ACHLADHA – KOUSTOGHERAKO – SOUGIA – (AGIA ROUMELI, AGIOS PAVLOS, AGIA ROUMELI) – LISSOS – PALAIOCHORA - CHANIA
ČT 17/09 – Ráno svěží a hodně příjemné. Slunce a docela teplo na tu nadmořskou výšku (necelých 1600 m). Po snídani a sbalení jsem se vydal dolů plochým, jen mírně se svažujícím údolím s v jednom místě dokonce už i „civilizovanou“ partií (zbytky mitato s vodním rezervoárem, ale i se stavbou se zříceným betonovým stropem) na závěrečnou část sestupu z hor. Chodník stále dobrý, značení celkem taky. Minul jsem další zbytky staveb, a pak tam byla – u prvního „lesíka“ cypřišů – ohrada s korytem s vodou, ale voda byla hodně špatná. Tak tedy zpět na značenou cestu, která přešla na druhou stranu údolí a vedla mezi řídkými cypřiši často úctyhodných rozměrů. Sice bylo nutné občas chvíli značku hledat, ale nedalo se tu vlastně ani moc se ztratit, musí se tady jít prostě dnem (nebo podél něj) údolí. Po chvíli se cesta dostane tak nízko, že se objeví první borovice. V jednom takovém plošším místě už jsem si myslel, že tu odbočuje doprava značený trek směr Omalos, co vede nad roklí Agia Irini a končí u kaple Agios Theodhoris, ale to nebylo to ono místo. Ten trek odbočuje až o kousek dále (níže), nedaleko ruin malého kamenného domku, kde se vpravo otevře pohled dolů do obrovského údolí, do kterého rokle Agia Irini ústí. Na mapě Anavasi je to místo označeno jako Olysma. Tady se mi taky podařilo vyfotit – byť na hodně velkou dálku, tudíž ne moc zřetelně – nějakého poměrně pestrého ptáka; mohl by to klidně být i dudek. (Nebudu zbytečně skromný – byl to prostě on!!) Odtud se cesta (i rokle) stočí doleva, doprava a zase doleva a před další zatáčkou doprava odbočuje vlevo nahoru krásná kalderimi – dobře vybudovaný chodník ve svahu. To už je závěrečná pasáž, protože jakmile se cesta začne zase svažovat, objeví se už dole ploché místo s řídkými stromy a se zbytky jakési víceméně okrouhlé stavby z kamenů na sucho a za nějaký kousek dál už je „civilizace“: nově postavená kaple s další stavbou, altánem, korytem na vodu – a dělníky, kteří to tam dodělávali. A tady taky začíná kamenitá silnice, která se odtud vine dolů. Značka ji sice ještě na chvilku opustí, jde zkratkou, která zatáčky silnice „řeže“, aby tak na ni zase vyšla o notný kus níže – mimochodem je to tu hodně široké, tak i čtyřproudová silnice by se tam i vešla. Po tak 100 metrech se znovu (a naposledy) ze silnice odbočí doprava dolů, aby po projití asi 150 m řídkým lesem se na ni znova vyšlo o kus níže. Po té silnici se pak už dojde až do vesnice Koustogherako. Silnice ovšem napřed udělá ostrou zatáčku v místě, kde je také nějaká cisterna a kousek dál stáj a taky oplocené asi zahrady. Pod silnicí v údolích a roklích jsou porosty borovic, ale to už se po chvilce v dáli objeví již i zmíněná vesnice Koustogherako. Zdálky to vypadá jako indiánské pueblo, jako „soudomí“ mnoha navzájem spojených obydlí. Mine se další vodárna (voda nepřístupná), ale po chvíli je tu zvláštní místo, kde vlevo u silnice ze štěrbiny ve vysoké kamenné zdi vytéká z hadice pramen dobré vody a vedle je cosi, co jsem napřed nedovedl zařadit, ale nakonec mi došlo, že je to místní prádelna!! To na snímku (viz Fotogalerii a fotky z 2009) je totiž něco jako (betonová) multivalcha místních hospodyněk!! Ale vzhledem k zanedbanosti zařízení jsou tu ženský buď špindíry a neperou anebo všechny do jedné přešly na automatické pračky doma. Anebo tu žádné ženské nejsou. A to vše pod místním kostelíkem, ke kterému vedou z prádelny schody. Tohle všechno je už nedaleko vesnice, tak do 5 min chůze. Když se přijde do vesnice (zde končí značky E4!!!), je vlevo něco, co by taky mohla být taverna, ale nebylo to otevřené. Ale kolem této stavby