Jdi na obsah Jdi na menu
 


2007 Chania - jižní pobřeží - planina Askifou

9. 10. 2007

(IRAKLIO) - CHANIA - THERISSO - MELINDANOU - PIROU - POTAMOS - ELIGIAS FARAGI - AGIA ROUMELI - LOUTRO - CHÓRA SFAKIA - ANOPOLIS - SKAFÍDHAKIA - KALI LAKKI - NIÁTO - TAVRI - AMMOUDARI - (VRISSES - RETHYMNO - IRAKLIO)

 

NE 16/09 - Přílet s 2 hodinovou sekerou (u Smart Wings něco celkem běžného; sekera byla hlášená už v Praze hned při odbavování), ale nevadí, aspoň nemusím čekat dlouho na bus do města na Plakia Eleftherias. V 6:10 jede první, tentokrát jen za € 0,80 (loni € 1,10). Výstup na náměstí a hned dolů na autobusové nádraží. Je neděle dost ráno, ale u pokladen spousty lidí. Ještě jsem chytil bus do Chanie v 7:30. Po asi 2 hodinách Chania (jízdné jen € 10,50, nejelo to přes Vrisses). Jako předkrm k tomu, co mě čeká, byl už z busu někde před Chanií vidět jako na dlani masiv se Spathi a Agio Pneuma, kde jsme byli v 2006. Počasí bylo všelijaké, nad horami bylo dost mraků, někdy i trochu hrozivých. Cestou do města jsem se z busu díval, kudy do Therisso, kdybych náhodou musel pěšky, a taky kde je nějaký otevřený supermarket potřeboval jsem koupit bombu k vařiči, chleba a vodu. Po kratším bloudění kolem autobusáku jsem nakonec ve směru na Perivolii (a tedy i Therisso) vše v nějaké sámošce koupil a skutečně odešel pěšky městský bus, kterým jsem si napřed myslel, že se přiblížím Therisso aspoň do Perivolie, žádný nejel. Z Perivolie (zastávka v sámošce pivo a první zápisky) je to do Therisso 10 km, a to už jsem asi tak 5 6 měl za sebou. Silnice stále mírně do kopce, a plná provozu!!! Jedno auto za druhým, v obou směrech; dost votrava. Trochu se to tu změnilo od 1999! Za kostelíkem za vesnicí Garipas sice byl stále dole přes potok zbytek mostku asi z benátského období, ale byl tak zarostlý popínavými rostlinami, že nebyl hnedle vidět. Minule jsme nedaleko taky trhali senzační volně rostoucí hrozny u jakési vodárny těsně pod silnicí tu jsem letos nenašel. Ale jinak se nic na krajině nezměnilo (hlavně v části, nazývané Venizelovou roklí tahle partie je krásná stále stejně). Zato Therisso je úplně jiné. Stalo se z něj zřejmě výletní místo pro obyvatele města (proto taky asi ten provoz). Spousta taveren a jiných stravoven a osvěžoven (v 99' tu byly dvě, z toho jedna hodně jetá), na ulici místní nudící se adolescenti, dílem se poflakující, dílem jezdící na mopedech.... Ani jsem se nezdržel na kafe, jak jsem měl v plánu, a rychle utíkal pryč do hor. Začátek pěšiny, který jsem si pamatoval z minula za cedulí, označující konec vesnice, sice byl, ale vedl do plotu. Naštěstí o kus dál byla další pěšina ze silničního náspu a ta už dále pokračovala údolím potoka až na písčitou silnici (Therisso - Drakona) a přes ni a pak skrz kozí plot známou pěšinou ve svahu nad potokem směr jih. Pěšina byla víc zarostlá, než pamatuju (naštěstí převážně nepichlavě, vřesovci Erica). Z místa, kde se pěšina dostává až téměř k silnici Therisso Zourva se musí na další úsek vozovou cestu, ovšem s bránou zajištěnou řetězem a mohutným zámkem; v Řecku něco nevídaného!! Tak se holt muselo přes plot: napřed bágl a pak já. Došel jsem až nakonec té polňačky a tam se utábořil bez stanu na noc pod mladým platanem. Místo nic moc, kamenité a malé, tak akorát jen na karimatku. Večer přišly ovce, ale ležel jsem jim v cestě a tak po nekonečně dlouhých úvahách, co teď, se sebraly a odešly o patro výš a tam mě někudy obešly. Noc větrná, nakonec jsem vyndal i vnitřní stan a jen tak bez tyček jsem to něj vlezl, abych měl před větrem aspoň nějakou ochranu. Docela chladno. K půlnoci se vítr utišil.

 

