Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

CHANIA – THERISSO – PORIA – XYLOSKALO – rokle SAMÁRIA – AGIA ROUMELI (+ pevnosti) – SOUGIA – rokle AGIA EIRINI + rokle FUGOU – OMALOS (Xyloskalo) – GIGILOS – OMALOS (Xyloskalo) – KOUSTOGHERAKO – SOUGIA – PALAIOC         HORA

Napřed by bylo dobré říct, že jsem si pro tuto dovolenou vymyslel dva treky, našel si je na mapách Google Earth, „vykolíkoval“ jsem si je tam, a odečetl a zapsal si souřadnice těch jednotlivých „špendlíků“. Tyto souřadnice jsem musel převést do jiného formátu, zadal jsem si je pak do GPS a vytvořil z nich trasu. Práce jako na kostele, ale ukázala se jako použitelná. Toto se týká hlavně prvního treku z Therisso na Porii. Pak jsem v GPS měl stejným postupem zadaný také trek ze sedla pod horou Gigilos na její vrchol, z něj pak dál na vedlejší vrchol Volakias a odtud po hřebeni směrem na jih až k moři do Agia Roumeli. Jako alternativu této hřebenovky jsem měl v GPS zadaný trek (od kamaráda Simona) svahem nad roklemi Tripiti (přes mitato Tzatzimou) a Kladou do sedla Kokinavari a odtud trochu ve svahu nahoru a pak už dále téměř po hřebeni stejně jako v případě hřebenovky, nad roklí Samária až k moři. Taky jsem se snažil vštípit si (neustálým prohlížením si trasy treku na satelitních obrázcích), jak to tam vypadá (hlavně u treku z Th. na P.; pro hřebenovku to moc nešlo, protože na GE jsou snímky se sněhem, který veškeré terénní prvky zakrývá), abych se případně v terénu zorientoval. Ale tohle tak úplně nevyšlo. Když jsem si v GE ty satelitní snímky sklopil, aby to bylo více plastické, tak se třeba ukazovalo, že trek jde někde za mitatem Pighadaki po jakoby mírném a docela plochém kopci nahoru do míst, která vypadala jako zcela jasně obhospodařovaná lidskou rukou, ale skutečností bylo, že se zde cesta naopak zanořila dolů do systému malých údolíček s plochým písčitým dnem a pak dalo dost práce se v tom vyznat. Nakonec se to tak nějak podařilo, ale hlavním vodítkem mi při tom byla GPS – podle tam uložených dat jsme se trefili naprosto přesně tam, kam jsme měli namířeno. Záznam toho dalšího treku v GPS (přes Gigilos, Volakias a do Ag. Roumeli) jsme vůbec nevyužili, protože jsme tudy díky počasí nakonec ani nešli. To je jen poznámka určená těm, kteří by měli stejný nápad jako já a příliš se soustředili na satelitní fotky na Google Earth; skutečnost pak vypadá někdy o dost jinak, a tak ty snímky by bylo dobré brát jen jako skutečně hodně orientační. Naopak vyhledat si na nich koordináty některých krajinných bodů, zadat si to do GPS a pak to v terénu používat je sice taková trochu nimravá práce, ale zase pak tohle je opravdu použitelné. To doporučuju.

ST 22/09 Odlet z Prahy byl v 5:00 přímo do Chanie letadlem společnosti Travel Service – SmartWings. Tentokrát jsem letěl stejným letadlem jako kamarádi z Berouna – Radka a Aleš, a byl tu ještě další rozdíl oproti mým zvyklostem posledních let – letos jsem „ukecal“ kamaráda Honzu, aby se mnou prošel mé letošní krétské plány, takže jsme na to byli dva. Odlet i přílet byl tak nějak načas, odbavení v Chanii v pořádku a rychlé (tam se s tím nemažou a navíc ke konci září je už provoz docela malý, tak to odsejpá) a dokonce jsme stihli i bus v 9:15 do města, takže jsme se pomalu ani nestačili pořádně s Berounskými rozloučit (oni měli na letišti přistavené auto, které si objednali). Po příjezdu do města klasika: v čekárně busového nádraží trochu uspořádat batohy a převléct se do letního (bylo tam na tehdejší aktuální české poměry horko), bágly dát do úschovny a vyrazit trochu do města. Menší prohlídka, nutné nákupy (chleba, bomba k vařiči, voda atd.), taky první gyros a pivo a teoreticky ve 14:15 (i když podle letáku až ve 14:30) jsme měli odjet busem do Therisso; ale ve skutečnosti to bylo až někdy ke tři čtvrtě na tři díky tamější „perfektní“ organizaci a děsnýmu mumraji. Do Therisso cesta dobrá, autobus poloprázdný, v něm jen pár školáků. Na konečné jsme vyrazili hned do prázdné taverny na klasickou dvojkombinaci pivo+kafe a pak už u kostelíka nastalo velké převlékání do trekového. A potom jsme vyrazili konečně na cestu. Napřed zase (jako už 2x v minulosti) jsme sešli ze silnice hned za vesnicí doleva dolů a pěšinou ve svahu, místy trochu zborcenou, jsme se vydali na jih do hor. Jde se mírně nahoru stále po stejném svahu (taky pod nějakým kozincem) a po chvilce jsme vylezli opět na silnici. Po té jsme pak sešli kousek dolů (tak 100 m?) a v zatáčce na most se zase odpojili doprava, prošli odundávacím dílem v plotě a pokračovali rovně v původním směru místy docela zarostlou pěšinou, stále zhruba na jih. Pěšina jde tu a tam i po zbytcích bývalého chodníku, a i když je dost zarostlá, je stále dobře patrná; zarostlá je naštěstí většinou ne něčím trnitým, ale i to se tam dá potkat. Musí se projít taky dvěma ploty: jeden průchod je prostě díra v plotě a ten druhý je tvořen otevíracím dílem. Došli jsme mírně stoupajícím traversem až tam, kde se nám postavil do cesty další plot, tentokrát již neotevírací a bez díry. Podle něj jsme se tedy vydali nahoru k asfaltové silnici (z Therisso do vesnic Zourva a Meskla), stejně jako já loni; u silnice otevírací díl už je. Ale na rozdíl ode mne jsme další plot vlevo, za nímž je polní cesta, kterou trek pokračuje, nepřelézali, ale prošli jsme pohodlně jinou otevírací částí, takovou brankou, kterou bystře objevil Honza. Co já se loni navztekal, než jsem dokázal ten klátící se plot přelézt (a napřed přes něj dostat poměrně těžký bágl)!! Tu branku jsem totiž tehdy nějak přehlídl.... No ale dál to bylo po té polňačce až k místu, kde jsou další ohrádky na kozy a ovce. Tam jsme trochu odbočili vpravo na malou skalku a napojili se na pěšinu nad potrubím, které se tam kdysi pokládalo. Ta nás dovedla k dalšímu, už ani nevím kolikátému plotu, kolem pramene Alyakes. I tento plot jsme zdárně překonali (tentokrát přelezli), a to už – protože se nám zdálo být docela pozdě a taky vzhledem k vodě, která tam je k dispozici – jsme se zde rozhodli zastavit a přenocovat. Napřed jsme to sice trochu obhlídli i o trochu níže u silnice, kde je taky planinka s docela dobrými místy, ale tam se nám to nakonec moc nezamlouvalo, přestože tam byl dokonce i nějaký prkenný, byť věkem již trochu zteřelý stůl, ale zvolili místo pod jedním z obrovských stromů dál od silnice, jen kousek pod pramenem. Kolem pramene je těch velmi starých stromů – platanů – víc a navíc i jeden stařešina kermesový dub. Míst pro nocování je tam kolem taky dost a docela dobrých. Občas se obloha zatahovala, pak zase mraky odešly…. Ale bylo docela teplo a GPS ukázala, že jsme ve výšce 830 m. Uvařili jsme večeři a postavili poprvé Honzův nový stan – Ferrino, dvojmužný, lehoučký, ale rozhodně ne do obtížnějších podmínek, jako je třeba silný vítr nebo nízká teplota. Silný déšť jsme v něm naštěstí nevyzkoušeli, ale nižší teploty bohužel ano – na ty zařízený prostě není: je letní, tzn. vnitřní stan je většinou síťový, a to se moc zadýchat nedá, a navíc tropiko nejde až k zemi, je tam tak 10centimetrová mezera, takže pod něj i fouká. Ale místa je v něm dost, do předsíní se batohy taky vejdou dobře a do teplých krétských podmínek je naprosto dostačující.

ČT 23/09 Ráno klasika – já dělal snídani a kolega balil stan a ostatní věci. Bylo teplo a někde jako směrem k Rethymno byl v dáli vidět stoupající kouř; na Krétě je asi čas ohňů. Najedli jsme se, sbalili – a zůstali jsme pod kermesem, protože začalo pršet!!! Ne sice nějak moc, ale znatelně. Po asi tak necelé hodince to přestalo, a tak jsme se zpožděním vyrazili. V protidešťových bundách (občas ještě zamrholilo) po písčito-kamenité silnici, kroutící se v celkem příjemném stoupání stále nahoru. U odbočky k bývalému Venizelovu stanovišti – velitelství z dob Povstání Therišanů na počátku 20. století, jehož byl vůdcem – jsme zastavili a šli se tam podívat. Ono tam celkem nic zajímavého není, jen zbytky menší kamenné stavby a hlavně krásná vyhlídka do kraje k Therisso a dál až hnedle k severnímu pobřeží, ale Honza tam ještě nebyl (já už jo), a tak jsme si tam zašli. To už přestalo pršet a jen tu a tam spadlo pár neškodných kapek, a když jsme se po silnici dostali na planinku pod rozcestím, tak jsme si bundy sundali a usušili a strčili je do báglů, kde pak zůstaly (naštěstí) nepoužité až do konce dovolené; a uvařili jsme si kafe. Minuli nás nějací Angláni – pádili nalehko někam nahoru. To my se pak nahoru vydali důstojným tempem a na rozcestí jsme to vzali doprava. Kdysi (v roce 1999) jsme tudy už jednou šli a došli až na konec této silnice, ale vrátili jsme se, abychom zkusili z tohoto rozcestí tu druhou větev silnice, vedoucí až pod masiv Kaloros, protože jsme se chtěli nějak dostat přes hory na jižní pobřeží. To se tenkrát nepodařilo (vlastně jsme ani nevěděli jak a k dispozici jsme měli jen automapu, ze které cesta vyčíst nešla, byť na ní byly i nějaké jakoby pěšinky vyznačené; použitelné to ale prostě nebylo) a k pobřeží jsme pak tehdy došli roklí Samária. Tentokrát však v plánu bylo sice také dojít na ten konec silnice, ale pak jsme chtěli pokračovat dál, pěšinou, patrnou na GE.