by měla jít cesta směr Panagia, po které se zřejmě lze dostat do Sougie jakoby horem, a která by snad měla být dokonce i nějak značená!! Alespoň soudě podle mapky, kterou jsem pak objevil dole v Sougii; na mapě ANAVASI však není nic. Já se ale vydal klasicky, po asfaltové silnici, která za nějakým parčíkem s nezbytnou sochou zatáčí doleva. Kousek za vesnicí je v zatáčce pod silnicí další památník mrtvým bojovníkům z Lívadas. Ten památník se možná používá taky k bohoslužbám. Silnice se pak hrozně kroutit, a až netradičně (na zemi ležící) umístěná cedule, označující vesnici Lívadas, značí, že se člověk zase dostává do civilizace. Kousek za cedulí po levé straně odbočuje nahoru nějaký dobře zbudovaný kamenný chodník, opatřený dokonce i značkami (mužík a červený flek na skále), po kterém ale na mapě není ani zmínka, tak nevím, kam by to mohlo vést. Nejspíš se ale nějak napojí na cestu Koustogherako/Panagia – Sougia. Vesnice Lívadas je hlavně vpravo pod silnicí a její součástí je o trochu dále od silnice i zřícenina možná hradu, či pevnosti. Nedaleko za vesnicí odbočuje z asfaltové silnice, která pokračuje v serpentýnách stále dolů, v její ostré zatáčce hnedle do protisměru, kamenitá silnička, poněkud stoupající směr jih, tzn. k moři. Tam jsem odbočil, protože po té se člověk dostane poprvé na dohled moři i Sougii, aby se po asi 2 km dostal skutečně až přímo dolů na pobřeží. Na cestě je snad jen jedno malinko kritické místo – silnička dojde na rozcestí, kde doleva jsou červené značky a šipky, ale tudy se vydat by znamenalo jít buď zpět oklikou do Koustogherako (to je ta cesta z mapky!!) anebo na místě nejblíž moři odbočit vpravo a sledovat E4: zde totiž začíná její pobřežní větev, která na východ pak vede přes Pikilassoss, rokli Tripiti, místa/pláže Sedoni a Domata do Agia Roumeli a dále přes pláž Agios Pavlos, Loutro a Glika Nero (Sweet Water Beach) do Chóra Sfakia. Takže zde na rozcestí vpravo kolem osamělé skalky asi 5 m vysoké a kolem ní vlevo dolů po již betonové cestě, do širokého a zarostlého jakoby říčního koryta a tím pak do vesnice.
V Sougii vše při starém, takže nákup U Pelikána (pivo, voda, tzatziki, rajče, chleba…). Vypít pivo, a jít se vyčvachtat (poprvé letos) do moře a pak pod sprchu se umýt; konečně. To už se ale den nachyloval, i když bylo docela teplo, a tak nastal čas na to jít se ubytovat na známé místo do rokle (směr Lissos), která začíná hned za přístavem. I tam vše při starém, akorát co bylo nového, byli mravenci, kteří si usmysleli, že ke mně v noci polezou. Pod moskytiérou, kterou jsem vztyčil a pod kterou jsem zalezl, šustili na igelitu, co dávám ještě pod karimatku. Snažil jsem se jich trochu zbavit a napřed jako že je odmetu, ale při tom jsem se jich asi nějak nelibě dotknul nebo co, no – možná jsem jich taky pár zamáčknul (nechtěně!!) – a najednou se tam vyrojili mravenčí vojáci, kteří tam sice jen tak postávali, ale tvářili se hodně výhružně, na „natažených“ nohách a s kusadly rozevřenými… Tak jsem je odehnal a „lůžko“ tak nějak zajistil, moskytiéru víc podhrnul pod igelit a snažil se usnout, ale stejně jsem si nebyl jistý, v jakém stavu se probudím ráno. Kousance z prvních nocí se ani zdaleka nezahojily…
