Jdi na obsah Jdi na menu
 


2024-Lakki-Poria-Katsiveli-Modaki-Katsiveli-Rousiés-Anopoli-Sellouda-Agia Roumeli-Palaiochora-Elafonísi

(CHANIA)-LAKKI-PORIA-po E4-KATSIVELI-MODAKI a zpět na KATSIVELI-ROUSIÉS-ANOPOLI-SELLOUDA-AGIA ROUMELI-trajektem PALAIOCHORA-ELAFONÍSI-(CHANIA)

Letos jsme se rozhodli (opět a kamarádem Honzou), že bychom se měli jet podívat na Krétu zase pro změnu na jaře, abychom na horách viděli i ty jarní kytky, jako jsou krokusy, ladoňky a další, a musím říct, že v tomhle směru jsme si užili ažaž. Třeba na trase mezi Petradhé a Katsiveli to v některých místech byly přímo fialové záplavy květů ladoněk, které prorůstaly různé keříky, v té době ještě bez listí. A ve vlhku a vodě vytékající zpod polí tajícího sněhu byly opravdu někdy mezi kameny téměř koberce krokusů!! Jenže jsme si užili nejen kytek, ale taky větru až vichru po mnoho dní, a to nejen na horách, ale kupodivu i na pobřeží, a speciálně já si taky užil reakcí mého těla na poštípání různými hmyzími mrchami. Vrcholem pak byla moje poměrně silná imunitní reakce na jednu housenku (resp. na její zřejmě toxiny, které se asi uvolnily z jejích chlupů), která se mi nějak dostala do mikiny (!!) a svými chlupy mi nadělala na kůži dost paseku. Jak jsme vygůglili, měla by to být housenka nějakého bourovčíka jižního (Thaumetopoea pityocampa), což je malý motýl/můra, který tam byl zrovna silně přemnožený a hodně škodil na borovicích. Látky z chlupů jeho housenek způsobují (podle Wikipedie) jsou jedovaté a způsobují i silně alergické reakce, a někdy až anafylaktický šok, případně i slepotu!! No tak teda sice zaškodil i mně, a to dost nepříjemně (ruka plná rudých pupenců a hodně to svědilo), ale naštěstí to vše zůstalo „jen“ na kůži…vidím furt stejně…smiley Bestie.

Pro mě byl tenhle výlet navíc testem, jak vydrží noha, čerstvě (od 17. prosince loňského roku) vyztužená 7 šrouby a jednou kovovou dlahou/destičkou po operaci zlomené lýtkové kosti kousek nad vnějším kotníkem. Byl jsem zvědavý, jak to bude v pohorce a jestli to nebude při námaze třeba otékat, bolet atd., ale vše bylo OK – noha při námaze neotékala, ani nebolela, a i když jsem se hlavně v suti a obecně v nestabilním terénu pohyboval hodně opatrně, tak to bylo všechno bez problémů, aspoň co se té nohy týče.

Počasí se celkem vyvedlo, na horách (když se tedy pomine ten už zmiňovaný vítr) jsme měli hezky, slunečno, a jakžtakž i teplo, hlavně přes den, a stejné to víceméně bylo pak i podle pobřeží. Snad jen jedna noc (na Katsiveli, nmv. 1900 m) byla chladivá, a jak jsme se pak ráno domluvili, tak jsme v noci oba, nezávisle na sobě, přemýšleli o tom, že by neškodilo si eventuálně na sebe ještě něco navléct. Nakonec jsme to ale oba zvládli a noc přečkali bez dalšího oblékání. Až potom k závěru nás v Palaiochoře potkal asi dvouhodinový déšť i s pár blesky a duněním, ale ten jsme přečkali v hospodě, takže taky dobrý.

Měli jsme pochopitelně nějaký plán. Jako obvykle jsem vytvořil itinerář, který jsme v té horské části tak nějak i dodrželi, ale potom na pobřeží jsme to změnili: původně jsme se měli z Agia Roumeli postupně přesouvat na východ do Sfakie a odjet odtud potom busem do Chanie, odkud pak let do Prahy, ale změnili jsme to a odjeli trajektem na západ, do Palaiochory, a zopakovali jsme si odtud loňský párdenní trek do Elafonísi. Tam jsme pak sedli na bus a odjeli do Chanie přespat a další den už na letiště a domů.

Zvláštní pozornost zasluhuje krétská doprava. Přes zimu, zhruba tak od konce října až do asi tak začátku března, tam busy jezdí v nějakém zimním, silně omezeném módu, ale pak se to začíná postupně měnit, linky přibývají, a třeba na konci dubna a na začátku května, tedy v pro nás nejdůležitějším období, jsou ty změny třeba i po týdnech, a tak je třeba to sledovat pečlivě a často – pokud tedy člověk té místní dopravy hodlá využít.

Měli jsme v plánu začít na planině Omalós, resp. na jejím jižním konci, kde se to jmenuje Xyloskalo a kde je vchod do Rokle, nejznámější krétské soutěsky Samária, jenže ta se většinou otevírá až na začátku května (většinou prvního) a logicky až v té době tam pak z Chanie taky začínají jezdit busy. My do Chanie měli přilítnout večer v neděli 28/04, přespat tam, a v PO 29/04 začít trek dopravou na tu planinu. Prvního května bylo až ve středu, a tak jsme si říkali, že třeba Rokli otevřou už o víkendu a že to tedy bude i spojené se spuštěním linky busem tam. Ale samozřejmě jsme měli i alternativy, jak se tam (anebo – obecně – na trasu E4) dostat i jinak. Jedna z nich byl bus v 5:00 směr Sougia s vystoupením buď v zastávce Seli, na hřebeni s mnoha větráky asi 4,5 km před vesnicí Agia Irini, a odtud pak po silnici a zkusit stop na Omalós, anebo vystoupit až v té vesnici a odtud dál kousek, asi kilák, po silnici ke vchodu to rokle Agia Irini, a tam už je značená cesta E4 na Omalós (a dál pak přes hory). Jenže to znamenalo odjet busem v těch pět ráno a pak hned na začátek nějakých 12-16 km, navíc z nejméně poloviny po asfaltu, a to se nám moc atraktivní nezdálo. Navíc bychom v tomhle případě museli nakoupit potřebné – hlavně bombu k vařiči – ještě v noci po příletu. A tak jsem pro jistotu vymyslel i možnost odjet busem o trochu později, v rozumných 9:30, do jakési místní Botanické zahrady (Botanical Garden and Parks of Crete), tam případně v nějakém tamějším bufáči/občerstvení nabrat vodu a potom pokračovat po silnici a zkoušet stop přinejmenším do vesnice Lakki (případně až na Omalós), odkud již známe cestu do sedla Poria na tu E4. Takhle varianta měla tu výhodu, že to bylo jednak o pár km kratší, cestou bychom se někde na trase i vyspali, a taky bychom si odpustili dostat se z Xyloskalo (1250 m) nahoru na chatu Kallerghi (1600 m) a potom zase dolů na tu Porii (1485 m). Prostě bychom jen plynule vystoupali do toho sedla.

Nakonec jsme tedy využili té poslední možnosti. Odjeli jsme busem v mnohem příjemnějších 9:30 z Chanie (takže bylo možné ještě ráno nakoupit potřebné – bombu k vařiči, chleba, sýry, a i snídani…a nemuseli jsme se o to snažit ještě v noci po příletu). U Botanické jsme byli i docela brzo, tak po hodině, a protože jsme vodu měli s sebou, tak jsme ani nemuseli dolů do občerstvení a mohli se rovnou vydat po silnici a zkoušet stop. Netrvalo to dlouho a uspěli jsme, zastavila nám ženská s malým autem, do kterého jsme se hned nacpali, a i s bágly, protože se nám omlouvala, že má kufr auta plný. Byla to majitelka taverny Seli ve vesnici Lakki, hned pod kostelem, a vezla v kufru asi proviant, co nakoupila v Chanii. Tak jsme si pak v té taverně dali rovnou pivo a kafe a potom jsme se porozhlídli po okolí. Zjistili jsme, že hned vedle taverny ve zdi teras pod kostelem je kohout s vodou a další je nahoře už v areálu kostela. A taky jsme tam objevili novou infotabuli s mapou nově značených tras v chanijském distriktu, které byly i tak trochu tématické!! Správa z distriktu Chania se dost pochlapila!!