PO 17/09  - Ráno po snídani a sbalení se jsem se šel podívat, kudy večer ovce zmizely a dostal jsem se na docela slušnou pěšinu, která vznikla při pokládání potrubí od pramene nahoře. Tahle cesta začíná u posledního holého místa, kde končí vozová cesta a přechází do pěšiny. Vyšplhá se na malou skalku a pokračuje stále nahoru, napřed k jihu a pak se stočí k východu. Je z ní krásný pohled na Therisso a okolí. Dojde k roklince, přes kterou vede to potrubí. To bylo naštěstí na jednom místě naříznuté (prasklé?) a stříkala z něj voda, tak jsem se umyl a vodu nabral do všeho, co jsem měl. A šel směrem k prameni nahoře mezi stromy. Jenže na rozdíl od 99' to tudy nešlo zase plot! Snažil jsem se ho napřed obejít doleva, ale skončilo to v místě, kde se přede mnou objevila neprůchodná strž. Tak holt zase přes (plot). U pramene (Alyakes) se nic nezměnilo, stále tu stojí obří, letité platany, z rourky kape do betonového koryta voda a jsou tam kolem kozy. A vosy. Po chvilce odpočinku a focení znovu na cestu kolem kamenné stavby, na kamenitou silnici, která dole kousek nad Therissem odbočuje ze silnice na Drakonu k jihu. I odtud byl krásný rozhled do kraje. Silnice stále mírně a příjemně stoupala, občas tam byly i vyšší stromy, hlavně cypřiše, takže byl i stín. Po asi 5 10 min chůze se přijde k místu, kde ze silnice odbočuje do kopce pěšina se zábradlím a schody na vyhlídku u nějaké kamenné stavby, nyní už v troskách, která má nějakou spojitost s Venizelem místním rekem-revolucionářem, který se podílel na osvobození Kréty a jejím připojení k Řecku. Možná tu měl hlavní stan v revolučním období; nedivil bych se, rozhled je odtud luxusní! Je vidět celé údolí až k Therisso, vlevo za kopcem další dolina s vesnicí Meskla a je dokonce vidět až k moři kousek Chanie. Po focení tedy zpátky na silnici k báglu a po ní zase nahoru. Minou se asi tak dvě místa, kde by se dalo i vyspat ve stanu nebo i jen tak na plochém místě bez kamení a pichlavého porostu. Po nějakém čase přijde planinka se stromy a kozími ohradami, kolem které se silnice obtáčí, pak nad ní trochu zakličkuje a přijde na rozcestí. Doprava a dolů vede cesta, u které by měl být v jedné zákrutě kus cesty od rozcestí pramen (teda aspoň v 99' tam byl), ale to není správná cesta pro mě po tak 1,5 2 (nebo i 3?) km končí; pokračuje sice asi nějakou pěšinou a kolem údajné (podle mapy) propasti, ale i to je slepá cesta; konečná je podle mapy u mitato, snad postaveným pod nějakým převisem, a s asi i všudypřítomnými kozo-ovčími ohradami. Takže z rozcestí doleva je ten správný směr. Je dotud zase nádherný pohled do dáli, a zase až k moři, takže chvíle focení. Po vynadívání se ale zase „on the road. Silnice tu dělá velkou serpentýnu a nahoře by měl být podle mapy nějaký pramen. Možná jo, nezkoumal jsem to, ale bylo tam jedno místo neobyčejně zeleně zarostlé a byly tam ovčí ohrady, včetně jejich obyvatelek. A takhle stále mírně nahoru se jde celkem (od Therisso) asi 12 - 13 km!! Za chvíli se mine jedno docela velké mitato (je dál od cesty a bylo obsazené ovčákem a psem) v 99' jsme u něj spali a byla tam i voda!! Kus dál je další mitato tedy spíše ale jeho zbytky, a je ještě dál od cesty. No a pak už se objeví masiv hory Kaloros, něco přes 1900 m, a to je známka toho, že se silnice blíží ke konci. Skončí v úžlabině u nadzemního vodního rezervoáru a pěkného kamenného baráčku u kozích a ovčích ohrad. Je tam spousta hadic a z jedné tekla i voda. V baráčku bylo otevřeno, uvnitř byly 4 postele a dekami a dost bordel starší zbytky jídla a tak. A taky zásoby vody v různě velkých flaškách. Chvilku jsem koketoval s tím, že bych se tam pohodlně vyspal na posteli, ale bylo ještě brzo na konec dne a tak jsem si dovolil vzít jednu láhev vody zn. Samaria (dá se až sem dojet autem, dovezou si další), protože jsem si říkal, že když si sem vodu vozí tak z daleka, že asi ta, co tam teče, nebude v čerstvém stavu zrovna k pití. A vydal jsem se dál po levé straně údolí. Po sice ovčích chodníčcích ve svahu nad menší strží, ale zřejmě v minulosti byly trochu udržované, takže cesta docela dobrá. Došel jsem po asi tak 1 1,5 km k dalšímu ploššímu místu nad tou strží, zarostlém pichlavými dřišťály, s dalšími zbytky mitata a jednou kamennou stavbou, mírně zapuštěnou do svahu. Ta měla „střechu“ snad z jakýchsi klacků, na kterých byla položená igelitová plachta a kusy plechu, a to vše bylo zatížené kameny. Dovnitř se leze po kolenou malými kovovými „dveřmi“ u země. Uvnitř je možné se vztyčit, jsou tam zase dřevěné postele a zase bordel. Tak jsem spal venku ve stanu. V noci zase vítr.

 

ÚT 18/09 Další den jsem se vydal roklí stále nahoru. Nebudu popisovat podrobněji, není co; jde se stále svahem víceméně terénem, tu a tam to nějaké kozí pěšině, zkusil jsem vlevo i vpravo jak se mi to zdálo lepší, až jsem se dostal k dalšímu vodnímu rezervoáru (podzemní nádrž, krytá bílou plastovou plachtou, která byla umístěná za takovou šikmou skalní plotnou se žlaby pro kozy a ukrytá v porostu pichlavých dřišťálů) a vzal jsem tu vodu (nebylo do čeho, ale měl jsem prázdnou petlahev a šňůrku, stačí tak 5? - no raději 8  m; takže jsem láhev uvázal za hrdlo a k tomu kámen, aby se to potopilo; vody je tam ale jen na dně, takže až na několikrát se mi zadařilo si naplnit flašky). Nezdála se mi být k moc pití, tak jsem z ní později navařil čaj (do ešusu jsem to filtroval přes kus hadru, tu a tam v tom něco plavalo), a ten jsem pak přelil do flašek a pil tohle. Bez následků. Tak ale tady se údolí dělí, jedna úžlabina jde nahoru svahem k jihu (tedy vlevo), já vybral (podle satelitních google-map) západnější směr, vpravo. (Až mnohem později, za mnoho let jsem při pohledu odjinud, zeshora zjistil, že v témhle úžlabině o kus dál je docela rozsáhlé mitato. Proto ta nádrž a odtud se sem dostaly ty plastové žlaby.) Už to tu bylo plošší, a dostal jsem se tak na poslední planinku s dalším zbořeným mitato(i tady by se našly jednotlivě pro několik lidí místa na spaní; o místě pro větší stan mám ale pochybnosti). Tohle místo je ale takřka v sedle, kousek - a je vidět na druhou stranu!! Ten kopec vlevo (on to není vlastně jeden kopec, je to hřeben) je (tedy - mělo by být!!) místo, kde už vede nahoře značená E4!! Tak jsem se tam doškrabal, do takového sedla, sutí, po které se jde hodně blbě. A na vršku vpravo od sedla jsem viděl tyč ještě když jsem se škrabal úplně nahoru!! Heuréka!! V sedle jsem se dal po značené E4 vlevo, a vylezl si rovnou i na Melindanou - nejvyšší kopec okolí, 2133 m, myslím. Cesta je tam snadná, svah je plochý, jen je to holt trochu nahoru. Vrchol taky plochý, a je z něj jeden z nejnádhernějších zdejších rozhledů, kam se hrabe třeba Páhnes!! Mohl jsem si znovu i prohlédnout údolí, kterým jsem se sem blížil, včetně vzáleného poloostrova Akrotiri u Chanie (tam je letiště), a vidět byla pořád i chata Kallerghi. Provedl jsem samofoto, zatímco nade mnou kroužil už sup a čekal, a čekal...(no on to možná..no, spíš byl orel nebo orlosup...) a já se pak hned vydal zase dolů jižním svahem na tu značenou cestu a po ní doleva jako směr k chatě Katsiveli. Přejde se přes tak asi 3 různě velké planiny (spousty míst na spaní) a u té poslední (jmenuje se Pirou) jsem opustil značenou E4 (na téhle planině je jako na jediné z přešlých vlevo nahoře mitato - a štěkal tam pes....?:-)) ). E4 pokračuje šikmo nahoru a doprava v protisvahu vzhledem ke směru, ze kterého se přijde, ale já se vydal údolíčkem dolů vpravo cestou v pravém svahu; je tu celkem dobrý značený chodník (docela velké jasně modré fleky na kamenech v ještě docela únosné frekvenci). Ten mě dovedl (tak necelý km?) na další planinu Petradhé. Je tu ve svahu ještě výše vpravo nad cestou další poměrně rozsáhlé mitato stejného jména (Petradhé), které nevypadalo zrovna obsazeně. Já ale slezl dolů na planinu kolem nějakých bílých božích muk, značka neznačka, a našel si místo na spaní. Jak ubývalo světlo a přicházel soumrak, večerní slunce zbarvilo skály do ruda a začalo se ochlazovat. A v noci – pro změnu – zase vítr. A docela kosa. V noci mě ale taky chytla pěkná křeč do svalu stehna zezadu, trochu nad kolenem. Nešlo s tím nic dělat a hrozně to bolelo. Zkoušel jsem se vyškrabat ven, ale to bylo ještě horší a navíc byla fakt kosa a úplně jsem ztuhnul. Tak jsem zalezl zpátky a podařilo se mi najít nějaké prášky (měl jsem sebou kdyby mě třeba chytla záda) a trochu jsem se nadopoval. A taky si líznul soli. Snad to pomohlo, ale ráno na místě té křeče to bylo tuhé a trochu jsem to cítil po celý zbytek dovolené.