Z rozcestí jde tedy ta „naše“ silnice doprava a napřed i dolů docela hustým cypřišovým lesem až k ostré zatáčce v roklině, kde je taky pramen. Sice ne nijak vydatný, ale voda se tam získat dá. Pak se silnice kroutí stále mírně nahoru, občas přejde nějakou roklinku a v jednom místě, kde to bylo trochu více otevřené, jsme objevili vedle cesty stromy se senzačními drobnými hruškami. Podařilo se nám něco natrhat a bylo to chutné zpestření. Na konci silnice je po levé straně pod nějakým jehličnanem skalka se štěrbinou, kterou se musí prolézt a člověk se tak dostane na starý a místy ještě dobře zachovalý chodník, po kterém se cikcak slézá do rokle. Za dnem rokle je to po druhé staně zase trochu cikcak nahoru, ale to se tam již objevují nápadné značky, které pak mírně stoupající chodník lemují až do dalšího místa s vodou: zase pod obrovským platanem je soustava plechových koryt s tekoucí čistou vodou. Místo s tím pramenem se jmenuje Tromarissa. Zde značky končí, ale pěšina pokračuje dále mezi většími kameny stále nahoru. V tomto místě je trochu nezřetelná, ale pak se z ní zase stane výtečný chodník ve svahu, procházející nádhernými partiemi s na Krétu docela bujným porostem zelených stromů a keřů. V dálce šikmo vpravo na protějším svahu, trochu výše, než je cesta, po které jsme šli, byl vidět nějaký bílý obdélník, o kterém jsme napřed nevěděli kam to zařadit, i když jsme věděli, či spíše tušili?, že tam někde by mohl být nějaký přístřešek. Že by tedy plechová krytina hodně šikmé střechy nějaké „horské chaty"? Co by tam dělala, na mapě nic není; a kdo by to tam dopravil? Nakonec – když jsme k tomu došli – se ukázalo, že je to jen velká plastová plachta, upevněná na skále a kryjící skutečně „mitato“ – v tomto případě však pouhý přístřešek pastevců pod skalním převisem. Na mapě je to nazvané Pighadaki. Byl tam hrozný bordel a asi jsme tam chytli nějakou blechu nebo štěnici nebo něco, ale každopádně na nás pak v noci vypučely pupence a pěkně to svědilo a potom jsme byli několik dní jako když máme nějakou ošklivou nemoc. Nicméně – po chvilce odpočinku jsme se vydali dál, ale bohužel jsme se nedrželi směru, kam nám ukazovala GPS. Zlákala nás celkem slušná pěšina, o které jsme si mysleli, že je to ta pravá a že se do směru, kam nám ukazovala GPS, po nějakém čase stočí. Takže jsme se jí stále drželi, přestože uhýbala oproti GPS vlevo stále víc a víc a držela se ve svahu nad roklí, běžící pod jižními či jihozápadními svahy masívu Kaloros. Vyklubal se z toho klasický kufr. Pěšina pak dokonce postupně mizela a tak jsme se na ni vykašlali a vzali to zpět a přímo nahoru terénem a začali jsme konečně respektovat GPSku. Ze hřebínku, na který jsme vylezli, jsme dole uviděli, kudy jde ta správná, stoupající cesta, a tak jsme se vydali traversem ve svahu, abychom se na ni napojili. Jakmile se tak stalo, tak bylo dole pod námi vidět jednak místo, kde by šlo určitě bivakovat, ale hlavně GPS nám ukazovala, že zrovna nalezenou cestu máme opět opustit a dát se téměř do pravého úhlu vlevo zase nahoru ne nijak zvlášť prudkým svahem. Už jsme si přístroj nedovolili nerespektovat, a tak jsme se vydali opět volným a hodně balvanitým terénem na malý hřebínek. A z něj jsme uviděli něco, co jsme nečekali: pod námi byla krásná písčitá planinka, či spíše údolíčko, přímo stvořené v nocování!! Slezli jsme tam, ale ona tudy vedla vlevo lákavá cestička mezi keři někam dál, a po té jsme se tedy ze zvědavosti vydali. A došli jsme k velmi zachovalému a zcela jistě stále používanému mitato (není na mapě ANAVASI!!), umístěnému trochu bokem, před kterým jsme se konečně ubytovali. GPS zde ukázala asi 1480 m. Krásné místo, ale jak zapadalo slunce, tak se výrazně ochlazovalo a při večeři jsme již byli nabalení v šusťákách a mikinách. Foukal mírně vítr, občas se údolím prohnala trocha mraků a my se připravovali na další noc, o které jsme tak nějak už dopředu tušili, že bude chladná.

PÁ 24/09 Teda ta noc chladná opravdu byla a hodně. Sice jsme na sebe postupně navlíkli co se dalo, ale moc to nepomohlo, v našich tenkých letních spacácích (Coleman – Bambusa) byla hlavně k ránu prostě kosa. Ale přežili jsme, nasnídali se, obhlídli si štípance od hmyzu, co jsme pochytili předchozí den, a vydali se údolíčkem s písčitým dnem dál, stále zhruba směr jih, po příjemné cestičce. Ta končila hradbou pichlavých berberisů (dřišťálů). Našli jsme v té hradbě vpravo průchod a jím jsme slezli na dno další roklinky. Tudy se ale díky neprostupnému porostu těch dřišťálů moc jít nedalo, a tak jsme zase trochu vystoupali a prodírali se traversem ve svahu, stále ale mírně dolů. Úplně dolů jsme se dostali na místě, kde se stýkají dvě taková údolí a kde je poměrně velká planinka se zbytky kdysi docela rozsáhlého mitato. Prošli jsme kolem těch ruin a vydali se zase podle GPS vlevo nahoru silně balvanitým terénem do sedla nad námi. Odtud se nám otevřel pohled na to, že zase musíme slézt hluboko dolů do nějaké rokle, tu překonat a pak se vydat zase poměrně strmým svahem nahoru, abychom se konečně dostali na silnici ze sedla Poria, která tam na nás už vyzývavě čekala. Což jsme vše provedli a ten závěrečný výstup byl opravdu dost strmý. Honza se po chvíli stoupání odklonil doleva, kde se mu to zdálo být výhodnější, ale než se dostal na silnici, tak musel překonávat poměrně složitý terén i za pomoci rukou, jak říkal. Já šel prostě pořád nahoru a z vrcholu kopce jsem pak viděl, že musím zase trochu dolů na nějakou planinku, naštěstí ne moc hluboko pode mnou, a že teprve z ní že už to bude opravdu kousek nahoru na odbočku silnice. Ale pohled na druhou stranu – zpátky do míst, kudy jsme už prošli – ukázal, že jsme nevybrali pro sestup do předchozí rokle vhodnou cestu: ze sedla nad ruinami mitato totiž jde asi docela schůdná pěšina šikmo vpravo dolů (z pohledu z toho kopce pod silnicí), která pak ze dna rokle možná (?? – to už vidět nebylo) pokračuje v nějaké schůdnější formě nahoru právě až na tu silnici. Tak propříště, kdybych tudy náhodou někdy ještě šel…. No ale jak jsme se dostali na silnici, tak pak už to bylo jednoduché – po ní směr Poria. Napřed se jde trošku nahoru až do takového sedla (bylo to nejvyšší místo celého treku – 1583 m), kde je také ve svahu nad silnicí nějaká asi automatická meteostanice. Odtud to pak již jde jen dolů. Nám zase trochu v těchto místech sprchlo, ale bylo to jen pár kapek. Na jednom místě je vpravo pod silnicí planinka s kozími ohradami, kam vede od „hlavní“ silnice odbočka. Pak je vedle silnice altán s krásným výhledem do údolí pod sedlem Poria, ale je už trochu omšelý, krytina ze střechy je místy asi větrem strhaná, a jak to tak vypadá, tak už dlouho nevydrží, pokud jej nikdo neopraví. U toho altánu je na druhé straně cesty taky ale začátek stoupání značené trasy E4, resp. její částí, procházející Levka Ori od západu (z planiny Omalos) na východ (na planinu Askifou). Ta E4 se zde odpojí ze silnice na kamenitou stezku směr hora Melindanou, planina Pirou a místo Katsiveli s horskou chatou a  dále na východ přes mitato Lívada, sedlo Sideroporti až k planině Niátos pod horou Kástro, a pak dolů na planinu Askifou. My ale pokračovali po silnici dolů až na Porii, kde jsme doufali, že nabereme vodu. Vždycky tam byla. Ale letos bohužel ne, rezervoár byl totálně vyschlý. Tak jsme se pokochali známými pohledy na vrcholy Gigilos a Volakias, zakryté často mraky, taky do rokle Samária a na střechu chaty Kallerghi, vykukující na jednom z ostrohů, potom jsme si tam uvařili ze zbylé vody kafe a pokračovali na tu chatu. Poprvé (pro mě, a to jsem tam byl už potřetí!!) tam bylo otevřeno a tak jsme si tam dali hned pivo, pokecali s jednou postarší, uchechtanou a dost „free“ Angličankou a pokračovali dolů na Xyloskalo. Napřed po hrubě kamenité silnici a z ní ve 4. serpentině odbočili vlevo skrz otevírací kus plotu na stezku, končící u parkoviště kousek od vchodu do rokle Samária. Tam jsme dorazili docela uondaní, obhlídli okolí a zašli do ještě otevřeného bistra podívat se, jak to tam je. Občerstvili jsme se, něco pojedli a popili, a hlavně koupili vodu, protože ani na obvyklém místě před vchodem do rokle voda netekla!!! K jídlu měli jen nevalné bagety a jako zákusek jsme zkusili nějaké trubičky, které se ukázaly být ještě nevalnější. Řekli jsme si, že bychom se možná mohli po té mrazivé noci v horách vyspat někde uvnitř, na posteli, ale kafírna nad Samárií, kde by to snad možné bylo, byla zavřená, a snack ubytování přímo na Xyloskalo neposkytoval. Tak jsme se vydali už hnedle za šera na mně známé, krásné a oblíbené místečko nad silnicí kousek od kafírny, rozbili tam stan, uvařili ještě něco a zalezli. V plánu byl výstup na Gigilos a přes Volakias pokračovat po hřebeni stále na jih až k moři do Agia Roumeli, ale v té chvíli to zrovna moc nadějně nevypadalo: dost foukalo, hrozil déšť a ženská v snackbaru taky tvrdila, že i předpověď je nic moc, snad pořád nějaké deště. Hřebeny byly téměř stále v mracích a tak jsme si řekli, že uvidíme ráno jak bude a podle toho se rozhodneme.

