. V téhle části hned nedaleko kostelíka jsme si všimli, jak mezi těmi rozpraskanými skalními plotnami protékají čůrky evidentně sladké vody z nějakého prameniště. Zřejmě nějaká taková voda vytéká ze dna i přímo do moře a proto je tam moře tak ledové, že ani umýt se není žádná velká pohoda. No ale ta značená cesta se tak po půl km obrátila přecejen od moře a dostala se mezi stromy. Když jsme byli někde v těchto místech, tak se najednou ozvaly rány z pušky – ukázalo se, že ti dva chlápci byli na nějakém lovu a my jsme jim tam vlastně asi vadili – začali střílet, až když jsme byli dost daleko. A tady pěšina začala šplhat nahoru. Nakonec se spojila s E4 někde v oblasti rokle Keratidhias, která tam přichází od vesnice Koustgherako nahoře v podhůří hor. Musím říct, že tahle pro mě nová cesta je příjemná, stoupání není nic moc namáhavého a není to nic delší, než kdyby se člověk od kostelíka vydal nahoru a pak se do té rokle dostal po E4. Takže jsme byli ve známých místech. Jde se kus tou roklí nahoru Kerathidis, asi 15 min, po pěkné pěšině po zhruba pravé straně dna. Pak pěšina přejde na druhou stranu a začne, už jako klasická kalderimi s podpůrnými zídkami, stoupat cikcak prudkým svahem. Jakmile se dostane nahoru, tak hned za chvíli je tam označená odbočka k Polyfémově jeskyni. Vím, kde asi tak je, ale nikdy jsem tam nebyl. Ta odbočka sama je dobře značená a dá se využít k takovému okružnímu treku: vyjít tady nahoru a od jeskyně pak pokračovat až na cestu mezi Koustogherako a stožárem-vysílačem nad pobřežím. Dát se tady doleva ke stožáru a od něj se dá celkem dobře značenou stezkou (tmavě červené fleky na kamenech a mužíci) sestoupit v prudkém svahu ke konci místní kamenité silnice od Sougie a kruh tak uzavřít. No, ale my jsme pospíchali do civilizace. Poslední část cesty je pohodová, plusminus po vrstevnici, a byla zde novinka – podle té cesty je po jejím dlouhám úseku plot na straně směrem k moři. To nepamatuju. Závěr je kratší stoupání na kamenitou silnici a po ní je to už jen kousek na ploché místo, kde se dá chvíli posedět ve stínu pod stromem a odkud pak silnice klesá až do Sougie. My se tedy dali po ní dolů, ale špatně jsme odbočili (jakoby po nějaké zkratce), takže jsme chvíli bloudili, než jsme se dostali zase zpátky na silnici. A až druhá odbočka (označená žlutočerně) byla ta správná. Tahle pěšina stále klesá, místy taky po nějakých starých schodech a nakonec u plotu kolem nějakého stavení dojde na dno „řeky“. Je to tu celé nové, na straně u vesnice je nová zeď a celé je to tu vyrovnané a zplanýrované, a je tu taky nové velké štěrkové parkoviště pro návštěvníky pláže. Šli jsme si napřed nakoupit nějaké dobroty do odchodu "K Pelikánovi" a zaskočit do taverny na fresh juice, případně dobít mobily (zrovna tahle taverna teda ale nic moc, pinglovala tam taková trochu umolousaná a pomalá bába) a pak taky na pláž obhlídnout, kde bychom mohli na jednu noc postavit stan. Nakonec volba pro nocleh padla na místo vedle takové větší buňky, kde kdysi bývalo veřejné WC, jež už ale delší dobu není v provozu. No a taky jsme se šli na chvíli natáhnout na slunce a vykoupat se. Večer jsme zamířili do hospody na večeři. Stan jsme stavěli už za tmy. Od „pevniny“ dost foukalo (ostatně jako tady docela často), ale za tou buňkou jsme byli celkem v závětří.