Ta „naše“ trasa odtud z Lakki nám byla známá, já ji šel jednou sám, a společně jsme tudy už taky jednou šli, a tak jsme vyrazili. Na dobré pěšině značky jak modročervené, tak i další bíločervené a oboje byly dobře viditelné a časté, ale pak nám to nějak zmizelo. Drželi jsme se tak nějak plus mínus vrstevnice a došli jsme někam, kde jsme nevěděli, co a jak dál. I mně se to před lety takhle stalo a já se tenkrát dostal prudším svahem přes asi dva ploty dolů na dno rokle a odtud už to byl jen kousek k pěšině, kde se už značky zase objevily. Tak jsme to zkusili taky, ale kde se vzala, tu se vzala, najednou tam byla baba s namalovaným obočím a že prý tam nikde žádná cesta není a že je tam jen její barák a furt nám byla za prdelí, ať jsme se hnuli, kam jsme chtěli, anebo aspoň si někde našla místo, ze kterého nás mohla špehovat a pokřikovat to její neustálé „nouroud“ (tedy „no road“). Nic nepomohlo, ani když jsem ji na Mapy.cz ukazoval, že tam nějaká pěšina zakreslená je, že si nic nevymýšlíme a že teda nechceme ten její barák odnést, prostě jen mlela, že je tam ten její barák a „nouroud. Ani náznak nějaké pomoci a vstřícnosti. A pak že jsou Řekové pohostinní!! (No, asi jo, podle jedné blbky nejde generalizovat…). Tak jsme se na ni vykašlali a došli zpátky nahoru na polňačku, po které jsme do toho babího okrsku přišli, a zamířili jsme po té cestě dál, až jsme došli na dno rokle. A tam jsme se dali po tom dně doleva, dolů. Cesta nic moc, balvany, skály, místy problém se dostat dál, místy taky smeťák… Nic moc na začátek treku No ale jak jsme postupovali, tak se cesta lepšila, začaly tam být i kozí stezky a najednou jsme se dostali k plotu, na kterém byla červenobílá značka!! Tak jsme si tam na chvíli sedli a něco i pojedli, a najednou se zpoza toho plotu objevila i nějaká dvojice!! Zřejmě šli taky z Lakki, ale na rozdíl od nás, trubek, trefili odbočení dolů a dostali se tam nejspíš celkem bez problému. No ale my jsme byli na značkách a mohli pokračovat.

V té horské části se pak už nic moc zvláštního nestalo, leda že jsme z planiny Katsiveli (kde jsme nechali bágly v bačovském mitato) vyšplhali nalehko na krásnou, dvoubarevnou horu Modaki (2224 m), která mě už dlouho přitahovala (a dal jsem ji proto taky do itineráře). Důležitou informací je taky to, že v sedle Poria, kde je také kamenný domek strážců Národního parku Samária, zcela znepřístupnili možnost dostat se v něm k vodě. Baráček byl sice vždycky zamčený a na oknech kovové okenice, ale na betonové terásce s výhledem přes Rokli na hory Gigilos a Volakias bývaly dveře na WC, zajištěné jen hřebíkem, a uvnitř se buď z hadice, nebo z kohoutku dala voda načepovat. Tak to už teď nejde, ty dveře na WC jsou zazděné!!! Takže tam zbývá jen kamenná polopodzemní nádrž, která je sice nahoře oplocená (aby se tam nedostaly kozy a nepouštěly tam pak bobky, které by se potom spláchly do nádrže) a branka v plotě je na zámek, ale plot je stržený, takže se k poklopu nádrže dostat dá. Problém ale může být, že když jsme tam byli my, tak bylo jaro a vody uvnitř byl celkem dostatek, a navíc byla i docela pitná, jenže tohle pak v létě, či k podzimu (září, říjen) už určitě platit nebude; voda v nádrži je z deště a sněhu, a protože přes léto tam téměř vůbec neprší (o sněhu samozřejmě ani nemluvě), tak tam ta voda jednak ubývá a jednak se výrazně zhoršuje i její kvalita. Tak pak leda filtr.

Na svazích ve vyšších nadmořských výškách byly ještě zbytky sněhu a pod Melindanou jsme museli poprvé přebrodit poměrně velké sněhové pole, abychom se zase dostali na cestu. Potom se to stalo mezi místem Petradhé a Katsiveli asi 2x, ale to byly jen zanedbatelné kousky. Znova jsme se pak se sněhem potkali na trase mezi Katsiveli a koncem silnice pod sedlem Rousiés. Tam to byly také jen kratší kusy, vyjma jednoho, což byla závěj pár desítek metrů široká, jejíž horní část byla sice plochá, asi tak 5 m to bylo k hraně, ale za ní to pak bylo téměř kolmo dolů asi tak 5, a možná i víc metrů; a dole to končilo v kamení. Tak tohle přejít nešlo, to jsme museli obejít.

Možná by ještě stály za zmínku dvě skutečnosti. Jednak že jsem si v nějakém zatmění mysli sebou NEVZAL kraťasy (!!!), jen hodně tenké trencle, ale na horách, kde bych ty kraťasy užil, jsem to vyřešil tak, že jsem si vyhrnul dlouhé kalhoty po kolena a taky to šlo; a na pobřeží v civilizaci jsem si pak nějaké krátké, ve kterých jsem pak mohl chodit i do hospod, prostě koupil. Další věc, týkající se oblečení byl fakt, že jsem si sebou vzal na chození bez pohorek (kolem stanu kdekoli a v Rumelce pak třeba směr hospoda, obchod atd.) ponožkobotky. Nebyl jsem si totiž jistý, jak to bude s tou mojí haxnou, jestli nebude otékat a jestli tedy nebudu muset nosit kompresní podkolenky, což by s sandálech, které mají "úchyt" mezi palcem a ostatními prsty nohy (typ "vietnamky"), moc dobře nešlo. Jenže noha dobrá a v těch ponožkobotkách se opravdu moc dobře na delší vzdálenost (třeba od stanu do hospody/obchodu) moc dobře nechodilo, takže další koupí v Rumelce byly k těm kraťasům i vietnamky. A taky jsme měli ke konci nějaké trávicí potíže. Oba jsme měli pocit nafouknutí a já navíc musel po cestě docela často odbíhat za nějaké keříky… Ani živočišné uhlí moc nepomáhalo, ale zajímavé je, že jakmile jsem se dostal domů a najel na své standardní pořádky a stravu, tak tohle vše rázem, během jednoho jediného dne, zmizelo. Nejspíš to nebylo z nějakého jídla, ale pravděpodobně spíš z nějaké vody – na horách jsme ji nabírali víckrát z různých zdrojů, a i když jsme filtr měli, tak jsme ho použili jen jednou (většinou se nám voda zdála použitelná i bez jejího filtrování).

Kapitolou samou pro sebe je odbavování na letišti. Měli jsme neblahou zkušenost z odbavení loni na Kapverdách při cestě odtud domů, kde nám ten černoch u skenerů zabavil i nožík v podobě přívěsku na klíče s čepelí asi 2,5 cm (asi se mu moc a moc líbil a NUTNĚ ho potřeboval, úplně mu zasvítily oči, když přišel na to, že ten přívěšek u klíčů je taky nožík!!), a kamarádovi jedna černá dáma zabavila i vývrtku!! Když chtěl vědět proč i tohle, tak mu předvedla, jak by ji někomu někam zavrtala – asi to tam tak místní obyvatelé na sobě praktikují… No tak jsem sebou tentokrát sice vzal zkusmo klasický multifunkční kapesní nůž s nožíkem v EU povolených 6 cm a s otvírákem na flašky a konzervy, a s malou vývrtkou, ten jsem ovšem hnedle nepoužíval, a kdyby mi ho zabavili, tak by to žádná velká škoda nebyla. A oba jsme měli znovu i ty nožíky v podobě přívěsků ke klíčům. Při odbavení ve Vídni, v civilizaci, to ale bylo úplně jinak než na Kapverdách. Pracovník u skeneru chtěl jen vidět vařič, který jsem měl v hrnci, ale jen proto, že nevěděl, co to je. Když jsem mu to předvedl, tak byl spokojený a vůbec mu nevadilo, že vedle toho vařiče je v hrnci i zapalovač. A kamaráda nezkoumali vůbec. Ale ještě jedno překvapení jsme tam zažili – při „boarding“ po nás chtěli jen palubní lístek, který jsme měli – stejně jako většina ostatních – v podobě QR kódu v mobilu, ale že by se koukli i na nějaký identifikační doklad? OP? Pas? NIC!!! Při zpáteční cestě na skenerech na letišti v Chanii s námi taky nijak neřešili naše nožíky, ale tam aspoň chtěli při „boarding“ nejen QR kód palubního lístku, ale i nějaký identifikační doklad. Jen drobností byla zvědavost personálu na to, co Honza vyfotil na letišti. Po odbavení na "gate" nás pustili z budovy a nad schodištěm na letištní plochu jsme chvíli čekali, že bude letadlo ready k nástupu, a Honza z nedostatku jiné zábavy fotil přes tu letištní plochu hory, na které jsme koukali. No a to hned za ním přišli a musel jim ukázat ty fotky. Koneckonců - je to letiště původem vojenské, základna NATO a parkujou tam i nějaké F15,nebo něco podobného, a tak není divu, že to trochu i hlídají. Ale neřešili to moc natvrdo, když jim ukázal fotky hor, a ne vojenských stíhaček, tak to nechali být.