 

ST 19/09 - Ráno jsem se vydal na nejnižší místo planinky a první cestičkou, na kterou jsem narazil, pak doprava, jakoby dolů; ale to je pofidérní, v tomhle místě je prakticky rovina. Nicméně za skalkou vpravo nad cestou jsou další zbytky staveb mitato Koumi. Tady jsem narazil zase na ty modré značky chodník vede tentokrát v levé části a občas i ve svahu údolí. Po chvilce chůze se přijde ke studni, kryté jak se říká v mapě kusem plechu z křídla nějakého havarovaného letadla z padesátých let dvacátého století. No, ten plech má tak 50 na 50 cm a může  být z čehokoli... Důležité ale je, že ve  studni byla voda a je tam po ruce i plastové vědro na laně, kterým se voda dá z hloubky studně vytáhnout. Což jsem provedl a vodu pak i pil v syrovém stavu a bez následků. Byla docela dobrá, jen mně chutnala mírně po cypřiších; které tu ale tak vysoko nerostou. Tak nevím...Údolí se pak trochu rozšiřuje a mění se povrch je to prakticky oblázkové dno potoka. V pohorách se jde dobře, sandály by to zvládaly myslím mnohem hůř. Dno údolí stále mírně klesá, značky tu jsou a nejsou, ale to je jedno, v údolíčku se nedá zabloudit. Nakonec se dojde k poslednímu mitato (místo se jmenuje Potámos, stejně, jako toto údolí od mitato Koumi), před kterým je (první) větší listnatý strom. V tomhle místě se doleva šikmo svahem nahoru odpojuje docela bytelná pěšina. Mám za to, že je to v mapě značená cesta pod útesy hory Zaranokefala (2099 m) do Agios Ioannis na planině Anopoli, ale nejsem si tím jistý na 100 %; nikdy jsem tudy nešel. Pokračoval jsem dolů, údolí se tu už zužuje, už se tu nějakou dobu objevují i první cypřiše a modré značky pořád funguj. Pod jedním z obzvlášť vydařených cypřišů, který stojí uprostřed údolí jakoby u cesty, je velký kámen a na něm červeně šipka dolů a číslice 10 (asi že je to k moři deset kiláků; zdá se, že "jenom" deset, ale jakejch!! Je to na půl dne !!). Tady se začíná cesta měnit, jde se sice stále po dně nějakého občasného (asi jarního?) potoka, ale už se tu stále častěji slejzá po kamenech (celkem bezproblémově) a tak to nějakou dobu pokračuje. Ta soutěska (Eligias Faragi) se stále zužuje a nabývá na dramatičnosti a terénní schody jsou stále vyšší (ale stále dobře zdolatelné). Takhle to prakticky pokračuje až k moři, občas je nutné značky hledat, zvláště když se zdá, že cesta dolů by mohla být s problémem nějakého vysokého prahu, protože - a to je hodně důležité!!! - právě díky nutnosti překonat nějaký, po dně potoka neslezitelný terénní schod můžou taky zamířit do svahu vpravo (doleva to nešlo nikdy, tam je vždy víceméně kolmá skalní stěna!). Na celé trase je jedno takové, až docela nebezpečné místo. Je to takový skalní schod asi 10 - 15 m vysoký a kolmý, je to prakticky na dno rokle spadající kolmá stěna. Zde značky uhnou doprava a začne se šplhat po uzounké stezičce, traverzující prudký svah. Je to plné malých kamínků, šotoliny a hodně to klouže a vyžaduje to hodně opatrnosti!! Asi by to byla při uklouznutí a následném pádu konečná.... Nedovedu si představit, jak bych to zdolával bez trekových holí!! Je to úsek tak asi 30, možná 50 m, ale „šel“ jsem to asi čtvrt hodiny!! Pak se slejzá přes malé skalky, stále je to dost drobivé a kluzké, ale už to tak moc nehrozí pádem do rokle i v případě uklouznutí (jsou tam pod stezkou nějaké uschlé stromy a i velké balvany), až se objeví o asi 15 m níže mohutný cypřiš, na kterém je uvázané lano (vypadalo  nově). Cesta k lanu je ale zase obtížná, lepši vpravo; hrozně to klouže po drolivém povrchu. Pod cypřišem je svah ještě prudší, jenže s lanem v ruce to jde překonat docela dobře. Pak se na laně objeví v metrových odstupech uzly, ale to už není cesta po prudkém svahu tady se už člověk musí i s báglem spustit asi 5  7 m štěrbinou kolmo dolů. Jsou tam stupy, člověk nevisí jen v luftě. Podobná kratochvíle se už neobjeví, ale ještě několikrát se obchází nějaký vysoký schod, a to vždy vpravo svahem, někdy i v suti z velikých balvanů. Jen jedno "kritické" místo je bez obchůzky  je to sice asi jen 2–3 m vysoký schod ve snad nejužším místě soutěsky (když člověk rozpaží, zbývá jen málo, aby se dotknul obou stěn rokle), ale prakticky se s báglem na zádech nedá slézt. Není čeho se chytit, kameny jsou kulaté, vodou obroušené. Popředu to nejde vůbec a když by se jeden pokoušel slézt to břichem dolů, bágl táhne naznak a když se nadá ničeho chytit…. Horní část schodu navíc trochu přesahuje. Tak jsem napřed spustil bágl dolů (navěsil jsem si jeho držací poutko na nohu, spustil to takhle co nejníže a pak už ho chudáka asi tak z metru pustil úplně). Já sám jsem pak už slezl naprosto bez problémů. Objeví se ale ještě jedna pasáž, kterou bych tam rozhodně nečekal. Najednou se údolí začne rozšiřovat, zplošťovat a zarůstat stromy. Planina!! (No, spíš to vypadá jako stromy zarostlý veliký bazén). A na ní kozy!! V pustině!! Mapy takové místo nazývají deprese. Tohle se jmenuje Fliskounias. Najednou je to zcela ploché, zem je rozpukaná  suchem, les stromů je  plný popadaných větví a cesta nikde!! Teda ona tam asi je, ale já ji nějak opustil, protože jsem se držel moc vlevo. Zkrátka a dobře rokle je přehrazená kopcem, bariérou, jakoby tam byla najednou vyschlá přehrada a pod ní se na jejím odhaleném dně vytvořila asi nějaká jako nádrž na dočasnou vodu z tajícího sněhu či lijáků, která však nemá odtok!!! Voda tu zřejmě porézním dnem jednoduše prosákne. Kozy jak mě viděly utekly nahoru, tak jsem šel za nimi a narazil zase na tu značenou cestu, vedoucí šikmo svahem nahoru. Ono je prostě třeba se při příchodu na tohle místo držet spíše trochu při pravé straně rozšiřující se rokle (nebo se tam "lesem" dostat). Polevo jsou kolmé skály, tady vpravo je svah mírnější; a hlavně ten svah je vlastně jakoby řídký borový les!!!  Voňavý...Až nahoře na levé straně této bariéry je fajn místo, s ohništěm...(a už je tu zase signál mobilu!!! :-)) já to hodně zkoušel, když jsem tam byl sám; kdyby nedejpánbu něco, tak abych se ...). Další cesta už je nehezká a nezajímavá, níže i borovým lesem hrozný povrch, suť, klouže to, napřed je to i příkrý svah a nebere to konce. Klouže to pak i níže po vrstvách jehličí. Hlavně proto je to únavné, že člověk už tak nějak cítí blízkost moře, z vršku bariéry je koneckonců i trochu vidět, a to jeden jde a jde ono pořád nic. Ale to ještě není konec!!! Když jsem konečně vylezl k pobřeží, musel jsem napřed projít porostem tzv. mořské cibule (Urginea maritima), která právě začíná vyhánět květenství, a hlavně pak je tu člověk jednak na chvilku v písečných, sluncem rozpálených dunách další, pobřežní větve značené E4, a jednak to má ještě tak dobře půl hodiny doprava jižním svahem do Agia Roumeli!!! (Doleva je to tak půl hodiny na pláž Agios Pavlos, kde "nic není", a pak dalších několik hodin pobřežní E4 do první výspy civilizace s pivem na místo Marmara, kde ústí rokle  Aradhéna.) Ale cestou do A. Roumeli se dá vlézt i do vody a trochu se  osvěžit. Což jsem provedl. Dorazil jsem tam tak k šesté, rychle postavil stan na oblíbené místo(bylo volné, lidí tam v tom neoficiálním kempu moc nebylo...) a rychle šel do obchodu pro co jiného, než pro pivo!! Zasloužil jsem si to v míře vrchovaté, a tak jsem si ještě přidal odměnu v podobě čokoládové Nirvány senzační kelímkové zmrzliny. A šel se konečně pořádně vykoupat!!! Na stará známá místa k velkému kameni v útesech asi 200 m od stanu. Loni jsem z něj skákal po hlavě do vody, jenže ouha - ten balvan byl na suchu!!!