SO 25/09 Ráno bylo slunečné a na slunci již bylo docela teplo (i když ve stínu stále chladno, protože dost foukal vítr – navlíkli jsme dlouhé kalhoty a mikiny; taky je to tam 1250 m vysoko). V noci nás taková kosa, jako byla předcházející noc v horách, netrápila. A hned to bylo všechno růžovější. Nevstávali jsme nijak brzo, v poklidu si skočili na snídani do bistra, a protože hory nevěstily stále nic dobrého (kopce v mracích, vítr), tak jsme se rozhodli, že hřebenovku (značná část nad 2 tis. metrů) vzdáme a k moři sejdeme znova roklí Samária. Zaplatili jsme 10 euro a začali sestupovat, s občasnými výhledy na hory. Postupně – jak jsme se dostávali níž a níž – jsme ze sebe odkládali oblečení (takže do Agia Roumeli jsme došli už jen v šortkách a tenkých trikách). V Samárii zprvu na schodech na prvních občerstvovacích/odpočinkových místech taky netekla voda. Pak jsme prošli mužíkovištěm a teprve u kostelíku Agios Nikolaos byl první funkční vodní zdroj. A taky první „kri-kri“ – tamější "divoká" a chráněná koza, v tomto případě spíše odrostlé kůzle, které se rozhodně nijak divoce nechovalo. Cesta pak pokračovala dál zhruba tak, jak jsem si to tak nějak z první návštěvy (1999) pamatoval. Nebylo tam moc lidí a trochu jsme se loudali, zastavovali jsme tzv. na odpočinek, ale spíš proto, že jsme nikam nepospíchali, třeba na trajekt…a obecně si užívali krásných míst a výhledů. Nejdelší zastávka byla asi v bývalé osadě Samária. Poseděli jsme, uvařili jsme si tam dokonce i kafe (nebylo tam jinak nic k dispozici), čímž jsme vzbudili asi trochu závistivé pohledy některých ze skupiny Poláků, kteří tam zrovna procházeli a odpočívali. Objevily se dokonce i dospělé kri-kri a jsou to opravdu krásná zvířata!! Když odešli poslední návštěvníci, tak jsme se vydali na cestu i my. To už jsme byli hodně za posledními a užívali si těch nejmajestátnějších pohledů a míst dosytnosti a v klidu, nerušeném pobíháním dalších lidí. Na konec placené části (kontrolují se zde zase vstupenky) jsme došli, když už široko daleko nikde nikdo nebyl, dali si pak hned jedno točené a kochali se. Mezitím obsluha zavřela a odešla, takže půllitry jsme tam pak nechávali na nějakém pultíku. V pohodě jsme se doloudali do borového hájku v Agia Roumeli a zjistili, že moje oblíbené místo bylo obsazeno. Tak jsme si holt vybrali místo pro stan jiné, ale taky dost dobré, a tady jsme pak strávili krásných několik dní krásným nicneděláním (vyjma dvou výletů). Na pivo a večeři jsme zašli ke kamarádovi Ervínovi do taverny Tarra hned u přístaviště trajektů. Jídlo bylo velké – mísa řeckého salátu pro dva, gemista (2 plněná dušená rajčata) jako předkrm a pak jako hlavní chod jehněčí s bramborem. K tomu pivo (ne jedno). Na závěr jsme dostali nějaký zákusek a zapili jsme s Ervínem naše setkání rakijí. Vydařený večer a vlastně i celý den!!! To se to pak spalo!!!

NE 26/09  Další den byl v naprosté pohodě a jediný rušivý element bylo moře: bouřlivé, nedalo se v něm kloudně koupat bez nebezpečí, že to pak s člověkem řízne někde o skálu nebo o šutry na břehu….ale slunce svítilo, teplo bylo a dokonce jsme objevili na místní skládce klasické řecké židle s vyplétaným sedadlem a nohami staženými provázky. Židle byly sice trochu jeté, vypletená sedadla byla děravá a u jedné z nich byla jedna z trnoží zlomená, ale sedět se na nich dalo a u stanu to pak vypadlo jako hodně zabydleně. Díky tomu hmyzu, co nás pokousal a o kterém jsme si nebyli jisti, jestli pořád někde v našem oblečení nebo spacácích nesídlí, jsme se rozhodli, že všechno ošacení, které jsme na sebe vzali (byť třeba jen na chvíli) vypereme. I to ne moc špinavé. Sprcha v „kempu“ sice nefungovala, ale jedna byla taky na kraji místní hodně kamenité pláže pod tavernou Tarra a zcela evidentně se k ní chodili nejen se mýt, ale taky i prát prádlo obyvatelé toho borového hájku, protože tam byla na praní i nějaká plastová nádoba. Využili jsme ji a vytvořili jsme linku za praní prádla: jeden to mydlil, druhý pral a máchal a pak zase ten první ždímal…spolupráce jedna báseň. Navíc jsme měli vodu dokonce teplou jak ji do té doby zatím nikdo neodpustil a jak se ohřála v přívodní černé hadici. Pak jsme to u stanu rozvěsili a byl tam z toho rázem zabydlenej cikánskej lágr. Večeře byla zase u Ervína – musaka, řecký salát, zákusek, pivo + rakije. Ale to hlavní nás čekalo v lesíku u stanu: dorazil tam ze Samárie asi tak autobus švédských adolescentů!!! Chlápek, co je vedl, se přišel tak nějak omluvit s tím, že doufá, že se to nějak zvládne, že se snad nebudou chovat nijak extrémně hlučně. Fakt se nechovali nějak úplně nezřízeně a hlasitě, ale když je v okolí tak 40 lidí, kteří na sebe normálně mluví, tak to prostě kravál je. Spali bez stanů, jen na karimatkách. Na večer šli individuálně po svých, někdo na večeři, šli si taky nakoupit jídlo na ráno a tak, ale trousili se na svá ležení dost dlouho do noci a beze slov to nebylo. Ráno vstávali ještě za tmy (!!!) a my mysleli, že rychle odtáhnou a budeme moct ještě dospat, ale to jsme se krutě mýlili. Nikam moc nepospíchali, snídali, chodili, pak balili a při tom všem si pochopitelně povídali a teprve až po osmé hodině odtáhli; ale jen na protější břeh potoka, co na jaře teče ze Samárie. Tam měli nějaké dlouhé povídání od vedoucích a snad i nějak v něčem soutěžili…. Musím říct, že mně to vadilo, a to ze dvou důvodů. Ten jejich hlavní vůdce je údajně na těchto místech každý rok, jak povídal, tak by měl vědět, že tohle, tenhle „informal camp-site“ je zcela specifický, že tu – a hlavně takhle v září a v říjnu – přebývají lidi, kteří tu chtějí buď v klidu jednu dvě noci přespat a odpočinout si před dalším trekem, anebo tu jsou lidi, kteří tu pobývají delší dobu, ale utekli před ruchem civilizace, před školními adolescenty, plnými ulicemi, nákupy a tak. A rozhodně se sem nejezdí bavit a ponocovat. Chtějí mít klid a doufají, že si vybrali dobře, když se sem utekli v době, kdy většina parchantů má být ve školách. No a tohle sem najednou přijde!! Od toho chlapa to byla bezohlednost, je sem dovést a neusměrnit!! Hlavně pak ve spojení s tím, že nedokázal svěřence donutit k tomu, aby po sobě taky uklidili – a to je druhá věc, která mi na tom, co se stalo, hodně vadí. To bych rád vidět, kdyby to sobě takovej humus nechali někde ve Švédsku!!! Takže když odtáhli ti ze sezení na protějším břehu (pěšky po pobřežní E4 směr Loutro) a když odtáhli i ti, kteří se dalšího pochodu neúčastnili (buďto je po průchodu Samárií asi moc bolely nožky nebo snad měli puchýře) – a to trajektem asi směrem za hlavním vojem – tak jsme si udělali brigádu a ležení po nich obešli a odpadky posbírali. A odnesli do odpadkových kontejnerů, které byly tak 30 metrů odtud.