Při zpáteční cestě nám hrozilo malé nebezpečí, že bychom taky nemuseli stihnout ve Vídni na letišti (vlastně tohle není Vídeň, jmenuje se to tam Schwechat) vlak na vídeňský Hlavák, kde jsme měli přestoupit na Vindobonu do Prahy. Stačilo, aby měl Ryanair (dopravu mezi Vídní a Chanií pro tuhle společnost ale zajišťovala jiná společnost – Lauda) menší sekeru, a už by se to vezlo. Na letišti jsme sice měli téměř hodinu pro přestup na vlak (je v podzemí letiště), jenže v tom ale byl taky čas na to, abychom se napřed po přistání vůbec dostali z letadla do letištní budovy, a tam pak těmi různými dlouhými chodbami do podzemí na nádraží, takže by menší sekerka mohla být problém. A pak ve Vídni na místním hlaváku jsme na přestup měli jen asi 20 minut. Ale všechno dopadlo dobře, přílet byl načas, na letišti jsme si ještě stačili dát i pivo, než jsme odešli na nádraží na vlak, a i na Hlaváku jsme měli času hafo. Největší problém s dopravou se vyskytl až před Prahou!!! Kousek před Nádražím Libeň jsme zůstali stát a prý nějaký problém někde s trolejí. Vlaky proti ale jezdily, a tak jsme si říkali, že kdyby ČD trochu uvažovaly a chtěly vyjít cestujícím vstříc (ten problém ČD jistě nezavinily), tak mohly vlak nechat dojet na to libeňské nádraží a lidi, co cestovali jen do PRG, by si tam mohli případně vystoupit a použít místní MHD. Což ČD samozřejmě neudělaly, proč taky, žejo…. Po chvíli vlak popojel, projel přes to nádraží a zase zastavil, pro změnu teda jen kousek ZA ním… a pak ještě jednou před tunely a potom znova už v tunelu… Tady na tom kousku před Prahou jsme nabrali asi půlhodinovou sekeru.

A jak šly dny (pro ty, kterým by předchozí povídání nestačilo a chtěli by si přečíst i něco o trase; nicméně některé údaje se tam opakují):

NE 28/04 – Odjezd VindobonouPrahy hl.n. po ránu, nějak po deváté. Cesta uběhla tak nějak bez problémů, na vídeňském Hlaváku jsme vystoupili plusmínus načas. Na přestup na další vlak už na letiště jsme měli hafo času, takže jsme mohli i něco zakousnout a napít se. Na letišti vše v normálu, akorát že jsme museli projít všemi těmi chodbami až úplně na konec, kde byla „gate“, ze které letělo naše letadlo na Krétu, do Chanie. Skenery jsme prošli bez problémů, kapesní multifunkční nůž s čepelí přesně v EU limitu 6 cm mi nechali, stejně jako další, malinký, asi 2,5 cm dlouhý, který jsem měl jako přívěšek ke klíčům, a bezpečnostní chlapík se jen zajímal, cože to mám v hrnci (na vaření). Byl to šroubovací vařič ve „sklopeném“ stavu, takže jsem tu věc vyndal z obalu a uvedl do funkčního stavu a bylo jasno – mohl jsem pokračovat. Kupodivu toho člověka zanechal zcela chladným normální klasický zapalovač z trafiky v jasných žlutozelených barvách, který byl v tom hrnci taky. Honza prošel úplně bez zájmu pracovníků ostrahy. Takže jsme se vydali na tu dlouhou štrapáci k naší „gate“, chvilku si tam pobyli a když nastal mumraj s naloďováním, tak jsme se hned zvedli, abychom byli mezi prvními (měli jsme letenky s prioritním nástupem) a mohli se tak vyhnout boji o místo pro zavazadla v úložných prostorech na palubě nad našimi hlavami. Překvapilo nás, že na nás nechtěli žádný doklad, občanku, pas, nic. Jen QR kód o tom, že místo v letadle máme a že máme ty letenky, opravňující nás k přednostnímu nástupu. Ten přednostní „boarding“ jsme dovedli k dokonalosti, byli jsme úplně první a vydali se v čele průvodu chobotem k letadlu. Ovšem na jeho konci šlus, přes chodbu červená páska a dál ani krok. Akorát jsme mohli pozorovat, jak dola na letištní ploše připravujou „naše“ letadlo, aby mohlo odletět. Bylo to letadlo společnosti Lauda, jež zřejmě pro Ryanair, u které jsme letenky koupili, některé lety provádí. A čekali jsme tam docela dlouho, než jsme mohli dolů na letištní plochu a pak po schodech nahoru na palubu (letadlo k tomu chobotu nepřipojili, jak bývá běžné). Měli jsme pro oba lety, tam i zpět, místa docela vepředu, řada 6, a to proto, že v Chanii nám měl jet brzo po příletu bus do města, a při zpátečním letu jsme zase neměli tak moc času na to, abychom chytli vlak do Vídně, tak bylo nutné se dostat co nejdříve z letadla ven. V Chanii jsme krásně stihli bus do města, a tak jsme se tam hned šli ubytovat to hotelu Alena asi 3 min chůze od autobusáku. Ten hotel jsme si oblíbili, od autobusáku téměř nadosah, ceny docela slušné, hotel sám taky a navíc ani tam po nás (už opakovaně) ani nechtěli nějaké doklady (možná to bylo tím, že kamarád ten hotel „bukuje“ přes booking.com a tam nějaké jeho údaje nejspíš mít budou). Takže jsme se zabydleli a vyrazili na první gyros a pivo, a protože jsme se rozhodli pro bus v 9:30 k místní Botanické zahradě, tak jsme ani nemuseli jít shánět nějaký otevřený obchod na nákup aspoň bomby k vařiči a kusu sýra k obědům. A mohli jsme přemýšlet o dalším dni, kdy nám vlastně dovolená teprve začne.