Tenhle trek (Chania - Agia  Roumeli) je podle mapy a mého odhadu tak asi na 40 50 km. Nejvyšším bodem je zmíněná Melindanou, nadmořská výška nocoviště nad Therisso byla tak od oka 700 m, další noc v rokli mezi masivy Kaloros a Melindanou byla tak 1480 m a noc na Petradhé ještě o asi 150  m výše.

 

ČT 20/09 – Tento den jsem věnoval odpočinku, slunění se, koupání a jediná „užitečná“ věc, kterou jsem vykonal, bylo velké prádlo. Místní totiž do tohohle kempu (zřejmě ho berou už na vědomí; koneckonců sem přijedou i Řekové, pohříchu za víkendovou „úžasnou“ zábavou, např. ježdění na motorovém člunu kolem pláže a tak) k jedné borovici přivedli v hadici vodu a na strom připevnili sprchu s kohoutem, ze které teče sladká voda a při menším odběru dokonce i teplá!! (jak se v hadici, volně položené na zemi, ohřeje). To jsou novoty!!! Taky jsem si nakoupil vše potřebné na řecký salát (neměli okurku), ale i tak to byla výtečná a hlavně vítaná změna oproti čínským polívkám, kterými jsem se do té doby živil.

 

PÁ 21/09 – Pobytovka tu končila, musel jsem zase na cestu. Nikam jsem ale nepospíchal, v klidu se nasnídal, vykoupal se, na sluníčku ještě trochu pobyl a nějak před polednem se vydal směr východ – pobřežní větev E4 do Loutro. Jde se po pěkně vyhřáté, v poledne až rozpálené pěšině, mine se vchod do rokle Eligias, kterou jsem sem před 2 dny přišel, a po tak 45 min se přijde k pískovým dunám, přes které se dá slézt dolů na pláž Agios Pavlos. Tam mě to táhne vždycky a neodolatelně. Vždycky si říkám, že už ne, že nesmím, ale nikdy neodolám. Je tam totiž černý písek, na který se nedá bosou nohou stoupnout, jak to bývá rozpálené, ale co je „horší“ je to, že tam jsou krásné kamínky!!! Černé, hladké jak sklo, no prostě – hned se přistihnu, jak tam jak slepice chodím a zobu a zobu… Po osvěžení se (bylo dost větrno a docela vlny) zase tedy do svahu pískem nahoru. Zanedlouho se přijde k odbočce, kde dřevěná šipka ukazuje nahoru doleva; je na ní nápis Agios Ioannis. Tuhle cestu znám, už jsem tudy taky šel… V roce 1999. Ale tentokrát jsem šel dál lesem po E4. Tento úsek je nádherný, jde se borovým hájem v řídkém stínu, po nenáročné cestě, prostě paráda. Tahle paráda končí, když se cesta u jakýchsi jeskyní, od kterých je také radost se dívat, umístěných vlevo ve svahu vyšplhá na nějakou skálu. Tady začíná už klasická pobřežní E4 – chodníček mezi pichláky, na slunci, jen s asi 3 místy, kde je strom a kde se tedy dá trochu vydechnout ve stínu. Je to docela dlouhé. Po nějaké té hodině se ale dojde do civilizace – do zátoky Mármara (= „mramorová“), kterou se rokle Aradhéna dostává na pobřeží. Je tu malá oblázková pláž, na skaliscích leží lidi úplně bez, a v hospodě nad tím vším mají pivo, kafe, jídlo – prostě „ráj“. Je odtud vidět i na protější výběžek pevniny poloostrov (nebo mys?) Mourés, na kterém je z jedné strany pár baráků osady Fínikas a na straně druhé pak krásné Loutro. Já se tam ubytoval na starém známém místě za kamennou zdí u zahrad v plošší části mysu. Nechal jsem tam bágl a vydal se na nákup. A pak už jen zase odpočinek a sbírání sil před závěrečným trekem. Počasí stále za jedna a že v noci trochu fouká, to tu ani nevadí a navíc – tady to fouká výrazně méně, než na horách.

 

SO 22/09 – Další den jsem tu ještě zůstal. Udělal jsem si malý výlet k Fínikas a nahoru k ruinám benátské? turecké? pevnosti a zbytkům větrných mlýnů (nebo obranným věžím? nevím), podíval jsem se, kudy další den půjdu, až zase vyrazím na další část E4 přes Loutro směr Chóra Sfakia a šel se koupat. Navečer jsem si zašel na kafe a senzační, obrovský (a hodně sladký) čokoládový dort. Mňam!! No a pak se před uložením se ještě vykoupat a s hodně barevným soumrakem zalezl do stanu na poslední „přímořskou" noc dovolené. Stan tady je navýsost potřeba, jak zajde slunce, vylezou na tom místě neskutečná množství mravenců a velkou část noci pak aktivují. Na první noc jsem jim připravil ešus od hrachové polívky a docela ho vyčistili. Šikulové.