PÁ 18/09 – Na tento den jsem si naplánoval dvě věci: jednak se jít konečně trochu vyvalovat na pláž a pak si večer zajít na večeři. Vstal jsem úměrně dovolené, nulovému spěchu a nulové nutnosti být někde v nějakou určenou hodinu, udělal jsem si celkem bohatou snídani, a potom jsem se v poklidu vydal na koupačku. Byl jsem zvědavý, jestli tam budou zase nějaké nové mozaiky v kamínků, jak to tu bývá – a nebyl jsem zklamaný; aspoň jedna nová tam byla. Došel jsem pochopitelně až „za skálu“, kde to je jaksi samo od sebe pro naháče, našel vhodné místo a jal se slunit. Prokládal jsem to pochopitelně koupelí (vzal jsem si sebou místo masky a šnorchla jen „gugly“ – plavecké brýle do bazénu, a ukázaly se jako naprosto dostatečné i pro lehké potápění; no – spíše ponořování se, ono tam zase tak moc k vidění pod vodou není). Slunce pralo a na „núdu“ se začaly trousit dvojice či trojice Skopčaček různého stáří – vypadalo to, že jsou snad z jednoho zájezdu, a protože tam ta část pláže není zase tak moc rozlehlá a moc lidí se tam nevejde, aby se zachovával určitý „slušný“ odstup od ostatních ležících, tak tam po chvíli začalo být dost husto. A Skopčačky se tam jednak opalovaly i v plavkách, což mohly dělat klidně i před skálou a aspoň by nezabíraly místo na núdě, a chovaly tak, jak je u nich zvykem – pokřikovaly na sebe a vůbec byly celkem nepatřičně hlučné… a navíc každá druhá s cigárem tam kazila vzduch… Musím se přiznat, že mě to dost otrávilo a tak jsem nějak kolem druhé odešel. Ale stejně už mi připadalo, že slunce bylo dost a že není na místě dál zkoušet, jestli se už konečně spálím nebo ještě ne. Odešel jsem tedy a rozhodl se, že bych si mohl dát frapé, což jsem měl taky v plánu už nějaký ten čas. Sedl jsem si tedy do jedné z kafíren nad pláží a koukal se na vlny a na moře vůbec, psal jsem si taky poznámky a vůbec jsem jen tak lelkoval. Pak mi přišlo, že by se hodilo taky něco na zub – od rána jsem nejedl – a tak jsem si objednal oblíbené jídlo, podávané většinou spíše jako předkrm – gemistu – což jsou buď velká rajčata, nebo i papriky, plněné směsí nějakého masa a rýže a bůhví čeho dalšího (té rýže je tam výrazně více) a celé je to nějak dobře okořeněné. Přinesli mi ale dva kousky (jeden zhruba velikosti tenisáku) a k tomu ještě trochu hranolků a klasicky také ten jejich bílý chleba, a když jsem to všechno (s jedním pivem) spapal, tak jsem najednou na původně plánovanou večeři už ani neměl chuť, byl jsem plný; a tak jsem skočil jen něco dokoupit, došel jsem do rokle k spacímu místu, kde jsem ten nákup nechal a vrátil se zpátky s tím, že si udělám trochu procházku.Chtěl jsem totiž zjistit, kudy že by se jeden dostal na E4 kdyby chtěl jít směr Agia Roumeli. A zjistil jsem to: to se musí jít od moře podél domů vedle toho (bývalého?) "říčního koryta" ulicí souběžnou s tou hlavní až na konec, kde tahle silnička zatáčí doleva a trochu nahoru. Zde se musí opustit a jít naopak doprava dolů do „řečiště“ (které ale asi vodu nevidělo drahně let!!), přejít na jeho druhou stranu a pokračovat ve směru od moře (tudy jsem včera přicházel do Sougie z hor!!). To už je vidět taky „fotbalové hřiště“ – což je ale jen jedna brána na trochu rovnějším plácku – a kolem něj se zahne doprava, a to už je zase trochu nahoru. Vepředu vpravo je oplocený kus pozemku s nějakou maringotkou, mobilní stavební buňkou a ještě dalším přístřeškem podobné kvality, uvnitř oplocení bordel. Vlevo od plotu je olivový sad a doleva se musí taky zahnout. Jde se podle toho sadu a za jeho posledními stromy začne cesta stoupat a je tam taky vpravo menší skalka, asi 5- 7 m vysoká, ve které je kousek od silnice jeskyňka, trochu zazděná a s nějakými vrátky. Kolem této skalky se jde stále nahoru po betonové silničce, která po pár desítkách metrů zahýbá celkem ostře doprava, kolem další asi 5 m vysoké skalky, a zde už přestane stoupat a jde jakoby po vrstevnici. Zleva a shora přichází kamenitá cesta – a to je ta, kterou jsem přišel den před tím, od vesnice Lívadas (viz popis ze čtvrtka)!! Takže na tomto místě rovně, podle červených značek a šipek a nápisu "cave" (jeskyně), vlevo je ohrada s neskutečným bordelem a ovcemi, cesta jde dál a trochu vystoupá a je tu rozcestí: vlevo na stromě (borovice) je