Středa 06/10 Ráno sice bez snídaně, ale tu jsme si šli koupit do pekárny i s kafem, a potom konečně taky pláž a slunění a koupání. Odpoledne jsme si odskočili do plážové taverny na pivo, kafe a nějaké lehké jídlo a v pozdním odpoledni se vydali přes vesnici do rokliny, kterou se chodí do údolí Lissos. A tam jsme taky došli. Těšil jsem se, jak zase uvidím místy až záplavy kvetoucích bramboříků, byl jejich čas, ale nic takového tam nebylo. Jen tu a tam nějaký jeden dva květy… Nevypadalo to, že by byly odkvetlé, takže buď bylo na ně ještě brzo, anebo byl nějaký rok, kdy kvetou málo. Dole v údolí to bylo jiné, než jak to tam znám. Nedaleko fontánky s vodou nový přístřešek a novými lavicemi a židlemi, nový (ale stále zamčený) kiosek nejasného účelu, ale za ním za křovím nový objekt, oplocený, a jak jsme pak zjistili, tak v něm asi mají základnu archeologové. Celý ten areál jsou totiž jedny velké vykopávky antických i starších objektů. Je odkryté antické divadlo, zásobníky vody včetně částí přívodních kanálků, všude jsou nově postavené kdysi zřícené opěrné i jiné zdi a prostě to tu vypadá úplně jinak, a bojím se, že to tu spěje k nějaké komercializaci. Ve fontánce tentokrát voda (jako obvykle) tekla, takže jsme nemuseli rozšroubovávat nějaké hadice, abychom se k ní dostali, jako to bylo naposledy. Honza chytil ideu, že si zde (už bylo k večeru) vypůjčí jednu ze židlí a odešli jsme (i s tou židlí) na své oblíbené místo u zídky nedaleko tzv. pláže (tvořené ale velkooblázky s jen jedním dvěma malými místy, kde by se dalo natáhnout). Jenže tam foukalo, a to dost. Tak jsme se rozhodli jít jinam, do takové prohlubně pod chlebovníky, taky jsme tu už jednou spali. Už za tmy jsme si to tu upravili (moc místa pro dvoumužný stan tu není) a šli si udělat večeři a večírek s plechovkami piva. A pak jsme zalezli.

Čtvrtek 07/10. Den, kdy jsme hned po ránu měli trochu ostudy. Přijela loďka, z ní se vykulilo pár lidí a odešli po cestě směr antický chrámek. Ale dva chlápci se vydali k nám a museli jsme trochu vysvětlovat, kde se tam vzala ta židle…Zalhal jsem, že když jsme večer přišli, tak že tam prostě už byla, a tak ten muž přidal otázku, jestli jsme tam teda spali, já řekl že jo a on že prý se tam nesmí kempovat, když jsme tam teda přespali. Jenže když jsem mu řekl, že tam nejsem poprvé a že se tu běžně přespává, tak zmlknul. Byli to asi maníci z archeologického týmu a trochu si hráli na policajty a dělali bububu. No ale my se nasnídali, šli si zaplavat, sbalili se a odešli napřed k tomu kiosku a přístřešku, nabrali trochu vody a pokračovali po pobřežní E4 směr pláž Ghialiskari. Ta E4 napřed hodně stoupá a kolem malé jeskyně, která nám už 2x posloužila jako úkryt před deštěm, by měly taky kvést záplavy bramboříků, ale stejně jako na druhá straně údolů, když jsme do něj sestupovali, tak ani tady téměř nic. Odtud cesta už stoupá příjemněji a najednou tu jsou jalovce. Když se dojde nahoru, tak E4 přejde místní kamenitou komunikaci a začne pomalu klesat. Měli jsme v plánu se zastavit, jako obyčejně, na malé plážičce asi v polovině cesty, podle