 

NE 23/09 – Po ránu hned na cestu, aby nebylo takové horko. Je to docela složité, najít ve vesnici E4. To se musí k pláži, od ní nahoru k obchodu „Sofia“, kolem obchodu doprava úzkými uličkami, až jeden má dojem, jestli už není v něčím baráku, a až na konci uličky se objeví vlevo schody ve stráni; to je správná cesta, tudy se musí. Schody vedou k nějakému domu-penzionu, před ním ale začíná doprava pěšina k nějakému kamennému baráku v troskách, na kterém je už vidět žlutočerná značka E4. Projde se brankou v protikozím plotě (nechápu, proč tam je, kozy jsou na obou stranách plotu) a pěkná a dost používaná pěšina pokračuje až k pláži Glika Nero (Sweet Water Beach). Na pláži je taverna na kůlech ve vodě, na vzdálenějším konci lidi úplně bez a je tu celkově hezké pokoupáníčko. Tak jsem to provedl. Ta „sweet water“ tu asi je, ale není volně dostupná; je svedená do nějakých podzemních nádrží. (Tak pozor - můj omyl!! Dostal jsem od návštěvníka mých stránek Honzy info, že voda, a dokonce i snad pitná, tam je volně přístupná - viz komentáře k tomuto příspěvku!!) Cesta z pláže už rozhodně není ten hezký chodníček, zpočátku vede v suti obrovských balvanů. Pak se konečně dostane na původní chodník, který pokračuje cestou, vytesanou ve skále. Dolů do moře je to kolmá stěna hezkých pár desítek metrů vysoká zajímavá pasáž!! No ale pak už to přestane být tak moc zajímavé, je to docela všední pěšina ve svahu, která překročí nějakou roklinu a pak se začne klikatit nahoru k silnici. Z tohoto místa je ale daleký rozhled po velké části pobřeží až k mysu Mournés. Do Chóra Sfakia je to pak po silnici tak 2 – 3 km. Nic moc, provoz naštěstí mírný. Chóra Sfakia jsem si dal ve stánku před přístavištěm trajektů senzační gyros a v sámošce k tomu koupil Heinekena a bylo to moc dobrý!! Udělal jsem si dost hezký odpoledne...No, a taky jsem koupil chleba. Vyrazil jsem pak zase zpět na silnici, po které jsem přišel. Hned za vesnicí (pardón, městem, mají tu i nemocnici a policejní stanici a místní úřad a mateřskou školku) ze silnice odbočuje nahoru jiný chodník, který pak pokračuje ve svahu a je už hodně zarostlý a po chvíli se napojí na prašnou silnici. Tahle cesta už je jednou někde jinde popsaná (rubrika "Různé jedno a dvoudenní"), tak se tím nebudu zdržovat. Prostě a jednoduše – došel jsem do rokle Ilingias a tam se ubytoval v malém cypřišovém hájku uprostřed rokle. Jen ve vnitřním stanu, bylo teplo. Ale v noci se roklí proháněl docela silný vichr, až jsem chvílemi musel ten stan držet – vzbudilo mě to. Po půlnoci to zase přestalo, ale návaly větru nahoře nad roklí hučely dost strašidelně.

 

PO 24/09 – Ráno zase jako vymalované a já se vydal po pokračování starobylého chodníku již známou a mnou již jednou pospanou cestou do Anopoli. Co jsem ale nepopsal, byly novoty, které na téhle cestě jsou. Až po místo, kde rokle prakticky končí a jde se už mimo ni, je to stejné, ale hned nad začátkem rokle je vodárna  a měl jsem kliku, že zrovna se začala voda čerpat. Což znamenalo, že z jedné roury začala i vytékat do nějakého plastového koryta. Docela jsem vodu potřeboval, tak to přišlo jako na zavolanou. Taky jsem si tam vypral!! Kraťasy do civilizace (kam jsem mířil) byly notně zašlé a umolousané, tak jsem je vylepšil. Cesta odtud pokračuje po hrubě kamenité silnici a takové vodárny se na ní dají potkat ještě další dvě. Ale ze žádné už voda netekla a ani na nich nebyl žádný kohout, ze kterého by se dala pustit. Další novotou je, že přebudovávají silnici Chóra Sfakia - Anopoli a odtěžený materiál velké náklaďáky vozí a sypou za silnice právě tady. Čímž prakticky zlikvidovali místo, kde tenhle starý chodník na silnici přichází a zase se z ní vyšplhá do svahu k nějakým stožárům na vrcholku kopce. Musí se to různě obcházet, nasypané hromady kamení nejsou stabilní a myslím si, že je dost riskantní se po nich nějak pokoušet chodit a šplhat. Tak jsem to nějak obešel zprava. Pak už je to vše při starém hned za zatáčkou silnice doprava nahoru je patrné pokračování chodníku. Dojde se tedy ke těm stožárům (je dotud docela rozhled) a sejde se na druhé straně dolů na silnici.  Při kafi a pivu na terase v první hospodě v osadě Kambia (první baráky pod stožáry) s výhledem na Levka Ori  mi bylo kolem poledne ve stínu i docela zima!! (nadmořská výška pouhých asi tak 500 m!!) Ale zase na druhou stranu mě rozehřála skutečnost, že k pivu mi paní přinesla plátek fety, posypaný kořením a politý olivovým olejem a kousek chleba. Kafe jsem měl velké, jaké si tu vždycky dávám (a opět skvělé!), a za to vše si účtovala jen € 3,50!!! Neskutečná cena! Po tomhle skvělém kulinářsko-ekonomickém zážitku jsem pokračoval po asfaltové silnici (se zastávkou v Anopoli v místní pekárně, kde dělají „local“ pečivo; nákup dvou senzačních kousků) až na malé náměstíčko s kruhovým objezdem kolem bílá busty jejich místního sfakijského reka Daskalogianise. Kousek za tímto náměstíčkem z asfaltky odbočuje doprava (kolem jiné hospody) taky asfaltová silnice do osady Limnia. Jenže až tam se nedojde, hned na prvním rozcestí je nutné odbočit doleva. Sice se to tváří taky jako asfaltka, ale asfalt po tak 200 m končí a dál je to nezpevněná, kamenito – písčitá cesta. Vpravo se mine kostelík, za ním je plac upravený pro skládku a zpracování štěrku a pak už se jde mezi borovicemi až k rozcestí. Tady jsem trochu zazmatkoval. Chtěl jsem jít po cyklostezce (fakt tam je, asi 18 km z Kámbos do bývalé osady Mourí, jak píšou na infotabuli v osadě u busty Daskaloginise!!) a z ní pak na vhodném místě odbočit na svoje zamýšlené cesty, ale nějak jsem se pořád nemohl srovnat s mapou. Na tomhle rozcestí je jednak veliká tabule, na které se říká, že tam je ta cyklotrasa a že to bylo vybudováno (asi) z peněz EU, ale je tam taky cyklosměrovka, která ukazuje rovně. Moc se mi to nezdálo, ale dal jsem na to a šel dál. Pořád to moc s mapou nesouhlasilo, spíše jsem se od směru, kam jsem potřeboval (doprava, na východ), vzdaloval, než abych se přibližoval, a pořád jsem čekal, kdy silnice nabere konečně kýžený směr zpět. A ono pořád nic. Tak jsem to tak po 2 km vzdal, vrátil se zpět na rozcestí a zkusil tedy tu odbočku. To jsem měl udělat hned!!! To bylo to pravé, po chvilce jsem se dostal k místu, kde je jednak zbytek nějakého malé kamenné stavby, jednak nějaká malinká kaplička, a sem taky ústí rokle Lagou od Páhnes. Místo se podle mapy jmenuje Gonia. Sem jsem se chtěl dostat!! Jak jsem si to pak všechno zkonfrontoval s mapou, její chyba byla, že na ní nebyla vůbec zakreslená ta silnice na rozcestí rovně, kam ukazovala cyklosměrovka!! To mě zmátlo. Musí se tu holt nebrat zřetel na to, že cesta pokračuje rovně (dělat, jako že tam vůbec není a nikdy ani nebyla) a že tím směrem ukazuje i cyklosměrovka a pak všechno klapne. No ale už jsem zase byl na mapě, teď už to šlo dobře. Silnice šla neustále mírně výš a výš a stále poskytovala krásné pohledy na celou planinu Anopoli, kapli Agia Ekaterina nad ní, a další a další objekty. Po chvíli jsem skutečně minul na mapě zanesené tři studny se zděným barákem vzadu za nimi u lesa (nekryté díry v zemi tak o průměru 5 m, se zelenou břečkou na dně), pak rezervoár na zachytávání povrchové vody vpravo vedle cesty v jednom zákrutu a pak silnice vyšla až na vrchol návrší, na kterém byly poměrně rozsáhlé zbytky nějakých kamenných zdí asi 100 od cesty a bylo odtud asi vidět Kástro hora, pod kterou jsem to měl namířeno!! Zde se cesta ostře zatáčí jakoby zpět a po chvíli přijde k místu, kde odbočuje doprava dolů jiná cesta, k menší podzemní kryté nádrži a nějakým kozím ohradám. Tudy ale ne, správně je to stále dál, neodbočovat. Koneckonců tady to i říká správně otočená cyklosměrovka. Kousek za tímto místem je vpravo od silnice ploché místo na kraji lesa, kde jsem se konečně ubytoval na noc. V noci zase – jak jinak – vítr, ale tohle místo bylo nějak docela kryté, takže vítr byl jen slyšet, ale stanem to moc necloumalo.