PO 27/09 Na tenhle den jsme si naplánovali výlet, a to k ruinám nějaké pevnosti ve svazích na východ od Agia Roumeli. Přístup na ni je z rokle Eligias a někde jsem se setkal s názvem "pevnosti" jako Angelokampos. (Ale jestli je to správně, to si jistý nejsem.) Tehle objekt je údajně jedním článkem ze systému tureckých pevností, rozesetých podél pobřeží a vzdálených od sebe tak, aby se jejich osazenstvo mohlo domlouvat snad pomocí nějakých trub, trubek, asi taky ohňů, tak něčeho. Takže ráno v klidu snídaně a pak se sbalit (tzn. vzít jen něco na lehké zakousnutí, pak hlavně vodu a foťák) a v poklidu vyrazit. Z Ag. Roumeli je to po pobřežní větvi E4 směrem k pláži Agios Pavlos (ta pak dál vede k Loutro a ke Sfakii) jen asi tak 30-40 min k místu, kde ústí k moři rokle Eligias. Jakmile se cesta dostane k prvnímu písečnému svahu, tak se po jeho překonání musí z cesty odbočit nahoru a do rokle. V té je další cesta už zase jasná. Pěšina pomalu stoupá stinným borovým lesem ne nijak strmě. Ovšem jakmile se dojde od začátek suťoviště, cesta se poněkud zvedne a hlavně – už není tak pohodlná, po suti je chůze už pomalejší. Takto se jde stále nahoru a v rokli se cesta mírně odklání k její západní straně. V této fázi je cesta na Angelokampos i cesta celou roklí až nahoru dále společná. Až když se dojde na další, už opravdu rozsáhlé suťoviště velkých kamenů, tak zde se cesty rozdělí: ta k ruinám jde výrazně vlevo k velké borovici speciálního „T“ vzhledu, pod kterou projde a stáčí se ještě více vlevo, zatímco ta cesta roklí nahoru jde spíš rovně. Vše je značené kamennými mužíky. Zleva se do rokle Eligias v tomto místě napojuje jeden boční žleb a do něj jakoby ta pěšina směřovala. Jenže ta se u spodního okraje toho žlebu pak náhle obrátí téměř do protisměru a míří zpátky k moři, ale hned začne taky stoupat cikcak po náhle se objevivším starém chodníku (kalderimi), místy ještě docela bytelném. Na místech, kde je už zřícený a místo se nějak obchází, je ta obcházka značená mužíky. Tak se vyleze na první vrcholek, na kterém je podzemní betonový rezervoár na vodu – a překvapivě v něm skutečně i voda byla!!! A nevypadala nijak moc odpudlivě… Dál kalderimi pokračuje svahem mírně dolů do roklinky, ve které se otáčí a přejde ji a pokračuje zase ne nijak prudce nahoru. Konec je sice trochu kostrbatý, ale nakonec se vyleze mezerou ve zřícené zdi na plató, které je tou nízkou kamennou zídkou celé obehnané a komplet zarostlé různými keříky různého stupně pichlavosti. Od místa, kde se vleze na toto asi bývalé pole (nebo to byla vinice?), jsme hledali kudy dál. Někde jsem našel varování, že se nesmí jít přímo na druhou stranu, ale protože jsme jinou možnost neviděli, tak jsme se tak vydali. No, a byla to pravda, na druhé straně nic nebylo, jen zase ona zídka. Já se rozhodl se vrátit a pokusit se zjistit, kudy teda jít, ale kamarád šel na té druhé straně podle zídky nahoru a dobře udělal: objevil v ní podobný „vchod“, jakým jsme na toto pole přišli zezdola – kus té zdi byl pobořený – a to bylo to správné místo, kudy jít!!! Nedaleko za tímto místem, ze kterého jde i nějaká pěšina, jsou ruiny nějakého spíš strážního stanoviště, než že by to byla pevnost, na ni to bylo příliš malé. Ale místo je to krásné, kousek dál i s dalekými rozhledy na jižní moře a i dokonce na okraj Agia Roumeli. Já se šel kouknout ještě trochu dál s foťákem a objevil jsem další stavbičku ve stavu ruiny, a tzaky krásné mohutné borovice a další a další nádherné rozhledy. Na zpáteční cestě jsme šli přes zídkou obehnanou planinku už přímo k místu, kde jsme se na ní objevili a cestou jsme stavěli mohutné mužíky, aby tam případní následovníci nebloudili tak, jako my. Tedy pro toho, kdo by chtěl k těm ruinám: jakmile se vyleze z rokle Eligias na onu zarostlou plošinu, tak se musí napřed šikmo vlevo a možná i malinko dolů, tak 20 metrů až na takové holé místo, na kterém jsme postavili velkého kamenného mužíka. Tam je pak nutné se otočit vpravo a najít šikmo a trochu výše dalšího mužíka a pak už jen držet směr a hledat dalšího. Obecně to vede prostě šikmo zarostlým svahem nahoru. Nazpátek k moři jsme šli stejnou cestou – jinak to ani nejde. Dole u moře jsme chvilku zůstali na koupačku (je to tu nějak méně otevřené a tak tu to rozbouřené moře nebylo tak moc rozbouřené a nehrozilo, že s námi flákne o šutry). Po koupeli jsme nastoupili zpáteční cestu. U stanu po troše odpočinku – byl jsem mírně přismahnutý sluncem a tak jsem byl „vláčný“ – jsme šli něco pokoupit a večer zase na večeři k Ervínovi (Honza měl myslím pastitio a já něco jiného, už nevím co, a jinak k tomu klasicky zase salát, zase pivo a zase nějaký zákusek – tentokrát ten jejich hustý jogurt s nějakou snad marmoškou střiženou medem). Pozdě večer pak dorazil Ervín s dalším krajanem Slovákem (Fero), co tam někde taky dělal, na pláž k ohništi, které jsme tam za tmy vybudovali a ke kterému jsme dotáhli nějaké většinou naplavené dříví, a měli jsme tam noční piknik. S rakijí. Trochu jsme se i přiopili. Docela dobrý večer!!

ÚT 28/09 Po ránu naše hlavy nebyly po té noční rakiji zrovna v dobrém stavu a představovali jsme si, jak musí být těm pracujícím Slovákům – Ervínovi a Ferovi – když musí od brzkého rána zařezávat. Trochu jsme je litovali, ale ne moc, způsobili to všechno oni sami!! I na tenhle den jsme měli naplánovaný výlet, tentokrát na dvě tzv. "západní" pevnosti nad Agia Roumeli: jedna je přímo nad vesnicí a je známá a dobře viditelná, ale ta druhá je o dost výše a vidět zezdola není ani trochu. Zase jsme pobrali nějaký menší proviant a vodu a foťák a začali stoupat, ale protože jsme si po ránu po té noční smršti přispali, pak se nasnídali a taky dali nějakou hygienu a tak, tak jsme místo do ranního stínu vyrazili do poledního úpalu. První sezení jsme měli u první pevnosti, která je ve výšce 209 m, jak mi ukázala GPS (aplikace Mapy.cz tu ukazuje nadmořskou výšku pro tu pevnost jen asi 170 m). Od ní ale vede zhruba na západ hodně kamenitá a místy nejasná cesta po hodně kamenitém svahu, která se po chvilce začne klikatit. Cesta je ale pevná a dobře vystavěná, i když jakmile zajde mezi stromy, tak je z ní spíše lesní pěšina se zřícenými částmi oné kdysi pevné cesty. Takhle se vyleze až do výše něco přes 500 m na plochý hřeben, kde se musí zahnout vlevo a teprve až asi po 100-200 m směrem k moři člověk přijde ruinám oné „pevnosti“ – nmv. 535 m. Ale stejně jako v případě ruin Angelokampos (viz předešlý den), i tohle je spíš nějaké strážní stanoviště, než opravdická pevnost. Na západ od ruin ve svahu a i dole pod ním jsou také patrné nějaké zbytky lidské činnosti a zřejmě se tudy dá taky dostat ke značené  E4 od Sougie, ale prozkoumat jsme to tam nešli. Z ruin samotných je skvělý rozhled na pobřeží na východ od Agia Roumeli. Dolů jsme se vrátili po stejné cestě – jiná možnost není (spíš – tehdy jsme ji neznali). Dole jsme zase zkusili trochu moře (mírně se uklidnilo) a pomalu se připravovali na to, že další den nám tu končí pobytovka a potáhneme zase o kus dál, konkrétně na západ po pobřežní E4 směr Sougia. Zašli jsme na nákup, pak se rozloučit s Ervínem a u stanu jsme pak ještě víceméně zabalili bágly, abychom tím pak ráno neztráceli moc času; hodlali jsme totiž vyrazit brzo, ještě za šera, a nasnídat se až dorazíme někam na první kopec.

ST 29/09  Sice se nám to moc nepodařilo vyrazit ještě za šera, ale i tak byla část první cesty až na konec prvního stoupání víceméně ve stínu (stromů). Cesta začíná na konci jedné z postranních ulic vesnice. Projde se brankou v plotě a začne se poměrně příkře stoupat pod stromy po kozích stezkách. Za nějakou skalkou pak pěšina dokonce i chvíli klesá a potom prochází suťovými poli z velkých kamenů přibližně po vrstevnici až k prvním borovicím, kde se stočí doprava a začne pod nimi stoupat. Většinou je to dobrý chodník, vinoucí se cikcak poměrně prudkým svahem. Příkré stoupání končí na skalách, kde jsme si dali konečně snídani. Potom cesta vyjde zpod stromů, chvíli traversuje svahem a zde je dobrá a dobře značená. Přejde se do menší rokliny, kterou to zase chvilku stoupá, pak pěšina přejde na druhou stranu a po dalším kratším stoupání se dostane na otevřený svah s jasně patrnými následky ohně, který tu kdysi přešel. Tady se musí cesta hledat. Značky tu zpočátku nejsou a vyšlapané stezky jsou spíš kozí a je jich hodně. Člověk zde musí jednak stále stoupat a jednak jít stále dopředu; takže stoupání šikmo svahem. Po chvíli se přecejen nějaká tyč se značkou objeví a pak už je to zase orientačně dobré, i když úěšina je zarostlá. Dojde se tak na okraj poměrně hluboké rokle (ta končí v moři krásnou a jen z moře viditelnou a přístupnou malou pláží) a zde je také nejvyšší místo celého treku mezi Agia Roumeli a Sougií (asi 520 m). Pak následuje příkrý sestup do té rokle napřed po dobře vybudované kalderimi, která je pak po chvilce již zřícená a zbyly z ní jen chatrné zbytky. Na druhé straně rokle je celkem mírné stoupání hezkou pěšinou v borovém lese, až se dojde na příjemné ploché místo, kde by se určitě dalo i bivakovat. Pak následuje krátké a nepříliš strmé stoupání a další je pak sestup, který příjemný není. Jde se dolů prudkým svahem, zarostlým vyššími pichlavými keři po špatné cestě s klouzanými (volnými) kameny a velmi řídkými značkami E4 (zde je lepší se držet spíše kamenných mužíků, kteří jsou tu přecejen hustější než značky). Když se sejde dolů, tak se po kratší rovnější pasáži dojde do lesa, mine se nádrž na vodu (nepoužitelná!!) a po krátkém a velmi příkrém sestupu po klouzavém povrchu pěšiny se konečně sejde na skvělou a opuštěnou pláž Domata. Tady jsme si dali přestávku, koupali se, najedli se, udělali si kafe a povzbuzeni se po hodince, po hodince a půl vydali na další cestu. Značky vedou přes celou pláž podél kolmých stěn z nějakého slepence, konglomerátu, z materiálu se zasazenými a z nich někdy dost nebezpečně trčícími oblými kameny (pozn.: slepenec je také brekcie, ale ta je z ostrohranného materiálu, a to zde, na pláži Domáta, není) . Trek pak zahne do rokle Kladou, ale po asi jen 100 m začne cesta šplhat západním břehem rokle. Značení se tu po chvilce docela ztrácí. Je dobré jít napřed mírně od moře za stálého slabého stoupání. Vyskytují se tam mužíci, těmi se dá nechat vést. Je tam také jedno výtečné místo pro bivak – ideálně rovné, dost velké i třeba pro větší stan, ve stínu pod stromy; škoda jen, že tam široko daleko není voda (aspoň v září stoprocentně). Ale zpátky k cestě – ta se pak náhle obrací, a to už je vidět ke skále přilepenou kalderimi, podepřenou v jednom místě i vysokou zdí. Tudy se člověk dostane přes tyto skály a za nimi se jde menší roklinkou stále nahoru na další hřebínek. Odtud už je cesta docela snadná, jen s několika krátkými a snadnými výstupy/sestupy a s pouze s jedním dramatičtějším místem, kde úzká stezka, pokrytá klouzavým hrubým pískem a stejně klouzavou šotolinou jde nad příkrým a vysokým srázem. Na další pláž Sendoni se pak jde víceméně už z kopce. Asi je tam možnost se dostat  k pitné vodě – nějací anglicky mluvící turisti, které jsme potkali někde na sestupu k pláži Domata, nám dokonce říkali, že tam jakýsi pastevec nabízí i uvaření kafe. My ale vody měli – jak jsme si mysleli – docela dost, a tak jsme se o její hledání ani nepokoušeli, nehledě na to, že když jsme došli k ohradám a domkům, tak to vypadalo, že tam nikdo už stejně není. Mimochodem – ona tam voda, a tím nemám na mysli tu mořskou, je. To vím už z roku 2006, kdy jsem tudy šel poprvé. Na východním konci té pláže v nějakém podzemním tanku, ale tehdy v tom roce 2006, jsme se jí napili, přestože chutná moc nebyla, a pak ráno jsme hnedle ani nestačili subdat kalhoty; hrozný průjem nás přepadl. Ta voda asi měla účinky jak naše známá Šaratice. Takže tuhle vodu jsme si tady odpustili a pokračovali pasáží přes příbřežní skaliska, takovým bludištěm, a jak bylo moře rozbouřené, tak jsme na některých místech museli čekat na nějaké menší vlny, abychom mohli suchou nohou vůbec projít. Do ústí rokle Tripiti jsme se dostali už k pozdnímu odpoledni. Napřed jsme zkontrolovali, zda je v podzemní cisterně, která tam je u ohrad pro ovce a kozy, voda (byla), a pokračovali pak na místo pod vysoké borovice, abychom se tu ubytovali pod jednou z nich, kde jsme to znali již z minula. Ono místo asi 200 od moře tam pořád bylo a pořád bylo krásné jak jsme si ho pamatovali třeba z roku 2003. Mysleli jsme si, že se půjdeme po ubytování vykoupat a umýt se v moři a taky jsme vyrazili, ale u mola jsme zjistili, že je moře bouřlivé až moc a že by to bylo asi i trochu nebezpečné. Tak jsme to zkusili z malé oblázkové plážičky a zde to šlo. Na zpáteční cestě jsem – přes odmítavé stanovisko kolegy – šel nabrat vodu do jeskyně (z polopodzemního rezervoáru totiž vede hadice do korýtka, umístěného již ve velké průchozí jeskyni v pobřežním útesu, která slouží jako příbytek pro kozy, a tam se to dalo do flašky nabrat). Ukázalo se, že to bylo nakonec dobré, vody jsme na další den i s tou mnou nabranou měli taktak. K večeři jsme si dali další z koncentrovaných jídel: v alufóĺii je kryo-sušené jídlo, nalije se do toho jen patřičné množství vařící vody, určenou dobu se vyčká a může se to jíst rovnou z toho obalu bez špinění ešusu. Je to ale jednak dost drahé na to, aby si z toho člověk s běžnými příjmy udělal hlavní zdroj obživy na mnohadenním treku, a taky to není nejlehčí. Ale chutné to je, to se musí nechat!! Na noc jsme postavili jen vnitřní stan, bylo krásné teplo a v rokli žádný velký vítr nebyl.