PO 29/04 – Nijak zvlášť brzo jsme nevstávali, ale ležet moc dlouho v posteli taky nešlo – museli jsme na nákup a na snídani. Ještě jednou jsme se šli na autobusák přesvědčit, že bus na Omalós opravdu ještě nejezdí, a pak jsme nasedli do toho směr Botanická. Za chvilku, tak za hodinu?, jsme tam byli. Bus zastaví na silnici u nějakého odpočívadla a do té Botanické to je odtud dost dolů. Dole jsme viděli nějaké objekty toho zařízení, ale nešli jsme tam, potřebovali jsme pokračovat v naší misi. Takže jsme se vydali po silnici nahoru a zkusili stop. Asi 2x-3x nic, ale potom zastavilo malé auto a v něm ženská. A že prý jede do Lakki (což nám vyhovovalo), kde má tavernu (to nám vyhovovalo taky), ale že má plný kufr auta a že s bágly tedy musíme dovnitř. Což nebyl problém. Cestou jsme trochu povídali a nakonec jsme došli k tomu, že máme jakési dávné propojení: totiž…kdysi, v pravěku, v roce 1999 při naší první návštěvě Kréty, jsme se v Lakki ubytovali, v penzionu Kri-Kri, což jsem jí pověděl a dozvěděli jsme se, že to je majetkem jejího otce!! Jak je ten svět malej… No ale za chvilku jsme byli ve vesnici a její taverna Seli je hned vedle vyhlídkové plošiny s nějakou docela zvláštní sochou, a kousek jsou zdi okrsku kostela. Dali jsme si pivo a kafe, trochu to obhlídli kolem a mohli se vydat na cestu. Trasa začíná naproti přes ulici, po schodech dolů. Vedle schodů je infotabule s novými značenými trasami v západní čtvrtině Kréty. Jsou tak trochu tématické, je tam trasa „Rokle a hory“, „Příroda a historie“, „Cestování do minulosti” atd. Naše trasa byla pěšina značená modročerveně, ale taky červenobíle, a k té červenobílé na kamenech a jakýchsi nízkých hranatých sloupcích byly přidané i kousky červenobílých plastových pásků, uvázaných třeba na větvi. Jen kousek za schody se dojde k malé stavbě velikosti autobusové zastávky někde u nás, která vzhledem k tomu, že uvnitř jsou nějaké háky, asi slouží (či sloužila) k jatečnému zpracování zvířat. Kdysi byla na rohu té budovy šipka, směřující dolů a já tudy tehdy skutečně kdysi šel a šlo to, ale když jsme tudy zkoušeli prorazit o nějaký ten rok později, tak už to moc nešlo. Sice jsme tudy nakonec taky sešli dolů na dno rokle, ale byli jsme dost podrásaní trny šlahounů ostružin a dalších podobně přátelských rostlin. Po nějakém roce jsem tudy chtěl jít znova, ale to už nešlo vůbec, byla to džungle, a já se tehdy na dno té rokle dostal jinudy – šel jsem zhruba po vrstevnici, pěšina se dostala na nějakou místní komunikaci kolem pár domů a jednoho kostelíka, aby se z ní pak zase stala polňačka. Z té jsem ale odbočil (podle nějaké značky na kameni) mezi dvěma ploty dolů, a když jsem rozmontoval asi tak další dva ploty, abych se přes ně dostal, tak jsem dna té rokle taky dosáhl. Protože i nyní byla cesta od té jatečné stavby stále moc a moc zarostlá, tak jsme zkusili moji alternativu, ale ani tou to moc nešlo. Na místě, kde jsem se tehdy z cesty odpojil a vydal se dolů svahem přes ploty, byl jen kus betonu neobyčejně strmého, po kterém jsme se dolů jít neodvážili, tak jsme to zkusili jinudy. Jenže to se nám do našich pokusů postavila, kde se vzala, tu se vzala, baba. S namalovaným obličejem na ksichtě, konkrétně třeba obočí bylo jen tužkou, a to ještě dost blbě. A hned na nás několika ingliš slovy, hlavně že tam je „nouroud“ a že tam je jen její dům. Nic nezabíralo, furt jsme ji měli za prdelí, a i když jsem se jí snažil ukázat, že na Mapy.cz tam někde nějaká cesta zakreslená je, a že nám teda její barák je celkem u pr…. a že si ho opravdu odnést nechceme, tak ona si furt mlela to svoje „nouroud“. Žádná vstřícnost, žádná snaha poradit…prostě jedubaba jak vyšitá. Tak jsme se po několika pokusech najít nějakou pěšinu vzdali a vyšli nahoru zase na to polňačku a pokračovali po ní. Vede po chvíli mírně dolů, až se dostane na dno rokle. A tady jsme se dali doleva, roklí dolů. Byla to cesta místy dost trnitá s několika mírně šplhacími vložkami, klouzavé hliněné svahy, velké balvany a další podobné chuťovky se nám stavily do cesty na tom dně, taky jsme prošli menším smeťákem, ale jak jsme se dostávali níž a níž, tak tam přibývalo vyšlapaných kozích stezek, po kterých se šlo už docela dobře. Dokonce jsem (pravděpodobně) identifikoval místo, kde jsem se před lety sem, na dno rokle, dostal já. A netrvalo dlouho a vlevo najednou plot, a co bylo lepšího – byl na něm ukázaný kousek té červenobílé plastové pásky, která nejspíš doplňovala značky na kamenech a na malých sloupcích!! Takže jsme nahoře asi to místo, kde se mělo odbočit dolů, nějak minuli. V tom nás utvrdil taky fakt, že se tam odněkud ze shora vykulili najednou nějací turisti a nebyli podrásaní ostružinami, takže ta cesta dolů zřejmě nebude až takové drama. No ale byli jsme zase na značené cestě, a protože jsme tudy už šli, tak jsme věděli, že další podobné drama se už konat nejspíš nebude a mohli jsme začít konečně jít po slušné pěšině. Trasa jde napřed po jednom svahu, pak přejde na protější a potom se zanoří do rokle, kde se musí občas přelézt nějaké balvany. Ta rokle se tu hodně kroutí a trasa je vedena vždycky kus po dně rokle a pak zas nahoru a přes zatáčku rokle a pak zas na její dno a kus po něm. Celkem ne moc krásná cesta. Konec je pak už v otevřeném terénu v porostu poměrně vysokých, poněkud dřevnatých rostlin (převážně sápa křovitá; šel jsem v dlouhých kalhotách a byl jsem tomu rád, a docela jsem litoval kamaráda, který měl na sobě kraťasy). Nakonec je tam takové „rozcestí“ – údolí se tu dělí ve dvě, a zde se cesta stočí doleva. A to už je v dáli v závěru údolí vidět ve svahu zářez lokální kamenité silnice a taky velká nádrž na vodu, u které se trasa na tu silnici dostane. Už se docela připozdívalo, a tak jsme se nijak moc nezdržovali a pokračovali. Po silnici napřed kousek doleva nahoru a tam se ostře stáčí doprava a sestupuje, aby se doslala k další nádrži. Tu jsme minuli a jen kousek za ní odbočili doleva k ruinám nějakého mitato na malé planince, v nmv. necelých 900 m. Kdysi jsme se za tou planinkou docela dobře vyspali, ale tentokrát jsme měli o trošku větší stan, který se na to místo nevešel, a tak jsme museli hledat dál po okolí, až jsme našli dobré místo pod velkým stromem, které – když jsme to tam trochu uklidili a upravili – jsme využili a stan tam postavili. A odešli jsme pak zpět k té nádrži. Potřebovali jsme totiž vodu, moc jsme jí neměli. Voda v nádrži byla, ale dost hluboko. Stál tam sice takový plastový kontejner, nebo snad kýbl, s navázaným špagátem, ale bylo to hodně špinavé, takže jsme neměli jak se k vodě dostat. V nádrži sice byly taky až k hladině vody nějaké rezaté schody, takové ty kramle v betonu, ale na ně jsme si netroufli. Ale naštěstí jsem letos sebou vzal bidon. Ten má široké hrdlo, a protože jsem sebou měl i dostatečně dlouhý provázek, tak jsme bidon na něj uvázali, k jeho hrdlu připevnili šutr, aby se to potopilo, a takhle se nám vodu podařilo nabrat. A ani jsme ji nemuseli filtrovat, připadala nám dost pitná. Takže jsme měli zásoby vody a mohli si jít připravit večeři a potom hned zalézt a strávit na Krétě první noc venku ve stanu. Myslím, že jsme se na to oba docela dost těšili.

ÚT 30/04 – Ráno docela príma, celkem teplo, ale na vršcích kopců se držely bílé mraky. Po snídani jsem ještě musel jít obhlédnout a vyfotit porosty bílých bramboříků (Cyclamen creticum) – krétských endemitů, které tam různě rostly. Pak už ale sbalit a znova na silnici. Docela foukalo, ale moc zima nebyla, jenom vršky těch kopců byly pořád zahaleny spodní částí mraků, které musely být poměrně nízko. Silnice jde stále mírně nahoru. Bylo jasně patrné, že je jaro, byť květen na Krétě už zas tak moc jarní měsíc není, nicméně nejen úplně dole u moře, ale i v podhůří, a zvláště pak na horách, bylo podstatně zeleněji, než jak to známe ze září, či z října. Silnice v jednom místě splyne se dnem rokle, která ji doprovází už od místa, kde jsme se na ni včera dostali, a tam je na vršku nějaký malý domek a kolem ohrady a terasy. A nejen tam, i na druhé straně je nějaký malý dům. Pamatuju si, že když jsem se do těchto míst před mnoha lety dostal poprvé, že jsem neměl vodu, a tak jsem se šel k tomu domku podívat, jestli by se tam někde nějaká nedala najít, a ono jo, ze spodní kamenné části té stavby trčela rourka s kohoutem a tekla odtud voda, když se jím otočilo. Tentokrát jsme ale aktuálně o vodu moc nouzi neměli a trochu jsme spoléhali,k že bude v sedle Poria, tak jsme se tam podívat ani nešli. Na svahu nad silnicí, stoupající zde už k tomu sedlu Poria (1485 m), to bylo úžasné, byla to taková malá místní botanická zahrada. Těch druhů rostlin, co jsme tam mohli vidět, se jen tak někde takhle pohromadě nevidí!! O kousek dál to hlavně pod silnici vypadalo, že tudy prošel nějaký oheň. Těžko říct, jestli cílený, nebo samovolný, ale všechny ty nízké keře byly pryč, zůstaly z nich jen černé větve. Ale zem pod nimi se silně zelenala, všude pučely nějaké kapradiny (kterých jsou jinak nahoře v sedle velké porosty) a tak to byla jasně světle zelená záplava pod černými větvemi…Pod sedlem Poria jsme si dali na chvilku pohov, a to už ty bílé mraky na špičkách kopců zmizely a svítilo slunce. Pořád dost foukalo. Tady jsou dole taky docela rozsáhlé svěže zelené porosty nějakých asi jalovců, takže tady to vypadalo opravdu jarně. Nahoru do sedla na silnici od (chaty) Kallerghi to není daleko, a po ní k domku strážců Národního parku Samária to je ještě blíž. Domek je kamenný, zamčený a na oknech bytelné kovové okenice, ale má betonovou terasu, asi tak 1,5 m širokou a otevřenou do Rokle (Samária). Na tu terasu celé odpoledne svítí slunce, pokud, samozřejmě, není zamračeno. A taky se z té terasy kdysi dalo jít na WC – dveře bývaly zajištěné jen hřebíkem – a uvnitř se člověk dostal k vodě buď z kohoutku umyvadla, nebo z nějaké hadičky. Jenže tohle už neplatí, dveře byly zazděné, takže přístup k vodě nula. Ovšem je tam, jen kousek od domku, velká polopodzemní nádrž na vodu, z jejíž kamenné stěny kdysi taky trčel kohout, případně s hadicí, ale tohle už je zrušené dlouho. Nádrž je na povrchovou vodu – déšť a sníh – takže na jaře v ní voda je, ale s postupujícím létem bez dešťů voda ubývá a hlavně se zhoršuje její kvalita. Nahoře to bývalo oplocené s brankou na zámek. Oplocení dobré, aspoň se nahoru nedostaly kozy a netrousily tam bobky, které by se pak při dešti spláchly do nádrže, ale taky to znamenalo znepřístupnění vody. Letos to bylo jinak – asi proto, že zazdili ty dveře k vodě na WC, tak byl plot stržený a my se tam pokusili nabrat vodu. Už jsme měli propracovaný postup s bidonem, tak jsme to tak udělali znovu. Na povrchu vody sice plavaly nějaké nečistoty, třeba suché listy a podobně, tak jsme vodu z bidonu „filtrovali“ jen přes nějaký hadřík, a nepoužili jsme filtr, který jsme sebou taky měli. Pít se pak dala bez problému. Fičelo čím dál tím víc, a i když jsme zpočátku koketovali s myšlenkou ustlat si na té osluněné terase, tak nakonec jsme vzali zavděk nedalekou stavbou ve stylu mitato, která tam je pro potřeby těch, kdo tam potřebují přespat. Už jednou jsem tam spal. Objekt má dvě místnosti, v té první (s bobky, protože, ten kdo tam byl naposledy, před vchod nedal paletu, co tam byla, takže se tam chodily ubytovávat taky kozy) jsou na zemi dvě palety a na nich nějaká lepenka, takže na tomhle se dá docela slušně přespat na své karimatce, ale bez stanu, a v té druhé, temné (je tam jen jedno malé okénko) je na zemi dost bordel a prach. Zvolili jsme ale tu druhou, protože do té se nám vešel stan; v té první, menší místnosti, bychom ho nepostavili. Stan byl docela důležitý, vítr tam hodně vířil prach ze země a bez stanu bychom to celou noc dýchali a ráno by ten prach byl na všem. Byli jsme rádi, že máme takový úkryt, vítr venku byl už dost nepříjemný.