 

ÚT 25/09 – Ráno docela chladné. Ještě k předcházejícímu dni – večer a dlouho do noci byl na silnici docela provoz, auta jezdila sem a tam… a ráno to pokračovalo; první jelo snad už v sedm!! No ale přežil jsem to a po docela dost chladném ránu a snídani na slunci jsem zase vyrazil po silnici. Napřed jsem minul odbočku doprava nahoru, která vede až pod sedlo Rousiés, které je východiskem k výstupu na nejvyšší hioru Levka Ori Páchnes (2453 m), a za celkově překvapivě krátkou dobu (20 30 min?) jsem se dostal k vodě!! Přišel jsem totiž na planinku, kde byly jak jinak ohrady pro kozy a ovce včetně zvířat, ale byla tam i poměrně velká zděná stáj a v další ohradě zavření a rámusící psi. A koryto s vodou, které bylo zásobováno vodou z rourky. Voda dobrá, dala se pít a nic mi po ní nebylo. Za ohradami se ta kamenitá silnice mírně zvedá a dělí se. Rovně a pak nahoru doprava se stáčí ta cyklotrasa (cyklosměrovka) do bývalé obce Mourí, jejíž zbytky jsou roztaženy vpravo nahoře po hřebenu ve výšce kolem 1000 m. Doleva a taky trochu nahoru vede jiná cesta, kterou jsem se vydal já, k místu s údajně silným pramenem – Skafidhakia – a odtud by podle mapy měla vést stará kalderimi do Kali Lakki. A tady došlo k tomu, k čemu dojít nemělo došly baterky ve foťáku!! Vzal jsem si sice z domovanáhradní, ale to byly ty, co došly!! Na ty jsem v totiž podstatě všechny předcházející fotky udělal, protože jsem na Krétu přijel s bateriemi ve foťáku, co už končily!!! Prostě lapsus jak hrom!! Jsem idiot.... No co se dá dělat, další popis už bez obrázkové dokumentace. Cesta k prameni (nevím, jestli tam je, snad jo, nezkoumal jsem to, ale je to tam dost zelené) netrvala nijak dlouho. Tady se silnice v roklince stáčí do protisměru na protisvahu a jiná odbočuje také doprava, ale roklí dolů, jenže cesta do Kali Lakki by měla vést rovně a nahoru do svahu. A tak to taky bylo: napřed se objevily na cestě a kolem ní ve zvýšené míře kozy, pak i ohrady, ve kterých jich bylo taky dost, hned vedle cesty pak malý baráček dalo by se říct, že kůlna, kdyby to nebylo kamenné a za tou stavbou pak i ovčák (kozák? když je od koz...), který tam měl nějaké mrtvé kozy a vyvrhoval je. Na otázku (po předchozím pozdravení, samozřejmě), zda je to cesta do Kali Lakki mě kýbal že jo, ale řekl,  že “ no this way a ukazoval na silnici na druhé straně údolí; pak řekl „other way“ a ukázal rovně podél vyschlého koryta potoka v rokli a nahoru!! Vida kde všude se člověk nedomluví anglicky!!! Vydal jsem se určeným směrem a začátek vypadal nadějně: byl tam velký kamenný mužík!! Jenže další nikde. Tak jsem se tam tak nějak „potácel“ doleva doprava kde bych našel buď dalšího mužíka nebo aspoň náznak nějaké cesty (měla to totiž být podle mapy už zmíněná stará cesta pro muly, i když místy zborcená a nezřetelná). Dlouho nic, až jsem to konečně našel! Musí se jít totiž od silnice pod příkřejším svahem vpravo, tam těsně pod ním je ta cesta!! Je dokonce i „značená“, ovšem skvrnkami zvícími „kakaové skvrny velikosti mexického dolaru“, jak by řekl klasik... Kolem je milion šutrů různé velikosti a na jednom z nich malý, kdysi červený a nyní už dost zahnědlý flíček a o třeba 20 m dál další.... No ale kupodivu když si člověk zvykne na „systém“, jakým se tu ty značky dělaly (neexistuje, ale prostě některým šutrům nějak dávali přednost), tak jich člověk objeví překvapujícně mnoho. A v kombinaci s mužíky, které se tam místy objevily a s místy se skutečně patrným kamenným „podezděním“ či ohraničením cesty jak ve svazích tak i na plošších místech se tudy dá jít. Bylo pár míst, kde jsem další cestu nenašel hned, ale po chvilce hledání jsem ji zase objevil. Cesta od silnice (od kozáka) údolím nahoru se občas zakroutí, až se dostane na nejvyšší bod této cesty (1305 m)  sedlo pod horou Kefála. Sestup ze sedla je zpočátku po chodníčku, kroutícím se středem žlebu, ale pak se cesta dostane vlevo do svahu a zde je to už bytelný, podezděný chodník, po kterém se sestoupí na dno roklle. Z ní nahoru a pak se najednou objeví zbytky lidské činnosti v podobě poměrně rozsáhlých kamenných zdí kolem planinky!! Jsou to bývalá terasovitá pole bývalé vesnice Kali Lakki (Tady by se dalo krásně spát!!) Zde se musí jít středem planiny rovně za nosem. (Udělal jsem tam orientační mužíky nebyly tam tak snad nějaký ten čas vydrží.) Na konci planinky se cesta vyšplhá po jakémsi náspu doleva a člověk je zase na podezděné „mule-track“. A tak to pokračuje pořád podobně. Musí se dávat pozor na to, kudy cesta pokračuje, není to vždy naprosto jasné, ale dá se udržet se na cestě. Konec kalderimi by měl být na místě, kde se tenhle chodník dostane na silnici. Podle údajů v mapě by na tomto místě měla být výrazná červená šipka, která ukazuje směr ze silnice nahoru na chodník. No, tak ta tu není. Silnice se zřejmě nedávno rozšiřovala a tak šipka asi vzala za své. Místo ní jsou tam na jednom velkém (tak 1 x 0,5 m ?) kameni dva (!!) červené flíčky velikosti tak pětikoruny!! No to se ale rozšoupli!! Jenž to není ten hlavní problém ten je jinde. Totiž situace tady  zase nesouhlasí s mapou!! Doprava by měla silnice pokračovat tak 100 200 m a končit. Naopak vlevo kousek za místem, kde se kalderimi dostane na silnici, by měl být jeden dům (nikoli mitato!!), pak ještě vodní rezervoár a na protisvahu další dům a ono nic!!! Vůbec nic!! A navíc jsem, než jsem sešel na silnici, viděl na druhé straně návrší, ze kterého jsem slejzal, taky nějakou silnice a tu jsem nějak v mapě nemohl objevit!!! Vysvětluju si to tak, že jednak silnice jsou nové (stejně jako ta, která mě zmátla za Anopoli) a že „mule-track“ se na silnici dostane na jiném místě, než jak je to naznačeno na mapě. Pak se široká silnice najednou zúží a vypadá jak nepoužívaná polňačka, ale objeví se ploty a tak za necelou půlhodinu od sejítí na silnici