ČT 30/09  Asi ve dvě v noci se ukázalo, že stavba jen vnitřního stanu nebyla zrovna ta nejšťastnější volba – začalo mírně pršet. Mě to naštěstí vzbudilo, a tak jsme museli přes to dát i tropiko. Ale než jsme to udělali, tak už zase pršet přestalo. Pro jistotu jsme to tak už ale nechali až do rána, a to bylo dobře, protože ještě jednou krátce a drobně zapršelo. Ráno po snídani, za tepla a už bez deště, jsme se sbalili a vyrazili roklí nahoru. Po nějakých 200-300 metrech značka uhýbá doleva a začne šplhat napřed ve svahu a pak v menší prudké úžlabině pod stromy. To už zase drobně a místy i hustěji pršelo a dokonce asi 3x zahřmělo. Ale pořád bylo teplo a nefoukalo. Než jsme dorazili nahoru k ruinám pevnosti a místu dávného osídlení, zvanému Pikilassos, tak už zase nepršelo. V ruinách jsme si dali krátký odpočinek s obhlídkou různých pohledů, focením a napitím se a pokračovali po cestě dolů. Malý pramen (Voukelas), co je vedle cesty, když začne klesat do úžlabí, by byl použitelný snad jen v případě nouze nejvyšší; voda se nezdála příliš čistá (možná díky těm dešťům?). Stezka odtud pokračuje napřed po skalkách a pak se stočí do žlebu, kterým sestoupí o dost velký kus níže. Pak se vydá už po většinou pohodlné cestě, s místy ještě zachovalým podezděním. Stoupání ani klesání nejsou nijak dlouhá a prudká a větší část cesty jde porostem menších stromků a keřů. Je to příjemná část. Jakmile se pod cestou hluboko dole u moře objeví bílý kostelík s červenou střechou, tak se dá počítat s tím, že do Sougie to už není nijak extrémně daleko; tak do dvou tří hodin maximálně. Na konci této rovnější partie se cesta stáčí do nějakého stromy zarostlého údolí (rokle Kerathidis), aby se po snad čvrthodině stočila vlevo a začala po kalderimi stoupat cikcak prudkým svahem. Nahoře se to otevře, a to už je taková jen mírně zvlněná partie, kterou zbývá přejít, aby se člověk dostal k silnici, po které se již schází dolů do Sougie. Na místě, kde se vyleze z té rokle Kerathidis, je také na stromě směrovka ukazující cestu k Polyfémově jeskyni. Od ní je pak zřejmě (podle mapky dole v Sougii) značené pokračování až do vesnice Koustogherako, která je východiskem k několika trekům a horským túrám. My se však po přestávce na jídlo vydali po dobré pěšině dolů směr Sougia. Pak se to vyrovná a vede to prakticky po vrstevnici a jen kousek před tím, než cesta se spojí se silnicí, je nutné zase trochu stoupat. Po silnici se jde stále dolů, na dvou místech je tak možné si zkrátit její zatáčky (značeno E4) a tahle silnice pak vyústí do širokého „říčního koryta“, které přejde a dostane se na asfaltku, jež je již prakticky mezi domy Sougie. Došli jsme tam v dobrém čase, odpoledne, zaskočili jsme napřed do sámošky K Pelikánovi pro pivo a nějaký proviant, vykoupali jsme se a osprchli pod plážovou sprchou a v poklidu se šli ubytovat na mnou již mnohokrát využité místo do rokle, kterou se jde do údolí Lissos. Tentokrát na jiné místo, ale taky docela dobré. Na večeři jsme odešli do hospody (bágly jsme nechali na místě nocoviště), návrat byl za tmy s čelovkami, noc dobrá.

PÁ 01/10  Noc dobrá, ráno pohoda a klid, lidí roklí už chodí zanedbatelně. Takže jsme si sbalili věci na koupačku a jinak tam vše nechali a odešli do „města“. Klid byl i na pláži. Koupili jsme si snídani (jogurt a marmošku), nakoupili i něco k obědu a hurá na nuda-pláž za skály. Místo klasicky dobré, ale začalo se bohužel plnit hlučnými Skopčáky a když tam dorazila i nějaká Gertruda s růžovými i ječivými pacholaty, tak jsme to vzdali a šli pryč. Celý den se po obloze honily bílé mraky, tak to moc nepřipejkalo a tudíž jsme tu první důkladnější sluneční lázeň docela zvládli. Taky jsme si individuálně vyprali pod sprchou. Cestou „domů“ jsme se stavili na dvojkombinaci pivo+kafe, napsali SMS, fotili a ke stanu jsme došli tak, že jsme stačili ještě za světla uvařit polívku (první!!! a to jich Honza táhl celkem asi na 8 jídel pro dva!!) a povečeřet.

SO 02/10  Další den byl podobný tomu předešlému: vstát, hygiena, sbalit si věci k moři, nakoupit snídani a oběd, ale tentokrát jsme zůstali již před skálou, u takové skalky, u které se dalo sedět a i se o ni opřít. Při nákupu proviantu jsem objevil další ANAVASI mapu pro Krétu – Zakros-Vai, tak jsem si ji hned koupil. Tento den slunce hodně připékalo, víc než den předtím. Sougia je stále stejná, jen letos na pláži neletěly mozaiky, jako obyčejně, ale různí mužíci a další artefakty z kamenů a kamínků. Ale pak se taky nad vnitrozemím začaly objevovat mraky a byly tu a tam i docela hrozivé a měl jsem obavy, aby z nich něco nevypadlo; spadlo by nám to na stan bez tropika, tedy bychom měli mokré spacáky a oblečení…Ale nakonec se z toho nic nestalo, jen začal foukat trochu větší vítr.