značka – šipka že tudy je to k Polyfémově jeskyni, vpravo jsou asi tři skalky a na protější straně silnice u země velký kámen se šipkou a opět nápisem "cave". Zde se musí jít ve směru té šipky doleva stále nahoru a asi 20 m odtud je už černožlutá tyč E4. Odtud už se nutné se držet těch značek E4, které člověka dovedou až na „vrcholovou plošinu“ hřbítku, kde jednak doleva odbočuje cesta k jeskyni (na mapě ale žádná jeskyně není!!) a dále přes Panagii až do vesnice Koustogherako, ale také je tam odbočka dolů, zhruba východně, a zde je onen vlastní začátek příbřežní větve E4.Takže když jsem to vše zjistil a prozkoumal, vrátil jsem se zpátky do civilizace, dal jsem si na noc v obchodě U Pelikána pivo a šel spát. Na další den plánuju výlet trajektem do Agia Roumeli a dál pak pěšky podle moře k pláži Agios Pavlos, tak abych nezaspal.
SO 19/09 – Na tento den jsem tedy měl ten plán – výlet trajektem do Agia Roumeli a zpět. Jednak se tu chci pozdravit s Ervínem – Slovákem, co tam dělá už hodně přes 10 let, a jednak si pak udělám pěší výlet na pláž Agios Pavlos trochu se tam poslunit a taky nasbírat oblíbené černé kamínky. Loď odjíždí nějak po deváté, stihnul jsem to v pohodě. Překvapila mě cena lístku – pěkně podražili, až na 7,50 EUR!! Před 6 lety to z Chóra Sfakia do Agia Roumeli, což je přibližně stejně daleko, stálo jen 4,5!! No, ale co na plat, zaplatit se to musí, když se člověk chce dostat do Agia Roumeli rychle.
A ono hlavně odtud, z Ag. Roumeli, protože tam když dojdou výletníci zmožení projitím rokle Samária, tak zaplatí cokoli, aby se dostali ke svým autobusům, které na ně čekají buď v Sougii nebo v Chóra Sfakia; jiná možnost není (pěšky to je do Sougie pochod na víc než 1 den, a do Chóra Sfakia jen o malinko méně) a tak toho syčáci z lodní společnosti zneužívají a berou docela sprostě turisty jako rukojmí.
Loď přijela celkem na čas, počasí bylo výstavní. Cesta lodí byla krásná, z moře je pohled na pobřeží pochopitelně úplně jiný, než když tudy člověk „jen“ jde. Byla vidět dobře rokle Keratidhias z mapky v Sougii, kostelík Agios Antonios dole na břehu pod pobřežní větví E4, typický zaoblený kopec s kaplí Profitis Ilias (tedy Prorok Eliáš) na vrcholku, který je nad vchodem do rokle Tripiti, pak taky z moře plochý břeh s bludištěm skal a balvanů, kudy se po té E4 obchází takový výběžek "pevniny" do moře, a kde to rozhodně tak ploše nevypadá, když se tudy člověk prošplhává po ostrých kamenech. Identifikoval jsem i místo Sedoni a pláž Domata, zjistil jsem, že tahle pláž má ještě pokračování směrem na východ za kupou skal svahu, zříceného do moře, pak byly k vidění další nějaké malé plážičky, o jejichž existenci ten, který jde po E4, nemá ani páru, stejně tak jako o celkem velké jeskyni ve břehu, ale to už se v dálce objevil přístav Agia Roumeli. Ervína jsem potkal hned na lodi, přišel tam, aby vyexpedoval zavazadla hostů, kteří přijeli bydlet do penzionu, ke kterému patří taverna Tarra, kde pracuje. Počkal jsem na něj u piva a kafe, pak jsme letmo pokecali a potom jsem se vydal na Agios Pavlos. Napřed se jde pod helioportem, kde jsou monstrózní „vlnolamy“, pak kolem neformálního (a mnou oblíbeného) kempu v borovicovém hájku (nebylo tam moc obsazeno!!). Skočil jsem se podívat, jak je to letos s vodou a zjistil jsem, že jí je v moři pro změnu zase nějak víc, oproti loňsku a předloňsku – soudě podle toho, kam dosahuje, no a pak už jen polední výhní po pěšině na jižním svahu až na pláž. Byl jsem tam úplně sám, na celé tak kilometrové nebo snad i dvoukilometrové pláži!! Trochu divné... Až po chvíli tam na loďce přijeli nějací lidé, tak ale maximálně dvě tři osoby, víc ne, a ty ještě navíc hned zalezly do domku, kde je i malá taverna.