Mapy.cz se jmenuje Astropelekita. Jenže – ona neexistovala!! Zřejmě nějaké zimní bouře ji zrušily. Dřív tam býval trochu písek, trochu malé oblázky a teď NIC!! Což nám bylo líto, tak jsme se zkusili dostat se dolů k vodě na jeden kousek vedle pod nižšími útesy, kde to vypadalo, že by se do vody dalo dostat, okolo. Museli jsme tedy ty útesy s bágly na zádech sešplhat, ale nakonec se to podařilo. A byli jsme za pionýry – byli nějací kolemjdoucí, co nás viděli, jak se tam pak nazí cachtáme a dokonce chtěli radu, jak se dostat dolů… Byla to vydařená koupel, na dně jemňoučký píseček, s jakým jsme se na tom jižním pobřeží zatím nikde nesetkali, záliv je celkem chráněný, takže i voda byla teplá, žádné velké vlny, prostě pohoda. A po té pohodě jsme pak došli na pláž Ghialiskari a hned do občerstvovny. Ještě jsme se ale v zálivu před pláží byli kouknout, jestli by se něco ke spaní nenašlo tam; já tam přespal dokonce už dvakrát, ale byla tam místa jen na můj jednomužný stan, tak jsme to tam vzdali. No a pak nějaká koupel a na „našem“ místě (za cedulí s nějakými info o okolí a trasách kolem a pak za velkým balvanem – všechno to bylo už hodně zarostlé a bez menších škrábanců se tam proniknout moc nedalo) jsme, když lidi odešli z pláže, postavili stan, uvařili poslední večeři a oddali se večírku: Honza totiž tajně koupil pro každého jednu půllitrovku Retsiny a k tomu nějaké brambůrky na řecký způsob. Bylo tam příjemně, ale já to pak nějak v noci zkazil. Jak v noci musím chodit ven, tak i tentokrát, jenže jsem zakopnul o šutr na kolíku stanu a spadl napřed na hubu do keříku tymiánu, a když jsem se zvedl, tak asi z toho všeho jsem se zřítil i na druhou stranu a zbořil stan. Zlámala se jedna tyčka, která na několika místech protrhla tropiko stanu a já utrpěl pár menších odřenin na noze a vzadu na krku šlic asi od té do ostra zlomené tyčky. Nevím, jak moc se na tom všem mohla podílet ta Retsina, bylo jí jen půl litru a žádný velký alkohol to není, ale přinejmenším možná i trochu asi jo.

Pátek 08/10 Napřed se muselo něco udělat se stanem. Honza byl tou mojí noční akcí, a hlavně jejím výsledkem, dost překvapený, nevzbudilo ho to. Ale dal se do opravy, a tak nějak provizorně se mu podařilo tu tyčku opravit (narval do ní jeden nalezený kolík jako dlahu a upevnilo se to náplastí), a u tropika to nejhorší roztržení zalepil opravnou lepicí páskou. A mohli jsme se sbalit, jít se vykoupat a vydat se s bágly do rokle Anidri a tou pak nahoru, s tím, že bágly někde na začátku schováme a půjdeme bez nich. Což jsme taky provedli a ten úkryt byl hodně nedosažitelný, muselo se docela šplhat po skále… No ale batohy byly dobře ukryty a my mohli vyrazit. Rokle je docela příjemná, žádné velké stoupání, jen jsou tam místa vyšších či nižších závalů, které je nutné překonat a člověk se tak dostane vždycky o úroveň výše. Nutno říct, že některé závaly jsou ale docela obtížně překonatelné, zvlášť pro člověka s ne tak dlouhýma nohama, jako má kamarád. Tomu to šlo o poznání lépe. Jedno takové exkluzivní místo je dohladka vodou a asi i nohama turistů vyleštěná skála, kde