NE 03/10  Ráno jsme sbalili bágly hodně nalehko: spoustu věcí jsme nastrkali do igelitek a rozvěsili výše do roklinky na stromy, čímž se bágly výrazně odlehčily. S batohy na zádech jsme pak došli do sámošky a nakoupili tam (a v pekárně hned vedle) snídani, kterou jsme snědli na schůdcích na pláž. Po snídani jsme vyrazili oblázkovým říčním korytem vzhůru. Napřed po dobré cestě, pak už to byla cesta z auty uježděných oblázků a pak i ta skončila – na nějakém místě, kde se zřejmě chystají k odstranění veškerého porostu a založení olivového sadu. Dál se dalo jít buď chvílemi po ovčích stezkách na některém z plochých břehů anebo korytem. Až na místě, kde přes koryto přechází vybetonovaná silnička (k nějakým ovčím ohradám), jsme koryto opustili a dali se po té silničce vlevo nahoru a u nějakého domu pak vyšli na hlavní silnici Sougia-Chania. Po ní jsme šli naštěstí tak maximálně 200 metrů a zase jsme odbočili vpravo dolů na cestu, vedoucí na dno údolí. Zde se objevily dokonce značky – červené fleky – které pak značily celou cestu (vede téměř výhradně souběžně s asfaltkou a pod ní), končící na menší silnici, jež odbočuje z té hlavní k osadám Lívadas a Koustogherako. Po této odbočce jsme pokračovali až k mostu. Kousek před ním odbočuje doleva ze silnice zase cesta do říčního koryta, tak jsme se po ní vydali. Jde napřed vedle „řeky“, ale bohužel po chvíli se do cesty postavil plot. Ten jsme se napřed pokoušeli obejít korytem. Chvilku se takhle jít dalo, ale pak už jsme viděli, že to nemá cenu a tak jsme přešli na druhý břeh a po něm vyšplhali na asfaltku. Po té jsme se dostali až k taverně Oasis u spodního konce rokle Agia Irini. Až sem to je ze Sougie tak kolem 5 km, možná o trochu více. V taverně bylo klasické občerstvení a ještě jsme dostali hrst nějakého ovoce, co jsme nedokázali určit. Bylo to velikosti nějaké blumy, špinavě žluté a plné malých semínek. A sladké a docela dobré. Do rokle se jde přímo od taverny. Napřed vede stezka po břehu nad říčním dnem, plným oblázků různé velikosti. Pak se však stočí přímo na dno a po celou cestu roklí pak jde tudy, vyjma několika míst, kde se vyšplhá do svahu. Je tam několik míst s kašnami s kohouty na vodu, ale voda tekla jen v jedné, na občerstvovacím „rest-pointu“, kde je i WC a lavice se stoly. Dále směrem nahoru je pak už jen jedno takové podobné místo asi taky s tekoucí vodou. Po nějaké době, už spíše ke konci rokle, jsme došli k místu, kde je velká kamenná vodní nádrž a asi 50 m za ní odbočuje doprava nahoru pěšina, u které je sice nějaká tabule (a na ní asi kam to je), ale je to totálně nečitelné. Rozhodli jsme se, že tudy půjdeme. Tahle odbočka je na 6. km rokle (kilometry jsou v celé rokli označené na nízké dřevěné tabulce, zapuštěné do země), takže v tu dobu jsme za sebou měli už přes 10 km stoupání různé intenzity. Odbočka vede napřed kousek lesem k nějakému kamennému domku, obejde ho a pokračuje stále nahoru. Je tam sice nějaká šipka doprava, ale tahle odbočka po pár desítkách metrů končí u jakési jeskyně. Takže tudy ne, stále nahoru je to správně. Stezka se pořád kroutí v celkem příkré rokli a musím říct (a shodli jsme se na tom oba), že je to překvapivě krásný trek málo chozenými místy s pohledy hluboko dolů do rokle Agia Irini. Jde to stále nahoru, a když se pěšina začne dostávat k hornímu okraji rokle, narovná se a prochází skutečně nádhernými místy s řídce rozházenými jehličnany. Na jaře, když je kolem zeleno, to musí být pastva pro oči a klid pro duši. Konec stezky je na místě, kde příčně běží cesta od horního vstupu do rokle Agia Irini. Tato cesta odbočuje ze silnice kousek před vstupem do rokle a je to spojnice mezi vstupem do rokle Agia Irini a planinou Omalos (a je značená jako E4!!). A na tuhle cestu jsme se napojili, v místě, kde je rozcestník. Dolů do rokle, odkud jsme právě přišli, směřuje šipka s názvem té boční rokle – Fugou. My se zde vydali doprava, směrem ke svahu s mnohými zídkami, a zde také začíná stará a místy skvěle zachovalá kalderimi, ze které bylo dobře vidět na konec pěšiny, kterou jsme vylezli z rokle Fougou. Cesta je místy ale také poškozená, například když se na ni sesypalo kamení při stavbě silnice ve svahu nad ní. Jak se však cesta blížila k silnici, objevily se na ní tu a tam i lavičky. Dojde se na kamenité parkoviště vedle silnice Seli – Omalos. V tomto místě máme za sebou dobrých 15-16 km výstupu a ještě tak necelých 10 nám zbývá…. Na planinu Omalos se jde už po asfaltu. Hned kousek za parkovištěm si všímáme odbočky doprava nahoru – to je cesta, po které půjdeme zítra, nad roklí Agia Irini do vesnice Koustogherako. Po silnici ale jdeme napřed kousek nahoru, ale pak už dolů, kolem kostelíka Agios Theodori. Jakmile sejdeme na planinu, hned při první příležitosti odbočujeme doprava; což se (když jsme se vraceli) ukázalo jako chyba, měli jsme ještě po té silnici pokračovat jakoby směrem k vesnici Omalos a teprve pak odbočit doprava po novější (a kratší!!) asfaltce!! No, takže jsme se z neznalosti vydali po té staré cestě. Jde kolem několika řídce roztroušených stavení postavených pod svahem, a když pak silnice prudce odbočovala vlevo kolmo do svahu, směrem do planiny, vydali jsme se po nějaké polní cestě, která se nám tam nabízela, a která vedla pro nás správným směrem. Netrvalo to však dlouho a byl tam plot. Takže jsme se museli chtěj nechtěj vydat taky od svahu vlevo do planiny. Vyrazili jsme po již dávno sklizeném poli a pak se zase obrátili do původního směru, potom se zase nějak zatočili, šli jsme taky někam trochu nahoru a někam trochu dolů a ve finále jsme vyšli na silnici, po které jsme se pak už doklopýtali na Xyloskalo. Bylo půl sedmé, když jsme tam došli, pomalu se začalo šeřit a já osobně jsem toho měl docela dost. Odhaduju tak asi 25 km, se sice odlehčeným, ale přecejen něco vážícím batohem, a hlavně s nastoupanou výškou téměř 1250 m. Dali jsme si pivo a kafe a něco k zakousnutí a šli se rovnou zabydlet na již jednou použité místo nad silnicí ke kafírně. Výška 1253 m. Uvařili jsme si polívku a šli na kutě.

PO 04/10 Noc byla dobrá, nemrzli jsme a byla celkem pohoda (i když ráno BYLO docela svěží!!). Měli jsme v plánu tady nechat stan s věcmi a sebou vzít akorát doklady a finance, vodu a něco k jídlu a šusťáky, a pochopitelně foťák, a jít na Gigilos. Takže bez snídaně jsme vyrazili nahoru ještě i s asi třemi prázdnými flaškami na vodu, kterou jsme hodlali nabrat u pramene Linoseli (a nechat lahve tam a vzít je na zpáteční cestě). Nahoru to jde cikcak po strmém svahu. Slunce svítilo, vítr trochu pofukoval, ale ne moc, a vypadalo to na hezký den. Kamenitá, místy zídkami podepřená a značená (E4) stezka se tak po asi půlhodině vyrovnává, objevují se starobylé jalovce a zamíří překvapujícně mírně dolů, do širokého a mohutného žlebu, spadajícího do rokle Samária. Až od místa, kde se cesta obrátí po překonání nějakého bočního širokého úžlabí, nabere okolí trochu dramatický vzhled. Objeví se různé jednotlivé skály a také se přijde ke známé skalní bráně, skrz kterou se prochází. Dál to pak je mezi jakoby pískovcovými skalami (ale nejde o pískovec, je to nejspíš vápenec, ale vypadá to jako v nějakém našem pískovcovém "městě") až k prameni Linoseli, výška 1469 m. Zde jsme si dali pauzu na trochu hygieny a snídani a napití a pokračovali dál opět cikcakovitou cestou, tentokrát na několika místech zřícenou. Nahoru do sedla je to taky tak něco přes půl hodiny. Ještě než jsme došli do sedla, tak jsem si připomněl svoji loňskou anabázi suťovištěm vpravo k jeskyni. V sedle docela foukalo (výška 1745 m) a při pauze jsme raději vyhledali nějaké závětří. A pak vyrazili do skalnatého terénu. Prošli jsme také kolem ohrazené propasti. Snažili jsme se držet žlutých značek (fleky a šipky), které se nám zdály být nejlepší z těch všech, které se tam nabízejí. Byly doplněny mužíky různé velikosti. Jak se cesta dostává výš výš, tak přestává být skalnatá a už je „jen“ kamenitá až dojde na první vrchol k mohutné mohyle, výška 1973 m. Ze sedla nám to trvalo necelou hodinu. Od mohyly jsme se vydali také k hlavnímu vrcholu (údajně 2080 m, ale asi je to méně) se zbytkem kovového kříže. Pokochali jsme se rozhledy z ptačí perspektivy, udělali nezbytné „vrcholové“ foto a vydali se zase zpět. U mohyly jsme se šli kouknout jak a kudy v budoucnu případně na vedlejší vrchol Volakias (2115 m). Dole v sedle mezi těmito vrcholy se zdá být místo, kde by se dalo bivakovat, a tak jsme si tak řekli, že asi jediný způsob, jak s normálními bágly provést trek přes Gigilos a Volakias na jižní pobřeží do Agia Roumeli, by bylo vyrazit odpoledne na Gigilos, sejít do sedla, kam jsme zrovna koukali, tam se vyspat a hned ráno vyrazit směr jih. Důležité by bylo překonat Volakias a dostat se na druhé straně z kopce dolů do sedla Kokinavari, protože až tam by se při výrazně pomalém postupu mohlo najít nějaké místo na další případný bivak.

No, a když jsme si to takhle hezky prohlédli, tak jsme se raději obrátili k sestupu zase zpět do sedla pod Gigilos, protože Volakias se mezitím zahalil do mraků. Cestou jsme u pramene vyzvedli flašky s vodou a pádili ke stanu znovu skalní  bránou, která byla už byla zase jinak osvětlená. U stanu jsme se moc nezdržovali, sbalili to všechno, sešli dolů do bistra, něco pojedli coby pozdní oběd a doplnili tekutiny (pivo) a putovali zase dál; tedy přesněji zpět zase přes Omalos po asfaltu. Tentokrát jsme již šli po nové silnici tzv. "mezi rybníky" (budují se tam nádrže, asi na vodu po roztání sněhu) až k místu, kde silnice planinu opouští (je tu osada – jo, osada, je to jen pár domků – jmenuje se to tu Seleniotiko Gyros) a pokračovali po ní zase kolem kostelíka Agios Theodori a k odbočce ze silnice vlevo nahoru. Po ní (nový asfaltový povrch) se šlo dobře, nijak prudce to nestoupalo a s ubývajícím světlem jsme se dostali na ploché otevřené místo, kde je taky nějaký kozinec, a hlavně krátká odbočka doleva ke dvěma plochým místům mezi stromy, ze kterých to vzdálenější jsme zvolili za další nocležiště, výška 1235 m. Stan jsme stavěli pomalu již za šera, a když jsme ukuchtili večeři, tak už padla tma úplně a jedli jsme s čelovkami na hlavě. Místo to je ale krásné, vítr zde nefoukal a spalo se tu moc dobře.