Když jsem nasbíral dost kamínků a vyslunil se dostatečně, vrátil jsem se stejnou cestou zpátky. Z cesty jsou krásné výhledy na moře, zvláště když se člověk kouká nějakou mezerou mezi světle zelenými borovicemi. V Agia Roumeli jsem si napřed šel koupit lístky nazpátek, pak jsem si dal pivo a Nirvánu, což je výtečná zmrzlina v kelímku, s ořechy nebo jinými „věcmi“, a šel jsem zase na kus řeči k Ervínovi. Ještě že jsem musel odjet, nedopadlo by to dobře, k jednomu točenému (místní, Alpha, ne moc dobré, anebo spíš ne moc dobře ošetřené) mně totiž začal krmit rakijí. Napřed jednu prý jen tak, na zdraví, ale pak přišla druhá, pak přišel jeden další zaměstnanec, Bulhar Štefan, a to byla zase jedna…. no, musel jsem naštěstí odejít – měl jsem přece už ty lístky!! Zpáteční cesta se obešla bez problémů.
V Sougii jsem si pak skočil konečně na tu večeři, dal jsem si grilovanou kotletu, na kterou jsem se hodně těšil a pivo a jako předkrm zase gemistu (usmlouval jsem to, aby mi přinesli jen jedno to rajče), a po kafi jsem se zvednul a šel jsem spát. Pro tuhle noc jsem si zavěsil moskytiéru na větev „dole“, což znamená na takové plošince, ohraničené kameny do kruhu nedaleko cesty roklí (zřejmě dávný mlat, na mapě jsou taková místa označovaná jako "trashing floor"), a bylo to tu bez těch mravenců.
NE 20/09 – Ráno normálka – snídaně a pak sbalit a kolem půl desáté jsem vyrazil roklí nahoru. Znovu jsem si prohlídl a vyfotil nádhernou, barevnou a neobyčejně fotogenickou, převislou skálu, která je tam v jednom místě, asi 5 minut chůze před koncem cesty roklí (pak už se cesta začne šplhat svahem nahoru). Potom přes plochý hřbet a na druhé straně dolů chodníkem, s pohledem na údolí s bývalým střediskem kraje – osadou (městem?) Lissos. V křovinách vedle cesty kvetly bramboříky. Dole sestupná část cesty končí u ruin malého antického chrámu (spíše svatyně, na chrám to bylo opravdu docela malé). Pod těmito zbytky je jednak boudička, kde snad bývá v plné sezóně nějaké občerstvení (nyní zavřené a prázdné), ale důležitější je fakt, že je tam i zdroj dobré, pitné vody. Nabral jsem ji a pokračoval směrem k moři.