býval provazový žebřík. Taková kratochvíle. Jenže žebřík zničený. Kamarád se se svýma dlouhýma nohama a s trochu větší námahou tudy nahoru nakonec dostal, ale já to nedokázal. Nejen že jsem menší, ale taky moje pohory na tom klouzaly hodně. Tak jsem to nakonec nějak obešel. Šlo to. Celá cesta je značená výraznými červenými značkami a masívními šipkami, ale myslím, že až tak moc nutné nejsou, většinou se nikam uhnout nedá. Ale je tam pak jedno takové místo, kde jsou najednou značky zamalované nějakou šedou barvou a marně jsme pátrali, proč. Je to na obcházce vysokého a jinak nepřekonatelného stupně, snad 4, nebo 5 metrů vysokého. Ale nenechali jsme se zmást a zamalovanou cestou se dostali nad ten stupeň, a tady najednou odbočoval šikmo nahoru nějaký na první pohled docela dobrý chodník. Tak jsme si řekli, že cestou zpátky ho využijeme a podíváme se, kam to vede. Na konec pod vesnici to je odtud už ne moc daleko. Jak se přijde k prvnímu plotu, tak se podle něj kousek vyšplhá tak do 50 m po neudržované pěšině a člověk je na místní silničce mezi staveními a jejich zahradami. Tahle další část je hodně nudná, jde se po betonu pořád nahoru… Pak je tam rozcestí – doleva to je na hlavní silnici, co tam prochází, a doprava je to mezi domy. Šli jsme doprava. Občas sice nebylo tak úplně jasné, kudy jít, jestli třeba někomu nelezeme do stavení, ale nakonec to díky mapě v mobilu dopadlo dobře a do taverny jsme se dostali. Počasí žádné velké horko, ve stínu i chladno na nějakou mikinu, pofukovalo... Dali jsme si pivo a kafe a pak ještě jedno a nakonec jsme se nechali zlákat dorty, které mají v nabídce a dali si každý jiný, abychom si je rozdělili a mohli toho ochutnat víc. V téhle části se na roušky dbá výrazně více, Honzu bez ní nechtěli pustit ani dovnitř, kde vyjma obsluhy nikdo nebyl, když si tam šel pro mobil, jenž si tam dal nabíjet. No, a pak zase roklí dolů. A jak jsme zamýšleli, vydali jsme se nad tím vysokým schodem po tom chodníku. Šlo to neustále nahoru a nahoru a rokle byla pod námi hlouběji a hlouběji, až nám to bylo divné – máme jít přeci dolů k moři, ne? Nahoru, a pak už jen hnedle po rovině, to šlo hodně dlouho, až téměř ke konci rokle. A pak nastal sešup dolů, ale s menším problémem. Bylo tam rozcestí a my nevěděli, jestli doleva, nebo doprava. Zvolili jsme doprava a dolů, jenže to jsme za chvilku byli u plotu, a když jsme šli kousek podle něj, tak to najednou končilo a před námi byl prudký, hnedle kolmý svah dolů, zhruba někam do míst, kde jsme měli o hodně níž uschované bágly. Ale našli jsme řešení – prolezli jsme plotem a dostali se na kamenitou komunikaci, vedoucí k nějaké nádrži, a po ní dolů na parkoviště u pláže. Takže dobrý. A teď akorát kus zpátky do rokle pro bágly… Byly tam. Tak teď opět nazpět na pláž a u stánku jsme si dali souvlaki a pivo a odešli bydlet – pláž se už docela vylidnila. Zase jsme prolezli skrz to křoví a postavili stan a udělali si večírek – zase se koupily Retsiny, a tak jsme tam klábosili a srkali je a já byl hodně opatrný, abych se zas někde potupně neválel po stanu, nebo bůhví kde jinde.