ST 01/05 – Ráno krásné, ale větrné. Tento den by se měla otevírat Rokle, ale pochybuju, že to udělají, uzavírá se i při silnějších větrech a ono pořád dost fičelo. Po snídani jsme se vydali dolů na silnici a po ní po značkách E4. Jde se napřed asi kilák po té kamenité silnici, ale pak na místě, kde kdysi vedle ní stával altán (nyní po něm zbyla jen malá platforma o asi 2metrovém průměru) značka silnici opouští a začne šplhat po pěšině nahoru svahem. Když pěšina přejde přes malou roklinku, tak se zanedlouho objevily první zbytky sněhu a taky první krokusy (Crocus sieberi subsp. sieberi). Tenhle poddruh je krétským endemitem. Rostou vždycky ve vlhku, a někdy téměř ve vodě z tajícího sněhu, a postupně jich tam přibývalo, až z toho byly jejich docela velké porosty. Krása!!! A kvetly tam nejen ty krokáče, ale také světle fialové ladoňky, taky místní endemit [Scilla (Chianodoxa) nana]. Zkusili jsme tu nabrat trochu vody, která skapávala po kamenech, ale nebyla moc chutná. Trasa se pak dostane na planinu, kde lze najít i místo pro přenocování. My ale pokračovali dál, což znamenalo nahoru. Větru přibývalo, a když jsme se dostali úplně nahoru, do sedla mezi horami Melindanou (2133 m) a vedlejším, bezejmenným vrcholem západně (asi 1980 m), tak tam nejen fičelo už opravdu hodně, ale najednou tam bylo taky velké sněhové pole, které blokovalo cestu. Nějaké lidské stopy na něm byly, tak jsme se na ně vydali taky. Bylo to na svahu (naštěstí nijak zvlášť příkrém), který pak spadal do jedné z bočních roklí té hlavní, Samárie, a protože to bylo naše první velké sněhové pole, přes které jsme museli jít, tak jsme tak úplně nevěděli, jak se to bude chovat…jestli se budeme bořit a jak moc, jak moc je to stabilní, aby to s námi třeba nesjelo po svahu a tak. Ale bylo to v pořádku, krásně se po tom dalo přejít a bořilo se to maximálně tak po kotníky, a možná, že ani to ne. Cesta se pak pod horou Melindanou (nešli jsme na její vrchol, už jsme na něm byli tuším 2x a já sám navíc taky 2x) dá dolů. Sejde na menší planinu, na mapě nazývanou Lakki (což je v řečtině něco jako „díra“). I tam jsme šli kus po sněhu. Odtud pak jde trasa už jen a jen dolů. Napřed na velkou a nyní krásně zelenou planinu Plakoseli, na které se dá najít místo k přenocování snad i pro několik desítek stanů, a poslední planina je Pirou, na které je (při sestupu vlevo kus od cesty) i mitato. Tady se cesta dostane na nejnižší místo a směrem ke Katsiveli začne odtud stoupat. My se ale vydali údolím dolů na místo Petradhé, kde jsme hodlali přenocovat. Je to skvělé místo, jednak jsou tam dobré placy pro stan, ale asi 5-7 min chůze dolů údolím (zde se to už jmenuje Potámos, tedy „řeka“) je studna s celoroční vodou. Takže jsme postavili stan, došli pro vodu (byla skvělá, chladná a chutná, voda tam je z nějakého pramene, není to voda povrchová ze sněhu a dešťů, která může spláchnout i kozí a ovčí bobky) a mohli si udělat večeři, a potom zalehnout k první skutečně horské noci (nmv. asi tak 1700 m). Tady se vždycky v noci ozývají (samci) orebice horské (Alectoris graeca), která je v horách, vyjma koz a ovcí a dalších malých zpěvných ptáků, jediným obyvatelem, co by stál na řeč střelné zbraně. Ale je jich tu dost, a přestože téměř každou neděli se Řekové z podhůří baví tím, že ve velkých SUV vyrážejí na lovy s flintama, tak buď střílet moc neumí, anebo jsou ty slepice hodně šikovné a lehce jim unikají, takže se zdá, že se jejich stavy nijak nezmenšují. Na Petradhé v noci kvokají v docela velkých množstvích – jednou jsem jich tam napočítal tak 8 ks, ozývajících se z různých směrů a kupodivu i někdy trochu odlišnými hlasy. Byl to tehdy dost rušivý koncert dlouho do noci.

ČT 02/05 – Dneska bychom se měli dostat v nějakém slušném čase na Katsiveli, někde tam odložit bágly a vyšplhat se nalehko na krásnou dvoubarevnou horu Modaki (2224 m), která se nad tou planinou tyčí, a pak se tam vrátit a někde se tam dole ubytovat a přespat. A jak zamýšleli, tak udělali. Vyrazili jsme po E4 a akorát jsme se ještě zastavili na obhlídku mitato Klissidhia už nad tím místem Petradhé. Mapy. cz ho mají označený jako přístřešek. Nevím, který blb to tam tak zadal a administrátoři mu na to skočili…nebo to bylo jinak? Každopádně – je to mitato, tedy sice „přístřešek“, jenže objekt je bačů a spíš slouží jako skladiště různých jejich potřebných věcí. Je tam neskutečný bordel a sotva by se tam dalo přespat. Leda se tam schovat při nějakém dešti, ale to by tam pak člověk musel víceméně jen stát, a je otázka, jestli by třeba neprotékala střecha. Nedaleko je taky nádrž na povrchovou vodu, je to jen taková díra do země, vystlaná silným igelitem, ale voda je tam velmi nevalné kvality i na jaře, natož pak v létě, či k podzimu; to by tam už žádná ani nemusela být. Nicméně cesta po staré kalderimi, chodníku pro mezky, je příjemná. Sice se jde tak nějak pořád vždycky o trochu výš – rozdíl mezi nadmořskými výškami Petradhé a Katsiveli je asi 200 m – ale je to nahoru/dolů mezi hřebínky, spadajícími z obou stran do údolí. Párkrát jsme museli přejít nějaké malé sněhové pole. Na Katsiveli vše při starém. Vody v betonovém korytě bylo jen tak asi 5 cm, no, možná i 10 cm, asi jen co tam napršela a vypadala čistě, ale z rourky do něj nic nepřitékalo. Bačové se sem ještě na pobyt s ovcemi nevydali (cestu sem od planiny Anopoli ještě blokuje velká sněhová návěj mezi Katsiveli a sedlem Rousiés, to by ovce nepřešly), jinak by to zprovoznili. Voda sice byla taky ve velké, celkem hluboké a otevřené podzemní nádrži (tak 2x2 m, možná o trochu větší), ale tahle voda byla zelená a kdoví, co všechno do ní mohlo spadnout, oplocené to není. Honza se ale šel podívat k bačovskému mitato (jeho hlavní místnost je zamčená) a našel tam v jedné postranní nezamčené místnosti plastový, asi tak 20litrový barel s vodou a kohoutkem, tak jsme si natočili a bylo houby zle. Taky jsme ale tam zaznamenali nové značky!! Nápadné, nové, zelenobílé a od Katsiveli vedly napřed směrem, kterým jsme pak vyrazili i my, protože to vedlo pod tu horu Modaki, kam jsme mířili. Jenže my chtěli na její vrchol a značky vedly na její druhou stranu, než jsme potřebovali, takže jsme je záhy opustili a vydali se nahoru svou cestou. Opustili jsme je na takovém hřebínku. Ony vedly z něj zase dolů, ale my se drželi toho hřebínku a došli jsme k nějaké kamenné stavbě. Ani se to snad nedá nazvat mitato, spíš to býval jen nějaký dočasný úkryt při nepřízni počasí, ta stavba byla už navíc trochu rozpadlá, takže aktuálně už nepoužitelná. No ale od ní jsme pak už začali stoupat. Napřed se jde po tmavě šedé hornině. Kameny jsou tu poměrně ostré, ale většinou dost velké na to, aby to pod nohama moc ujíždělo. Aspoň při stoupání. Potom nám v cestě stála ne moc vysoká hradba skal, kterou jsme zdolali celkem bez problémů, a nad ní se už barva horniny změnila – najednou to bylo hodně světlé a změnila se i struktura terénu – na zemi tu byly spíš malé kameny, až kamínky a štěrk, a byly většinou takové oblé, zakulacené a po nich to začalo docela ujíždět. Vůbec jsme se netěšili na cestu dolů po téhle části svahu!! Nahoře na vrcholu je betonový sloup a kolem něho docela plochá část, dobrých 10 m v průměru. Zespoda se vrchol té kuželovité hory zdá téměř špičatý a ta plošina, a ani ten sloup odspoda vidět nejsou. Vyfotili jsme jak sebe na vrcholu, tak i z vrcholu okolí (krásné rozhledy!! snad jedny z nejlepších a nejhezčích!!), vzali nějaké kaménky na památku a vydali se dolů. Jak jsme předpokládali, tak na té světlé části do pod nohama hodně klouzalo, ale potom po těch tmavých a větších kamenech se to zlepšilo. A dolů na planinu jsme dorazili v pořádku, bez pádu. Vyzvedli jsme si batohy, postavili stan na oblíbeném místě „U koně“ (jednou jsme tam totiž spali, pak schovali batohy a podnikli podobný výlet na jednu jinou horu, a když jsme se vrátili, že se tam vyspíme znova, tak se na tom místě se povalovala nějaká bačovská herka a netvářila se, že by chtěla pryč; tak jsme holt odešli my a stan tehdy postavili jinde, a od té doby tam tomu tak říkáme), uvařili jsme večeři a se setměním mohli zalézt. Foukalo, a v jednu chvíli, už když jsme byli ve spacácích, najednou zadul vichr tak, že nás to dokonce trochu vyplašilo, jak to se stanem zacloumalo, a čekali jsme, co bude, jestli nenastane potřeba nevylézt a stan ukotvit i nějakými šňůrkami. Ale už se to neopakovalo, a tak jsme v pohodě zase usnuli.