Prošel jsem kousek od kaple a na kamenité pláži jsem hledal značku E4. Nebyla tam a doteď nedokážu pochopit, proč jsem si myslel, že by tam měla být!! Ta E4 totiž vede úplně jinudy!! No ale šel jsem dál a od moře, ve svahu jsem „objevil“ zbytky nějaké poměrně velké stavby, o které jsem z minula nevěděl, a pokračoval jsem dál směrem ke zbytkům jednotlivých malých staveb ve svahu. Opět jsem si říkal, jak buď museli být tehdejší lidé prťaví anebo zbytky domů nebyly pro lidi, protože vchody do staveb a i pak velikost těch komůrek uvnitř byly tak malé, že to nedokážu pochopit, že by v tom mohl někdo žít. (Až o rok později jsem se dozvěděl, že v tom lidi opravdu nebydleli, jsou to totiž zbytky dávné nekropole...:-(( Po téhle informaci jsem si připadal jakou dobrej tupoun...). Šplhal jsem mezi ruinami stále výše, opět tam byly kvetoucí bramboříky, ale zde, na slunci, měly mnohem sytější zabarvení, a natrefil jsem nějakou pěšinu, která byla nejasně značená jednak červenými skvrnkami na kamenech a jednak i tu a tam náznaky kamenných mužíků. Držel jsem se jí a došel jsem nahoru k vozové kamenité cestě mezi ohradami pro kozy nebo ovce. Podle mapy jsem sice zjistil, že jsem úplně jinde, než jsem původně chtěl být – tedy daleko od E4 -– ale mapa zase na druhou stranu ukazovala, že když půjdu po téhle cestě, že na jakési menší planině zase tu E4 potkám. Tak jsem tudy vyrazil. Vyfotil jsem si ale celé to údolí, a přišel jsem na to, kde se stala chyba, že jsem opustil E4. To se stalo totiž hned u ruin onoho malého antického chrámku, hned, jak jsem sešel dolů do údolí. E4 zde totiž vede doprava!! Od moře pryč!! A pak stále od moře uhýbá, až začne stoupat menší roklinkou a došplhá se na planinu (Koukole), kam jsem se já dostal po té silnici. Zde E4 pokračuje přes silnici a míří k moři. Napřed je to taky jako polní vozová cesta, ale za ohradami a kozami se změní na pěšinu a pokračuje po svazích nad mořem a lze tam najít i malou pláž pro osvěžení. Značené je tu dobře. Odtud je také už vidět hodně v dálce kosa, vybíhající do moře, na níž jsou patrné bílé domky staré Palaiochory).
Takže na té planině Koukole jsem odbočil doleva a vydal se po značené trase. Když cesta klesla až na úroveň moře, tak jsem se na jedné malé pláži (Paralia Astropelekita) vykoupal a pak to zase šlo trochu nahoru a dolů, ale to už najednou se na pobřeží objevili lidi a za chvíli jsem se dostal na pláž Ghialiskari se slunečníky a sprchami, která je v ústí rokle Anidri. Kolem klasika – prašná silnice, parkoviště, stánky atd…. Naštěstí foukal docela silný vítr a tak tam moc lidí (a teda taky aut) nebylo. Pokračoval jsem pak už po kamenité silnici k Palaiochoře a pomalu se začal ohlížet po nějakém místě, kde bych si mohl ustlat. Našel jsem jakés takés asi 2 km před Palaiochorou. Pod silnicí jsou tam mezi velkými oblázky skály a skalky, a tam jsem si našel alespoň trochu před větrem chráněné místo mezi dvěma z nich. Ale stejně jsem prakticky nespal: jednak vítr skučel a dělal kravál, k tomu se přidalo moře, které jednak bylo taky hlučné samo od sebe a navíc převalovalo ty maxioblázky, což byl kravál úplně největší. A ještě k tomu jsem musel být zalezlý ve spacáku úplně, i s hlavou, protože vítr to mé pískové lože občas zvířil a snažil se mi ho nacpat celé dovnitř. Jenže být zapnutý ve spacáku na břehu moře znamenalo, že mi bylo horko, a tak to byla volba mezi zpocením a zasypáním pískem…Noc tedy celkově nic moc.
PO 21/09 – Toto ráno bylo sice bez snídaně, ale jinak klasika. Foukalo pořád, i když podstatně méně, než v noci či den předtím odpoledne. Ale slunce svítilo a kosa s bílými staveními Palaiochory vybíhající do moře kontrastovala s v ranním světle neskutečně modrým mořem až nepopsatelně. Pomalu jsem se „loudal“ tou prašnou silnicí a uvědomoval jsem si, že zase na rok vidím jižní moře naposledy a na stejně dlouhou dobu naposledy dýchám jeho vůni. Silnice se po čase malinko zatočila od moře a po nějaké odbočce k jakémusi ubytovacímu zařízení se dostala už v asfaltové podobě mezi domy města. A hned zpočátku tam byl místní kemp, kde jsem teoreticky tu poslední větrnou noc mohl taky strávit, a zřejmě na poněkud přijatelnějším místě a v méně větrných podmínkách, než bylo to písčité zátiší mezi kameny kousek od moře. Ale aspoň jsem si užil… Stále ale kolem jsou jen jednotlivé domy se zahradami, žádné centrum. To ale přišlo co nevidět. Silnice se najednou dostala do už životem pulsujících končin, obchody se střídaly s různými občerstvovnami a ubytovacícmi objekty. V sámošce I.N.K.A. jsem nakoupil klasiku – vodu, pivo, čokomléko a něco k zakousnutí (nějaké pečivo). A vyptal se na stanici busu (byla kousek dál, před nějakou tavernou, zhruba směrem, odkud jsem přišel, ale v jiné ulici, takže jsem ji minul). Vyšel jsem si po schodech nahoru kolem zvonice kostela na místní bývalou akropoli s jejími odkrytými zbytky (ale asi spíš bych to nazval citadelou, protože zbytky kostela zde mi připomínaly půdorysem spíše nějaký byzantský kostel, než antický chrám) a s kouskem opravených hradeb a s výhledem na východní část města. Pak jsem se vrátil a došel jsem až k oné stanici busu. Byla před kavárnou (a jako ve Vrissess se i zde se prodávaly lístky uvnitř). Dal jsem si kafe a vypil pivo, které jsem si koupil v sámošce, mohl jsem si dobít mobil a pak už tu byl bus a já jel „domů“.