ÚT 05/10 Ráno slunečné, vypadalo to slibně, ale ke stanu slunce zatím ještě nesvítilo a ve stínu bylo docela chladno. Po snídani jsme vyrazili zase na asfaltku. Slunce už svítilo všude, pofukoval mírný větřík a začínal hezký den. Po chvíli chůze byla vpravo odbočka ke stožáru asi nějakého mobilního operátora. Silnice potom začala klesat do menší roklinky, kde se prudce otočila a opět šla nahoru. Tady jsme trochu znejistěli, protože jsme si nebyli jistí, jestli se už tady nemá někam odbočit na nějakou pěšinu. Ale nikde nic značeného nebylo, žádný mužík, nic. A přitom je v průvodci Loraine Wilson zmínka o nějaké značce, kde se má odbočit. Situaci jsme zkonfrontovali i s mapou a GPS a rozhodli se pokračovat po silnici dál. A dobře jsme udělali – po menším stoupání začala silnice zase mírně klesat do planinky, na které jsou už ale jednak ploty a ohrady, a jednak i vodní rezervoár, a tady je to pravé místo, kde se ze silnice odbočuje do svahu nahoru!! Jmenuje se to tu Achladhiés, a tahle silnice pak končí o nějaký km dále u nějakého možná kozince nad srázy do rokle Agia Irini (Po nějakém roce se ukázalo, že to není kozinec, ale vyhlídkové místo s ubytováním nad roklí!! Ale bylo to v době, kdy jsme tam přišli na obhlíku, zřejmě již dlouho opuštěné a nefunkční.). Místo odbočení pěšiny ze silnice je skutečně označené mužíkem (a nověji i černožlutou značkou E4!!) a nijak moc v terénu patrná stezka je pak skutečně velmi dobře značená hustými značkami – červenými (a i jinými) fleky na kamenech. Vystoupá se nahoru a pak už jde stezka spíše po vrstevnici a začne být dobře patrná i v terénu. Sice se místy ještě objeví kratší stoupání nebo sestup, ale to nic nemění na tom, že je to velmi krásný a nenáročný trek pod řídkými stromy. Nejvyšší místo tohoto treku je asi 1180m. Navíc se přidají na místech, kde ty původní červené značky z nějakého důvodu chybí anebo jsou daleko od sebe, ještě i jasně žluté značky, takže by bylo umění se tu za světla a dobré viditelnosti ztratit. A tak to jde až do vyústění cesty do rokle Achladha u ruin jakési malé kamenné stavby, na místě, které je na ANAVASI mapě označené jako Olysma. V rokli se pak už naváže na klasické značky E4, po kterých se sestupuje dolů příjemnou cestou po velkooblázkovém dnu rokle. Po několika zatáčkách rokle se E4 odpojí doleva nahoru po napřed shcodech z kůláčů a pak po místy velmi dobře zachovalé kalderimi, která po překonání menšího hřebínku začne sestupovat borovým lesem, aby se dostala dolů ke konci silnice od vesnice Koustogherako. Je to místo, které bylo vybudováno asi jako odpočinkové pro výletníky a turisty, je tu nově postavená kaple, altán a více lavic pro odpočinek, koryto na vodu (zrovna bylo suché), nějaká podzemní nádrž na vodu a taky ještě jedna rozestavěná stavba nejasného budoucího určení; klidně to mohou být veřejné záchodky, bistro, informační středisko nebo zázemí pro ovčáky...těžko říct... Z tohoto místa pak napřed E4 jde přímo dolů a řeže mohutné a dlouhé zatáčky silnice, pak znova, a ještě jednou naposledy zkracuje cestu tentokrát průchodem jehličnatým lesíkem. Ale potom už jde až do vesnice Koustogherako po písčito-kamenité silnici, která je v některých zatáčkách vybetonovaná. Prošli jsme také kolem venkovní veřejné (a zcela jasně už neužívané) prádelny, kde z kamenné zdi z hadice teče dobrá pitná voda, a to už jsme byli jen kousek od vesnice. Hned na začátku po levé straně jsou dva domy, z nichž ten druhý má široké zápraží s asi třemi stolky a to je příležitostná taverna. Když jsme tam došli, tak zrovna byla asi pro majitele ta pravá příležitost, protože tam seděl a čekal na „oběti“. Dali jsme si klasicky pivo (v plechu) a kafe, ale donesl nám k tomu ještě nějaké oříšky, a taky na malém tácku něco na zub – na malé kousky nakrájené rajče, fetu, uzeninu a taky tam byly olivy a k tomu jejich sušený chleba (říkají tomu nějak jako mezés...)…. A tak jsme tam seděli a koukali kolem. Odehrávala se tam klasická scéna. Na malém náměstíčku-návsi je jednak uschlý parčík s nějakou bombou či kanonem a sochou a nápisy na pomníčcích (vesnice byla jedním ze středisek odporu proti Němcům za 2. světové války), ale na okraji byl pod stromem stůl, u kterého vedli vážné a jistě důležité řeči (jen) muži, mezi kterými nechyběl ani pop. A teprve až když ti se zvedli, tak se tam začaly šourat i ženské, aby si taky poseděly. Sice vzaly mezi sebe taky jednoho chlapa, ale rozhodně žádné vážné řeči, které by hýbaly světem, nevedly. Naopak se věnovaly (aspoň některé z nich) docela přízemním činnostem, jako je zabíjení nějakého hmyzu na silnici plácačkou na mouchy. Občerstvení v taverně bylo úžasně levné – chlápek za to všechno chtěl jen 4 EURA!! Tak jsme mu tam ještě dvě další nechali. A navíc nám ukázal, kudy jít do spodní vesnice Lívadas. Já tam loni šel dolů po asfaltce a bylo to hrozné a úmorně dlouhé; nekonečné zatáčky, chůze po asfaltu sama o sobě nic moc… Ale tentokrát to bylo jiné. Hned vedle taverny totiž začíná dávný chodník, sice nyní již asi velmi sporadicky používaný, ale přesto použitelný a schůdný. A tak jsme se po něm vydali. Zpočátku sice má jeden dojem, že se jde smetištěm, ale jak se cesta dostane z dosahu osídlení, tak je to fakt dobrá cesta a oproti silnici je to výrazná zkratka. Dá se tam dokonce také najít i jedno krásné místo na případný bivak, a i se sprchou!! Přes ten chodník tam totiž nedaleko tohohle místa jde horem nějaká tlustá hadice s vodou, ve které je dírka, ze které ta voda čůrkem teče. A taky jsme tam potkali asi tři mandloně, ze kterých – jak to tak vypadalo – nikdo úrodu nesklízel. Tak jsme něco sklidili my. Mandlí jsme nasbírali plné kapsy a vydrželo nám to na pár snídaní – přidávali jsme si to do jogurtu. Ten chodník vyústí na asfaltku těsně u horního okraje vesnice Lívadas. Místo (je vedle menší skalky a zídky) je označené mužíkem a červenou skvrnou na šutru hned vedle silnice. Toho místa jsem si už tenkrát, když jsem tudy šel poprvé, všimnul a dumal jsem, kam že to může jít a napadlo mě, že by to mohla být spojnice mezi touto vesnicí a cestou z Koustogherako k nějakému kostelíku; že je to spojnice mezi těmi dvěma vesnicemi mě tenkrát nenapadlo. Prošli jsme vesnicí, která je hlavně pod silnicí, takže není moc vidět; jen místní kostel je docela nápadný. Za vesnicí udělá silnice dvě zatáčky a v té druhé se z ní musí odbočit a jít (místo do protisměru a dolů) rovně na kamenitou silničku, směřující nahoru a rovnou na jih. V zatáčce na jejím nejvyšším místě jsme provedli znova (spíše už jen preventivní) odblešení (nebo obecně – odhmyzení, protože jsme nevěděli, co nás poštípalo) – vyklepali jsme kompletně všechno, včetně i toho, co jsme měli na sobě, ve větru, který tam foukal, sbalili bágly a pokračovali dolů do Sougie. Napřed jsme šli přímo do ležení, kde se nic neztratilo, sbalili jsme pár věcí – mýdlo a něco na vyprání po treku (NUTNÉ!!), postavili jsme stan a šli do „města“ na mytí, praní a na večeři. A po ní zase zpátky a spát.

ST 06/10 Ráno opět tak, jak jsme si zde, v Sougii, už navykli – odejít do sámošky nakoupit si snídani a jít to sníst na pláž. Měli jsme naplánovanou opět sluneční lázeň, spojenou s individuálním praním. Byla to prostě přes den flákárna na pláži, ukončená večeří v taverně. Dneska by měli Berounští odlétat do Česka, jsem zvědavý, jestli se ozvou a s čím se vytasí.