PÁ 03/05 – Ráno jsme se domluvili, že oběma nám byla v noci trochu zimka a že jsme nezávisle jeden na druhém uvažovali, jestli se nějak nepřiodít. Ale nakonec to ani jeden z nás neudělal a neumrzli jsme. Byla to ale jediná takhle chladná noc po celou dovolenou (a taky byla v nejvyšší nadmořské výšce, asi 1900 m). Po vzbuzení a snídani jsme se vydali docela krásným dopolednem po značkách směr sedlo Rousiés. Značky to byly ty zelenobílé, jež zřejmě značí okruh z Rousiés na nejvyšší horu Páchnes (2453 m) a odtud dolů pod Modaki a na Katsiveli a zpátky do sedla, ale místy tam jsou i značky staré, červené, i když už trochu vybledlé. Z planiny cesta, stará bytelná kalderimi, vyšplhá o asi 100 m výše a než se dostane do toho sedla, tak o ještě dalších asi sto (Katsiveli má 1900 m a Rousiés má 2135 m), takže jsme byli zvědaví, jak to tam nahoře bude se sněhem. Napřed dobré, v první části jsme přecházeli jen dvě menší sněhová pole, ale pak tam bylo jedno, přes které jsme se nedostali, a po menší obhlídce se o to ani nepokoušeli. Byla to totiž závěj za takových hřebínkem, pár desítek metrů široká. Napřed to šlo od toho hřebínku jakoby po rovině, ani tak 5 m. Vyzkoušel jsem po tom jít a nic se nestalo, ale po těch 5 m to najednou byla hnedle kolmá stěna dolů, odhadem možná i přes 5 m vysoká, a končilo to v kamení. Tak tudy cesta nevedla. Chvíli jsme to obhlíželi, kudy tedy jít a rozhodli jsme se jít kus doleva a pak přes sníh v místě, kde svah byl jednak povlovný a jednak to pole tady bylo široké jen pár metrů a víceméně rovné. Pak jsme se po skalách a balvanech dostali pod tu obří závěj a celkem lehce jsme potom vyšplhali nahoru na cestu. Až na Rousiés se pak nic zvláštního nestalo. V sedle jsme obhlídli domek, ve kterém jsme už 2x přespali (a já jednou sám) – nic se v něm nezměnilo, a pak jsme si šli nabrat vodu ze studny. I zde je voda z nějakého pramene, podobně, jako v té studni v údolí Potámos. Napřed jsme se pokoušeli nabrat vodu do nějakého plastového kýble na provaze, který tam byl k dispozici. Moc nám to nešlo, ale pak jsme vymysleli alternativu s hadicí, která se tam povalovala. Zasunuli jsme ji do otvoru ve stěně studny tak, aby se její konec uvnitř ponořil do vody, pak jeden z nás chvilku z té hadice sál, jako když se stáčí víno, a úspěch se dostavil – voda začala téct a my jí mohli nabrat, kolik jsme potřebovali. Takže s plnou zásobou dobré vody jsme pokračovali v sestupu ke konci silnice od Anopoli. Museli jsme sice zase přes nějaká sněhová pole, aby ta byla malá. No a pak dolů po silnici to už šlo poměrně rychle. Stále foukalo, až fičelo a tak jsme se chystali se ubytovat někde za větrem. V údolí Ammoutsera (asi 1800 m) jsme šli obhlídnout podzemní nádrž na vodu (voda tam byla a i kýbl na provaze, aby se dala z nádrže nabrat), pak i malý domek (jednou jsem v něm byl ukrytý před větrem a mírným deštěm, ale už tehdy ze stropu na mnoha místech kapala voda, jenže teď už se střecha propadla úplně) a taky jedno místo, kde zcela evidentně, za nějakou skálou, je místo upravené pro táboření. Ale tam jsme zůstat nemohli, byla tam tající závěj sněhu. Takže jsme pokračovali a říkali si, že zakotvíme na místě Angathopoi (asi 1600 m), kde se od silnice odděluje stará dobrá kalderimi, jež pak pokračuje dolů roklinou Lagou až na planinu Anopoli. Pod stařičkým cypřišem je tam skvělé místo, ale fičelo i tam. Kousek vedle je sice další, kameny ohraničené a před větrem lépe chráněné místo pro stan, kde jsme navíc už taky jednou spali, ale letos jsme měli o trochu větší stan a nevešli bychom se tam. Takže další volba bylo místo Kriaras (1360 m) o další metry níže. Čas jsme měli, tak jsme tam (za asi 40 min) došli. Cestou jsme se jednou zastavili, abychom prozkoumali hnízdo nějakých housenek. Těch se na borovicích, na koncích jejich větví, objevovalo čím dál tím víc. Na Kriaras je skvělé místo pod 4 cypřiši hned vedle ruin malého kamenného domku, ale i tam fičelo, a tak Honza nakonec odházel uvnitř ruin nějaké kameny tak, abychom se tam vešli se stanem, a tam to pak bylo už v pohodě, byli jsme před tím větrem dost chráněni a noc proběhla bez nějakých větrných efektů.

SO 04/05 – Ráno pohoda, slunce, i vítr se trošku utišil a my se po snídani mohli vydat dolů tou roklinou Lagou na planinu Anopoli a do stejnojmenné taverny, na kterou jsme se už dost těšili. Bylo teplo, jak jsme sestupovali, tak ten větřík začal být už spíš příjemný a tak jsme se beze spěchu a v pohodě dostali v místě Gonia na silnici. Přes ni se ale jen přejde do lesa a tam pokračuje pěšina, která je zkratkou, jež přetíná velký oblouk té silnice. Ten borový les byl ale hrozný. Přemnožili se tam takoví malí motýli, možná spíš můry, a jejich housenky, které na koncích větví vytvářejí poměrně velká hnízda (jedno jsme už včera zkoumali), ožírají nové jehličí, takže ty lesy vypadaly hodně smutně. Vygůglili jsme (podle housenky), že je to bourovčík jižní (Thaumetopoea pityocampa). Lesy borovic žádná jasná zeleň, vše bylo spíš do hněda a konce větví byly holé…nic takového jsem tam nikdy neviděl. Ta hnízda znám, jsou tam vždycky, ale v takovém množství jsem je neviděl nikdy. V taverně Anopoli bylo jídlo a pivo a nabíjení mobilů a powerbank a tak, a taky jsme zaskočili nakoupit do obchodu (docházela nám kořalka…mimo jiné). Pro přenocování jsme měli dvě alternativy – buď jít něco přes 1 km nahoru na kopec nad svahy k moři ke kapli, či spíš malému kostelíku Agia Ekaterini (je tam vedle stavba, kde se přenocovat dá moc dobře), anebo se vydat asi 4 km k piknikovišti nad roklí Aradhéna, kde jsme už taky jednou přenocovali a pak že se tam rozhodneme, co dál. Zvolili jsme tu druhou variantu a cestou jsme se zastavili v ostré zatáčce silnice u velké nádrže na povrchovou vodu a načepovali jsme pro jistotu jednu dvě flašky. A dobře jsme udělali, voda na piknikovišti k dispozici nebyla.