Domů – zatím jen do Chanie. Jen jsem tam dojel, dal jsem zase bágl do úschovny (stálo to jen jedno euro) a vyrazil do města, podívat se kde by se případně dalo přespat, a taky majít nějakou internetovou kavárnu, abych se mohl místo na letišti odbavit elektronicky s předstihem. A tak jsem procoural bašty a šance na jedné (západní) straně starého města, potom i starým městem, přes špínou notně zanesený přistav, kde jsem se pokoušel zvěčnit větrem (stále foukal docela dost) rozbouřené moře, prošel jsem po přístavní kolonádě kolem různých staveb, jako je bývalá (asi) celnice, nyní muzeum středomořské architektury nebo bývalá skladiště, dostal jsem se i k zadním traktům přístavních staveb a konečná byla na baštách na východním okraji starého města. Už dopředu jsem si jako jednu z alternativ usmyslel, že přenocuju tady, a taky se to ukázalo jako nejschůdnější (další alterantiva – městská pláž – byla zaplavená bouřící vodou, tam by to asi nešlo).
Odešel jsem se najíst (zase gyros + pivo v občerstvovně TIME OUT – mimochodem, jak už jsem někdy v nějakém z předchozích povídání psal – přepis do řečtiny je docela půvabný: TAÏM ΩYT; ta přehláska nad „I“ je tam proto, protože normálně by se dvojhláska „AI“ musela číst „í“, ale když je tam právě ta přehláska, tak je nutné ji přečíst, tedy vyslovit obě hlásky; jsem moudrost sama, že??!!). A odešel jsem do před tím již vyhlídnuté internetové místnosti, že se odbavím jak pro let z Chanie, tak pro další z Athén. Úspěch byl jen poloviční – na stránkách click4sky se jim vyskytla „unexpected error“ a tak jsem byl namydlenej. U Aegean Airlines se to ale zadařilo. S takto nedokonalým úspěchem jsem pak šel navštívit oblíbenou sámošku I.N.K.A. nakupovat dary jak pro sebe tak i pro těch pár dobrých přátel a příbuzných. S nákupem (klasicky – OUZO, tzatziki a „pastelky“ – tedy tyčinky s různými ořechy v nějakém snad medu, a dál pak už jen tvrdý ovčí sýr) jsem pak odešel na autobusák, vyzvedl jsem si bágl a věci do něj narval, šel jsem na WC si také vyčistit zuby a pomalu jsem se odebral na nocoviště tak, abych tam byl ještě, než padne úplně tma. Což se podařilo. Byla tam nějaká omladina, ale nevypadalo to nijak nebezpečně. Vyfotil jsem si jak stále bouří moře a jak se vlny přelévají i na městskou pláž, vyfotil jsem si i pobřeží na druhé straně zálivu, kde jsme někde možná nocovali v roce 2003, a ustlal jsem si na lavičce, batoh pod hlavou, sám zasunutý poněkud ve spacáku, doklady a foťák zapnuté přes opěradlo lavičky a obojí položené víceméně na sobě.
A hned zpočátku jsem věděl, že se asi moc nevyspím. Moře bouřilo a dělalo kravál a ani vítr nezůstal pozadu se svým skučením, na lavičce pohodlí veškeré žádné a navíc se tam kolem občas potulovaly nějaké osoby. Asi protože bylo ale dost větrno a tedy ne moc teplotně příznivě pro noční procházky, tak jak omladina tak i ty osoby vymizely a zbyl jsem tam sám. Poslal jsem několik SMS, jednu s prosbou o pomoc při on-line odbavení. Kamarádka Yvča se o to v Praze pokusila, ale pořád tam click4sky měla tu chybu. Až nějak po desáté jsem od ní dostal vítěznou SMS, že se zadařilo. Sice to bylo poloviční vítězství, protože jsem ten „boarding pass“, který to pak po tom "check-in" nabízelo, neměl vytištěný, ale říkal jsem si – ono to nějak dopadne… protože na „main page“ webu té click4sky bylo uvedeno, že pokud si to člověk nemůže vytisknout, tak že mu to vytisknou na přepážce „drop off“, kde si odbavují zavazadla ti, kteří se odbaví přes internet.
ÚT 22/09 – Ráno ještě než se úplně rozednilo, jsem se odstěhoval na místo, kde se dalo ležet na i zemi (sice jsem tam mohl ležet už od večera, ale na lavičce mi to připadalo nějak bezpečnější), abych se alespoň na chvíli slušně natáhl na poněkud měkčím podkladě, a myslím si, že jsem dokonce i trochu podřímnul. Po probuzení jsem si uvařil čaj a vypustil a vyhodil bombu, něco jsem k čaji zakousl a vydal jsem se na autobusák. Tam jsem zase vypucoval kly, trochu si ošplouchl obličej, oblékl jsem se do cestovního, koupil lístky, dal si kafe a nějaké pečivo a mohl jsem odjet na letiště. Cesta tam byla bez problémů, odbavení jakbysmet, ale ještě než jsem vešel do odbavovací haly, tak jsem předvedl jeden ze svých vydařených kousků: neměl jsem do busu totiž zavázané pohorky na tkaničky – ty byly jen volně zastrčené do bot – a jak jsem tak šel od busu do haly, v jedné ruce brašnu s foťákem, ve druhé taky něco a na jednom rameni batoh, tak se mi zahákly háčky pohorek k sobě, a já sebou sekl na úplně rovné podlaze na hubu, bágl mi padl na hlavu, s foťákem jsem třískl o zem…. Úžasné představení!!! Fotoaparát naštěstí ochránila brašna a nic se mu nestalo; a mně taky ne. V hale jsem omotal batoh zase fólií, odbavil jsem ho pak docela rychle a vydal se čekat na letadlo. Všechno celkem klapalo a do Athén jsme doletěli na čas. Vyzvednutí zavazadla bylo docela rychlé. Vyšel jsem ven a vyjel nahoru do odletové haly, kde se mi podařilo uzmout vozík (jinak je neustále shromažďují nějací placení maníci, a pak si jej může člověk půjčit jen za nějaké euro), a odjel jsem na místo v té hale, kde jsem si pamatoval, že je u země zásuvka; tam jsem si dobil mobila. Potom jsem si vyjel na chvíli ven na sluníčko, a když jsem toho tam měl dost, tak jsem si udělal okružní jízdu po hale: doptal jsem se, kde je ona přepážka „drop off“ (v Athénách to mají organizované tak, že jedna z těchto přepážek pro každý odlet zvlášť – pokud se u té které společnosti lze odbavit přes internet – je takto určená, zatímco v Praze je jedna pro více odletů) a hlavně jsem přišel na to, že v té odletové hale jsou dva koutky s PC pro check-in i s tiskárnami!! Jen jsem měl trochu problém s klávesnicí – byla s koulí místo myši (s tím problém nebyl), ale napřed jsem nevěděl jak kliknout na vybranou položku!! A to sedím celý den u PC a živím se tím!! Moc jsem se styděl a nadával si… Nakonec jsem se ale dobral k tomu, že mi z tiskárny vyjel kýžený papír a z radosti nad tím, že se mi to podařilo, jsem si vytisknul ještě jeden. Na památku...
Odbavení, odlet a pak přílet byly bez zvláštních příhod, občerstvení na palubě také zase bylo, a akorát v Praze jsme se pak nemohli dlouho dočkat zavazadel. No ale nakonec i to klaplo a domů jsem dojel nějak před osmou.
A mohl jsem začít spřádat úvahy na téma „kam na Levka Ori příští rok“!!
(Po pravdě řečeno – něco bych už v hlavě o tom měl... :-) )