ČT 07/10 Poslední ráno v Sougii, protože se tento den hodláme přesunout po pobřežní E4 směr údolí Lissos a dál až někam před Palaiochoru, na pláž Ghialiskari. Na snídani opět do „města“, nakoupit taky vodu a dárky a pak jsme vyrazili roklí, ve které jsme spali, nahoru, kolem oné podivuhodné převislé barevné skály. A pak údolí Lissos – po sestupu jsme si napřed prohlídli zbytky jakéhosi antického chrámku, nabrali vodu v blízkém bohatém prameni a vydali se směrem k pláži. Bylo tam docela narváno, ale šli jsme dál, ta pláž není příliš přitažlivá. Trochu jsme si prohlédli hrobky v nekropoli, ale to se už nad horami začala stahovat mračna. Mraky tam seděly a zdálo se, že jich pořád i přibývá. A ozvalo se také asi 3x nějaké hodně vzdálené zahřmění, takže jsme se rozhodli nenechat nic náhodě a vyrazili dál směr Palaiochora. Napřed jsme ale došli kolem kaple u pobřeží zpátky zase až k chrámku, kde byla poslední značka E4, kterou jsme viděli. A pak jsme se ty značky snažili sledovat, i když přímo mezi různými zbytky budov/staveb jsme museli vždy další značku hledat i dost dlouho. Ale nakonec jsme vyrazili po pěšině nahoru úžlabinou, tady už to bylo jasné. Jenže mraky byly pořád hrozivější a hrozivější, hřmělo blíž a blíž a já chtěl začít hledat nějaký úkryt. Rozhodně jsem odmítal vylézt nahoru na planinu Koukoule, kde jsou jen nízké keře a kde bychom byli v případě bouřky s blesky nejvyšším objektem široko daleko. Intenzita hledání úkrytu od vedoucího pochodu (do kopce je vždycky první kamarád, já nějak nestíhám) sice zpočátku nebyla nijak valná, ale s prvními kapkami se to zlepšilo a hlavně zrychlilo. A dobrý duch hor nám přihrál do cesty jeskyňku asi tak 2 m širokou a 1,5 vysokou a hlubokou dost na to, abychom si tam mohli zalézt a netrčely nám nohy ven. A i když v jeskyňce bylo zase spousta kozích bobků a kolegovi se tam moc nechtělo, já na něj nedal a okamžitě tam zalezl. A protože už začalo lejt docela dost, tak on tam nakonec vlezl taky, bobky nebobky. Pořád to bylo lepší než to, co se dělo venku: ukryli jsme se taktak – už dost hustě lilo, spustil se do toho vítr až vichr a blesky a hromy byly všude kolem nás. A k tomu se přidalo i něco, co jsem na Krétě ještě nezažil: kroupy!! Měly asi tak do 1 cm v průměru, ale za chvilku bylo na zemi bílo. Naštěstí se nijak moc neochladilo, takže když po hodině byla ta průtrž u konce s dechem, tak rychle roztály. Ale teď všude byly zato na zemi louže a lepivé rudé bláto, a my se do toho vydali. Po chvíli jsme měli pohorky obalené tím rudým hnusem a v soutěsce dole pod námi zurčely potůčky vody. Na planině Koukole jsme došli na křižovatku cest: naši cestu křížila jiná, která začíná nad nekropolí Lissosu a vede pak dál od křižovatky někam do vnitrozemí. My však pokračovali k moři, napřed kolem jedněch kozích ohrad, pak tam byly další, ale to už se polní cesta smrskla do asi metrového chodníku. Ten se pak dostal nad a na svah, spadající až k moři, a to se jednak v dálce už poprvé ukázala kosa s Palaiochorou, trčící daleko do moře, a jednak byly pod námi v moři vidět hnědé jazyky bahnité vody, která tam vtékala potoky, náhle plnými po té smršti. Ta pěšina je dobrá, pevná, dobře značená (ale to ani být nemusí, není kam jinam jít). To už byla nějakou dobu v dálce vidět ta Palaiochora na kose, vybíhající daleko do moře. Po nějakém čase pěšina sejde až k moři a tam je taková malá oblázková pláž, rozdělená na dvě části velkým balvanem (Paralia Asteropelakita). A tam jsme si naposledy zaplavali v moři. Bylo teplo, občas i slunko vysvitlo, na mělkém dně jemný píseček, kolem byl klid, rušený tak leda kozami, kterých se tam najednou vyrojila spousta…a byla v tom i trocha smutku, že dovolená končí: další den se přesuneme už do Chanie, někde tam přespíme a v sobotu kolem poledne bychom měli přistát v Praze.

 No ale ještě nás čekala jedna noc a pro tu jsme si napřed museli vyhlédnout místo, kde ji strávíme. Měl jsem takovou nejasnou představu, že by to mohlo být těsně někde než přijdeme na pláž Ghialiskari, ale když jsme tam došli, tak jsme se napřed byli podívat k dřevěným stánkům s občerstevením, jestli není někde otevřeno. Nebylo, vše již bylo zalígrované; bylo po sezóně. Tak jsme se vrátili, našli na východním konci pláže hned za pískem v keřích takové místečko na stan a šli se napřed trochu zkusit okoupat (nešlo to, foukal dost vítr a byly velké vlny) a pak udělat něco k večeři. Když jsme byli v nejlepším, tak se tam objevil nějakej dědek a povídal nám rukama nohama a s trochou angličtiny, že místo, kde máme stan, není dobré, že kdyby pršelo, tak tam že by se voda jen tak nevsakovala a že lepší je to na písku. A to ani nemluvil o tom, že ono "krásné místečko" bylo asi při obležené pláži využíváno jako místo WC....čichem jsme to po chvíli taky zjistili...Ale taky povídal, že v noci pršet nebude. Tak jsme dali na něj a stan postavili na kraji pláže u sprchy. Jen jsme museli kolíky, které se do písku nedaly pochopitelně zarazit tak, aby byly skutečně pevně ukotvené, zatížit velkými kameny. No a pak už po večeři bylo brzo tma a tak jsme zalezli. Dědek meteorolog nás sice uklidnil, že prše nebude, ale neřekl, že bude vichřice. Vítr byl silnější a silnější, a protože jsme stan postavili bokem k němu, dost se do něj opíral a já měl strach, že ho poboří. Tak jsem moc nespal, (taky díky kraválu, co to dělalo) a když došlo na nějaké obzvlášť silné poryvy, které konstrukci stanu hodně ohýbaly, tak jsem to podpíral ještě rukou zevnitř. Navíc jak je stan určený do lehčích podmínek, tak tropiko nedosahuje až k zemi a tou mezerou vítr foukal až dovnitř. Tudíž jsem vylezl a zkusil jsem na návětrnou stranu položit na bok na sebe navrstvená plážová lehátka a proti jejich překlopení jsem tam položil ještě další, v pravém úhlu k těm předcházejícím. Ale i s tím vším si po nějaké chvíli ten vichr poradil a lehátka překlopil tak, že se mírně opírala i o tropiko. Honza vylezl ven, aby ta lehátka dal pryč a nechal stan otevřený. Já na druhé straně vylezl taky že mu pomůžu, a taky jsem nechal „dveře dokořán“. A to byla podle mého názoru klika, protože náhlý úder větru najednou vletěl dovnitř stanu a nebýt na druhé straně také otevřeno, tak by to rázem byl meteorologický balon a někam by odlétl. Takhle se jen vytrhl zpod kamenů a vítr ho začal valit po písku směrem na mne. Jenže to už kolem mne mezitím letěly nějaké svršky, které jsem se snažil pochytat a stan jsem nakonec zalehnul. Pak přišel pomoct i kamarád, pochytali jsme, co se dalo, a stan jsme přemístili za takový velký balvan. A navíc jsme jej postavili proti větru takovou poměrně ostrou hranou a do rána to už pak bylo lepší. Sice poryvy větru se stanem cvičily stále a dělalo to kravál, ale už to nesmrdělo tím, že ulítneme. Totiž – jak před tím vítr ten stan začal valit po písku, tak v něm byly jednak všechny naše cennosti, jako jsou doklady, peníze, mobily, letenky a foťák, ale i spacáky už byly napůl venku…. a kdyby to vítr dovalil do vody…. Tak to teď už nehrozilo, ale na nějaký hlubší spánek to stejně nebylo.

PÁ 08/10 Ráno jsme ze stanu vylezli do slunečného, ale hodně větrného dne. Zkontrolovali jsme, co nám v noci ulítlo: na konec to byl neodvratně „jen“ Honzův hadrový klobouk (škoda ho, byl dost dobrý, rychle schnul) a taky jsme přišli o polystyrenové sedačky, hodně užitečnou věcičku; ostatní (a toho už nebylo zas tak moc) jsme našli. Ze zbytku vody jsme uvařili čaj a snědli poslední zásoby (už toho po pravdě moc nebylo), dali trochu ranní hygieny a těch různých ranních činností, naposledy vlezli do moře (jen se ošplouchnout), osprchovali se naposledy na Krétě neslanou vodou a vyrazili do Palaiochory. Cesta po silnici nic moc, zvláště když nějaký poryv větru zvedl kvanta písku/prachu a hnal to před sebou. Sekalo nás to do lýtek a nebylo to zrovna moc příjemné. Ve městě jsme se moc netoulali, našli rychle kafírnu, kde se prodávají lístky na bus směr Chania a kde je i stanice busu, koupili ty lístky a dali si dvojkombinaci pivo+kafe. Honza odešel najít nějakou sámošku a koupit něco k snědku, a tak jsme tam pak vydrželi něco přes hodinu. Ve 12:00 jsme nasedli do busu a za asi necelé dvě hodiny dojeli do Chanie. Tam zase jako obyčejně – převléknout se do civilního, dát bágly do úschovny a vydat se do města. Ve městě normální program: toulat se po místních uličkách, sednout si na kafe, dojít k majáku, a při tom všem fotit, taky byl poslední gyros a návštěva sámošky INKA a tržnice (nákup jednak dárů a jednak toho, co člověk NUTNĚ potřebuje domů, jako např. Ouzo, místní kafe, ovčí sýr apod.). Po úspěšném nákupu jsme si došli pro batohy a posledním busem dojeli na letiště, kde jsme hodlali přečkat poslední krétskou noc – místo původně uvažovaného parku, kde jsem spal loni a kde to bylo letos hodně eklhaft. Akorát jsme měli trochu obavy, jestli se hala na noc neuzavírá, ale uklidnilo nás, když hned jak jsme tam přišli, jsme na tabuli s odlety uviděli, že jakýsi odlet nějak kolem půlnoci tuším někam do Skandinávie byl odložen na druhou hodinu ranní, a že první ranní je už v sedm ráno; na tak krátkou dobu by to snad neuzamknuli…. Takže jsme se tam ubytovali na trochu odlehlém místě, taky jsme něco pojedli, zahráli si Ámose a ještě před půlnocí se natáhli.

SO 09/10 Já osobně ani nespal, ale Honza myslím tu a tam zabral. K ránu nás vzbudily taky uklízečky, jak tam rejdily, a pak už se začali trousit první cestující. Tak jsme vstali, skočili si na WC se trochu umýt a vyčistit si zuby a tak, a pak jsme si venku na zbylém plynu v bombě uvařili kafe. Zbytek plynu jsem pak někde dál mimo budovu vypustil a bombu hodil do koše, bágly jsme obalili plastikovou fólií, odbavili se, odletěli na čas a v Praze dobře přistáli. Po vyzvednutí báglů z karuselu jsme si v hale chtěli skočit na WC před cestou domů, ale u Terminálu 2 jediné, co tam bylo, bylo zavřené, u Terminálu 1 – taky jediné – právě uklízeli a nepustili nás tam, a tak jsme hledali a hledali a kroutili se, až jsme skutečně konečně nějaké našli: o patro výš. Opravdu senzační péče o klienty – už máš cestu za sebou tak neser!!! A pak jsme se konečně vydali na zastávku busu, který nám za chvilku přijel a u Kulaťáku ještě dřív, než jsme nasedli na tram domů, jsme si skočili na nějaké naše hospodské jídlo a na Budvar. Takže domů jsem dorazil tak nějak kolem čtvrté odpoledne. A to byl tedy pro mě pro letošek konec tepla a moře a už se těším na příští rok, pro který uvažuju zase o změně a o zhruba dvoutýdenním zájezdu na Krétu někdy počátkem května a případně v září se tam jet jen tak na týden či 10 dní trochu ohřát a vykoupat v ještě teplém moři.