NE 05/05 – Už včera od rána a pak po celý ten den jak jsme šli dolů do Anopoli, tak jsem měl na pravé ruce ze shora od jejího hřbetu po loket, ale i na spodní části nějaké rudé i velké a rozsáhlé pupeny. Někdy mívám trochu silnější reakce na hmyz, třeba když mě pokouše blecha, či jiný hmyz, vyskočí mi o trochu větší pupence a trvají pak o něco déle, než to bývá u jiných lidí obvyklé, tak jsem si říkal, že si mě nějaký hmyz holt zase vybral, ale teď ráno to nevypadalo ani trochu hezky. A hodně to svědilo. Říkal jsem si, jestli mi něco nezalezlo třeba do mikiny, a tak jsem se ráno do ní kouknul. A taky jo – našel jsem v rukávu housenku!! A podle ní jsme pak zjistili (vygůglili) , že je to ten výše zmíněný bourovčík. Wikipedie taky povídá, že ty housenky jsou v podstatě jedovaté a že nejen že mohou způsobit různé věci na pokožce (jako třeba u mě), ale že – asi pokud by se třeba jejich chlup dostal do oka, tak i oslepnutí, anebo až anafylaktický šok!!! Tak to jsem měl asi docela kliku, že u mě to byly jen ty rudé pupence!!! Housenku jsem odstranil a mikinu jsem dal hned do igelitového pytlíku s tím, že až se dostaneme do Agia Roumeli, že ji okamžitě hned důkladně vyperu. Na piknikovišti ale bylo krásně, hned po ránu slunce a pohoda. Tak jsme se nasnídali a přemýšleli, co dál. Další záchytný bod byl kiosek s občerstvením u mostu přes rokli Aradhéna u stejnojmenné vesnice, ale měli jsme i tady na výběr dvě možnosti: buď jít do rokle a přes ni po zelenobílé značce, ale jakmile bychom se dostali nahoru na protějším svahu, tak bychom značku opustili a vydali se terénem nad roklí do vesnice a ke kiosku, anebo se vrátit kus zpátky cestou, kterou jsme sem došli, a ze silnice zhruba v polovině vzdálenosti mezi rozcestím se silnicí pod sedlo Rousiés a odbočkou k vesnici Limnia se dát doprava na nějakou polňačku, po ní se dostat do osady/ke kostelíku Agios Dimitrios a odtud pak už nám dobře známou cestou k mostu a přes něj ke kiosku. Zvolili jsme tu druhou možnost, protože tudy jsme ještě nešli. Je to pohodová cesta a mohla by být užitečná, pokud by se někdo při sestupu z hor chtěl vyhnout vesnici Anopoli (ale proč by to dělal? je tam ta hospoda wink) a pokračovat někam dál. Od kostela pak jde stará kalderimi napřed kolem několika domů osady, pak po kamenných schodech nahoru a přes menší kopec, a potom zase dolů opět na silnici. Ale to už je v dohledu ten most, takže přes něj a ke kiosku. Byl ovšem zavřený, takže zklamání. Ale netrvalo to dlouho a přijelo auto a z něj vyskočila děvenka s klíči, odemkla si jak dveře do kiosku, tak i chlaďáky s pivem a začala fungovat. Takže tohle dobrý. Po nějakém posezení jsme se vydali na silnici. Po asi 2 km, za velkou a docela ostrou zatáčkou, je pod ní nějaký chlív s oploceným dvorkem. Už jednou jsme tudy prošli, taky protože podle Mapy.cz tudy prochází nějaká stará cesta, jež by měla jít až do další vesnice Agios Ioannis, a tak jsme se tam vydali zase. Ale vyhnal nás nějakej maník, a když jsme to oplocení chtěli obejít spodem, tak byl vehementně taky proti. Už podruhé taková vstřícnost… Tak jsme se na něj vys**** a vrátili jsme se na silnici a šli po ní o trošku delší trasou na místo Sellouda, kde máme naše velmi oblíbené nocoviště. A bylo to tam, jako vždycky, paráda… Místo je nad útesy, spadající sto, dvě stě metrů dolů a pod nimi prudký svah s borovým lesem nad pláží Agios Pavlos. A daleké rozhledy navíc k tomu: dole záliv u Agia Roumeli, směrem k jihu v moři siluety ostrovů Gavdos a Gavdopoula, a dokonce je tam na východ vidět i kosa s městečkem Palaiochora. Udělali jsme si tam pak večírek s nakoupeným pivem a brambůrky a bylo nám houby zle.

PO 06/05 – Tak dneska se už dostaneme do civilizace a na pobytovku do Agia Roumeli. Ze Selloudy vede dolů krásná stará kalderimi. Její horní část je dokonce i dlážděná. Spodní část ale pak byla místy i dost narušená, nikdo to tu asi nijak neudržuje, maximálně když přes cestu padne strom, tak přijde ke slovu motorovka a zábrana se odstraní. Bylo krásně, slunce a teplo. Dole na pláži Agios Pavlos jsme se zastavili v taverně na doplnění tekutin a na něco na zub a pak se – konečně!!! – pod ústím rokle Eligias, asi půl hodiny chůze od taverny, vykoupali!! No, vykoupali – já teda ve vodě moc nepobyl, byla na mě až moc chladivá, takže jen „smýt prach z cest“ a rychle na slunce se ohřát, ale Honza se i trochu vyčochtal. Poslední část cesty k Agia Roumeli („Rumelce“) je ne moc hezká, člověk může jít buď po pěšince hned pod písčitým svahem, až dunou, ale v tom písku se jde dost blbě, anebo po velkých oblázcích kousek od vody, a to taky zase tak moc velká hitparáda není. Navíc zimní bouře pěšinu v písku dost poničily, jak jsme si mohli všimnout… V Rumelce bylo celkem plno, až nás to překvapilo, a dokonce jsme chvili nemohli najít vhodné místo. Ale nakonec se na nás štěstí usmálo a my stan postavili na místě dost dobrém. Honza objevil nedaleko nějaké opuštěné židle, tak je hned dotáhl, a místo jsme navíc další den ještě vyšperkovali: to když člověk, co měl stan hned vedle, zmizel a zanechal tam kulatý plastový stůl s jednou ulomenou nohou. Honza stůl hned přestěhoval k nám a zatížil ho dole kameny, takže jsme tam měli přímo luxus a pobytovka mohla začít.

ÚT+ST 07- 08/05 – Pobytovka se tady odehrává většinou v dost podobné režii. Po prvním přespání nastane prací den a pro mě byl obzvlášť důležitý, protože jsem se měl mimo jiné vrhnout na důkladné vyprání i té zahousenkované mikiny. Tak hned dopoledne byl ten prací den, a protože slunce svítilo a mírný větřík povíval (no, povíval, občas zadul docela svižně…), tak nám to krásně a brzo uschlo. Byli jsme pochopitelně v taverně Tarra, kde se známe s majiteli, Andreasem a Sifysem, taky jsme byli „U Dědka“ na gyrosu (taverna Samária), a ten majitel si nás dobře pamatuje, hezky jsme se s ním přivítali, a dal nám každému pak jedno pivo na sebe a porce gyrosu byla obří. Tam se nám to líbí, kolem chodí turisti, kteří prošli Rokli a mohli jsme sledovat, v jakém stupni opotřebení kolem nás špacírujou. Taky jsme se zastavili v příjemné taverně Páchnes, a další jídlo jsme měli v taverně Paralia hned u přístavu, s moc dobrou kuchyní. Chodili jsme se trochu čvachtat k útesům (a já tam dokonce u trochu plaval!!! v té studené vodě…) a abychom úplně neshnili, tak jsme se byli podívat ke konci Rokle, kde návštěvníci opouští ten Národní park. Nejen po putykách jsme chodili, taky po obchodech, zvlášť v tom, kde prodávají domácí, do plastových flašek stáčené víno. A já si tam navíc koupil kraťasy – měl jsem totiž nějaké zatmění, když jsem doma balil a kraťasy jsem si nepřibalil!!! Jen trencle. Tak tady jsem si koupil jak ty kraťasy, tak ale taky i vietnamky. Vzal jsem si totiž sebou ponožkobotky místo obvyklých sandálů, protože jsem si nebyl jistý, jak to bude s tou mojí haxnou, jestli třeba nebudu muset nosit kompresní podkolenky, a to by v těch sandálech nešlo – mají "úchyt" mezi prsty jako ty vietnamky. Ale ukázalo se, že ty ponožkobotky nejsou moc velká výhra, kór pro courání „po městě“, tak jsem je nahradil těmi (nově koupenými) vietmankami, protože se ukázalo, že ty kompresní nosit nemusím.