je tu zase planina!! A tohle je to místo Kali Laki!!! (Ne, není, později jsem zjistil, že tohle je planina Trikoukia!!) Silnice se tu otáčí do protisměru a jde mírně nahoru, je tam domek (na mapě pro změnu mitato!!) s vodní nádrží a najednou to zase s mapou sedí!! Teď další úkol, najít cestu na planinu Niátos (jestli se dobře pamatuju, tak ta je ve výčce 1271 m) pod horou Kástro. Cesta (pěšina) by vést jedním ze třech údolíček spíše koryt potoků, které na planinku přicházejí z různých směrů. Podle mapy tím, co je jakoby v prodloužení silnice, kterou se sem přijde. Tak jsem se tudy vydal, kolem velkého stromu, a zastavil mě zase kozí plot. Ale za ním na kameni modrá velká značka!!! Mám vyhráno, zase nebudu bloudit!! Plot jsem celkem snadno přelezl a vydal se po těch značkách. Cesta dobrá, znatelná pěšina v dostatečných intervalech značená těmi výraznými, jasně modrými a asi tak až 10 cm v průměru velkými fleky na kamenech. Vede chvilku po planince či plochým údolíčkem, pak zase vystoupá a tak se to párkrát opakuje. Když cesta dosáhla viditelně svého nejvyššího místa a začala jít dolů, bylo hluboko pode mnou vidět nějaké široké, ploché a svažující se údolí, ale pořád mi to nějak neštymovalo s představou kde bych asi tak měl být a kde by hlavně měl být cíl toho dne – planina Niátos. Tak jsem se rozhodl, že nechám bágl na místě, abych se s ním zas případně nemusel tahat nahoru, a vylezl jsem na nejbližší kopec, že se porozhlédnu. Koneckonců Jeníček, když bloudil s Mařkou, taky vylezl na strom, aby viděl; předané zkušenosti z ranného mládí se pak k stáru dají dobře využít!!! (Když je jeden dokáže udržet...) Otevřel se mi docela široký rozhled, a hodně hluboko pod sebou jsem uviděl nějakou planinu s obdélníky políček, a s osídlením. Jenže jsem to nepoznával – a zase jsem byl ztracený!! Ale naštěstí po delším zkoumání planiny dole jsem si uvědomil, že ji vlastně znám, že se na ni koukám jen z jiného úhlu! Byla to totiž planina Askifou, jenže jsem se na ni zhruba o 90° odjinud! Tak když jsem si konečně ujasnil, kde asi tak můžu být, tak bylo snadné určit, že „ta bílá hora šikmo vlevo“ je Kástro, pod kterým je hledaná planina Niátos, a že tedy musím jinam. Došel k batohu a namířil si to „přes hory a doly“, rovnou směr Kástro. K tomu těžko něco dodat, nějaký popis, bylo to vždycky do nějakého údolíčka, pak zase nahoru po většinou jen kozami vyšlapaných stezkách, a zase znova. Pak se pode mnou objevila další z mnoha zdejších planinek a z ní přede mnou utíkaly kozy. To mohla být známka, že se blížím, někam, kde by mohly být známky „civilizace“, ale taky to nemuselo znamenat vůbec nic; ty mrchy tu jsou všude. Ale vydal jsem se za nimi a využil jejich stezek. Jenže pak zmizely ve směru, který mně nevyhovoval a tak jsem se vydal po úbočí kopce ve směru, kam jsem si to původně namířil. Jenže svah byl čím dál tím prudší, kamenitý a nezpevněný a tak jsem se rozhodl, že nebudu riskovat pád, zvlášť, když jsem tu sám a na místech kde se lidská přítomnost dá předpokládat jen stěží, a vrátil jsem se poslušně na kozí stezku. A dobře jsem udělal. Zavedla mě do malého údolí, ve kterém byly fantastické jalovce: polštářovitého vzrůstu, uprostřed tak maximálně do půli stehen a k okrajům se výška snižovala a celé to mělo třeba tak 2 m průměru; svěže zelené….nikde jsem tu takové keře neviděl! Odtud jsem se dostal do jiného, trochu většího plochého místa a po přelezení menší skalnaté bariéry jsem dole uviděl rozsáhlé ploché místo, na kterém byla patrná nějaká docela výrazná pěšina. Nebyla to sice Niátos, ta planina je dost jako okrouhlá a po jejím obvodu je vozová cesta, takže je snadno k poznání, ale tohle vedlo pro mě správným směrem, tak jsem tam slezl. A hned tu byl mužík, pak druhý, pak nějaká značka a do 10 minut jsem byl na planině Niáto!!! U rozcestí, kde je ukazatel i zpět na Kali Laki!!! Heuréka!!! Z poslední návštěvy jsem si pamatoval, že blízko místa, kde silnice-vozová cesta opouští planinu, je vodní rezervoár, kde jsem se chtěl pokusit získat vodu – jenže nebyl!! Ale byla tam na betonové ploše, kryjící nějakou podzemní nádrž, kus od cesty mezi dřišťály, obyčejná pumpa. Nechal jsem bágl u cesty a vyšel to prozkoumat. Zkusil jsem párkrát zapumpovat – a to jsem si dal!!! Jak to zavrzalo, tak se na ten zvuk seběhly snad všechny ovce z širého okolí a koukaly se, co teda bude. Z pumpy nic neteklo, a tak jsem otevřel plechový poklop, abych se podíval, jestli v nádrži vůbec něco je. Bylo. A vedle bylo taky jakési plastové vědro na laně. Zkusmo jsem nějakou vodu vytáhl a nevypadala zle!! Daroval jsem ji ovečkám...Rozhodl jsem se, že se aspoň umyju a naberu něco na vaření. Obojí se zadařilo a tak jsem znovu z radosti nad úspěchem obdařil několika džbery vody zase ovce. Musel jsem je nějak odškodnit za to, že tam celou tu dobu, co jsem se myl, poslušně čekaly a ještě se musely chudinky dívat na nahýho člověka.... Brrrr, to musel být pro ně horor!! Odtud to už nebylo daleko k chatě Tavri. Šel jsem se tam kouknout a poslat odtud nějaké SMS-hlášení o úspěšném dokončení treku (je tam totiž signál, to jsem si pamatoval z dřívějška), a pokračoval jsem něco přes kilák na planinu Tavri, kde je vpravo od silnice, na louce, na kterou ukazuje směrovka E4, nějaký barák s nadzemní vodní nádrží ve výstavbě. Šel jsem po té E4, ta kus za tímhle domem vyleze na malé návrší, které je zcela zřejmě používáno jako tábořiště lidmi, kteří se vydali na trek na Kástro; u chaty Tavri totiž moc nejde tábořit. Zde je zato ohniště, na kraťounko kozami zkousaný porost na mnohých plochých místech, popelnice na odpadky, prostě paráda. Tak jsem se tu ubytoval, postavil stan, uvařil a zlikvidoval poslední zbytky jídla, co jsem měl sebou. Zalezl jsem už za tmy a za docela chladivé teploty, abych tu strávil poslední noc mimo civilizaci.

 

ST 26/09 – Ráno svěží a to hodně; i na slunci ještě v osm to nebylo zrovna Středomoří, jak bych si to představoval. Ale dalo se to vydržet. Jak slunce stoupalo, už to začalo zase hřát. Sbalil jsem a po cestě lesem dolů jsem se tak do hodiny dostal do vesnice Ammoudari na planině Askifou, kterou prochází hlavní silnice směr Vrisses (a dále buď Chania nebo Rethymno). Nějaký nákup v sámošce, pivo na rozloučenou a vyrazit na hlavní silnici, kde jsem měl počíhat na bus z Chóra Sfakia a mávnout na něj – že mi zastaví. Jak mi poradil prodavač v sámošce. Klasická zdejší stanice – malá modrá cedulka s (pochopitelně řeckým) názvem Stasi (řeckými písmeny napsané to vypadá mnohem líp, ten název) – tu není. A ono to mávnutí fakt funguje! Takže za € 1,50 do Vrisses a odtud za další asi třičvrtěhodinu (to bylo už kolem jedné) busem narvaným školáky (dost hrozné cestování, vůbec se to neliší od situace u nás) do Rethymno. Tady jsem se poflakoval do večera, pak bus do Iraklia a další na letiště. V hale letiště jsem celkem v pohodě přespal – byl jsem tam dlouho jediný spáč – a pak už vlastně další den – ČT 27/09 – odlet do Prahy. Kupodivu to letělo načas!!! Ale ono už bylo zřetelně po sezóně a moc velká frekvence odletů tu už nebyla, tak asi proto. A Praha? Tady pršelo, bylo hnusně, foukalo, a to navíc při přistávání letadlem hodně házelo. I když ho údajmě pilotoval bývalý mistr světa v letecké akrobacii – Petr Jirmus – nyní tedy již ve službách Smart Wings.

 

Trek Chóra SfakiaAnopoliSkafidhia – nad Kali LakkiNiátos (Tavri) – Askifou (Ammoudari) může mít tak kolem 30 km, možná i trochu víc. Nejvyšším bodem bylo asi místo, kde jsem se rozhlížel a hledal, kde by mohla být planina Niátos – ke 1300 m, nadmořská výška nocoviště nad Anopolis byla tak od oka 950 m a další noc pod chatou Tavri mohla být tak přibližně 1200 - 1250 m.

Ještě jednu poznámku: odlétal jsem z Kréty 27/09 dopoledne (čtvrtek) a poslední tři dny v horách (pondělí až středa) byla v noci a hlavně k ránu kosa!! Něco nezvyklého, takhle to neznám, a bylo to pro mě překvapení. V hodně tenkém spacáku (typ Bambusa nebo Biker od značky Coleman) jsem si musel na noc brát tenké triko s dlouhým rukávem, mikrofleece košili a navlíkat i ultralight Moira spodky, tenké cestovní kalhoty (bavlna) a ještě si do spacáku brát alumatku a přiklopit ji na sebe!! Třeba v pondělí v taverně v osadě Kambia na planině Anopoli (začátek mého druhého treku letošní dovolené) mi při kafi a pivu a v poledne!! ve stínu byla normálně zima!! Foukal studený vítr. Ten ostatně a docela prudký foukal v horách každý den, ale kolem půlnoci se většinou uklidnil. Rána druhého treku byla vysloveně "mrazivá" no pára od huby nešla, ale nemělo to k tomu daleko.

 

Náhledy fotografií ze složky 2007

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

sladká voda na „Sweet Water Beach"

(Autor, 12. 11. 2007 21:11)

Honzo díky za info, už jsem to připsal do textu. Jen malé vysvětlení: já ty díry viděl a lidi se v nich cachtali. Takové podobné znám z pláže v Sougii, ale ta voda se tam pít nedá, je to vlastně průsak mořské vody, jen trochu odsolený tím fitrem z písku, a to pít fakt nejde. A taky jeden pramen rádoby sladké vody je na břehu v místě Seldoni na trase E4 Agia Roumeli - Sougia, kus před ústím rokle Tripiti. Ta voda je tam chladná, sice trochu nezvyklé chuti, ale dá se na to zvyknout a pak je fajn, ale má jen jednu chybku: je průjmotvorná!! My po ní přestáli noc naprosto bez problémů a ráno taky, ale jak jsme nandali bágly a začali se pohybovat, tak to přišlo. A hodně rychle, ani bágly nešly dolů; jen šortky. A uprostřed cesty - na víc nebyl čas!! Bylo to jak když otevřeš vodovodní kohoutek v koupelně. Naštěstí to byla jen jedna akce a víc nic. No a po těchle zkušenostech jsem těm děrám a hlavně vodě v nich, moc nevěřil. Jsem rád, že je to jinak. Díky.
Petr

sladká voda na „Sweet Water Beach"

(Honza, 12. 11. 2007 16:51)

Ahoj, ta sladká voda na pláži „Sweet Water Beach" opravdu je. Je v takových malých jezírkách či loužích vyhrabaných v oblázcích na pláži. Těchto spodních pramenů je tam několik. Okolo je vždy uříznutá petka, kyblík či jiná nádoba na oplachování od mořské vody a spousta lidí z těchto jezírek i pilo.