Sobota 09/10 A konec dovolené je tu. Sbalit, poslední koupel a sprcha, a s bágly na zádech směr Palaiochora. Došli jsme tam, na lavičce se převlékli do oblečení pro civilizaci a zkusili napřed najít nějakou pekárnu – byli jsme bez snídaně. Ale obešli jsme kousek města, tak nic. Zakotvili jsme tedy v kafírně, kde se taky prodávají lístky na bus a Honza šel ještě zkusit hledat a našel – nedaleko jedna pekárna byla, takže přinesl nějaké kousky a moc přišly k chuti. Dali jsme si k tomu řecké kafe a jednu malou plechovku piva a bylo nám hej. Bus přijel, nalodili jsme se a za necelé dvě hodiny vystoupili na autobusáku v Chanii. Tady napřed Akce Úschovna. Už v ní úplně zmizela obsluha a jsou tam jen plechové boxy za eura. Nějak se nám ale nedařilo najít nějaký prázdný a stálo to osm euro, než jsme se trefili a měli v kapse od boxu klíč. Zašli jsme si na pláž ještě si trochu užít, pak že si dáme jedno v taverně hned vedle. Tam se mi to ale moc nelíbilo. Napřed nás pingl vyhodil od stolu, ke kterému jsme si sedali, že prý je to tam špinavé, a zdálky pak před nás hodil jídelní lístek jak psovi. Potom přišel jiný s vodou, a co že prý si dáme. Když jsme chtěli „jen“ pivo, tak vypadal docela nasraně a taky se tak choval. Donést to pivo – na tom si dal dost záležet, aby to trvalo hodně dlouho. Tak jsme se tam nijak moc nezdržovali a odešli do města. Zastavili jsme se v jedné gyrosárně, kde jsme už jednou byli. Stoly mají v takové malé uličce. Něco (gyrosový talíř) jsme si objednali, ale to, co pingl přinesl, to byly gyrosové orgie. To se teda ani moc sníst nedalo, i když nakonec se nám to podařilo. Takovou kupu na talíři jsem na Krétě snad ještě nikdy nedostal!! S těžkými břichy jsme došli do parku, já si odskočil nakoupit nějaké nutnosti do sámošky (ovčí sýr, Ouzo, „pastelky“, kafe) a pomalu jsme se mohli začít připravovat na odjezd na letiště. Vyzvedli jsme bágly, zastavili se ještě ve Sweet Corner, kafírně na autobusáku, a pak už bus a letiště. Tady jsme přebalili a pak tam nějak přebývali, a taky jsme se rozhodli, že vyplníme příjezdový formulář pro ČR. Trvalo nám to dost dlouho, Honza pak tvrdil, že snad dokonce dvě hodiny (což mi připadá moc, ale nestopoval jsem to), taky jsme si šli dát ven před budovu kafe, no a když byl pak ráno čas, tak jsme odešli se nechat odbavit. Mívali tam samoobslužné check-in boxy, ale ty zmizely, takže jsme šli k pultu. Ačkoli se všude u nás zdůrazňovalo, že ten příjezdový formulář se vyplňuje až po příletu/příjezdu do ČR, tak ještě že jsme ho vyplnili; realita byla jiná a chtěli to po nás. Ale ten formulář je „vymakanej“ – člověk to vyplní, na chvíli se objeví s těmi vyplněnými údaji, ale když to pak člověk odešle, tak mu přijde zpátky mail s jen QR kódem. A to byl zádrhel – tam jsme nikde neviděli, že by měli čtečky těch kódů, a i tady na letišti nic. Když jsem děvence za pultem ten QR ukázal jako doklad o vyplnění toho formuláře, tak se to snažila rozbalit, aby se dostala k údajům, ale nic tam nebylo. A to jí bylo divné, takže se musela poradit co a jak, ale naštěstí nijak neprudila a pustila nás dál. A pak už klasika – jeden let, co trval necelou hodinu, chvíle (ne moc dlouhá) čekání v ATH a druhý, trochu delší let do PRG a byli jsme doma. Kamarád Aleš, co na nás v posledních letech obvykle na letišti čekával (někdy i s ženou Radkou), měl nějaký výpadek a nikde tam nebyl, takže jsme se do města museli dostat sami. Zaskočili jsme ještě na oběd a pak už to byl opravdický konec docela vydařené dovolené.