ČT 09/05 – Dohodli jsme se, že změníme plány a že nepůjdeme po E4 směr východ, do Sfakie a odtud busem do Chanie a pak už let domů, ale že si zopakujeme trasu z Palaiochory do Elafonísi. A tak jsme tento den odjeli odpoledním trajektem do Palaiochory. Už při plavbě to lodí dost houpalo, a docela rodeo nastalo při vystupování. Trajekt sklonil tu nájezdovou rampu, kudy na něja z něj jezdí auta, ale napřed jsme šli my, pěší, a byl to rachot. Vlny cákaly a tu a tam se převalily přes tu rampu, rampa sama se houpala, a jak byla mokrá, tak klouzala, občas to cáklo i dost vysoko. Prosmekli jsme se celkem dobře, akorát když už jsem si myslel, že dobrý, že jsme unikli a polevil jsem v pozornosti, tak najednou přišel zákeřnej cákanec a trochu mě to ohodilo. Ale bylo jakžtakž teplo, tak jsem rychle uschnul. Tam jsme si dali pivo a odešli do kempu Palaiochora, který je na východním okraji města. Kemp pohodový, a kdybychom chtěli, tak bychom to měli i zadara, nikdo tam v nějaké recerpci neby, nikdo po nás nic zaplatit nechtěl, až když jsme se sami přihlásili. Kemp byl poloprázdný, ale byla tam kuchyň s lednicí, čisté WC a sprchy, a kolem docela klid, takřže pohoda. Večer jsme si tam u stanu chvíli poseděli s doneseným pivem a brambůrkami, než jsme zalezli do stanu na noc.

PÁ 10/05 – Se vstáváním jsme nijak nepospíchali, ale když se tak stalo, tak jsme se sebrali, zaplatili a odešli do města na nějaký nákup (brali jsme hned první kšeft, ke kterému jsme přišli, a výhra to nebyla – byl dost hnusný a s mizerným výběrem, a navíc dědek fakt neuměl počítat!!) Pak jsme si zaskočili na gyros a zastavili se v dalším (a mnohem lepším) obchodě, ale to už se chrula na obloze mračna a začalo z dáli dunět, a pak i pozvolna něco i padat, tak jsme si sedli do taverny a dali si pivo, a pak ještě jedno, než ten asi dvouhodinový deštík s trochou světelných iluminací a s jejich zvukovým doprovodem přestal. Ve dvě jsme sedli na bus a odjeli na místo Krios, kde je pláž s občerstvením, ale to bylo zavřené. Tady jsou pláže vlastně dvě – jedna je od toho stánku až ke skále, a tahle je pro oplavkované, ale když se přes skálu přeleze, tak za ní je to pak pro naháče. Jenže nikde nikdo nebyl, ani v plavkách, ani bez nich, a navíc dost foukalo, tak jsme se vydali na cestu do dalšího zálivu (necelé 2 km), kde jsme hodlali přenocovat. V něm jsou (údajně) nějaké archeologické nálezy, ale jediným artefaktem, který je tam vidět, je asi dvoumetrový kus nějakého antického sloupu, jenž se tam válí na břehu, a pak spousta různých kerammických střepů v písku. Záliv je hodně mělký, plavat se tam moc nedá, a když jsme tam byli loni, tak v něm byla sice hodně vyhřátá voda, ale asi taky hodně slaná (záliv není do moře moc otevřený, voda do něj jde přes nějaká skaliska jenom když jsou větší vlny), pálily nás po koupeli oči. Ale tentokrát jak hodně foukalo, tak jsme nezůstali na zamýšleném místě (na malé plážičce u tamaryšku), ale hledali jsme místo víc chráněné před tím větrem. A takové jsme opravdu mezi skalkami a porosty jalovců našli a dobře jsme se tam vyspali.

SO 11/05 – Další trasa (jen asi 1,5 km) nás čekala napřed k vodě z hadice u kostelíka Agios Ioannis. Minule jsme se od něj dali dolů k moři dost necestou a tam se ubytovali na noc, ale tentokrát jsme měli jiný plán – dojít až na pláž před Elafonísi a přespat tam. Vody u kostelíka bylo dost (je tam pramenitá, žádná povrchová z dešťů), tak jsme si jí nabrali hodně. Cesta se pak motá trochu ve svahu nahoru dolů, ale když se po necelých 2 km dostane k vodě, tak tam jsou hned od břehu takové skalní plotny a v nich mělké prohlubně, které lze použít jako vany. Loni jsme si v nich docela užili lázní, ale letos to moc nešlo; jak foukalo, tak byly i větší vlny, které vodu ve vanách furt mixovaly s tou (chladnější) z otevřeného moře, takže z lázní nebylo nic. Na začátek pláží to je odtud něco přes 2 km, ale my tam pak ještě kousek popošli trochu dál (a výš) a našli si dost dobré místo pro stan, v písku mezi řídkými jalovci. Už u kostelíka jsme se potkali s jedním člověkem z Česka, učitel odněkud snad z Chrudimi?, který cestoval sám a mířil prý podle vody až na Balos, no a my se v tom písku ubytovali jen kousek, asi 30 m, od něj, aniž jsme to věděli. Našel nás ale, chvíli poseděl a probrali jsme pár věcí o cestování, a pak jsme se rozloučili a popřáli si dobrou cestu. Pořád dost foukalo, nebylo to zrovna moc příjemné.

NE 12/05 – Dneska jsme hodlali dojít na pláž Elafonísi (od přenocování asi 2 km) a pak si někde najít místo pro nocleh. Musím říct, že to tam bylo dost zklamání. Byly tam takové spousty lidí (a to byla teprve první polovina května, takže ještě předsezóna!!), že jsme si nedovedli představit, jak to tam musí vypadat v létě. Všude v té mělké laguně stáli lidi, po kolena, po stehna, po pás ve vodě, někteří tam jen tak, a nevím proč, postávali, jiní volně bloumali sem a tam, a ještě další šli vodou na ostrůvek s majákem a jiní už z něj zpátky…a všude kolem slunečníky a lehátka a všechno bylo narvané lidmi. Celé je to tam i s okolím něco jako rezervace, mimo pláže se smí chodit jen po pěšinách, případně po prkenných cestičkách, a pro některé rostliny jsou tam oplocené areály, kam se sice smí jít, ale pobýt uvnitř, nebo se tam dokonce vyspat, tak to se tam nesmí. Je to součást systému Natura 2000. Prošli jsme kolem pláží až na jejich SZ konec, kde to vypadlo dost zajímavě, je tam i místo pod nějakou skálou, kde asi tu a tam, zákaz nezákaz, někdo i přespí. Podle Mapy.cz trasa E4 odtud pokračuje dál až ke klášteru Chrisoskalitissa, ale my to nehledali, takže nevíme, jestli jo, nebo ne. Vrátili jsme se zpátky k občerstvení, dali si každý dvě plechové a vrátili jsme se o asi 1 km zpět na místo, které jsme si cestou vyhlídli pro přenocování. Místo to bylo skvělé, jen kousek pod stanem jsme měli i svoji vlastní pláž, a tak jsme si to tam docela užili.

PO 13/05 – A začíná nám návrat. Ráno vstát, ještě se vykoupat, pak nasnídat a vydat se zpět k plážím Elafonísi a občerstvení. Tady jedno v plechu na cestu a pak nahoru do vesnice. Je to kousek, asi ¾ km. Tady jsme si dali kafe, zase i tekutiny a i nějaký zákusek, a ve čtyři nám jel bus do Chanie. Cesta tam trvá necelé dvě hodiny. Zase jsme měli zabukovaný pokoj v hotelu Alena, tak jsme se tam šli ubytovat a potom zpátky do města. Nějaké jídlo a pití v taverně hned pod bastionem bývalých hradeb, a potom už do hotelu a přebalit bágly už jako na cestu, osprchovat se a zalézt do postele.

ÚT 14/05 – Ráno jsme bus v 7:30 stihli dobře a ještě jsme si stačili na autobusáku koupit něco ke snídani. Na letišti je bus za asi půl hodiny. Tady to přes skenery bylo naprosto bez zastávky, v Duty Free Shopu jsme si nakoupili důležitého průvodce na naší cestě – malou flašku s Metaxou, do letadla jsme se dostali krásně a odlet byl včas, takže i přílet do Vídně byl bez sekery. Což pro nás bylo důležité – nemuseli jsme nikde lítat rychlostí urvanýho rumpálu, abychom chytili vlak na vídeňský Hlavák, a dokonce jsme si ještě stačili dát jedno místní v plechu (nic moc). No a pak ten vlak, a ve Vídni v pohodě další, Vindobóna. Ten byl trochu narvaný, ale místenky jsme měli, tak nebyl žádný problém. Po cestě jsme sice nabrali pár minut zpoždění, ale to největší jsme nabrali až před Prahou, vlastně už jakoby v Praze – totiž jen kousek před Nádražím Libeň vlak zůstal stát a z hlášení jsme se dozvěděli, že někde je nějaká porušená trolej. Vlaky z opačného směru ale jezdily, tak jsme si říkali, že ČD nás mohly nechat dojet na to nádraží, kde by mohli cestující, kteří v Praze končili (jako třeba my), vystoupit a použít k další dopravě MHD, ale to se holt nestalo. Když se potom vlak zase rozjel, tak to libeňské nádraží projel a opět zastavil jen kus za ním. Pak zastavil ještě před tunelem pod Vítkovem, potom ještě jednou v tunelu, asi aby si i klaustrofobici užili, no a potom, už s asi půlhodinovou sekerou, konečně pražský Hlavák a my mohli ven a ukončit svoji misi. Zašli jsme si na Masaryčku do hospody na jedno a na jídlo a pak už jsme se rozešli každý do svého bydliště. Takže další krétská dovolená skončila a je čas se těšit na další!! J J

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář